Zbraně
- Zbroj
- Preferovaná zbraň
- Dvě andělská ostří
- Záložní zbraň
- Stéla, senzor
- Čarodějné světlo
Lovci stínů obvykle necestují s plnou polní výbavou. Vybavení, které s sebou berou na hlídky a při vyšetřování, je nesmí zpomalovat ani omezovat v pohybu. Proto většinou volí drobné nástroje, lehké a skladné, a často si sestaví vlastní soupravu, kterou s sebou nosí všude. Při balení takové soupravy se vyplatí důkladně zamyslet nad tím, co by se mohlo případně hodit.
Stéla
Andělské ostří
Senzor
Čarodějné světlo
Lovci stínů nepoužívají střelné zbraně a obvykle bojují v uzavřených nebo stísněných prostorech. Zároveň bojují spíše v nečekaných, krátkých potyčkách nežli v plánovaných bitvách. V důsledku toho patří k hlavní výbavě lovce stínů ruční zbraně, které lidstvo používá tisíce let. Každá z nich se vyrábí v bezpočtu podob a trénink se soustředí především na specifika platná oblasti, v níž se lovec stínů převážně nachází. Snaž se co nejrychleji ovládnout základní dovednosti každé zbraně. Nezapomínej, že démoni se vyskytují v nekonečné řadě podob, tvarů a forem – lovec stínů nikdy neví, kdy se ocitne tváří v tvář nepříteli, proti němuž budou jeho obvyklé zbraně nepoužitelné. Cílem celého výcviku je nalézt kompromis – harmonii mezi technikou boje, která vás zajímá, a tou, k níž máte vlohy.
Každý patřičně vybavený Institut by měl mít níže zmíněné zbraně k dispozici, stejně jako další užitečné nástroje, například dráty ze stříbra, zlata nebo elektra, dřevěné kolíky z dubu a jasanu, ochranné amulety, sbírku svatých symbolů nejvýznamnějších světových náboženství a základní výbavu (křídu, železný prach, flakónky se zvířecí krví a podobně). V opravdu dobře zásobeném větším Institutu je možné nalézt také vzácnější položky: olovněné meče, polnice, kostěné hole a další (záleží na regionu). Zbraně lovců stínů jsou opatřeny runami. Trvalou újmu démonům sice dokáže způsobit jen andělské ostří, ale andělské symboly na jiných zbraních alespoň zpomalí hojení démonových ran. Ze zranění způsobených obyčejným zbraněmi bez run se démoni oklepou jako nic.
Trénink
Moderní
Lehká
Střední
Těžká
Centurioni
róBy RADY
Železné sestry
Mlčenliví bratři
Chvíle, kdy oblékne svou první zbroj, představuje důležitý zlom ve výcviku každého lovce stínů – tehdy poprvé vypadá jako ostatní nefilim. Jakmile si na sebe vezme zbroj, stává se součástí tradice pojící lovce stínů stovky let, neboť od zavedení moderních metod výroby se zbroj prakticky nezměnila. Bojovou zbroj tvoří vyčiněná černá kůže, zpracovaná železnými sestrami v Citadele. Je odolnější než jakákoli kůže známá civilům, poskytuje ochranu před většinou démoních jedů a zároveň díky své poddajnosti neomezuje lovce v pohybu. Při běžné hlídce nebo průzkumné misi často nosí pouze základní zbroj, pokud se však připravují do bitvy, doplní ji o holenice a nátepníky, obvykle z elektronu. Zbroj i přídavná výbava, například nátepníky, bývají tradičně poznačené ochrannými a posilujícími runami a mohou nést i jiné dekorativní prvky – rodové znaky, runy připomínající slavné bitvy, jména andělů a tak dále. Standardní zbroj, pánská i dámská, zahrnuje prosté boty s plochou podrážkou a pevné, přiléhavé kalhoty. V minulosti se pánská a dámská varianta lišily – zatímco muži k výše zmíněnému nosili úzce střiženou halenu do pasu, doplněnou případně o kabátec, ženy si oblékaly přepásanou tuniku po kolena. Vždy se jednalo o méně praktickou volbu, avšak z historického hlediska ji lovkyně stínů musely nosit, aby se mezi civily neprotivily společenským normám. Během posledních padesáti let tunika z výbavy pomalu vymizela.
Meče jsou dlouhé bodné a zároveň sečné zbraně. Vyrábějí se v celé škále velikostí od lehkých a jednoručních – jako je například rapír – až po těžké, například skotský dvousečný meč, jehož ostří může být delší než člověk, a je tedy nutné ho ovládat oběma rukama (obouruční meč). Lovci stínů dávají při boji obecně přednost rychlosti a hbitosti, proto se ti, kteří při výcviku zvolí meč, specializují spíše na ty menší, jednoruční. Jedná se o rozmanité zbraně z různého materiálu. Dají se pořídit typické železné, které jsou jen pro velmi silné osoby nebo lehčí ze slitin. Pokud mluvíme o meči, máme na myslí typické evropské meče, které dělíme do tří základních kategorií, které byly vytyčeny roku 1540.
Krátké meče jsou určeny pro boj jednou rukou, lovci se většinou uchylují využít obě ruce a mít v každé jeden kratší meč. Doporučují se pro lehčí a mrštnější jedince.
Jeden a půl ruční meče nebo také meče bastardů. Dají se ovládat oběma rukama nebo jen jednou. Tento meč je na manipulaci nejtěžší. Jeho použití zahrnuje prvky jednoručního meče i obouručního. Jeho majitel má výhody v lehkosti, pokud je chce použít jako obouruční meč, ale zároveň nevýhodu ve váze, pokud jej chce využít jako jednoruční.
Obouruční meč je těžká, masivní zbraň, která se ovládá oběma rukama. Hodí se pro silné a vytrvalé jedince. Jeho delší použití pro ženu je téměř nemožné, ale na kratší dobu je schopna využít jeho váhy. Poskytuje manipulátorovi značnou volnost pohybu, protože je schopen si protivníka držet stranou od svého těla životně důležitých orgánů.
Každý meč, ať už evropský, či orientální, má 2 hlavní části – čepel a jílec. Čepel je ostrá část meče. Často se na ní nachází žlábek, který slouží k odlehčení zbraně a také zabraňuje tomu, aby se meč při kování kroutil, v horní části meče se občas nachází rytí, které má funkční účel – lze poznat, komu takový meč patřil. Špička čepele může být kulatý nebo ostrá. Kratší meče jí mívají ostrou (jsou lépe uzpůsobeny pro bodání), delší naopak tupou (jejich primární účel je sekání). V místě, kde čepel přechází do jílce, se nachází křížová záštita. Čím delší je meč, tím je tato část meče delší a mohutnější (napomáhá vyvýšení). Následuje rukojeť, která bývá změkčena látkou nebo kůží. Poslední, neméně důležitá část, je hlavice (kulaté zakončení meče). Do hlavice můžou být vsazeny ozdobné kameny, její primární funkce je však vyvážení.
Meč vždy držíme v aktivní ruce. Pokud jste kupříkladu pravák, pak pravé ruce meč náleží. Palce překrývají prsty, které svírají jílec. Ten držíme v úrovni pasu, špice meče směřuje vždy dopředu k nepříteli.
Postojů jistě naleznete mnoho od každého regionu jinak nazvané, jinak proveditelné. Obecně má však bojovník lehce pokrčená kolena, aby si zajistil stabilitu při výpadech a obraně. Ramena a trup musí být zpevněné. Západoevropská umění preferují mít aktivní nohu předkročenou a druhou za sebou, přičemž si pohrávají hlavně s těžištěm těla. Naopak umění z východu nás učí různým postojů, od přirozených, základních po bojové.
Nejvhodnější zbraně pro boj na velkou vzdálenost. Jsou lehké, snadno přenosné a lovec stínů se může bez větších obtíží vybavit i libovolným počtem šípů. Ideální je s sebou nosit šípy s různými hroty, pro boj s různými bytostmi. Lukostřelba je podobně jako boj s mečem velmi komplikovaná a náročná na osvojení a je zapotřebí intenzivního výcviku, aby ji lovec stínů dokázal využít ve skutečném boji. Jen málokdy nastane situace, kdy by lovec stínů střílel ze zabezpečené pozice,jako obránce obléhaného hradu. Spíše počítejte s tím, že budete muset natáhnout tětivu, zamířit a vystřelit uprostřed naprostého chaosu, a proto se neočekává, že si ho lovci budou volit, dokud s ním nebudou umět zacházet naprosto bezchybně.
Tato menší ostří nevyžadují tolik síly v paži a bojovník obvykle drží v každé ruce jedno. Zároveň jsou skladnější a dají se ukrýt snadněji než meč. Nevýhodou je samozřejmě to, že mají kratší dosah, tudíž je nutno se ke svému nepříteli přiblížit. Technika boje s andělským ostřím se velice podobá tréninku s dýkou, takže tuto fázi výcviku doporučujeme nepodceňovat.
Vrhání nožů je rovněž velmi užitečná schopnost, ačkoli není snadné se v ní zdokonalit. Výroba dýk je relativně složitější a dražší než výroba šípů, obzvlášť zvážíme-li, že o ostří můžeš jedním hodem přijít, ale mnoho lovců přesto k této technice inklinuje, především kvůli efektu.
Ten, kdo v boji preferuje hrubou sílu, může zvážit zbraně z této kategorie, jež umožňují nepřítele zneškodnit jednoduchou ranou těžkým kusem kovu, ideálně naostřeným. Ve světě stínů se setkáš jen s několika málo bytostmi, které by nebylo možné zabít dostatečně silnou a dobře mířenou ranou. Největší výhoda těchto zbraní spočívá v tom, že ačkoli je možné se je naučit ovládat se zručností, jsou značně efektivní i v případech, kdy tuto zručnost postrádáš. Stačí jen síla a dostatek prostoru k rozmáchnutí. Mezi největší nevýhody patří fakt, že tyto zbraně jsou velice nápadné a užitečné pouze v případě, kdy je protivníkova kůže méně pevná než materiál, z něhož jsou vyrobeny, což platí pro většinu podsvěťanů, ale u démonů už to není pravidlem. Cepy a řemdihy, které mají výše zmíněný kus kovu připevněný k rukojeti řetězem, mohou při rozmáchnutí dodat úderu větší sílu, zároveň však vzrůstá riziko, že omylem zasáhneš sebe nebo osobu po svém boku.
