Obrázek není dostupný.
Video/Audio Player 1
Video/Audio Player 2
Členem od 28. září 2023
Naposledy aktivní:
Zobrazit profil
Profil
| Jméno | Christopher Axel Rowe |
| Zobrazované jméno | Chris Rowe |
| Věk | 28 |
| Rasa | Vlkodlak |
| Status | Hasič |
| Výška | 176 |
| Váha | 82 |
| Datum narození | 30. 12. 1994 |
| Citát | Pokud někoho miluješ, jsi tím, kdo ho chrání před bolestí. Ne tím, kdo ji způsobuje. |
| Charakteristika | Schopnosti a dovednosti: Zbraně – Nože, palné zbraně (krátké/ruční) Boj – Krav maga (navštěvoval kurzy na střední), většinu bojových zkušeností však má z pouličních rvaček Stroje – Zvládá základní opravy automobilů a motocyklů Přežití – Absolvoval hned několik kurzů s výbornými výsledky, jeho hasičský výcvik jeho znalosti a schopnosti ještě rozšířil Zdravotník – Znalost první pomoci a základních ošetření (vč. šití)
Zajímavosti: S traumatem z dětství je rovněž spojená jeho citlivost na dotek kdekoli v oblasti krku. Pokud se o něj pokusíte, zvlášť násilím a nečekaně, hrozí vám v extrémních případech i ztráta končetiny. Má na paži tetování havrana jako vzpomínku na svého zesnulého bratra. Smrt své matky a bratra pokládá za osobní selhání. Stejně tak smrt jejich vraha, jelikož si uvědomuje, že je nezabil z vlastní vůle, ale ve zmatení a afektu. Touží po tom dostat svůj vztek a přeměny pod absolutní kontrolu a systematicky na tom pracuje.
Chris je od přírody hodný a citlivý kluk, přirozený ochránce slabších, který by raději nechal ublížit sobě, než aby nečinně přihlížel tomu, jak obližují někomu, kdo si to nezaslouží, nebo kdo se nemůže bránit. Osudu se však takto rozdané karty nejspíše zdály příliš dobré, než aby nechal Chrise, ať hraje jen s nimi. Potlačovaná traumata z dětství jsou místy schopná vést k rozzuřeným, nebo hysterickým reakcím, nastane-li něco, co je Chrisovi připomene. Podobně funguje i snaha někoho zastrašit či ohrozit, zvlášť je-li to někdo, na kom Chrisovi záleží. A byť je jeho kontrola lepší, než bývala třeba jen pár let zpět, pořád jsou citlivá místa, kterých není radno se dotýkat – v doslovném i přeneseném smyslu – nechcete-li se namísto klidného, usměvavého, byť nedůvěřivého a občas nejistého Chrise potýkat s jeho zvířecí stránkou, která občas i v lidské podobě funguje jen na principu ‘bojuj, nebo uteč.’
Zatím neměl odvahu a vlastně ani možnost se nikomu otevřít stran svých traumat. Pokud se někdy někomu povede ho k tomu přimět, bude to velice trpělivý, chápavý člověk, no, spíše podsvěťan, který se nenechá odradit jeho strojeným úsměvem a sliby, že ‘to nic není’ a ‘o nic nejde, fakt.’ Někdo, komu bude moci věřit. A sám si není jistý, zda takového člověka vůbec někdy potká.
Pokud se ale nesnažíte za každou cenu brnkat na struny, které vedou k rozbuškám, ale naopak na ty bezpečnější, můžete v Chrisovi najít příjemného společníka na pár piv, kulečník, fotbálek, nebo třeba výšlap na hory. Ničeho se nezalekne, neodsoudí vás a pravděpodobně s sebou bude mít jídlo navíc, kdybyste náhodou hladověli, nebo děku, pokud byste tu svou zapomněli doma. |
| Minulost | Kdyby se jeho matka tehdy rozhodla jinak. Kdyby ho poslechla, kdyby poslechla svého bratra, jednoho ze svých synů… Třeba by se to nemuselo stát. Nebo by se to stalo stejně. Kdo ví. Chris ne. Za první tři dekády svého života si prošel dost sračkama na to, aby si dokázal přiznat, že na osudu své matky nemohl nejspíš změnit nic. To však nemění nic na tom, že si to nikdy nepřestal vyčítat. A to i přes to, že si bolestně uvědomoval to zásadní: co zmůže sotva dospělý floutek, co se protlouká životem proti zlu, které do té doby považoval jen za pohádku pro děti?
Chrisovo dětství a dospívání bylo hodně, vlastně až příliš. Příliš co? Příliš všechno. Většinu ze svého dětství do asi pěti let vytěsnil. Což bylo v konečném důsledku vlastně dobře. Nepamatoval si tak svého otce křičícího na jeho matku a házejícího po ní nejen prázdné flašky od piva. Nepamatoval si chvíle, kdy o něm jeho otec mluvil jen jako o “zasraném spratkovi.” Nepamatoval si, že se ho nejednou pokusil utopit ve vaně. Dozvěděl se to téměř o dvě dekády později, v době, kdy už mu bylo všechno jedno. Nepamatoval si jej a s těmito nově nabytými informacemi netušil, proč by na tom měl chtít cokoliv měnit.
Přesto si své dětství nepamatoval jako vyloženě nešťastné. Když mu bylo asi pět a jeho matka měla další dítě na cestě se jí konečně podařilo s pomocí svého bratra utéct. To byly šťastné roky jejich života. Jeho otec se upil k smrti, jeho pramáti svou snachu proklela a plivla jí pod nohy, když si do domu přišla pro své poslední věci, pro které se neodvažovala vrátit za jeho života. Pak byl konečně klid. Strýc se o kluky staral jako o vlastní. Naučil je rybařit, lovit drobnou zvěř, řezbařinu, která byla jeho dlouholetým koníčkem, jezdit na motorce i vařit. Kluky přihlásil do školy a snažil se jim dát vše, co jim jejich otec dopřát nechtěl a matka nemohla. Kluci tak nerostli jako dříví v lese a vypadalo to, že povaha jejich otce se v nich nijak neodrazila. Chris snil o kariéře armádního pilota, nebo možná námořníka, mladší Ben chtěl být vědcem. Co mu příroda, narozdíl od jeho bratra, nedala na fyzičce a zdraví mu vrátila v intelektu. Byly chvíle, když byli malí, kdy na něj Chris neuvěřitelně žárlil, ale čím starší byli, tím více byl na bratra hrdý.
Nejspíš za to mohlo právě to, že se jeho matka s bratrem nikdy neuměli bránit, jejich povaha jim to nedovolovala, co z Chrise udělalo ochránce rodiny. Snažil se matce vymluvit snad každého partnera, který přešel přes jejich práh, protože její vkus se zjevně nikdy nezměnil a Chris vždy jen čekal na dobrý důvod, proč dotyčného vystrnadit z domu. Byť se jeho matka opakovaně ohrazovala proti podobné ‘ochraně,’ strýc s bratrem stáli za Chrisem, který se nakonec rozhodl pro dráhu hasiče, aby místo vlasti mohl chránit svou matku, která byla o kus blíž a ochranu potřebovala víc.
Když se seznámila s Jaxonem, konečně to vypadalo na změnu k lepšímu. Měl práci, nepil, od kluků neočekával, že se k němu budou chovat jako k tátovi, mají už prý přeci svůj věk, svou hlavu, ví, že není jejich táta, ale snad spolu můžou vycházet jako přítel jejich matky a její děti, ne? Bylo to jako zázrak. Zázrak, který měl Chrise hodně rychle naučit, že zdá-li se něco být až příliš dobré, obvykle je to daleko složitější a temnější. Když se jednou vrátil od náročné záchrany, kterou jen tak tak přežila dvouletá holčička s vážnými popáleninami, měl v hlavě jediné: přijede domů otevře si pivo, s vděkem sní doslova cokoliv, co doma najde, nebo mu někdo dá, po kvalitní sprše si dopřeje ještě kvalitnějších pár hodin spánku a druhého dne bude napjatě očekávat zprávu o tom, zda se stav holčičky zlepšuje. Nečekal, že doma najde jen vyděšeného bratra s monoklem přes celé oko, a roztrženým rtem. Že se dozví, že těmto zraněním předcházela hádka s Jaxonem, ve které udeřil jeho matku a Ben se jí snažil zastat. Že o pár hodin později naleznou společně s bratrem svou matku roztrhanou ve dvoře opuštěné továrny. Že ve tmě najednou uslyší zavrčení a cosi se vrhne na jeho bratra. Že se bude vší silou jej a to, co se zdálo být rozzuřeným psem, či vlkem, snažit odtrhnout od sebe, jen aby byl nadlidskou silou odhozen pryč. Že se probere až druhého dne na nemocničním lůžku se strýcem po svém boku, obrovskou bolestí hlavy a dotazy, kde je jeho bratr, jen aby se dozvěděl, že toho večera přišel o celou rodinu. Jaxona rovněž našli, ve dvoře oné továrny, na místě, kde člen místní domobrany přísahal, že střílel po vlkovi, s dírou v hrudníku. Nic z toho nedávalo smysl až do následujícího úplňku. Do momentu, kdy se Chrisův život navždy změnil v momentě, kdy už nevěřil, že by se něco mohlo pokazit víc.
Od té doby se snaží o jediné: nalézt někoho, kdo by na tom byl podobně, jako on. Kdo by si procházel tímtéž, nebo si tím prošel dříve ve svém životě. Jenže, kde někoho takového hledat? Vyvěsit si inzerát, že hledá vlkodlaka? Měli by ho za blázna. Bylo mu jasné, že na tohle pátrání bude muset jinak. Na vlastní pěst, po svých, bez sebemenší pomoci. |
| Faceclaim | Jeff Ward |
Statistiky
Příspěvků
118
Nástěnek
0
Questů
0
Úroveň:
777
XP
853
DA
Odznaky
Přátelé
Mé ostatní postavy
