Hráč obrázek nenahrál. =(
Žádné propojené účty nenalezeny.
Členem od 14. listopadu 2022
Naposledy aktivní:
*Za pár minut dorazily Jacques a Satsuki na místo, kam mířily. Byl zatím ještě brzký večer a na ulicích se teprve pomalu začínaly rozsvěcet lampy. Po zemi se pomalu začínala táhnout zima a oni ji pocítili ihned, jakmile se za nimi zavřely dveře autobusu. To kam přišly byla klidná ulice umístěná kdesi mezi dvěma vchody do apartmánů vyčleněných pro lidi, kteří neměli tolik štěstí a nade vše si přejí ušetřit nájem. Satsuki od autobusové zastávky ukázala na pár schodů, které předcházely vchod z ulice do jednoho z domů. Na těch schodech seděl nějaký napůl spící napů bdíci muž zachoulený do kabátu s nerezovým hrníčkem v obnažené ruce, která mu koukala z šatů. Konečky prstů měl od něčeho černé a špinil jimi svůj hrnek.Satsuki a Jacques se vydaly k němu, muže obešly a vystoupaly do domu. Ten muž se na ně nepodíval, jen se trochu odsunul, když kolem něj procházely. Vstoupili do domu a studený vzduch, co se táhnul venku po zemi, vstoupil dovnitř s nimi. Ten dům nedělal moc, aby ponechal zimu venku, zdálo se, že na to nebyl stavěný. Satsuki za sebou zamkla a pak vedla Jacques nahoru po shodišti. Stoupali do třetího patra a Jacques najednou napadlo, jaké je v tom domě ticho. Vystoupala nahoru a zjistila, že třetí patro je poslední. Tvořila ho poměrně dlouhá chodba, z které vedlo několik dveří do okolních bytů.*
Byt kam Satsuki Jacques vedla měl číslo 11. Na té chodbě vypadal jako každý jiný, jako byt 10 i jako byt 12... všechny ty byty měly úplně stejné dveře, ale pozornost Jacques mohla patřit ihned právě tomuto, ještě než k němu přišly. Možná kdysi slyšela o tom, jak se stal opuštěným. O tom, kdo v něm bydlel. Kdysi, před několika měsíci, v něm bydlela čarodějka, která kamsi beze stopy zmizela a nechala byt prázdný.
*Jacques mlčela, nenavazovala konverzaci, když teď s dívkou jela, naopak sledovala ubíhající cestu, snažila se ji zapamatovat, aby potom trefila, kdyby chtěla jet autobusem i zpátky. Nakonec nebylo přece neustále nutné používat portály. Z Bronxu do Queens to vcelku trvalo, když autobus co chvíli zastavoval na nějaké zastávce, metrem by to měly rychlejší, ale nestěžovala si. Když si Satsuki najednou lehne do jejího klína, tak zůstane na chvilku jako opařená, ruce lehce pozvednuté, aby jimi děvčeti nebrala komfortní zónu, no nakonec ji pohlaví zlehka, nejistě po vlasech a pokud se proti tomu nijak neohradí, tak s trochu rozněžnělým úsměvem v tom i pokračuje, dokud nejsou na místě, kde musely vystoupit. Zkontroluje si krátkým prohlédnutím, že má vše, s čím do autobusu vstupovala a vydá se za Satsuki do domu. Byla v New Yorku ještě krátce, dům nepoznávala a stejně tak neznala historku okolo bytu 11, jen si byla jistá, že pro lidi kolem to byla spíše babská povídačka, pokud jí říkali čarodějnice, byť možná se zabývala něčím okultním jako byla Wicca. Tu praktikovali i obyčejní lidé s hlubokou vírou v magii a nadpřirozeno, i přesto že jim svět stínů zůstával uzavřený, pokud neuzavřeli nějakou dohodu s nesprávným démonem. Pakliže nějakého skutečně dokázali vyvolat, ale to byly velmi ojedinělé případy a většinou účastník potřeboval alespoň špetku magie ve své krvi. Nikdy se nemohli čarodějům ovšem vyrovnat. Rozhlédne se po ostatních bytech a nakloní zlehka hlavu na stranu. Vypadalo to tu zchátrale, jako pro ty nejchudší z nejchudších. Snad by se měli obdobně dobře, kdyby si našli opuštěnou budovu. Alespoň, co se týkalo tepla. Na druhou stranu placením nájmu nečinili nic nelegálního, za co by mohli jít sedět. Pokračuje až k bytu naproti nim a zastaví se při něm, čekajíc až dívka odemkne nebo zaklepe nebo tak něco.* A tady to je byt Babu nebo se máš volný přístup kdykoliv? *Kdo byl Babu? Myslela, že to bude nějaký zaměstnavatel, možná opatrovatel, ale z toho, jak Satsuki mluvila si nebyla jistá, zda někoho takového má, zda má rodiče, žádné nezmínila. Byla v dětském domově? Ale to by měla večerku...jak to bylo? Tolik otázek...*
"Ne kdykoliv." *řekne Satsuki a zakoulí očima. Vyloví ze záhybu šatů klíč a vloží ho napotřetí do klíčové dírky. Už za těmi dveřmi je cítit starý lehce zatuchlý zápach starých bytů. Satsuki s klíčem zakroutí a zatlačí na dveře. Rám dveří zavrže a Satsuki je pomalu otevře, jen tak na pár čísel a strčí hlavu dovnitř. *"Babu?" *zeptá se do místnosti. Nikdo neodpoví. Pootevře je tedy trochu víc a vklouzne dovnitř. Zevnitř nejde žádné světlo a Satsuki se ani neobtěžuje vevnitř nějak rozsvítit. Průhledem dveří je vidět část prázdné místnosti potemělé zakrytými okny a chybějícím lustrem. Po zdech se táhnou malé čáry světla, které se táhnou od okna, zakrytého polepovacím papírem. Kolem Jacques stojící ve dveřích unikne z bytu trochu zvláštní vůně a ona jí ucítí v nose. Je to fantomová vůně nějaké voňavky a závan vzduchu, který je cítit cizým dechem.* " Pojď." ozve se zevnitř. Je to hlas Satsuki.
*Jacq počkala než jí Satsuki vyzve k tomu dovnitř vstoupit, zůstávala u dveří a naslouchala. Vlhkost a chlad starého domu jí nepatrně začínaly kroutit konečky vlasů a čarodějka se ohlédne zpátky do chodby, odkud měla pocit, že jí někdo zírá do zad. Byla to jen krysa. Tedy jen...Jak se to vezme. Neměla problém se zvířectvem, otázkou bylo, zda byla divoká a potencionálně nebezpečná či někým ochočená. Než by se to vydala zjistit zblízka, tak ji děvčátko vyzve k tomu vejít dovnitř. Pootevření dveří a ven se na ni vyvalí výrazněji pachy, které ji dosud spíše podvědomě lechtaly na smyslech. Vstoupí tedy do cizího prostoru, nadechne se více zhluboka a rozhlédne se po místnosti, která byla potemnělá, jak se přikrádala noc. Lampy z ulice sice dopřávaly dívkám možnost něco zahlédnout, ale nebylo toho mnoho. Její kroky jsou tiché, což by mohlo být s podivem, když čarodějné znamení Jacques byly kopyta, ovšem nehmotné a hmotné iluze byly skutečným zázrakem. Sice s hmotnou iluzí chodidel příliš nezmohla, co se týkalo pohybu, ale alespoň mohla nosit normálně boty a neměla jen kopýtka. Hlavně kvůli utajení, protože kdyby za sebou nechávala otisky, které nemají tvar lidské nohy nebo boty, tak by byl svět stínů prozrazen vskutku rychle. Jak postupuje, tak jsou její kroky obezřetnější, očekávala přítomnost někoho třetího, hledala jej pohledem, čekala, zda vystoupí ze stínů a v ruce svírala telefon, aby si s ním v případě nebezpečí rychle posvítila. Aby mohla ozářit oči nepřítele přivyklé tmě a se Satsuki utéci. Pokud ji tedy dívka nevedla do pasti úmyslně.* Babu? *Prohodí do prostoru otázku možná pro samotného Babua, možná se ptá Satsuki, zda tady je.*
*Jacques vstoupila do místnosti a spolu s ní se od vchodu rozehnalo do koutů místnosti několik kol, jak položila nohu do nepatrného množství tekutiny pokrývající podlahu. Na krajích pokoje se ta tekutina už vpíjela do potrhaných tapet a živila u stěn začínající černohnědou plíseň. Ten pokoj byl ponurý, studený a celý ponořený do tmy. Tmy a ticha. Zvuky ani světla aut z ulice to ticho nikdy nerušily, protože okno měl pokoj dovnitř bloku a ve vnitrobloku se nesvítilo. Navíc to okno kdosi zalepil bílou malířskou páskou. Satsuki právě procházela do další místnosti prázdným rámem dveří umístěným na protilehlé stěně od vchodu. Prošla jimi dál a zmizela jí z dohledu. "Babu?" prohodila Jacques svou otázku, a ta se jí vrátila od stěn pokoje zpátky. Napadlo jí, že v tom pokoji nejspíš není skoro žádný nábytek, když je v něm tak silná akustika. A skutečně, jediné co v pokoji bylo byla špinavá kuchyňská linka. Nic víc, jakoby byt někdo vystěhoval. Byl to prázdný pokoj a v něm dva lidi, ticho a jeden jediný další zvuk. Kapání vody.*
*Pak přišel další zvuk, přišel z vedlejšího pokoje a zněl jakoby v něm cosi zaskřípalo. Jakoby se pohnul kus nábytku. Snad to byla Satsuki.* *Krysa, která sledovala Jacques vstoupit do pokoje, zůstala venku. Hleděla si svého malého krysího života. Vedle ní se právě objevila bota nějakého muže, který se po chodbě potichu blížil chodbou. Měl dlouhý kabát, plechový hrnek a černé prsty.*
*Ozvěna ji poněkud znepokojovala stejně jako celý tento prostor. Nakonec skutečně vezme do rukou mobil, rozsvítí baterku alespoň pod své nohy, aby vnesla do pokoje trochu světla a nakrčí nos nad plísní, kterou dosud považovala za stíny. Dojde jí, že poslední pach, co cítila byla právě vlhká vůně plísně. Ne taková jako na jídle, byla jiná, zemitější a měla pachuť rozmočené omítky. Jacques se otočí za zvukem a intuitivně zpevní štít okolo sebe, jakoby očekávala útok.* Suki? Jsi vpohodě? *Osloví děvče naléhavě a i tentokrát se jí hlas vrátí v deformované ozvěně zpátky. Tentokrát se na jeho pozadí ozve ještě něco. Tiché, občas hlasitější, zaskřípání prken v chodbě. Dveře byly pootevřené, čekaly jen, zda jejich kličku někdo znovu uchopí a načapá nejprve Jacques a potom Satsuki. Čarodějka se obezřetně vydá blíže k pokoji, kam zmizela dívenka, aby ji zkontrolovala a bránila před případným vztekem. Možná byl Bubu upír? Možná vlkodlak, čaroděj...mohl být i víla, někdy tu páchaly neplechu. Vracely se ovšem zpátky do Faerie, pokaždé. Pokaždé. Neměly na výběr, strávit tu život, tak přijdou postupně o svou magii. O démonovi pochybovala, být tu vyšší, inteligentní démon, tak určitě nezaměstnává malé dítě, aby vydělávalo peníze prodejem kytek. Navíc, vyšší démoni tvoří chaos, páchají zlo. Vědělo by se, kdyby byl na Zemi vyšší démon. A nebo to byl prostě jen člověk. Snad bezdomovec, snad nižší zločinec. Kdo ví.*
*Jacques se vydala obezřetně k druhému pokoji. Svítila si z mobilu a pomalu našlapovala. Ve světle baterky Jacques se cosi míchalo a poletovalo, asi prach, jak místností protančila Satsuki. Vedlejší pokoj byl poslední místnost bytu. Další cesta z toho bytu nevedla. Jen jedny dokořán otevřené dveře do malé koupelny. Většina světla, která v bytě byla šla buď z baterky Jacques a nebo otevřenými dveřmi právě odsud. Zdrojem byl svit z malého okénka v koupelně, mírně špinavého, které nikdo nezakryl a propouštělo paprsky z venkovních lamp. Zrcadlo ze skřínky nad dřezem leželo rozbité na kusy na dlaždicích u vchodu do koupelny. V porcelánovém dřezu ležela prázdná lahvička na léky. Ten jediný zvuk, který v bytě byl slyšet bylo právě kapání kohoutku, které šlo odsud a kapalo na poskakující lahvičku. V koupelně byla ještě vana, na jejímž dně cosi leželo, ale od dveří nebylo vidět, co to je.* "Jsem tady" *řekla Satsuki a odvedla pozornost od koupelny na střed druhé místnosti. Místnost, kde teď stály bývala nejspíše ložnice, na středu ležela velká postel a Satsuki seděla na bobku u ní. Rýhy pod ní odkrývaly, že tu takto stávala dlouho. Kousek od postele se válelo několik dětských hraček. I tenhle pokoj byl vymalovaný tapetami, ale přes jednu ze zdí ještě kdosi pokryl stěnu dětskýma pastelkama.
*Ať už se Jacques dívala kamkoliv. Satsuki se přikrčila u postele s jednou rukou položenou na její matraci a očima zahleděnýma do tmy pod ní.* "Babu?" *zeptala se a čekala na odpověď. *
*Skřípání utichlo, než dospělo ke dveřím, ale čarodějku tolik netrápilo, vlastně zvuk přisuzovala starému domu, jeho obyvatelům nebo kryse na chodbě. Tohle domy občas dělají, že vržou zdánlivě bez příčiny. A tak se vypraví za Satsuki. Další zvuk, který přibyl byl kapající kohoutek. Buď si ho nevšimla a nebo nezněl dosud tak hlasitě. Zběžně si koupelnu prohlédne, už by se i otočila zpátky, když si povšimne něčeho...něčeho. Chtěla udělat pár kroků do koupelny a zjistit, oč jde, ale hlas dívky ji přiláká na tomto nehostinném místě jako světlo můru a zamíří k ní.* Tady jsi.*Broukne jejím směrem a skloní světlo ještě o něco níž, aby jí nevypálilo oči. To, kam se ale dívka zahleděla ji ale úsměv z tváře smazalo. Pomalu se také otočí a mobil pozvedne natolik, aby osobě - pokud tam skutečně někdo stál - posvítila na nohy. A pokud tam osoba stála, tak překvapeně zamrká, skočí pohledem do místnosti za ním a jak nejblíž k únikovému místu dohlédne, přes futra, načež s polknutím nasadí zdvořilý úsměv.* Dobrý večer, jste Babu? *Otáže se a zlehka ukročí do strany aby více stála mezi osobou a Satsuki, která se nezdála být veselá a uvolněná jako v restauraci. Byl to prostý obranný mechanismus, skoro mateřský instit, který nikdy nepozná na vlastním dítěti, když je neplodná jako kterýkoli jiný čaroděj.*
*Satsuki seděla na bobku, dívala se pod postel. Ptala se po Babukovi, jakoby byl pod postelí, ne jakoby byl v místnosti. Ta je prázdná. Jacques posvítí pod svoje nohy a v tu chvilku cosi uvidí. Kolem nohou se jí převalí drobné vlnky vody. Někdo je za ní a stojí tam, kde před chvílí ona. Překvapeně zamrká a otočí oči do místnosti z které přišla. Ve dveřích, tři kroky od ní, stojí silueta muže. V přítmí pokoje vidí Jacques, že ten muž je oblečený v mokrém dlouhém plášti, který mu splývá až po kolena a je široký tak, že by pod něho mohl cokoliv schovat. Ruce má volné, nezdá se, že v nich něco drží. Pohne jimi a sundá si z hlavy kapuci, aby mu viděla do tváře. V místnosti bohužel není dost světla, aby Jacques poznala, na koho se dívá. Pokud se rozhodne na něho posvítit zvedne ruku před obličej, aby ho neoslňovala. I tak je vidět, že se ten muž neusmívá, nahne se trochu do strany, aby viděl i za ní, kde se objeví Satsuki, v bezpečí za zády Jacques. Pak se vrátí do normálního postoje. Na krku se mu pod pláštěm zaleskne malý křížek kolem krku.* "Ne.. ne.. nejsem Babu." *Pronese trochu chladně. Natáhne k ní pravou ruku, jakoby jí chtěl pomoci přejít přes vratkou lávku nad hlubokou dírou.* " Pojďte dál od toho dítěte. Pojďte sem ke mě." *pobídne jí.* " Prosím" *dodá ještě pokud hned nezareaguje.*
*Jacques byla obezřetná vůči muži. Skutečně pozvedla telefon, aby si jej prohlédla, ale to nevyšlo, takže jej sklonila opět níž a spoléhala na rysy a rty. Sice ho neopíše nijak detailně, ale bude jí to muset stačit. Mysl si obrní stejně jako tělo štítem, kdyby náhodou byl původu, který mu dovoluje používat magii a zachytí si lépe telefon a pravou ruku natáhne lehce vzad, kde cítila spíše podvědomě Satsuki. Muž ji vyzýval k tomu jít od ní. Jacques však chtěla nejprve ujištění, že to tak bude vpořádku. Prudce opět baterku zvedne, aby muže oslnila a v tom momentě se zadívá na Satsuki, aby zjistila, zda ho zná a je vpořádku nebo se bojí. Dle její reakce potom jedná buď tak či onak. V obou případech světlo s lehkou omluvou skloní dolů. Pokud Satsuki vypadá vyděšeně nebo snad naznačí, že k muži chodit nemá, tak to neudělá. Pokud naznačí, že to vpořádku je, tak ustoupí do strany, aby trojice vytvořila pomyslné vrcholy trojúhelníku - stále stála ale blíž k dívence.* Pokud nejste Babu, jaktože máte přístup k tomuto bytu? A kdo jste? Co po nás...po ní chcete? *Zasype ho v obou variantách podezřívavými otázkami, i její tmavé, v šeru až černé oči přimhouří a dojem podtrhují stíny, které se na obličeji díky silnějšího světla zespod vytvořily. Nebyly zrovna lichotivé, protože světlo bylo ostře bílé, nikoliv měkké žluté, ale to čarodějku jen pramálo trápilo.*
*Jacques osvítila muže a rychle využila, že je oslněný, aby se otočila k Satsuki. Spatřila jí stát za sebou a v ruce držet špičatý střep. Ruku měla Satsuki svěšenou podél nohy a její malé klouby právě pomalu bělaly, jak pevně střep svírala. Znamení, zda má Satsuki strach, nebo je naopak ráda, že muže vidí, hledala Jacques v její tváři marně. To dítě se tvářilo podobně, jako když ho Jacques potkala poprvé.**Otočila se tedy zpátky k muži, který stál ve dveřích ven z bytu. Muž trošku svraštil čelo, když na něho znova posvítila. * "Nezamkla jste." *Odpověděl jí klidně a suše.* "Slečno, to dítě je nemocné. Patří do ústavní péče, ze které před nedávnem uteklo. Čekal jsem tu na ní celý den. Pojďte teď prosím pomalu ke mě, j.." kývne k ní povzbudivě ten muž. "To není pravda! " *přeruší ho křikem Satsuki a muž na ní nespokojeně přihmouří oči. Satsuki mu to oplatí tím, že na něho vycení zuby.*
*Jacques zmateně zamrká, ale jinak to najevo nedá. Více se vyrovná v zádech a znovu si prohlédne střep v dívčině ruce. S vědomím štítu, který ji proti zranění něčím tak banálním dokáže ochránit úplně vpohodě, se k muži otočí bokem a přidřepne si k Satsuki, takže je níže, než dívka.* Dej mi ten střep, Satsuki. *Osloví ji potichu a podívá se jí do očí. Pokud jí pohled opětuje, tak se povzbudivě usměje a kývne.* Bude to vpohodě. *Přislíbí potichu. Nevěděla, co si myslet o celé situaci, ale muž mohl být stejně dobře únosce dětí jako mohla být Satsuki uprchlík z ústavu. Též bylo nasnadě se ptát, zda utekla protože byla nemocná a nebezpečná nebo proto, že se bála zaměstnanců, kteří se nechovali správně a adekvátně, nýbrž jí jakkoliv ubližovali. Jacques by mohla zjistit všechny odpovědi během několika vteřin a přesto...pátrala v minulosti manuálně a neviděla důvod stejně tak obyčejně nezjistit, kde je pravda. Ať už střep získá nebo ne, tak se postaví, momentálně nedbajíc toho, že se snad mohlo děvče pořezat. Ošetří ji později. Doma měla kdyžtak mastičky, vodičky, bylinky a další věci, co se na toto hodí.* Co když vám nevěřím? Nevydám vám bezbranné dítě jen protože jste něco takového řekl. Znám až příliš příběhů o sériových vrazích. A ať jste jí udělal cokoliv, tak s vámi očividně jít nechce a já ji nutit nebudu. Naopak. Raději kontaktuji příslušné úřady, které to řádně prošetří. *Prohlásí pevným hlasem a pohled upře do očí muži, pokud jej dokáže očima vyhledat.*
*Satsuki jí tehdy ještě nevěřila tolik, aby jí svůj střep dala. Jak k ní Jacques přidřepla, ona rukou lehce pohnula dozadu. Bylo to jasné znamení, že střep zatím zůstane u ní. Opětovala jí tedy alespoň pohled do očí, ale nedokázala se na ní usmát, tak jako ona na ní.* "Nejsem nemocná". *řekla trucovitě.* "On lže a ty mu věříš." *Muž se nejdřív zamračil, pak chvíli mlčel, ale pak se usmál, jako když sledujete šachovnici, kde zrovna někdo táhnul, aby přišel o figurku.* "Jaké úřady chcete volat? Zavoláme úřady, co Satsuki? Řekneš jim, kde si vzala klíče od bytu? Proč vlastně nepovíš tady slečně, co tu děláš? Nebo už si to udělala? Řekni jí, jak si se sem přišla poradit za strašidlem." *zase se vyklonil a zavolal na Satsuki. Nemluvil na ní zlým tónem, spíš přátelským, jako kdyby se neviděli poprvé.* " Pojďte sem, tohle není nic pro vás. Pojďte. Zatím to nechápete, ale cokoliv si myslíte, že tu teď děláte si nakonec akorát budete vyčítat. Pojďte alespoň od toho střepu." *Usměje se na ní a ukáže jí pár vrásek na čele. Sáhne pomalu do kabátu.*
Věřit a brát v potaz předložená fakta jsou dvě rozdílné věci, maličká. Pouze beru v potaz, že je více variant. A ty máš šanci mi vyvrátit tu jeho. *Přátelsky na ni mrkne a znovu se postaví, nechávajíc střep v jejích rukách. Zamračí se na muže, ale u slova strašidlo zbystří. Bylo vzácné ale ne nemožné, že by civil i bez zraku viděl duchy. Média byla velice zajímavá. Ta čarodějná nebo se Zrakem byla obvykle silnější, mocnější, hlavně i informovanější, protože viděla za oponu a spoustu věcí chápala lépe, ti bez Zraku byli ve větším ohrožení, protože démoni pro ně byli neviditelným zlem, občas někteří byli dost "mocní", aby ze zdánlivě obyčejného - například démonický pes zobrazující se jako štěně - vycítili zlo. Šestý smysl byl u nich ovšem taky dar a ne všichni jej měli. Duchové je teoreticky mohli varovat, ale věřila, že jsou vrtkaví a jejich pomoc nikdy není určitě dlouhodobá...minimálně to není nonstop linka bezpečí, ale jednoduše někdy se objeví a pak se mohou na dlouho vypařit. Sama duchy neviděla, i mezi čaroději tento dar byl poměrně vzácný stejně jako mezi dalšíma rasama. Taky duchy častěji viděli ti, kdo v rodě někdy měli vílu. Bylo pár druhů, které měli divinaci jako schopnost.* Nezraní mě. *Řekne Jacques muži a tím odmítne nabídku toho jít jeho směrem a zůstane stát mezi ním a Satsuki.* A když dovolíte, já a Satsuki odejdeme. Nejste zpravomocněn ji odvézt, jak se zdá, takže zde jsme skončili, muži beze jména. *Řekne mu o poznání chladnějším tónem, než jakým dosud mluvila. Měla výchovu velmi dobré čarodějky, o níž by mnozí řekli, že je zasraná čubka první třídy, psychopat bez kouska citu. Možná na tom byly střípky pravdy, každá konspirace měla nějaký reálný základní kámen na němž se stavělo. A pro neštěstí mnoha lidí, kteří ji poznali jako pracovitou, veselou, obyčejnou ženu býval šok vidět, že výchova její učitelky zanechala následky. Pohled jí skočí ke kabátu. Ví, že má štít. Kdyby po ní vystřelil, zkusil něco s nožem nebo Satsuki se střepem, tak to jejich zbraň zastaví, možná i odrazí. Vytáhne jednu z vizitek, co měla kvůli možným sponzorům nebo vědcům a archeologům.* Ozvěte se, až kontaktujete příslušné úřady, do té doby si nemáme, co říct, pane.
*Muž na ní chvíli nevěřícně hledí. Tiše si jí přeměřuje. Tváří mu přeběhne překvapení z hlasu a sebevědomí, s kterým na něho promluvila. Přejde několik vteřin, které je ticho, zatímco muž přemýšlí. Ta žena jistě není zbabělec ani hlupák. Chlap ve dveřích si nakonec povzdechne skrz úsměv. Vyndá ruku z kabátu s krabičkou na cigarety.* "Vy nikdy necuknete, že. Máte pravdu, nemůžu vám zabránit odejít." *Sklepe si cigaretu do dlaně a uvolní jí vchodové dveře. Počká, až udělá krok směrem ven, vezme si její vizitku a prohlédne si ji. Než Jacques odejde, ještě na ní promluví, když ho míjí.* "Jste pozoruhodná žena Jacques." *osloví jí jménem, které si přečetl a zapálí si cigaretu.* "Jen jí ublížíte, to víte ne? Nedělám pro ústav. Žádný úřady kontaktovat nebudu. Uděláte to sama, dřív nebo později." Vyfoukne kouř a podívá se k Satsuki. "Nechte mě s ní tedy aspoň, chvíli promluvit. Přišel jsem se jí na něco zeptat." *Satsuki se podívá zpátky k němu zamračí se a kývne. Vypadá, že s tím souhlasí. Ty dva se znají.*
*Jacques se zastaví ve dveřích, aby mohla sledovat muže, který ji sklonil poklonu a skočí pohledem na Satsuki a zpátky.* Jestli to udělám, vy o tom nebudete vědět, ne ode mě. *Řekne mu jednoduše a stejně jako on se podívá znovu na dívku.* A mohu u toho být? Nebo toužíte po rozhovoru o samotě? Ale opovažte se mě nebo ji nějak podrazit či ohrozit. *Upozorní jej narovinu a dle odpovědi buď zůstane, stále dost daleko, aby měli soukromí, případně se postaví za dveře. Neměly očividně speciální magickou bariéru, pokud byl předchozí majitel podsvěťanem, tak magická ochrana byla zrušena po jeho vystěhování...nebo smrti. Některá kouzla se totiž vázala přímo k životu toho, kdo je seslal, stejně jako mnohé magické dohody, pokud nebyly definované tak, že platnost bude i po smrti jedné strany. Vše záleželo na moci a vůli sesilatele kouzla...či kletby. Pokud se rozhovor nijak přímo nebude týkat jí, tak se nezapojuje a jen co mohou vyrazit - opět pokud cizinec nebo jiné okolnosti nezasáhnou, tak si dívku vede domů, aby jí dala teplejší šat a večeři, ideálně ji nechala se omýt. Bylo to nakonec dítě, co potřebovalo péči a otázky počkají, až se bude cítit více komfortně.*
*Muž přejde její výhružný tón s přitakáním, že rozumí. Ví dobře, že ať už je ta žena kdokoliv, konfliktem s ní nemá co získat. Ne, pokud se ho nebojí. Poprosí jí jemně, aby počkala na chodbě a vydá se za Satsuki, která už zase zmizela ve vedlejší místnosti. Zastaví se u futer, opře se o ně a vyfoukne kouř z plic. Obláčky kouře pomalu vystoupají k nebi, kde se pod dohledem Satsuki rozpijou o strop. Když zmizí, Satsuki vrátí oči zpátky k němu. Čeká, co má ten muž na srdci. Mezitím v bytě stále kdesi kape voda. "Čau Satsuki. Ten střep je pro mě?" *začne ten muž lehkovážnou větou vyslovenou pobaveným hlasem. Jeho faleš ale prozradí dvě smutný oči, který je obvykle těžší přesvědčit, aby lhaly taky. Satsuki neudělá nic pro to, aby na jeho pitomou otázku odpověděla. Jen se podívá na svou ruku. Přijde jí zajímavé, že malé kapičky krve, kterými střep ušpinila, začínají pálit až teď.* "Moc hezké Satsuki, podívej.. pořezala sis.." " Proč si jí říkal, že sem nemocná?!" *skočí mu rychle do řeči Satsuki.* "Hmm, myslíš tu pani tam venku? Aby šla do háje a nesnažila se ti pomoct." "Já ale nechci, aby šla pryč." "Chm. Jsi ještě dítě, nechápeš to. Není snadné starat se o děti. Potřebuješ všechno, co můžeš, aby tě k nim poutalo. Zvlášť k tobě Satsuki. Vy nemáte nic. Časem zvedne telefon a strčí tě do ústavu. Zas budeš brečet a já budu muset vyplňovat papíry, aby tě pustili ven." *Satsuki nesouhlasně zakroutí hlavou. Nesnášela jak vždycky mluvil, jakoby už všechno viděl. Nerozuměla polovině věcí, co říkal a neměla, co mu na to říct. Tušila ale kdesi hluboko uvnitř, že mu ta žena překáží. Že tu teď možná bude ona až on bude zas něco potřebovat. Byla to naděje, že jí neříká pravdu. Rozhodla se, že mu nebude věřit.* "Hai, abys věděl, kdo neni člověk..." řekne mu jediný důvod, proč by jí nejspíš chtěl dostat ven. *Muž přikývne očima. Měla pravdu.* "Něco jsem ti přines. Za tvojí pomoc." změní téma a potom cosi Satsuki hodí a ona to chytne do svých dvou dlaní. Satsuki se podívá do rukou a když zvedne hlavu od té věci, co v nich drží zpátky k němu, všimne si, že muž už stojí blíž u ní. Má ve tváři takovej podivnej výraz účasti, jako by se v něm přece jen nakonec cosi pohlo.* " Podívej Satsuki, ty jsi velmi vyjímečná holka. To, co děláš... neumím ti vysvětlit jak ohromnou to má pro nás cenu." *Ukáže prstem nahoru k nebi.* "Budeš v pořádku. Ten nahoře to týhle malý holčičce nikdy nezapomene." *slíbí jí potom a pokusí se jí rozuchat vlasy, ale ona mu ustoupí pryč. Podívá se místo něj do dlaní na svou odměnu a pak se zeptá: * "Dali jste ho do vězení?" "Tím se netrap. Na to si ještě malá." "Takže si ho zabil." "Hmm.." "Někdy mi přijde, že ti snad není 9. Asi zapomenu, kdo tě vychoval a kdo ti vypráví do uší. Je tady vlastně? Říkal něco?" "Říká, že si hloupej, že si dneska přišel sám. Bez svých kamarádů na střechách, co se tak rádi schovávaj." "Heh" *Pousměje se chlap a vystřelí dokouřenou cigaretu proti zdi. "Zjistíme, jak na ně přišel." doplní ještě, zatímco jí je už ale dlouhá chvíle a začne sebou vrtět.* "Dávej na sebe pozor, Satsuki." řekne jí nakonec, než mu uteče ven na chodbu. Na chodbě se malé dítě podívá na Jacques, jestli jí smí podat ruku.* " Už mám volno. Půjdem někam?"
*Než Jaques dostane svůj čaj s medem, něco se však stane, něco jí vyruší. U ruky nedbale položené na stolku jí kdosi popostrčí po stole jednoduchou květinu. Jacques se rozhédne kolem, aby zjistila, odkud se tu květina vzala, ale nikoho nevidí. I kdyby otočila hlavu kolem dokola, přelétla očima po celém bistru, nikdo by jí neopětoval pohled. Ten, kdo jí kytku dal stojí totiž schovaný za stolkem. Je to malá holka, sotva devět let stará, kterou Jacques ani neviděla ke stolu přijít. Vlastně si jí vůbec nevšimla, že by v bistru byla, až do této chvíle, kdy se objevila u jejího stolu. Malá holka, která v ruce drží několik zcela stejně vypadajících květin a je to právě jedna z nich, kterou posunula po stole a teď leží u ruky Jacques. Nejspíš je to jedna z těch prodejkyň kytek, co jsou všem k vzteku. Navíc si ta holka ani nevšimla, že tu Jacques sedí sama. Jak by taky mohla? Za tu chvíli, co je u jejího stolu, se na Jacques ani nepodívala, jen tam tak stojí jako by se od dveří přivanul mrazivý vítr a proměnil jí v ledovou sochu. Hlavu má celou dobu rovně, hledí kamsi pod stůl a Jacques nabízí pouze pohled na její černou čepičku vlasů, který jí stejně splývají do tváře. Do tváře, kterou se neobtěžovala ukázat. Z ničeho nic ta holčička natáhne ruku. Její dlaň je bledá a prázdná. Snad čeká, že do ní dostane minci.*
*Ta květina, kterou jí popostrčila je mrtvá. Několik dní. Květy z ní opadaly asi dnes ráno, nebo večer předtím.*
*Jacques pohled bloumal po ulici. Životy lidí byly neskutečně zajímavé. Měli tak málo času na to stihnout všechno...A nebo ho čarodějové měli prostě jen zbytečně mnoho? to byla filozofická otázka, na niž ona měla skutečně moře času, neb patřila do druhé skupiny. Skutečně si nevšimne drobné osůbky, která se jí dostane ke stolu, protože ji zrovna zaujala paní, která trochu vypadala jako profesor Snape z Harryho Pottera, když byl v ženských šatech a s kabelkou. Inspirovala se? Šla na maškarní? Nebo to byla výstřední babička? Těžko říct...Kvítko, které se jí otře o ruku ji přiměje se prudce otočit, aby zjistila, co to bylo. Skutečně neměla ráda pavouky, alespoň ty velké. Minimálně ne, když se objevili nečekaně. Ale byla to kytka. Seschlá, možná spíše už delší dobu mrtvá. Kdyby moc chtěla mohla by jí dopřát kouzlem živý vzhled, ačkoliv by zůstala mrtvá. Byla by to spíše iluze. Dárce kvítka ale neobjeví. Nepřijde jí to až tak zvláštní, nakonec ona sama za oponu viděla, Zrak jako čarodějka měla a magie by byla tak snadným vysvětlením...a přesto v tom hledala jiné vysvětlení, jako snad každý. Chvíli to trvalo, než malé děvče objevila, to se stalo až když se narovnala při rozhlížení a zavadila pohledem o tmavou kštici, jen nepatrně vyčnívající nad vysoký stůl.* Ahoj, ty jsou od tebe? *Promluví k ní jemným hlasem a na židli se trochu nadzvedne, aby na ni lépe viděla, ne že si pomůže. Děvčátku ani neviděla do tváře, ani poté, co k ní natáhlo ruku. Trochu tím čarodějku vyvede z míry a ta nakloní hlavu na stranu. Byla zvyklá komunikovat s dospělými a tak moc netušila, co děvčeti dát. Z kapsy vytáhne jen bonbón, který měla, když by během práce chtěla cukr na nakopnutí. Vtiskne ho děvčeti do ruky, pokud s ní neucukne.* Promiň, nic jiného po kapsách nenosím. *Prohodí omluvným tónem. Byla integrovaná do moderní společnosti a neměla ani peněženku. Důležité doklady měla v obalu chytrého mobilu, kterým i platila a hotovost nosila jen málokdy. A určitě ne do práce. Prohlédne si ji znovu, doufajíc, že už jí uvidí do obličeje, ale stále přes stůl nemá možnost vidět dívku celou.* Ale mohu tě pozvat na čaj...nebo džus? *Navrhne bezradně, protože těžko říct, co děti pijí. Jako na zavolanou se zrovna blíží číšník. Úplně si zapomněla pročíst to meny a on už jí nesl čaj! No nic, bude muset typovat, co mohli mít v nabídce. Ještě se povzbudivě podívá na děvče zda si přisedne a objedná si na ni alespoň pití.*
* Satsuki o čase neuvažovala. Co se jí týkalo, měla ho spousty. Kdyby se nad tím zamyslela, asi by musela uznat, že i ostatní lidé nemají času málo, jen se chovají jako by ho snad měli nekonečně. Přitom nikdy neví, kdy budou muset končit. * Ahoj, Ty jsou od tebe? * zeptá se jí Jacques, ale to dítě jí neodpoví. Jen trpělivě čeká zatímco Jacques cosi loví z kapsy, aby jí to dala do ruky. Je to bonbon. Dívka ho přiblíží ke své tváři a pak vrátí dlaň zpátky nad stůl, drobně jí nakloní na stranu a bonbon jí vyklouzne z dlaně. * Paní ta květina stojí čtyři dolary. * špitne tichým hlasem, kterému je špatně rozumět. Ten hlas se nehýbe nahoru ani dolu, je studený a jak ta dívka neukazuje tvář, jde ten hlas odkudsi z míst za jejími vlasy.*
* Satsuki si vyslechne, že Jacques nic po kapsách nenosí a odpoví jí smutně * Paní, kupte si tu květinu. Nekoupit si jí, přináší smůlu.
Džus. *Vyhrkne pak ze sebe, jako odpověď na její poslední otázku, ale zůstane stát, kde byla. Ne, nikam se nesune, neškrábe se na židličku. Změnila by tok hovoru a skončila tím obchod, který ještě není u konce.*
Já mám peníze na kartě, takže ji zřejmě nemohu přijmout. *Prohodí nakonec čarodějka lítostivě a stiskne rty nad pobídkou. Tohle byl vyděračský byznys poslat děvčátko prodávat květiny. Na džus kývne a u číšníka jej objedná spolu s velkými hranolkami a smaženým sýrem, což bylo to nejjednodušší, co ji napadlo, neb se to vařilo skoro všude. Pro její štěstí i zde a číšník odešel, nechávajíc čaj na stole a ignorujíc malé děvče. Zřejmě to dítě považoval za její.* Uhm...posaď se. Nebudeš přeci u pití stát... *Vybídne děvčátko, kterého si číšníci přes vysoko nošené podnosy nevšímali. A pokud si jich nevšimla maličká, tak ji zřejmě v další chvíli jeden číšník srazí a ozve se tříštění nádobí spolu s nadávkami, které padnou na hlavu jak Satsuki, tak samotné Jacques, již si přiřadí jako člena rodiny nebo doprovod. Nijak se proti tomu neohradí, naopak se však ohradí vůči nadávkám a tomu, že děvče přece nemůže za to, že se ON nedívá na cestu. Trochu jí u toho zbrunátnějí tváře a zatne jednu pěst neprávím, muži však do mysli neleze, ohrožením nakonec nebyl a kdyby ji uhodil, tak to bude jeho problém.*
*Satsuki vstane ze země obklopená hromadou špaget, kuřecích křídélek a tradiční americké bbq omáčky. Pomalu začne sbírat podupané květiny.* Říkala jsem ti přeci, že nekoupit si jí znamená smůlu. * Podívá se k Jacques a ukáže jí na moment svou tvář. Je to tvář neduživé malé asiatky s hlubokýma tmavýma očima. Na chvíli si vymění pohledy a Jacques na boku náhle ucítí zvláštní teplo, kolem kterého se pomalu rozlévá červená skvrna. Ten pitomec jí ušpinil šaty.
Mám ještě práci. Musím je prodat. *Zamává květinami* Jsou z hřbitova a nechci je mít doma, až přijde noc. Něco s nimi je. Ledaže byste si je vzala všechny. *Vyhrká ze sebe překotně*
*Byla z dívky zmatená. Její tvář si sotva stačila prohlédnout a už opět neměla výhled, tak tak že postřehla její oči.* Ach, jsi vpořádku? Nepořezala jsi se? *Zeptá se jí starostlivě, když se číšník s největšími střepy sebere a zmizí s tím, že donese smetáček a hadr, aby to uklidil. Jacques si prohlédne svrnu, jakoby to mohla být krvavá stopa, když však usoudí, že o krev nejde, tak se uklidní a zamračí se.* Ze hřbitova? Nač máš květiny ze hřbitova? Proč jsi je tam nenechala? *Vychrlí na holčičku hned několik otázek v naprostém zmatení a těká pohledem mezi ní a kytkami. Mohlo v nich být kouzlo? Mohly vyrůst na půdě, kterou potkala černá magie? Pak by mohly být skutečně divné, ale mohlo být dítě natolik senzitivní, aby to vycítilo? Potlačovala touhu nahlédnout Satsuki do mysli, místo toho sáhla po ubrouscích, co byly na stole a natáhla ruku směrem k ní.* Pojď, chceš pomoct očistit ty šaty? *Nabídne. Sice budou muset namočit látku, aby z ní kečup dostaly než zaschne a magií ji osušit nemůže, no dokázala by tu s ní chvilku být a sehnat teplý čaj a deku, aby nenastydla. Mohla by jí půjčit svůj rolák místo šatů, dítě stejně bylo malé a svrchní část oděvu by rolák dokonale nahradil, než by na topení proschlo to její oblečení.*
Ta dívka pak přestala úplně mluvit. Neřekla pak už nic až do chvíle, kdy seděla na židli naproti Jacques nasoukaná do jejího roláku a čekala na jídlo, které Jacques objednala. Bála se asi, že když cokoliv řekne, ten kolotoč zvláštního chování od Jacques se přeruší. To, co Jacques dělala Satsuki připravilo o hlas a mělo na ní zvláštní účinek. Na otázku o hřbitově neřekla nic, jen se zaskočeně nechala očistit a pak si sedla ke stolu s rukama položenýma dlaněma dolů. Mlčela, dívala se na ní se semknutými rty a v jejích černých očích se cosi lesklo. Za těma očima se jí jistě točil vír divokých myšlenek, ale Jacques se rozhodla, že v nich zatím nebude slídit. Za chvíli přišel číšník a třísknul o stůl smaženým sýrem s hranolkama. Už po několikáté se omluvil a šel škodit zas někam jinam. Když odešel, u nohy stolu zůstaly ležet květiny Satsuki, jakoby na ně Satsuki zapomněla.
Jacques si mohla za poslední minutu ještě všimnout dvou věcí. 1)Ten číšník byl nejspíš z východní Evropy a byl naprosto nemožnej. Když uklízel kolem Satsuki, párkrát do ní strčil. 2) Číšník neuklidil všechno. Když zametal kolem Satsuki, jakoby ta dívka byla kus nábytku, který je těžké posunout, Satsuki mu ve snaze pomoct posunula s dětskou nemotorností rukama pár střepů. Děkuju, poděkoval jí ten číšník, aby přestala. Na chvíli se na sebe podívali a Satsuki u toho sebrala ostrý střep a dala si ho do kapsy. Byl to úplně jiný pohyb, než její ostatní pohyby, který jí ke střepu pomohl. Rychlý a sebevědomý. Číšník neměl šanci si toho všimnout. Jacques však možná ano.
*Číšník dělal tucet věcí najednou místo aby pořádně uklidil a potom se věnoval ostatním hostům. Takto mu trvalo všechno mnohem déle a hosty ohrožovala mokrá, špinavá podlaha pokrytá střepy. Čarodějka se jen zamračí a když donese hranolky a pak se ještě vrátí s džusem pro Satsuki, tak mu vrazí do mysli a bez pohledu na něj jej přiměje pocítit potřebu jít na toaletu. Intenzitu nechá na minimu, ale během toho, co začne ujídat na ní přidává, dokud není nesnesitelná. A to zrovna, když mluví s lidmi. Začne se kroutit jako paragraf, snažíc se moč udržet v těle a čarodějka se dál věnuje jídlu, jakoby si toho nevšimla. Dokud jeho neohrabanost neshodí další talíř. Díky vlastní práci s vědomím muže, které maskovala za obědvání, možná spíše večeři, si nepovšimla střepu, který zmizel v kapse dívky. Po delším čase ticha se na ni přeci jen podívá a přes stůl k ní natáhne ruku, která nebyla jemná, naopak byla plná mozolů, prozrazujících, že žena s jídlem pracuje rukama, ne jen hlavou.* Jsem Jacques, jak ti říkají? *Snažila se z děvčete vytáhnout kloudné slovo, byla tady zjevně sama, New York v tuto denní dobu nebyl zas tak moc bezpečný, nechtěla si vzít na triko, že se jí něco stane.* Bydlíš někde poblíž, že tu jsi tak sama? *Nadhodí další otázku do pléna a přisune talíř doprostřed.* Klidně si vem. *Pobídne neduživě vypadající děvčátko a povzbudivě se usměje.*
"Kde je ten plešatící impotent doprdele? Ten polodebil rozbil další talíř!" *Prochází barem obtloustlý chlap mluvící taktéž východním přízvukem, nejspíš majitel a nasupeně hledá číšníka. V Bronxu je málokdy nuda. Satsuki se podívá na ruku Jacques a rozhodne se, že s ní zatřese a pak spojí ruku v pěstičku a ťukne Jacques do ruky zezhora a zespoda. Už to několikrát viděla v ulicích skupinky lidí dělat, když někdo nový přišel.* "Říkají mi Satsuki"* odpoví jí stroze a podívá se jí do talíře, který si myslela, že bude pro ní. Na otázku, kde bydlí neodpoví, má v hlavě svojí otázku, která jí tam tlačí a musí ven. " Proč se ke mě takhle chováš?" *Zeptá se jí hned poté, co jí Jacques pobídne, aby si vzala z talíře.*
Těší mě. *Odpoví čarodějka tak, jak se sluší a patří. Nakonec ji vychovávala Maddie, která si na vychování vždy potrpěla a přesto sama některé věci nedělala. To už ale nebyla její věc. Naučila ji mnoho z magie, sehnala jí i mnoho učitelů magie ze svých známostí. Nemohla si stěžovat na život, který měla.* Já...protože... *Otázka ji vyvedla z míry. Mohla si pogratulovat, že jí dítě, které nemělo určitě ani půl druhého desetiletí života za sebou, vzalo slova od úst. Potřese hlavou a usměje se.* Protože nevidím důvod být nepříjemná. A jsi dítě, k dětem by lidé měli být hodní. *Její argumentace byla dost chabá, protože stále byla zaskočena otázkou. Malé holky se na takové věci přece neptají ne?* A taky vypadáš hladově. *Zhodnotí nakonec, když si prohlédne děvče, které trochu plavalo v jejím roláku. Třeba si vydělávalo peníze, aby si mohlo dopřát něco, po čem toužilo? Samé otázky, žádné odpovědi.* A neodpověděla jsi mi, bydlíš někde poblíž? Je tma a New York není bezpečný k toulání. */Ne po tom, co tu byly otevřené brány do pekla a démony se to v temných místech jen hemží./ Dodá si v mysli, no navenek se starostlivě usměje. Bylo její povinností chránit obyvatele New Yorku, jakékoliv rasy.*
To dítě nebylo technicky vzato sirotek. Oba dva rodiče Satsuki byli stále naživu, ale ona je viděla naposledy, když jí byli čtyři roky. Co se jí týkalo, bylo to stejné. To co Jacqes kolem ní dělala, znala jen jako vzdálenou vzpomínku. Pamatovala si, že takové věci nějak souvisely s rodičovstvím, souvisely s tím, jak se k ní rodiče měli chovat. "Vypadáš, že máš hlad" podotkla Jacques a Satsuki vydala jen takové souhlasné krátké hm. Ano, měla hlad. Jedla jednu hranolku za druhou a Jacques se tak dostávala do větších a větších problémů. "A neodpověděla jsi mi, bydlíš někde poblíž? Je tma a New York není bezpečný k toulání." dodala Jacques. Satsuki se zasmála do dlaně nad tím, že New York není bezpečný k toulání. Zasmála se nad tím, jakoby Jacques řekla něco bůh ví jak vtipného. "Nevím, kde bydlím. Jsem večer tam, kde mi řekne Babu." dodala pak Satsuki k otázce zatímco jí v puse mizely hranolky. Za jejími zády se najednou otevřou dveře a s toalet vyjde číšník, něco kleje a utírá si ruku od čehosi do kalhot. "Hej ty!" zakřičí na něj majitel, vymění si s ním pohled a číšník se rychle otočí a zamíří zpět na záchody. Majitel se vydá přísným krokem za ním.
"Chceš? Seznámim Tě s ním." navrhne náhle Satsuki stále zmatená a zneklidněná tím, proč se k ní někdo chová pěkně.
*Přisune talíř k Satsuki zcela, když se zdá, že má opravdu hlad. Ona nakonec měla nějaké jídlo i doma, to nebude problém. Byla trochu zmatená z jejích slov, z toho dospělého chování, jaké děvče vykazovalo v tak nízkém věku. Strhnutím se ohlédne, když se ozve křik a majitel se vydá za svým zaměstnancem. Cvakne zámek a dřevem tlumený křik, možná spíš výměna názorů, jak se zdálo, trochu naruší mírumilovnou a hezkou atmosféru bistra. Chvíli to pozoruje, než se natáhne po čaji a napije se chladnoucí tekutiny.* To zní zajímavě, určitě se seznámit můžeme, alespoň budu vědět, že jsi v bezpečí. *Přikývne mladě vypadající žena a usměje se.* Ale vklidu dojez a dopij, zatím mi o Babu můžeš říct víc? *Navrhne a podepře si v ležérním gestu bradu jednou rukou. Trochu si do ní nakonec položí tvář a s tázavým zamručením ji vybídne k tomu, aby vyprávěla.*
"Je to zajímavé! Babu je skvělej. Ví všechno, o každém, a ví hodně o čarodejnicích a taky o strašidlech! A no... já o něm vlastně nesmím mluvit!" *Zasměje se znovu Satsuki a vyprskne nakousanou hranolku. Vypadá to, že se směje nejspíš proto, že porušila nějaké pravidlo, což jí pravděpodobně naplnilo pocitem neposlušnosti, který jí udělal radost. Za poslední chvíli se zasmála třikrát, více než si kdy pamatuje. Bylo to zvláštní, jak na ní Jacues působila. Satsuki přišlo, že na chvíli uvízla v nějaké pohádce, v které jí nějaká kouzelná postava krmí hranolkama a je na ní taková, no jakoby se znali. Ráda se v téhle pohádce na chvíli zapomene.*
Tak o něm nemluv, ukážeš mi ho přece. *Mrkne na ni a uhne se letící hranolce, která dopadne na zem. To aby číšníci mohli znova nadávat. Potlačí trochu znechucený výraz z rozžvýkaného pokrmu a nekomentuje to. Satsuki se konečně rozpovídala a zdála se být šťastnější, tak jí to nechtěla kazit. Jen ať se dobře nají. Prohlíží si ji, hledá, zda se jí vrátí do tváře více barvy a sama si přejede po té své, kde měla pár šmuh od zeminy. Měly jílovitý odstín a trochu vystupovaly ze snědé pleti orámované tmavými vlasy. Ty si právě rozháže a sepne do hezčího, byť ledabylého drdolu. Působila domácky, chyběly jen brýle a mohla budit dojem té vědkyně v Zataženo občas trakaře. Taky trochu uspěchaná a milá, inteligentní osůbka.* Kam tě Babu běžně posílá, když říkáš, že nikde nebydlíš? *Zeptá se zvědavě, snad s motivem toho, že by mohla dívce jednou domov nabídnout, kdyby ji poznala lépe.*
*Satsuki na ní chvíli zírá, jak se upravuje a pak si zašmodrchá vlasy taky do drdolu. Nemá gumičku, tak si je tam musí držet. Chvíli se snaží zahlédnout se ve skleničce dokud se jí to nepovede. U ní to není ono.*
*Satsuki dojí všechny její hranolky.* "Ty jsi zahradnice?" *zeptá se jí přitom. I nyní vypadá pořád stejně bledě, jako když přišla. Jen se jí na tváři sem tam objeví úsměv. Taky se zdá, že u stolu trochu ožila a už nevypadá tak unaveně.* "Jo sem tam spim v nějakym prázdnym bytě." *Přejede prstama po stole, aby si z nich očistila kečup z hranolek.* "Jestli chceš vidět Babuho, já tam jdu dát peníze."
*Jacques se usměje, když ji napodobuje a potom pokroutí hlavou.* Ne, archeoložka. Jsem taková ta osoba, co se hrabe v zemi a hledá kostry dinosaurů, města ztracených civilizací a různé poklady. *Mrkne na ni, když přihodí vysvětlení a potom se zamračí.* Sem tam? Kde trávíš ty ostatní noci? Co škola a tak? *Zeptá se jí a trochu káravě jí podá ubrousek a kývne i ke stolu.* Tohle není moc vhodné, příště by nás tu nemuseli rádi vidět. A na to tu mají dost dobré jídlo a čaje. *Trochu rozpustile na ni mrkne a potom pokýve hlavou. Počká, až očistí stůl, přinejhorším to udělá za ni a mávne na číšnici, zda může přijít. Nebylo to moc zdvořilé, ale Jacq nechtěla dělat Satsuki problémy, co kdyby už teď meškala?* Zaplatím. *Oznámí ženě a ta se ještě doptá, zda kartou nebo hotově a zajde si pro přenosný terminál, načež pobídne s účtem v ruce, aby JAcq zaplatila, což také učiní a když je to hotovo, tak dopije čaj.* Vypiješ ten džus, nebo ho chceš s sebou do kelímku s víčkem? Zeptá se, čímž zastaví číšnici v kroku, která čeká, zda má vzít džus a dát ho do kelímku s víčkem a brčkem nebo to nebude třeba. Podle odpovědi ještě chvíli zůstanou, než Satsuki dopije, nebo číšnice odejde i s pitím a donesel ho právě v kelímku. Jacques se nakonec ale začne chystat k odchodu. Nenápadným kouzlem vysuší oblečení, na kterém i přes snahu zůstal menší flek, který už však půjde vyprat. Ještěže oděv dobře vykroutily a topení dost hřálo a tedy už mokrost nebyla dávno vidět, kór když oděv byl mokrou částí na topení.* Krásně suché. Zajdi se převléknout a tedy vyrazíme, jo? *Navrhne a počká, zda tak učiní a oblečení si od ní vezme. Byla by jí svetr nechala, kdyby sama měla teplejší oblečení na sobě. Šaty Satsuki se zdály být teplé dost samy o sobě. Kdyby ne, tak by nakonec ten svetr pravda obětovala, ale nejprve bylo třeba zjistit, jak to snese. Pokud jí ho tedy nakonec Satsuki vrátí, oblékne si ho a vyrazí ven z restaurace, bezděčně nabídnouc Satsuki ruku na zachycení, kdyby se takto pozdě venku snad bála.*
*Za pár chvil jedou spolu v autobuse směrem na jih. Satsuki k autobusu došla sama, ona se venku nebojí. I kdyby vyhasly všechny hvězdy a nebylo by vidět na délku ruky, jí byste za ruku držet nemuseli, chodí sama od nepaměti. Když nastoupili, seděla vedle Jacques na sedadle do uličky a zírala před sebe. V klíně jí ležel kelímek s vypitým džusem. Takhle jela většinu cesty. Seděla mlčky, uklidněná tichem mezi nima a cestou, která jim jen tak ubíhala. Když se ale Jacques zrovna nedívala, Satsuki na ní pokaždé na chvíli upřela oči. Vždy jen tak dlouho, aby si toho Jacques nevšimla. A pak z ničeho nic udělala něco, co neměla. Nemohla si pomoct, na chvíli ztratila zábrany. Položila si hlavu do jejího klína. Někdy vyhrávala ona a někdy její samota. Nebylo fér, že z Jacques šlo od jejich potkání tolik tepla.*
*Když byla ještě v restauraci moc odpovědí jí nedala. Líbilo se jí, co Jacues říkala o své práci.* "Jako indiana Jones!" *odpověděla jí na to Satsuki, která ho několikrát viděla v televizi. "Ostatní noci? Tak různě. Koukám se na televizi, nebo z okna. Jezdím ráda autobusem" odpoví, ale přijde ti, že ta otázka se jí moc nelíbila. Ke škole nepoví nic.*
a poté