Robert je muž dvou tváří. Je zde urputný a inteligentní Robert, který pomáhá ostatním. Ale na druhou stranu je zde Rune, který miluje experimenty s temnou magií, krví a vytvářením prokletých předmětů a pastí. Přesto však je Robert/Rune velice vynalézavý. Pokud před ním stojí nějaký problém, tak ho musí vyřešit. Pokud nejde vyřešit, tak ho zničí. Z toho důvodu se v minulosti přiklonil spíše k zabití svého bratra než aby mu pomohl.
Je to však i muž, co dokáže dát druhou šanci. Jenže když ho onen člověk zradí, tak už další šanci nedává. Nevidí důvod. V tomto ohledu je nesmlouvavý a tvrdý. Pokud i někdo dál žádá o šanci to napravit, tak podlehne snadno k násilí a to hlavně posledních 200 let. Má však velkou trpělivost a dokáže si počkat.
Jestliže má někoho v oblibě, tak ho dokáže velice účinně chránit. Zde uplatňuje i svou vynalézavost. Když objeví jakékoliv možné ohrožení, tak se ho snaží eliminovat dřív než je pozdě. Jenže on nemá moc lidí v oblibě. Celkově nevidí důvod se na nějaké vázat když jsou tak zbytečné křehcí.
V lidech celkově nevidí nic zajímavého a má k nim spíše určitý odpor. Vidí, jak se dokáží poučit, že je něco spálilo a měli by se tomu tak vyhnout. Čeká tak jen na to, že se budou opakovat čarodějnické procesy. Nemá moc velkou víru v lidstvo.
Pokud jde o to, co má rád, tak u něj vždy najdete sushi a mořské plody. Rád zkouší nová jídla a to hlavně si je připravit sám. Neměl problém si uvařit. Kromě toho se stal prvním závislím na kávě, protože po jejím objevením dokázal najít nějaký ten relaxační rituál. Naučil se připravovat kávu v samotném Jemenu a později si postup zdokonalil. Když narazil i na čokoládu, tak se naučil dělat i ji a vyrábí si, když může domácí čokoládu.
Ve stylu oblékání se zasekl v 19. století. Jen postupně upustil od těžkých brokátových vest. Dnes se pohybuje v dlouhém černém kabátu s kapucí, košili a teplákách. Nedá moc na nějaký prestiž nebo image, ale pohodlí. Když však chce působil elegantně, tak nasadí vestu s brokátovým vzorem a společenské kalhoty. Když ví, že jde do nebezpečného prostředí, tak bere i svou hůl/meč.
Ve společnosti ho moc neuslyšíte mluvit než si zhodnotí situaci, ale když promluví, tak má poměrně hluboký hlas. Jeho severský přízvuk zůstal i po stovkách let. Na to je samozřejmě hrdý a dokonce se pyšní i znalostí některých mrtvých jazyků. Kromě řeči ovládá i meč a některé typy boje. Bojuje i pomocí magie, v níž ovládá mnoho typů. Hlavně se však orientuje na útočnou, obrannou, temnou, krvavou, černou, kletby, lektvary a proměnu. Ovládá i jiné, ale moc je nepoužívá. Jednou z nich je i nekromancie, ale oživlé mrtvoly ho nebaví a rozhovory ze záhrobí ho deprimují. Jeho magie má rudou barvu a občas se zaleskne v jeho očích když používá telepatii.
Minulost
Psal se rok 1221 a princezna Ingegerd Švédská si užívala jaro v Kyjevě. Byla zde na diplomatické návštěvě a hlavně mělo dojít k politickému sňatku mezi ní a jedním z Kyjevských princů. Ingegerta doufala od malička ve velkou lásku, ale byla princezna Švédská. Ten den byli všichni princové na lovu a ona zůstala prakticky sama jen s jedním mužem, co ji měl chránit. Neznala jeho jméno, ale trávila s ním prakticky každou chvíli v Kyjevě. Jméno se nedozvěděla ani později, i když se na něj ptala.
Ten den její ochránce využil, že nikdo z můžu nebyl poblíž a princeznu znásilnil. Udělal to několikrát a přitom ji škrtil. Byl hodně brutální a Ingegerda se probudila až o pár dnů později ve své posteli. Necítila se dobře. Nemohla mluvit a byla slabá. Když se po měsíci vzpamatovala, tak začínala mít podezření, že je těhotná. Nekrvácela a i když ji její matka už jako malé vysvětlila, že se to stává a nemusí mít obavy, tak ji to vystrašilo. Nebyla stará žena, aby přišla o možnost nemít děti. Ona má příznaky těhotenství. Nechuť k jídlu, zvracení a podobně.
Vskutku. Princezna byla těhotná, ale jelikož se vědělo z jakého vztahu dítě vzniklo, tak to tajili. Hlavně šlo o velkou ostudu. Nikdo nesměl prozradit, že princezna čeká dítě. Hledali muže, který to princezně provedl, ale nenašli ho. Jediná služebná, co se starala o těhotnou Ingegerd byla němá. Tato služebná si měla pak dítě vzít a odvést ho do Švédska, kde se o dítě zla postarají.
Ingegerd byla zavřená v nejsevernější věži hradu a nikdo za ni nesměl. Její rodina se proti tomu bouřila a zuřila. Měli obavy, že se o ni starají neuctivě. Přišla zima, oslavili se Vánoce a Nový rok. Pár dní po té začali Ingegerdě kontrakce. Křičela bolestí a cítila se mnohem více slabá než předtím. Byla prvorodičkou a tento porod byl těžký. Dokonce si i chvíli přála, aby se to dítě narodilo mrtvé. Nechtěla vidět to, co vzniklo z toho hrozného dne. Plakala až ji pláč dusil. Pak se k ni přidal i pláč nemluvněte. Podívala se tím směrem. Viděla vyděšené výrazy a pak i dítě. Byl to krásný chlapeček, ale měl ocásek a ouška. Ingegerda si vzala v šoku chlapce do náruče a než naposledy vydechla, tak řekla, že je její synáček krásný. “Můj, překrásný syn… Můj malý krásný Rune…”
Chlapce od matky dlouho nevzali. Doufali, že zemře. Jenže přežil. Dali ho tak kojné, která nebyla věřící. Sama říkala, že to dítě je kletbou pro jejich rod, protože se vzdali původních bohů. Král to nechtěl slyšet. Poslal tak kojnou i s chlapcem do Švédska. Tam kojná zemřela poté, co chlapce odkojila. Runeho královská rodina nehodlala přijmout. Našli pro něj vhodnější rodinu. Šlo o chudou dívku, která pracovala na hradě a jednoho dřevorubce.
Dívka chlapce, ač byl sebe zvláštní, přijala. Vychovala ho spolu se svým novým manželem. Žili osamotě, daleko od lidí na pobřeží. Na jejich pozemku byly tři budovy. Ta největší byla na běžný život. Dvě malé byly pro zvířata a jako skladiště. Všechny budovy byly polozemnice a zvenku působily jako tři kopečky ohraničené kamennou zdí. Kousek od jejich pozemku byl rozsáhlí les a z druhé strany studené moře.
Chlapec dostal tak domov a poprvé ho oslovili jeho jménem od smrti jeho matky. Rune. Brzy dokonce i nevlastní sourozence. Dívka totiž našla ve starším muži zalíbení. Společně všechny děti vychovali s vědomostmi o staré víře. Naučili je číst, psát a Rune dokonce i používat meč a čarovat. Samo čarování ho naučil muž, který žil v lese. Byl podobný jako Rune, jen měl po svém těle peří.
Když bylo Runemu šestnáct, tak přijel nový švédský král. Měl obavy, že by nelegitimní dítě kyjevského muže a švédské princezny mohlo nárokovat trůn. Rune věděl, že je synem princezny Ingegerd. Dokonce mu i jeho učitel magie řekl, že jeho otec je démon. Proto si promluvil s králem o samotě. Sdělil mu proč nemusí mít obavy, a že on nebude chtít trůn ani nic takového. Král to přijal a nechal Runeho být.
Brzy však Rune vyrazil žít mezi lidi. Zdokonaloval si kouzla, boj s mečem a další dovednosti. Vymyslel několik nových kouzel. Brzy však zjistil, že je svázán se svým otcem a začal hledat způsob, jak se od něj odtrhnout. Trvalo mu to skoro 700 let než na to přišel.
Když mu bylo sto let, tak se dostal poprvé do labyrintu během svých experimentů. Strávil v něm poměrně dobu. Dostal se zpátky v první polovině 15. století. Dostal se do Itálie, kde poznal Sithu. Ženu, která byla vdaná a věděla o čarodějích. Mluvila s Runem o mnoha věcech a on ji rád opravoval. Po několika letech z Itálie odešel, aby znovu nabral nějaké zkušenosti. Netrvalo dlouho a Sithu potkal znovu. Bylo to o sedmnáct let později. Nacházel se ve Španělsku, kde probíhala zrovna inkvizice. Přišel za ní a mluvili spolu a tehdy se od ní dozvěděl, že má syna, ale jeho otec je démon. Vyvolala démona, kterého Rune hned dokázal rozpoznat, jako svého otce.
Než se stihl dozvědět více detailů, tak přišel Davanzato, Sithin syn. Davanzato byl nadšený, že vidí svého nevlastního bratra. Jenže Rune moc nadšený nebyl a radši se stáhl do ústraní od nich. Pár dní na to však šel po náměstí, kde se konala poprava ve jménu inkvizice. U kůlu stála přivázaná Sitha, křičela a plakala. Její syn se prodíral davem a chystal si kouzlo. Rune tak rychle vyrazil a zastavil ho. Hned jak ho zastavil, tak ucítil za zády oheň a křik ženy, co znal.
Rune si chtěl s Davanzatem promluvit, ale ten ho odstrčil a vzteky na něj řval. Rune viděl, že to láká nechtěnou pozornost a rychle utekl z centra. Století v němž byl, absolutně nesnášel a radši se vrátil do labyrintu. Vrátil se až o pár stovek let později. Nikdy to nespecifikoval a sám si není jistý rokem nebo stoletím. Držel se mimo společnost. Experimentoval s magií a tvořil prokleté a očarované předměty. Našel pár způsobů aby to fungovalo. Tehdy vznikl jeho meč. Šlo o úzkou čepel z kalené oceli a záštita byla menší jako u katany. Sama čepel měla dvě ostří a v polovině zuby směrované k rukojeti. Sama rukojeť byla jako u katany, jen o trochu kratší.
Runeho meč na sobě má zrcadlovou kletbu. Každá rána, kterou někdo někomu udělá se okamžitě vytvoří na těle toho, co drží meč. Rune tuto kletbu má svázanou na svou krev. Jde o krvavou magii, kterou Rune využíval už během experimentování. Díky tomu dokáže tuto kletbu snadno zamknout, ale i odemknout. Kromě této kletby je tento meč kouzlem udržován stále ostrý a díky pravidelnému doplňování byl velice dlouho extrémně jedovatý.
Uplynula dlouhá doba a náhle byl rok 1888. Rune byl v Londýně a užíval si teplý podzim. Byla noc a čaroděj působil mezi lidmi podivně. Chodil v tmavě modré brokátové vestě, černé košile a kalhotách. K tomu měl u sebe vždy hůlku, což byl právě jeho zamaskovaný meč. Dokonce ho i vyslechli na policii, kvůli vraždám prostitutek. Byl prostě podezřelí i kvůli tomu, jak byl podivný už jen z důvodu jak mluvil.
Jenže tato noc mu utkvěla v paměti z jednoho prostého důvodu. Zaslechl hluk z postranních špinavých uliček Whitechapelu. Vyrazil tím směrem a zahlédl dívku, co utíkala před mužem, který byl posedlí démonem. Spolu s dívkou tam byl i chlapec, který měl po těle mnoho runových symbolů. Rune už lovce potkal, ale toto bylo poprvé, co viděl, že by byl v koncích.
Chvíli to sledoval ze střech domů než se dostali do slepé uličky. Mezitím Rune poznal druh démona. Seskočil dolů do uličky a mečem, který mezitím vytáhl a kouzlem zrušil kletbu, tělo muže rozsekl napůl a dalším rychlým pohybem přišpendlil k zemi a velice pohotově vyhnal démona zpět do Pekla. Hned na to se podíval na ty skoro děti špinavé od krve a otočil se k nim zády a vyrazil pryč.
Jenže lovec ho zastavil a požádal o doprovod k jejich institutu. Rune dlouho váhal, ale zaslechl blížící se kroky, a tak souhlasil. Tehdy nevěděl, že to byl David, který vyvolával démony, aby oslabil zdejší lovce. Doprovodil chlapce i dívku k institutu a po celou dobu mlčel. Až když se ho zeptali na jméno, tak na ně dlouze hleděl a lovci došlo, že mu jméno nechce říct z opatrnosti. Lovec se s ním tak rozloučil jako s Robertem.
Toto jméno Robert začal využívat, neboť jméno Rune bylo spojeno s temnou magií, černokněžnictvím a zabíjením. Robert byl ten, co pomáhá. Jeho pseudonym, alterego, které ve světě stínů má lepší pověst. Což se mu s počátkem nového století hodilo. Tehdy získal i mnohem více informací, co se týkalo Davida. Hlavně zjistil, že je to nové jméno Davanzata.
Z jeho akcí, které zmapoval poznal, že spolupracuje s otcem. Sám Robert sice cítil jeho vliv, ale vždy byl moc velká palice a tak snadno ho nezviklal.
Když přišla první světová válka, tak Robert znovu přijal roli Runa a šel po Davidovi. Byl odhodlaný ho zabít nebo donutit, aby nespolupracoval s otcem. Jenže se mu to nepovedlo. Spíše ho k otci nahnal mnohem blíž.
Rune cestoval po Evropě a pátral po Davidovi. Na konci roku 1916 byl v Imperiálním Rusku. Potkal se zde s mužem, který byl opravdu podivínský. Sukničkář a alkoholik, co měl velký politický vliv, neboť měl kontakty mezi podsvěťany. Ošálil, tak mnoho Rusů, že má magické schopnosti. Dost tomu pomohlo i to, že přežil všechny atentáty. Rune ho sledoval a bavil se jeho chováním. Pak se však stal svědkem posledního atentátu.
Čaroděj sledoval, jak muže těžce zraněného vhazují do řeky a utíkají pryč. Měl sice střelnou ránu v hlavě, ale i Rune poznal, že kulka neprošla lebkou. Ráno viděl dost z blízka, když stál nad mužem, který se snažil dostat z ledové řeky Něvy. Naprosto ho fascinoval ten zoufalý pohled. Tehdy ho napadla myšlenka ho nechat přežít. Jelikož s nekromancií pracoval již v minulosti, tak čekal až se muž utopí. Pak jednal velice rychle. Kulky v jeho těle přetvořil na minci. Byl to rubl. Krvavý rubl, neboť v něm byla Rusova krev. Následovalo obtížné kouzlo. Dost se na něm Rune i vyčerpal, ale muže přivedl k životu. Byl v bolestech a v bezvědomí. Vytáhl ho na břeh a čekal až se probere. Během čekání nabral trochu energie, aby sehnal novou mrtvolu, kterou postřelil a nechal utopit v řece. Dal na něj iluzi a jen sledoval zprávy o Rasputinově smrti, zatímco ten vedle něj seděl a cvičil si mozek. K Runově překvapení nebyl natolik poškozen a muž byl jen trochu pomalejší. Dobře však chápal význam mince, co Rune má.
Po válce už Robert roli Runa odložil a jeho věci ukryl na území USA v místě, kde lidé věřili, že je to prokleté. Což skutečně bylo, ale šlo o Runův bezpečnostní systém. Který je plný pastiček a i když se tam snažil David později dostat, tak nemohl.
Přišlo období klidu, kdy Robert hledal způsob, jak se odtrhnout od otce. Tehdy se zdržoval v Německu a i přes to přehlédl, že se objevili nacisti a začala druhá světová válka. Jen si vždy nasadil iluzi blond vlasů a modrých očí, protože to bylo všude jako trend. Už tehdy začalo jeho rozumné uvažování být velice chatrné. Jeho experimenty s magií se staly nebezpečné a když mu někdo odporoval nebo něco namítal, tak mu nedělalo problém použít násilí. Začínal být zoufalí, jak nemohl najít cestu z otcových spárů.
Nevšiml si tak, že ho našel David. Našel jeho skrýš a zaútočil na něj. Robert se ubránil jen tak tak. Jeho úkryt vyletěl do povětří, knihy to přežili, tak se pro ně vrátil. Jenže to už tam čekal David. Chtěl Robertovi knihy. Nešlo mu ani o jeho staršího bratra. Chtěl jeho knihy. To Roberta naštvalo a zaútočil na mladšího čaroděje. Ten neočekával tak silný útok, protože on sám krvavou a celkově tu temnou magii nepoužíval. Robert měl tak navrh a skoro Davida zabil. Ten však využil toho když byl Robert blíž a bodl ho dýkou do hrudi. Okamžitě útok z Robertovi strany ustal. Šokovaně stál s dýkou v hrudi a tehdy našel způsob, jak se vymanit z otcových rukou.
Došel ještě ke knihám, které kouzlem nechal zmizel v labyrintu a zůstala jen ta, co měl David u sebe. Pak se na svého mladšího bratra usmál a zapálil zbytek úkrytu, co zůstal. Tehdy se v Davidovi probudil nějaký ten soucit a vyrazil bratra zachránit, ale plameny mu to nedovolili a sbíhali se lidé. Takže zmizel.
Jenže Robert nezemřel. Vyléčil si nejvážnější zranění a změnil se na kočku. Stále měl nějaké to vnitřní zranění, ale žil. Našla ho žena, která si ho vzala k sobě. U ni jako černý kocour přečkal válku a regeneroval. Právě kvůli regeneraci si kouzlem uzamknul paměť. Jen občas se u něj objevili jasné myšlenky a on se přesunul.
Uplynula dlouhá doba, moc dlouhá na jeden kočičí život. V roce 2019 se dostal do bytu Jacka Hellera. Čaroděje. Jeho mysl se začínala zostřovat a když viděl, co se v domě děje, tak vyhledal Davida. Věděl, co všechno provedl v minulosti, ale vyhledal ho. Pro něj to bylo jako zjevení ducha. Robert mu tehdy jen řekl, aby napravil, co udělal a pomohl jejich nejmladšímu bratrovi. Robert totiž dokáže velice dobře poznat své sourozence.
Později zjistil, že udělal chybu, tak se radši nechal přenést do bytu Jacka Portera. Tam začal s regenerací své mysli. Musel dostat mysl do pořádku. Jenže stále myslel jako kočka. Už je u něj rok a stále nedokázal překonat kočičí myšlení.
