Hráč obrázek nenahrál. =(
Žádné propojené účty nenalezeny.
Členem od 30. dubna 2023
Naposledy aktivní:
*Zamyslí se, pláž ostatně nezní jako špatné místo, kam si zajít. Navíc to co řekl, že tam nebude nejspíš moc civilů, znělo lákavě. * Dobře tak teda pláž. *Souhlasí nakonec. Vzhlédne k němu, když jí dá vlasy za ucho. Usměje se na něj a nachvilku spojí jejich pohledy a už se chce natáhmout, aby tu krátkou vzdálenost mezi nimi úplně vymazala. To ale Diego odstoupí a Emeri musí vydechnout. A raději se rozejde pomalu za ním směrem k pláži. Trvá nějakou dobu než tam přijdou.* Už aby bylo léto. *Pousměje se lehce.* Pamtuju si, že když jsme byla ještě ve Washingtonu, tak brácha jezdíval s kamarády do La Push na pláž, surfovat. Mohl být začátek června? Možná konec května. Já tam s nimi ještě seděla v bundě a koukala se. *Pusměje se.* Je to už strašně dávno. Naši nás tam nechávali jezdit samotné jen se staršími kamarády Jace. *Pousměje se trochu smutně.*
*Když se konečně dostanou na pláž, nadechne se vzduchu, ze kterého jde cítit moře a písek. Měl pravdu v tom, že tady bude minimum civilů. Vlastně tady nebyl ani jeden, vzhledem k tomu, jaké je počasí. Navíc jim tedy hrála do karet noční hodina, ve které se zrovna nacházeli. Ještě, než Emerie promluví, zuje si své boty s ponožkami a zaboří bosé nohy do písku.* /To je tak příjemný pocit./ *Poté se již věnuje své kolegyni a pozorně ji poslouchá.* Ty jsi nesurfovala? *Zeptá se s údivem, protože mu to přijde neuvěřitelné. Pokud by mohl využít takovou příležitost, klidně by do toho šel. I přesto, že pro civily je venku na kabát, mu je docela teplo, takže si sundá svou koženou bundu a přehodí si ji přes rameno, takže ji teď drží zaháknutou na ukazováčku.* Chybí ti? *Vypustí jen tak otázku do vzduchu, zastaví se a podívá se na ni, nejspíš aby mohl vyčíst její odpověď.*
*Jo Diego měl pravdu bylo tu málo lidí a proto si to tak trochu užívá. Bylo docela chladno a ještě i docela tma. Ale jim to nevadilo. Emerie si sama boty nezuje ani ponožky. Nechtěla pak nosit písek z nohou všude. Tak jen stojí a kouká se na moře. Nad jeho otázkou se zasměje.* Bylo mi tak deset. *Vysvětlí.* Říkám. že to bylo dávno. Bráchovi bylo myslím třináct. Měl kamarády, kterým bylo petnáct, myslím že nekteří měli i šestnáct. *Pousměje se.* Všichni byli vlkodlaci od nás ze smečky, takže se rodiče znali a tak, bylo to.. pěkné, komunutní. *Pousměje se a pak vydehcne nad jeho otázkou.* Zatraceně. *Zavře oči.* Když naši zemřeli a on mě odvezl do Seattlu tak jel zpátky podívat se jestli někdo ze smečky žije a...už se nevrátil. Já zůstala u Preatoru a upřímně ani nevím jestli brácha žije. *Přizná.* Nikde není k nalezení.
*Tiše vydechne a začne se hrabat nohou v písku.* Nepřijde ti zajímavé, že se v našich životech vždycky stane něco, po čem se vlastně částečně nebo úplně změníme? *Začne filozofovat s pohledem upřeným na vlny. Je spisovatel, stává se mu tohle často, záleží však jak tohle všechno vezme Emerie. Nakonec jen zakroutí hlavou a otočí se čelem k ní, aby ji opět mohl pohlédnout do očí.* Sice to nevíš, ale důležité je, jestli to cítíš, Em. Tady... *Ukáže prstem na její srdce, než opět začne mluvit.* Cítíš, že je tvůj bratr naživu? *Zeptá se jí a pozoruje její reakci.*
*Emeri jen pokrčí rameny.* Ani ne. *Přizná.* Existují vlkodlaci, upíři, čarodějé, démoni takže tohel mi ani tak zajémavé nepřijde, vlastně mě to ani nepřekvapuje je to prostě život. *Ucehchtne se trochu kysele. Koukne se na něj a při jeho slovech a skolní se, aby se podívala, kam ukazuje.* Pane bože, ano cítim to tam. Cítím, že je na žívu někde...*Rozhodí rukou k moři.* Pro boha klidně může běhat někde už roky bez lidské podoby. Může být někde bez domova nebo otrok nějakýho čaroděje prostě cokoliv. Ale uvnitř, prostě cítím, že žije jen nevím kde. *Vydechne.* Je jediná rodina co mám.
*Usměje se na ni, když ventiluje své pocity.* V tom případě neztrácej víru. Myslím si, že až nastane ten správný čas, objeví se. Život si s námi někdy pěkně hraje. *Mrkne na ni, zvedne svou ruku a pohladí Emerii svým palcem po tváři. Jednou, dvakrát, třikrát. Nakonec svou rukou přejede až k jejímu zátylku, kde ji nechá a podepře ji tak hlavu. Podívá se do jejích očí a potom na její rty.* Myslím, že tohle taky naplánoval sám život. *Řekne tiše, maličko se nakloní, ale není si úplně jistý tím, co se právě chystá udělat, takže nakonec se zastaví v pohybu, aby se podíval na Em a zkontroloval tak, jestli je to oboustranné.*
*Emerie z ně uhne pohledem a podívá se na moře.* Je to těžký ji neztratit, když ji už neztrácíš dvanáct let. *Vydechne už zoufale. Bylo to náročné a nevěděla co s tím dělat, přece jen bylo to náročné. Podívá se mu do očí a nechá jej at ji pohladí p otváři a lehce se usměje. Lehce si položí hlavu do jeho ruky a nad jeho slovy se jen tiše zasměje.* Když to říkáš. *Poví trochu pobaveně a nakonec to nevydrží a je to ona, kdo tu mezeru mezi nimi uplně vymaže a políbí jej.*
*Oplatí ji polibek, který protahuje na co nejdelší dobu. Když se na chviličku odtáhne, nechá oči ještě na chvíli zavřené, než se na ni podívá. Nakonec se však znovu přiblíží k jejím rtům a vtáhne ji znovu do polibku. Svými rty naráží do jejích a rukou, kterou měl pořád na jejím zátylku posune tak, aby mohl vjet prsty do jejich vlasů a lehce za ně zatahat. Sklání se nad ní, líbá její rty a užívá tenhle přítomný okamžik všemi svými smysly. Lehce a tiše párkrát vzdychne, než se znovu z polibku odtáhne.* Drahá Emerie, tohle není moc profesionální. *Uchechtne se, ale poté ji věnuje jeden sladký úsměv, než ji vlepí polibek na čelo a přitáhne si ji do objetí.*
Vůbec se nediví, že jí polibek oplatil, protože se tak nějak věděla, že to oba chtěli udělat už dlouho dobu. Omámená z polibku se o kousek odtáhne, stejně jako on. Dokud ji teda znovu nevtáhne do polibku, který je o něco víc než ten předešlý. Ona se taky tolik nedrží zpátky a polibek víc prohloubí a opací jej víc naruživěji. Ruce mu obkotá kolem krku a lejce se postaví na špičky, aby na něj dosáhla, ikdyž se sklání. Pak vydechne nakonec, když se Diego odtáhne. Myslím, že to mezi námi už dlouho není profesionální. *vydechne trochu se smíchem a opře se hlavou o jeho hruď a obmotá ruce kolem jeho pasu.*
*Usměje se spíše tak pro sebe a vdechuje vůni jejich vlasů, vzhledem k tomu, že jej teď objímá. Celé tohle bylo jako vytoužené tajné přání. Opravdu to chtěl udělat už dlouho, ale nebyl na to vlastně vůbec čas, takže byl rád, že si na sebe konečně našli chvíli. Také byl rád, že to má Emerie stejně a nemusel se tedy dál zdráhat. Líbilo se mu, jak to mezi nimi vzniklo a jak se to postupně prohlubovalo. Bylo to sice pomalé, ale o to větší kouzlo to vše mělo.* Jsem s tebou rád, Em. *Šeptne do ticha a pohladí ji po vlasech, než si o její hlavu opře bradu a podívá se na moře.* Chceš tady ještě být, nebo tě doprovodím domů? *Zeptá se a čeká na odpověď.*
*Objímá ho a je opřená o jeho hruď a užívá si tu chvilku co spolu mají. Zdálo se to zasloužené, že po tkaové době si našli chvilku pro sebe. Byla za to vděčná. Tohle dlouho s nikým nazažila.* Já jsem s tebou taky ráda. *Vydechne k němu.* Já vůbec nevím. Leda že bys šel se mou domů. *Zavtipkuje lehce a uchecnte se.* Můžem si dát třeba víno nebo tak. A sedět na gauči a koukat se na hovadiny v televizi a nebo tu prostě zůstat. *Uchechtne se.*
*Zasměje se nad jejím plánem a lehce přikývne. Setrvá ještě chvíli v jejím objetí, než se ač nerad, odtáhne. Musí si nazout ponožky a boty, jestli chtějí jít k Em, stejně jako si obléct bundu, kterou hodil kamsi do písku, když se nechal unášet okamžikem vášně. Sedne si do písku a otřepe si z chodidel zrnka, než si nazuje ponožky a následně i boty. Jakmile vstane, očistí si kalhoty, skloní se pro bundu a obleče si ji. Následně chytí Emerii za ruku a vlepí ji ještě rychlý polibek na tvář.* Zvete mne na sklenku vína k Vám domů, slečno? To si nenechám ujít. *Usměje se a společně se rozejdou směrem k bydlišti jeho kolegyně.*
*Byl to už nějaký čas, kdy se naposledy stavil v nějaké restauraci. Tedy samozřejmě, když si šel pro jídlo s sebou, do podniku zavítal, ale vyloženě si sednout ke stolu, objednat si a vychutnat si něco dobrého, na to skoro zapomněl. Dnes ale nadešel den, kdy měl konečně volno a mohl se tedy vydat do společnosti. Otevřel dveře bistra a vešel dovnitř, aby se pak vzápětí rozhlédl po volném stolu pro dva. Nakonec jeden zahlédl, takže se k němu hned vydal. Předtím, než usedl, sundal si svou černou koženou bundu a pověsil ji na háček na zdi. Odhalil tak ,nejspíš příliš obepnutý, šedý rolák, na kterém si vyhrnul rukávy. Svůj outfit podtrhl černými riflemi a kotníkovými botami ve stejně tmavé barvě. Jakmile se usadil, vytáhnul telefon a zkontroloval zprávy. Své kolegyni psal již předtím a to je také důvodem toho, proč vlastně teď seděl v restauraci. Čekal na ni, protože zjevně neměli ani jeden příliš dost času na to, aby se viděli i mimo práci.* /Snad už je na cestě./ *Nervózně si prohrábne své už tak rozcuchané vlasy, než sepne ruce, opře se lokty o dřevěnou desku a bradu si chytí bříšky svých palců. Hypnotizuje hlavní dveře a trpělivě vyčkává příchod své milé kolegyně.*
*Bylo zvláštní jít konečně po tak zatraceně dlouhé době do restaurace v poslední době spíš brala jen takeout buď odmů, protože se jí nechtělo vařit a nebo do práce. Kdyby patřila k těm horderům už se topí v krabičkách o takeouts. Vůbec nevěděla co si obléct, protože stejně v poseldní době prostě jen chodila z práce a do práce, tam tolik neřešila co sei obleče. Tak prostě jen zvolila příjemný měkký svetr a džíny. Nezapomněla ani bundu a vyšší boty, protože stále ještě podle ní nebyla doba na tenisky. Ví, kde se má s Diegem sejít a proto jde do restaurace rovnou a rozhůédne se, aby našla svého klegu. Netrvá to dlouho, protože si všimne muže, který skoro hypnotizuje dveře a lehce nad tím zkroutí hlavou, hlavně pobaveností a pak míří za ním.* Ahoj. *Pozsraví jej. Vůbec se kromě práce nevídali, bylo to zvláštní. Protože člověk by řekl, že si najdou v práci třeba chvilku na pokec, ale kolikrát kromě pozdravu nebo pracovních záležitostí neřeší nic jiného.* Tak co, jak to jde? *Posadí se hned naproti něj a vezme si nápojový lístek.*
*Nejspíš se na pár chvil zasní, protože mu absolutně ujde fakt, že se ve dveřích objeví Emerie, která hned zamíří ke stolu. Jakmile se objeví v jeho zorném poli, vzhlédne k ní a postaví se, jako pravý gentleman.* Hezký večer, Emerie. *Chce ji podržet židli a pak ji zasunout, jenže ona si už stihne sednout sama, proto mu nezbývá nic jiného, než si sednout taky. Podívá se na ni, jak studuje nápojový lístek, než udělá první věc, která jej napadne. Natáhne svou ruku, uchopí kus papíru, v podstatě ji ho sebere z dlaní a odloží jej vedle sebe na stůl.* Šíleně... Už jsem si začínal myslet, že budu v práci přespávat. *Odpoví ji na její otázku a věnuje ji jeden menší úsměv.* Povídej, co ty? *Opětuje jí podobnou otázku a očima uhne na servírku, která už kráčí k nim. Rukou ji naznačí, že jim má dát ještě chvilku, což naštěstí pochopí a vydá se vyřizovat objednávky jinde. Pohledem se pak vrátí zpět ke své kolegyni, aby ji mohl věnovat plnou pozornost.*
*Když jde ke stolu, kde sedí Diego tak kromě jeho pachu ještě ucítí někoho dalšího známého. Proto se hned rozhlédne a všimne si dalšího kolegy, který jak se zdá, si vyšel se svou manželkou nebo přítelykní. Proto se rychle posadí, ani nečeká až jí diego odsune židli a vezme si nápojový lístek, který ji Diego sebere. Trochu ublíženě se na něj podívá a ale pousměje se.* Jsme na tom podobně. *Přizná a nahne se přes stůl k němu blíž.* A zdá se, že nás práce nepřestane pronásledovat ani teď. *Poví šeptem a kývne hlavou směrem ke kolegovi, který sedí asi o pět stolů dál.* Předpokládám, že si furt hrajeme na "jsme jen kolegové" v práci. *Podotkne a koukne se na Diega a pak si všimne jak jak na ně Bud, ten co sedí dál zamává.* Aaaah všiml si nás. *Řekne tiše a zámává mu zpátky.* Asi vzal manželku si vyjít. *Poví.*
*Nakrčí obočí a podívá se směrem, kde mu ukáže Em. Usměje se na kolegu z práce, a když se otočí zpátky ke svojí ženě, podívá se na Emerii.* Samozřejmě, máme čistě profesionální vztah. *Zazubí se, natáhne se pro lístek a podá ji ho zpět.* Vyber si, co si dáš. Já už to mám prostudované od hlavy až k patě. *Podotkne fakt, že byl nejspíš tak nedočkavý, že si krátil čekání čtením lístku.* /Krucinál, chtěl bych s ní být o samotě./ *Je jasné, že nad něčím přemýšlí, vzhledem k jeho vrásce na čele, jenže nakonec jej z jeho myšlenek vysvobodila servírka, která se objevila u jejich stolu. Diego se na ni podívá a rychle ji řekne objednávku.* Poprosil bych skleničku nějaké dobré whisky a ten steak s hranolky, salátem a pepřovou omáčkou. A pro slečnu... *Podívá se na Emerii, jestli už si vybrala a nechá ji tak prostor, aby si řekla svou objednávku.*
*Má co dělat, aby se nezačala smát. Tak se jen potutleně uculí.* Jistě, čistě profesionální. *Poví a cukají jí u toho pořádně koutky nahoru. Jejich vztah byl všechno jen ne profesionální. Převezme si od něj lístek a rty naznačí "děkuju" a nenápadně se dotkne jako prstů, když si o něj bere menu. Někomu by to mohlo připadat jen náhodné, ale podle toho jak se na něj podívala, bylo jasné že to bylo záměrné. Vidí jak se mračí a nad tím se slabě pousměje zatím co sleduje jídelní lístek. Ksyž přijde obsluha už ví co si dá.* Já vás poprosím Sauvignon a ten losos s chřestem. *Poví rychle a nechá obsluhu odoejít a po očku se koukne na Buda, který se zdá zabraný svou ženou. Tak Emerie natáhne ruku, tu co je dál od pohledu a trochu posune všechny ty octy a sůl. Tak aby schovaly natáhlou ruku a naznačí Diegovi ať ji za ni chytí.*
*Chvíli pozoruje, co Emerie dělá, ale nakonec k ní svou ruku natáhne. Jemně ji přejede prsty po dlani, než ji chytí do té své.* Takže, drahá kolegyně, konečně se vidíme i jinde než v práci. Řekněte mi, jste ráda, že sedíte se svým kolegou v restauraci? *Zeptá se s úsměvem na rtu a podívá se ji do očí. Servírka jim zatím stihne donést jejich nápoje, takže Diego využije příležitosti, uchopí volnou rukou svou skleničku a zvedne ji do vzduchu.* Na dnešní večer, Emerie. *Naznačí ťuknutí a čeká, jestli se Em přidá. Jestli ano, ťukne si s ní a poté trošku upije ze své zlatavé tekutiny. Pokud ne, napije se i tak a skleničku položí zpět na stůl.* Chtěl bych se jít někdy projít do lesa, šla bys se mnou? *Zeptá se napřímo a trpělivě čeká na jakoukoliv odpověď.*
*Pousměje se, když Diego pochopí co po něm chce a chytí ji za ruku. Snaží se,aby jí při jeho slovech moc necukaly koutky nahoru. Koukne se znova nenápadně po kolegovi a pak se otočí na Diega.* Velice ráda. Ikdyž bych s ním byla mnohem raději jinde. *Mrkne na něj.* Vzhledem k tomu, že ani v té práci nemáme pořádně čas na povídání. *Poví prostě a to už přijde servríka a oběma jim dá jejich pití. Emerie taky vzeme svou skleničku a přiťukne si s ním.* Tak teda na dnešní večer. *Řkene když se skleničky sebe dotknou. Pak se napije vína.* Do lesa jo? *Zeptá se zvědavě a přivře oči.* Jako... po dvou nebo po čtyřech? *Zeptá se a zvedne tázavě obočí.*
*Zvedne jedno obočí a v očích se mu zaleskne.* Jinde můžeme být, až si sníme jídlo, drahá Emerie. *Řekne tichým hlasem, aby jej slyšela jen ona a mrkne na ni. Možná by ještě chvíli zíral do jejích očí, kdyby je opět nevyrušila servírka s jídlem.* /To bylo rychlé./ *Ač nerad, pustí Emerii ruku, aby měla servírka prostor k odložení talířů s jejich jídlem. Podívá se na svůj šťavnatý steak a přebere si od servírky příbor. Počká až servírka odejde a očima se opět zatoulá k obličeji jeho kolegyně.* Můžeme po dvou a potom po čtyřech. To už záleží na nás, že ano. *Uchechtne se, protože kdyby je někdo slyšel, nejspíš by si myslel bůhví co.* Přeji ti dobrou chuť, Em. *Řekne a vytáhne z ubrousku příbor. Znovu pohlédne na svůj steak a nakonec se do něj s chutí pustí.*
*Slabě se ušklíbne při jeho slovech, když jí ta tichá slova dojdou do uší.* Dobrá. *Odpoví podobně tiše.* Čekám na to, kdy si někdo v práci všimne žem ám na sobě tvůj pach...*Podotkne strašně tiše a přitom se pak koukne na Buda, který pomalu vstává z místa a zdá se, že už odchází.* /Uf, konečně./ *To už jim servírka nese jídlo a Emmie se na ni jen usměje a poděkuje pokýváním a vezme si příbor.* Hmm to nezní úplně špatně. *Poví souhalsně. Procházka by se hodila. A navíc se přeměňuje vážně spíš jen o úplňku a chtělo by to trochu protáhnout kožich.* Taky přejdu dobrou chuť. *Usměje se na něj a pustí se do jídla a to uslyší Buda jak na ně volá: "Diego, Emmerie! Dobrou chuť mějte se uvidíme se v práci!" A jak na ně mává. Emerie mu jen pokyne a sleduje ho odcházet zatím co žvýka svého lososa.* Měla jsem si raději dát taky ten steak. *Poví.*
*Jakmile uslyší svého kolegu, podívá se jeho směrem, mávne mu na rozloučenou a vrátí se zpět k jídlu. Nedokáže si povšimnout toho, jak Em bojuje s lososem. Usměje se nad tím faktem a podívá se na ni hned vzápětí, když vyřkne větu o steaku.* Můžu ti ho dát a já si vezmu toho lososa, jestli chceš. Stejně bych neměl tolik jíst. *Usměje se na ni s vyřčenou nabídkou, odloží příbor a čeká jak se rozhodne. Mezitím si v hlavě zopakuje její poznámku o pachu.* Popravdě, bylo by mi to asi jedno. Nejsem si jistý, zda je zakázané mít pracovní poměr, a i kdyby, vždycky můžeme říct, že se jen občas vidíme mimo práci. Je úplně normální, že se i civilové scházejí mimo svou práci a jejich pachy se bijí mezi sebou. *Pokrčí rameny a dál se nějak nestará tím, co Emerii nejspíš trochu trápí.* /A navíc, největší fyzický kontakt, který jsme spolu doposud měli, bylo objetí a držení se za ruku./ *Poznámku, která se mu objeví v hlavě si však nechá pro sebe.*
*Emmie lehce našpulí rty a koukne se na ten jeho steak. Vypadal fakt lahodně.* Není tam zase toho tolik. *Podotkne a sama odloží příbor a velmi "nenápadně" přisune talíř s losom k Diegovi.* Prosím. *Zamrká lehce a sladce se usměje. Pak jen mykne rameny.* Nemyslím si, že je to zakázané. *Začne.* Spíš mi jde o všechny ty kecy a drby co pak budou. Víš jak to bývá. *Pokrčí rameny.* Jako to je pravda...*Uzná.* /Ale i civilská baba ti pozná na chlapovi jeslti se s někým vídá co terpve vlkoldak. Pro boha to ti vlastně ani neprojde nějaká nevěra.../ *Tak trochu jí myšlenky ujdou jinam.* Když budeš tak hodný tak bych si prosím ten steak vzala. *Poví nakonec celou větu, že by chtěla ten jeho steak.*
*Uchechtne se a přisune svůj talíř se steakem k ní. On si zase naopak vezme jejího lososa. Příborem si ukrojí kousek ryby a strčí si jej do úst.* /Není vůbec špatný./ *Vlastně je asi i rád, že si ta jídla vyměnili. Je to pro něj příjemná změna, protože jedl poslední dobou v podstatě to samé.* Chápu, ale myslím, že jsme schopni to lehce hodit za hlavu. Vždycky tady bude někdo, kdo bude mít plnou pusu keců... *Podotkne a sní poslední kousek ryby s chřestem. Ubrouskem si utře pusu a vloží jej pod příbor. Talíř posune na roh stolu, opře se o lokty a podívá se na Emerii. Pozoruje ji, jak jí původně jeho steak a usmívá se na ni. Může to být lehce znervózňující, ale on v tom dál pokračuje.* Jsi roztomilá. *Pronese náhle a zadívá se ji přímo do očí. Jakoby najednou zbořil všechny své zdi, které mu bránily v tom, začít se chovat trošku koketně.* Až dojíš, půjdeme se projít, co ty na to? *Zní to jako otázka, ale v podstatě je to jen oznamovací věta zakončená otazníkem.*
*Bylo jí to trochu hloupé, ale byla ráda že si to s ní vyměnil. Tak si s radostí vezme steak a pustí se do něj. Je to mnohokrát lepší a chutná to líp.* Uvidíme...Někomu to bude trnem v oku. Ale tak to budeu ž asi jeho problém. *Mykne prostě rameny. A pokračuje v jídle. Pak k němu zvedne trochu zmateně hlavu.* Rostomilá? To že se cpu tvým steakem? *Zvedne tázavě obočí. Jí na otm nic roztimilého nepřišlo.* Tak jo. *Souhlasí a pokračuje v jídle. Sem tam si upije vína a když je hotová tak odloží stalíř bokem a začne vytahovat peněženku, že zaplatí.*
*Sleduje svou kolegyni, jak si pochutnává na steaku a přijde mu to neuvěřitelné, jak lehce se vlkodlak může zakoukat. Natáhne se pro svou sklenici whisky, ze které pomalu upíjí, ale oči přitom nespouští ze svého doprovodu. Jakmile do sebe dostane všechnu zlatavou tekutinu, položí prázdnou sklenici na stůl a podívá se zamračeně na Emerii, která v ruce drží peněženku.* Tak to ani náhodou, mladá dámo. *Zakroutí hlavou, natáhne svou ruku a lehce se dotkne té její.* Schovej to. *Řekne trochu přísně, ale ne nijak hrubě.* To, že jsi roztomilá, když jíš můj steak je jedna věc, ale když chceš zaplatit? Chceš mě rozzlobit? *Povytáhne obočí, sjede očima na peněženku a zpátky na Emerii.* Já to půjdu vyřídit, pak ti obleču bundu a půjdeme. *Řekne rozhodně, vstane a vydá se k baru, aby zaplatil za jídlo a pití.*
*Jediný co je dobrý na tom, že se vidí tak málo nebo jen v práci je to, že se zdá že si oba víc užívají tyhle momenty. Jenže se to uřž táhne. Už to byl rok co přišla do New yorku a bude to brzy rok od toho co poznala Diega. Což se zdálo šílené. A od té doby prostě se kolem sebe točí. Pokud by to bylo v knížce nejspíš by to někdo nazval slowburnem,což rozhodně byl. A chvilkami z toho Emerie byla úplně šilená. Už se jí stalo, že ho jednou viděla v práci v nějakým blbým svetru a myslela si že po něm skočí. Asi nějaké vlkodlačí horminy nebo co. Když vidí, jak se mračí a napomene ji tak se zrazí.* Okay okay, schovávám. *Poví se smíchem a zančne penežěnku chovávat.* Nechci tě rozlobit jen mám svoje peníze a můžu si zaplatit. Ale když chceš platit ty, nevám sep ozvat. *Usměje se na něj.* Oblečeš bundu jo? Co, díval ses předtímhle na Pýchu a přefsudek? *Zavtipkuje a sleduje ho odcházet.*
*Jakmile se vrátí, vezme do rukou její bundu, odsune ji židli a nastaví ji svrchní oděv tak, aby se mohla obléci.* Ne, jsem prostě takový. *Odpoví ji na její otázku a zazubí se.* A co se týče placení, pokud se vyloženě nedomluvíme jinak, vždycky budu platit já, děvče. *Počká, až si Em oblékne bundu, poté se přesune ke zdi s háčkem, kde visí jeho černá koženka, kterou si vzápětí také obleče a vrátí se ke své kolegyni. Postaví se až příliš blízko k ní a zapíchne oči do těch jejích. Chvíle ticha se zdá být nekonečná, nakonec ji však nepatrně sklouzne prsty po jejím předloktí k dlani a chytí ji za ruku. Neříká nic, jen se s úsměvem na rtu otočí směrem ke dveřím a vydá se tím směrem. Nechává tak na Emerii, jestli jeho ruku pustí a půjde pár kroků za ním nebo jej bude následovat vedle něj s propletenými prsty. Než vyjdou z restaurace, otevře ji dveře a pokyne ji, aby vyšla první a až poté se za ní vydá on.*
*Lehce se zasměje nad jeho slovy a zkroutí nad tím hlavou.* Když to říkáte pane Darcy. *Zavtipkuje a nechá si obléct bundu.* Dobře, tak jo. *No ráda jej nechá za ni utrácet, ale říct do očí mu to nemůže že jo. Sleduje jej jak si sám obléká bundu a musí uhnout pohledem, protože se kousne do rtu. Ty kožené bundy mu sakra sluší. Když se k ní vrátí opětuje mu pohled a usměje se na něj. Skoro až automaticky jej nechá, aby ji chytil za ruku a ona s ním proplete prsty jako kdyby se nic nedělo. Pak se s ním rozejde ke dveřím.* Tak a kam půjdeme? *Zeptá se nakonec když vycházejí ze dveří restaurace.*
*Před restaurací se zastaví vedle Emerie, nakrčí obočí a zamyslí se.* Co třeba pláž? *Navrhne svoji kolegyni a pousměje se na ni.* Myslím, že tam v tuhle dobu nebude tolik civilů, takže bychom měli klid a nemuseli si dávat moc pozor na to, co říkáme... *Podotkne a zkrátí už tak malou vzdálenost mezi nimi. Zadívá se Em do očí, vztáhne ruku k její tváři a zastrčí ji volný pramen za ucho. Nejspíš by si přál zastavit čas, ale měli na dnešní večer ještě plán, takže nakonec o trošku odstoupil, chytil Em opět za ruku a pomaličku ji naznačil, že by se měli vydat na procházku.*
*V tomto pozdním odpoledne, kráčel Diego po East Riveru se svou koženou brašnou přehozenou přes rameno. Hnědou bundu měl rozepnutou a šál ledabyle uvázaný kolem krku. Bylo mu teplo, ale co by tomu řekli civilové, kdyby chodil uprostřed zimy v tričku? Naštěstí pro něj si pod bundu bral jen jednu vrstvu, aby se tolik nepotil. Na chvíli se zastavil a sehnul se ke svým kotníkovým botám, aby si upravil nohavice černých kalhot. Jakmile je zarovnal, napřímil se a znovu vyrazil kupředu. Znova se zastavil až u stánku s kávou. S největším kelímkem, který prodejce měl, se usadil na nedalekou lavičku, sundal si brašnu a vytáhl z ní černý zápisník s tužkou. Seděl přímo pod lampou, takže se světlem problém neměl a výhled na řeku byl přímo úchvatný, proto hlasitě vydechnul, otevřel zápisník na založené stránce a propiskou zdobil nepopsaný papír. Už to vypadalo na velice příjemně strávený čas, když jeho uši zaslechly nepřirozený zvuk, což způsobilo jeho napřímení. Rozhlédl se kolem sebe, ale nikoho kromě civilů a nespatřil. Zakroutil hlavou, i když moc dobře věděl, že intuice se nemá podceňovat.* /Nejspíš jsem přepracovaný./ *Unaveně si protřel oči, pod kterýma se rýsovaly tmavé kruhy. V Praetoru byl teď pečený vařený a moc toho nenaspal, proto ocenil aspoň chviličku na lavičce sám se sebou a kávou, kterou během pár minut celou vypil.*
*Podvečerní běh byl skvělý relax. Nedávno vzala nějakou nabídku k natáčení, hrála teď v nějakém seriálu vedlejší roli. Už to nebyl komparz v pozadí, ale vyloženě role, takže měla nějaké skripta. Dobře se jí učilo, když si nahrála text do záznamníku a naučila se svoje repliky, načež si je v duchu opakovala, když na ně přišla řada, spolu s jejím hlasem. Sluchátka měla v uších, na sobě termoprádlo a na něm ještě triko, které bylo určené ke sportu a mělo kapsy - nechala si je tam přidělat, protože sluchátka neměla tak dlouhý kabel, aby se s nimi pohodlně běhalo. Neměla s sebou pití, na East river bylo dost stánků, a tak jen v kapse byl strčený mobil a klíčky. Zvláštní zvuky nepostřehla, zatímco minula i muže s bločkem a s propiskou, no později toho zalitovala, když před ni vyskočil jeden z démonů. Zadýchaně prudce zastaví a střetne se pohledem s rudýma očima hellhounda. Démonů bylo město plné, byl skoro zázrak, že na ně nenarážela na denním pořádku. Ucouvne. Civilové zřejmě uvidí pouze dobrmana, nebo tomu podobné psisko, které zuřivě vrčí jejím směrem. Triss se ohlédne, jak bezpečné by bylo použít magii a tak tak se uhne psovi, když skočí a strhne si sluchátka z uší.* Doháje. *Uklouzne jí. Tady magii použít nemohla, potřebovala psa dostat z dohledu lidí a možných kamer - ať těch na mobilu, případně jiných, které by se tu mohly objevit.*
*Znovu si protřel oči a otočil se zády k zábradlí, které rozdělovalo pěší zónu a řeku. Všimnul si probíhající ženy se sluchátky, ale nevěnoval ji žádnou zvláštní pozornost, dokud se neozvalo zavrčení. Okamžitě se otočil směrem, ze kterého zvuk vycházel a spatřil onu běžkyni v cestě s démonem. Zamračil se a okamžitě se dal do běhu směrem k nim. V rychlosti se rozhlédl a zjistil, že se zde nachází až příliš moc civilů, takže proměna nepřipadala v úvahu. Změnil tedy směr k lidem, kteří přihlíželi momentálnímu dění. Oběhl tak démona a zastavil se za jeho zády.* Tady ty obludo! *Zakřičel na něj a počkal až se ta pekelná bytost otočí jeho směrem. Démon se rozzuří ještě víc a zaútočí na něj, jenže marně. Diego mu uhnul, stejně jako běžkyně, na kterou se v rychlosti podíval.* Jste v pořádku? *Položil ji rychlou otázku, zatímco pohledem sjel na démona, který se před nimi znova tyčil. Nevěděl, zda je běžkyně podsvěťanka nebo obyčejný civil. Vlastně vůbec nevěděl, co by měl v téhle situaci dělat. Na zavolání kolegů neměl čas a všude kolem bylo plno civilů. Věděl, že je tady kousek maličký park s keři a nebo sestup k řece, kde by jej pod mostem mohl sejmout. Jenže čas se krátil a démon už se odhodlával k dalšímu útoku.*
Jsem, ale ohrožuje lidi, musíme ho dostat pryč. *Zavolá zpět a přeběhne směrem k jedné z uliček. Jestli s ní bude jen jeden civil, výmaz paměti bude snadný - respektive změna vzpomínek. Rozhlédne se po nějakých uličkách, nebo cestě, kudy by mohli démona odtáhnout pryč, načež jedním směrem konečně ukáže.* Tam?! *Nadhodí a podívá se na pár civilů, ale pak se jim otočí zády, neměli by ji poznat, nepotřebuje být s tímto veřejně spojována.*
*Podívá se na uličku, ke které se vydá běžkyně a kývne hlavou. Zamává démonovy před obličejem a oběhne jej, nejspíš aby ho ještě víc naštval. Povede se mu upoutat jeho pozornost natolik, že v momentě, kdy začne utíkat, démon se rozběhne za ním. Okamžitě zahne do uličky, která vede mezi stromy.* Hlídejte ho! Nesmí mě přestat sledovat. *Křikne na běžkyni, zatímco se snaží co nejrychleji dostat k velkému porostu. Keře jsou dost husté a nestihne najít dobrý vstup, do kterého by mohl démona nalákat, proto utíká dál. Párkrát vybočí z cesty, aby mohl najít lepší místo, nakonec však stejně zamíří zpět směrem k řece a schodům, které vedou pod most.* Musíme pod most! *Zakřičí na ženu za démonem a jakmile vyběhne mezi stromy zpět na pěší zónu, zamíří ke schodům. Seběhne je dolů po dvou a otočí se, jenže démona za sebou nevidí. Okamžitě se rozhlédne kolem sebe. Nakrčí obočí a vyběhne schody nahoru. Démon si momentálně teď našel novou oběť. Muže sedícího na lavičce. Diego se však ihned vzpamatuje a uchopí první věc, kterou nahmatá v kapse. Svazek klíčů hodí démonovi přímo na hlavu. To jej rozzuří a on se opět rozběhne za ním.*
*Rozeběhne se za mužem, který se chopil vedení. Zajímalo ji, co je zač, zda jen praštěně odvvážný civil, který si myslí, že je to naštvaný pes, možná měl Zrak a viděl pravou podobu a o to bláznivější byl. Na upíra se zdál pomalý a vílích uší si nevšimla. Nefilim si taky nebyla jistá, ale mohl mít runy pod oblečením a třeba v civilu neměl zrovna stélu. Mimo to pak zbýval další démon, čaroděj a vlkodlak. Neměla ale tolik času přemýšlet, snažila se jen následovat oba sakra rychlé běžce a zadýchaně se zastavila, když se démon rozhodl zaútočit, aby proklouzla muži do hlavy a upravila mu vzpomínky a vnukla mu odchod, aby neviděl, co přijde. Pořád mohlo dojít k vyzrazení podsvěta. Když se ohlédne k odvážnému muži, tak jen vyběhne a trhne rukou, aby telekinezí srazila démona stranou a nechala jej vrazit do zdi mostu. Seběhne až dolů a vrhne na muže pohled.* Vpohodě? *Zeptá se a ohlédne se zpět na démona, který se sbíral. Srdce jí bušilo až v krku a ona znovu natáhne ruku k démonovi, aby ho udržela na místě, než se vydýchá, ač měl démon jiný názor a zarputile proti její magii bojoval. Předkloní se a jednou rukou se opře o kolena. Chtělo by to pitnou vodu, měla vyschlo v hrdle a párkrát si odkašlala a snažila se vyprodukovat na zvlhčení hrdla alespoň sliny.*
*Sleduje jak běžkyně odrazí démona a uchechtne se.* /Čarodějka, jo?/ *Dlouze vydechne, než vzhlédne k běžkyni a kývne hlavou.* V pohodě. Otázkou spíš je, co s ním uděláme. Na přeměnu nemám čas. *Rozhodne se prozradit ji o sobě své vlkodlačí tajemství, když už před ním použila magii. Když ji viděl, jak zápasí se svým dechem, chtěl ji nabídnout vodu, ale měl u sebe jen bundu.* Můžu mu tak maximálně dát pěstí, ale to asi úplně nepomůže, co? *Prohodí jen tak do vzduchu a zadívá se na ženu, která pořád držela démona na místě.*
To zvládnu. *Pokrčí rameny, když se pomalu narovná a spustí ruku, ne že by ji skutečně potřebovala, magii proti němu tlačila i nadále a jen si roztáhne hrudník protažením a pokroutí hlavou.* To opravdu nepomůže. *Zazubí se načež dá ruce poblíž sebe a trhne jimi, zároveň s tím roztrhne i démona, načež se rozhlédne, pokrčí rameny a jednoduše ho zachytí a odhodí do vody, ať tělo bez života odnese kam jen chce. Pak natáhne ruku.* Jsem Triss. Díky za pomoc s odlákáním. *Usměje se, i když by se raději seznamovala za lepších podmínek.* Snad tam těch démonů nebylo více. *Podotkne potom a zachmuří se směrem k místu odkud přiběhli a protáhne si nohy po představení, aby ji večer nebolely, protože by si je po běhu neprotáhla a šlachy by se jí zkrátily. Zaváněla skoro jistě potem.* Takže vlkodlak, máš štěstí, že nejsi civil, rozcupoval by tě. *Ušklíbne se a rozpustí si vlasy, které se uvolnily, prohrábne si je a znovu sepne.*
*Sleduje, co s démonem běžkyně plánuje, a jakmile jej roztrhne, spadne mu brada skoro k zemi.* /Páni, to bych chtěl taky umět./ *Pohledem skočí na ženu a ještě chvíli nechá pusu otevřenou, dokud se mu nepředstaví.* Diego. Rádo se stalo. *Pokrčí rameny a usměje se na ni.* Budeme muset doufat. Myslím si, že bychom slyšeli křik nebo by byli už dávno u nás. *Podotkne, jako by snad přesně věděl, jak to s démony chodí. Popravdě to spíše jen tušil, protože se s nimi moc často nesetkával. Pot Triss mu neunikne, takže lehce nakrčí nos, ale ve výsledku mu to nijak zvlášť nevadí. Cítil už i horší pachy.* No, už tomu tak bude. Nedovolil bych si to před tebou zmínit, kdybys nepoužila magii. Kdybych to neřekl, musela bys mi vymazat paměť. *Mrkne na ni a prohrábne si své světlé vlasy.* Takže, ty jsi čarodějka? *Zeptá se pro jistotu, i když mu odpověď byla více než zřejmá.*
Jo, to zřejmě jo. *Kývne hlavou.* Pokud je nevidí jako celkem neškodnou iluzi.* Podotkne a pak se usměje.* Úpravu vzpomínek preferuju víc, přijde mi méně invazivní. *Obhájí se a kývne.* V plné parádě, i když teda první dojem by mohl být i lepší. *Zasměje se a vlkodlaka si prohlédne.* Jsi u Brooklynské smečky? Ne, že bych tam chodila často, ale nevšimla jsem si tě tam. *Sem tam chodila navštěvovat nebo hlídat kmotřence spolu s druhou čarodějkou, občas upírem. Alfa měl zajímavé kontakty.*
*Kývne hlavou, jakoby souhlasil se vším, co řekla a usměje se.* Nejsem ve smečce. *Odpoví jednoduše, jakoby to dál nechtěl rozvádět, ale spíše se jen odmlčí.* Pracuji v Praetoru. *Vysvětlí, aby si nemyslela, že je vlk samotář. Přejde ke schodům, vedoucím k pěší zóně a kývne hlavou.* Půjdeme se tam podívat? Měl bych tam mít na lavičce své věci, tak snad tam ještě budou. *Zasměje se a stoupne na první schod. Vlastně na Triss ani moc nečeká, protože během pár vteřin je už zpět na chodníku a míří k lavičce s jeho brašnou a zápisníkem. Jakmile k ní dojde a posbírá si své věci, otočí se, nejspíš aby se ujistil, že Triss s ním přeci jen šla.*
Praetor taky není špatná volba. *Usměje se a následuje jej.* Snad ano. *Kývne a udělá několik dlouhých kroků, kterými se k němu dostane a pobídne mu, i když zbytečně, protože již vyrazí a vystoupá nahoru taktéž.* Třeba ano. *Pokýve a následuje jej až k lavičce.* Nechybí nic? *Zeptá se pro jistotu a protáhne si záda a s hlubokým nádechem si povzdechne.* Nedáš si...kakao? *Znělo to směšně, ale na East river měli stánek s dobrým kakaem. Dle přání tam dali marshmellow nebo šlehačku, kterou posypali čokoládou, skořicí či barevnými cukrovými kuličkami.* Mají tu jedno dobré nebo tě můžu pozvat na něco jiného. *Pokrčí rameny výmluvně.* - SMAZANÝ POST Z 24.1.
*Ještě pár klidnějších chvil společně strávili, než přišel čas, kdy se jejich cesty rozdělily do rozdílných uliček New Yorku, aby se vrátili domů, či do práce.*
*Měla volno a proto napsala Dieogovi jeslti by s ní nezašel třeba do čajovny. Jen tka si povykládat. Oblékal se docela obyčejně a protože už bylo chladno tak si dala i bundu a lepší boty. Sice moc zimu díky své vlčí nákaze necítila, ale kvůli ostatním lidem musela jít oblečená trochu tepleji, aby nevyvovlala nějaké podezdření. Nechala se taxíkem zavést k čajovně a Dieovi poslala sdílení polohy, aby věděl kde přesně je a zatím zašla do vnitř, kde si řekla o místo pro dva. Hosteska ji zavedla na místo kde šlo jen o snízký stolík a polštáře na zemi. Emmie sep osadí na Diegoivi napíše že už je uvnitř.*
*Zpráva od Emerie jej probudila z dlouhého spánku, který si nedopřál pěkně dlouho. Odepsal své kolegyni, že se tedy nachystá a co nejdříve se tam objeví. Vstal z postele a prsty si pořádně protřel oči, než se donutil zamířit do sprchy. Pustil na sebe ledovou vodu, která jej dokonale probrala. Po necelé půlhodině mohl konečně vyrazit do čajovny, takže si vzal jen peněženku, klíče a telefon. V riflové bundě, která měla zevnitř kožíšek si to kráčel po městě. Ruce měl strčené v kapsách černých kalhot a malé podpatky jeho kotníkových bot tiše klapaly od dlažbu. Když mu telefon oznámil příchozí zprávu od Emerie, mávnul rukou na projíždějící taxi, do kterého nastoupil a nadiktoval mu adresu čajovny.* *Jakmile se ocitl na místě, zaplatil řidiči a vešel do podniku, kde na něj už Emerie čekala. Sejde těch pár schodů do sklepního podniku a nestačí se divit, jak hezké to tady je. Všude různé fotky a obrázky lidí na čajových plantážích. Obsluhující slečna už mu chtěla jít naproti, ale on na ni jen mávnul a spěšně řekl, že na něj již čeká kamarádka, kterou si najde sám. Po pár vteřinách se objeví v Emeriině zorném poli.* Dobré jitro! *Pozdraví s úsměvem, sundá si svou bundu a pověsí ji na věšák, než si vleze na jeden z polštářů.* Máš chuť na čaj? Na dýmku? Nebo na obojí? *Zeptá se a zběžně očima přejede nabídku v nápojovém lístku.*
*Emerie je zatím na svém mobilu a čte jednu z knížek o tvorbě barev z přírodních materiálů a květin. Něco oco by mohla využít ve svém tvoření. Interiér čajovny se jí líbí, je to útulné a navozuje to přesně tu pěknou atmosféru. Je jí jasné, že tohle není nějaký civilský podnik, že jej má nějaká víla nebo čaroděj, mělo to takovou atmosféru. Když věak ucítí známý pach, Diega, tak se slabě usměje a koukne se na hodinky při jeho pozdravu.* Jsou...dvě hodiny odpoledne. *Připomene mu, když ji pozdraví "dobré jitro".* A dala bych si asi obojí, zní to fajn. Zelený čaj a tu dýmku...ta třetí...Dýmkařova specialita zní dobře, necháme se překvapit. *Navrhne a posadí se víc do poštářů.*
To ano, jenže já před chvílí vstával, takže mám ještě ráno. *Řekne a otočí stránku nápojového lístku. Mezitím se u nich objeví čajmen, který je připraven přijímat objednávky.* Takže, jednou zelený čaj, pro mě Bílou pivoňku a Dýmkařovu specialitu. *Usměje se na mladíka, který zmizí někde v dalších částech čajovny.* Em, dlouho jsme se neviděli... Myslím nepracovně. Jak se máš? Jak jdou prodeje mýdla? Je něco nového u tebe? *Zeptá se na poměrně dost otázek a udělá si pohodlí tak, že si jeden polštář opře o stěnu a na druhý si sedne. Zakloní hlavu a přivře oči, nejspíš proto, že je ještě trochu rozespalý. Celou noc probděl a šel spát před svítáním, takže jde na něm znát spánkový deficit.*
*Emerie se koukne znovu na svoje hodinky a jen zkraotí hlaovu nad diegovými slovy.* Panebože. *Zasměje se lehce.* Dospáváš hodně? Nemáš chodit pozdě spát. *Višmen si čajmena, kterého pozdraví a nechá Diega objenat za oba dva.* Vidáme se skoro denně vpráci. *Pousměje se na něj a pak myken rameny.* Asi dobře...Teď hladám nějaké způsoby barvení z orgsnických materiálů, květiny, kovy a tak. *Vysvětlí.* Jinak není nic moc nového a co u tebe? Jak ti jde psaní? *Zeptá se a sleduje jej jak se Diego tváří.* Zdá se že jde dobře, vzhledem k tomu jak vypadáš. *Ušklíbne se.* A nebo jde o to cos řešil tehdy na pláži, jak jsi byl věčně napíchnutý na telefonu? *Zvedne tázavě obočí a když jim na stolek políž čaje a dýmku tak je to Emmerie která si první vezme hadici z dýmky a potáhne si. Cítí hned sladkou chuť, jako nějaké květiny a něco hořkého.* Co je v té dýmce? *uzeptá se obsluhy a ten se jen tajemně usměje.* Směs ze zvonků, tabák a jasmín. *Poví než odejde a Emerie mykne rameny a potáhne si znovu aniž by věděla že Zvonky jsou podsvětanská verze merihuany, která tam také ale je. Proto cítí docela uvolenění.*
*Usměje se na čajmena, který jim donese jejich objednávku a hned se vrhne na svůj čaj. Nejdříve otevře víko konvičky, přičichne si k vůni a hlasitě vydechne.* Miluji tenhle čaj! *Podívá se na Emerii, jak se uvolní a vrátí víko zpět na konvičku.* Je super, že se tak věnuješ zkoumání ke svým výrobkům. Připadá mi to, jako když já hledám správná slova pro svou knihu… Co se týče mého psaní, nejde to tak hladce… Já… pokud jde o tu věc na pláži… Řeším teď toho hodně a tohle je docela zapeklitá věc, takže se nevyřeší jen tak. *Vidí, jak se Emerie cítí po jednom potahu.* /Co do toho dali? Nějaké drogy?/ *Natáhne se pro hadici vodní dýmky a čeká, až mu ji Em podá.*
*Emerie se pobaveně usměje na Diega.* Já mám ráda zase zelený nebo ibiškový, ale ten je docela kyselý, ale noví nádherně. *Napije se svého čaje a pak se slabě uculí.* Snažím se být co nejvíc...no vycházet z toho co máme z přírody. Žila jsem v kmeni a ačkoliv jsme měli moderní věci, stále jsme se sanžili žít tak nějak...S přírodou, snažím se o to i tady. Jen teda spíš bych potřebovala v bytě víc místa na orstlinky. *Zasměje se vesle a dál jej poslouchá a slabě se ušklíbne.* Tak o co jde, bavil jsi se s nějakou babou...*Odmlčí se a ještě is potáhne než Diegoiv hadici podá.* Nějaká se do tebe zamilovala a ty jako umělec prostě nemůžeš...se tak zavázat k němu, protože volnost a další věci. *Zaimutuje skoro jeho hlas, ale víc dramaticky a u toho se uchecnte a zakorutí hlavou.*
*Vezme si od ní šlauch a dlouze z něj potáhne, až se rozkašle a musí se párkrát bouchnout do hrudi.* /Rozhodně je v tom něco neobvyklého./ *Po tomhle dlouhém potáhnutí se cítí dost uvolněně na to, aby zjevně Emerii řekl o svých strastech, proto na ní stočí oči a začne vysvětlovat.* O to nejde. Já bych se rád s někým usadil, jenže jsem dost vybíravý. Pokud jde o to, co se stalo na pláži, je pravda, že mi volala jedna žena. Myslela si, že jedna noc, kterou jsem s ní strávil automaticky znamená, že spolu něco máme, každopádně jsem ji vyvedl z omylu hned druhý den, takže se mi přestala vměšovat do života, jenže pak mi zavolala a snažila se na mě hodit otcovství. Nebudu lhát, byl jsem dost vyklepaný, protože v ten moment si začneš přehrávat tu noc a vzpomínat, jestli se to mohlo stát nebo ne. Naštěstí jsem vzpomněl, že jsem to rozhodně nemohl být já kvůli... No, prostě jsem to nebyl já a došlo mi, že jsem nejspíš jeden z mnoha mužů, kterým volá. Pro moji a její jistotu jsem šel ochotně i na testy, takže je to potvrzeno i lékařsky. *Vysvětlí a znovu si potáhne ze šlauchu, načež je podá zpět Em, aby si i ona užila zjevné uvolnění. Poté se přisune ke stolku, vezme do ruky konvičku a špičkou prstu přidrží její víko, než si nalije do šálku svůj čaj. Konvičku poté vrátí zpět na tácek, uchopí šálek do dlaní a přitáhne si jej ke rtům. Předtím, než si usrkne horkého nápoje, si ještě přičichne omamné vůně. Po tomhle krátkém, ale přesto potřebném rituálu se zahledí na svou kolegyni.* Líbí se mi, jak chceš prostě zachovat zvyky ze svého kmene i tady ve městě. Podle mě je to skvělé. *Podotkne a usměje se na ni. Možná to bylo tou únavou nebo dýmkou, která působila na jeho smysly, ale někde vzadu ve svém nitru zachytí kousek něčeho, co nedokáže popsat, ale rozhodně je schopen to cítit, když se podívá na Emerii, která sedí vedle něj. Trvá to jen maličký okamžik, než od ní odtrhne oči a začne se opět věnovat svému čaji, ale je dost možné, že si toho Em i všimne.*
*Je to docela silné kouřivo, Nejspíš to bude njěaký silný tabák ale ta sladká chuť je zvláštní, myslí si že je to příchuť a ne kombinace zvonků a tabáku. Nehcává to být a jen se pohodleněji posadí, když jí začne Diego vyprávět.* Vybíravý? *Zvedne pobaveně obočí a usrken si čaje.* Nikdo nevyhovuje tvým standartům? *Ušklíbne se a dál jej poslouchá.* Jo slyšela jsme, že je ot žena...Lepší sluch, duh. *Ukáže na uši jako že vlkodlak má prostě lepší sluch.* Ale neslyšela jsem všechno.* Ujsití ho, aby nevypadala že odposlouchávala.* Kvůli? *Zvedne obočí a pak cháapvě přikývne.* Žneská se tě snažila baby trapnout, klasika. *Mykne rameny.* Je to hnus, ale jsem ráda, že se to vyřešilo a my můžeme zapít to, že nebudeš fotr. *Zasměje se a potáhne si z dýmky a zanče prsty prejíždet po zdobení na šlauchu. Zatím co skoro hypnotizovaně sleduje jak Diego nalívá čaj.* Vzhledem k tomu, že jsem jediná kdo žije je to spíš smutní. *Mykne rameny.* Moje rodina i můj kmen... zemřeli. Nevím jestli jsem ti to už říkala nebo ne ale..Prostě můj otec byl alfa naší smečky, což byla zároveň i kmen, a jako vlkodlak prostě můžeš kdykoliv vyznat alfu na souboj. Porotže se pár osobám nelíbilo jak otec všechno vede...No vyzval ho. Mohlo to odpadnout dobře, ale připletl se do toho můj starší bratr, Jace. Byl puberťák a myslel si že dělá dobře, nakonec to vypuklo v masakr. Jace utekl, vzal mě, byla jsem ještě dítě.. do auta a odjeli jsme do Seattleu, tam přišli do Preatoru a...bratr po pár dnech odešel že pojede zptáky se podívat jestli někdo přežil...Nikdy se už nevrátil. *Potáhne si z dýmky a lehce zahne hlavu, když vydechne kouř.* Takže jsem sama a mám jen Preator....*Zadívá se na svou konvičku čaje.* Chci tím říct, že dělám co můžu. SNažím se tu kulturu zapojit i do umění co dělám, nějaké obrazy co maluju nebo vyrábím. Ikdyž.. ted mají úspěch spíš má mýdla a svíčky. *Zasměje se a podívá se na něj ve chvíli kdy od ní uhne pohledem, ale neřeší to. Předá mu hadici a sama si jde nalít čaj.*
*Vezme si hadici od Em a potáhne si, opět dlouze a silně. Nejspíš mu tabák stoupnul do hlavy, protože se mu na tváři objeví přihlouplý výraz a v očích mu jiskří.* Teda, nevím, co do té dýmky dali, ale je to fakt síla. *Uchechtne se a napije se ze svého hrníčku, který teď drží v pravé ruce. Pozorně vyslechne vše, co mu Em řekne, ale asi nemá nějak šanci na to moc reagovat vzhledem k jeho stavu po potáhnutí z dýmky.* Víš, je mi to líto... Jakože fakt hodně... Protože, já jsem taky přišel o sourozence... Sice teda svojí vinou... Teda aspoň myslím. Nejsem si teď jistý... ani nevím, co mluvím. Cítím se jako bych lítal. *Mluví hodně pomalu a skoro nesrozumitelně. Znovu se napije čaje a mávne na procházejícího čajmena. Když se objeví u jejich stolu, podívá se na něj s přihlouplým úsměvem a houpe se za strany na stranu v tureckém sedu.* Hele, že jste tam dali nějaké drogy? *Zeptá se, i když mu je odpověď zjevně dost jasná, ale čajmen se jen usměje, beze slova odejde, ale po chviličce donese džbánek vody. Naleje vrchovatou sklenici a podá ji Diegovi, který si ji ochotně vezme a celou ji vypije.* Mělo by to pomoct. *Vysvětlí čajmen a odejde, aniž by se obtěžoval sdělit, co jsou vlastně ty zvonky, které zmiňoval při přínosu jejich dýmky. Ještě pár minut trvá, než se Diego zase vzpamatuje. Zatřepe hlavou, jako by chtěl smést všechen ten zvláštní nadlehčující stav a podívá se na Em s omluvnýma očima.*
*Sleduje Diega jak si pothauje z dýmky a kousne se do rtu při tom pohledu a proto raději uhne záptky ke svému čaji.* Asi islný tabák...*odtuší.* Nebo tráva, ale nesmrdí to jako tráva. *Našpulí lehce rty. A pak až tak nějak dovypráví své slova tak začne být o něco lehčí, víc se jí začnou v hlavě movat myšlenky a neví co pořádně odpvoědět Diegovi.* Ježis no... mám to podobně. *Přozná a zhuboka vydehne a položí se do polštářů. Zvedne před sebe ruku a má ji rozmazoanou a vidí ji nekolikrát.* Myslím...myslím že jsme sjetí. *Koukne se na Diega a když přijde čajmen zavrčí na něj. Ale zdá se že tne má z toho jen srandu a oběma přinese vodu. Emerie se ani nepbtěžuje si ji nalít a napije se ze žbánu tkaovým upůsobem, že jí voda tečke z obou koutků.* Pro boha jako kdybych snědla saharu. *Vydechne po vypití skoro cleého džbánku.*
*Jakmile spatří, že se Em kousne do rtu, silně zavře víčka a hlasitě vydechne nosem.* /Krucinál, tohle nedělej, Em./ *Potáhne si z dýmky znova, ale jen lehce, aby to zase nepřehnal. Uchechtne se, když si všimne jak jeho kolegyně do sebe hltá vodu přímo ze džbánu.* Mám objednat ještě jeden džbán? *Zeptá se, než odloží hadici vedle sebe, natáhne se pro svou konvičku s čajem a dolije si do svého prázdného šálku.* Abych se vrátil k tvé dřívější otázce, není to tak, že by mi nikdo nevyhovoval. Spíše hledám někoho, komu bych se mohl otevřít a naopak. Jsem spisovatel, takže romantik tělem i duší. Nestojím o žádné krátkodobé randění, ve kterém jde jen o... však víš. Tohle už jsem si zažil a stačilo mi to. *Povzdechne si a usrkne si čaje ze šálku, přitom se dívá na Emerii a znovu kdesi pocítí něco, jako by jej přitahovalo k téhle osobě, kterou ani tak zdaleka nezná.* Hele, řekl jsem ti už někdy, že ti to sluší? Když se na tebe tak dívám, mám pocit, že záříš... *Nechá tuhle větu pár vteřin viset ve vzduchu, než si uvědomí, co zrovna řekl. Hlasitě si odkašle.* Promiň, to bude tou dýmkou... Jsem fakt sjetej. *Omluví se a uhne pohledem na stolek před sebou.*
*Všimne is toho jak se Diego zhluboka nadechne nosem ale nemá tušení že za to může ona. Místo toho se docela neelegante napije ze džbánu jako kdyby týden nepila. Pije a pije dokud ho témeř celý nevypije a zhluboka se nadechuje.* Ano prosím. *Odosouhlasí s přikývnutím hlavy a hřbetem ruky si utře pusu od vody. Poslouchá jeho slova a pochybovačne se na njě podívá, ale moc dlouho neudrží ten vážný výraz.* Prosintě s tím jak vypadáš se divím, že nemáš na krku nějakou modelku a s ní až nekřesťnaky hezký děcka. *Zakrotuí nad tím hlavou a pak se uchechtne.* Tak to jsi první chlap, který mi řekl že chce vztah a ne jen sex. *Řekne na plnou pusu.* V dnešní době chce každý prostě jen užití na krátkou chvíli, bez závsků. Byla jsem na tinderu... několikrát a pokaždý jsem si to smazala. Jako sorry kámo ale nechci vidět tvýho ptáta dřív než vidím tvůj ksicht. *Rozhodí rukou a při lsově ptáaka se rozesměje a pak se napije raději svého čaje. A kouká se slehce přivřenýma očima na Diega.* Ne, neřekl. Ty taky nejsi k zahození. *Zazubí se na něj.* Já si to vždycky myslela ale nikdy jsme ti to neřekla nahlas. *Mrkne na něj a pak se orzesměje.* Jo to záření bude asi tou dýmkou. *Souhlasí a trochu se přisune k němu blíž, tak že se doktýají koleny.*
*Nepatrně se napřímí, když se k němu Em přisune. Není si jistý, co přesně dělat, ale nechá své kolen aby se dotýkalo toho jejího. Není mu to nepříjemné, právě naopak, ale vzhledem k tomu, že je to jeho kolegyně a zároveň kamarádka, byl si najednou nejistý. Opře si hlavu o zeď a otočí ji tak, aby viděl na Emerii.* To potěší, že nejsem k zahození. *Usměje se a napije se ze svého hrnku. Kolem opět prochází čajmen, proto na něj zamává a jen mu ukáže na prázdný džbán vody. Mladíkovi je jasné, co Diego chce, proto jen kývne a zmizí. Diego se opět podívá na svou kolegyni a krátce si prohlédne její tvář, než začne mluvit.* Měl jsem kdysi modelku, dokonce i na ty děti to vypadalo, ale našla si bohatého a starého chlápka. *Uchechtne se a pokračuje.* Ne vždy je to o vzhledu. A co se týče té seznamky, já tam sice byl jen jednou, ale slečny asi taky radši vystavují jiné partie dřív než svůj obličej. *Zasměje se a dopije poslední kapky čaje, což je přiměje opustit dosavadní místo a tím pádem i přerušit dotek mezi ním a Emerii, když se nakloní ke stolku, aby si nalil poslední šálek. Jakmile se zase opře, natáhne se pro hadici dýmky, která je až nebezpečně blízko ruky Em, takže o ní zavadí svými prsty aniž by to zamýšlel. Hned střelí po brunetce pohledem.* Omlouvám se, nechtěl jsem... *Nedořekne, protože se jí zahledí do očí.*
*Neunike jí to, jak se Diego napnul kdžy se k němu přiblížila, ale nedává tomu nějak velkou váhu. Sleduje jak se opře a nad jeho slovy se zasměje.* Jestli tě to kptěší si zatraceně sexy a měl by jsi dělat modela. A ne psát knížky, kdy tvoji tvář ani nikdo nezná, je to škoda. *Ušklíbne se lehce a kývna na mladíka když kolem nic jde, jen tak na pozdrav. A pak minutku mlčí než Diego promluví.* To je hnusný...To si ty nezsloužíš si myslím. *Nakrčí lehce rty a pak jej dál poslouchá.* Jako kdyby ti to jako muži tolik vadilo. Nep očkej ty vlastně nejsi jako ostatní muži. *Poví trochu pobaveně.* A sama se nahne pro čaj, když se nahne i on dojele si šálek a napije se teplé tekutiny a koukne se na něj, když se dotkne její ruky.* V pohodě, nic se...neděje. *Podívá se mu do očí a posuměje se. Ale nakonec jí pohled spadne trochu níž, na rty. Nadechne se nad tou myšlenkou co jí prolítne hlavou.*
*Věnuje jí jeden ze svých něžných pohledů, dokonce zapomene na to, že si chtěl potáhnout z dýmky a sleduje jen její oči. Trvá to celé jen pár vteřin, ale mu to přijde jako věčnost. Nakonec se však vrátí na zem, odkašle si a šlauch potáhne k sobě, aby si mohl dopřát další povznesení v podobě tabáku v dýmce. Zhluboka potáhne tabák, ale ne moc, aby se opět neocitl někde na jiné planetě jako předtím. Zapije chuť tabáku zbytkem svého čaje a podívá se na prázdný šálek. Nakrčí obočí, což je u něj běžné, když přemýšlí a chvíli jen sedí, než se nadechne a otočí se na Em.* Promiň... já... Možná jsem pod vlivem, ale... *Rozmýšlí co říct a paradoxně neví jaké zvolit slova. Už chce pokračovat, jenže se u nich zjeví mladík se džbánem vody, takže mu kývnutím hlavy poděkuje. Následně zatřepe hlavou, opře se o zeď a zavře oči.* Zapomeň na to, je to blbost. *Pevně sevře víčka a vypadá, že vede rozhovor sám se sebou.* /Nejsi ty kretén, Diego? Mluvíš jako malej kluk./ *Nechá oči zavřené, ale položí Em otázku.* Neobjednáme si nějaké jídlo?
*Musí se posumát ned tím pěkným pohledem, který ji věnoval, takový pohled už dlouho od nikoho nezažila. Ale ot už si odkaqšle a Diego si vezme dýmku a potáhne si z ní. Emerie si tkaé vezme hadici a také so potáhne. Ne tolik, aby se jí zamotala hlava ale dost na to, aby to cítila. Vydehcne kouř a ptpčí se na Diega a zvedne tázavě obočí.* Ale co? *Zeptá se, na to přidje aleo bluha a položí jim na stůl vodu. Čajmen odejde a diego začne vycouvávat s tím co chtěl říct.* Ne ne ne ne! *Začne ho hravě plácat po ruce.* Nenačínej něco co pak nedokončíš, co se nedělá. *Bouchne jej ještě jednou a pak se na něj koukne.* Po tom až mi řekneš cos chtěl. *Zvedne obočí.* Tak dělej mluv. *Žduchne ho do hurdi a zatím co se rozhodne prostě mu sendout na klín. Přehodí koleno přes jeho nohy a prostě si sedne.* Takhle budu dokud mi to neřekneš. *Složí si umanutě ruce na hrudi.*
*Otevře oči a podívá se na Em. Chvíli ji sleduje, než hlasitě vydechne. Maličko jej vyvede z míry, když si sedne na jeho klín, takže ji má teď před sebou a vidí ji přímo do tváře.* /Krucinál./ *Pramínek vlasů, který se jí ledabyle spouští dolů, ji dá za ucho, a poté promluví.* Je mi s tebou dobře. Pokaždé, když jsi v mé blízkosti, jsem uvolněný a cítím se lépe. Rád bych tě víc poznal, pokud by ti to nevadilo, ale netuším, jestli se to vůbec může... Myslím, randit s kolegy. *Dodá ještě a zadívá se ji do očí. Chtěl ji pohladit po tváři, už zvedal ruku, když v tom mu zazvonil telefon. Protočí oči, vytáhne jej z kapsy a zkontroluje oznámení. Opět skrčí obočí, a když dočte zprávu, otočí displej na Em, aby si ji taky mohla přečíst.* Nejspíš nám to dnes už není souzeno. V Praetoru jsou nováčci a nezvládají je. Měl bych jít... *Opatrně naznačí Em, aby z něj slezla a na znamení vážnosti ji radši chytí za paže, aby ji pomohl. Zvedne se z místa a už je na odchodu, když se otočí, vrátí se k ní a vlepí ji pusu na líčko, zatímco ji druhou rukou pohladí po tváři.* Tak zase někdy, Em... Napiš mi odpověď do zprávy. *Usměje se a zamíří k východu. Při pokladně samozřejmě zaplatí celou útratu a zmizí mezi rušnými ulicemi New Yorku.*
*To jak si na něj sedla bylo docela impusltivní a zbklé, ale není to nepříjmené. Slabě se pousměje, když jí dá pramínek vlasů za ucho a vydechne. Téměř zadrží dech při jeho slovech. Trochu zamrká protože tohle bylo trochu nečekané. Ale někde hluboko přece jen věděla, že to má dost podobně. Ikdyž v práci bylo něco potřeba udělat a oni dva byli dáni spolu tak jim ta spolupráce klapala.* Já...*Odmlčí se a trochu si odkašle. Ostatně kolem sebe takhle tančili půl roku. V tom zazvoní jeho telefon. Zvědavě se na něj kouká dokud jí telefon neotočí a ona si nepřečte zvprávu.* Amatéři. *Zamrmle a docela nechodtne vstane po tom, co jí to naznačí. Ale slebě se pousměje nad tím jak jí dá pusu na tvář a pohladí ji. Když Diego zmízí tak mu opravdu napíše: Mám to podobně, je mi s tebou fajn. A asi by mi nevadilo tě víc poznat. Taky nevím jestli se to smí...Z morálního hlediska to asi není dobrý nápad. Kdyby se něco pokazilo tak... budem furt kolegové, vídat se každý den. Pak ale je odmkla mezi zprávami. Ale věřím, že bychom my dva zvládli dát ty osobní věci stranu, když přijde na práci. Takže je to jen na tobě pokud to ty zvládneš a taky by to muselo být tajně...S tím to ukončí a nakonec sama odejde do svého bytu.*
*Pomalu vešla do čajovny, ve které byla před nedávnem, dneska opět ve slušném oblečení. Šla z práce, dneska měla jen krátkou směnu a tak hodlala spojit dobré s užitečným. Potřebovala Cait sdělit co probírala s alfou a co našla v práci a nálezy ohledně toho boxu co dostala. Nepamatovala si přesně co jí už řekla a co ne. Proto vzala svůj mobil a napsala Cait SMSku. DOJDI DO ČAJOVNY ANTAQUES, MÁM NĚJAKÉ INFORMACE, CO BYS CHTĚLA VĚDĚT. Potom si jen sama sedla a objednala svůj oblíbený čaj. Neměla moc co dělat do té doby než Cait dojde. Jakmile jí donesly šálek tak si k čaji pouze přivoněla, ale pít nechtěla, nemínila si spařit opět ústa.*
*Nakonec si na sídlo smečky docela zvykla. Udělala si pokoj dle svého a doufala, že se brzy vrátí do svého bytu, ale nyní to už bylo snesitelnější. Volala s právníkem ohledně adopce té malé zrzavé holčičky a měla docela dobře našlápnuto. Díky jménu, které nesla a penězům by nemusela čekat roky, ale mohla by si ji vzít do opatrovnictví než bude schválená adopce. V sídle smečky, ale nechtěla vychovávat malou zrzavou holčičku, takže přemýšlela, jak tohle vše vyřešit.* Počkej někdo mi píše. *Houkla na svého právníka, když se podívala na SMS a musela se usmát od ucha k uchu.* Zavolám potom. *Tipla hovor a ani se nerozloučila, když Mari odepsala. ZA CHVILKU JSEM TAM. Vzala na sebe upnutý, ale hřejivý svetr, kdy už bylo jasně vidět její bříško. Také aby ne už byla v 18. týdnu těhotenství. Bříško nebylo nijak velké, ale rozhodně už bylo znatelné na to, aby si dal člověk jedna a jedna dohromady. Vzala na sebe ještě kabát, když zavolala na jednoho z vlkodlaků se kterým se zde dost spřátelila. Jmenoval se James a byl to docela pohodář.* Odvezeš mě? *Nechtěla jet sama.* Že váháš. *Vytáhl klíčky, kterými pohodil do vzduchu, než je chytl. Položil ruku na její záda, aby ji vyvedl ven ze sídla a nasedl do auta spolu s ní.* Kam to bude? *Nastartoval a ona mu vyřkla požadavek. Šlápl na to a ještě jí doprovodil dovnitř.* Pak zavolej kdybys chtěla odvézt. Zatím. *Mávl rukou a Cait mu mávnutí oplatila s úsměvem od ucha k uchu, když si svlékla kabát a sundala šálu. Očima nalezla nakonec Mari za kterou zamířila.* Poprosím horké Karkáde děkuji *Pověděla na číšnici.* Dlouho jsem tě neviděla. Jak se vede?
*Podívala se na svoje oblečení, měla na sobě něco podobného jako včera v baru, jednoduché kostýmové černé kalhoty, bílou košily a sako, přes které měla přehozený béžový kabát, který si sundala když přišla.* /Mohla jsem jít prvně domů, ale pak chci jít běhat, takže bude lepší když to udělám naopak./ *Po chvilce její čaj už vychladl natolik aby jej vzala a mohla se napít. Už po prvním loku věděla, že si vybrala dobře. Uvolnila se v židli a chvilku se jen tak rozhlížela po místnosti, ta atmosféra tady byla úžasná, po chvilce ze svého místa viděla, jak prochází jí známá těhotná žena dveřmi. Lehce se pousmála a mávla na ní.* /Už se konečně ponaučila a má doprovod, takže můžu mít vklidu./ Už to bude chvíle. *Uchechtne se a upije doušek.* Ale dá se to, bylo teď hodně zařizování a papírování, však jsi to viděla, ale už mám i lepší novinky a co ty? Jak se máš a co malé?
Lepší noviny? To mě rozhodně zajímá *Uvelebila se na židli spokojeně a nadechla se vůně, kterou čajovna oplývala.* Takové místa miluji. *Zadívala se na Mari. Chyběla ji z velké části, ale to raději neříkala nahlas.* Já... No mám taky pár novinek. Řeším adopci té holčičky. Rozhodla jsem se proto, že si ji vezmu do péče. Ona nemá rodinu a já nějak už také ne, takže začít od úplného začátku to mám s tou holčičkou tak nějak společné a maličký se má k světu. Je zdravý, dává mi zabrat a myslím, že se vyspím možná až mu bude deset. Zprávy, co posílá Thomas už ani neřeším je to neustále to samé. Pomalu se mi zdá celý ten problém jen jako malichernost tedy ne úplně doslovně jen už to trvá a nějak jsem si na to spíše zvykla... Potkala jsem Jamese toho mladíka, co mě doprovází a dělá mi často společnost, takže nesedím jen zavřená v pokoji a napadlo mě vrátit se zpět do bytu, abych té holčičce mohla dát život, co si zaslouží a v sídle není úplně dobré dítě vychovávat mezi vlkodlaky, i když... Alfa tam prý své děti má *Zamyslela se nad tím a věděla, že jediný s kým se o tomhle může pobavit je Mari, protože je schopná říct ji upřímný názor na tohle vše a poradit ji.*
No dalo by se to tak říct. *Odmlčela se a uvažovala co jí teď říct a minimálně v jakém pořadí, nakonec se rozhodla mluvit o Dariovi a až později možná o něčem jiném, hlavně tedy jak na to příjde řeč.* Jak jsem slíbila, tak jsem byla u Daria, respektive jsme si dali sraz v sídle. Potřebovala jsem jej informovat ohledně průběhu s Thomasem a tom balíčku. *Věděla, že jí to dojde a tak víc nerozvádělo o který balíček se jedná.* Zařídil, že pokud se Thomas přiblíží k New Yorku tak jej někdo spacifikuje. *Raději to nerozváděla, ale pokud by se zeptala, tak byla ochotná jí to popsat víc.* Ale stále zůstaň v bezpečí, obě víme, že je schopen najímat lidi a potřebujeme na něj nějakou páku která by ho udrželá dál. *Vyslechla si co jí chtěla říct, celkem se udivovala všem těm novinkám, ale byla za Cait víc než ráda, i když si nedovedla představit proč by chtěla další dítě.* To je *Zamyslí se co říct.* zajímavé. Rozhodně se nepřemáhej a s tím bytem počkej než se někam dostaneme, ještě to není úplně bezpečné a v případě nouze budete všichni tři vítáni u mě. *Uchechtne se. Nikdy by nevěřila tomu, že by sama nabídla, že u ní může být skoro cizí žena spolu s dvěmi dětmi.* Hlavně toho teď na sebe neber moc, v tuhle chvíli by to mohlo být pro tebe i drobka stresující.
To jsou opravdu dobré zprávy ohledně Thomase *Pousmála se při zmínce, že je nyní na černé listině v New Yorku. Jistě to není tím pádem dobré ani pro smečku v New Orleans.* No až se to dozví, nebo jestli už to ví rozhodně ho to naštve, ale víc než já na prvním místě budeš dle mého ty Mari, takže na sebe dávej prosím větší pozor. Thomas nenávidí zákazy a mám-li být upřímná, co je těhotná vlkodlačice oproti té, která mu zajistila zákaz vstupu do New Yorku. *Ale usmívala se u toho, protože Mari byla opravdu šílená v tomhle ohledu, co vše dovedla.* Starostlivost v tomhle ohledu od tebe mě překvapuje, ale zároveň těší. *Rozhodně se jejich vztah posunul dál než jen pouho pouhé policistka a oběť aspoň jí to tak připadalo.* Nemusíš se bát. V podstatě jediné, co umím je starat se o děti a spíše je pro mě stresující ta samota. Ne že by mi maličký sám nedával zabrat... Mohu se tě na něco zeptat? Jak se jmenoval muž, kterého jsi měla nejradši ve svém životě? Samozřejmě nemusíš odpovídat. *Dala jí šanci otázku úplně přejít, ale rozhodně tohle nepokládala s žádným špatným záměrem.*
V to doufám. *Ušklíbla se, užívala si, že tomu bastardovi zavařila a rozhodně se jí líbilo víc, že zaměří svou nenávist oproti ní.* No tak to jsem víc než ráda, že se bude vztekat na mě, čím víc bude naštvaný tím dřív snad dá pokoj tobě, ve městě už jsem od něj v bezpečí a s čímkoliv menším si jistě poradím, takže o mě mít strach nemusíš. *Její nálada stoupla, před chvílí ji nedocházelo, že mu tak moc uškodila, rozhodně to byl uspokojující pocit když už nemohla vyrazit na lov, i když tohle se taky dalo brát jako část lovu, spíše psychického než fyzického, ale líbilo se jí to.* Ale vážně, uvažuj kdyžtak že si necháš byt alespoň pořádně zabezpečit, nebo si najdeš byt v lepší lokaci s větším zabezpečením. *Dodala. Při její otázce se zarazila.* Myslím, že nikdo takový nebyl, měla jsem svého otce, děda a Ala, ale nikdy jsem neměla nijak důležitý vztah partnerský. *Pokrčila rameny. Doopravdy nikomu nevěřila nikomu natolik aby jej za právoplatného partnera nepovažovala. No a čím byla starší, tím to bylo pro ni mnohem těžší protože ztrácela důvěru ve většinu lidí.*
No já bych se na tvém místě tolik neradovala, ale je pravda, že jsi to prostě ty Mari *Usmála se nad její jistou radostí a věřila jí v tom, co říkala.* Máš pravdu strachovat by se tu měl úplně někdo jiný. *Vždyť se baví o Mari, která při přestřelce dokázala ujet bez jediného škrábnutí pokud se nejednalo ovšem o auto.* Nemyslím partnera Mari myslím muže, který byl pro tebe důležitý v životě ať už otec nebo děda. Zajímá mě jaké mužské jméno v tvém životě zanechalo největší štěstí a radost *Dala hlavu mírně do boku, když jí donesli čaj a ona poděkovala a rovnou si nalila do hrníčku. Nebyl horký jen teplý, takže si užila hned první doušek a spokojeně si oddechla.* Tohle jsem potřebovala. *Milovala karkáde a jeho chuť, ať už studené nebo horké milovala ho v jakýchkoliv podobách. Nicméně fakt, že Mari neměla žádný vztah jí docela zaujal a prohlédla si ji pořádně. Ne... hloupost. Zrovna Mari nebyla typ ženy, co by byl na něžná pohlaví...*
Proč vlastně ne? Chvíli alespoň nemám jen kancelářskou práci. *Uškrnula se, Cait ji už očividně znala páč jen málo lidí mohlo mít radost, když po nich někdo šel.* Navíc víš, že mi moc věcí nemá šanci ublížit, ne s mým výcvikem. *Dodala a musela se zamyslet.* Pak to bude jak můj otec, tak i děd. Jmenovali se Edward a Joseph, oba pro mě znamenali mnoho. *Pokrčí rameny, i když oba velice milovala, tak s ani jedním nemohla nikdy strávit přiliš času, právě z toho důvodu ji jen při vyslovování jejich jmen pocítila mírnou bolest. V obličeji to sice vidět nebylo ale přesto její ´poloúsměv, který vyvstal při myšlence na lov zmizel a nahradila jej zase maska. Proto si vzala svůj šálek čaje do rukou a upila, svůj obličej schovaný za tím malým šálkem čaje. Byly to ale jména co vyvolávaly nejvíce emocí, to byla rozhodně pravda.*
Moc pěkné jména. *Ptala se hlavně z důvodu, že v jejím životě neměla muže, který by byl něčím dokonalý krom jejího zesnulého muže. Uvažovala nad jeho jménem, ale pojmenovat ho po svém bývalém muži, když to nebylo jeho dítě ji přišlo barbarské. Důvod Mari, proč se ptala raději neřekla. Místo toho si prostě povzdechla a upila znovu ze svého šálku čaje.* Napadlo mě ještě odstěhovat se úplně mimo New York, ale po téhle zprávě bude lepší zdržovat se zde. Mimo město už nebudu mít takovou ochranu. Ani jsem nečekala, že u smečky budu mít takovou oporu. *Z té New Orleans by nikdy nedostala tyhle možnosti a takové zacházení. Vlastně poprvé se cítila, že opravdu někam patřila a takhle by to mělo fungovat všude.* Takže ty nemáš žádného přítele? Ani vyhlídnutého? Jakože souhlasím s tím, že dnešní muži za moc nestojí. *Tím rozhodně, ale nemyslela Chrise a Castora. Ti dva neměli s jejím názorem nic společného a dopřáli ji i malou chvilku pocitu, že je na tom světě vše v pořádku. Dostala od Chrise sice zprávu, ale už mu neodpověděla. Potřeboval čas bez ní a ani nepočítala, že ho ještě někdy střetne znovu*
To rozhodně byly, ale neměly dlouhou působnost. *Pokrčila rameny v naučeném nenuceném pohybu. Milovala oba dva, ale neměla mnoho času je milovat a tak prostě každý pokus o nich mluvit byl pro ni jakoby jí někdo strčil nůž do rány a znovu s tím otáčel. Nikdy nenašla sílu ani čas se s tímhle traumatem vyrovnat, a tak jej uschovala hluboko do sebe, co nejhloub to šlo a na povrch to skoro nikdy nepouštěla. Výhodou pro ni bylo i to, že mnoho lidí co znalo jak jejího děda, tak otce nežilo a už vůbec jí nevyhledávalo.* Doopravdy zůstaň v New Yorku, přece jen ani Thomas sám nepůjde proti bubákovi smečky a mohla sis všimnout, že tady přijímají každý odstrašující příklad. *Uchechtne se, ona sama věděla, že je jedním z těch těžkých případů. A tady jí to ani nevadilo, být v jiné smečce, tak tam asi nevydrží, ale místní alfa na ni netlačil a ona si tak po většinu měsíce mohla žít po svém a kde jen chtěla.* Nikdo takový v dohlednu není. Nevím jak je to s celkovou mužskou populací, ale já ještě nenarazila na žádného, který by pro mě byl tím koho hledám a potřebuju. *Další obyčejné pokrčení ramen, tohle ji ani zamák netrápilo, měla práci, lidi kterým rozuměla a kteří občas rozuměli i jí a nic víc nechtěla ani nepotřebovala.*
Takže máš prostě svůj život a jsi zvyklá na to být sama...jo... jo tomu rozumím. *V tomhle ji dokázala velice pochopit ač Caitlin byla spíše typ ženy, která chtěla mít někoho u sebe, tak samota zrovna nebyl její kostlivec ve skříni, když by chtěla přežila by celý život bez muže, ale zase na druhou stranu potřebovala svoje povyražení. Pohladila se po břišku, když znovu upila z čaje a zamyslela se.* Víš, když jsem tě poprvé potkala chvilku jsem si myslela, že jsi možná na ženy, ale... *Rychle vystřelila ruce na svoji obranu.* Jen na vteřinu fakt jen pidi vteřina. Jak jsi promluvila, tak jsem si říkala.. jooo ta holka je stopro hetero. Víš jak v dnešní době člověk nikdy neví a třeba výjdeš ze dveří a potkáš osudovou lásku a nebo ji potkáš za padesát let to už tak prostě je. Já tu svoji potkala a nyní bych byla u jeho hrobu a pokládala tam květiny, jenže nemohu vycestovat takže... *Měla těžkých pár dnů během těchto svátků. Nemohla jít dát své rodině ani květiny na hrob, protože by ji po cestě nejspíš Thomas zabil, ale snažila se to brát s klidem. Vlastně oproti Mari se s tím vypořádávala takhle, že se snažila tuhle bolest vložit do svého života jako běžnou věc, kterou už ponese do konce než umře a tím to bude brát za běžné a normální.*
I takhle by se to dalo říct, navíc u mužů většinou hledám i něco jiného než většina lidí. *Při té poznámce jí nezbývalo nic jiného než se uchechtnout, jelikož v soušasné situaci si zrovna nemohla vybírat, byla to poničená vlkodlačice, která byla navíc policajtkou ve dne i v noci. A ona věděla, že pro osobu jako je ona bude jen velice těžké, ne li nemožné najít někoho kdo by jen polovinu z toho zkousl. Zahlédla Caitliin pohyb rukou a lehce povytáhla koutek úst.* /Bude z ní vážně úžasná matka, možná rovnou dvojnásobná./ *Potom sama upila z hrníčku, než jej odložila na stůl. Pak ale zaslechla tu řeč o tom, že vypadala na ženy. Povytáhla obočí.* Co tě vůbec na takovou myšlenku v souvislosti se mnou přivedlo? *Vážně jí to zajímalo, protože se považovala za někoho kdo čeká jaké budou reakce lidí na její osobu. Pak jí ale začalo být líto Cait zvlášť kvůli těm hrobům. Mariina rodina byla celá pohřbená v jejím rodném městečku a ona sama tam nikdy netoužila znovu jít ale chápala tu touhu mít možnost uctít svou rodinu a na hrob položit dary.* Pokud bys chtěla a bylo by to tady klidnější, tak bychom tam mohly zkusit, samozřejmě že ještě s dalším doprovodem zajet. Pokud to chceš s dítětem v břiše riskovat, samozřejmě.
*Zdálo se jí, že za poslední dobu viděla Mari více se usmívat a hřálo ji to u srdce. Ráda u ní viděla tenhle pohyb úst nahoru navíc si Mari oblíbila hodně.* Já ani nevím. Policistka, co je drsná a vyzařuje respekt. Dominantní žena a... *Chtěla poukázat prstem a něco říct, jenže naštěstí zastavila sebe sama a svoji ruku rychle plácla a stáhla zpět pod stůl.* Neukazovat *Zopakovala si sama pro sebe.* Promiň síla zvyku *Omluvila se, i když to gesto nestihla udělat.* Vyzařuješ bezpečí to většina žen nemá myslím v tom ohledu fyzickém, ale ty ano. Od první chvíle jsem se tě nějak zvláště nebála a v tvé přítomnosti je mi dobře, tak možná i proto. *Pousmála se a raději si dolila čaj, aby s rukami něco udělala.* Pak jsem si uvědomila, že je to tvůj charakter působíš tak, ale jsi ve skutečnosti z mého pohledu čisté z mého... *upozornila, aby to nebrala jako pohled všech.*...milá, vstřícná a obětavá ač ti to může znít směšně. *Skořápka Mari byla v jejich očích dost silná a začínala poznávat i jí samotnou aspoň tu trošku, co jí dovolila. Upila z čaje, když se zmínila o cestě na hřbitov, kdy ji výraz trochu zesmutněl, ale usmívala se.* Ráda bych jejich památku uctila. Bude to znít možná hloupě, ale věřím, že někde jsou a cítím povinnost jim dát najevo, že na ně myslím a že jsem na ně nezapomněla, i když mám nový život a čekám dítě k tomu si chci adoptovat tu holčičku. Nechci, abych i já samu sebe vnímala, že by to snad byla jen nějaká náplast... Každý je pro mě důležitý i ty, kterým nemohu večer číst pohádky a koho nemohu obejmout a ulehnout po jeho boku. Vlastně jestli bych měla jedno přání, tak to, abych se za nimi mohla podívat. *Střetla se s jejím pohledem a po tváři ji stékali slzy ze smutku a tíhy, ale nějak tušila, že její společnice jí za tohle nebude soudit. Rychlým pohybem si setřela slzy.*
*Vyslechla si její popis a jen to odmávla rukou.* Za to asi může víc moje profese než to jaká bych byla. *Pokrčí rameny a vezme na vědomí omluvu, která ani za nic pořádně nebyla, ale ocenila, že si Caitlin pamatovala její věc s ukazováním. Kdysi to považovala za obrovskou hloupost, co jen děda povídal, pouhé báchorky, ale co se sama stala vlkodlakem, tak věřila, že právě i ty zvláštní báchorky, které jí děda vyprávěl ať už před spaním, v lese nebo jen na farmě, tak mohly být pravdou. I když upřímně doufala že ne, protože pokud by se potvrdila byť jen desetina, tak by se musela zabarikádovat sama. Její vlastní myšlenkové pochody jí přišly směšné až se uchechtla a zaměřila zpět na Caitlin a to co jí tam vlastně povídala.* Za to nejspíš může mé vlkodlačí já, přijdu si s ním silnější ale taky mnohem víc průbojnější a dominantnější, tedy než když jsem byla člověk. /Ale bůh ví jaká by ze mě byla žena, tehdy jsem byla hloupá puberťačka./ *Další popis jí ale k sobě samé neseděl, nikdy by se nepopsala jako milá a vstřícná nebo obětavá a neuvědomila si, že by někdy udělala něco co by vytvořilo takový dojem v Cait. Proto se taky lehce podmračila. Následně po jejím příkladu se sama napila z toho výborného čaje a všimla si smutku v očích Cait. Chápala to. Vážně.* Jak říkám, můžeme vzít pár lidí a zajet na jejich hrob s tebou, ale je na tobě se rozhodnout zdali to chceš udělat ještě před porodem a nebo až po něm. *Zatímco to říkala, tak z kabelky vylovila kapesníky a balíček podala Caitlin, rozhodně ji nesoudila. Kdo jí znal věděl, že to by bylo to poslední co by udělala.*
*Koukla na kapesníček, který ji podala.* Děkuji... *Zasmála se, když ji stekli další slzy. Tyhle malé gesta si ona pamatovala. To jak s ní šla do Lunaparku, pochválila ji jídlo a jiné drobnosti, kdy na jednu stránku to byla práce Mari, ale rozhodně to nezahrnovalo to, co se odehrálo v Lunaparku třeba pod křovím, kdy ji povzbudila, nebo když jí svolila spát po jejím boku na gauči. Bylo toho mnoho nebyla necitlivá v očích Cait spíše naopak.* Moc ráda bych si tam zajela, co nejdříve. *Setřela slzy,* Ale koho vezmeme sebou? Nemám moc přátel tady v New Yorku snad jen malého viláka, který je roztomilostí sám o sobě, ale to je vše. *Koukla se ji do očí.* Pak James ten, co mě přivezl ten by nejspíš jel. Tanoiu nechci tahat přes celé státy vypadá to, že si našel mladou lásku *Ušklíbla se při pomyšlení na štěstí toho chlapce, který ji byl neustále oporou a ona jemu.*
Není za co. *Pousmála se ale víc než z radosti tak aby ji Cait okopírovala, byl to mechanismus, který se většinou používal při výsleších dětí, ale pokud někdo byl hormonálně nestabilní právě jako ta vlčice sedící před ní, tak to také mohlo pomoci, tedy dle jejího názoru. Potom si vyslechla co dalšího jí chce Caitlin říct. Její výběr přátel byl poněkud pestřejší než Mariin ale ona se tomu upřímně nedivila. Každý se cítil pohodlně s jinými druhy lidí a to bylo v pohodě.* Zkusím něco vymyslet ano? Neslibuju, že to bude tento nebo příští týden, ale pokusím se o to aby to bylo co nejdříve. *Pokrčila rameny, měla v hlavě určitý druh plánu a doufala, že by něco takového mohlo vyjít. Ale jako první potřebovala probrat několik faktů s pár lidmi, co by mohli mít dobré poznámky k tomu co a jak. Prohrábla si kořínky vlasů a podívala se na ní.* Prozatím o tom hlavně nikde nemluv, minimálně ne na veřejnosti, čím míň lidí o tom bude vědět, tím asi lépe. *Dodala nakonec.*
*Při jejich slovech vnímala to teplo v hrudi, které ji zaplavilo a které dokázala přivodit jen Mari a její hlas. *Slibuji, že to nikomu nepovím a zůstane to mezi námi nechám to jen na tobě, abys udělala, co musíš. Za tu krátkou chvíli, jak tě znám věřím tomu, že už máš nějaký plán.* Šeptla a usmívala se než sáhla pro svoji peněženku a vytáhla z ní fotografii. Byla na ní ona spolu s manželem. Malá blonďatá holčička stála mezi nimi a smála se zatím, co Cait svíral v ruce dítě tří letou blonďatou dívenku, která se na Cait dívala a snažila se ručkou natáhnout k její tváři. *Pro ně tam chci jet.* Zašeptala a koukla se na Mari, když se přes slzy usmívala. *A vím, že pokud o nich přestanu mluvit a brát to jako součást život, tak bych nedokázala už nikdy více přenést do tohohle světa ostatním to, jak užasní byly. Nedokázala bych o nich mluvit a mohu ti říci že mé nejstarší dceři by ses líbila. Jako malá říkala, že jizvy na těle mají bojovníci. Měli jsme ve městě pána, který byl milý, ale postihla ho tragédie. K dceři byl vždy vstřícný i přes to jak vypadal ho ona ho měla strašně obdivovala. Tajně kradla sousedům květiny, aby mu vždy jednu donesla. Děti...* Pohladila fotografii palcem. Nehodlala Mari nikdy nutit o její minulosti každý měl svoji cestu, kterou se vydal a bral ji za správnou a nedokázala nikoho za to ani soudit, protože lidem v tomhle věřila, že dělají vše pro své dobro.* Mari... popravdě jsem ráda, že tě mám v životě jako přítelkyni. Možná to tak nebereš, ale jsi pro mě důležitá ne jako policista, ale jako člověk za to vše a jen se možná trochu bojím, že až se případ vyřeší, tak zmizíš.* Podívala se ji do očí. *Nikomu moc příběhy z toho života předtím nepovídám, ale vím, že mě nebudeš soudit a dovoluješ mi se ti svěřit. Nemusíš se bát nebude to při každém čajovém dýchanku * zasmála se a slzy už utišila.* Jen je mi s tebou v tomhle ohledu dobře a nemám pocit, že mě odeženeš, když se jednou za čas rozpláču a zavzpomínám.* Jizvy, co měla Mari nikdy se na ně neptala a nikdy se na ně sama ani nezeptá byla to část Mari ne její proto ji brala tak jak ji poznala.*
Něco málo mě napadlo. *Pokrčila rameny.* Ale nevím zdali to vyjde, takže prozatím o tom pomlčím. *Poté se zadívala na Cait, která pozorovala fotografii, ona nic takového neměla, o hodně fotek a vzpomínek přišla, když ji umístili do děckého domova po smrti otce, v tu chvíli bylo to poslední na co by myslela zachování fotek a jelikož neexistoval žádný správce majetku krom státu, tak o většinu věcí nakonec přišla ještě před tím než byla dospělou aby to vůbec mohla žádat. Přestala se ale soustředit na sebe a víc se soustředila na její povídání. Cítila jak v Cait vřou emoce, ale sama nic takového neznala, tak pouze pokývla hlavou jako že jí rozumí, víc k tomu pořádně neměla co říct. Stejně jako k druhé části kdy se rozpovídala. Mari radši seděla potichu a nechala ji dál mluvit, když skončila Cait tentokrát se svou druhou řečí jen nakrčila ramena.* Víš, že jsem ti říkala, že jsem ta poslední osoba na světě, co by někoho za něco soudila.
*Byla vděčná, že se takhle může Mari vyzpovídat a poslouchala jí. Potřebovala to ze sebe vypustit, než fotografii schovala zpět do peněženky a dopila svůj čaj.* Vrátím se už domů. Popravdě maličké mi dává poslední dobou zabrat a přichází na mě nějaká nevolnost. *Omluvila se, když pak poprosila o zaplacení. Mírně se ji třásla ruka při dnešním vytížení. Jeden den měla dojem, že by uběhla maraton a druhý ji miminko dávalo zabrat, že jí z minuty na minutu přepadla touha spát. Zavolala Jamesovi, aby pro ní už přijel a byl tam do chvilky, kdy vešel dovnitř a pousmál se zdvořile na Mari.* Hodně jsem o Vás slyšel v dobrém samozřejmě. *Odvětil a koukl se n Cait.* Můžeme? *Ta jen přikývla a ještě přešla k Mari.* Napíšeme si a děkuji za dnešní den. Dávej na sebe prosím pozor. Thomas je vypočítavý ve všem... *Byla si více než jistá, že půjde nyní po Mari a bude ji chtít zničit a zastrašit od Cait.* Dovedu jí v pohodě. *Mávl James na Mari a šel vedle Cait k autu, kde ji posadil a rovnou zapnul topení. Zdála se unavená a venku nebylo nejtepleji. Odvezl jí tedy domů.*
Dobrá, buď na sebe při cestě opatrná, a znáš to, napiš jak dorazíš. *Sama pak požádala a zaplatila společně s dýškem. Jakmile viděla vejít dovnitř muže, tak si sama vzala kabát.* Pak tedy víte, že se o Cait musíte postarat. *Pokývla mu a po minulých úsměvech na tváři nebylo ani památky. Na chvíli se otořila ještě na Cait.* Vypadá to, že sis našla lepší doprovod. *Pokývla jí a rozloučila se tak s oběma. Poté si sama vzala taxík a odjela domů.*
*Emerie měla dnešní službu ale ne papírovou jako obvykle. Byla v teréenu. Dostala infomrace, že by se někde měl toulat vlkodlak bez smečky a má to prozkoumat. Tentorkát teda jen ona sama. Trochu doufá, že se nedostane do nějakých problémů. Už měla v sobě jeden z těch sledovacích čipů co nařídil Spolek. Nebylíbilo se jí to. Rozhodně ne, ale co se dalo dělat, musela poslouchat pravidla.* /Při nejhroším, když mě někdo zabije aspo%n najdou moej tělo./ *Napadne ji jen tka mimochodem zatím co jde po pláži, protože pdoel koentkatů by se ten vlkodlak měl zdržovat někde v Staten island.*
*Chris neměl pro dnešní večer žádný konkrétní cíl. Ráno strávil částečně u Cait, částečně v práci. Byl svým způsobem rád, že dnes byla poměrně jednotvárná. Nemusel tak řešit žádný krizový management, jen rutinu, takže se v myšlenkách mohl věnovat tomu, co se od Cait dozvěděl. Věděl, že ho minimálně časem čeká setkání s Dariem a dalšími členy smečky a byť věřil, že by ho Cait nasměrovala, nebo rovnou doprovodila, kdyby si o to řekl… Neřekl si o to. Potřeboval ještě jeden večer o samotě, čas na to popřemýšlet si o věcech uplynulého dne. Teď se jen procházel po pláži a užíval si tu chvíli klidu. Občas kolem někdo prošel a jelikož povětrnostní podmínky byly přívětivé, testoval svůj čich a instinkty. Bez úspěchu.* /Moment…/ *Najednou zaznamenal něco, co by, teoreticky, vlčí pach být mohl. K pláži se blížila tmavovláska, mohla být tak plus mínus stejně vysoká a stará a nepůsobila dojmem, že by zde byla zrovna náhodou na procházce. Její krok byl rozhodný. Pootočil se od moře a pousmál se, aby jí dal najevo, že si jí všimnul.* Hádám, že doporučení stran vycházení odrazuje od vycházek v přírodě jen málokoho?
*Emerie vypadala jako obyčejný civil, na první pohled. Ale orzhodně jím nebyla, halvně když díky zlepšenému sluchu poslouchala a díky lepšímu čichu cítí i spoustu věcí. Na ty se snaží hlavně soustředit. Kdyby cítila nějakého dalšího vlkodlaka. Zatím teda na pláži cítí jen rybinu a slabou vůni lesa. Snažila se působit jako že je jen na obyčejné procházce na pláži, ale i tka jí oči cukaly všide kolem, aby něco našla. Cítí nějakého dalíšho vlkodlaka a ten pach se přiblíží. Když na Emmerie kdosi promluví.* Pardon? *Zeptá se trochu nechápavě.* Dopuručení Stran? *Zvedne táazvě obočí, ale přito mmá možnost si lépe prohlédnout može a hlavně si k němu nenápadně přišichnout. Rozhlédne se kolem a pak se koukne na něj.* Předpokládám, že nemyslíte asi politické strany, že?
*Tiše se rozesmál.* Stran něčeho, jakože týkající se něčeho, *vysvětlil.* Myslel jsem ty povodně, doporučení záchrannejch složek. Co s tím má společnýho politika, to nevím, na tu kašlu, jde mi jen o bezpečí ostatních. *Pobaveně sledoval, jak si ho prohlíží. Připomnělo mu to včerejšek a to, jak si ho prohlížela Cait, než se ho začala ptát na ' parfém.'* Ale hádám, že na vodu jste se dívat nepřišla, co? Nemáte na to zrovna vhodný oblečení. *Zkonstatoval. Naklonil lehce hlavu na stranu a prohlížel si ji stejně, jako ona jeho. Cítil z ní přitom určitou nejistotu, opatrnost.* V klidu, já vás nekousnu. Čestný skautský. *Zvedl ruku v gestu skautské přísahy*. Takže, proč jste tady?
*Emerie se na muže jen lehce ušklíbne.* Tak laskavě řekněte záhcraným složkám, že lidé musí pracovat a bohužel někdy není jiná možnost. *Pousměje se na něj slabě, zdvořile ale její tón je lehce sarkastický.* V životě jsme neslyšela spojení doporučení stran, takže jsem hádala že policitkých stran. *Mykne rameny prostě, aby vysvětlila, jak to myslí. Pak se koukne na své obyčejné oblečení, když ho zmíní.* Ne, to máte pravdu, na vodu jsem se opravdu nešla koukat. *Přikývne souhlasně přičem se ironicky koukne na vodu, ale jsou od ní dostatečně daleko.* Jaký oblečení by jste se představoval pro někoho při koukání na vodu? *Zeptá se jen tak zvědavě a pak při jeho slovech zvedne obočí.* Jak se říká nikdy nevěř psivi bez náhubku...*Koukne se na něj a slabě zvedně obočí jako kdyby dost evietně na něco narážela.* Pracovat. *Mykne rameny.* Proč vy, pane "doporučení záchranejch složek"?
Na běžnou terénní práci typu zeměměřič nebo dřevorubec má to oblečení moc málo ochrannejch prvků. Co takhle terénní psycholog? Ne, to ne, na to jste moc sarkastická… *Vrátil jí to rýpnutí s úsměvem, ale když narazila na psa, ztlumil hlas když odpověděl.* Ne všechno co má čtyři nohy je pes. A ne všechno, co není pes, si nechá nasadit náhubek. Většina divokejch zvířat ale neútočí, pokud se necítí v ohrožení. A už vůbec ne, když jsou zvědavý. Taky jsem se včera dozvěděl, že tuláky tu nevidíte rádi. Jedinej rozdíl je v tom, že já nejsem tulák z přesvědčení, ale proto, že jste druhej člověk v životě, se kterým tohle řeším. Takže, co kdybychom se o tom pobavili jako 'lidi?' Vy máte svůj důvod proč jste mě hledala, mně by se hodilo pár informací stran toho, co se to se mnou sakra stalo a v kolika oblastech života se mě to ještě dotkne. A rád bych to probral v klidu, bez zbytečnejch uštěpačnejch poznámek. *Nechtěl se s ní hádat, ani se s ní špičkovat. Chtěl si ten nevyhnutelný rozhovor odbýt pokud možno v klidu.*
*Emmerie zvedne obočí nad jeho slovy a spoží si ruce na hrudi.* Dobrá souhlasím, nejsem zeměmeřič nebo dřevorubec. Terenní psycholog jsem jen když je potřeba. *Mykne prostě rameny.* A sarkasmus s tím nemá nic společnho. *Dodá hned v zápětí. Pak ale Chris ztiší a oan musí potlačit úsměv. Dá si ruce před sebe v obraném gestu.* V klidu kovboji, právě protože jsem druhá osoba co se s tebou o tom baví tu jsem. *Uklidní jej a koukne se mu do očí.* Jen jsem nečekala že to bude tak snadné, že hned narazím na vás, byl tu ještě jedne pach z lesa. *Kývne směrem k lesu.* Ale abychom začali od začátku. *Pousměej se na něj a natáhe k němu ruku.* Emmerie Blakesley, členka Preator Lupus. Největší organizace zabývající se dohledem nad podsvěťany. Máme za úkol sledovat ,,osiřelé” podsvěťany; nové vlkodlaky, neopeřené upíry, čaroděje, kteří neznají svůj druh a pomáhají jim ovládat svou moc a začlenit se do klanu, smečky či k mentorovi. Takže...to je proč tu jsem. Chci vám jen pomoct se začlenit. *Ujistí ho, že s ním nemá žádné špatné záměry.*
*Dnes to nebyl den, který chtěl strávit v garážích s hlavou ponořenou mezi náčiním a součástkami do aut, či motorek. Dusný New York na něj za poslední týdny dolehl a pocítil stesk po klidném Twinbrooku, který měl pouze dvacet tisíc obyvatel, ne-li méně. Vyrazil tedy pláž, jako dělal často, když v sobě pocítil volání vlka a přírody. Zkrátka, když potřeboval vypadnout a být sám. Seprané džíny s několika dírami u kolen a mastným flekem od oleje ho netrápily, avšak v značkové mikině Nike však nevypadal tolik zbídačeně. Celou cestu měl nos zabořený v displeji nejnovějšího modelu Iphonu s prasklý sklem, ačkoliv si namlouval, že se jde pokochat přírodou. Jakmile prošel kolem doků, zastavil se, aby si vytáhl z krabky cigaretu. Do nosu jej udeřil pach jiných vlkodlaků, ačkoliv byl na své vrstevníky zvyklý, nikdy se s podsvětem a jeho magickou stránkou úplně nesžil. Zapálil si cigaretu a s úlevou vyfoukl, zatímco pozoroval slunce za obzorem. Byl to jako uklidňující balzám na jeho rozdrásané nervy ze všech lidí, které dnes potkal, a před kterými se přetvařoval.*
/Tahle blbost pod kůží je fakt totálně na prd./ *Hlavou mu proletí myšlenka, kterou si opakuje po každé, když jej svědí malá jizvička, která mu po aplikaci zůstala a nebylo tomu jinak ani teď, když seděl za počítačem a pročítal své texty, načež je upravoval tak, aby dávaly smysl. Hlavu měl plnou nápadů, ale realizace už byla horší. Nejspíš se zrovna potýkal s nějakým spisovatelským blokem, když hlasitě zakňučel, protřel si oči a frustrovaně hledě do obrazovky.* Ne, ne, ne! *Skoro zakřičí, ale vzhledem k tomu, že bydlí v bytě, zkrotí svou hněv. Neochotně zaklapne svůj laptop, seskočí z barové židle a natáhne se pro tričko, které se mu povaluje na křesle. Obleče si jej, stejně jako svetr, který z nějakého neznámého důvodu hodil asi před třemi hodinami na zem. Obuje si vysoké kožené boty, do ruky popadne koženou bundu a vyjde ze svého útulného bytu. Netušil, kam ho jeho nohy zavedou, ale nejspíš ho vedly správně, když se zastavil u jedné z místních kaváren, aby si mohl vychutnat filtrovanou kávu z Keni. S kelímkem v ruce se opřel o vysoký stůl, vytáhnul telefon a rozklikl tu novou aplikaci, kterou teď všichni používají. Nestačí se divit, kolik uživatelů ji už má, ale pak si v té změti jmen všimne jednoho jediného, které jej donutí se vydat směrem k pláži. Jedna jediná osoba, se kterou sdílí polohu přes GPS. Cesta mu trvá necelých patnáct minut, a jakmile narazí na první písčitá zrna pod nohama, do nosu jej uhodí nejen pach samotné Emerie, ale také dvou dalších pro něj neznámých vlkodlaků. Rozhlédne se, a po chvíli mžourání je uvidí. Jeho kolegyni a neznámého muže. Vydá se tedy směrem k nim, protože se v něm tak nějak probudí ochranářský instinkt.* /Může to být kdokoliv…/ *Zastaví se pár metrů od těch dvou, tiše si odkašle a spustí.* Dobrý večer! Co vy tady tak u vody? Neměl být nějaký zákaz nebo tak něco? *Pousměje se a pár krůčky se přiblíží k Emerii.*
Koukám, že ta přeměna přišla i s bonusovým balíčkem vlkodlaků, co chtěj pomoct zatoulanejm duším. *Uchechtl se a stiskl její nabízenou ruku. Jeho stisk byl pevný, upřímný, přesto ne hrubý.* A taky s nečekaným vnuknutím, kde se vyskytnout, aby mě našli. Chris Rowe. Hádám, že pokud mi chcete pomoct se začleněním, budete vědět, kde najdu Alfu. Darius, pokud si dobře pamatuju? *Zapátral v paměti.* Dostal jsem na něj doporučení od jedný moc milý vlkodlačice. Ale o Praetoru se nezmínila. *Nadechl se a zaznamenal krom jejich pachů pach dalšího vlkodlaka. V dáli dokonce možná slabý pach dalšího společně se slabým zápachem cigaretového kouře.* Tohle skoro vypadá jako hromadnej zásah. Co přesně jsem proved? *Zavtipkoval, než svou pozornost přesunul na přicházejícího muže.* Taky že je, slečnu už jsem kvůli tomu zpovídal, ale vypadá to na pracovní večer. *Mrknul na ni.* Pokud to teda není jen zástěrka a nejde o nějakou vlkodlačí party, na kterou jsem se nějakým omylem sám pozval? *Působil klidně, ale hlavou mu proběhla i myšlenka, že ti dva, možná dokonce tři se znají. Pokud to tak je a mají v plánu cokoli jiého než začlenění, jednoduché to nebude. Přesto se rozhodl udělat ten vstřícný krok - i fyzicky - a podal ruku i příchozímu.* Chris.
*Emerie je mykne rameny.* Lepší než být na všechno sám, no ne? *Zvedne zázavě obočí zatím co přije její ruku a potřese s ním.* Těší mě Chrisi. *Posuěmej se a pak lehce pokýve hlavou.* Nováčci se musí do nejdříve najít jinak můžou být nebezpečím pro všechny, bohužel. Takže ano. *Odsouhlasí a pak slabě přikývne.* Už o smečce víte, to je dobře. Ano vím, kde jej najít klidně vám dám kontakt. Preator je něco jako charita můžete se k Preatoru přidat a budete to mít místo smečky. Pomáháme jak jsem řekla. Ale pokud bude vaší volbou jít do smečky, nebude problém. Jen si musíte jedno z toho vybrat. *Mluví zdvořie a sama ucítí dalšího vlkodlaka a koukne se na muže, který si zapálil cigaretu.* Ten není od nás ani ho neznám.* Kývne slabě k druhému muži. Ale pak ucítí ještě jeden pach. Emerie se koukne za známým pachem, který ucítí. Hned se ohlédne a vidí svého kolegu Diega. Ten už k ní velmi rychle jde.* Čau, co ty tady? *Zeptá se jej a pak protočí očima.*Jsem tu...pracovně. *Kývne očima ke Chrisovi, aby Diego pochopil, že právě tady ten muž je její práce.* Co ty? Po tom...*Přemýšlí, jak to říct.* Očkování. *Podívá se na něj, aby mu došlo že očokváním myslí čipování.* Jsi nepřišel do práce, hodil jsi se marod nebo sis vzal volno? *Položí mu ruku na paži, starostlivě, ale přátelsky.* Všechno v pohodě? *Ujistí se a pak se koukne na Chrise.- Obávám se, že o žádné party nevím. Ale vypadá to jako něco co se stalo omylem. *Uchechtnese lehce.* Nováček. *Šeptne k Diegovi a očima koukne na Chrise.* Asi půkde ke smečce už se ptal na Alfu Daria. *Ještě poví a vytáhne telefon.* Dám vám číslo na toho Dariuse, pište si Chrisi...*Začne pomalu diktokvat číslo na Stanici vlkodlaků.* Když tak tady mám ještě i číslo na Betu smečky jemnuje se Killian Seymour, kdyby jste se nedovolal Dariovi zkuste jeho. *A opět začne diktovat číslo.*
*Zhluboka nasál do sebe nikotin, přičemž si v hlavě přemítal různé konverzace, kterých se musel během dne účastnit. Co mohl říct jinak, onak. Cigaretu držel v ruce podél svého těla a spolehlivě ignoroval konverzaci ostatních vlkodlaků nedaleko. Pouze jejich cizí pach ho dráždil v nose, neboť byl i po těch letech zvyklý na Carterovu smečku. Zde, v New Yorku, byl outsiderem. Cigareta však po delší době nečinnosti zhasla, pocítil náhle osten nervozity a vytáhl znovu zapalovač, o kterém věděl, že dosluhuje. Vždy však nechával věci na poslední chvíli, stejně jako to bylo s rezervami, včetně financí.* /Ty vole, dneska ne./ *Protočil oči v sloup, když se neúspěšně pokoušel vykřesat alespoň jiskřičku. Nic však ze zapalovače nevzešlo. Nervozitou pocítil tik v noze a opět zhluboka nasál vzduch do plic. Příčila se mu myšlenka, že by se musel sebrat a jít se někoho zeptat střízlivý. Na to nebyl ani vůbec zhulený. Nicméně závislost byla silnější, a tak se překonal, a vyrazil směrem k partičce vlkodlaků s domněnkou, že snad svůj vlastní druh neodbydou.* Čau lidi, nemáte někdo oheň. *Promluvil monotónně s jednou rukou v kapse džín. A ačkoliv se vlastně dožadoval laskavosti, stále si držel na sobě ostražitý pohled, pod kterým se skrývala značná míra nervozity a možná i studu.*
/Tak co tady děláte...?/ *Zamračí se a rychlým pohledem přejede Emerii, než se podívá na Chrise a stiskne mu jeho ruku.* Diego. *Představí se a ruku, v níž drží kelímek s nedopitou kávou, zvedne k ústům a usrkne si teplého nápoje, čímž vytvoří menší pauzu předtím, než Emerii zodpoví její otázky.* Zapomněla jsi na sdílení polohy? Byl jsem kousek odtud, nevěděl jsem, že jsi dnes v terénu. *Pokrčí rameny a znovu se napije kávy.* Co se týče očkování... Pořád to svědí, ale asi si brzo zvyknu. *Odvětí ji, dopije zbytek kávy, ale prázdný kelímek pořád drží v ruce. Pohled mu přeskočí na Chrise hned poté, co mu Emerie oznámí, že je nováček, načež jen kývne hlavou.* Tak ke smečce, jo? K nám se ti nechce? *Uchechtne se, ale ne nijak arogantně. V ten moment se u nich objeví další vlkodlak, pro Diega neznámý, s prosbou o oheň. Diego si jej přeměří pohledem, než sáhne do kapsy své kožené bundy, kterou si cestou na pláž stihnul obléci a vytáhne benzinový zapalovač, který vypadá jak z druhé světové války.* Posluž si... Mimochodem, když už jsme se tu takhle sešli, přidej se k nám na kuse řeči. *Pozve jej ke konverzaci, nejspíš ze slušnosti, ale také kvůli tomu, že jej vidí poprvé.*
*Chris se uchechtl a lehce zavrtěl hlavou, zatímco si zapisoval čísla, která mu diktovala Em.* Tak poslouchej, doteď jsem netušil, že mám i tuhle možnost. Včera jsem mluvil s prvním dalším vlkodlakem v životě. Cait. Hádám že alespoň jeden z vás ji zná? Odkázala mě na smečku. *Pokrčil rameny, pak se jeho pozornost stočila k příchozímu. Už už sahal do kapsy pro vlastní zapalovač, ale Diego byl rychlejší. Dokončil tedy pohyb, společně se zapalovačem vytáhl i cigarety a rovněž si zapálil. Pootevřenou krabičku přitom s tázavým pohledem podržel ve vzduchu, kdyby si chtěl náhodou někdo nabídnout, pak ji sbalil zpět do kapsy.* Očkování? *Pozvedl tázavě obočí, zatímco vyfoukl kouř z cigarety. Mírně se přitom od ostatních pootočil, aby náhodou nečoudil někomu do obličeje.* Na covid je trochu pozdě a na chřipku trochu brzo, ne?
*Koukne se na Diega a pak na Chrise.* My známe nějakou Cait? *Koukne se na kolegu, protože ot jméno jí nic neříká. Ta čeká že Diego bude něco vědět třeba.* Možná je ve smečně ona. *Emerie jen mykne rameny.* Mám sdílení zaplí pořád, občas na to zapomínám. *Odpoví prostě.* Nebydlíš tady kousek náhodou? *Zvedne tázavě obočí.* Jo zaskakuju za Jacoba, musel být s malou doma. *Vysvětlí proč je vlastně v terénu. Sleduje jak se napiej kávy a pak přikývne.* Jo není to příjemný. *Souhlasí a promne si rameno a leche u toho nakrčí nos.* Zdá se to tak. *Kývne prostě hlavou a pak protoči očima.* Ne každý chce k Preatoru. Ale ty bys mohl dělat pěknou reklamu, co ty na to. *Ďobne ho do hrudi a ušklíbne se.* Dáme tě na příručky a tak a hned jak se nám to zaplní, co? *Zaptipkuje a ještě ho jednou píchne do hrudi. Než se točí za hlasem a zakrotuí halvou nad ítm, že zapalovat nemá. Pak na všechny tři malskne jazykem nespokojeně.* Nepěkný to zlozvyk, že ano? Myslím že je docela zbytečné začínat o tom jak je to nezdravý a tak že. *Koukne se na všechny tři a pak, když zmíní očkování tak se koukne na kolegu tkaovým tím pohledem: "Můžeme jim to vůbec říct?"* Není to očkování na lidské nemoci. Jako vlkodlak se regeneruješ rychleji. Covid stále dostat můžeš to je...démonská nemoc. Ale chřipku ne nebo když se řízneš nebo tak... zahojí se ti to rychle. Jedna z výhod být vlkodlak.*
*Téměř vypálenou cigaretu stále držel v ruce a pocítil na sobě poryv podzimního větru, jenže se hnal k pobřeží a čeřil vlny moře.* Dík, kámo. *Shrábl volnou rukou zapalovač, aby si opět zapálil a uvolnil ze sebe napětí z malé nepříjemnosti a hromady cizích lidí kolem sebe. Načež po dotázání se, zda se zdrží, věnoval Diego pohled, jako kdyby ho právě vyzval na souboj.* /To mě pos"r, ještě pořád to zkouší, každý druhý./ *Vyfoukl dým, načež se jeho tvář změnila v lehké zmatení.* Nevím, kámo. Nechci bourat nějaké plány místní smečce. *Namítl s nervózním uchechtnutím, avšak uvědomil si, že jedna cigareta mu určitě po malé nepříjemnosti se zapalovačem stačit nebude. Zahodil nedopalek do písku, vtáhl vzduch do sebe nosem, načež si uvědomil, že má možná trochu rýmu. Koutek úst mu cukl do strany, když se bruneta zmínila o nezdravém zlozvyku a vytáhl krabku, ze které vytáhl další cigaretu. Podíval se do strany, neb nechtěl říct něco, čím by ji vytočil, a zapálil si hned další.* Dík. *Poděkoval znovu Diegovi a vrátil mu nechtěje zpátky jeho zapalovač.*
/Nemáš zač, kámo.../ *Zamračí se, nejspíš proto, že oslovení "kámo" se v jeho případě vůbec nehodí. Vezme si od něj zapalovač zpátky a otočí se na Emerii.* Já myslím, že by se Chris měl rozhodnout sám. Jestli jde o Cait, to jméno mi nic neříká, ale taky neznáme všechny vlkodlaky. *Podotkne a pokrčí rameny, načež se podívá na Emerii a hlavou naznačí, aby se začala věnovat tomu nově příchozímu.* /Nevím proč, ale jeho chování se mi nelíbí./ *Myšlenka v jeho hlavě zůstává nadále viset a nezmizí ani poté, co se otočí zpět na neznámého kouřícího vlkodlaka, ke kterému promluví.* Nic nenabouráváš a aby bylo jasno, nejsme smečka. Já, Diego, a Emerie jsme kolegové a tady Chris uvažuje, jestli jít do smečky nebo k nám. Prozradíš nám své jméno, když už znáš ta naše? *Vyzve jej a koukne na Chrise, který se snaží nefoukat kouř na Emerii.*
Myslím, že zmiňovala, že dřív byla v jiný smečce, než se přestěhovala sem. Možná o Praetoru nevěděla? *Přemítal nahlas.* Jen doufám, že rozhodnutí nečekáte dneska večer? Potřebuju ještě tan den dva, od pátku jsem moc nespal, *přiznal popravdě. Pak se zaposlouchal do vyprávění Em.* Něco na tom bude, nepamatuju si, že bych měl od přeměny něco horšího, než dvoudenní rýmičku. *Pak se pootočil k Lucasovi.* Nemyslím, že od tebe někdo čeká něco víc, než pokec. I když, nevypadáš jako ten typ co by se rád socializoval. *Pousmál se. I když měl Chris obvykle dobrý odhad charakteru, tady se nemusel příliš snažit, Lucas doslova vyzařoval, že kdyby nepotřeboval oheň, zůstal by ve své komfortní vzdálenosti, pokudmožno co největší. Jeho však kromě cigaret udeřilo do nosu i něco jiného.* /Motorový olej..?/ Auta, nebo motorky? *Nadhodil a doufal, že se mu tak povede zapříst méně nucenou konverzaci.*
O Preatoru by měl vědět každý. *Koukne se na Diega, jestli souhlasí.* Neříkám se se nemůže rozhodnout sám, ale jaké má možnosti. *Upřesní svému kolegovi a pak se koukne na Chrise.* Nečekáme rozhodnutí hned, jen..co nejdřív to půjde. Je dost... nebezepčné být na takové věci být sám. Je to skoro jako druhá puberta, po přeměně. Vytočí sám každá maličkos a už se můžeš přeměnit. *Vysvětlí lehce a kouken se na nově příchozího jehož jméno nezná. Koukne se po Diegovi ve stylu, že má nejspíš podobné pocity z neznámého muže. Ale jen sep ostaví rovně.* Ano rychlá regenerace, ale když si ufikneš prst tak ti ho nevrátí zpátky jako v Deadpoolovi, jen se ti to zranění zahojí rychle. Nadpřirozená síla, lepší zrak a čich...Je toho hodně. *Kouken se na Chrise a pak jen sleduje muže co si zase zapálí. Nad tím protočí očima.* Jak říká můj kolega, nejsme smečka jen jsme se tu tak nějak náhodně potkali. *Ukšlíbne se lehce.* Nechcete se jít posadit, tam jsem viděla nějaké ohniště s lavičkami ať tu nestojíme jak solné sloupy...*Kývne směkrem k ohništi a rozejede se tím směrem v naději ,že ji někdo bude následovat.*
Lucas. *Představil se velmi zběžně a pokusil se o náznak úsměvu, načež se překvapeně se podíval na Diega a vyfoukl dým nosem. Nečekal, že by tu byli i jiní vlkodlaci, kteří nejsou součástí smečky. Minimálně zažil, že v Twinbrooku musel být členem smečky každý, anebo musel zmizet z jejich teritoria. Najednou mu byli všichni o něco více sympatičtí, ovšem komfortněji se cítil o mnohem víc, když se ho Chris zeptal na jeho preference motorových vozidelch.* Když se v tom hrabu, tak je mi to jedno. Ale venku spíš motorky, i když tady v New Yorku už jsem se párkrát stačil vybourat. Je to tu samý hovado. *Uchechtl se do strany a potáhl si z cigarety. Tím, že našli společné téma, a že nejsou členy smečky, které jinak bral jako jehovisty, se jim dokázal otevřít mnohem víc. Natolik, že dal dohromady celé souvětí. Nedokázal vycítit, zda jsou všichni ve věcech vlka noví, nicméně měl nutkání ze zeptat, kdyby se tolik nezdráhal. Nakonec na nabídku Emerie přikývl, stejně by celý večer jinak strávil blouděním po pláži bez zapalovače. Tohle mu překvapivě přišlo jako lepší alternativa. S lahví piva by to bylo už jen perfektní, a tak se vydal směrem k ohništi směrem za Emerie.* Takže jste kolegové? Pro koho pracujete? *Zeptal se jí, aby nestála řeč, když s ní srovnal krok.*
*Kývne na Lucase, taky se usměje a otočí se na Emerii.* Hele Em, já o Praetoru taky nevěděl... kdysi. Myslím si, že je důležité, že teď už to ví. *Věnuje úsměv i své kolegyni a stočí pohled na Chrise.* Vezmi si tolik času, kolik budeš potřeboval. Prozatím tě budeme jenom sledovat, abys nám nevyvedl nějakou neplechu. *Zasměje se, než se vrátí očima tam, kde začal, což v jeho případě znamená, že se otočil zpět k Lucasovi. Znova si jej prohlédne a rovnou ho zaujme Chrisova otázka.* /Teď ten motorový olej také cítím./ *Nad Lucasovou odpovědí se pousměje. Sám má rád motorky, dvě dokonce i vlastní, což mu tak nějak připomnělo, že je musí co nejdříve dát do garáže. Probere se ze svých myšlenek a všimne si, že Emerie s Lucasem už odcházejí k ohni, takže se tím směrem vydá taky a kývne na Chrise, aby šel s ním. Než však stihne dojít k ohništi, začne mu vyzvánět telefon. Vytáhne jej a se skrčeným obočím se podívá na ostatní.* Omlouvám se, ale tohle musím vyřídit. *Řekne trochu hlasitěji, aby jej slyšeli i Lucas s Em, přijme hovor a vydá se na druhou stranu od ohniště.*
*Pousmál se nad Emeriinou poznámkou.* Když jsem se o tom bavil s Cait, hrozně se divila, že jsem neslyšel o smečce. Nebo že se mnou nebyl doslova žádnej jinej vlkodlak v kontaktu. Nevím, jak to chodí běžně, ale vlkodlak, co mě pokousal je po smrti a já se snažil držet co nejdál od lidí. Nevěděl jsem, co jinýho dělat, hlavně v prvních tejdnech. Upřímně jsem se v tý době bál, že někomu ublížím. *Přiznal popravdě s pohledem upřeným k moři. Když se Em s Lucasem vydali k táboráku, společně s Diegem je následovali, ale když se Diego vzdálil, aby si vyřídil hovor, zrychlil krok, aby zbývající vlkodlaky dohnal, pak si klekl k ohni, aby jej rozdělal, přitom zareagoval na Lucase.* Nedivím se. Hromada lidí si pořídí motorku, ale nezvládnou ji na dvorku, natož v provozu. *Pousmál se, zatímco spokojeně sledoval, jak se oheň pomalu rozhořívá.* Em s Diegem ti o svý práci řeknou víc, u mě je to jednoduchý; jsem hasič. *Dodal a sedl si na jednu z laviček.*
*Emerie je slabě nadehcne.* Pravda, já skor v Preatoru vyrostla prakticky tkaže mě přijde asi divný že o tom někdo neví. *Pousměje se slabě.* Určitě té Cait o nás řekni, zdá se že má dobrý čuch na nováčky. *Zasměje se slabě a Emerie přikvýne na slova Chrise.* Rozumím, velmi dobře. Každý máme ale v tomhle jiný zkušenosti co se týče těch začátků a pokud jste ochotní to sdělit..*Navrhne a nechá to doznít.* Já motorku ani nic takového nemám. *Uchechtne se.* Tady je mi to trochu prd platný jezdím hromadnou dopravou. * Vysvětlí a pak přijdou všichni k ochništi.* Jo jasně. *Mávne na Diega a koukne na Lucase.* Já s Diegem pracujeme v Preator Lupus. *Vytáhne si řetízek s tlapou, sundá si ho a podá jej Lucasovi.* Klidně se na to oba koukněte. *Kývne i k Chrisovi.* Jak jsem říkala tady Chrisovi.. Jsme největší organizace zabývající se dohledem nad podsvěťany. Máme za úkol sledovat ,,osiřelé” podsvěťany; nové vlkodlaky, neopeřené upíry, čaroděje, kteří neznají svůj druh a pomáhají jim ovládat svou moc a začlenit se do klanu, smečky či k mentorovi. Je to více méně charita, pomáháme. A na to u toho znaku je Beati Bellicosi naše heslo co znamená Požehnaní bojovníci. *Vysvětlí Lucasovi.*
/Preator. O tom neslyším poprvé. Takže nejsou ze zdejší smečky, ale asi pracují pro tuhle smečku./ *Napadlo ho, když odposlechl konverzaci od Diega. Kráčel vedle Emerie s hlavou svěšenou, rukama v kapsách a poslouchal vyprávět za sebou Chrise o své zkušenosti s prvními přeměnami.* /Sám? To mě pos"r. docela týpek./ *Sám si rozpomenul na svou zkušenost, kdy ho newyorská smečka nechala hnít v celách s abstinenčními příznaky celé měsíce. Věděl, že sám by to nedal, ale je to jeden z důvodů, proč se smečce straní, i když je její složení jiné. Nemá ani buňky na to, aby se podíval jiným směrem a třeba se zamyslel nad tím, že by právě on sám mohl přiložit ruku k dílu a dělat věci jinak. Jeho domněnku mu nakonec Emerie potvrdila.* Asi jsem už o tom slyšel. *S cuknutím koutku do strany a podmračný výrazem přikývl, načež se posadil do písku a lokte vystřel do kolen.* /Hasič, slušný./ To se dnes bude třeba hodit. Řídil jsi tu vaši mašinu někdy? *Zeptal se, naposledy si potáhl z dohořelé cigarety a típl ji do písku, načež si do strany odplivl.*
Rád jí to vyřídím, Em. Myslím, že by se vám v Preatoru docela hodila, je to ten typ, co rád pomáhá ostatním ztracenejm duším. *Musel se při té odpovědi pousmát. Cait mu za ten den, co spolu strávili, přirostla k srdci zvláštním způsobem, který nedokázal popsat, nebo k něčemu přirovnat. Oba měli dost svých starostí a věcí, se kterými se potřebovali vyrovnat a možná právě proto si tak rozuměli. Potřebovali někoho, na koho se mohli obrátit a aby dotyčný chápal i beze slov, zároveň se však na toho druhého nelepil jako žvýkačka. Převzal si od Lucase přívěsek, který jim Em ukázala a přečetl si nápis na něm, než ho Em vrátil.* Jo, hádám, že jo. Cait se zmínila o celách. Chápu sice důvod, ale… Já bych tam asi zešílel. Většinu úplňků jsem trávil v horách, takový ty místa, kam nikdo nechodí. Spíš by mě našli roztrhanýho medvědem, než abych někoho zranil já. *Na chvíli se odmlčel.* Bylo to fajn v tom smyslu, že jsem se mohl sám se sebou sžít na čtyřech někde, kde nehrozilo, že se přizabiju. Ale asi jsem v tý době podcenil, že i turisti jsou občas blázni a měl jsem spíš štěstí, že jsem fakt nikdy na nikoho nenarazil. *Naklonil se k ohništi a vhodil do něj nedopalek cigarety, než se pousmál nad Lucasovou otázkou.* Jasně. Je to takovej nováčkovskej rituál. Pokud nemáš řidičak na náklaďák když nastupuješ, budeš ho mít do pár tejdnů. Je to v podstatě povinný. Nejde odvolat lidi k případu a zjišťovat, jestli je tam zrovna dneska nějakej John, co umí řídit. Je to fajn auťák, bezpečnej, ale taky mám radši motorky."
*Emerie se slabě pousměje.* Takový lidé se opravdu hodí. Pokud máš na ni číslo dáš mi ho? Nebo zeptáš se jít jestli mi můžeš dát číslo? Pak se jí ozvu. *Navrhne a pak psllouchá oba muže a sem tam se odlédne za sebe, aby jen tak hodila očko na Diega jestli je v pořádku.* I v preatoru jsou cely. Asi ne tak malé jako u smečky, ale jsou. Nejsi tma zavřený týdny, jen jeden den při úplňku. Na druhý den ráno, jsi už v pořádku a pustí tě. *Koukne se na něj a i na Lucase.* Je možný že jsi o tom slyšel v podsvětě to není nic nového, ta organizace funguje od 19. století. *Pousměje se slabě a vezme si zpět svůj retízek a dá si jej na krk.* Já jsem jako malá žila v La Push ve Washingtonu, v..Indiánském kmeni, kousek od hranic s Kanadou nádherné zelené lesy. Jako tradice byla přeměňovat své děti v šesti letech, něco o tom že se člověk víc sžije se svým vlkem a tak. *Ušklíbne se lehce a co se týče těch aut tak nemá nic moc říct.* To je zajímavý.
*Poslouchal poklidně konverzace mezi Emerie a Chrisem. Jakmile se začal zvedat vítr s přílivem, přehodil si kapuci bílé značkový mikiny přes hlavu, aby mu netáhlo na krk a uši. Pomohl si tak i víc ke komfortu, neboť mu to dodalo jistý pocit anonymity.* /Že tam nejsou zavřený týdny? To bych chtěl teda vědět, co dělaj s těma, co se neovládaj a přeměňujou se ve vzteku kvůli každý chujovině./ *Zaťal zuby avšak jeho tvář zůstala neměnná a odrážela pouze stíny od plápolajícího ohně.* Docela dobrý, někdy bych si do toho chtěl sednout. *Podotkl s poměrně zdráhavým pousmáním, jako kdyby si nebyl jistý, zda volí správná slova. Ačkoliv se cizím lidem spíše vyhýbal, záleželo mu velmi, co si ostatní o něm myslí a jestliže to nebylo nic dobrého, nosil to v sobě nezdravě dlouho.* /Proměňovat děti. To je slušná úchylárna./ *Jako kdyby to řekl nahlas, zavrtěl nad tím hlavou a zhluboka si povzdechl. O své přeměně nemluvil, mnohem komfortněji se cítil, když mohl naslouchat.*
*Zatímco se skupinka u ohně vybavovala, ozvalo se najednou v dáli pleskání tlapek o mokrý písek, občas vystřídané hlasitějšími zvuky, jak tlapky protnuly drobné vlnky na pobřeží. Za chvíli se na obzoru objevila čím dál víc se zvětšující silueta, která nabývala na zřetelnosti, dokud nebylo možné rozpoznat bílo-stříbrnou border kolii, která mířila směrem ke skupince s klackem v tlamě a zvědavě nastraženýma ušima. V tu chvíli však vzduch proťal táhlý ostrý hvizd a fenka zastavila na místě jako přikovaná, hlavu pootočenou k chodníku vedoucímu podél pláže. Jen o chvíli později bylo možné na chodníku rozpoznat siluetu drobné dívky.* Mayo, k noze! *Zavelela rozhodně. Fenka na chvíli zaváhala, pohled upřený na skupinku, než se rozeběhla směrem ke své majitelce, která se mezitím přiblížila k ohni, takže bylo možné rozpoznat její světlé vlasy a modré oči, jejichž zvláštní odstín sdílela se svou kolií.* Nazdar, tady je dneska plno. *Zazubila se, zatímco podrbala fenku za ušima.* Omlouvám se, je to pořád ještě štěně, občas zapomíná, že cizí lidi se nežerou, už vůbec ne láskou, a já zapomněla, že tady občas bývají lidi. Ale táborák tu máte pěkný, můžu se přidat? Mám kytaru a umím na ni. *Prohodila jakoby mimochodem. Tu měla skutečně pověšenou na zádech, jinak byl její outfit spíš na procházku se psem u vody; pevné boty, džíny, námořnicky pruhovaná mikina, vesta a čepice.*
*Chris zaznamenal pach nějakého zvířete ještě dřív, než vůbec zahlédl jeho siluetu. O jaké zvíře jde odhadoval spíše díky zvuku a tomu, kde se nacházeli, než že by jej dokázal rozeznat, ale odpověď se nabídla poměrně rychle v podobě šedivé borderky poblíž. Podle vzrůstu, zvědavosti a faktu, že nevrčela ani nekňučela v jejich přítomnosti odhadoval, že půjde nejspíš o mladého psa.* /Kde má ale pána?/ *Než tu myšlenku mohl dokončit, ucítil další pach a na chodníčku zaznamenal dívku, která k nim mířila. O vlkodlaka nešlo a s ohledem na to, že nevnímal nějak zásadně zvláštní pach, tipoval na… No, na běžného člověka. Oplatil dívce úsměv, ale nemohl se zbavit zvláštního pocitu, že už ji možná někde viděl.* /Ale kde, kdy?/ Ahoj, to je v pohodě, na štěně poslouchá krásně. *Věnoval jí povzbudivý úsměv.* Nebylo to úplně plánovaný setkání, obvykle tu bývá prázdno. A za mě v pohodě. *Pokrčil rameny nad jejím dotazem, ale nechával prostor na reakci i ostatním. On sám si sice věřil, stejně tak členům Preatoru a Lucas na něj taky nepůsobil jako magor, co jen tak po někom skočí, ale záleželo i na jejich komfortu.*
*Emerie ucítí nějaké zvíře jak se k nim blíží a pak si všimne maldé dámy, které štěně nějspíš patří. S pány si neměla co říct o těch autech. Jednak žádné neřídila, protože tady se spoléhala hlavně na veřejnou dopravdu a taky se zrovna dvakrát nezajímala o takové věci. Jasně uavažovala o tom, že by si někdy pořídila motorku. Řidičák ostatně měla, ale zatím to vypadalo tak, že zůstane v New Yorku takže motorka třeba nebude. Už chce něco říct, ale všimne is té dívky a podívá se na všechny muže s ní. Koukne se takovým pohledem, že se asi budou muset přestat bavit o vlčích věcech. Protože podle pachu poznala že dívka není vlkodlak ani upír. Trochu pochybovala o lovci a ještě snad nikdy nepotkala čaroděje s normální zvířetem tkaže zbýval civil.* No ještě tu táborák máme, tady pan hasič ho udělal že? *Koukne se na Chrise a zaubí se.* Klidně se přidej, už tak jsme se tu tak nějak všichni náhodně setkali. *Ušklíbne se.* Jsem Emerie a...pánové se představí jistě sami... A tam ještě v zadu je Diego. *Kývne hlavou směrem k Diegovi, který stále telefonoval a Emerie měla co dělat, aby ze zvědavosti neodposlouchávala. Ale i tak sem tam zaslechla pár slov.
*Psa si všiml teprve ve chvíli, kdy k nim doběhl. Do té doby jej nijak neregistroval, neboť na pláži někdy pobíhalo tolik různých zvířat, že byl na to poměrně zvyklý. Všiml si, že konverzace utichla krátce předtím, než si pro psa přišla jeho majitelka. Snad poprvé za večer se upřímně a široce usmál na psa, který právě přinesl klacek, a vzal mu jej z úst, aby ho mohl pohladit. Nebylo to pouze vlkem v něm samotném, ke zvířatům měl vždy blíže, než k lidem.* Ty kráso, takový hustý oči. Neuvěřitelný. *Rozmlouval s fenkou a při hlazení vzal její tvář do dlaní, aby se na ní pořádně podíval. Od srdce se usmál a něžně ji pohladil po hlavě, načež hodil klacek pouze pár metrů od sebe, aby zkusil, zda mu ho fenka donese zpět. Poté se uvědomil, že tu se psem není sám a zvedl hlavu ke svým přísedícím.* Sorry. jsem Lucas. *Úsměv, který zvíře v něm probudilo, mírně zvlažnil. V domnění, že si se psem hrál bez zeptání a udělal něco špatně, raději zůstal ticho, když se mladá žena ptala, zda se může přidat. Pouze přikývl a zůstal na pár vteřin viset pohledem na oheň.* Jak dlouho jí máš? *Zkoušel odvést od svého chování a nejistoty pozornost pokusem o konverzaci.*
Čau, ráda vás všechny poznávám, já jsem Kim. *Usmála se. Už už se chystala odvolat fenku zpět, když si všimla, jak se k ní jeden z mužů sklonil, aby ji podrbal. To jak s ní mluvil, její úsměv ještě rozšířilo. Stejně jako ona i její fenka zářila štěstí a hned co hodil klacek dál na pláž, ochotně se pro něj rozeběhla. Kim mu věnovala zářivý úsměv.* Vůbec se neomlouvej, jen se pak nediv, pokud se ti bude cpát až do klína. Je to hrozný mazel. Vysvětlila a sklouzla na lavičku vedle něj. Když Em zmínila, že je poslední z trojice u ohně hasič, jako by se rozzářila ještě víc.* A já si říkala, odkud tě znám. Z traumačky. Dělám sestřičku, myslím, že jsme se párkrát viděli? Jak že jsi říkal, že se jmenuješ? *Zeptala se a počkala na odpověď, než se její pozornost stočila zpět k Lucasovi.* Necelý rok. jak říkám, je to ještě štěně. Jmenuje se Myosotis. Pomněnka. To kvůli těm očím. *Vysvětlila.*
*To, jak se Lucas téměř ve vteřině proměnil z introverta, ze kterého něco dostal až při konverzaci o autech, na milovníka psů Chrise pobavilo, ale zároveň v tu chvíli cítil jakýsi vnitřní klid. Ač dnes se společností nepočítal, tahle byla příjemná.* Přemýšlel jsem nad tím samým. Takže z práce. *Zasmál se tiše.* Neříkal, promiň. Chris. *Usmál se, než si uvědomil, že ještě dluží odpověď Em a Lucasovi.* Co se týče Cait, raději se jí zeptám. Přeci jen, není to moje číslo, *mrkl na Em, na rtech mu přitom pohrával pobavený úsměv.* Ale věřím, že nebude proti. A co se týče té káry, Lucasi… Dny otevřenejch dveří. Pokud mi dáš vědět předem, zkusím to zajistit. *Pobaveně pozoroval, jak fenka opět z klackem doběhla a začala Lucase šťouchat čumákem do kolene, aby jí hodil znovu.*
*Slabě se usměje nad reakcí Lucase na psa. Sama měla zvířata ráda a připadaly jí sladká, ale zdá se že pes stejně stojí spíše o jeho pozornost. Sleduje to konvo mezi Chrisem s Kim a tiše se ušklíbne.* Tak tu máme dvoje kolegy. *Ucehchtne se nad tím a zakroutí hlavou pobaveně.* Já a Diego jsme taky kolegové. Děláme pro jednu charitu. *Mávne nad tím rukou.* Ano, nebo jí můžeš dát moje číslo...Pokud se teda ještě uvidíte někdy uhm. *Emerie vytáhne z kapsy penežeku a z ní vizitku.* Tady. *Podá ji Chrisovi a pak i Lucasovi.* Nikdy nevíte, kdy to můžeze potřebovat. *Mrkne na ně.* Ta fenka je krásná. *Koukne se na Kim.* Ale zdá se, že si už našla svého miláčka. *Zasměje se kývne k Lucasovi.* Jak se ti líbí ta dámská společnost lucasi? *Poví bobaveně lehce škádlivě.*
*Téměř jako vždy, když se mu do něčeho nechtělo, a nakonec se k tomu dokopal anebo ho okolnosti přinutily, byl nakonec rád, že tu přes všechny ty své zábrany a těžkou zeď sedí mezi naprosto cizími lidmi.*To mi vůbec nevadí. *Uchechtl se a nechal fenku k sobě přijít blíž i s klackem, přičemž si povšiml, že je spíše hravá.* To fakt? *Odpověděl Chrisovi, načež opět hodil klacek s větším rozmachem, aby se fenka vyřádila během a hledáním.* Pracuju jako automechanik, takže podívat se do tohohle by bylo skutečný žrádlo. *Nechal fenku k sobě přijít znovu a s úsměvem ji klacek už nechal a hladil ji po hlavě, zatímco kousala klacek. Uznal kývl nad výběrem jména, ačkoliv si hrál s myšlenkou, jak na ni asi volá.* Myosotis, šikovná holka. *Pohladil fenku, ačkoliv to mohlo vyznít, že tak oslovuje Kim.* Tyhle psy jsem vždycky obdivoval. Ty oči mají neskutečný. *Poreferoval, načež se pouze nesměle usmál nad komentářem Emerie a přikývl. Nebyl zvyklý, že by si ho někdo obliboval, většinou byl jak ryba, co plave s proudem.*
Pro charitu? To je milé. To vypadá na setkání party fajn lidí. Jsem ráda, že jsem šla kolem. *S úsměvem pozorovala Myosotis, jak nadšeně běhá s klacíkem a nechává se drbat.* To víš, na výběry jmen jsem byla vřdycky dobrá… *Zareagovala na Lucasovu poznámku, než se rozesmála a hravě, něžně do něj rýpla loktem.* Dělám si legraci, vím, žes mluvil na ni. Obvykle jí ale neříkám celým jménem, jen Mayo. Je to pro ni jednodušší, než slovo, co má čtyři slabiky. *Vysvětlila, zatímco si začala vybalovat kytaru.* Je něco, co vyloženě nechcete slyšet, ať vím, co nehrát? Skladbu, nebo žánr? *Zeptala se, zatímco ladila.*
Už to tak vypadá, *uchechtl se společně s Em, zatímco si od ní převzal vizitku.* Jsem si jistej, že se s ní ještě uvídím. Slíbil jsem jí pomoc s pár věcma na domě. Věřím, že se ti ráda ozve. *Poodstoupil od ohně a hlavně od psa, aby si znovu zapálil, než odpověděl Lucasovi.* U mě je to jen koníček, ale i tak souhlasím, žrádlo to je. Nebo se můžem domluvit někdy po práci, až zrovna nebude kalamita, pokud ti jde jen o to se mrknout. *Chvíli jen mlčky pozoroval zapadající slunce, když Kim ladila, pak jen zavrtěl hlavou.* Osobně teď asi snesu všechno. *Odpověděl na její otázku, pak se opět otočil k ohni a jen mlčky pozoroval plameny. Měl dost podnětů k přemýšlení, hromadu otázek, na které se teď nemohl zeptat, hned několik nových kontaktů… Ale hlavně okolo sebe partu naprosto normálních lidí, tedy až na to, že většina z nich chodila během úplňku po čtyřech. tiše se nad tím uchechtl a nevěřícně zavrtěl hlavou. *
Jo pro charitu. /Tak nějak pro charitu, ale jsi asi civilka a já nechci nic prozradit nic co bych neměla.../ *Pomyslí si a pak jen and dalším islovy díkvy přikvýne.* Zdá se to tak. *Koukne se na ty dva jak se baví o autech a nahne se ke Kimmy.* Ach ti muži a jejich stavebnice a autíčka. *Zavtipkuje. Na jednu stranu jí to chybí. Chybí jí to povídání co měla s bráchou ikdyž tomu úplně nerozumněla, protože s tátou opravoval auta. Takhle si to aspon lehce vynahrazuje.* Můj táta byl taky automechanik...*Pousměje se smutně a koukne se na Lucase. A pak zase na Kimmy.* Nic...Jeehaww jestli chápeš...*Ucechtne se.* Pokud teda COurtny muzika není zrovna něčí láska to se omlouvám. *Uchchetne se.*
*Nyní, když měl pozornost fenky, zkoušel, jestli mu umí dát tlapu do dlaně. Postranním pohledem se podíval na Kim, zorničky se mu o maličko rozšířily, když si vlastně zpětně uvědomil, co řekl nahlas. Už se nadechoval, aby zkusil situaci nějak zachránit, ale naštěstí mu vzala vítr z plachet, a tak se jen pro sebe zasmál a pohladil fenku po hlavě. Stejně to v něm probudilo nejistotu, která přetrvávala.* /Milá, veselá a pěkná./ *Pomyslel si, avšak nahlas neměl odvahu říct nic podobného na její účet.* Je to fakt dobrý jméno, hodí se k ní. *Tlachal dál, čímž chtěl zastřít svou nejistotu. Pocítil touhu si zapálit, ale nechtěl od sebe fenku odehnat, a tak to raději tiše vydržel a bojoval s nutkáním.* Takže Maya, pac. Umíš dát pac? *Zasmál se na fenku a něžně ji poplácal po bedrech.* Dík, toho si cením. *Kývl krátce na Chrise.* Dám ti na sebe číslo. A kdyby se vám něco podělalo, můžu se na to na oplátku přijít podívat. Mám tucha, že náš servis má licenci i opravovat tyhle mašiny. *Nahmatal v zadní kapse telefon v případě, že by Chris souhlasil, přičemž dostal nápad a obrátil se na Kim.* Nevadí, když si udělám fotku? *Optal se, načež pocítil, že udělal možná podobný přešlap jako dříve. Povytáhl se mu koutek úst do strany.* Myslím Mayi. *Dodal už o něco více ležérně a sebevědomě.* Měli jste doma hodně kár? *Optal se mezitím Emerie, přičemž Washington odhadoval převážně na Jeepy, nahlas se však neodvážil hádat.*
Povídej mi o tom, *protočila se smíchem oči nad Em poznámkou.* Mám čtyři bráchy, doma se řešila hlavně auta, fotbal, nebo hokej. Nějak zvlášť autům nerozumím, ale ráda o nich poslouchám. Je v tom kus domova. A chápu, nic yeehaw. *Usmála se, zatímco začala vybrnkávat náhodnou melodii na kytaru. Dál přitom poslouchala rozhovor kluků, ale rozhodla se začlenit i dívku vedle sebe.* Co vlatně děláš ty, Em? Myslím, kromě charity. Nějaké sporty, umění? *Zeptala se. U obojího věřila, že by se našlo nějaké společné téma na povídání. Zatímco čekala na odpověď, všimla si Lucasovy snahy dostat z Myosotis podání tlapky.* S tímhle ještě trochu bojujeme. Ale umí něco lepšího, koukej. *opatrně pootočila kytaru, aby dosáhla do kapsy, odkud vytáhla pamlsek.* Mayo. Sedni. Popros. *Fenka se ukázkově usadila, než přenesla váhu na zadní a tlapkama poprosila ve vzduchu o pamlsek. Kim ji odměnila, když zaslechla Lucasovu otázku.* Chápu, já za fotku nestojím… *Pronesla dramaticky, ale nepodařilo se jí udržet vážnou tvář dlouho, než se rozesmála. Užívala si takhle ho dobírat.* /Milý, stydlivý a ještě má rád psy./ *Pomyslela si s úsměvem.* Jasně, že nevadilo. Vypadá na fotkách skvěle. Něco o tom vím, když zrovna nejsem ve špitále, fotím profesionálně. *Mrkla na něj.* Na. *Podala mu pár pamlsků.* Můžeš zkusit, jestli nepoprosí, nebo si alespoň nesedne.
*Bylo mu jasné, že polovinu času, který strávil na telefonu, mohl věnovat těm třem duším, které si povídaly u ohně. Bohužel ale musel vyřídit jistou záležitost, která mu poslední dobou nedá spát. Celou tu dobu, co telefonoval, gestikuloval rukou při vysvětlování a chodil sem a tam. Občas si dlaní promnul oči nebo si plácnul na čelo. Nakonec však prsty frustrovaně vsunul do vlasů, za které si následně zatahal. Skončil hovor hlasitým "Sbohem" a ještě chvíli rozjímal nad něčím, co nejspíš ani nejde spravit, než telefon zasunul hluboko do kapsy svých kalhot, otočil se k táboráku a vydal se směrem k němu. Cestou zjistil, že jich je o jednoho více i se psem, což jej zaujalo natolik, aby přidal do kroku a jakmile se ocitl v záři ohně, pousmál se a promluvil.* Omlouvám se, ale byla to neodkladná záležitost. O co jsem přišel? Vidím, že se k nám přidal další člen, dokonce i s kytarou a čtyřnohým kamarádem. *Usmál se na nově příchozí slečnu. Podle pachu poznal, že není ani upírka ani vlkodlak, takže usoudil, že bude nejlepší se chovat jako civil a nezmiňovat nic o podsvětě.* Jsem Diego, mimochodem. *Představil se oné slečně se psem, a pak se podíval na Chrise a Lucase.* Emerie vám stihla už všechno říct, co? Nevadí, snad se toho někdy příště ujmu já. *Zasmál se tichým hlasem, než se rozhodne si sednout na jednu z laviček, nejspíš vedle Em. Hodil na ní omluvný pohled za ten telefonát a doufal v to, že to nebude chtít řešit před ostatními. Nakonec se pootočil k neznámé ženě a znova promluvil.* Tak, copak nám zahrajete?
To zní fajn. Dobrý automechanik se vždy hodí, u záchrannejch složek to platí dvojnásob. *Převzal si od Lucase telefon, kam vyťukal svoje číslo, prozvonil se, a uložil si jeho číslo, než jeho telefon opět vrátil. Přitom poslouchal a pozoroval zbytek hovoru. Lucas vypadal, že konečně pookřál, což byla skvělá změna oproti začátku 'srazu.' Em byla milá a přátelská, Kim rovněž, ale měla v sobě navíc jakousi neúnavnou jiskru a její smích byl přímo nakažlivý. Zaslechl konec Diegova hovoru, ale rozhodl se jej nekomentovat. Koneckonců, byla to jeho osobní záležitost.* V podstatě. Vítej zpět. *Usmál se na Diega zatímco do ohně odhodil i druhou cigaretu a sedl si na jednu z volných laviček.* /Takže sestra a k tomu fotografka… Jak to jde oboje stihnout? Nemaj sestry a doktoři pořád přesčasy?/ *O tuhle myšlenku se rozhodl raději nedělit nahlas. Během svého přemítání si však všiml pošťuchování mezi Lucasem a Kim. Pohled stočil zpět k ohni, ale chtě nechtě se musel pousmát při vzpomínce na to, že sám byl nedávno podobného pošťuchování součástí. A jak to skončilo… Využil té chvíle k tomu, aby napsal rychlou SMS Cait.* /Potkal jsem se se dvěma vlky z Preatoru a jedním samotářem. Není to vůbec zlý. Jak se daří vám dvěma? Ch./
*Emerie se koukne na Lucase a zakrotu hlavou.* Ano i ne... Nebyly naše. Táta byl jediný automechanik široko daleko, takže se k němu jezdilo opravovat všechno. *Pousměje se lehce.* Naši už nežijí. *Vysvětlí prostě a koukne se na vlkodlaky, tkaovým pohledem že snad pochopí že se jedná o vlčí záležitosti. Pak se koukne na Kim a usměje se.* Pfuu toho je moc. *Zakrotuí hlavou.* Chodím na box, do posilivny, běhám, pilátes, jóga...A taky maluju kreslím...Prodávám svíčky a mýdla na etsy a taky moje obrazy. Tvořím obrazy s Native american tématikou. *Vysvětlí s lehkým úsměvem.* Hádám že tvoje hobby bude kytara a psi. *Ušklíbne se pobaveně ka Kim. Pak ale poslouchá sem tak i hovor Diega, jen protože je dlouho pryč. tak aby je usjitila že je v pořádku. Neslyší všechno jen něco a pak kroky jak se blíží. Posunde se ke kraji lavičky, aby si vedle ní mohl třeba sednout a lehce ho rýpne mezi žebra loktem.* Pff co si o mně myslíš? *Poví pobaveně a když je k němu tak nahnutá rovnou řekne.* Chceš si o tom pak pokecat? *Zašeptá k němu a je jasné, že naráží na jeho hovor.* Pak jak odejdem nebo tak. *Navrhne a pak se věnuje ostatním.* Hmmm umíš zahrát třeba Wonderwall od Oasis? *Poví prní písničku do ji napadne.*
*Plameny ohně jej příjemně hřály do tváří a fenka působila jako takový lepidlo mezi jím a zbytkem osazenstva, ke kterému měl přirozeně problém se otevřít. Poslouchal vyprávění Emerie, smrt jejích rodičů na něj dolehla natolik, že pocítil těžkost na hrudi. Sval na tváři se mu napnul, jak zaťal zuby. Jako kdyby se právě ta událost odehrávala právě jemu, nedokázal to sám sobě vysvětlit.* /Muselo to být něco ve smečce, nějaká interní záležitost./ *Odtušil a ani nevěděl jak. Jako kdyby si to přečetl v jejích očích nebo tónu hlasu. Působilo to jako vzpomínka, ačkoliv žádnou takovou vůbec neměl. Ačkoliv to všechno cítil, zůstal zařezaný sedět, bez přímé reakce, dokud pozornost neodvedla fenka se svými naučenými kousky. Napětí povolilo, nevesele cukl koutkem do strany a poté se už veseleji uchechtl poznámce Kim. Její slova se jí ale neodvážil vyvracet nahlas, prostě jen namířil objektiv telefonu na obě dvě a vyfotil si je obě naráz. Bude to pro něj vzpomínka, kdy se náhodně setkal na pláži s naprostými cizinci, a strávil s nimi příjemný čas i bez chlastu a drog.* Asi to má po paničce. *Odvětil na zmínku, že je fenka fotogenická, načež nechal Chrise, aby se prozvonil a než si telefon opět shrábl do kapsy, přišlo mu několik upozornění a zpráv.* No lidi. Budu to muset zabalit.*Vstal z písku, aniž by se obtěžoval se očistit.* Rád jsem vás poznal, hlavně tebe, maličká. *Uchechtl se a ještě se sklonil, aby Mayu podrbal za uchem a dal ji pamlsek od Kim.*
*Usmála se nad Lucasovým komplimentem.* To ty oči… *Navrhla, ale bylo vidět, že ji to upřímně potěšilo.* No to bys mi ubrala… *Ušklíbla se nad Emeriinou poznámkou pobaveně.* Je toho víc. Sporty všeho druhu, kempování, fotky. Hlavně ty. Fotím pro místní kulturní týdenník, ale občas rozesílám věci i jinam. Což mi tak připomíná, pokud tady máme nějakého milovníka umění, bude na Manhattnu nová výstava. Ale jestli mi dáš odkaz na svou stránku, Em, ráda si tvou tvorbu projdu. A jo, Wonderwall určitě zvládnu. *S úsměvem si přehrála pár akordů, pak se pustila do hraní. Jen o pár taktů později už mohla být skupinka svědky toho, že neumí jen hrát, ale i poměrně slušně zpívat. A u jedné písničky samozřejmě nezůstalo. Jelikož jediný, kdo vyslovil nějakou výhradu stran žánru byla Em, vyvarovala se country skladeb. Jinak ale hrála, co jí zrovna na mysl přišlo, zatímco Mayo se proplétala mezi všemy členy skupiny se žádostí o podrbání, nebo pamlsek. Když se Lucas začal sbírat k odchodu, přikývla.* Pokud vám nebude vadit, asi už bych to taky sbalila. Mám se zítra stavit za rodinou a nerada bych po cestě usla za volantem. *S tím si sbalila kytaru a sama se od ohně zvedla.* Bylo to moc fajn, lidi, moc ráda jsem vás všechny poznala. Jen příště bychom se mohli domluvit předem, vzít pár piv, nějaké jídlo, co? *Usmála se. Jestli se Kim nedalo něco upřít, tak to, jak přátelská a bezprostřední byla. I při loučení se s každým objala, nebo mu minimálně podala ruku, dle preference dotyčného, a vrazila mu do ruky svou vizitku. Na obrázku, ne překvapivě, byly ona s Myosotis.* Každopádně doufám, že se ještě někdy uvidíme. Díky za pokec i společnost a ať se vám daří, ať už děláte cokoli. *S těmi slovy na ně ještě mávla, než hvízdla na Mayo a pomalu vyrazila směrem k domovu.*
*Jak tam tak seděl, rozhlédl se po okolí. Lucas, který mu ještě před chvílí přišel jako zvláštní stvoření, teď působil normálně.* /Možná je prostě jenom introvert. / *Poté se podíval na fenku, které si z nějakého důvodu všiml až teď. Pousmál se nad tím, jak je to zvíře spokojené. Kim mezitím začala hrát, takže svou plnou pozornost zaměřil na ni. Pobrukoval si do rytmu, dokonce začal i zpívat. Zpíval s ní každou píseň, vzhledem k tomu, že byl hudebník, doplňoval ji o druhý hlas. Nakonec zatleskal.* Ty jo, jde ti to. Někdy můžeme dát duet. *Řekl a usmál se na Kim, která se začala balit, stejně jako Lucas, který už byl na odchodu.* Měj se! *Mávl na něj, než se úplně ztratil ve tmě. Následně to stejné udělal i na Kim, když odcházela.* Myslím, že by to bylo skvělé. Vezmu taky kytaru. *Mrknul na ni, ale potom se otočil na Emerii s Chrisem.* Taky budu muset jít... Mám tady ještě jednu nedořešenou záležitost. *Vysvětlil a ukázal prstem na kapsu, kde měl nejspíš schovaný telefon.* My dva se uvidíme v práci, a Chrisi, těšilo mě. Doufám, že se brzy uvidíme. Bylo to s vámi moc fajn! *Spěšně se rozloučil a vydal se do svého útulného domova.*
*Chvilku společně s osotatními posliuchá písničku co Kim hraje a užívá se to.* Jasně Kimberly. můj účet na esty se jmenuje Emerie Crafts určitěv to najdeš hned a ano o té výstavě jsem slyšela a plánuji tam zajít. *Pousměje se slabě a koukne se na Lucase, který se začne balit.* Jasný jen běž taky jsem tě ráda poznala. *Usměje se na něj slabě a pak si užívá zbytek večera. kOukne se na svýho kolegu a zakroutí nad tím hlavou.* No jo pan hudebník. *Ušklíbne se slabě a pak chjápavě přikývne. *Jo jen běžte. Ráda jsem tě poznala Kim a ji v práci... *Kývne na Kimmy i A Diega a p ochvíli se plácne do stehen.* Taky bych měla jít ráno vstávám do práce. *Pousměje se omluvně.* Chrisi...ty si rozmysli to o čem jsme se bavili předtím. *Poví a s těmi slovy vstane.* Ráda jsem vás všechny poznala mějte se. *Rozloučí se a odejde domů.*
*Většinu večera strávil spíše jen nasloucháním a sbíráním informací, než že by se sám snažil narušit některou z debat. Byl to celkově příjemný večer. Skoro mu až přišlo neuvěřitelné, jak se celá tahle parta dokázala semknout a užít si pár hodin na pláží a co mu přišlo jako úsměvný paradox byl fakt, že jako největší lepidlo mezi nimi působila právě civilka se psem. Když se Maya na chvíli přimotala pod nohy jemu, jen ji s úsměvem podrbal, než se zase vydala dál. Kim na kytaru skutečně hrát uměla, uměla taky skvěle zpívat a když se k ní přidal i Diego, Lucas si hrál se psem a působil najednou naprosto uvolněně a Em rovněž vypadala, že pookřála, celý svět najednou působil tak nějak v pořádku. Jednotliví členové skupinky se začali loučit, ať už kvůli práci, nebo jiným záležitostem, on sám se však k odchodu zatím neměl.* To zní jako fajn nápad, Kim. Říkalas, že taky táboříš? Třeba do budoucna vymyslíme i něco delšího. Ale pivo a jídlo zní jako dobrý vylepšení pro začátek. *Uchechtl se.* Taky jsem váš rád všechny poznal. Dojděte v pořádku domů. Já ještě chvíli zůstanu. Potřebuju popřemýšlet a někdo by to měl zodpovědně uhasit. *S těmi slovy si sedl zpět k ohni.* Jasně, Em. Dám vědět. *Pousmál se ještě, když se loučil i s poslední členkou skupiny. Ještě chvíli u ohně seděl a jen mlčky zíral do plamenů, než oheň uhasil a potmě se pomalu vydal zpět k domovu.*
*Vedoucí klanu se prodírá skrz staré opadané jehličí, spadané větve a nízké keře, a je mu očividně zcela ukradené, že má na sobě hadry, na které si většina obyvatel země ani nevydělá a když už, tak je neberou rozhodně do lesa, ale někam, kde i vylít kapičku šampaňského je zločin. Dragos by prohlásil, že to je zločin všude i v lese, ale to je momentálně vedlejší. Větev, kterou nadzvednul možná praští do obličeje Taylora za ním, protože o tohle se upír nezajímá. Kvůli tomu tady nejsou.* Protože už jsi nějaký en pátek proměněný, tak by ses měl naučit lépe ovládat při ucítění krve. Případně se naučit si najít takový cíl, kdy nehrozí, že by to byl průser.. *Promluví k mladíkovi.* Ono totiž bude méně problematické, když najdou vysátou veverku, než člověka.. *Ušklíbne se ironicky a zastaví se.* Za chvíli dojdeme k naší malé překážkové dráze, jestli to tak můžu nazvat.. Je to asi nejblíže tomu, co to je.. *Pokrčí rameny.* Jsme blízko krmelce, takže tu bude dost zvířat.. Malých i velkých.. Za chvíli přejdeme hranici, kde začneš cítit lidskou krev. Jsou s ní postříkané některé stromy. Tvým úkolem bude se ovládnout a místo toho si najít jiný cíl. *Instruuje ho, načež jej zachytí pevněji za obě ruce za zády.* To jen prevence do chvíle, než dojdeme do středu všeho.. *Informuje ho a pak ho pobídne pokračovat v chůzi.*
*Narozdíl od upíra před sebou na sobě měl spíše to oblečení, které beztak nosíval ještě jeho otec. Úplně se do ničení drahého oblečení neměl, ještě aby jo. Nehledě na to, že jeho šatník i tak nijak moc cenných kousků neobsahoval. Nicméně hádal, že kdyby měl Dragos podobně prořízlou hubu jako Hiram, něco by si už od něj k těm potrhaným maskáčům a dlouhorukávovém černém triku vyslechl. I když, zatím mimo vilu nebyli nijak zvlášť dlouho. Větvi se pak tak tak vyhnul, poslouchajíc staršího upíra před sebou. Nebyly to informace, které by už dávno nevěděl, ale opakování je přece matka moudrosti.* /Což není něco, co bych nevěděl./*Pokýve hlavou, než se lehce zarazí a polkne.* /To bude katastrofa./ *Pohlédne jinam, zlehka si skousne ret, načež se nechá chytit a kývne.* Rozumím. *Poví a pokračuje v chůzi.*
*Natalie se tiše procházela lesem, zahalená do noční temnoty. Její oči se mihaly mezi stromy, a smysly ji vedly přímo k její kořisti. S nataženými špičáky držela svou kořist pevně v puse. Krev začala téct do její úst, a Natalie byla po lahodném soustu znovu posílena. Skoro jako divá zvěř si pochutnala na chudákovi králikovi. V moment co uviděla ty dvě osoby, které se procházely lesem a prostě na ně zírala.* /Kdo to k sakru.../ *Pomyslela si a zasavila, aby podívala úplně a mrtvý králík jí vysel z úst.*
*Dragos přikývl na jeho potvrzení a po zachycení jej vedl dál lesem. Postupně on sám cítil, kde začínaly stopy lidské krve. On se ale uměl ovládnout. Raději držel Taylora pevněji, ať jejich cvičení neskončí dřív, než začalo. V okruhu do deseti kilometrů od centra pak v tom samém momentu se rozestavovali na hlídku někteří jeho upíři, aby jim do okruhu nikdo nevběhl. Natalie však dávno byla uvnitř, což oni nevěděli. Jakmile se dostanou do pomyslného centra, tak ještě pronese k Taylorovi.* Když se dostaneš mimo dosah lidské krve, tak máš vyhráno. Během cesty se můžeš posilnit krví zvířecí kolikrát chceš, ale jakmile se necháš zlákat nějakou lidskou stopou, tak konec, neuspěl si. *Dá mu poslední instrukce, přičemž moc dobře ví, že v určeném okruhu není místo, kde by alespoň trochu nebyla cítit lidská krev. Teprve až za onou pomyslnou hranicí bude Taylor v klidu.* Připraven? *Optá se ještě, ale v podstatě ho už pouští z jeho držení.*
/Heh, toto bude v prdeli, už to vidím./ *Pomyslí si. Už tak se vždy musel držet zuby nehty, navíc měl pokaždé dozor. Na druhou stranu, Dragos snad nečeká, že to dá hned napoprvé. To by byl snad zázrak a překvapil by tím nejen jej, ale i sám sebe. Ale abychom nebyli tolik negativní, třeba se se svým štěstím dostane aspoň do poloviny. Zas tak těžké by to snad být nemuselo.* /Ale bude./ *Zamrká a zpozorní. Krev šla již pomalu cítit. Ret si tedy skousl pevněji, snažíc se udržet sám sebe v klidu co nejvíc, jak to zatím dokáže. Tiše pak zasyčí, když si ret prokousne. Dobrý, zatím se to nádherně daří. Kývl na konečné podané instrukce. Věděl, že dnes to určitě nedá, ač by byl rád, kdyby ano.* Řekl bych, že ne, ale to se jako odpověď nepočítá, že? *Uchechtne se nervózně, ale vzápětí kývne.* Ja.. *Poví a hned, jakmile jej starší upír pustí úplně, se rozběhne přímo do určeného okruhu. A zezačátku to kupodivu vypadá i celkem nadějně. Nějakých těch pár metrů za sebou má vesměs jako by nic, co se tedy týče téměř ladného běhu, pokud se tomu tak vůbec dá říkat. V hlavě ovšem pomalu začínal mít guláš z veškerých emocí, co právě pociťoval.*
*Natalie se opatrně přiblížila, a její úsměv stále sílil.* /Lidi!/ *Pomyslela si. Vylezla na strom a pozorovala je odtamtud, přestože jí větvičky drásaly kůži a ona zaklínala v duchu. Když se snažila lézt výš, z jejích úst vypadl králík a dopadl na holou zem pod stromem. Byla to chvíle, kdy se jí srdce zastavilo a ona se na jedné z větví zachytila.* /Děláš si ze mě predel?!/ *Zavrčela v duchu, zatímco sledovala, ty dva upíry. Její úsměv se trochu vytratil, a v duchu doufala, že toto nepřekazí její plány v pozorování. Připravovala se na každý možný scénář, který by mohl následovat, a s napětím sledovala, jak se situace vyvíjí.*
*Upír se ušklíbne.* /Hah.. Ne, prcku../ *Pomyslí si a vzápětí upíra pustí do porostu lesa. Dá mu chvilku, ať se mu ztratí z dohledu a pak ho začne stopovat pomocí sluchu a čichu. Tehdy se mu tam připlete něco nového.* /Vždyť to tu měli vyklidit!/ *Zavrčí si pro sebe a místo za Taylorem se vydá hledat ten nový pach a po chvíli ho kroky zavedou k mrtvému králíkovi pod stromem. Dragos k němu klekne a z rukávu vytáhne dýku, kterou králíka obrátí. Jakmile si všimne dvou ran, tak se zase postaví a začne rozhlížet kolem. Uši napnuté, poslouchajíc všechno a snažící se zachytit všechny pachy, což se mu nakonec po překonání pachu krve podaří a jeho pohled zamíří nahoru.* Ty tady nemáš co dělat.. *Oznámí ženě napřímo, zatímco plně spoléhá na své upíry, že Taylora na konci okruhu zachytí.*
*Bylo samozřejmě jasné, že byl naprosto daleko od tvrzení „připraven“. Neměl hlavu ani zdaleka vyčištěnou, krev ho mátla a naváděla už od začátku a ve finále se znovu držel zuby nehty, aby to nevzdal hned ze začátku. Zas tak zle na tom snad ještě nebude.* /To snad ne./ *Zafňuká si pro sebe mimoděk v hlavě, jako by mu to snad mělo být nějak nápomocné. Ta vůně byla tak lákavá. Bylo těžké tomu odolávat, ačkoliv si byl vědom, že tu ve skutečnosti nikde žádný člověk nebyl a krev byla jen barbarsky natřená na stromech okolo. Zabývat se tím, nevěděl by jistě, čeho je větší škoda. Zda krve, nebo stromů. Jaké to čisté rostliny, přírodní památky, svědci tolika událostí - poeticky řečeno. Nepoeticky řečeno - samozřejmě, že v přibližné polovině, možná i jen trošičku dál, se už touhou po krvi nechal zahltit a do jednoho takového stromu narazil, když se snažil najít nějakou živou oběť.*
*Natalie se usměje, když upír začne sledovat nový pach. Věděla, že toto bude zajímavá hra. Když Dragos zastaví u mrtvého králíka, Natalie zůstane v pozadí, skrytá ve stínech stromů, a pozoruje ho. Byla si vědoma, že nesmí být příliš nápadná, zatímco sledovala, jak se pohybuje a rozhlíží kolem sebe. Když Dragos promluvil k ní, její rty se lehce stáhly do ironického úsměvu. * A jak to mám vědět? Hm?... *Vykoukla na něj z druhé strany kmene a nehodlala slézt dolů, jako dítě hrající na honěnou.*
*Upíři okolo neměli nejmenší ponětí, co se uvnitř kruhu děje a měli zakázáno opouštět pozice. Byli tak akorát na doslech toho dalšího, aby dovnitř nikdo neproniknul. Dragos se mezitím zaměřil na upírku na stromě.* Pardon, ona ta upíří hlídka okolo nebyla dosti výrazná? *Nadnese ironicky.* Teď už to víš, tak švihej dolů a jdi si po svém.. *Vyzve ji, zatímco ji sleduje.*
*Natalie se na Dragose chvíli upřeně podívala a potom s nenávistným úsměvem odvětila* Hm..A Já ti říkám pojď nahoru! *zachechtala se a skočila na další strom přitom nespouští oči z něj* hmm..A upíří hlídka říkáš? *Natalie se na Dragose chvíli podívá, její oči jiskří temnou nejistotou. Potom se usměje a pokrčí rameny.* Hmm..nic mi to neříká! *Nakonec si sedla na větev s širokým úsměvem* Tady mi je líp dík..
*Dragos pozvedne obočí. Ta holka byla jak malé děcko a na ty Dragos náladu neměl. V klidu si došel pod další strom, na který skočila.* Zcela očividně.. *Odfrkne si otráveně. Přimhouří oči a pohodí si s dýkou v ruce.* Dávám ti poslední varování.. Pojď dolů dobrovolně sama, nebo teda já půjdu nahoru, ale tobě se to líbit nebude. *Pronese.*
A proč bych měla? *Natalie se zarazí a na okamžik t ale potom zvedne hlavu a začne se smát, přičemž se držela za břicho* Hahaha! A proč bych měla?! *Po chvíli smíchu she opět nadechla a vydechla* Fajn Fajn...už jsem se pobavila.. *Natalie slezla dolů a vzhlédla na vysokého upíra před ní. Trochu byla ohromená jeho výškou ale ne moc. Strčila si ruce do kapes a koukala na něj.* Tak co teď?
*Její otázky ignoruje. Přeci jen se on nemusí zpovídat mladé puberťačce. Čeká, co udělá, načež si spokojeně přikývne, když se rozhodne pro tu jednodušší variantu.* Teď jdeme odsud.. A zkus nezaútočit na žádný strom.. *Ukáže ji směr a taky jim zamíří. Hlídá si upírku, když budou procházet skrz nějakou silně zavánějící oblast, aby neutekla a případně ji zachytí na lokti, kdyby se zlákat nechala. Přidá do kroku trochu, protože nemá v plánu jít teď pěšky hodinu a půl celých deset kilometrů. Nakonec zahlédne Taylora se válet po zemi a uchechtne se. Dojde k němu, a pokud je v bezvědomí, tak jej lehce nakopne do žeber, aby ho probral.* Probraný? *Ušklíbne se škodolibě.* Fajn tak jdeme.. *Pobídne ho, jen co je upír trochu vzpamatovaný.*
Auuu to muselo bolet kamaráde!.. *šla s nimi a sem tam se cukala kvůli té neodolatelné vůni krve* Jako moc to nevonělo předtím ale teď to tu voní taak dobře! Jak když moje máma vařila oběd..což mi připomíná- *Natalie začala mluvit o různých věcech na jednou. bylo to dost těžký poznat když mluvila jak dítě po konzumaci velkého množství cukru* Když mluvíme o jídle něco bych zakousla..
*Možná podvědomě začal doufat, podléhat naději, když se zezačátku vskutku nijak nezadrhl. Běžel poměrně ladně, bez výrazného škobrtnutí. Jeho schopnost se pořádně ovládat šla ovšem tu tam nakonec docela rychle. Nakonec narazil hezky do stromu, protože se tou touhou po krvi nechal zaslepit. Nuže, malá rána to zrovna nebyla. Spíše se dalo říct, že mu štěstí udělalo doslova „papa“ a on se na nějaký ten moment vypl. Nebylo to ovšem nijak zvlášť dlouho, tudíž se naštěstí jakémukoliv probírání, co by jej mohlo stát minimálně další zaúpění, možná tak tak vyhnul.* Ja, ja. *Promluvil v němčině. Nad tím úšklebkem by snad i protočil oči, neodvážil se k tomu však a rovnou vstal a po pobídnutí se dal do chůze, hodíc očko po neznámé upírce. Zvědavě naklonil hlavu na stranu, přičemž se snažil nespadnout znovu.* Ein klein wenig. (malinko) *Poví ve svém rodném jazyce lehce ironicky. Následně zadrží zamručení. Kvůli té krvi na stromech se vypl, takže úplně necítil chuť se teď nějaké napít. Na druhou stranu věděl, že si za to může sám.*
*Dragos s ušklíbnutím pobídne Taylora.* Příště ti vymyslím něco jiného a tohle zkusíme zase někdy jindy.. *Dá mu na srozuměnou. Jejich škádlení nechá čistě mezi nimi a neplete se do něj. Pouze oba hlídá, aby se nenechali zlákat ani jeden znova krví.* To možná proto, že tu probíhal trénink.. Proto tu také nemáš co dělat.. *Odfrkne si na její slova.* Když nezakousneš ni, co by dostalo můj klan do problému, tak je mi to jedno.. *Prohodí, když opustí hlídanou zónu u jiného upíra.* Sbalte to a vraťte se do vily.. *Dá mu pokyn. Teď už mohl oba upíry pustit, protože pach krve už nehrozil.* A tobě nechám dát příděl krve.. *Zkonstatuje potom ještě při pohledu na Taylora.*
Kam..to vlastně jdem?.. *Natalie se zmateně zamračila a koukla po Taylorovi. Usmála se a šla tam kam jí hlídka vedla* Hm promiň ale já nerozumím jedinému slovu co říkáš.. *Koukala kolem sebe s usmevem pak se koukla na Dragose* Noo? kam to jdemeee! kam mě to beretee.. je tohle únos? jestli jo tak to je ten nevíce na pohodu únos..A Vila? Cool..
*Netrvalo to nijak moc dlouho, než se zcela uklidnil. Jen se mimoděk nadechl vzduchu, krátce se rozhlédl. Kdyby se mohli zastavit, krátce by i zavřel oči a na chvíli se zaposlouchal do zvuků přírody, ale to za chůze neriskoval a nahlas něco takového taky říkat nechtěl. Svoji pozornost nakonec tedy přesunul jinam - na neznámou upírku. Než však promluvil přímo na ni, dovolil si okomentovat ještě to, co Dragos řekl.* Mám se bát? *Pozvedne lehce jedno obočí. Teprve po tomto odpoví pro změnu upírce.* Do sídla klanu. *Odpoví jí ze slušnosti. Moc jej v tu chvíli nezajímalo, zda to vůbec říct mohl. Prostě cítil potřebu slušně odpovědět.* Malinko..*Přeloží jí nakonec, načež opět koukne na Dragose.* Dobře. /Je tu snad i jiná odpověď?/
Řekněme, že tohle byla jedna z těch lehčích zkoušek.. *Odpoví Dragos Taylorovi. Nad mladou upírkou jen nakrčí nos.* Do vily.. *Dá ji stejnou odpověď jako předtím a jen převrátí očima, když ji to Taylor upřesní. Překročí hranici a Dragos oba pustí.* Tvoje cesta s námi končí tady.. Jdi si ke svému klanu.. My dva pokračujeme. *Věnuje ji ještě na chvíli pozornost, i když mu přišla jak malé děcko, co by potřebovalo i přesné instrukce, jak se dostat z lesa, než ukáže Taylorovi, ať míří k vile.*
Klan?..ja asi žádný nemám.. *Natalie se na něj podívala zmateně a smutně* Mě tu..necháte?.. *Porozhlédla se kolem sebe* já nemam kam jít…vemte mě sebou.. *Když prosila tak vypadala jak smutné stěně. Přistoupila k Dragosovi a zpustila* Upír ktery mě trenoval zmizel a teď jsem sama na holičkách..
*Pozvedl lehce jedno obočí nad slovy staršího.* /Jedna z těch lehčích zkoušek? Jak tedy vypadají ty těžší?/ *Pomyslí si, nakonec ale jen kývne. Nijak protestovat nemohl, stejně se musel naučit ovládat. Přes to úplně vlak nejede. Na Dragose se pak podíval, když si po jeho odpovědi všiml protočení oči* Co? Jen jsem slušně odpověděl. *Zašeptal, i když mu bylo nad míru jasné, že odpověď uslyší i Natalie, které věnoval pozornost následně.* Ani dozor? *Zeptal se zprvu. Vypadala poměrně mládě, nicméně věk vždycky klame. Mohla být starší jak on. Na druhou stranu nereagovala na verdikt o tom, že má jít po své cestě, nijak moc pozitivně.* Oh. *Hlesne, leč nic víc na to neřekne. Tohle nebyla úplně jeho starost. Kouknul tedy na Dragose. To on tu byl ten vůdce, z nějž mimo to šla docela hrůza.* Mám jít napřed?
*Dragos nad Taylorem jen zakroutí hlavou a místo toho pokračuje v chůzi. Oba je pustí za bezpečnou zónou a nechá upírku jít po svém. Teda chtěl ji nechat jít po svém. Pozvedne nad jejím tyjátrem obočí a založí si ruce na hrudi.* Než tě vezmu do vily, a případně klanu, tak o tobě ale musím něco vědět.. *Načne, když její malou osobu sjede pohledem.* Pro začátek alespoň nějaké základní informace.. Jak se jmenuješ, odkud jsi, kdo tě proměnil, kdy, jak a jak ses dostala sem? *Vyjmenuje ji seznam, co chce vědět, načež krátký pohled věnuje i Taylorovi. Chvíli uvažuje, než dá dva prsty jedné ruky do pusy a hlasitě hvízdne. O pár desítek sekund později je slyšet hlasité plácání křídel a Dragosovi se na rameno snese černý havran.* Sweety, zdraví! *Zakráká.* Doleť pro Ala. *Dá mu Dragos rozkaz a černý pták zase odletí. O dvě minuty později se u jejich malé trojice objeví další upír.* Vezmi Taylora do vily.. Já to tady vyřeším a pak dojdu.. *Pronese a nechá oba odejít. Pak pozornost věnuje upírce. Někdy během toho ještě doletí zpátky havran, který se začne dožadovat krákáním odměny, kterou mu Dragos bez většího zájmu dá. Pták se pak usadí na jeho rameni a černýma korálkovýma očima si měří Natalii.*
*Povzdechla si smutně a překřížila ruce, a promluvila.* Jmenuji se Natalie McCoy, pocházím z Kanady. Jsem upírkou už 4 roky. Ten, kdo mě proměnil, byl zkušený upír, nevím jeho jméno, nikdy jsem ho neznala. Vždy jsem se na něj obracela slovy pane. *Zatímco vyprávěla svůj příběh, její oči se upřely na Dragosova havrana, který seděl na jeho rameni. Byl to krásný tvor a pozorovala ho s úžasem.* /Páni. Nikdy jsem neviděla Havrana takhle zblízka/
*Slušnost mu hold pravila odpovědět, i když už nespočetkrát slyšel, že je to zbytečné a daleko pak nedojde. To si ovšem zatím úplně nehodlal přiznat, obzvlášť, když se ty pravidla etikety musel naučit pomalu jak když bičem mrská. Jemně sebou ucukl, jakmile uslyšel havrana, který k nim přiletěl mluvit.* /Dobře? Dobře./ *Pozvedl jedno obočí. Možná by i složil poklonu tomu, kdo to nádherné zvíře něco takového naučil, když by tedy bylo vhodné se nyní na něco takového zeptat. Namísto toho poslouchal, co upírka mluvila, dokud se u nich zjevil další upír, s nímž následně i odešel. Než-li se tak však stalo, zamával ještě dívce na případnou rozloučenou.*
*Dragos počkal, až je Taylor pryč a pak se začal věnovat upírce. Svými ledově modrýma očima ji div nevypaluje díru do hlavy, jak ji pečlivě pozoruje, snažíc se ji znervóznit, případně zachytit při lži, nakonec přikývne.* Dobře.. A jak ses dostala sem do New Yorku, když jsi z Kanady? *Zajímá se ještě se založenýma rukama na hrudi. Havran mezitím dojedl svou odměnu a začal Dragosovi dloubat do oblečení, zda nemá ještě něco.*
*Povzdechla si smutně a překřížila ruce, a promluvila.* Jmenuji se Natalie McCoy a ačkoli jsem se narodila v Kanadě, momentálně žiji v New Yorku.. Bydlela s upírem, který mě trénoval a pomáhal mi přizpůsobit se tomuto novému já. *Natalie nezpustila oči z havrana a na tváři ji vyrostl úsměv a sklonila hlavu před ním* Já vím že mi jde těžko věřit ale je to tak!..
*Ještě chvíli ji mlčky sleduje a jeho ledovým pohledem neotřese ani moment, kdy se začne usmívat. Po chvíli ticha, kdy ji nechá se vařit ve vlastních myšlenkách, nakonec pomalu přikývne.* Fajn.. Jedno místo by se nejspíš ve vile ještě našlo.. Ale aby jsi s tím byla srozuměna.. Tímto vstupuješ do klanu.. Tvoje loajalita patří mě a mým upírům.. Druhé šance nedávám.. Klan můžeš opustit po dobrém a už se nikdy neohlížet přes rameno, nebo ve zlém a ohlížením se raději nezabývat, jak rychle se odsud budeš snažit zmizet.. V klanu máš zajištěné ubytování, bezpečí, a dávku krve pro přežití.. Sám si ověřím, jak dobře se umíš ovládat a podle toho zvážím, zda bude nutné ti dt pro cesty mimo sídlo nějaký doprovod.. Je to jasné? *Ujistí se, že si je dívka vědoma toho, do čeho vstupuje.*
*Tejí tvář se rozsvítila radostí a v tu chvíli chtěla vyskočit do vzduchu ale musela zachivad chladnou hlavu. Natalie přikývla a skolila halvu aby ukázala respect* Ano..je to jasné.. děkuji..*v duchu se radovala jak nikdo jiný a teď doufala že dostane dobrý dozor*
*Dragos pozvedne obočí, ale její dětinské chování nekomentuje. Místo toho počká, až se uklidní, načež kývne.* Půjdeme teda do vily.. Dostaneš svůj pokoj a v nejbližších dnech ti přidělím i někoho, s kým budeš opouštět sídlo.. *Informuje ji a zamíří ven z lesa, přičemž nastaví ještě havranovi ruku, aby mohl odletět napřed. Ve vile pak zařídí vše potřebné. Provede Nat skrz, ukáže ji společenské místnosti i její pokoj, načež se vypaří vyřešit všechny formality do svého apartmánu.*
*Natalie ho nasledovala a cupitala za ním jako dítě přitom pozorovala havrana vyletěl do vzduchu. Byla šťastná ze [link src="tam.mohla"] v tu chvili být*
*Jak říkal Remimu předešlý den, odpočinek byl opravdu důležitý. Každý potřeboval pauzu od jakékoliv civilizace. Dokonce i ti největší extroverti to určitě často ocení. Ostatně, Hiram takovým extrovertem i byl. Je ovšem svatá pravda, že výjimka nepotvrzuje pravidlo. Nakonec..tento rohatý čaroděj byl často pokládán za divného, zvláštního, vadného. Proč si to tedy ještě víc nestvrdit večerním výletem téměř za tmy do temného lesa na Statenu. Když si tvořil portál, aby se tam dostal rychleji a pohodlněji, byl oděn do upnutějších, viditelně starších džín, trika s krátkým rukávem a lehké kožené bundy. Dovolil si tak dnešní outfit připodobit těm z osmdesátek, kdy tomu celková vizáž oněch kousků i odpovídala. Nakonec to doplnil i o starší brašnu ještě s nášivkami české a slovenské vlajky. Ta pak v sobě ukrývala plechovou krabičku s tužkami, skicák, plastickou gumu a mobil. Klíče nepotřeboval, měl portál a peněženku taky nemusel mít. Nicméně jakmile prošel portálem, nasál do sebe spokojeně čerstvý vzdoušek, načež se po okolí rozhlédl.*
*Síce práve dnes nemal hliadku, mohol svoj voľný čas využiť tak či tak trochu zmysluplne. Napriek tomu, čo im oznámil na stretnutí Caleb, povedal si, že do extrémov nebude ťahať tento svoj workoholizmus aspoň dnes. I keď má pri sebe anjelské ostrie, senzor a aj načrtnuté runy, ktoré v prípade potreby bude stačiť v rýchlosti dokresliť, jeho minihliadka na Staten Islande stojí za prd.* /Zdá sa mi len, že buď sa deje všetko naraz, alebo sa nedeje nič?/ *Nervózne si pomyslí a jeho zamyslené oči, kontrolujúce každý kút, nakoniec spočinú na začiatku lesa, prvých stromoch, ktoré oddeľujú civilizáciu od akotakého náznaku prírody, ktorý by sa v New Yorku dokázal nájsť, ak do toho nepočíta parky - tie však nerastú divoko ako les, sú predsa len udržiavané ľudskou rukou, čo síce je skvelé, ale nedodáva to parkom takú naturálnosť.* /Prechádzka v lese ako za mladých čias?/ *Prebehne mu hlavou, akoby už mal šesťdesiat rokov a dôchodok na krku. Mykne hlavou do strany a zavrčí si popod nos.* Fajn. *Znie iba jedno tiché slovo, než sa vyberie medzi stromy, no ešte predtým si obkreslí runu na lepšie videnie v tme, keďže les je ta či tak už dosť tmavým miestom a slnko už zapadá.*
*Po lese se nejprve prošel doprovázen světlem, které si zajistil pomocí magie. Chtěl si zajistit nádherné místo na zakreslení a odpočinek. Naštěstí pro něj to netrvalo ani moc dlouho. Jako pěst do oka jej ťukla tůně, kolem níž poletovaly světlušky.* /Nádhera./ *Pomyslí si. Ladným a rychlým krokem se k ní tedy vydá blíž, aby na ni viděl ještě lépe. Jako místo pro usazení pak určí větší kámen. Z brašny si pak vytáhne vše potřebné, aby si ten nádherný zjev mohl zachytit. Když již vše přesune z bodu A do bodu B, zaslechne jemně tlumené kroky.* /Asi nejsem sám na procházce./ *Pomyslí si, než zvedne hlavu a rozhlédne se po okolí. Byl teď rád, že si takové vznášející světýlko mohl bez problémů vytvořit, ačkoliv si tedy nyní ničeho nevšiml. Vyšvihl se tedy do stoje, aby své okolí mohl jít opětovně prozkoumat.*
*Zachádzka hlbšie do lesa mu nerobí problém a ani sa o seba nebojí, hlavne pohliadnuc na to, že les v Idris je desaťkrát tak nebezpečný, aj keď by ho mohol Spolok pokárať za to, že niekam chodí sám, čo by však zrejme vypočul jedným uchom dnu a druhým von.* /Však som na prechádzke. To ma hádam nebudú držať v reťaziach./ *Pomyslí si horko, keď skúma svoje okolie, kadiaľ by mohol prejsť, aby sa nevytrel na koreni. Keď sa však povrch aj vyrovná a on môže pokojne nasmerovať svoj pohľad pred seba, zhodou náhod mu oči padnú na svetielko, ktoré je v šere lesa už veľmi dobre rozpoznateľné, mimo to, že sa začali objavovať svetlušky. Spomalí svoj krok a sleduje osobu, ktorá sa objaví v jeho zornom poli.* /Zaregistroval ma./ *Napadne mu hneď a siahne na svoj bok, kde má zavesené anjelske ostrie, v prípade, ak by osoba zaútočila. Priblíži sa ešte bližšie, aby nemohol ten niekto utiecť, keď sa mu nahlas a varovne ozve.* Ukáž sa!
*Seděl by poklidně dál a dokonce by se vrhl i na kresbu, nebýt tedy těch kroků, co zaslechl. Zpozorněl tedy, vstal a ostražitě se rozhlédl, což šlo pomocí světýlka mnohem lépe. Ničeho si však prvně nevšiml.* /Zdálo se mi to snad?/ *Pomyslí si. Té domněnce by i málem věřil, když by ovšem zničehonic při zaslechnutí něčího hlasu zcela neztuhnul. Hned jak se vzpamatoval, ohlédl se za hlasem. Chtěl zjistit odkud to šlo. Jakmile si pak osoby ve stínu stromu všiml, zvedl ruce nad hlavu, aby naznačil, že se nechystá nikomu ublížit.* Žádné zbraně u sebe nemám. *Poví. Zatímco pak čeká na odpověď, zamyslí se znovu nad tím hlasem. Někde jej už slyšel, dnes to rozhodně nebylo poprvé.* /Kde jen jsem to zaslechl?/
*Keď opatrne našliapuje a vidí, ako sa postava postaví a dvihne ruky, skoro si vydýchne, že je to obyčajný vydesený civil, ktorý sa sem prišiel iba prejsť, rovnako ako on. Keď však aj vykročí bližšie a jeho zrak, zlepšený v tme zachytí tvár osoby, ktorú pozná, nadvihne obočie a spustí ruku z anjelského ostria.* Hiram. *Zavrčí si popod nos a jeho tvár je nečitateľná a seriózna, ako sa priblíži bližšie a pohľadom rýchlo mrkne dolu na notes na kreslenie.* Kto si chodí kresliť do lesa v noci? *Opýta sa a popri tom nadvihne jedno obočie. Chápe, že je to tajomnejšie, zrejme, čarodej tak môže byť viac sám a nebáť sa, že narazí na nežiadúcu pozornosť, na ktorú práve narazil.* /Asi som mu pokazil jeho čas, ktorý chcel stráviť osamote v temnote lesa./ *Podíde bližšie, trochu okolo Hirama a zadíva sa mu do tváre.* Alebo si si prišiel kresliť nejaké svoje čarodejné symboly? *Povie trochu pochybovačne, ale Hiram práve ani nepôsobí, že by sa chystal na nejaký čarodejný sabat, kde budú v lesnom poraste vyvolávať mŕtvoly zvieracích predkov, aby vyvraždili New York.* /A možno sa iba mýlim. Nenechám sa oblbnúť peknou tváričkou, ak nadíde problém./ *Obzrie sa dookola, akoby kontroloval, či tam s Hiramom nie je niekto ďalší. Musí byť opatrný, aj keď má voľno. Hiram môže byť jeden z tých, ktorých hľadajú a to tu ani nemá prístroj na očipovanie, aj keď by ho pravdepodobne ani nevytiahol.*
*Skoro si až myslel, že se mu to zdálo, hlas jej ovšem z toho omylu vyvedl. Rozhlédl se tedy znovu, zvedajíce ruce, aby vyjádřil, že se vzdává. O problémy rozhodně nestál. A o ty s lovci už rozhodně ne. Chvíli nicméně přemýšlel, odkud ten hlas znal, protože si byl jist, že ho už jednou slyšel. Až jak muž vystoupil ze stínů stromů, zjistil s kým tu čest má. Lehce kývl, když lovec jeho jméno vyslovil.* Zdravím, Sebastiane. *Lehce se pousmál, nehledě na to, zda mu takový úsměv hodlal lovec oplatit, nebo ne. On se snažil být pozitivní vždy, což už Sebastian věděl. Nebo..Hir si to minimálně myslel.* Podivíni, pošuci, prostě ti jiní. *Lehce si odfrkne. Tyhle slova původně jeho nebyla, spíše těch, co jej takto s hanlivým hlasem nazvali.* Ale já radši říkám, že ti, co chtějí mít klid a nebýt rušení. *Promluví vzápětí znovu, tentokrát už to bylo to, co by on skutečně vyslovil. Nato nevěřícně zamrkal.* Proč bych něco takového dělal? *Poví, než se zarazí znovu, tentokrát kvůli své osobě.* Dobře, zní to jako něco, co bych udělal, ale určitě ne sám od sebe a bez někoho dalšího. Čistě pro mě to není. *Zavrtí hlavou.* A co ty? Co tu děláš? Máš snad hlídku?
/Pamätá si moje meno. Dobre./ *Napadne mu a vzápätí ho premkne myšlienka, že kto by si ho nepamätal. Skoro dvojmetrového mrzutého lovca, ktorý ledva rozpráva a keď aj niečo vysloví, je to trištvrte času niečo nepríjemné alebo sarkastické? Uškrnie sa popod nos, napriek tomu, aké mu príde neprirodzené, že sa na neho niekto usmial, vidiac, že je to on. Odfrkne si a postaví sa na jedno miesto, aby na seba mohli navzájom vidieť a aby čarodejovi oproti nepripadal ako dravec, ktorý sa obkrúca okolo svojej koristi. Keby veľmi chcel a bolo by to potrebné, dalo by sa Hirama veľmi rýchlo dostať, ale to neurobí, samozrejme. Minimálne kvôli tomu, že mu poradil dobrú reštauráciu. Chápavo prikývne.* Možno neboli ďaleko od pravdy. *Podotkne, ale podpichujúco sa iba uškrnie, naznačujúc, že iba rozpráva svoje typické reči a na uzmierovanie a utešovanie nie je čas. Nakoniec sa znova obzrie, podľa Hiramovych slov by aj očakával, že by postupne začali chodiť ďalší.* No, práve si to sám povedal. Stačí si cvičiť kreslenie, kým prídu ostatní. *S nečitateľnou tvárou pohne ramenami dohora, akoby bolo bežné, že každý čarodej v New Yorku robí zakázané veci a je nekromancer. Niekedy by tomu možno aj veril, keby nepoznal Triss.* Ja? Niečo ako ty. Zrejme som pošuk. *Podotkne ironicky. Takto v tme si príde aj trochu viac komunikatívny, ak sa mu chce.*
*Lovce si prohlédl od hlavy až k patě, těžko říct proč. Hledal snad něco nového? Změnilo se vůbec od jejich prvního setkání něco? Nic zjevně úplně viditelného ne. Seb byl stále vysoký lovec s věčně mrzutým výrazem, pokud se zrovna nějakým způsobem nešklebil. Už jen proto si dovolil jeho přítomnost poctít úsměvem. Mile asi zrovna nevypadal, ale rozhodně to úsměv byl. Ruce mezitím stále držel nad hlavou. Zatím se je nechystal dát dolů, asi stále čekal, že si jej bude chtít lovec proklepnout, aby zjistil, zda náhodou nelže. Sice toho schopný na pohodu byl, leč zrovna nyní ne. Skutečně u sebe žádnou zbraň neměl, ač se to mohlo klidně během chvíle změnit. Při slovech ze strany mladšího se taky zašklebil, vrtějíce nad ním zároveň i hlavou.* Někteří pak neskončili nejlépe, pokud si to pamatuju dobře. *Uchechtne se. Mluvil pravdu? Možná ano a možná ne. Avšak s tím, že přímo dobrovolně nikoho přímo nezabil, možnost „b" se jevila víc jako pravdivá, když by se tedy zaměřili na tuto oblast. Znepříjemnit něčí život ale zvládal s úsměvem na tváři.* Oh, abys nedělal ukvapené závěry..byl to jen humor, nikdo nezemřel. *Vysvětlil dodatečně, než opět zavrtěl hlavou.* Nepřijdou, sabaty už nějaký ten čas nevedu. *Zazubí se. To už cítí jemnou bolest v natažených rukou. Tiše tedy zasyká.* Vítej v klubu..mohu už dát dolů ty ruce, nebo máš stále pocit, že bych ti měl něco každou chvílí provést?
*Všimne si Hiraov pohľad, ale nijako ho nekomentuje a ani nedá najavo, že si ho všimol. Nadvihne obočie a prekríži si ruky na hrudi.* To mám chápať ako osobné priznanie? *Prenesie s hranou zamyslenosťou a nakoniec kývne hlavou do strany.* Aha. Humor ale vždy skrýva nejakú pravdu, nie? *Povie a v jeho halse je cítiť, že celú túto konverzáciu berie ako niečo, čím sa baví, hľadiac na chlapca s dvihnutými rukami. Jeho výzor síce hovorí “som mrzutý, starý lovec”, ale naozaj sa na tom zabáva, aj keď to znamená, že k Hiramovi nepristupuje práve fér.* Ja si to zapisujem tuto. Každé slovo. *Prenesie a prstom ukáže na jeden svoj spánok, aby akože naznačil, že všetky obvinenia voči zákonu si teraz čarodej pred ním vytvára sám, aj keď ho, samozrejme, nakoniec Spolku určite nenahlási.* /To by som ho pri tom musel pristihnúť rovno a slovo proti slovu, tvrdenie proti tvrdeniu./ *Mykne plecami a sám dvihne ruky na znak toho, že zrejme nič neplánuje, takže si môže Hiram pokojne vadýchnuť a zložiť svoje čímkoľvek poškvrnené čarodejné ruky.* Ukáž mi ten notes. Že mám istotu. *Navrhne, natiahne k Hiramovi ruku a je mu jasné, že čarodej, ak by chcel, by mohol pokojne svojimi čarami už dávno zaútočiť, aj keď by to nebol práve ten najlepší a najrozumnejší nápad.*
*Popravdě se nakonec i docela bavil. Čert vem, že chtěl být původně sám. Tohle bylo zábavnější.* Možná ano, možná ne. Třeba najdeš odpověď kdesi v tom notesu, ale třeba taky ne. Spíše ne, tehdy jsem měl jiný. *Pokrčí rameny, zvesela a nevinně se usmívajíce. Možná to trochu vypadalo, že si s lovcem nyní hrál. Ono by to i sedělo. Třeba mu vskutku balamutil tu jeho mladou kebuli svým vyjadřováním. Ale třeba taky ne, kdo ví, co se mladšímu odehrávalo v hlavě.* No..často ano. *Přikývne. Hraně pak zapřemýšlel, než z něj opět něco vypadlo.* Ale jak chceš jistě zjistit, zda to tak opravdu je? Nakonec..lhát nemohou jenom víly. Já jakožto čaroděj ti můžu hlavu balamutit bez problémů jednou myšlenkou, abych nakonec přišel s jinou. *Pokrčí zlehka rameny, stále se usmívajíc. Opravdu jej to bavilo. Lovec byl jeho přímý opak. Své pobavení pak dokonce dá najevo, když se uchechtne.* Jen abys to pak nezapomněl, lovče. *Lehce se usmál. I jej paměť klamala občas, u lovce to tedy taky nemusí být jinak. Ač je pravda, že je na světě déle než on. Hned, jakmile zjistil, že může dát ruce dolů, učinil tak a oddechl si. V tu chvíli mu problikne hlavou jeden zajímavý nápad.* Chmmm. *Hlesne, načež luskne, díky čemuž se notes zavře a zmizí.* Nejprve si pro něj vylez. *Uchechtne se hravě a kdyby to lovci nebylo jasné, kývne ke stromu, kde se na jedné větší větvi skicák nacházel.*
*Nadvihne jemne obočie.* Ja odpoveď nepotrebujem. Tie mi dávaš práve teraz. *Kývne na chlapca pred sebou hlavou, kašľať na to, že je Hiram zrejme starší než on. Rozkročene stojí a zamyslene sa obzerá okolo seba.* Aspoň máš vkus na výber dobrého miesta. *Uznanlivo a zároveň provokujúco prenesie, aj keď je jeho tvár príliš seriózna, až by to niekto iný než Hiram mohol chápať nejako inak. Nadvihne jedno obočie a so vzdychnutím pokrúti hlavou.* Je zaujímavé, ako si veľa čarodejov myslí, že sú nad vecou. A ani o nič nejde. *Podotkne vážne. Niekedy sa mu zdá, že aj samotná Triss je v niečom zamotaná viac, než pôvodne naozaj je. O Axelovi sa mu zas nechce premýšľať, ten bol tomuto jeho vyjadreniu predsa len najbližší. Hiram… Hirama nepozná natoľko, aby mohol robiť tvrdenia, ale z jeho teatrálneho vtipkovania si nevie zobrať nič viac.* Myslím, že by si sa tu so mnou bezprostredne nebavil, keby si mal niečo lepšie na robote. *Prenesie mu svoju myšlienku, dúfajúc, že sa naozaj nemýli v tom, aby Hiram neprišiel robiť zakázanú aktivitu do stredu lesa.* /Naozaj je netypické niekoho takto stretnúť, aj keď som ja sám toho dôkazom./ *Napadne mu rýchlo a sťažka vzdychne, premknúc si koreň nosa medzi palcom a ukazovákom. Sleduje, ako sa notes vznáša.* Až tak veľmi ho zas nechcem. Hm. *Prenesie a mimovoľne sa mu nadvihnú kútiky úst v pobavení.* Možno keby si bol… Alfons Mucha, tak možno. *Prenesie ľahostajne a jeho ústa sa skrútia. Spomenie si, ako za mladých čias bol učený hrať na klavír, ale zároveň tak nejako sa mohlo očakávať, že bude poznať aj umelcov iných odvetví než klasická hudba.*
A jsi si tím jistý? *Naklonil lehce hlavu do strany. Lovci snad už bylo jasné, že se čaroděj právě jen baví, utahuje si z něj. Avšak těžko říct, zda nakonec vskutku neříká aspoň z nějaké části pravdu. Možné to mohlo být. U něj si nikdo nikdy nemůže být jistý, co vše mu přebývá v hlavě. I když to nebude na druhou stranu něco tak extrémního jak u jiných, často starších čarodějů. On sám by třeba nechtěl vědět, co se děje v hlavě takového Boba.* Tak to děkuji! Okouzlila mě ta tůně za mnou. *Usměje se a zlehka k ní kývne hlavou.* Je nádherná..proto jsem ji chtěl nakreslit. *Přizná. Znovu pak přesune pohled na Sebastiana, aby vzápětí kývl.* Vskutku pravda. *Kývne. Tento názor mu asi neměl ani jak vyvrátit. Téže, jako nastávající větu. I když, k té už si dovolil něco říct.* No..mám něco lepšího na práci, ale tohle mě začalo bavit. Asi tu budu něco brblat dokud to nevzdáš a nepůjdeš aspoň o kousíček dál. *Zazubí se nevinně. Škodolibě se pak zašklebí, když přemístí svůj notes někam mimo dosah jejich rukou - na strom.* Pfft. *Odfrkne si, načež se však opět uchechtne.* Těší mě, že máš takový krásný přehled. *Poví už s o něco přívětivějším úsměvem, než který předvedl ještě pár minut předtím. Nakonec tedy luskne, aby svůj notes znovu přenesl dolů, tentokrát rovnou do svých rukou, které pak k lovci natáhl.* V tomto opravdu žádné čarodějné symboly nejsou..minimálně ne tedy ty, co by znamenaly nějakou hrozbu.
*Pozrie sa smerom, kam Hiram ukazuje a uznanlivo prikývne, s jemne nadvihnutým obočím a kútikmi úst dodola, naznačujúc celkový súhlas.* Je pekná. *Podotkne skoro akoby si neuťahoval, ignorujúc to, že by mu Hiram mohol perfektne klamať a on by to nerozoznal, alebo možno on sám hrá hru a rozpráva veci, ktoré nie sú pravdivé alebo sa len nesnaží nabrať čas, kým by sa k nemu niekto pridal. Po ďalšej vete urobí iba krok dozadu a roztiahne od seba ruky, akoby naznačoval na svoju polohu tela teraz.* Popošiel som ďalej. Stačí to takto? *Opýta sa sarkasticky a pretočí očami.* /Áno, zrejme ho otravujem, ale… ak by to bolo tak zlé, možno by sa teleportoval inam. Možno nevie teleport. Kto vie. Otravovať niekoho, keď o to nestojí, je moja náplň práce ako lovca./ *Pomyslí si pobavene voči Hiramovi a pohodí rukou. Prejde pár krokov okolo, akoby si znova chlapca pred sebou skúmal a čakal, či niečo nespraví, ale jediné, čo sa stane je, že mu jeho notes priletí naspäť do ruky, ktorý mu následne aj podáva. Natiahne k nemu ruku a dvihne pohľad k čarodejovi.* Takto rýchlo sa ho vzdávaš? *Opýta sa neveriaco a nadvihne pri tom skúmavo jedno obočie, jeho hlas odrazu tvrdý a pevný. Sklopí pohľad a začne si ho listovať, uznanlivo prikyvujúc hlavou, no keď ho podá späť, prekríži si ruky na hrudi.* No, Alfons Mucha to fakt nie je. *Povie s hraným sklamaním a provokatívne sa mu dvihne jeden kútik úst, keď si odfrkne.* Ale je to fajn. Lepšie, než čo by som nakreslil ja. *Vysvetlí trochu otvorene, akoby sa bavil s Triss.* /Možno ma už aj očaroval./ *Napadne mu a na čarodeja sa zamračí.*
*Hlavou kývne k tůni za sebou. Sám se na ni pak rovněž podíval, mile se usmívajíce.* /Má to tu vážně nádhernou atmosféru./ *Pomyslí si, kývajíc následně na Sebastianova slova.* Je to tu kouzelné..obzvláště když je ticho a jde slyšet cvrčky..připomíná mi to domov. *Lehce naklonil hlavu do strany. Nebylo moc časté, že mlčel. Vždy býval spíše ukecaný, ale když nastala chvíle jako ta před vyrušením, rád seděl mlčky i bez nějakého broukání. Zkrátka se nechal unášet zvuky noční přírody. Nyní se ovšem pobaveně uchechtl a zavrtěl nad lovcem hlavou.* No..těžko říct. *Pokrčí rameny.* Ale spíše ještě dál, kdesi za stromy. *Zašklebí. Nemyslí to ovšem na sto procent vážně. Ve finále mu to bylo jedno, dokud se ho tady nesnažil zabít či zajmout. Když nebude dělat problémy ani jeden, je nadmíru jasné, že se nic vážného nestane a ničí nervy nebudou nijak výrazně pocuchány.* Očividně. *Uchechtne se zlehka. Měl čisté svědomí. V tom notesu skutečně bylo symbolů jen pár docela neškodných, poté nějaké kresby lesní krajiny, návrhy na tetování a na zakončení i kresby bytostí ze slovanské mytologie a folklóru. Pohledem těkal mezi okolní krajinou a Sebastianem, než si k sobě opět skicák přitáhl, když mu jej lovec vrátil.* Jsem schopen převést své kresby do jeho stylu, ale zatím jsem nemusel. *Zachichotá se a udělá pukrle.* Děkuji. *Uchechtne se.* Myslím, že ti nebude vadit, když si prostě sednu a začnu kreslit, ne? Nebudou to žádné přivolávající symboly, přísahám!
*Prikývne a nadvihne jedno obočie.* No áno, hlavne je to tu kúzelné s čarodejom uprostred. *Zase podotkne ironickú, ale pre seba celkom trefnú a na jeho pomery celkom vtipnú poznámku, keď len sleduje, ako sa tu Hiram pohráva s jeho mágiou, nechávajúc tu poletovať svoj notes vo vzduchu. Potom len pretočí očami, poklepe si prstami po zohnutej ruke, ako tam stojí s prekríženými pažami cez hruď a poklepe si pri tom nohou.* To už by nebola prechádzka v lese. *Nechápavo sa zamračí, akoby to tým skutočne Hiram myslel, zároveň si vo vnútri potmehúdsky užívajúc ich výmenu viet, ktorá nie je tak zlá, na rozdiel od toho, ako sa pri tom Sebastian tvári.* Ešte mi povedz, že si v skutočnosti Mucha, však je to len… koľko? Storočie, dve storočia dozadu? To je pre čarodeja nič. *Prižmúri oči, akoby skutočne očakával, že sa Hiram pred ním ukáže ako daný český maliar, o ktorom tu vedú konverzáciu. Nakoniec sa narovná, pobavene sa mu dvihne kútik úst a spustí ruky, zasunie si ich do vreciek nohavíc a uhne pohľadom niekam do hĺbky lesa.* Asi pôjdem skontrolovať skutočné hrozby, pokojne si kresli. *Hirama tým podpichuje a provokuje, jeho pohľad pevne zabodnutý v tvári čarodeja, skúšajúc jeho trpezlivosť, možno priateľskosť - niektorí čarodeji by zaútočili iba pre obranu svojho poškodeného ega, že by ich niekto ako on nepovažoval za hrozbu. Mykne plecami a ucúvne ďalších pár krokov, aby odišiel.*
*Tiše se uchechtne, než lovci věnuje milé zazubení.* Samozřejmě! *Kývne, než se zlehka hraně zarazí.* Ale asi by to sedělo víc, kdyby tu byla nějaká víla. *Poví pak docela zamyšleně. Víly přece byly s přírodou provázany nejvíce, až kdesi po nich byli čarodějové, kteří rovněž jako dříve zmíněná rasa využívali vše, co jim Matka Příroda dávala. A že se dalo skutečně využít snad vše. Od kamenů po bylinky a zvířecí kosti. Měl pocit, že magie občas neměla téměř žádné hranice, což samozřejmě není pravda. Zlehka pak pokrčí rameny na Sebovy slova, než se od původního tématu přesunou k něčemu ještě zajímavějšímu, než je procházka v přírodě.* Nee, to neee. *Zasměje se, kontrolujíce však svoji hlasitost, aby nerušil zvěř či jiné skrývající se bytosti.* Nicméně jsem víceméně stejné národnosti..původně z Estonska, ale od určitého věku jsem žil v dnešním Česku. *Poví. Netušil však, zda to Sebovi náhodou už neříkal. Zase až tak dobrou paměť neměl. Lehce se zašklebil, když se už chystal sednout si zpět na kámen.* Copak tím chceš naznačit? *Zasměje se. Nakonec však na tom kousek pravdy byl. Zatím hrozbou nebyl a asi to neměl ani v plánu. O problémy nakonec úplně nestál.* Myslíš si snad, že si něco zkusím, když se ke mně otočíš zády? To se však mýlíš. Problémy s lovci mít nemusím a ani nechci, dokud se tedy nepokusíš udělat něco ty mně.
Keby tu bola víla, tak tu už nie som ja. *Podotkne tvrdo. Vílam neverí, tak ako väčšina podsveta - čo vie, čarodeji sa o tom učia dosť skoro, trochu ho aj vždy pobavilo, keď to zistil, že sa niektoré osoby tak veľmi snažia vyhnúť ľudu Faerie, kam pravidelne chodieva jeho snúbenica, teraz stratená už príliš dlho, dúfajúc, že ju len Jason zdržiava u seba na dvore.* /Kvôli povinnostiam to však nemôžem ísť omrknúť, ani sa do Faerie nemám ako dostať, iba že by som našiel vílu, ktorá ma tam vezme. A to sa mi vážne nechce v tomto období./ *Prebehne mu hlavou, mrzuto a nepríjemne nakrčí svoj nos. Nechá tú tému radšej plavať niekam medzi konáre alebo niekam inam, je to jedno.* No výborne, u susedov. *Zavrčí si a sklamane pregúľa očami, sťažka si vzdychnúc. Neplánuje Hiramovi prezradiť, odkiaľ je jeho rod, aj keď teraz vlastne obývajú Idris. Pozrie na čarodeja pred sebou s nečitateľným, nedotknuteľným výrazom na tvári, poškrabe sa na zátylku a ukáže na anjelske ostrie za opaskom.* Keby som chcel zaútočiť, urobím to. *Prenesie vážne, trochu akoby vrčal popod svoj nos a nadvihne jedno obočie. Skontroluje si svoje nechty na ruke, pozrie na pažu, kde vôbec nemá hodinky, ale tvári sa, že pozerá na čas.* To už je toľko? Fajn, bav sa. *Povie smerom k Hiramovi, ani mu nedvihne ruku na rozlúčku a pomaly sa začne posúvať približne smerom, odkiaľ do lesa vstúpil. Lesný vzduch by mu na dnes stačil.* /Dúfam, že nabudúce bude hliadka… teda, ehm, voľne strávený čas lepší a úspešnejší./ *Pomyslí si a niekde v hĺbke, aj keď si to ani neuvedomuje, keď na Staten Islande nastupuje do metra, je rád, že si so sebou nevzal čipovací prístroj, napriek tomu, že sa tomu určite nevyhne v blízkej budúcnosti.*
Oh..chápu, jim se nedá věřit. *Kývne hlavou. Bylo to zvláštní. Nakonec, nemohly rád, ale i tak jim ostatní rasy nedávaly svoji důvěru. Ačkoliv se tomu nedalo ani divit. Sic lhát nemohly, skvěle překrucovaly pravdu a jejich léčky by málokdo občas troufnul. Na následující Sebastianovu větu pouze věnoval lovci pohled, nadzvedajíce jedno obočí.* /Dobře?/ *Pomyslí si. Hned na to si už pomalu konečně opět sedal na kámen, kde odpočíval ještě předtím. Svoji pozornost během toho občas přesunul k lovci, když si všiml jeho pohledů a samozřejmě se k nim vyjádřil.* Jasně, to dává smysl. *Lehce nervózně se uchechtne, kývajíce hlavou. Stejně by úplně na místě nebylo jen tak zaútočit na nic nedělajícího podsvěťana. Opět pak pozvedne jedno obočí, když ze Seba něco takového vypadne. Na ani jedné ruce přitom nespatřil hodinky, ale to jej mohl jen šálit zrak. Narozdíl od lovce mu hned aspoň zamává, než se vrátí konečně ke kresbě. Jakmile je pak hotovo, pomocí portálu se dostane zpět domů.*
*Remi se usmíval. Cítil se dobře, tak nějak jako víla v přírodě- prostě skvěle. Procházel se lesem, užíval si to všechno, co kolem něj bylo, vnímal zpěv ptáků, šum větru v korunách stromů a nasával čerstvý vzduch do plic. Jistě, rád chodil i do parků a tak, ale někdy prostě došel k názoru, že les je les- a skončil tak v té méně znečištěné části města, ať už lidmi, nebo ovzduším. procházel se, tak nějak nechával myšlenky proudit skrz hlavu, a na tváři měl blažený úsměv. Jako outfit zvolil bílou košili a černé kalhoty. Ovšem jak tak nějak ty myšlenky vypouštěl stále více a více, tak vypustil i tu myšlenku, díky které dával pozor na cestu. Proto se vcelku lekl, když zakopl o zbloudilý kořen na cestě a než by si uvědomil, co se dělo, už letěl na zaprášenou zem pokrytou jehličím a pár spadanými listy. Musel se rozplácnout jako švestka.*
/Po dlouhé době konečně volný den.../ *S touto myšlenkou vychází ze svého skromného, ale přesto útulného příbytku. Mohl by dělat cokoliv, třeba se jen válet ve své velké posteli nebo si číst knihy. To by mohl, ale stejně se rozhodl se vydat do lesa. Dlouho nenapsal žádnou báseň, nejspíš proto, že měl spoustu práce, kterou musel udělat. V podstatě jen přecházel mezi Praetorem a postelí, a to pro jeho hlavu nebylo nikdy příliš ideální. Směřuje své kroky k lesu a vypadá velice zamyšleně. Vysoké kožené boty, které jsou špinavé od hlíny a malého travnatého porostu, mu schovávají lemy hnědých kalhot. Na černém skoro šedém svetru jde vidět, že je často nošený, ale zjevně to Diegovi vůbec nevadí. Kožený batoh se mu houpe na pravém rameni, když vchází do samotného lesa. Ponořený ve svých myšlenkách si ani nevšimne, že by proti němu někdo šel až do chvíle, kdy se přímo před ním nerozplácne na zem. Probudí se ze svého myšlenkového paláce zatřepáním hlavy a podívá se na muže, který teď sedí na zemi pokrytý zeminou a listím.* /Nesměj se.../ *Pozdě. Diegovi ze rtů unikne tlumený smích, který přeroste v hlasitý. Naštěstí to netrvá dlouho, Diego se uklidní a podá mladíkovi ruku.* Omlouvám se, jen ta scenérie byla docela vtipná. *Řekne a naznačí muži, že mu pomůže na nohy.*
*Jediné, co Remi pak slyšel, byl smích. Zvedl hlavu, aby se podíval na příchozího a spatřil muže, kterého ještě předtím neviděl.* To je v pořádku! I já bych se smál, kdyby na to přišlo, nebojte se. *Zasmál se Remi, vytáhl se do kleku, a pak se s ochotou a vděkem chytil za ruku muže. V ten moment jim projelo podivné mravenčení, takové, které podvědomě cítil jako kdyby při každém potencionálním nebezpečí. Rozhodl se to ale ignorovat a proto jen zavrtěl hlavou a postavil se na nohy. On sám měl vlasy za ušima, a ty, tak jako vždy, neměl skryté iluzí, takže každý mohl vidět to, jak je měl špičaté. Usmál se na muže.* To bych nebyl já, aby se mi tyhle eskapády neděly, to je v pořádku, takže ano, jak říkám, klidně se smějte. Smích je dobrý na nervy, uklidňuje. *Mrkl na něj a oprášil si bordel z oblečení. K jeho zklamání ale, košili už měl asi nenávrátně špinavou a vepředu ještě k tomu roztrhanou.* Ael...no to snad ne. *Zavrněl, hledíc na zničený kus oblečení.*
*Jakmile stojí muž na svých nohou, všimne si jeho roztrhané košile. Shodí z ramene na zem batoh, poklekne k němu a začne v něm hrabat.* Neumím šit, takže ti to nespravím, ale můžu ti poskytnout tohle. *Řekne, vytáhne z batohu šedé triko s dlouhým rukávem a podá jej mladíkovi. Všimne si jeho špičatých uších, ale nijak se o nich nezmíní. Nemá důvod jej nějakým způsobem odsuzovat nebo ho upozorňovat, je to přeci rasa jako každá jiná. Tedy aspoň podle Diega.* /Někteří by se měli zamyslet nad tím, jak se chovat k jiným rasám.../ *Proběhne mu hlavou rychlý myšlenka a podívá se na muže.* Náhodou, aspoň mám námět na povídku. *Usměje se a mrkne.* Co Vás do tohohle lesa přivedlo? *Zeptá se se zájmem.* Občas je tady nebezpečno, nebo teda aspoň lidé si to myslí. Možná je to i dobře, jinak by ten les nevypadal tak krásně. Lidé mají tendence všechno neznámé ničit... *Nechá se unést vlastní hlavou, ale nakonec nepokračuje ve vyprávění dál a rozhlédne se po okolní scenérii. Vysoké stromy, zelené keře a rostliny. Jako v pohádce, hlavně, když už začíná podzim a hraje to všude kolem barvami.* Mám to tady velice rád... Mimochodem, jmenuji se Diego. *Podotkne a představí se.*
*Jakmile se k němu muž natáhl s trikem, tak si dal Remi ruku na srdce a zadíval se na něj.* No vás mě snad poslala samotná sílu z hůry. *Usmál se na něj a pak si přetáhl košili přes hlavu, hodil na sebe triko a svůj, zničený kousek si hodil přes rameno. pak si vyslechl jeho otázku.* Děkuji. *Poděkoval ještě za triko a pak se jal dopovědi.* Tak nějak si pročistit hlavu, občas potřebuji utéct pod stereotypu tohohle světa, rád se pak procházím někde mimo, kde je méně shonu, méně všeho. *Usmál se fér. Pak kývl na souhlas.* Ach ano, máte pravdu. Myslím, že to tak zařídí sama příroda, rozhodne o tom, kdo je jí hoden a kdo ne, potom tomu asi říkáme, to nebezpečno, jak jste řekl. *Souhlasil s ním mladý fér. pak se taky rozhlédl kolem sebe a pokývla rameny.* Viděl jsme krásnější místa, o tom žádná, ale nemohu říct, že to tu není hezké, i já sem rád zajdu. *Usmál se a pak se zazubil.* Remi. Moc mne těší.* Pronesl fér a natáhl k němu ruku.* /Ovšem, kdyby jsi mi nepomohl, možná by teď bylo vše jinak./ *Probleskla mu hlavou potencionální zlá myšlenka, kterou ale ihned zavrhl.*
Nejspíš to byl osud. *Pronese důležitě Diego, ale hned poté se zasměje.* Nosím s sebou vždy náhradní trička. Nikdy nevím, kdy je budu potřebovat. *Vysvětlí, a možná toho řekne víc než by chtěl.* Také mne těší, Remi. Mám namířeno na takové moc hezké místo, o kterém skoro nikdo neví. Vede tam tahle malá cestička. Chceš se přidat? *Nabídne mu, navleče si na rameno druhý popruh batohu a ukáže na skoro neviditelnou cestičku vedoucí mezi stromy. Prohrábne si vlasy a podívá se na Remiho.* /Vypadá docela mladě... kolik mu může být?/ *Pomyslí si a čeká na odpověď.*
*Remi jej poslouchala a pak se zamyslel, než kývl na souhlas.* Jasně, budu moc rád, proč by ne. *Zazubil se fér od ucha k uchu. Jistě, že mu hlavou projelo, že by to byl někdo, kdo s ním neměl moc dobré úmysly, ale sakra- byl to Remi. Proto ty obavy ihned zazdil, než se zadíval na Diega a vydal se pak už tam, kam on šel.* To mě zajímá, co je to zač, protože já tu ten les jako jo, znám, ale ne uplně. Takže budu rád, když mě tu provedeš. Já se pohybuju po parcích, hlavne pak po Queensu, a tam už to mám prolezlé, sem chodím jen tak, když mám fakt čas nebo se mi prostě chce. Takže jak jsem řekl- budu rád, když mi ukážeš nová místa. *Uculil se. Pak se zamyslel.* Co sem vlastně zavedlo tebe? Taky nutkání utéct od reality? *Optal se jej fér.*
*Pokračuje dál po cestičce, která je stěží viditelná. Zahne za velký strom, který odkryje malý kopec dolů. Opatrně našlapuje, snad aby neublížil žádné divoce rostoucí květině.* Tak to znáš parky více než já. Potuluju se právě spíše v přírodě, než ve městě. Znám tenhle les jako své boty. Každý keř, každý strom. Jako bych tady vyrůstal. Na běžné trase potkáš dost bytostí, ale většinou chci být sám, proto jsem byl nucen si hledat jiná místa, kde bych měl klid. Tahle cesta vede na malou mýtinu, kde se pasou srnky či se hrabou v zemi divočáci. Když máš štěstí narazíš i na jelena nebo vlka. *Vypráví a jakmile sejde z kopce, vydá se po rovince kolem borůvčí.* Do lesa mě vždycky vedou jen dvě situace. Když jsem přepracovaný a padám do stereotypu nebo když potřebuji klid na své psaní. Realita mi nevadí, jsem schopný v ní setrvávat, ale potřebuju si tvořit i svou vlastní, vzhledem k mému druhému povolání. Čerpán zde hodně inspirace do svých povídek, básní nebo románů. *Usměje se na Remiho, ale najednou zastaví. Vystrčí hlavu, nadechne se dlouze nosem a rozhlédne se. Nakonec se znova rozejde a za chviličku už se mezi stromy objeví první náznak zelené trávy.* Tak, tady to je. *Prohlásí, odloží si batoh na velký kámen, zuje boty a ponoří chodidla do travitu.*
*Remii se na něj spokojen uculi.* Páni, tvůrčí práce? Umělec, to je fajn! Co píšeš? nebo, pokud jsem pochopil, je to tvoje zaměstnání? Nebo jsem vedle jak ta jedle? promiň, mám občas dlouhé vedení. *Zasmál se Remi, než pokračoval.* To já právě občas sedím v těch parcích, kde povětšinu času hraji na kytaru. Mám na Queensu obchod s hudebninami, s kytarami tedy převážně, takže se tomu i věnuji. Občas tvořím i vlastní hudbu, ale to teď odjela tak na pátou kolej, jelikož mi do toho vstoupila sakra dost věcí kolem. *Přiznal fér a rozhlédl se po onom místě a usmál se.* Musím uznat, že je to tu pěkné. Hodně lidí sem asi nechodí, co? Nebo naopak? jak říkám, v lese nejsem tak často. Tak by se mi hodila recenze, jestli je to dobrá zašívárna. *Vysvětlil Remi se smíchem svou otázku.*
*Přikývne a se zavřenýma očima nasaje vůni lesa.* Jsem spisovatel, ale pracuji i jinde. Jistota je jistota. Kdyby mi došla inspirace nebo bych měl spisovatelský blok, jsou to taková zadní vrátka, abych neskončil na ulici. *Usměje se, otevře oči a pohlédne na Remiho.* O tomhle místě ví všeho všudy jen dvě bytosti. Tou první jsem já a tou druhou ty. Takže, ne že mi sem budeš chodit často. *Uchechtne se, než pokračuje v mluvení.* Tak obchod s hudebninami říkáš? To bych se tam měl přijít podívat. *Pohlédne na mladíka, ale pohled najednou zaměří vedle Remiho, tedy spíše za něj. Zamračí se, nasaje nosem vzduch a dlaní naznačí Remimu, aby se nehýbal.* /Snad nebude dělat prudké pohyby./ *Pomalými kroky se přesouvá na stranu tak, aby viděl za mladíka, který jej zde následoval.* Nehýbej se. *Zašeptá co nejtišeji, ale tak aby ho Remi slyšel. Pokračuje v pohybu, když v tom se zastaví. Netuší, jak bude Remi reagovat.*
Ach jistě, chápu, to je ta tvůrčí stránka, která je trochu odvrácená, měl jsme to taky občas, když jsme tak nějak chtěl skládat hudbu, a prostě to nešlo. Někdy mám ale zase takové ty dny, kdy to jde samo. Koukám, že to ej tak nějak u všech. *Usmál se na něj a poslouchal jej. Pak se zasmál a mrkl.* Nemůžu slíbit, líbí se mi to. *Zavrněl spokojeně.* Jo, jo jen přijď, já budu moc rád! *Vyjekl Remi, možná víc nahlas, než by měl. Pak už se ale vše semlelo tak nějak rychle. Tím bylo myšleno to, jaks e začal Diego pohybovat tak, aby viděl za něj, a Remi, jako kdyby to prostě nebyl on- Ne aby udělal to co řekl. Pokud o něj šlo a situace těmto podobným, bez nějaké domluvy dopředu byl Remi zatraceně nerozvážný. A to taky udělal i teď- byl nerozvážný. Jakmile Diego řekl, aby se neotáčel, tak se Remi otočil.*
*Srna, kterou Diego spatřil mnohem dříve, než Remi, který byl otočený zády se v momentě, kdy se mladík otočil, rozběhla pryč. Remi ji nejspíše nemohl spatřit, ale mohl slyšet praskání větví a šustění listů.* Kdyby ses neotočil, mohl jsi vidět jednu ze srnek, které se zde chodí pást. Nevadí, třeba ji uvidíš jindy. *Usměje se na Remiho a přejde ke svému batohu. Chvíli se v něm přehrabuje než vytáhne úhledně zabalený chleba v papírovém ubrousku.* Pokud ti to nebude vadit, tak se trochu najím. Nestihl jsem to doma. *Vysvětlí mu, sedne si na kámen, vedle něhož má položení boty, zkříží nohy do tureckého sedu a opře se o kmen stromu, který se zrovna rozhodl vyrůst vedle kamene. Je to v podstatě taková nepříliš pohodlná přírodní židle.* Klidně se tady porozhlédni. Tuším, že tady rostou nějaké vzácné květiny. Pokud jsem si všiml dobře uší, tak budeš víla, že? *Zeptá se narovinu, ať nechodí kolem horké kaše. I když nemá problém s žádnou rasou, je rád, když ví, se kterou z nich má tu čest.*
*Říct, že se Remii nelekl, už jenom toho jeho výrazu, jež Diego měl, tak by lhal. Proto jakmile mu řeklo, že šlo jenom o srnku, tak se sehnul, porozhlédl se, než došel ke stromům, sebral jednu spadlou šišku a hodil ji na Diega.* Sakra ale já jsme se lekl že za mnou je nějaká příšera co mě chce sníst! *Vyhrkl na něj, ale pak se zasmál a položil si ruku na srdce. Pak se na něj podíval.* Jasně, jasně upe v pohodě, nijak mne to neuráží. *Zasmál se Remi a posadil se do trávy naproti němu, nohy si dal do tureckého sedu, opřel se lokty o kolena a podepřel si dlaněmi hlavu. Pak se usmál a koukl se na něj.* Podívám se, jen rozdýchám ten šok. *Zasmál se vesele, než se ale nakonec opřel dlaněmi za sebou a nohy si natáhl. Pak kývl na souhlas.* Jo jo, přesně tak, víla. *usmál se.* Ale u tebe jsem ještě nějak neodhalil, co jsi zač. *Zazubil se na něj Remi a naklonil hlavu na stranu.*
*Zasměje se, když na něj přiletí šiška a podívá se na Remiho.* Promiň, nechtěl jsem tě tak vylekat. *Ukousne si pořádné sousto z obloženého chleba, jehož obal roztrhal a strčil do kapsy. Přežvýkává docela dlouho, než samotné sousto polkne, aby mohl zase mluvit.* Jaké to je ve Faerii? Asi bych se na to neměl ptát, ale zajímá mě, jaké to tam je. Slyšel jsem mnoho příběhů, ale každý se zdál dost smyšlený. Přijde mi totiž fascinující, že máte svou zemi. Také bych to ocenil, kdyby měli vlkodlaci vlastní zemi, kde by mohli žít se svými druhy. /Snad se neurazí./ *Pohlédne na něj se zájmem a zapomene na svou svačinu. Na to, že moc nemluví, tak dnes je opravdu dost výřečný. V podstatě mladíkovi i řekne, do jaké rasy patří on, aniž by to chtěl zmínit. Nakonec však zamrká a znovu si ukousne chleba, který začne přežvykovat, zatímco čeká, až mu Remi cokovil řekne.*
*Remi se na něj koukla usmál se, chtěl mu už odpovědět, ale jakmile Diego řekl, že je vlkodlak, málem mu zaskočila vlastní slina. Lehce se sebou škubl, ale ihned na to mu v hlavě vyjela hláske.* /Nesuď nesuď nesuď. Nebyli to oni. Byl to tvůj fotr. Nebyli to oni, byla to jen shoda náhod. Není to nutný./ Ehm, uhm... *Zamručel Remi zmateně, snad ze svých pocitů, než si odkašlala pak se hraně usmál, úsměv mu ale povadl.* Já jen, ze všeho všudy nejprve, musím se omluvit. Nemám s vlkodlaky moc dobré...no...zkušenosti...já abych nezněl jako debil, ale asi budu, no, já nikdy nic neskrýval, tak, pro i teď...ehm, no, vlkodlačice, jedna, mi zabila milovanou osobu, no a od té doby jsem na vlkodlaky uvrhl negativní pohled, dost hnusný a neprávem, a stydím se za to, nakonec jsme přišel na to, že ji nechal zabít můj otec, takže ta vlkdolačice, byla vlastně jen prostředník, ale i tak se pořád ještě dostávám z toho, kdy jsem si asi dva roky o vlkdolacích myslel, že jsou špatní. Ale nejsou, jasně že ne, jen, to je ve mě, eeeh, promiň, jsem trošku mimo, ale jen, kdybych se choval divně, chci aby jsi věděl proč, ale vina to tvoje není, jasně že ne, ty jsi fajn, moc fajn, a tak...eeeeh, jak že je ve Faerii? *Změnil raději téma.* Krásně, krásně, ale já už jsme si zvykl na New York. Nikdy jsem moc nepoznal krásy rodné země, nikdo mi je neukázal, táta byl...no hajzl. Utekl jsme a žil tady, Faerii vlastně teď poznávám. *Pronesla a odmlčel se.* Ale no, teď nově pracuji na podzimním dvoře, a ten je hezký moc. *Pronesl, sám sebe slyšel, jak mluví sekaně.*
*Zarazí ho Remiho reakce, ale naslouchá mu. Vlastně se ani nediví, že Remi nemá rád vlkodlaky, když dokončí své vysvětlení. Jen zakroutí hlavou a povzdychne si.* Takové malé nedorozumění a už by z toho mohla být válka mezi vlkodlaky a vílami. Je mi líto toho, co se ti stalo a zároveň mě mrzí, že jsi kvůli tomu koukal na vlkodlaky přes prsty. Nebudu mluvit za všechny, ale ti, co pracují v Praetoru, jsou většinou hodní. *Usměje se na víláka, narve si do pusy poslední kousek chleba, dožvýká jej a ruce si dá za hlavu. Zpoza stromů vysvitne pár paprsků slunce, které dopadají na mýtinku. Jeden svítí přímo na Diega a druhý přímo na Remiho. Teď vypadají jako kdyby byli herci v divadle a svítili na ně reflektory, protože hrají hlavní roli. Diego si to vyloženě užívá, protože zavře oči a nechá se od toho malého paprsku ohřívat.* Podle toho, co jsi říkal, Faerii moc neznáš, tedy až na ten podzimní dvůr... Přijde mi hezké, že sis našel vztah k rodné zemi, aspoň tedy takhle, když jsi v dětství tohle neměl. Popravdě, pro mne bylo těžké si zvykat na město. Pocházím z vesnice, kde je všechno pomalé a nikam se nespěchá, takže když jsme se sem přestěhovali tenkrát ještě s rodiči, byl to pro mne dost těžký úkol... ale jsem tady! Živý a zdravý. *Řekne, otevře oči a usměje se na Remiho. Ruce spustí dolů a natáhne se pro batoh, který si postaví před sebe. Povzdechne si a lítostně se podívá na Remiho.* Hele, budu k tobě upřímný, dobře? Pokud ovšem chceš, abych byl... *Vyčkává na jeho odpověď.*
*Remi ihned kývl na souhlas.* Ach ano, ano, o Preatoru už jsme něco slyšel, a tam jsem schopen věřit že je to tak, jak říkáš. Možná že to je i tím, že jsem se tak nějak z Faerie vyhlodal od názorů otce, jež mi říkal že všichni jsou špatní, a u vlkodlaků to tak nějak podpořil tou vraždou. Na všechny rasy a celý svět jsme si dělal názor sám, co hůř, musel jsme přenastavit to, co do mě zasel otec. Proto se to asi tak nepovedlo. Ale jak říkám, pořád se to učím, pořád to poznávám, v hloubi jsme si vědom toho, jak to je, ale pořád...je to běh na dlouhou trať. *Pokrčil Remi rameny. Pak se usmál.* Ach ano, ten skok dobře znám. Ve dvanácti z Faerie jsem se octl tady, mezi lidmi a jinými bytostmi, ve velkém Římě. A než jsme se chytl, páni, to bylo něco. Pořád se chytám, ale teď už více. *Usmál se a pak se zadíval Diegovi do očí. Naklonil hlavu na stranu a kývl.* Jistě, upřímnost je přeci jen nadevše. *Vyzval jej s očekáváním v hlase.*
*Zatímco Remi vypráví, Diego vytáhne z batohu svůj černý deník, který nalistuje na popsané stránce.* Víš, občas mám sebedestruktivní myšlenky, kvůli své minulosti a jediné co mě drží na živu je to, že mohu pomáhat jiným. Pracuji v Praetoru, kde se většinou starám o nováčky. Je to docela náročná práce, ale tak nějak vím, že ji potřebuju, abych sám sebe neutápěl v temnotě. Nejsem totiž vlkodlak od malička. Proměnil jsem se docela pozdě, asi před deseti lety a vlastně po první proměně jsem svou rodinu už neviděl. Nemám vlastně ani nikoho, s kým bych tohle mohl řešit, protože jsem určitou část svého života trávil o samotě. Takže, přijde mi fajn, že poznáváš svou rodnou zemi a docela ti to i závidím. Dal bych cokoliv, abych se mohl podívat zpět do své rodné vesnice nebo aspoň za svou rodinou. *Vyzpovídá se Remimu, aniž by se jej ptal, zda o to stojí. Prostě nechal mluvit své myšlenky, dřív než by nad nimi přemýšlel. Zvedne pohled k vílákovi a v jeho očích jde vidět neskrývaná bolest.* Promiň, tak nějak jsem se nechal unést svými pocity. *Omluví se, vytáhne tužku, kterou má připevněnou k deníku a v rychlosti si do něj něco zapíše.*
*Remi jej poslouchal a jemně se usmíval, přikyvoval a vnímal, co vlkodlak říkal. Jakmile se nakonec omluvil, Remi jen nakonec nadzvedl obočí a ihned zvedl ruce před sebe, jako kdyby jej chtěl uklidnit.* Ne, to je v pořádku! Nic se neděje, v žádném případě ne, opravdu. Klidně povídej, myslím, že chápu, jak to myslíš. Mrzí mě, co se stalo, hádám, že tohle člověka, nebo jakoukoliv bytost tak nějak omezí a odepíše, jak jinak. Moje kamarádka se nedávno změnila v upírku, prochází si podobnými věcmi, přichází o rodinu. Já jsem, díky bohu bych i řekl, nikdy milující rodinu neměl. Takže mi přijde tak nějak fajn, že nemusím cítit to, jaké to je ji ztratit, ale rozumím, že to bolí. *Snažil se Remi soucítit s mladým vlkodlakem a pak se uculil.* Taky se často nechávám unést. To už tak občas bývá. A k tobě, vlastně, co ti brání se třeba do té vesnice podívat? *Optal se jej.*
*Usměje se na něj, když zjistí, že Remi ho vlastně i chápe. Znovu vloží ruku do batohu a vyloví z něj termosku, kterou otevře a naleje si horkou kávu do jejího víčka.* Máš pravdu, nebrání mi nic z venčí, ale všechno uvnitř. Všechno uvnitř mi říká, že bych se tam neměl vydávat. Navíc, už si ani nepamatuju, jak se jmenovala. Vím jen, kde přibližně se nacházela a nejspíš se tam ani nechci vracet, protože už žiju nový život tady. *Pokrčí rameny a usrkne své teplé kávy, než se podívá na Remiho, který nejspíš pořád sedí v trávě.* Dáš si taky? Dělal jsem jí sám, takže by měla být dobrá. *Chvíli se snaží tváři neutrálně, než vybuchne smíchem.* To znělo dost egoisticky. *Podotkne a natáhne ruku s teplou kávou ve víčku termosky směrem k Remimu.*
*Remi jej poslouchala přikyvoval, rozuměl mu více, než by si mohl vůbec myslet. Nakonec vstal, aby došel kousek od něj, kde byla tráva trošku vyšší, kde si sedl na zem na kolena a ruce s roztáhlými prsty položil do trávy.* Tomu rozumím. Mám to stejně. i já bych rád poznával ta místa, kde jsem byl, ale nerad se tam vracím, musím se do toho nutit, z jen principu toho že musím, vím, že mě tam vévoda, pro kterého pracuji, někdy určitě pošle. Ale jinak bych se tam asi nevydal, nejspíš. *Podotkl mladý fér, na moment zavřel oči a nechal je tak, než kolem jeho prstů v trávě vykvetla kvítka s krásnými, modrými a žlutými květy. Remi se pousmál a jedno utrhl.* Ale jsem rád, že žiji tady. Jak jsme řekl, i když je Faerie kouzelná, umí být i krutá a zlá, a to víc, než tenhle svět,. Tady mi to přijde o dost mírumilovnější, více, než tam,. *Podotkl, než vstal, došel k Diegovi a kvítek položil na kámen vedle něj. Pak se na něj mile pousmál a kývl. *Moc rád. *Uculil se, než se natáhl, převzal si hrnek a napil se, než mu kávu vrátil.* Hm, skvělá! Děkuji! A žádný strach, každý se musí umět pochválit, i kdyby za maličkost. *Mrkl na něj a pak se posadil zpět k místu, kde vyčaroval květinky.* O čem tak píšeš? *Zajímal se pak.*
*Překvapeně sleduje celé Remiho počínání s květinami a následně i to, jak kvítek utrhne a položí jej na kámen. Nic takového ještě nikdy neviděl.* Ty jo, to bylo moc hezké. *Pochválí ho a vezme si zpět prázdné víko termosky, které hnedle zase naplnil. Usrkl si nápoje, seskočil z kamene a vydal se k jedné z borovic, které zde rostly.* O všem možném. O životě, o lásce, o cestě... O vesmíru. Jsou to většinou jen rýmované úvahy. Nejspíš proto je lidé kupují. Co se týče povídek, tam zase zachycuji nějaké životní situace, které upravuji tak, aby byly čtivé. A mám jeden román, který je o mém dětství nebo teoreticky o tom, co by se mohlo stát, kdybychom nebyli nuceni se přestěhovat do New Yorku. *Sáhne dlaní na kmen stromu a zblízka si prohlédne jeho kůru, načež zatřese hlavou a vydá se přes mýtinku ke keři rulíku zlomocného.* Popravdě, radši píšu písničky. Nemusíš čekat na recenzi. Zahraješ písničku a hned poznáš, jestli se lidem líbí nebo ne. *Přičichne si jedovaté rostliny, zkřiví nos a o dva kroky ustoupí.* To ti vlastně nemusím povídat, když taky tvoříš vlastní hudbu. *Podívá se na Remiho a usměje se.*
*Remi se usmál a děkovně mu pokynul hlavou. pak jej sledoval, co dělá a jemně se usmíval. pak se nadechl konečně ke slovu.* Páni, doufám, že mi dáš na tvou tvorbu kontakt. *uculils e vesele. *Mám rád kreativní lidi a bytosti, to se cení. Líbí se mi to, tak nějak je vždy fajn mít svůj svět, kam se dá utíkat nebo se z něj čerpat nějaká ta energie a inspirace do světa reálného. *Zavrněl Remi spokojeně. Pak kývl na souhlas.* Ano, ano, jistě. Ale občas je to takové, no, že není něco, kam hrábnout, z čeho čerpat, to ale asi zažil tak nějak každý. Ale ano- většinou, když něco složím, chci aby to nejen stálo za to, ale aby to mělo duši, aby to mělo smysl a aby to bylo...prostě hezké. *Vysvětlil mu Remi svou metodu a pak se podíval na nebe.* Tak nějak jsem zjistil, že mě to baví asi dva roky potom co jsme se sem dostal. Tvořím hlavně tedy v italštině, jelikož jsem většinu života pak trávil v Římě, a líbí se mi ten styl, když tu píseň poslouchám a vidím to krásné, velkolepé Italské město. To mi připomíná, že bych se tam měl někdy jet zase podívat. *Zauvažoval nahlas, ale pak se zase vrátil k tématu a uculil se.* Teď čerpám inspiraci i z lásky. Víš, budu se ženit, už brzy. A chci, aby to, co cítím teď, zůstalo co nejdéle. Tak si dávám ty pocity do písní, aby tak nějak...přežily. *Vysvětlil. Pak si prohrábl vlasy, načež ruce položil opět do trávy a květinky nechal opadat a zvadnout, přeci jen, aby tam po sobě nenechal stopu své magie pro oči civilů.* Hraješ i na nějaký nástroj? Nebo jen píšeš texty?
No, pokud budeš chtít, můžu ti poslat jednu mou sbírku básní. *Nabídne mu jednu z možností. Samozřejmě, že by si Remi knihu mohl koupit v obchodě, ale když už tady strávili nějaký čas, klidně mu jednu sbírku poskytnout může.* Je hezké, že to tak máš, *reaguje na jeho povídání o hudbě.* Já píšu skladby snad o všem, co existuje, ale samozřejmě ne všechny nechám poslechnout veřejnost. Jednou jsem složil píseň o mých spálených špagetách, ale myslím si, že by to lidi moc nebavilo. *Zasměje se a dojde zpět ke kameni, kde má batoh. Termosku, která se povalovala vedle batohu, zavřel a vložil ji do batohu, který následně zavřel a dal si jej na záda.* Hraji na kytaru. Občas si přivydělávám v jednom menším podniku v Bronxu. Jestli chceš, dej mi své číslo a pozvu tě. *Usměje se na něj a počká, jestli mu Remi ještě nějak odpoví či věnuje jeho číslo na telefon.* Teoreticky mi můžeš dát adresu i adresu, pošlu ti pozvánku poštou, když jsem ten zastánce staré školy. *Uchechtne se, počká na Remiho reakci a pak ještě dodá.* Budu muset jít, mám ještě nějakou práci, ale rád jsem tě poznal Remi. *Otočí se vydává se po cestičce zpět, ale ještě než zmizí z dohledu, ohlédne se na víláka.* To tričko si můžeš nechat, a být tebou, nebyl bych tady příliš dlouho. Vyčenichal jsem pár vlků a divočáka. *Zasměje se, mávne na Remiho a zmizí mezi stromy.*
*Mladý fér jej poslouchala usmíval se.* O špagetách? Páni, to je teda něco, to ti povím. *Zasmál se, tak daleko ještě nezašel. Jakmile řekl, že hraje na kytaru, tak se Remi zaculil, napařil se jako páv a koukl se na něj.* Tak to jsi narazil asi na správného člověka, ti povím. Mám krámek na Queensu, String Theory, a prodávám kytary, specializuji se na opravu, výrobu, a tak, teď ani nevím, jestli jsme ti to neříkal. *Zasmál se. Pak mu milerád dal své číslo a zaculil se od ucha k uchu. Jak Diego odcházel, koukl na něj Remi.* Děkuju, taky už zmizím. Snad se ještě sejdeme! *Mrkl na něj, zamával, a když pak zmizel, ještě chvilku poseděl, než se i on dal na odchod pryč k domovu.*
*Dneska měla zase noční, což zanemenalo možné výjezdy nebo kontrolávní nějaký nováčků. Ještě před prací se stavila v kavárně a koupila dvě laté. Tentorkát ne pro Oksanu, ale protože se dívala na rozvrh tak si všimla že společně s ní má směnu i Diego. Takže je to taková drobnost pro něj. Tak nějak jí přišlo, že tohle kupované latté bude lepší než levné filtrvané kafe z jídelny. Už přemýšlela, že do kanclu koupí nějaký levný kávovar, ale ta nějak z toho sešlo, protože měla poict, že yb jí to nikdo z kolegů neproplatil.* /Nechť pijí to ten hnus co chutná jak čistá voda!/ *Přijde do práce, načipuje se a jde k místu, kde obvykle je Diego a nechá mu tam kafe se vzkazem: Jen a pouze pro Diega, pokud na to někdo jiný šáhne ani si mě nepřejte!!! - Emerie. A pak oejde do své kanceláře a koukne se na všechny papíry před sebou.*
*Svým typicky rychlým krokem vpluje do budovy Praetoru, nahlásí svůj příchod čipem a vydá se do své kanceláře. Tedy není to kancelář, spíše taková malá místnost se stolem, lampičkou, židlí, maličkou knihovnou a nepohodlným křeslem. Diegovi to však k jeho práci stačilo, protože se většinou nacházel spíše v terénu. Rozrazí dveře svého kamrlíku, popojde ke stolu a rozsvítí tahací šňůrkou jediné světlo, které se v místnosti nachází. Svou koženou brašnu opře o nohu stolu, který obejde a sedne si na černou rozvrzanou židli. Přisune se blíže dřevěné desce a otevře laptop.* /Pomalý krám./ *Pomyslí si, proto se opět odsune od stolu, projde otevřenými dveřmi na chodbu a vydá se do kuchyňky, která je zároveň i takovým setkávacím místem pro všechny členy Praetoru. První věc, která jej zaujme hned jak vstoupí, je kelímek. Zkrátí si k němu cestu a podívá se na vzkaz, který si během chvilky přečte. Musí se pro sebe pousmát, protože od Emerie naposledy dostal dárek k narozeninám, za který ji ani nepoděkoval, což jej přinutí se zamračit, vzít kelímek a vydat se za ní. Věděl moc dobře, že s ním má dneska také směnu, proto si to zamíří rovnou do její kanceláře. Před dveřmi se zastaví a třikrát slušně zaklepe, ale se svým vstupem nečeká na svolení. Vejde dovnitř s úsměvem od ucha k uchu, zatímco z jeho úst se line zvučný pozdrav.* Hezký večer, slečno Blakesley!
*Svoji kancelář si vyzdobila podle svého vkusu, protože i přes to že bývala dost často v téerénu tak i zde trávila nějaký čas. Na zdech jí vysely nějaké zarámované motivační plakáty a obrazy. Vonělo to tu svíčkami co sama vytvořila a na zemi měla pěkný měkký koberec, který nechala po koupení vyčistit a zjistila že se jí ty barvy nehodí do bytu. Proto si ho dala sem. I židli si koupila novou a pohodlěnější. Stejně tak jako křesílko před jejím stolem je pěkné, ne nové, ale pěkné. Jeidné co nechala jsou skříňky a stůl. A taky ten počítač, který je jako vždy pomalý. Kdyby uměla [link src="kouz.it"] tak sněne nějaké čáry na něj aťr je rychlejší. Zatím upíjí své kafe a pohledem hypnotizuje počítač jako kdyby to koukání něčemu pomohlo. To ale slylší klepání ale dřív než stihne něco říct tak oný člověk vejde. Ale podle pachu pozná kdo to je jen co se na škvíru otevřou dveře. Zvedne k němu pohled a laběn se usěmje zatím co zadá heslo do počítače.* Taky přeju pěkný věčer. vidím, že kafe nikdo sebral. *Ušklíbne se lehce.* A mám dojem, že nějaké formality můžem dát bokem. *Kukne se na něj pobaveně a naznačí mu ať se posadí.* Tak co je nového? Dlouho jsme se neviděli... od.. té přeměny té lovkyně. *Polkne. Od té doby nebyla za Mirjama a možná by měla za ní zajít. Jakomile bude mít nějaké volno...*
*Přejde ke křeslu v kanceláři a celý se do něj svalí div nevyleje svou kávu na modrou pokrčenou košili.* Myslel jsem si, že si všimneš, *zazubí se na Em, usrkne ze svého kelímku a pustí se do vypravování.* No, dejme tomu, že tvé přání k narozeninám i s dárkem jsem obdržel a chtěl bych ti z celého svého srdce poděkovat. Udělalo mi to obrovskou radost a nečekal jsem to, takže jsem byl velmi překvapen. Ty sušenky byly moc dobré, snědl jsem je všechny sám během směny a nejsem na to moc hrdý. Také jsem zkoušel to tvé mýdlo a musím uznat, že krásně voní a je velmi příjemné, takže jako tvůj pokusný králík ho doporučuji všemi deseti. A ten notes? Nosím ho všude s sebou, je tak z poloviny popsaný, což mi připomíná, že budu muset dokoupit další papíry, ale je úžasný! Nechápu, proč jsi mi toho tolik dávala, ale děkuji ti za to. Mimochodem, jsem hrozně ukecaný, co jsi do té kávy dala? *Dokončí svůj monolog a hlasitě se zasměje.* /Diego, trochu se kroť, jsi jak veverka na fetu./ *Přehodí si nohu přes nohu a podívá se na Emerii.* Co je nového u tebe? *Zeptá se se zájmem a znova si usrkne horké kávy.*
*Zatím co si Diego sedá tak si Emerie nachystá všechny věci v počítači a nad jeho slovy se ušklíbne.* Šel jsi cítit jen co jsi pootevřel dveře. Hned jsem věděla, že jsi to ty. *Podotkne jen tak mimochodem.* Jojo udělej si pohodlí. *Zamrmle, ale je jí jasné, že ji slyší a také se napije kávy. Pak se na něj podívá a pak se koukne na imaginární hodinky na její ruce.* Wow, sto dní jsem čekala na to díky. Páni, to je skoro třetina roku. Už jsem si myslela, že se toho nedočkám. *Ucehchtne se.* Příště než čekat sto dní můžeš poslat děkovnou kartičku. *Podotkne a pslouchá ho, jak mele a tiše se nad tím zasměje a kroutí hlavou, zatím co si začne dělat věci do práce.* Jsem ráda, že ti sušenky chutnaly. A vím jsou návykové. Musím je sama před sebou schovávat. CO se týče mýdla, taky děkuju už jsem ho začala prodávat na etsy a je to jedno z mých nejuspěšnějších mýdel. Hned po vanilkovém. *Podotkne a pak se jen kousne do rtu, když si začne stěžovat že je ukecaný a má moc energie.* Lektvar lásky. *Zavtipkuje.* Ale ne…Řekla bych, že se tomu říká Zoomies. *Podotkne se zadžovaným smíchem.* Odborně se tomu říká Frenetická období náhodné aktivity…Jsou náhodné výboje energie vyskytující se u psů a koček, ve kterých freneticky běhají, běžně v kruzích. Takže bych řekla, že jsi po té kávě dostal Zoomies. Třeba když se přeměníš, tak tu začneš běhat a honit si ocas. *Cukají ji u té představy koutky úst. A pak jen mykne rameny.* Nic moc. Setkala jsme se tím policajtem co tu byl s tou lovykní. A zdá se že mi asi nemůže nijak pomoct v hledání mého bratra, takže v tomhle mám tak nějak studenou stopu a jinak.. znáš to práce. *Ukáže před sebe.*
*Postaví se na nohy a přejde až ke stolu, na jehož roh si sedne, nejspíš proto, aby byl své kolegyni blíž.* Já na to myslel, ale vždycky se něco neodkladného naskytlo, že jsem na to prostě zapomněl. Příště ti spíše napíšu nebo pošlu holuba. Možná to bude rychlejší. *Ušklíbne se a poslouchá její vyprávění o jeho zvláštním energickém chování.* Páni, tak teď jsem zase o něco chytřejší… Mám to zkusit? *Zeptá se s úšklebkem na tváři na její teorii o přeměně a honění ocasu a opět si usrkne teplého nápoje. Tentokrát si dopřeje dva velké doušky, takže kávu vypije až do dna. Poté se rozhlédne po kanceláři a spatří malý koš u dveří. Rychlým pohybem ruky vymrští kelímek do vzduchu a sleduje jej jak dopadá na hranu koše a následně padá vedle něj. Zamračí se, vstane ze stolu, přejde přes půlku místnosti a vyhodí použitý kelímek tam kam měl původně spadnout, poté se vrátí zpět ke stolu.* Hm… Jeden policajt nemusí nic vědět, ale pořád je to jenom jeden policajt. Na stanici je jich spousty, třeba budou něco vědět jiní. A co se týče práce, poslední dobou je toho dost, ale někdy si přeci musíme udělat trochu času pro sebe. Podívej se na mě. Místo toho, abych pracoval, tak se docela flákám. Neber to tak vážně. *Snaží se působit trochu optimisticky, aby uvolnil atmosféru.* Víš co, můžu ti s prací pomoct. Já má své papírování téměř hotové, takže bych se ti mohl podívat na tuhle kupu papírů. *Ukáže prstem na hromadu popsaných listů.* A ty to můžeš zapisovat do tohohle pomalého krámu. *Kývne hlavou k počítači, zasměje se a mrkne na Emerii.* Co ty na to? Myslím, že to je dobrá dohoda… A taky přidávám bonus, objednáme si pizzu. *Seskočí hbitě ze stolu a udělá otočku jako Michael Jackson.*
*Zvedne obočí nad tím, když se zvedne a přejde k jejímu stolu a sedne se na roh.* Jdeš blíž protože chceš, abych tě ještě víc cítila nebo protože chceš být blíž a nebo mě špatně slyšíš? Pokud je to to poslední být tebou tak si zajdu za nějakým čarodějem jestli ti něco není. *Podotkne jen tak mimochodem a pak se tiše zasměje.* Stačí na procovní e-mail poslat poděkováni. Ty holube. *Lehce jen praští do paže. A pak se tiše zasměje a koukne se po své kanceláři.* Jestli to chceš zkusit tak běž prosimtě do cel, tady by to nedopadlo dobře. *Podotkne s úšklebkem. Sama se párkrát napije své kávy ale ještě si ji nechává na později.* To si zvedneš. *Podotkne, jestě dřív než pro to Diego opravdu jde a vyhodí jej tak jak má.* Nemusíš machrovat a nebo je to nějaká klasická mužská nátura? *Koukne na něj se zvednutým obočím a lehkým úšklebkem.* Říkal, že se po poptá po cstanici a na missing person. Třeba něco najde řekl mi, že mi zavolá. Nebo já mám zavolat jemu. *Pohled jí sklouzne kvizitce, která se líně opírala o další viziky ve stojanu.* Neboj se já si na sebe dělám čas. To tě můžu ujistit. Rozhodně se s prací tolik nestresuju a neberu vážně jak si myslíš. To bych se s tebou taky tady nevabavovala...*Ikdyž to nejspíš nebyla pravda, protože stres z ní normálně sápal. Koukne se na tu hromadu listů. A zváží jeho nabídku.* Je ještí že je noční jinak by nám tohle asi mco neprošlo. *Ucechtne se lehce.* Na levé straně jsou papíry na odeslání co se musí dát do obálek. Tady na pravo je na založeno a tohle jsou co se musí zapsat. *Položí ruce na každou z hromádek.* Když se přestaneš tolik předvádět tak souhlasím. *Zasměje se nad ním.* Založit nebo dávat do obálek, vyber si. Zapisovat si to musím sama. *Vezme jeden z papírů ze své hromádky a začne scvakat do počítače.* A dám si něco s masem... kolbása, kuřecí, prosciutto cokliv. Jen ne olivy a bazalka. *Řekne jakou pizzu by si dala.*
*Vyslechne si kázání od Emerie a ušklíbne se. Je pravda, že takovou náladu a příval energie už dlouho neměl, ale proč by se držel zpátky, když ji může využít ve svůj prospěch. Přejde šouravým krokem k hromadě papírů, které se mají dát do obálek a začne mlčky pracovat. Kývne hlavou na její výběr pizzy, aby věděla, že rozumí tomu, co si dá a pokračuje bez jediného slova. Celá ta jeho dobrá nálada byla fuč, tedy nebyla, ale on sám se jí rozhodne potlačit. Vezme první papír, přehne jej a vloží do obálky. Už si obálku přikládal k ústům, aby mohl olíznout lepidlo, ale všimne si, že obálka nic takového nemá. Zamračí se a chvíli pozoruje lepící část. Po asi půl minutovém zkoumání zjistí, že je tam lepící pásek, ze kterého se jen odlepí folie. Zakroutí hlavou v nedůvěře v tenhle výmysl a dá obálku na prázdné místo vedle papírů.* To je mi teda novinka toto. Tady ty pokroky mě asi brzo zabijou. *Zamrčí si pro sebe, ale je si jistý, že Emerie ho určitě slyší. Pokračuje tedy ve své práci, aby ji měl co nejdříve hotovou a mohl objednat tu pizzu, než se vrhne na další hromady papírů, které jsou k založení.*
*Koukne se na něj přes hranu počítače a zvedne obočí.* Ale zrušila jsem ti tu dobrou náladu Štěně? *Při slově štěně má co dělat, aby se nazčala smát. V té dobré energické náladě jí ale vážně připomínal štěně...Zlatého retrývra...Ikdyž realita je taková, že k tomu psovi ani jeden z nich neměl blízko spíš k vlkovi.* Trochu Call out a už tě přešla dobrá nálada? *Zeptá se lehce pobaveně. Pokračuje v zapisování těch věcí a sem tam se koukne právě na Diega. Zrovna ho přistihne jak se snaží olíznout lepidlo na obláce. Přemášlí jestli má něco říct, ale rozhodne se, že nakonec ne jen se kouká jestli na to přijde sám nebo bude muset něco říct.* Co kroutíš hlavou? *Ušklíbne se.* Lidi nechtěj tvojo sliny na obálkách, je to nehygienický.Navíc musíš se přizpůsobit. *Podotkne a pak se zarazí.* Dovedeš si představit být třeba čaroději nebo upír? Prosotěp rožít století změň a toho všeho a na všehcno si zvykat. To musí být strašně na makovici. *Zamyslí se nad tím.* Je to děsivé si představit, žít stovky let a vidět ten svět jak se mění... ono stačí i deset let. *Zakrotu nad ítm hlavou.* A stejně posíláme věci poškout. *Mávne urkou k hotovým oblákám. Začne tisknout hotové papíry, ktér má přepsané do potřebných věcí, aby je mohla založit. Promne si u toho spánky.* Nenávidím noční. Vždycky mi to rozhodí všechno. *Vydechne a zahne hlavu o křeslo.* Ty máš hodně noční ne? S nováčkama u cel. Jak to zvládáš? *Koukne se na něj.*
*Otočí hlavu k Emerii a zašklebí se na to, jak jej pojmenovala.* Na to, abych byl štěně, jsem až moc velký. *Podotkne, zalepí další obálku a da jí na pár dalších, které za tu dobu už stihl připravit.* Jsem rád, že jsem vlkodlak a mám průměrně dlouhý život. Představa, že bych měl žít několik staletí mne děsí. *Na chvíli to vypadá, že si začne v hlavě představovat, jak by to asi vypadalo, kdyby byl čarodějem nebo upírem, protože se zahledí do zdi, ale po nějaké chvilce zatřese hlavou a soustředí se na práci. Přihodí další obálku na hromadu těch připravených k odeslání a otočí se čelem k Emerii.* Náladu mám furt stejnou, jen se těď soustředím na to, abych správně zalepil tuhle bílou věc. Upřímně, když jsem posílal dopisy kdysi, bavilo mě olizovat to lepidlo. Byla to docela zábava, protože jsi to musela udělat několikrát aby se ti obálka nerozlepila. Pak jsem ji ještě zapečetil, aby to psaní vypadalo hezky. Škoda, že jsou ty časy pryč. *Povzdechne si, pohlédne na Emerii a usměje se.* Noční mi nevadí. Není tady takový chaos, většinou se neděje nic zásadního, až na pár výjimek. Co se cel týče, je to občas dost náročné, ale jsem rád, když mohu pomoci. Jde pak u nich vidět ten pokrok, když přijmou, kdo vlastně jsou. Vždycky si vzpomenu na to, jak jsem na tom byl já a to je pro mne impulz, že má práce má smysl. Pár kolegů mi vyčetlo, že jsem k nováčkům až příliš milý a pouštím si je moc k sobě, ale očividně mé způsoby fungují více než ty jejich. *Pokrčí rameny a uchechtne se. Položí poslední obálku na hromadu, sáhne do kapsy pro telefon a vyťuká telefonní číslo.* Takže, může být Vlčí mls? Pizza s kuřecím, špenátem, česnekem a cibulkou. Nebo můžu ještě nabídnout Dřevorubce, ten je s klobáskou, cibulí, slaninou a sýrem. *Dá ji dva tipy podle jejich preferencí a popojde směrem ke křeslu, aby nezavazel Emerii, kdyby chtěla jít zakládat druhou hromadu papírů.*
*Koukne se na něj docela pobaveně.* To je sice pravda, ale když jsme byla doma...jakože ještě v La Push. A přemělnil se dospělý ť už to byla nehoda nebo něco jiného...tak jsme mu stejně říkali štěně. U nás v kmenu se děti měnily hodně brzy v šesti letech. Nevím ...byla to tradice. Čím starší jsem tak mě to připadá šílenější. Někde se mění třeba až v patnácti, osmnácti. Ale u nás to bylo takhle brzy. Něco s tím, aby se člověk naučil soušití se svým vlkem a kdesi cosi...*Rozppovídá se tak nějak a pak jen soihlasně přikývne.* Já taky. Řekla bych, že vlkodlaci jsou nejlepší podsvěťané. Nebo spíše máme nejlbíž k lidem. *Zamyslí se nad tím a pak se ušklíbne.* Rád jsi olizoval lepidlo? Pane bože to je uchylný! Takže droguješ! Ještě, že jsou ty časy pryč. *Prohlásí se smíchem, protože kolikrát slyšela že lidi čichali k lepidlu aby se sjeli.* Neb sis v té době měl problém najít někoho na lízání, takže jsi musel lízat obálky? *Zvedne obočí a řeken to tak bezmyšlenkovitě, že jí ani nedojde co vlastně řekla. Pak poslouchá co říká o nočních.* To je pravda, nen ítu tolik lidí je tu klid... víceméně. *Souhlasí a dál jej poslouchá.* Nškteří se chovat tak jak se chovají protože si sami nepamatují jaké to bylo poprvé se přeměnit. *Podotkne.* Teď to berou jen jako věc co se stala jejch součástí a prsotě...neuvědomují si to. To co děláš mi přijde fajn, ikdyž si je poušttíš trochu k tělu. Myslím is, že dělají takové poroky, protože se s tebou cítí v bezpečí. Jako s člověkem kteérmu věří. *Podotkne jen tak co ji napadne a pak se ušklíbne.* Dřevorubec. *Odpoví bezrosmyslšení.* Rozhodně dřevrobubec, nemám ráda špenát. *Zasměje se legce a pak si dozakládá zbytek papírů a všechny slžky a šanony vráti na své místo.*
*Vytočí číslo, chvíli jej nechá vyzvánět, a jakmile se z druhé strany telefonu ozve hlas, pozdraví a objedná dvě pizzy, pro Emerii Dřevorubce, pro sebe Vlčí mls. Když vyřídí objednávku, zamkne telefon a vrátí jej zpět do kapsy, ze které ho předtím vytáhl. Vzhlédne k Emerii a poslouchá její vyprávění. Přijde mu to zajímavé, tak jen přikyvuje. Nemá k tomu co říct, je jasné, že někde to mají nastavené jinak a někde zase onak. Pak se zamračí.* Hele, nejsem úchylný a nedroguju. Byl jsem dítě, posílal si dopisy s kamarády a to lepidlo bylo prostě dobré. Radši lepidlo než třeba stěnu. To některé děti taky dělali. *Zašklebí se na její poznámku.* To teď nebylo úplně vhodné, Emerie. *Pokárá ji, ale vzápětí se mu na tváří objeví úsměv.* Mám to tady rád, i když je to občas na zbláznění. Jsem moc vděčný, že mě sem přijali. *Řekne, aby tak nějak zakončil celou tuhle debatu o jeho práci.* Každopádně, nejspíš to máme už všechno hotové, ne? Takže teď budeme čekat na tu... *Nedokončí svou větu, protože se z chodby ozvou neobvyklé zvuky. Stočí hlavu ke dveřím kanceláře a hned k nim směřuje své kroky, zatímco poslouchá dění na chodbě. Zvuky jsou nejasné a těžko rozpoznatelné, ale rozhodně to není žádný rozhovor. Otevře dveře, vystrčí hlavu do prostoru a rozhlédne se.* /To je divné. Nikoho nevidím./ *Celá tahle situace byla přinejmenším podezřelá. Zhluboka se nadechne, možná snad proto, aby svůj vlčí čenich donutil dělat svou práci, jenže pach nedokázal rozeznat. V jednom měl však jasno, ten kdo jej donutil vylézt z kanceláře, nebude daleko.*
*Nechá Diega vytočit číslo na pizzerie a slyší že on sám si objednává tu se špenátem a jí dřevorbuce. Lehce se nad tím ušklíbne, protože si je jistá, že kdyby byli v restauraci tak jim ty pizza dají opačně. Pak se rozkecá nad tím jak to probíhalo u nich a čeká nějakou reakci, ale nic kormě přikývnutí se jí nedostane. To nevadí.* Jojo, ot už nezakecáš chlape. *Zakroutí nad tím pobaveně hlavou a jen si ho dobírá.* Prostě dobré... Diego nepřilepšujš si to. *Zakroutí nad tím hlavou a pak jen prostě mykne rameny.* To, že jsi byl dítě jsi dodal až když jsem to řekla, myslela jsem si že to je ještě nedávno. *Mykne rameny.* A uměj si udělat trochu srandu. *Podotkne jen tak s úšklebekm a pak se posuměje.* Já jsem tu u Preeatoru celý život skoro takže..Jsme jim vděčná a jsem moc ráda, že takhle můžu pomáhat. *Pak dodělá papíry a souhalsně přikvýne.* Ano máme hotovo. Děkuju za pomoc, tenhel coworking byl fajn. *Zazubí se na něj a pak se zarmačí, když se Diego sekne. Následuje jej na chodbu a hned za ném také vykoukne na chodbu.* Co to může být? *Zašeptá tak tiše, že by to normální člověk nemohl slyšet, ale Diego to jistě uslyší. Sama se nadechne a snaží se rozpoznat pach.* Vlkodlak to není a upír taky ne. *Špitne tiše.*
*Ignoruje Emerii, která se objeví za ním a s přimhouřenýma očima skenuje prostor.* /Něco mi tady nehraje./ *Znovu se ozvou zvuky, které připomínají skřeky a Diego otočí hlavu tím směrem. Udělá první dva tiché kroky směrem k další kanceláři, poté se zastaví a podívá se na Emerii. Mávne na ní, aby jej následovala a znovu se otočí za zvláštními zvuky. Pomalu a téměř neslyšitelně dojde až na konec chodby a vykoukne zpoza rohu do prostoru. Nejdříve si nevšimne ničeho podezřelého, ale nakonec přeci jen něco přiláká jeho pozornost. Jsou to nepatrně pootevřené dveře na dámské záchody. Podívá se na svou kolegyni a uchechtne se.* Myslím, že máš práci, Em. *Opět se ozvou skřeky a Diego si je téměř jistý, že vycházejí právě z dámských toalet.* Je to na dámských toaletách. *Ukáže na pootevřené dveře a mrkne na Emerii.* Hodně štěstí. Neboj se, budu celou dobu tady. *Usměje se, ale ví moc dobře, že ji bude následovat, protože pořád neví, co se tam nachází. Rozhodně to chce zjistit a pokud to bude něco nebezpečného, hodlá to zneškodnit.*
*Nelíbí se jí ten ignor, který jí Diego dává ignor. Lehce se nad tím zamračí a sleudje ho z klidu své kanceláře udělá pár kroků právě za ním. Tiše jde za ním a drží se dva kroky od něj, kdyby náhodu to co by vyskočilo napadne první jej a ona může utéct. Všimen si lehkého světla co vychází z chodby a z dámských toalet.* Já? JÁ? *Skyne k němu.* Myslím si, že když je nebezpečí tak je uplně jedno jeslti půjde chlap na dámské záchody. *Zavrčí na něj.* Ty vole jsou tu gendrově neutrální záchody uprostřed a ono to jde na babay! *Zanadává a jde teda na dámy v rychlsoti rozrazí dveře a i vytasí drápy, připravená do boje. Ale uslší to ječení. Které ji střesidlené ale zvláštně povědomé, až když dodje ke kabinkám uvidí toho vetřelce. Velký růžový čuník, co se odněkud zatoulal. Má dokonce obojek.* Pro boha...*Zakroutí nad ítm hlavou a chytí čuníka za odojek a táhne ho ven na chodbu.* Máte tu slaninu. *Koukne se na Diega a nechápavě se koukne na čuníka.* Jak se to sem do prdele dostalo? *Nechápevě se koukne.*
*Sleduje Emerii, jak se vydává na toalety, ale je připraven kdykoliv zaútočit, kdyby něco hrozilo. Zamračí se, když uslyší zvláštní kvičení a hned na to spatří Emerii i s čuníkem vycházet. Začne se hlasitě a nekontrolovatelně smát, až se musí chytí za břicho. V očích se mu objeví slzy z toho, jak mu celá tahle situace přijde bizarní a vtipná.* Tak to je gól, Em. Já tady strachem tuhnu a ono je to prase. *Podívá se na malé rozkošné zvířátko a klekne si k němu.* Ty jsi mi ale nezbeda. Jak ses tam dostal? A čí vůbec jsi? *Mluví na zvíře, jako by mu snad mělo odpovědět. Čuník jen dvakrát chrochtne, ale Diegovi ani Emerii nevěnuje pozornost. Diego se podívá na jeho obojek, na kterém je vyšité jméno Trinity. Uchechtne se, vezme čuníka na ruce a podívá se na Emerii.* Necháme si ho? *Zavtipkuje, ale najednou se ozvou rychlé kroky a volání.* Trinity! Trinity, kde jsi! *Diego se otočí za hlasem a počká až k nim majitel čuníka doběhne. Drží prase hezky pevně a nahodí zamračený výraz.* Hledáš tohle? *Zeptá se jej, když se ten mladík zastaví pár kroků od Diega s Emerii. Klučina kývne hlavou, ale vypadá, že se každou chvíli otočí a nechá prase napospas svému osudu. Diego se podívá na Trinity a jen si povzdechne.* Tak nic, musíš za paníčkem, ale... *očima opět zabloudí na mladíka.* Pověz, odkdy se můžou do Praetoru vodit domácí mazlíčci, a odkdy je prase domácí mazlík? *Zkříží ruce na hrudi, podívá se na Em a spiklenecky na ni mrkne.*
*Koukne se na Diega, který může smíchem umřít.* V klidu je to jen prase...Prase v Preatoru. Možná bychom si z něj měli udělat maskota. *Zasměje se Emmie nakonec s Diegem.* Já jsemu ž byla připravená kohokoliv rozdrápat ale je to jen... slanina. *Ušklíbne se nas tím. Prasete se ale nijak nedotýká.* Víš o tom, že prasaata jsou prostě takové popelnice? *KOukne se na něj.* Doufám, že věpřové nemáš rád. *Zmíní a pak se nadechne.* Viděla jsme že jeden vrah házel svým prastům do krmení kusy obětí a na druhý den to bylo prostě pryč. A taky že kdysi v restauraci byl suchý záchod právě nad psatasy a ty...to všechno padalo právě prastům do jídla a tak to sežraly. O té doby nejím věpřové. *Nakrčí nos. Plysší volání jména prasete a kouken se na Diega.* Nemyslím si, že by se u nás měl dobře. Sleduje jak Diego naprosto s lehkostí drží prase jako kdyby nevážilo nic. Sleudje jak si prase vesele cupká ke svému páníčkovi a pak se Emerie koukne na svého kolegu.* Můžeš si sem přinést emotional support animal. *Pokrčí rameny.* Ale teda nečekala jsem že to bude zrovna prase. *Zakroutí nad tím hlavou.*
*Mladík jen na poznámku od Emerie přikývne hlavou, vezme si Trinity k sobě a tiše se i s prasetem vytratí.* Heh aha, asi jsem nečetl řád. *Poškrábe se na zátylku.* Asi si také pořídím nějaké zvířátko, které mě bude podporovat. *Usměje se na Emerii.* Mimochodem, to co jsi říkala o tom vrahovi. Je to dost nechutné, ale chápu, že prasata jsou všežravci, tak je jim to asi jedno, co zrovna baští. Mimochodem, když už se bavíme o jídle... *Nedokončí větu a uhne svým pohledem směrem k hlavnímu vchodu, který je z jejich místa viditelný.* Pizza dorazila. *Vykročí k poslíčkovi s dvěma krabicemi v ruce, poděkuje mu, zaplatí a nejspíš přidá pár drobáků navíc, než se vrátí k Emerii s jídlem.* Myslím, že dnešní směna nemohla začít lépe. Snad už se nic nestane. *Řekne a podá Emerii její pizzu.* Rád bych se s tebou najedl, ale mám jít za chvíli zkontrolovat nováčky, takže to do sebe v rychlosti nacpu a půjdu pracovat. Jak budu mít chvilku čas, stavím se za tebou, což? Třeba s kávou, na oplátku. *Vysvětlí ji a po své nabídce na ni mrkne. Vydá se směrem ke své kanceláři a ještě než úplně zmizí z dohledu Em, otočí se na ni a zamává.*
Příště si ho někam uvaž ať ti tu neběhá nebo ho dej do cel! *Zakřičí ještě na mladíka bež se koukne na Diega.* Je to teď nové, ty řády jsem totiž tiskla a dávala místo starých. *Vysvětlí a pak jen přikývne.* Ano přesně, proto vepřové nejím. To raději nějakou srnku nebo tak. *Našpulí lehce rty. Tady v New Yorku neměla zrovna šanci jít jen tak lovit.* Mě to jedno není a proto chodím raději pro Amishské výrobky, vajíčka mléko a maso od řezníka. Trochu se člověk sice přaští přes kapsu, ale aspoň mám jistotu že to je odbré maso. *Pokrčé rameny a kouken se na prosklené dveře a zazubí se.* No to začala naprosto luxusně. *Zakroutí nad tím pobaveně hlavou.* Snad se opravdu nic nestane. *Ušklíbne se a převezme si pizzu, která voní už jen co s ní k ní jde.* Děkuju. *Převzeme si ji a pak chápavě přikvýne.* Jen běž. *Pošle ho a na odchodu na něj zamává a pak se vydá do své kanceláře, kde celou pizzu sní.*
*Kill mířil do Praetoru kvůli schůzce s Emerie. Už ji volal před pár dny, ale neměli na schůzku ani jeden čas. Takže byla domluvena na dnešek. Mladý policista zastavil své auto u budovy a poté zamířil dovnitř. Jestli na něj Em čeká, tak zamíří přímo k ní. Jestli ne, což očekává, tak dojde k recepci.* Killián Seymour, mám domluvenou schůzku s Emerie Blakesley.. *Představí se a počká, než mu dají informace.*
*Už před pár dny jí volal Killián, aby si s ní domluvil schůzku. Sice dneska směnu neměla, ale právě kvůli němu sem šla. Čeká na něj v kanceláři, ale stejně Killian musí projít přes recepci. Docela ji zajímá kvůli čemu se s ní chtěl sejít, protože z jeho hovoru toho moc nepochopila. Snad se jedná o něco pracovního oheldně Preatoru a ne že třeba našel třeba tělo jejího bratra. Když se jí ozve z recepce tak zvedne sluchátko.* Ano, pošlete ho do mojí kanceláře. * Poví a jen čeká až Killian přijde. Vlastně neví, jak se před ním chovat od jejich minulé schůzky si jej opravdu zkoušela vygooglit a zjistila zajímavé věci. Jakmile se dostane do její kanceláře, cítí ho už z dálky díky vlkodlačímu pachu. Ale když ho pustí do kanceláře jen se na něj koukne.* Zdravím pane Seymoure...Nemáš se uklonit nebo tak něco? Říkat vám veličenstvo? *Začne vtipem a nazačí mu až se posadí do jednoho ze dvou křesel před jejím stolem.* Tak co potřebujete?
*Jakmile mu ukážou směr, tak se tím směrem vydá. Zaklepe na dveře a počká na vyzvání, aby mohl vejít dovnitř a poté vejde. Pobaveně mu cukne koutek.* Taky vás zdravím.. Vidím, že jste si mě vyhledala.. *Podotkne, načež se na její výzvu usadí.* Rád předstírám, že v Americe nejsem vikomtem.. Ale jinak správné oslovení je Vaše lordstvo.. *Opraví ji ještě pobaveně. Pak však naladí na seriózní vlnu.* Jde o členku smečky. Mladá holka. Budu k vám upřímný, udělala si bez mého vědomí výlet až do Kanady, kde se zapletla do nepříjemného incidentu. Viděla mladou rodinu, matka, otec a dítě, jak byli napadeni upírem. Než se k nim dostala, tak upír zabil oba rodiče. Ona se rozhodla alespoň zabránit smrti té malé holčičky a tak se proměnila. S upírem bojovala až do svítání, kdy jej zabilo sluneční světlo. Onu holčičku potom vzala sebou do New Yorku. *Vysvětlí hodně ve zkratce ono dění.* O holčičku je již postaráno. Čarodějka Meritriss Blake ji upraví paměť a bude umístěna do sirotčince. V paměti ji zůstane, že přežila útok medvěda na své rodiče a pak se sama nějakým zázrakem dostala na území Ameriky, kde ji našla naše vlkodlačice a dovedla ji do New Yorku. *Dodá ještě.* Problém je, že vlkodlačice si není jistá, zda to byl samotář, nebo člen klanu a zda klan nebude po něm a posléze po ní pátrat. *Povzdechne si slabě.* Smečka o problémy s upíry nestojí, proto jsem se chtěl zeptat, zda s tím Praetor může něco udělat? *Dokončí a čeká na odpověď Emerie.*
*Chvílki čeká než Kilian za ní přijde do kanceláře ae dřív ho cítí než vidí. Nad jeho slovy se lehce ušklíbne.* Říkala jsem že nevěřím, že nemáte žádné sociální sítě. Ale dostala jsem na na googlu jsem našla spoustu zajímavých článků a to že jsem Vikomt. Ale nebojte pokud nechtete abych se k vám chovala jinak nebudu. *Ušklíbne se na něj a pak sleudje jak se posadí a řekne jí proč tu je. Posadí se rovněji a nehcá jej mluvit. Lehce u jeho vypravování zvedne oblčí a nakloní hlavu, ale stále jej poslouchá.* Dobrá...*Poví nakonec a něco začne ťuakt do počítače.* Víte kde to asi v Kanadě bylo? Nějaké nejbližší město, velké město? Předpokládám že to bylo asi někde v blízkosti hranic. Takže Toronto, Hamilton, Ottawa, Montréal, Québec...*Začne vyjmenovávat velké města.* Můžu kontaktovat lidi z těch měst a zeptat se. Ale pokud nevím kde to přesně bylo tak to bude složitější. Taky se můžu podívat na kalny, které v tom okolí jsou a kontaktovat jejich hlavy klanum jestli nechybí nějaký člen. Bohužel není v mých silách zaručit, že pokud byl v klanu, tak nebudou po ní pátrat a chtít pomstu. Nehledě na to, že je dost možné, že vlkodlakovi neuvěří. Je dost možné že se domluví setkání a prostřdníkem bude čaroděj, co bude muset dát sérum pravdy vaší člence smečky. Budeme muset jen doufat, že to byl samotář a nikdo jej nebude postrádat. *Řekne a začne si otvírat ve filtru všechny klany v okolí těch měst.* Nevíte tedy kde to bylo? Nějaké nejblžíší město aspoň. *Koukne se na něj zoufale, protože jí vyjedou skoro stovky klanů.*
*Pobaveně mu cukne koutek.* Pokud nechráním podsvět, tak vždycky říkám pravdu.. *Odpoví ji, načež ještě zavtipkuje.* A kdybych vám řekl, že musíte? *Poté však už spustí ohledně toho, čeho tu je.* Rozhodně se nedostala nijak daleko, všechno šla pěšky, a vím, že ve městě přímo nebyla, je spíše kempovací typ, ale bylo to poblíž Montréalu.. *Dá ji odpověď, načež přikývne na její slova.* Tomu rozumím.. Ale pokud byste mohli toho prostředníka zajistit, aby to byl někdo nestranný, tak by to bylo určitě víc než dost. *Pousměje se slabě, než ještě dodá.* S prokázáním neviny mít problém nebude. Je jen hodně plachá a citlivá. Bylo by asi dobré, zda by si k ní někdo odsud, klidně i vy, vybudoval důvěru, aby se necítila ohrožená.. *Navrhe poté Emerie.*
*Lehce se nad jeho lsovy ušklíbne.* Tak to jsme na tom stejně. Když se mě někdo zeptá říkám, že jsem v charitě. *Uchechtne se lehce a pak pokrčí rameny.* Njespíš vašemu přání vyhovím vaše Lordstvo. *Zazubí se na něj vesele, ale pak je čas na zvážnění. Kilian jí poví, co se stalo a je jí jasné, že je tohle něco co čeho bude muset Preator vložit ruce.* Takže kemp blízko Montréalu...*Začne na mapě hledat.* Mohl to být Yamaska National Park? *Koukne se na něj.* A nebo Parc national du Mont-Orford. *Poví s perfektní franciuštinou.* Je to obojí od Montréalu tak hodinu autem. Nejbližší větší město od těch dvou míst je Sherbrooke. *Začne prohledáváat databáze ale poslouchá ho.* Prostředník nebude problém nejspíš to bude msuet btý čaroděj, ale když zavolám na Montréalnou pobočku Preatoru neměl by být problém. *Hledá chvíli v databázi.* Klidně s ní promluívm, když mi s ní domluvíte schůzku nebo dáte kontakt tak nemám problém. Kdybych nemohla tak pošlu nějakého svého kolegu nebo kolegyni..* Něco napíše d do počítače a pak obrazovku otočí ke Killianovi.* Mezi Montréalem a Sherbrooke mi to našlo třecet pět klanů. V těch městech je kolem dvacet i dohromady. Ty velké klany nehlásí žádné zmizení člena. Jenže...*Ukáže na mapu.* Jsou i menší klany. Rodiny ji neoficiálně říkáme. Jsou to klany maximálně o deseti členech a je to obvykle stvořitel a jeho "děti" jeho upíři, které vytvořil. Nehlásí se pod jiné klany, jsou to samostatné jednotky, protože fungují jako klan, malý klan. U těch národních parků co jsem říkala se nachází v blízkosti čtyři takové. Rodina McCrae, Rodina Bishop, Rodina Cairns a Rodina Subercaseaux. Nechám všechny kontaktovat jestli jim nechybí člen, protože se zdá že oni nikam nedávají pátraní po členech ne na Preator...Trochu se obávám, že tne upír kterého zzabilo to slunce byl členem jedné z těch rodin. A nejspíš mladý a hladový vzhledem k tomu že zabil dva dospělé lidi. To bude asi všechno co pro vás mužu dneska udělat. *Koukne se na něj.*
*Ještě nad ní pobaveně zakroutí hlavou, ale o mnoho důležitější, než jeho titul, byla Dadulina situace. Na její otázku zakroutí hlavou.* Ne, ne.. Omlouvám se, jestli došlo k nedorozumění, ale ona nejezdí do kempů.. Prostě se toulá v lese, přespí pod nejbližším keřem, když se blíží noc, chytne si rybu v řece a podobně.. *Krátce si povzdechne.* Snažím se jí tyhle eskapády vymluvit z hlavy, ale to je prostě, kdo je.. Takže nevím přesně, kde se usadila přes noc.. Jen že to muselo být poblíž Montréalu, protože za hranice nedošla daleko a šla prý pořád severně.. *Odpoví ji. Jakmile si vyslechne kolik klanů je tam v okolí, tak pozvedne obočí a v očích je vidět lehký šok.* Asi vám to komplikuju, že ano? *Pousměje se omluvně nakonec. Po jejích slovech přikývne.* Jsem rád i za to málo.. Dejte mi vědět, až zjistíte něco víc.. Já mezitím tu mladou vlkodlačici připravím na to, co může následovat a na setkání s někým odsud. To mi také s alespoň týdenním předstihem řekněte, kdy by byl někdo volný, ať má čas se s tím psychicky vyrovnat.. *Požádá, načež se zvedne od stolu.* Děkuju vám za pomoc.. *Pousměje se na ni. Počká, zda ho bude chtít doprovodit, nebo mu jenom podat ruku a podle toho s zařídí s odchodem.*
*Lehce zvedne obočí nad jeho slovy.* Ach takhle... a zvlčí, předpokládám. *Zmíní a koukne se na něj přes hranu počítače.* Jestli je to nějaké štěně tak se o to ani nepokoušejte, ty mají svou hlavu. Hlavně podkud jsou to puberťáci. Věřte mi, já jsem nebyla o moc lepší, taky jsme přeměnění lítal is bratrem za hranice USA. *Lehce se pousměje nad tou vzpomínkou a pak zakroutí hlavou.* Je to obojí hodinu od hranic. Není to tak daleko. Hodina od hranic a pokud šla středem na sever tak je kousek od Montréalu. I od Sherbrooke...*Pak se koukne na Kiliana.* Říkal jste že útuk medvedem se to zakrylo? *Ujistí se a dá si do google "Utok medvědem blízko Montréalu" pak jen začne přikvyvovat. * Je to ten Yamaska National Park... Byla najita dvě těla dospělých táborníků, dcera nebyla najita...utok zvířete není zvyklé, aby sem zavítalo zvíře....blabla bla. To co jste říkal. Odpovídá to tomu. Takže budeme hledat tam to oklolí a nějak kontaktuju ty klany. *Koune se na něj a pak přikvýne.* Ano dám vám vědět číslo na vás mám. Dám vám vědět. *Zapíšeš si všechno co jí řekl s jak velkým předstihem ap ka vstane, že jej vyprovodí. První mu podá ruku a potřese se si s ním.* Uhm když vás tu ještě mám..Asi jste nic nezjistil o mém bratru, že ne? *Zeptá se a jakmile jí odpoví tak jej doprovodí ke dveřím.* Děkuju a hned jak budu něco vědět tak se vám ozvu. Mějte se pane Seymoure. *ROzloučí se s ním a nechá jej odejít.*
*Kill si povzdechne.* Bohužel ano.. *Na což na její slova zakroutí hlavou.* Právě, že je to štěně, tak se musím dvojnásobně snažit.. Je na těch cestách sama a nechci riskovat, že by něco podělala.. *Odmítne rezolutně, skoro s otcovským rázem. Na její dotaz přikývne.* Tak jsem to probíral se slečnou Blakeovou. Do hlavy tomu malému děvčeti se nasadila vzpomínka na útok medvěda, takže až ji najdou někde v sirotčinci, tak tak to bude vysvětleno.. *Poté už nechá Emerie dělat její práci a na konci se s přikývnutím zvedne od stolu. Jakmile mu nabídne ruku, tak si s ní také potřese a chystá se tedy odejít, když ho zastaví její hlas.* Je mi líto.. Bohužel zatím nic.. *Omluví se jí. Popřeje ji pěkný zbytek dne a pak se rovněž vydá pryč.*
*Ten deň sa priblížil rýchlejšie, než by bola Mirjam spokojná. Stihla sotva pripraviť nemocničnú sekciu inštitútu na to, kebyže skutočne nebude už nikdy môcť vojsť dnu. Snažila sa myslieť pozitívne, samozrejme, že sa nič nezmení, a bude sa môcť ráno aj s Gabrielom vrátiť späť do svojej izbičky, ako každý deň predtým. Ale musela sa aj tak uistiť, že aj bez nej sa to tam nezrúti. Na sebe mala iba niečo pohodlné a staršie, kebyže sa jej to predsa len pri premene zničí. Celú cestu do domu Praetoru je ticho a zhlboka dýcha, aby sa upokojila, ale priveľmi jej to nepomáha, takže sa následne začne hrať s vlasmi.* Ja len….ak to dnes nedopadne dobre…pripravila som na posteľ otcovu katanu. Vieš, že je pre náš rod dôležitá, a že je mi dôležitá aj vaša rodina. Vedel by si mi sľúbiť….že ju vezmeš a pridáte ju k vašim klenotom a pamiatkam? *Chce sa ešte uistiť, než zabúchaj na vstupné dvere.*
*Gabriell bol nesvoj nakoľko situácia, ktorá pred nimi stála bola už tak silne emočne nabitá. Avšak fakt, že sa jednalo o jeho sesternicu, ktorú videl vyrastať s runami a po jeho boku. Bolo to.. drtivé. Na svojej tvári to však neprejavoval, chcel byť pre ňu oporou a nie len záťažou a ďalším faktorom, ktorý zvyšoval stres. Bál sa však, vedel, že lykantropia nebola takou životnou traumov, avša prejsť z kruhov nefilim do smečky.. ani len si to nevedel predstaviť. Gabriell podobne, ako Mirjam, nemal nič príliš oficiálne. Jednoduchá krátka biela košeľa a voľné nohavice. Nemal na sebe nič spojené s reprezentáciou, alebo hlásaním filozofie. Snažil sa len udržať pokoj. Cestou do Preatoru, ktorý im bol ochotný poskytnúť celu na noc, držal Mirjam ruku cez plece, aby ju mohol, aspoň týmto drobným gestom upokojiť. Keď počúva jej slová, jeho srdce sa zdalo byť ťažké, bielovlasý lovec za nimi taktiež len mlčal, aj keď trval na to, že pôjde aj on.* Sľubujem, že o to bude postarané, pokiaľ na to príde. *Povie mierne neisto zatiaľ čo sa zahľadí na zem pod nohami.* Zatiaľ nad tým neuvažuj, kým to nenastalo. *Povie s istou nádejou v hlase. Lovci mali šancu lykantropií nepodľahnúť, nie vždy však mali to šťastie. Mirjam bola silná, vedel, že nech sa stane čokoľvek zvládne to. Predstava, že ju postráda na hliadkach a na denných prechádzkach chodbou.. bolo to zdrvujúce.*
*Killián doufal, že když si ho alfa zavolal, tak že pro něj konečně má informace ohledně smečky, aby mohl opět převzít své povinnosti bety. No.. Pravdu měl jen napůl. Místo toho mu bylo sděleno, že Praetor dnes očekává možnou proměnu na vlkodlaka a on má být přítomný jakožto zástupce místní smečky. Pochopitelně bylo na nově proměněném, zda chce jít do smečky, nebo se přidat k Praetoru, ale proto tam byly obě možnosti. Kill dorazil do Praetoru hned po práci. Zaparkoval před budovou, zaklepal a jak byl puštěn dovnitř, tak přešel do haly.* Killián Seymour, beta smečky.. *Představí se, komukoliv, kdo k němu dorazí, aby se dozvěděl podrobnosti. Z jeho slov pochopil, že se jedná o lovce, ale jméno se stále nedozvěděl a tak se usadil a čekal na příchod.*
*Aj keď sa obaja, Sander aj Gabe, snažili, aby na ich tvárach nevidela ten strach a obavy, poznala ich už priveľmi dobre.* Ďakujem ti, Gabriel. *Skúsi sa naňho usmiať a potom jeden úsmev venuje aj Sanderovi.* Obaja viete, že vždy budem myslieť na všetky možnosti. Ale aj kebyže sa niečo dnes stane…pevne verím, že si na mňa nájdete čas aj v budúcnosti? *Tohto sa bála najviac. Že skutočne stratí všetko, čo teraz mala. Hlavne svojich najbližších priateľov a jedinú rodinu, ktorá jej ostala. Avšak teraz musela byť aj pre chlapcov aj pre seba odvážna a tak vojde po otvrení dverí dnu. Tam sa pozdraví s pracujúcou osobou za pulto. Pozdvihne obočie, keď si všimne Killiána.* A-ahoj? Čo tu robíš? *Spýta sa so záujmom a aspoň na chvíľku jej to pomôže sa uvoľniť, keď nemusí myslieť na to, čo príde, ale iba to, čo sa deje tu a teraz.*
*Potichu si povzdychne, zatiaľ čo mu na tvári skočí slabý úsmev. Jej slová boli pravdivé o tom nepochyboval, predsa len.. vždy taká bola. Fakt, že obriadovala jej dni nemocničné krídlo to len viac dokazovali.* Nech sa deje čokoľvek, aj keď už nie za dverami Inštitútu. Vždy si na teba spravím čas. Predsa len, stále si mi neukázala ten skvelý obchod kde si našla tie tvoje paličky. *Pousmeje sa zatiaľ čo Sander prenesie len podobné slová. Bielovlasý lovec mal však na tvári viac melanchólie, ako Gabriell. Ten to bral.. ak by sa to stalo, ako nový začiatok pre svoju sesternicu. Všetko sa dialo kvôli niečomu, Gabriell stál za názorom, že sme k niečomu predurčený a pokiaľ toto bola cesta, ktorú mala Mirjam vziať, nech to tak skutočne je.* A som si istý, že na rodinné stretnutia by si bola aj naďalej pozvaná. *Uistí ju a slabo jej prejde po chrbte kým neprejdu do Preatoru a sám sa reflexívne narovná, nakoľko predstavoval Nefilské vedenie. Aspoň v tomto momente. Pozrie sa na snedého muža, počul o ňom, čítal jeho výpisy, ktoré Mirjam a Sander z neho získali. Kývne tak hlavou, rovnako, ako ku zamestnancom Preatoru, ktorým poďakuje za rýchlu odpoveď a odozvu.* Gabriell Tsai. *Predstaví sa Killiánovi, kým sa rozhliadne po priestoroch budovi.* Som rád, že za vašu spoluprácu. *Povie vďačne kým sa pozrie na Mirjam, ako sa cítila.*
*Kill se zvedne na nohy, když dovnitř vejdou další lidi. Zkrátka mu to velela slušnost. Po rozpoznání obličejů je však stejně překvapený jako proti strana.* Zdravím.. *Pozdraví, načež si po prohlédnutí celé skupinky povzdechne.* Který..? *Zajímá se. Věta zní, jakoby měla pokračovat, ale Killián sám věděl, že ji nechce dokončit. Někteří proměnu vnímali jako požehnání. On to vnímal jako prokletí a tak k tomu i přistupoval. Momentálně měl ještě navíc k tomu před sebou lovce. Někoho, kdo se narodil s určitým posláním a po dnešní noci může zjistit, že jeho poslání je zhaceno. Všechny tři lovce si prohlédne, načež mu zrak přistane právě na nové tváři. Přikývne na jeho představení.* My se ještě neznáme. Killián Seymour, beta. *Natáhne ruku k pozdravu ke Gabriellovi a počká jestli ji přijme, než pokračuje a vlastně tím reaguje na Gabriellova slova.* Není za co.. A k vaší otázce, Mirjam.. Byl jsem sem zavolaný jako zástupce smečky. *Doodpoví a obrátí se na zástupce Praetoru, aby se tedy ujal vedení.*
*Ľahko sa rozosmeje.* Dobre, ukážem ti teda ten obchod, aj kebyže mám prísť vo vlčej podobe. *Urobí si z celej situácie aspoň trochu srandu, aj keď sa obávala, že jej vtip prítomní nezezmú práve najlepšie. Ale verila, čo jej chalani povedali. Boli to jej rodina a to by sa pre ňu nezmenilo, nech by sa stalo hocičo. Stále však čakala, kedy sa jej Sander prizná s tým, čo sa s ním dialo. Ale dnes to už nechá tak. Nájde si ho neskôr. Pozrie na prekvapeného Killiána a prstom ukáže na moment na seba, aby mu tým ticho odpovedala na otázku, ktorú zrejme ani sám nevedel kompletne povedať.* Neviem, či sa už poznáte, ale Gabriel je môj bratranec a toto je Sander, môj kamarát. Prišli sem hlavne kvôli oficiálnym záležitostiam, ale aj ako podpora, ak je to možné. Neviem…či by som to zvládla bez nich…ak by tu nemohli byť. *Nebola si istá tým, koľko ľudí bolo povolených pri celách, ale dúfala, že jej povolia aspoň toto málo.* Zástupca smečky? *Zaujme ju. Mierne jej dochádzalo jeho dôvod, pre ktorý tu bol, ale zrejme to ozaj potrebovala všetko počuť, než si bude niečo myslieť. Hlavne v tieto momenty, kedy ju predstava tej bolesti mierne stresovala….a do toho všetko spojené s premenou.* /Musela by som začať žiť ako “civil”, aby som zapadla do spoločnosti? Kde by som bývala? Kde by som pracovala? Čo by som robila?/ *Radšej na moment privrie oči a zhlboka sa nadýchne, než by sa opäť dostala do rovnakej paniky ako pár nocí vzad, keď to na ňu všetko doľahlo.* Ideme rovno do cely? Alebo ako to bude fungovať? *Pozrie na hodinky na stene.*
*Podobne, ako Mirjam, len hlavou naznačí svoju nižšiu sesternicu. Rozhodne mal v pláne si zapamätať tvár Killiána, bol užitočnou spojkou a pokiaľ by sa Mirjam premenila. Platilo by to ešte o to viac. Mužovi tak prirodzene rukou potrasol. Nebolo to v jeho náture, ale rýchlo sa priučil západným zvykom. Nevedel, aké rozhodnutia by pred ňou stáli. Všetky boli náročné, premena nebola jednoduchá pre civila, nie to pre lovca, ktorý celý život žil v izolovanej komunite, ako práve oni. Snažil sa nechať slovný priestor, hlavne lovkyni po jeho boku. Bola to jej záležitosť. Gabriell bol, ako zástupca, ale aj preto, aby mohol neskôr vytvoriť hlásenie a začať následné dokladovanie. Počúva tak rozhovor, ktorý vyklíči zatiaľ čo pozoruje pomerne prezieravým pohľadom Kiliána. Potreboval si ujasniť dôveryhodnosť, avšak muž sa zdal byť vhodný. Nevedel si predstaviť svoju sesternicu v cele, avšak čas sa pomerne rýchlo krátil. Najviac sa však bál momentu ak jej skutočne začnú praskať kosti a naťahovať sa svaly. Premena nebola na ľahký žalúdok, Gabriell to dokázal ustáť, ale nebol si istý či by to ustál Sander, ktorý sa zdal byť so žalúdkom už tak na vode.* Kladie správne otázky, kedy môžeme očakávať začiatok? *Opýta sa kým sa pozrie na hodinky na svojom zápästí. Momentálne sa ponášal skôr na ochranárskeho brata než učiteľa či zástupcu Inštitútu. Desili ho možnosti diania, chcel však pre svoju rodinu aj napriek tomu len to najlepšie.*
*Přikývne, když se mu dostane odpovědi na neúplnou otázku.* Zřejmě to nepomůže, ale je mi to líto.. *Pronese. I kdyby nedošlo k proměně, tak procházet si celým tím stresem rozhodně nebylo pěknou zkušeností.* Se Sanderem jsme se už poznali, spolupracovali jsme na případu.. *Informuje ji, že alespoň jednoho z lovců zná. Když se na ně Mirjam obrátí s nevyřčenou prosbou mít dva lovce u proměny, tak se Kill koukne na muže z Praetoru.* Bylo by možné, aby zůstali před klecí, ale nebude to pěkný pohled.. První proměna je velmi bolestivá a trvá opravdu velmi dlouho. Budou muset vydržet sledovat vás při největších bolestech, jaké jste kdy měla možnost zažít a také při proměně ztratíte veškeré oblečení, tudíž musím upozornit na možnost, že vás zahlédnou nahou.. Rovněž je vzácné, abyste si svou první proměnu pamatovala a tak můžete být i agresivní a dorážet na klec, snažit se na ně zaútočit.. Pokud jsou s tím obě strany srozuměny a v pořádku, nechám vás před mřížemi. Požádám ale o asistenci jednoho z našich čarodějů, kdyby bylo nutné je odvést.. *Přednese a Kill jen v určitých pasážích jeho proslovu potvrdí přikývnutím, že mluví pravdu a nezveličuje. On sám by dokonce i řekl, že to ještě zlehčuje, po svých vlastních zkušenostech.* Ano, zástupce.. *Potvrdí Kill následně Mir.* Po případné proměně dostaneš dvě možnosti. Buď se staneš jako vlkodlak členem Praetor Lupus, vezmou si tě na starost oni a jednoho dne budeš platným praetoriánem a nebo odejdeš se mnou a přidáš se ke smečce. *Vysvětlí ji důvod své přítomnosti. Sám se koukne na čas na svých hodinkách.* Proměna zpravidla začíná se soumrakem a východem měsíčního světla.. Západ má být dnes v devět a je skoro osm, takže bych nemeškal. *Kývnutím si potvrdí se zástupcem Praetoru svá slova, který ještě dodá.* Pošlu s vámi jednoho z praetoriánů. Sám nepůjdu. Cely jsou dole.. *Odkáže je na správný směr a Kill se tam s přikývnutím vydá.* Moje proměna je už velmi krátká a jsem zvyklý, takže nejsem agresivní, proto já si můžu dovolit dát na čas, ale je to proto, abychom měli jistotu.. *Dovysvětluje ještě po cestě k celám, kde počkají na zmiňovaného praetoriána.*
*Poslední měsíc se v Praetoru nezastavil. Od rána do večera řešil nováčky, kteří dělali neplechu a jinak tomu nebylo ani dnes. Po dlouhé době má konečně pauzu, jenže v tom zápalu, který poslední měsíc zažíval mu ta přestávka přišla tak nereálná, že se radši rozhodně projít se po instituci a pomoci, kde může. Dneska je úplně, takže ví moc dobře, kde bude jeho místo za soumraku. Zrovna zahne do chodby, která vede k celám, ale zaslechne rozhovor blížících se osob, stojících nedaleko něj. Otočí se, spatří zástupce a vydá se směrem ke skupině.* Potřebujete doprovod? *Zeptá se s úsměvem kohokoliv ze skupiny a ochotně se nabídne.* Jestli je to první přeměna, mohu vás doprovodit. Občas mám nováčky na starosti, mohu vám i pomoci. *Řekne a mávne rukou, vlastně ani nečeká na odpověď.* /Proč by tady jinak byli, že?/ *Sebevědomým krokem postupuje níž do sklepa k celám, kde se většina připravuje na dnešní úplněk. Pokynutím ruky ukáže skupince, aby jej následovali dále. Zastaví u jedné z prostředních prázdných cel. Otočí se na patě a zkontroluje, jestli jej ostatní následovali nebo ne.*
*Pokrčí ramenami a pokrúti hlavou.* Nemôžeš za to ty…takže sa nemáš za čo ospravedlňovať. A možno sa nakoniec nič nestane, no nie? *Pozrie sa aj na chlapcov po svojich bokoch a oboch ich chytí za ruku. Potrebovala ich pri sebe viac, než si uvedomovala. S ťažkým srdcom počúva detaily premeny. Samozrejme, že ich už všetky poznala. Keď nevládala riešiť zásoby v nemocničnej sekcii inštitútu, čítala si prípady premeny vlkolakov a ako to prebiehalo. Rovnako si prebehla aj nejaké štúdie a tam sa dozvedela takmer všetko, čo by sa mohlo udiať. Ale áno, chcela to aj tak počuť. Bola aspoň rada za to, že by si to nemala pamätať. Áno, budú si to pamätať jej najbližší, ale…verila, že v najhoršom prípade jednoducho odídu.* Som celkom prekvapená, že by ste brali aj bývalého lovca do svojich kruhov. *Zavtipkuje, nakoľko videla mnohokrát, ako na ňu ľudia reagovali, aj keď sa snažila do konverzácie vstúpiť jedine s mierom na mysli.* Dobre, veľa času teda nezostáva, tak radšej poďme. *Požiada a usmeje sa na nového príchodzieho. Prikývne na jeho pomoc a poslušne ho začne nasledovať. Cestou dole pustí Sanderovi ruku, lebo by sa traja vedľa seba nezmestili, ale na posledných schodíkoch zastaví a požiada, aby sa k nej Gabriel zohol.* Ak…ak sa to stane. Dávaj pozor na Sandera, dobre? *Požiada ho, nakoľko vedela, že Gabriel to zvládne, ale o druhého chlapca sa bála. Aj preto sa naňho vrhne a poriadne ho vyobjímal, než vojde do cely, ktorú jej nový muž ukázal.* Ďakujem vám. A som Mirjam. Teší ma. *Snaží sa udržať si nejakú slušnosť.* Takže…teraz už len čakáme? Nemusím byť o niečo prikovaná? *Zdalo sa jej, že zabudla všetko, čo kedy vedela. Snažila sa iba zhlboka dýchať a udržať si pokoj.*
*Na pohľad sa mu Killián zdal vzdelaný, predsa len pokiaľ zastával post Bety nebolo treba pochybovať o jeho zručnostiach. Stále bol presvedčený o svojej prítomnosti pri premene, pokiaľ o tom samotná Mirjam nepochybovala. Prežíval horory vo svojej podstate na každej hliadke. Vidieť niečo také sa diať svojmu blízkemu však bolo iné, osobné. Nechcel tak brať nárok na výber svojej sesternici. Sander sa však zdráhal, tušil, že chlapec by túto ponúku nedokázal stráviť.* Musí sa rozhodnúť v momente, ako by nastal úsvit? *Opýta sa pomerne zdráhavo, nakoľko sa mu tento proces nepostrádal, človek vtedy nebol schopný vnímať ani čo sa skutočne udialo a tak veril, že prítomnosť Kiliána bola len z dôvodu, aby ponúkol svoju vizitku. Hneď ráno však bolo priskoro na tak závažné rozhodnutia. Keď si povšimol pracovníka Preatoru len mi venoval neistý pohľad. Muža si z počiatku prezrel nech bol ochotný za ním ísť. Vyzeral byť roztržitý. Pevne však chytil ruku Mirjam čím ju uistil, že tam skutočne bol, bol tam pre ňu rovnako, ako ona pre neho, keď si prežíval svoje strasti on. Pred tým, ako Mirjam vojde do cely ju ešte raz objíme. Nebol si istý prečo by na lovca po jeho boku mal dávať príliš veľký pozor. Prikývol však, pri čom veril, že mu túto mienku neskôr vysvetlí. Nezomierala, len.. vedel, že táto noc bude jedna z najdlhších. Sander na druhej strane sa snažil brániť slzám, ktoré sa mu tlačili do očí. Pevne len pridržiaval svoju kamarátku, ktorá sa mu strácala v klietke. Bolo to.. sureálne. Zatiaľ čo sander sa tak len na moment otočil, aby sa mohol upokojiť, Gabriell tam stál a citlivo hľadel na Mirjam. Sám sa prikrčil a posadil sa pred celu, zatiaľ čo pozoroval čo spraví Preator a Killián.*
I tak mě to mrzí.. *Pokrčí rameny, načež spolu se zástupcem Praetoru jim vše vysvětlí. Po otázce Mirjam se nejdřív koukne na zástupce a potom zpět na ni, jakoby se ptal na koho ta otázka je. Nakonec zástupce odpoví první.* Už léta máme ve svých řadách bývalé lovce.. Ať už se proměnili ve vlkodlaky nebo v upíry.. *Následně tudíž zareaguje ještě i Kill.* A smečka má v podstatě povinnost se postarat o nově proměněné vlkodlaky a je jedno kým byli předtím.. *Killova pozornost se následně otočí k Sanderovi a cítil nejen v jeho hlase strach a obavy.* Pochopitelně počkáme, než bude Mirjam schopná více vnímat a nebudeme žádat rozhodnutí hned ve chvíli, co otevře oči, ale ano.. Hned zítra ráno se musí rozhodnout.. Jestli dojde k proměně, tak bude velmi nekontrolovatelná.. Proměnu může způsobit jakákoliv silnější emoce.. A v tom případě zde musí být někdo, kdo ji má na starost a možnosti jsou pouze dvě.. Ani Praetor, ani smečka, si nevezmou na krk, že někde pobíhá nový vlkodlak, za kterého nikdo nenese odpovědnost.. *Vysvětlí ony důvody a pak už pokračuje po směru, který jim zástupce ukázal. Dojde dolů do místnosti s celami a taktéž hned zaregistruje pracovníka Praetoru. Možná ještě dřív než Gabriell, díky čichu a sluchu. Na jeho první otázku nejdřív mlčky přikývne a po dodatku promluví.* Já jsem tu jen jako zástupce smečky, proměnu už ovládám.. *Informuje ho, ale jinak nechává vedení na něm.* Mohu? *Otáže se, když se Mirjam doobjímá a je zavřená do jedné z cel, zatímco ukáže hned na celu vedle. Byl si sice svou proměnou jistý, ale z vlastních zkušeností věděl, že se za prvé vždycky může něco pokazit a za druhé, že je to, alespoň ve smečce protokolem, aby v cele byli všichni, i alfa se izoloval od ostatních. Jen ho napadlo, že by Mirjam pomohlo, kdyby byl hned vedle, než vzdálený na druhé straně místnosti.*
*Kývne hlavou směrem k otevřené cele a podívá se na Mirjam.* Máme vlkodlakům pomáhat, ne je věznit. Žádné okovy, navíc bys je stejně při proměně rozbila. Tohle je tvoje cela. Budeš tady zavřená, dokud neprojdeš proměnou. Nemůžu tady být přítomen celou dobu, ale bude tady jeden z čarodějů. Dohlédnou na tebe a na tvůj doprovod. *Řekne a lehce se pousměje.* Neměj strach. Vím, že je to děsivé, ale zvládneš to. *Zrovna dořekne větu a za zády Mirjam se vynoří zmiňovaný čaroděj. Obejde je a stoupne si k Diegovi, na kterého kývne.* Tohle je Teurus, čaroděj, který na vše dohlédne a počká s vámi, než se vrátím. Má přeměna už není tak dlouhá, proto se hned po ní zpět vrátím, abych mohl být nápomocný. *Řekne a popostrčí Mirjam do cely, hned poté, co se s ostatními rozloučí. Poté se otočí na Killiána a přikývne na souhlas, aby použil jejich celu ke své přeměně.* Posluž si, také půjdu. *Podívá se na Teuruse a společníky Mirjam.* Kdyby cokoliv, Teurus je vám k službám. Není moc výřečný, takže si s ním asi moc nepopovídáte, ale je pohotový. Nemějte obavy, vrátím se co nejdříve. *Ujistí je všechny, zkontroluje ještě zámek na cele od Mirjam a věnuje ji poslední pohled.* Všechno dobře dopadne, Mirjam. Mimochodem, jsem Diego. Uvidíme se za pár hodin. *Mrkne na ni a sám se vydá do jedné z prázdných cel ve sklepení, kde se zamkne a vyčkává na proměnu.*
Neviem ti dostatočne poďakovať, Diego. A no….hádam sa vidíme, len čo dokončíš premenu ty. *Snaží sa udržať dobrú náladu. Otočí sa k obom chlapcom.* Sander, je to v poriadku. Asi aj viem, čo by som si vybrala, ak sa niečo stane. Samozrejme, že najradšej by som s vami oboma šla hneď odtiaľto na nejakú zmrzlinu a potom späť domov. Takže nehnevajte sa na Killiána. *Požiada ich a opäť sa snedému mužovi poďakuje. Sama za mrežami - bolo to strašidelné. Rozhodla sa však aspoň zbaviť svojej mikiny, nech má aspoň niečo na prezlečenie, ak sa stane to najhoršie. Bolo jej takto iba v športovej podprsenke chladno, ale aspoň mala čas si v pokoji prejsť runy na svojich rukách, ktoré boli teraz mierne zašednuté. Pozrie do klietky vedľa a venuje jeden malý úsmev aj Killiánovi. Avšak…ani nevie, čo sa stalo. Iba sedela na zemi, keď jej celým telom prešiel silný kŕč, ktorý ju doslova celú hodil dopred. Sotva sa zachytila rukami. Posledné, čo si bývalá lovkyňa môže pamätať, je pohľad na zhrozené tváre svojich najbližších. Jej vedomie zaplavila bolesť a spolu s ňou aj sladká ničota pár sekúnd na to.*
*I keď do istej miery rozumel princípu Killiána, na druhej strane nevidel problém v tom, že by Mirjam na pár dni bola pod dohľadom preatoru kým by mala čas sa rozhodnúť. Keď však už všetci vchádzali do klietok nebol žiadny priestor na debaty. Nie teraz aj zajtra bol deň a bol si istý, že tu ráno ešte bude. Oboch mužov tak počúva, zdalo sa, že obaja vedeli čo robia najviac poplašená tak bola Mirjam uprostred. Bál sa o ňu neskutočne moc. S bielovlasým lovcom sa o seba len opreli. Zatiaľ čo Sanderovi mierne slzili oči a snažil sa na jej slová len prikyvovať. Gabriell cítil, ako sa mu zatajoval dych. Cítil, ako tma padá na budovu a krajinu. Obaja lovci tk sedeli pred celou zatiaľ čo za nimi stál čarodej. Keď sa z ciel začali ozývať hučania a výkriky, upreli pohľad na Mirjam pred nimi. Ich otázky však boli rýchlo zodpovedané. Gabriell sa už tiež len bránil slzám zatiaľ čo mladší lovec si prekryl ucho, aby nepočul praskanie kostí. Bolo to.. skutočné. Ukončené a nastala zmena ktorú by Gabriell nikdy v živote neočakával. Skryl tak hlavu sndera do svojej hrude zatiaľ čo len položí dlaň na mreže pred ním.* Prepáč mi, že som tam nebol skôr. *šepne zatiaľ čo pozoruje, ako jeho sesternica sa zmetá v bolestiach. Noc bola dlhá.. dlhšia, ako kedykoľvek pred tým. Zatiaľ čo Sander od únavy zaspal pomerne skoro Gabriell len bdel a hľadel na Mirjam, ktorá bojovala s klietkou. Jeho srdce bolo ťažké, ako kus žuly cítil každý jeden úder. Išlo o nikdy pred tým nepoznaný pocit. Nestratil ju úplne.. avšak stratil stále kúsok z nej. z jeho rodiny.* O všetko sa postarám.. *Hlesne zatiaľ čo pozrie na chlapca vedľa neho. jej pokyny zneli pred tým všetkým jasne a Gabriell ich mienil dodržať. Ráno sa pomaly preklápalo, zatiaľ čo vysoký lovec na podlahe pri klietkach čakal, kým sa Mirjam opäť premení.*
*Když dostane Kill svolení, tak si zaleze do cely. Zůstal narozdíl od Mir, která si svlékla mikinu, zatím ještě oblečený. Dokázal už vycítit, kdy se vynucená proměna blíží a sundat si oděv až těsně před ní. Tak také učinil. Jen co cítil, tlak, jak se mu začínají buňky a kosti přeskupovat, tak se postavil, svlékl si triko i kalhoty. Byl velmi rychlý a rovněž i ohleduplný k ostatním a proto se otočil ke stěně, když šel pryč i poslední kus jeho oděvu. Hned na to se jeho tělo začalo měnit a do dvou minut už stál v cele bílý vlk. Tedy skoro. Jen jeho tlapky a konec ocasu lehce tmavly. Zelené oči se zaleskly, jak je Kill nasměroval na Mir, která se v ten samý okamžik prohla v křeči.* /Já vím.. Já vím../ *Povzdechne si pro sebe v hlavě, když naslouchá jejímu utrpení. Otočí hlavu na oba lovce. I jejich utrpení bylo viditelné i slyšitelné. Když ale zaregistruje, jak Gabriell položil ruku na mříž, tak se zvedl a došel co nejblíž k ní. Trochu zavrčel a pak zakroutil svou mohutnou hlavou na nesouhlas. Mirjam se momentálně neovládala a škrábnout je nebo nedej bože kousnout do ruky stále přes mříže mohla. Až když lovkyně umlkla úplně, tak si za ni oddechl. I on při první proměně padl do bezvědomí a může říct, že to byla ta nejlepší možná varianta. Ve vlčí podobě přečkal až do svítání, dokonce se na chvíli prospal, kdy se jeho tělo začalo automaticky měnit zpátky. Každoměsíční rituál měl za sebou. Protáhl se, když na sebe rychle hodil oblečení, aby tady nebyl nahý a počkal, až je někdo půjde otevřít a pustit ven. Poté přešel k lovcům.* Teď by hned neměla být nebezpečná a myslím, že po probuzení bude lepší, když uvidí první vás.. *Pokyne jim rukou, aby to byli oni, kdo lovkyni vzbudí. Nehledě na to, že byla nahá a tohle pro ni taky musela být vhodnější varianta, než kdyby ji budil on, nebo někdo jiný z Praetoru.*
*Emerie se vrátila z dovolené tak akorát na přeměnu kvůli uplňku. Měla ještě dneska nahlášenou dovolenou, ale vrátila se už včera večer aby stihla dojet do Preatoru a přemenit se tam. Sice jela letiště ještě s kufrem, ale měla aspon u sebe věci na převelečení. Kufr si schovala a pak se nechala zavřít do jedné z cel k dalším Preatorům kvůli přeměně. Tenhle uplněk se jí zdál jako jeden z těch klidnějších teda z jejího pohledu. Ráno po přeměně hned jde pro své věci a převlékne se. U toho poslouchá další Preatory o tom co se stalo. Nadávání na papírování kvůli nováčkům naprosto přejde, ale zaslechne něco o tom, že přivedli těsně před úplnkem lovkyni. Žaludek se jí při tom sevře a nedá jí to a začne vyzvídat. Zjístí, že nefilim přivedli jednu z nich co byla pokousána, ale že víc neví že to měl na starosti Diego. Měla nějaké věci navíc a vydala se do cel, kde se okvykle zavírají nováčci. Jen co přijde cítí spoustu cizích pachů od vlkodlků, ale ucítí i jeden známý nad kterým se zarazí. Vejde k celám a rozhlédne se po místnosti. Všimne si vysokého snědého muže s krátkými vlasy, čí pach zná a je já povědomý. Porhlíží si Killiana a snaží si jej s něčím spojit, ale pak jí pohled přejde na čaroděje, který byl s nováčky a pak na mladého může, nejspíš Nefilim. Stiskne oblečení v rukách a odhodlá se konečně promluvit.* Kdo je ta lovkyně? Jméno. *Podívá se na věšechny muže zatím co myšlenky jí utíkají všude možně.* /Může být v NY více lovkyň nemusí to být zrovna ty dvě co jsi potkala./ *Snaží se uklidnit.* /Jenže ten blodák Sander říkal, že jich je málo, třeba jsou to jediné dvě lovkyně v NY. Pro boha i tak je to šance pade na pade./ *Uklidnění jí moc nejde tak se dívá na muže čekajíc na odpověď zatím co se očkem kouká i po celách.*
*Celé telo ju bolelo. To bolo prvé, čo jej napadlo, sotva sa začala prebúdzať. Nemala žiadne spomienky na to, ako sa premenila na čisto čierneho vlka s tmavými očami, ani to, ako niekoľko hodín udierala do všetkého možného v snahe utiecť z cely. Nemala spomienky na nič potom, čo premena začala.* /Je mi nejako chladno….alebo aspoň….ležím na niečom studenom./ *Začína si uedomovať aj toho, ako až neprirodzene dobre cíti chlad pod sebou a tak si naslepo prejde rukou po tele, s čím si uvedomí, že všetko oblečenie sa jej roztrhalo pri premene. Rýchlo sebou škubne pri prebudení a okamžite sa posadí, pričom si rukami aj nohami zakryje telo. Áno, stále jej len trochu dochádzalo, čo sa stalo a ako prvé si teda vypýta svoju mikinu…ale postupne na to na ňu začína doliehať. Hlavne v momente, ako potiahne zipsom, nech sa zavrie, a urve ho na vrchu pri hlave.*Stalo sa to, že? *Spýta sa nešťastne…aj keď…možno aj mierne bez emócií. Aj keď sa na tento moment pripravovala, bola natoľko zo všetkého neznámeho vystrašená, že mala chuť na mieste zaspať a už sa neprebudiť.* Nemá niekto fľašu tvrdého? *Zavtipkuje so zúfalým smiechom.*
*Gabriell najprv neposlúchol Killiánove vrčanie nakoľko videl, že Mirjam je len na začiatku premeny. Keď pred nimi už stál vlk.. sám by sa neodvážil. Neveril by, že by na niečo také hľadel.. Noc prebdel a tak ho mu pod očami naskočili jemné kruhy.* Viete pre ňu doniesť oblečenie? Deku? * Opýta sa ihneď keď videl, ako sa telo jeho sesternice jemne trasie na podlahe. Úsmev ani nic podobné nebolo možne hľadať na jeho tvári. Vnútorný konflikt mienil riešiť sám a neskôr. Teraz sa museli postarať o Mirjam. Sander ešte naďalej spal, dokonca ho preniesli ku recepcií na gauč aby neležal na zemi. Ked prijde nová žena len si ju prísne premeria zatiaľ čo sa postaví a opraší. Jeho drobný cop uz bol aj tak neporiadny a okuliare na nose už akoby nesedeli správne.* Mirjam Farwing. *Povie pri čom si všimne pohybu v cele kedy sa Mirjam prebúdzala. Ihneď prejde za prežu zatiaľ čo si k nej kľakne a slabo ju objíme. Ak nič aspoň ju takto zakryl pred očami okolia. S bledou tvárou na jej otázku prikývol.* /Je silná.. zvládne to./ Mirjam nie.. *Povie nakoľko sa obaval tohto najviac. Sebazničujúcej tendencia ktorá si pri premenených nefilim často vyskytla.* Postav sa keď sa na to budeš cítiť. *Šepne k nej zatiaľ čo ju hladí po miefne strapatých vlasoch.*
Omlouvám se, ale tady nemám žádnou pravomoc. Teď nemůžu pomoct.. *Zareaguje na Gabriellovi slova, načež se jeho pozornost zaměří na nově příchozí a ihned se mu lehce sevře žaludek. Samozřejmě že ji poznal. Ona jeho asi ne, ale pochopí hned ve chvíli, kdy se jí začne omlouvat. Teď na to ale nebyl prostor. Ustoupí stranou, aby mohla komunikovat přímo s lovci a hlavně jít do klece s oblečením.* Alkohol teď ničemu nepomůže, Mirjam. *Zakroutí ještě hlavou, než se koukne k východu.* Jestli mě omluvíte, tak počkám nahoře v hale.. Až bude Mirjam rozhodnuta, tak mi to přijďte sdělit. Případně kdyby se potřebovala na něco zeptat ohledně smečky, co by ji pomohlo v rozhodnutí.. *Pronese, načež se otočí a odejde zpátky nahoru, kde se posadí na jednu z podobných lavic, kde spal třetí z mladých lovců. Teď dole nebyl ničemu potřebný.*
*Sandera su nevšimla protože byl na recepci. Ale vudí ostatní muže, které nezná. Všimne si jednoho,, který bude mít nejspíše Asijské kořeny. A vzpomene si, že vlastně i Mir takové kořeny máš a pokud si dobře vzpomínala tak Mir říkala něco o bratranci.* /Ale taky to může být zástupce insitutu, že ano./ *Jenže všechny její naděje spadnou ve chvíli, když uslyší do Nefellim známé jméno.* Do Pr*dele. *Vydechne a rukou si vjede do vlasů a ještě víc stiskne kusy oblečení, co přinesla. Musí sez hluboka nadechnout, aby se uklidnila. Nevěřila že se tohle stalo. Hlavně věděla, co se může stát když se nefilim přemění. Zažila to. Znala jednoho co po přeměně to nezvládl a zabil se. Už jen to co řekla Mir o tom alkoholu v ní hrklo. Podívá se na Killiana a když odcháí tak se na něj podívá.* Myslím si, že my dva si máme co říct. *Podotkne když je Kill na odchodu a rozejde se blíž k cele, kde je Mirjam a neznámý nefilim. Dává si ale ještě odstup. Vlastně neví co pořádně říct.* Má něco na oblečení kromě toho? *Kývne směrem k její mikině a když tak položí věci ke mřížím. Pak vezme nějaké deky a hodí je nováčkům, kteří jsou jestě v celách jak je bůh svtořil - ne že by na bohy věřila. Pak se vrátí k cele kde je Gabriell a Mir.* Jsem Emerie. *Představí se Gabrielovi.* S Mir se..známe. *Podívá se na ni s lítostí.* Co-*Přeskočí sí hlas tak si odkašle.* Co se stalo? Jak se to stalo? *Zeptá se jich.*
*Nepotrebovala sa pozrieť na nikoho. Stačili jej ich hlasy, z ktorých až priveľmi cítila ich strach a ľútosť.* /Alebo žeby som už vedela zachytiť ich pach?/ *Zhrozila sa nad tým, koľko sa toho teraz pre ňu zmení. Samozrejme, že sa bála, keď teraz svojmu telu nerozumela, aj keď sa roky cvičila na to, aby ovládala takmer každý jeden sval jej tela s najväčšou precíznosťou.* Vyzerá to, že táto noc nebola najšťastnejšia pre nikoho. *Povzdychne si, keď jej všetci rad za radom odmietnu hocijaký typ úľavy od reality. Pohliadne na tvár svojho bratranca a opatrne mu priloží ruku na líce, kým palcom prejde po jeho kruhoch pod očami. Už dlho ho nevidela v tak zlom stave.* Aspoň môžem veriť, že rodina Tsai bude na Farwingovcov spomínať v dobrom? *Požiada Gabriela, nakoľko vedela, že týmto ich prastarých rod pravdepodobne kompletne zahynul. Opatrne bratranca objíme a naslepo poďakuje, keď ucítil, že niekto cez ňu prehodil deku, aby ju prikryl kompletne. Zdvihne pohľad, až keď si začne uvedomovať, komu ten známy ženský hlas patrí.* Ahoj, Emerie. *Pozdraví ju so slabým hlasom, ako mala chuť len plakať.* Nový neodchytený vlkolak ma napadol na hliadke, asi pol mesiaca vzad. *Objasní a konečne sa zhlboka nadýchne, aby zahnala slzy. Rukávom si zotrie tie, ktoré sa jej spustili po líci, a postaví sa, pričom si pridrží deku na svojich bokoch.* Sander je kde? *Chce sa uistiť, keďže chlapca nikde nevidela.* A…asi som sa rozhodla. Takže…pôjdem hore, dobre? *Snažila sa byť silná. Sama vedela, že ak by ostala a premýšľala by nad všetkým, zrejme by sa už nikdy nedokázala postaviť na vlastné nohy. Preto sa potrebovala pohnúť ďalej čo najskôr, a nie plakať nad rozliatým mliekom. Determinované vyjde až na prízemie, kde sa rovno pristaví pri Killiánovi. Mala rozcuchané vlasy, obrovskú mikinu s pokazeným zipsom zapnutú až po krk a deku okolo pása a nôh, ale aj tak sa snažila vyzerať, že to zvláda. Hlavne pre svoje okolie.* Pamätáš si, ako sme sa bavili, že…ako chránime tento svet. Ty aj lovci? Je možné….že by som takto mohla pokračovať v jeho ochrane? Ak pôjdem s tebou teraz?
Zvyšok sa počas premeny zničil. *Povie prosto žene, po cele ešte stále ležali kúsky jej starého oblečenia. Prekvapilo ho, že sa s Mirjam poznala. Nikdy nič také nespomínala.. alebo ju len nedostatočne počúval. Mal výčitky, že jej v Inštitúte nevenoval viac času.. až do teraz.* Gabriell Tsai. *Odvetí Emerie pri čom k nej kývne hlavou. Nehodlal k nej vystierať ruku najmä ak by to znamenalo, že by sa zdialil od Mirjam. Jej čierne runy na pokožke vybledli a vytvorili len jazvy, akoby stratili svoju silu.* Rodina Tsai bude a bola s rodinou Farwing od začiatku. Nepredpokladám, že toto je ich koniec. *Povie pri čom sa pousmeje aby svoju sesternicu uistil. Bolo to do istej miery symbolickŕ. Rod Tsai verboval Farwing tak sa to písalo v kronikách. Teraz držal v rukách posledného člena ktorý stratil svoju anjelskú stránku.* Budeme ti aj naďalej pomocou keď to budeš potrebovať. Kedykoľvek to budeš potrebovať. *Povie potichu kým nechá aby cez ňu prehodili deku.* Sander je na recepcií.. zaspal pomerne skoro. *Ubezpečí ju zatiaľ čo sa odtiahne a podá jej ruku, aby sa postavila na nohy.* Poď. *Kývne kým jej naďalej pomáha sa pohybovať teraz už však musela robiť rozhodnutia ona. Predstava že Gabriell však bude poslom týchto správ.. mrazilo ho.*
Rozumím.. Promluvíme si, až nebude prioritou Mirjam. *Odpoví Emerie a pak se vydá nahoru, kde čeká, jak vše dopadne. Jakmile zaslechne kroky, tak se zvedne opět na nohy a koukne se na bývalou lovkyni. Naslouchá jejím slovům a i jemu se vybaví jejich rozhovor, když se poprvé potkali.* Myslíte stát se policistkou a pomáhat chránit činy podsvěťanů před civily? *Ujasní si, že to je směr, kam by chtěla mladá žena pokračovat.* Možné by to určitě bylo. Absolvovala byste akademii, kde byste se naučila civilské zákony a střílet z civilské pistole. Pokud byste měla zájem, tak bych vám s tím pomohl. Poté byste mohla nastoupit na praxi na oddělení a nakonec se rozhodnout, který směr policejní práce by vám vyhovoval nejvíce. *Shrne ji stručně, co by ji čekalo, pokud by se tak rozhodla. Práce u praetoriánů měla jistě také své plusy, nicméně co Kill tak by očko věděl, tak nastoupení tréninků u nich byl běh na dlouhou trať a pravděpodobně by během něj nemohla potkat svou rodinu, co ji ještě zůstala. Ve smečce měla dle něj více volnosti. To jí ale nesděloval pokud se na to sama nezeptala. Snažil se zůstat co nejvíc neutrální, aby svou budoucnost zvážila neovlivněná.*
*Jen souhlasně přikvýne na slova Killiana. Nepředpokládala že to budou řešit hned. Podívá se na kusy oblečení na zemi a podá kalhoty a tričko muži, který bude nefilim. Udržuje si celou dobu odstup, protože ví že je lepší když na Mir bude za začátku mluvit někdo známý než ona. Přece jen zanly se ale rodina nebo kdokoliv kde Gabriel - jak se představil, byl. Podíáv se na Mir, ,dyž k ní promluví. Při jejích slovech se koukne na všechny nováčky, kteří včera prodělali proměnu a pak se podívá na Mir.* Mrzí mě to. *Špitne tiše a následuje je nahoru ke Kilianovi. Poslouchá je co řeší a velmi rychle jí dojde co jí Kilian nabídl.* /Takže on je policista?/ *Zvědavě se na něj podívá, ale nic nekomenutje. Tao všechno musí být pro všechny traumatizující. Hlavně pro chuděrku MIr. Sama Emčasi první proměnu nepamatuje a to jí bylo jen šest let.* /Hlavně ji pro boha hlídejte. Kdyby náhodu...Pokud by se.../ *Podívá se na oba muže jak Killiana a Gabriella. Je asi ale jistá, že její nefilimští přátelé si jsou vědomi stjené věci jako Emerie.*
Ďakujem ti, Gabriel. Ani neviem vyjadriť, aká vďačná som ti...za všetko. *Prizná mu úprimne. Myslela tým skutočne všetko. Že konečne dal do poriadku inštitút, že dal počas noci pozor na Sandera, ktorý to určite neniesol dobre, a že bol aj naďalej pri nej. Rozbehne sa teda potom aj spolu so zvyškom skupiny hore, kde konfrontovala Killiána. Jeho ponuka...neznela najhoršie.* Áno. Chcem chrániť všetkých aj naďalej, nech to bude znamenať hocičo. Kľudne podstúpim aj ďalší výcvik. /Aspoň budem mať vo robiť a nebudem mať čas premýšľať nad tým, čo všetko sa dosralo./ *Dochádzalo jej, že jej budú musieť spraviť falošné doklady, aby mohla nastúpiť normálne do práce, ale bola na to pripravená. Niečo už predsa len mala, tak bude na tom stavať.* Prepáč mi, Emerie. Rada by som ostala aj tu...ale... Chápeš, že? *Chce sa uistiť, že sa na ňu nebude vlkolačica hnevať, že si nevybrala ostať v Praetore. Ale asi by ju zožrali všetky myšlienky, ak by mala celý deň sedieť iba za stolom pri recepcii.* Ideme priamo k smečke? Alebo si môžem ísť pre veci? *Uistí sa, nakoľko mala stále okolo seba len deku a mikinu, ani topánky nemala.*
*Killián se na slova Mirjam pousměje a přikývne.* Myslím, že co se sebeobrany a boje týká, tak tam budete mít volnou propustku díky vaším zkušenostem. *Okomentuje její znalosti, než se koukne směrem k Emerie, když s ní Mirjam komunikuje. Následně se jeho pozornost vrátí k ní.* Nevím, jak to funguje v Institutu a jestli vás tam ještě pustí, ale dám vám čas do poledne pod podmínkou, že budete pod dozorem vašich známých. V poledne přijedu k Institutu a odvezu vás do Jade Wolf. Mezitím vám tam zařídím vlastní byt a informuju alfu. *Navrhne, jelikož i jemu přišlo nesmyslné, aby ženu bral z Praetoru jen v jejím provizorním zahalení. Ke všemu mu bylo jasné, že má v Institutu určitě nějaké osobní věci, které by si ráda odvezla.*
*Jwn všechno tak pozoruje z dálky a snaží se pochopit a pochopit co se vlastně pořádně děje. Teda chápe co se stalo s Mir, ale o jaké nabídce mluví a tak dále. Má hlavně o ni strach, aby se... aby ji něco nenapadlo. Tak poslouchá všechno co říká Killian a mus ísouhlasit. Asi je nejlepší dát někomu takové podobné poslání ikdyž v civilské verzi. Jen se lehce na Mirnjam ussměje.* ROzumím. Nic se neděje ale...Ne každý dělá kancelářku práci. Jsou tu lidi jako Diego nebo ti co pracují venku . Ale chápu. Budu držetp lace u smečky já... asi budu muset jít. Kdyb něco... zavolej Mir. *Položí jí ruku na rameno.* Jsem tu pro tebe a věřím...*Podívá na na Gabriella a spícího Sandera.* Že oni taky a nezapomínej na to. Nehledě na to co jsi zač stále budeš mít kolem sele lidi, kteří tě budou mít rádo. *Usměje se na ni a pak se podívá na Killiana.* Až vyřešíte Mir, víte kde mě najít. *Kývne kolem, aby věděl že myslí Preator.* Zatím se mějde a držte se. *Poví a s těmi slovy zmizí si pro věci, aby sama mohla odejít domů.*
*Bola rada, že chápali, o čo sa snažila. Aspoň trochu stability by jej to mohlo vrátiť do života, keď už sa nedá robiť nič iné. Nechcela hlavne strachovať nikoho navôkol, takže sa snažila byť silná pre všetkých z nich.* Ďakujem ti, Emerie. A zavolám ti, keď budem....na ubytovni, dobre? *Navrhne jej a zakýva jej, keď odchádza. Nervózne si pridržiava svoje oblečenie.* Áno, takto by mi to sedelo najlepšie. Vstúpiť dnu už nebudem môcť, ale poslala by som aspoň niekoho pre moje veci, nech sa môžem prezliecť niekde. Napíšem ti, keď už budem mať niečo pripravené. *Poďakuje sa aj Killiánovi a nešťastne sa otočí k spiacemu Sanderovi. Opatrne ho hladkaním po ruke zobudí, načo ho pevne objíme, až mu zapraská v kostiach a potom sa pod dohľadom jeho aj Gabriela vydá späť pre svoje už zbalené veci na izbe v inštitúte. Celú dobu však má čo robiť, aby zahnala svoje vlastné tmavé myšlienky, nech to nerobí chlapcom ešte ťažšie.*
*Přikývne na slova Mirjam a nechá ji s oběma lovci odejít, načež znova přikývne Emerie. Věděl, že si s ní musí promluvit a omluvit se jí, ale teď musel plnit svoje povinnosti bety. Z Praetoru proto jel rovnou do Jade Wolf, které se taky probouzelo po náročné noci. Ihned vyhledal alfu, aby mu sdělil, jak noc dopadla a že se Mirjam rozhodla přidat ke smečce, načež zařídil ještě to, aby byla přímo v Jade Wolf i ubytovaná v jednom z jednopokojových, ale prostorně zařízených bytů, které měla smečka k dispozici. Kolem poledne už poté čekal zaparkovaný před Institutem. Pomohl Mirjam s věcmi a ujistil ji, že nakonec všechno bude v pořádku, než ji odvezl do Jade Wolf a zanechal v péči smečky s tím, že se pokusí co nejdřív vyřídit nějaké doklady a informace o tom, jak se přihlásit do akademie.*
*Konečně jí končila ta její blbá náhradní směna za jednu z chybějících kolegyň, od rána do teď zastupovala. Věděla, že není jediná, která takto blbě schytala službu, protože někteří z kolegů také zaskakovali. Proto napsala do společného whatsapp chatu jestli s ní někdo nechce jít na happy hour do jedné z restaurací nedaleko sídla Pratoru. Přidala k tomu i odkaz na restauraci a čekala jestli někdo odopoví. Dostala několik odpovědí, že lidi nemůžou. Nad tím jen protočí očima a podívá se po místnosti, kdo z kolegů ještě teď končí a mohla by ho otravovat.*
*Měl mít dneska volno, aby se mohl soustředit na svůj spisovatelský um, ale nakonec skončil mezi ostatními členy Praetoru. Vlastně mu nevadilo, že nakonec trčel v sídle a hlídal zavřené vlčí mláďata, která si teprve procházela proměnou, protože to pro něj byl jeden z nejlehčích úkolů. Mladí vlci byli naštěstí natolik ukáznění, že je okřikl celkem pětkrát a vstávat musel jen jednou. Dobu, co trávil u cel, si krátil psaním nových poznatků do svého koženého deníku, který nosil vždy u sebe. Ať už jen tak v ruce nebo v brašně či batohu, byl jako jeho součástí. Směna mu tedy velice rychle utekla, a když jej přišli vystřídat, zavřel kožený notes, předal hlášení a vydal se ze sklepení. Zprávu, která přišla do hromadného chatu, ignoroval. Všiml si jenom jména, které mu svítilo na obrazovce. Většinou si všechny zprávy čte až večer a odpovídá jen v případě, že se ho týkají. Telefon tedy vytáhl jen ke zjištění času, a poté jej zase schoval do zadní kapsy svých černých kalhot. Koženou obnošenou brašnu si přehodil přes rameno a skrčil tak látku své smetanově bílé košile. Očividně mu to však nijak nevadilo, protože svůj svrchní oděv nijak neupravil, jen si dál vykračoval chodbou, než zahnul za roh, kudy se šlo k hlavní recepci. Prsty pevně svíral jarní svetr v khaki barvě, nejspíš proto, že brašna nebyla moc velká, aby se mu do ní svetr vlezl. Jeho chůze byla svižná a jeho krok dlouhý, takže teď už stál u recepce a oznamoval svůj odchod, když si všiml kolegyně, která postávala opodál.* /Není to ta, co psala do společného chatu?/ *Očima přejede celou její postavu od hlavy až k patě, než se otočí na recepční, usměje se a vydá se směrem ke kolegyni.* Hezké odpoledne, slečno Blakesley. Normálně zprávy ze společného chatu přes den nečtu, ale té Vaší jsem si všiml. Už máte někoho s kým byste šla, nebo se mohu přidat? *Zeptal se s nemizejícím úsměvem.* Mimochodem, zahlédl jsem Vás tady už několikrát, ale ještě asi nebyl čas se představit. Jmenuji se Diego. Diego Cadwalader. *Ke svému zářícímu úsměvu a radosti v očích přidá ještě nataženou ruku směrem k Emerii.*
*Dneska s ní ani nebyla Oksana na směně, protože řešila nějaké věci v terénu a přirazovala pár mladých čarodějů k nějakému mentorovi takže běhala po celém New Yorku. Proto jí taky neodepisovala. S taškou přehoenou přes rameno čekala u kanceláří jestli se někdo zvedne a bude odcházet, aby si jej odchytla. Podívala se ještě na recepci, kde seděl recepční James, starší pán, kterému jen pokynula s úsměvem na tváři. Emerie si začne hrát s knoflíky na její vzorvané košili, která vypadala jako kdyby ji vzala něčímu otci z šatníku. Což bylo dost pravděpodobné, protože tuhle červenou prouškovanou košili měla z trif shopu. Navíc si dnes ani nebrala bundu protože mělo být odpoledně Když se ozve mužšký hlas tak zvedne hlavu, kteoru musí zaklonit kvůli výšce muže.* Zdravím. stupňů..*Uhm...*Koukne se do kanclu jestli se někdo nechce přidat a pak se podívá na Diega.* Myslím si, že se můžete přidat. Zdá se, že ostatní nemají zájem nebo čas. *Mykne prostě rameny a přijde jeho nataženou ruku, kterou potřese.*To by bylo špatné, kdyby jste mě tu neviděl když je to moje práce. *Zavtipkuje.* Ano slyšela jsem už o vás, Oksana mi něco málo vyprávěla. *Usměje se na něj zdvořile.* Emerie Blakesley. *Představí se, ale měla takové tušení, že on nejspíš její jméno bude znát.* Děláte často, že se představujete skoro jako James Bond? *Cuknou jí koutky nahoru.* Můžeme vyrazit? *Zeptá se když jde ke dveřím kde otiskem prstu si nahlásí odchod.* Tam kam půjdeme se jmenuje Duffy's, nevím jestli jste tam už byl. Mají tam docela luxusní kuřecí křídla a burgery. A taky... happy hour. *Podotkne na cestě tam.* Občas si od tud objednávám jídlo když si nepřinesu oběd. Jistě to znáte, ti lidi jsou fakt hovada a s ní i to co jim nepatří. *Protočí očima.*
*Také potřásl rukou a stáhl ji zpět k tělu. Následoval Emerii ke dveřím, kde si také otiskem prstu nahlásil odchod a vylezl za ní ven ze sídla, čímž ji dal najevo, že můžou jít. Poslouchal ji, než skončila a on se mohl pustit do odpovědí.* S tím představováním je to zvyk. Dělám to tak pořád a už mi to vlastně ani nepřijde, že je to jako bych byl James Bond, *tiše se zasmál, než pokračoval.* Asi úplně nevím, kdo je Oksana, ale spíše by mě zajímalo, co jste o mně slyšela? *zeptal se s povytaženým obočím a vážnou tváří, ale dlouho to nevydržel.* Promiňte, neumím být vážný. Jen pokud se jedná o důležité věci. Nesejde mi na tom, co vám o mně kdo řekl. Jsem zastánce toho, že by se nemělo dbát na řeči ostatních a udělat si obrázek o druhých sám. Dá se pak vyhnout spoustě konfliktů a nedorozumění. *Pokrčil rameny, upravil si popruh své tašky a pokračoval v chůzi.* Mimochodem, v té restauraci jsem nebyl. Znám jen ten název, procházím občas kolem, takže se těším, že vyzkouším něco nového. *Znovu se mu na tváři objevil úsměv jako by byl už jeho nedílnou součástí a pohledem zabloudil k Emerii. Na její poznámku o snězených cizích obědech se uchechtl a přikývl. Byla to chvilička, co šli v tichosti, než se nadechl, aby položil Emerii otázku.* Jak jste se vůbec ocitla v Praetoru? Co vás vedlo k takové práci? *Pár vteřin po jeho vyřknuté otázce se zastavil a očima přeběhl po nápise nad dveřmi restaurace.* /Duffy's. Jsme tady./
*Pobaveně jí cuknou koutky nahoru při jeho slovech o představování.*Rozumím, jak se říká zvyk je železná košile je to tak? *Zeptá se řečnuckou otázkou na kterou neočekává odpověď a pak jen prostě mykne rameny.* Oksana je čardějka, taky pracuje pro Preator dnes řeší ale nějaké věci ve městě. Jistě jste ji někdy potkal nebo s ní mluvil. Taková vysoká, hubená, dlouhé bílé vlasy...*Popíše v rychlosti Oksanu a pak mávne rukou nad jeho slovy.* Ale ne to nebylo něco co by mi vyloženě o vás říkala to bylo takové to ženské plkání. Ve stylu, jestli jsem si všimla toho cituji: "Hezkýho modrookýho blonďáka, co vypadá jako ten herec z toho sexy seriálu.". *Jedno slovo však vynechala, protože nebylo zrovna slušný. A nad tím se lehce ucehchtne. Porože za tu chvilku co měla možnost si Diega prohlédnout tak musela slova Oksy jen potvrtdit.* Snad vás nezklame. *Uchectne se zatím co kráčí k restauraci. Při jeho otázce se nadechne, že odpoví ale to už se ocitnout před restaurací, kam první vejde ona a poprosí o stůl pro dva, ke kterému je hned odvedou. Em se posadí a pak se podívá na svého společníka.* Je to dlouhá historie. Ale ve zkrace jsem se u Preatoru ocitla už když mi bylo dvanáct a nějak jsem u toho už zůstala. Preator mi hodně pomohl a cítila jsem takové nutkání tu pomoc...dát dál tak jsem se přidala jako člen. V preatoru pracuju už od osmnácti, ale to byly nějaké jen malé práce protože jsem si dodělávala na Comunnity collage ještě psychologii, teda kurzy psychologie a umění. Ale to je jedno...Prostě takhle. *ucehctne se tiše.* A co vás? *Opratí mu otázku.* Jak jste se sem dostal, proč? Porč zrovna tohle?
*Následoval ji do restaurace a poznámku o tom, že by měl muž vcházet první spolkl. Je to jen jeho zásada, jenže ne každý ji umí přijmout. Z ramen si sundal svou brašnu a opřel ji o nohu stolu, následně si odsunul židli, na kterou si vzápětí sedl. Opřel se lokty o stůl a poslouchal Emeriino vyprávění. Když skončila a oplatila mu otázku, přitiskl záda na opěrátko a usmál se na ni.* Se mnou to bylo složitější. Jako nováčka mne našel jeden člen Praetoru a naučil mě všemu, co jsem potřeboval vědět, abych se mohl začlenit do smečky. Byl jsem však hodně vzpurný ohledně pravidel. Odešel jsem z jedné smečky a našel si druhou, kde to bylo velice podobné. Rozhodl jsem se opustit i druhou smečku a vyhledat svého učitele. Díky němu jsem tam, kde jsem, tedy v Preatoru. *Ukončil svůj monolog v momentě, kdy přišel číšník. Podal lístek Emerii, poté Diegovi a hned zase odešel.* Oksanu jsem asi zahlédl, ale povězte mi... To vaše ženské plkání..., *vzpomněl si na rozhovor před restaurací.* Jaký seriál máte na mysli? Rád bych věděl, koho vám připomínám. *Usmál se a podíval se na svoji kolegyni, než otevřel jídelní lístek a začal bloudit očima po nabídce.* /Hm, hovězí hamburger se sýrovou omáčkou a čerstvá zelenina? To nemohu odmítnout./ *Odložil nabídku stranou, protože měl již vybráno a rozhlédl se po interiéru oné restaurace. Všechno vypadalo tak čistě a útulně.* /Nejspíš si sem zajdu znova./
*Emerie tiše poslouchá vyprávění Diega o tom, jak se on dostal k Preatoru. Cuknou jí lehce koutky při tom, když řekne že byl vzpurný.* Páni, na nějaké rebela bych vás zrovna netipovala...Ale hádám, že rozumím vašemu rozhodnutí. Přeci jen Preator dává větší volnost a zárovaň je také svým způsobem smečka. *Pousměje se lehce. Pak pozdraví číšníka a vezme si od něj menu a začne jej hned zkoumat ale zvedne od nabídky oči, aby se podívala na Diega.* Upřímně, ani netuším jaký seirál...Ale asi něco na netflixu a jak ji znám tak to bude něco...Trochu lechtivého. Bridgeton nebo něco takového hádám. Vím, že mi to říkala i tne název seriálu ale hned jsem to vypustila z hlavy. *Mávne nad tím rukou jako kdyby ji to vůbec nezajímalo.* Moc se na seriály nekoukám.. teda pokud se nejedná o dokumenty o opravdových zločinehc. *Ucehchtne se lehce.* Co vy? Sledujete seriály nebo tak? Co děláte ve volném čase? *Zeptá se a podívá se na něj přes hranu menu než zase sklopí pohled.* /Asi si dám ten jejich Club sandwich./ *Napadne ji, protože to byla klasika kterou si obvykle tady dávala.* Je tu to útulné, že? Máte vybráno? I co k pití? *Zeptá se zvědavě.*
Vypadá to tady náramně. Myslím, že tady nejsem naposledy. *Usmál se na Emerii a znovu přejel prostor očima.* Mám vybráno. Vy také? *Zeptal se, protože si nebyl jist, zda ještě přemýšlí, co si dá. Využil tedy situace a zareagoval na její předchozí otázku o seriálech.* Na seriály se nedívám. Vlastně ani na filmy. Asi mám dost nudný život, ale popravdě na to nemám čas. Občas si pustím nějakou starou klasiku, když se výjimečně naskytne volný večer, což se stává opravdu málokdy. *Uchechtnul se, jako by si v hlavě vybavil, kdy měl volný večer.* /To bylo... hodně dávno./ *Mírně odlepil své záda od opěrky a založil si ruce na hrudi, než pokračoval.* Ráda se díváte na dokumenty o vraždách? *Obočí mu vystřelilo výš, ale na tváři mu pořád zůstal úsměv. Naklonil se ke stolu a lokty se o něj opřel, aby se mohl nahnout blíž k Emerii.* Tak doufám, že ten díl o mně přeskočíte. *Skoro zašeptal a s vážnou tváří se na ní podíval. Nevydržel však příliš dlouho na to, aby v ní vyvolal jakékoliv pocity. Koutky úst mu cukaly do stran a po chvíli se nahlas zasmál.* Promiňte, to byl takový špatný fór. *Z nenadání se u nich zase objevil číšník. Diego mu podal jídelní lístek, který měl už nějakou dobu položený na rohu stolu a řekl mu svou objednávku, ke které přidal karafu vody. Poté se podíval na Emerii, zda už si taky objedná, a pokud ano, počkal až se vysloví.*
*Zvedne obočí při jeho slovech.* A co děláte když teda nekoukáte na filmy ani seriály a značujete svůj život za..nudný? Chodíte jen do práce od devíti do pěti a to je vše? *Tohle se jí nechce věřit. Takový život musí být ubíjející a on s tím jak vypadal...určitě neměl problém si najít nějakou zábavu.* /Pretty privilege.../ *Nad jeho otázkou Emerie jen mykne rameny a sama se nevěomky opře zády o opřerku židle.* Dívám, to ano. A rádá do toho typuju, co bylo rukou podsvěťana a co udělal civil. A musím říct...Civilové jsou pěkný hovada, takové zvěrstva. *Zakroutí hlavou. V očích jí zajiskří, když se k ní nahne.* To záleží na tom jestli jste pachatel nebo oběť. Ale vzhledem, že tu předemnou sedíte druhá možnost je hádám pasé...Zatím. *Myskne rameny a rty se jí zkoutí do úšklebku. Svůj výraz však drží o něco déle než on než sama rozsměje. Bohužel si vzpomene i na nedávné události toho co udělala a uhne pohledem.* /Jo tam to by byl krásný případ pro nějaký true crime dokument./ Klidně s těmihle "špatnými fóry" pokračujte. Nejsem květinka co by se rozklepala nad takovým humorem. *Cuknou jí koutky nahoru než k nim přijde obsluha a sama si obedná ale místo vody si dá prostě pivo.* Vy si nedáte nějaký drink, je tu happy hour. *Kývne k ceduli u baru.* Nejste na pivo, máte raději koktejly? *Zazubí se.*
*Podíval se na ni.* Já jsem spíše na whisky. Pivo si dávám jen občas, a přes den většinou nepiju. *Vysvětlil další ze svých zásad a znova se opřel o opěrátko.* Souhlasím s vámi ohledně civilů. Co občas dokáží udělat je někdy děs, ale také jsem byl civil, takže bych šel sám proti sobě. Občas je zlo potřeba, aby se dělo i dobro. *Zakončil filozoficky, načež na stole přistála karafa s průzračnou vodou, skleničkou a pivo pro Emerii. Očima poděkoval servírce a natáhl se pro džbán, ze kterého ulil do své prázdné skleničky.* Nejsem naštěstí ani pachatel, ani oběť, ale třeba to jednou přijde. *Pokrčil rameny a pokračoval.* Dost času trávím po barech s kytarou. Praetor není má jediná práce. Píšu písničky a občas vydám nějakou knihu. To je důvod, proč se nedívám na filmy či seriály. Nemám na to prostě čas. *Usmál se a dopřál si velký doušek vody.* Jak vy trávíte večery, slečno Blakesley? Myslím, že to, co jsem vám řekl, nejspíš působí dost nudně. Máte něco lepšího? *Zeptal se, když položil pohár na stůl a věnoval ji jeden ze svých pohledů, který nejspíš značil, že ji poslouchá.*
*Chápevě nad jeho slovy přikývne.* Ale notak, dejte si se mnou drink. Jen jeden. Je to happy hour...*Přemlouvá jej jako takový satanáš na rameni, co navádí na špatné věci. Nad jeho slovy se pozastaví. Někdy zapomínala na to, že vlastně vlkodlaci jednou přece jen byli také civily.* Někdy na to zapomínám... Že vlastně jsme civily také byli. *Přizná.* Když se člověk tak dlouho pohybuje hlavně ve společnosti ostatních podsvěťanů tak hádám... že zapomene že byl civilem. *Zamyslí se filozoficky. * Jak dlouho jste proměnený? *Zeptá se zvědavě. Chvíli před tím než přijde servírka, takže je nezaslechne. Poděkuje jí za pití a hned si upije piva zatím co si Diego nalévá vodu.* Stát se může cokoli. Život je vrtkavá potvora. *Zasměje se tiše a pak poslouhá jeho slova a obočí jí vyletí pěkně vysoko, když zmíní že hraje na kytaru, píše a vydává knihy.* Oh takže pán je umělec. *Zazubí se na něj.* A vůbec to nezní nudně. Co píšete za písničky? A co za knihy? Ne, to mě nechejte hádat...*Podívá se na něj a lehce přivře oči jako kdyby se snažila z jeho hezké tváře vyčíst co by mohl tento muž psát za knihy.* Viděla bych to na nějaké thilerry nebo detektivky. Nebo...nějaký filozofický román. *Odhane nakonec. Netuší jestli si typla správně, ale podle toho jak vypadal a jak se oblékal... typokvala něco takového.* A co se týče mě.. Jsem umělkyně na volné noze kromě Preatoru. Prodává svoje umění a výrobky na internetu. Kreslím a maluji obrazy s Native american tématikou a do toho vytvářím ještě svíčky ze sojového a včelího vosku a k tomu ještě i mýdla. *Vysvětlí co dělá ve svém volném čase.* Ale vždycky si moc ráda najdu čas na nějaký seriál nebo dobrou knihu.
Takže také velmi kreativní osoba. To velmi cením. Rád bych viděl vaše obrazy, pokud k tomu svolíte. *Zareagoval s nadšením na její zmínku o umění, které vytváří. Umění v jeho životě hraje velkou roli, může se ním inspirovat k psaní, což ho donutilo udělat ladný pohyb rukou k nohám stolu, kde měl svou koženou brašnu. Vytáhl z ní svůj notes v černé kůži a vyložil jej na stůl.* Ani jedna vaše odpověď není správná, slečno. Píšu básně, většinou. Také mám teď rozpracovaný jeden román, který vůbec není filozofický, *otevřel deník na jedné z popsaných stránek, otočil jej směrem k Emerii a přisunul ho blíž k ní.* Tohle je jedna z písní, kterou jsem napsal. Ve zkratce je o chodu života a jeho cykličnosti, ale je skvělé, že si v tom každý člověk najde něco jiného. *Usmál se na ni a znovu se natáhl do kapsy své brašny. Chvíli v ní šmátral, ale nakonec vytáhl malou knížečku žluté barvy a černým nápisem "Žlutá je barva slunečnice".* A tohle je jedna z novějších vydaných básnických sbírek. *Položil knížečku vedle deníku a nechal Emerii prostor, aby si mohla obě věci prohlédnout.* Toho jména si nevšímejte, je to pseudonym. *Poukázal na hřbet knihy, na němž stálo jméno "Guidy". Zatímco nechal svou kolegyni se hrabat v jeho osobním majetku, rozhodl se ji odpovědět na její předešlou otázku, ale ještě než začal větu, rozhlédl se.* Není to dlouhá doba, ale přijde mi to jako věčnost. Zažil jsem dost, možná proto mi to tak přijde, a hlavně jak říkáte... Ve společnosti podsvěťanů zapomínáte, že jsou také byla jednou civilem. *Natáhl se pro vodu, aby se znova napil. Nakonec si vzpomněl na poslední věc, kterou Emerie řekla, povzdechl si a usmál se na ni.* A když mají happy hour, dám si tedy s vámi pivo, ale jen pod jednou podmínkou. Přestaneme si vykat, pokud vám to nevadí. *Vyložil své přání a přenechal tak Emerii rozhodnutí. Znovu se rozhlédl po restauraci, než k nim přišla servírka, která jim donesla jejich objednané jídlo.*
*Em se jen lehce pousměje.* Jistě ráda vám něco ukážu. Mám spousti věcí na svých sociálních sítích, takže není problém něco během pár vteřin najít. *Mávne nad tím rukou a sama si z tašky vytáhne telefon a v rychlosti najde aplikaci instagrmu a tam najde svůj umělecký profil. Zatím Diego vytáhne svůj notes.* Oooh básník. Píšete nějaké milosté sonety? *Zazubí se na něj škádlivě. Byl tak uhlazený, dávalo smysl že psal básně.* A o čem je ten román? Hádám že by asi nebudete psát lechtivé dámské romány. *Ale kdo ví třeba jo a to by jí docela překvapilo. Samam k němu přisune svůj telefon, aby se on mohl podívat na její uměn. Zatím co ona si přečte jeho písně a pak zvedne obočí nad žlutou knihou básní.* Proč pseudonym? Stydíte se vydat pod svým jménem? *Přejede prsty po písmenkách jména autora a zvedne tázavě obočí.* A proč zrovna Guidy? Má to nějkou spojitost se slovem "vůdce"? Pokud ano, není to torchu... egocentrické? *Ucehctne se tiše než si očima začne číst text písně, ale zároveň poslouchá jeho slova. Přece jen zvládne víc věcí najednou.* Já má pocit, že jsem nidky civilem nebyla. *Přizná.* Přeměnili mě když mi bylo šest. takže jsem si nezažila třeba patnáct let civislkýho běhání a pak tajení rodičům, že mezes není jediná moje měsíční záležitost. *Mykne ramene a tak nenápadně něco o sobě prozradí, teda kromě opravdu přímého humoru. Pak k němu přisune notes, kde četla jeho píseň a vezme si knihu básní a otevře ji na náhodné stránce a začne číst i ji. Při jeho slovech se na muže podívá přes hranu jeho knihy a koutek vse jí zvedne do úšklebku.* Dobrá, to zní fér. *Zazubí se a piodívá se na servírku, když ji přinese jídlo. To Em posune knihu básní zpět k němu a podívá se na něj s lehce přievřenýma očima, skoro jako nějaký kritik.* Hezké, zajímavé... k zamyšlení. *Zhodnotí a lehce poklepe prsty na oblálknu knihy.* Své výtisky knih nosíš u sebe často? *Zvedne podovaně obočí nakonec.* Dáváš ženám přečíst svoje básně nebo je recituješ, abys je dostal do kolen? *Podívá se mu do očích a v těch jejích zajiskří vtipem.* Už se na to nějaká chytla a má tě v chomoutu nebo v partnerství? *Vyzvídá zvědavě, ale podívá se mu na ruce a nevšimne si žádného snubního prstenu.* Každopádně dobrou chu't. *Kývne k jídlu.*
*Odsunul od sebe svůj talíř s jídlem a natáhl se pro telefon.* /Jídlo počká./ *Projížděl stránku s obrazy a připadaly mu opravdu zajímavé, což bylo na něm poznat skrčeným obočím.* Líbí se mi. Všechny. Je v nich hloubka. *Podíval se na Emerii a posunul po stole její telefon zpět k ní. Její názor na sbírku básní a jeho písničky ho zaujal, ale rozhodl se schovat svůj majetek zpět do brašny. Vzal tedy deník společně s knížečkou do ruky a vrátil je do kapsy, ze které je předtím vytáhl. Emerie stihla souhlasit s jeho nabídkou, proto k sobě zavolal zrovna procházející servírku a požádal ji o pivo. Emerie měla spoustu otázek, ale chtěl ji nechat chvíli čekat, proto se rozhodl odpovědět až po několika minutách, kdy mu na stole přistála sklenička s hnědozlatou tekutinou. Pozvedl ji, podíval se na Emerii a prohlásil.* Tak na tykání. Dobrou chuť a zároveň na zdraví! *Nevěděl zda si bude chtít cinknout, proto jen naznačil ťuknutí malým pohybem směrem k Emerii, napil se a mrknul na ni. Následně si k sobě přisunul talíř a oddalovat tak svou odpověď na několik otázek. Potřeboval si ji promyslet, proto si dopřál několik soust svého hamburgeru, než talíř opět odsunul bokem, opřel se lokty o stůl a oči připíchl na Emerii.* Pěkně popořadě, má drahá kolegyně. Píšu to, co mi život nabízí. Je to většinou o lásce, štěstí, radosti, ale i o smutku, smrti a strastech. Nejsem Shakespear, abych psal sonety, ale určitě mám několik milostných básniček, které by se za sonety daly považovat, každopádně, na mistra Williama nemám. Co se týče toho románu... nech se překvapit. Sám ještě pořádně nevím, jak se to vyvine. Nejsem spisovatel, který píše, protože musí. Nechávám věci uzrát. Nechci, aby to byla uspěchaná kniha, takže ti nemohu vlastně nic víc prozradit. Další otázka byla na pseudonym, pokud se nemýlím. *Odkašle si, než opět začne mluvit.* Pokud je to jediný význam, který znáš, tak egocentricky znít může, ale přikláněl bych se spíše k významu " Průvodce". Mám za to, že každý ve svém životě má své průvodce a má kniha může být jedním z nich. Není to o tom, že bych neměl rád své jméno, jen mi to přišlo pěkné ve spojitosti s obsahem, který předávám pomocí psaní. *Svůj pohled, který neustále směřoval k Emerii na chvíli odklonil bokem a pevně stiskl víčka, jakoby přemýšlel na co se jeho kolegyně ještě ptala.* A odpovědi na poslední tři otázky shrnu. Ano, své výtisky občas nosím u sebe. Občas si je čtu, protože v nich nacházím pořád něco nového. Ne, nedávám ženám přečíst své básně často a už vůbec je nerecituji abych je dostal do kolen. To za potřebí opravdu nemám. *Zasmál se, protože mu to přišlo vtipné, stejně jako její poslední otázka na kterou se chystal odpovědět.* Nebudeš mi věřit, ale většina žen neocení básníky a romantiky. Nejspíš pro ně nejsem dostatečně zlý, takže ne. Nejsem ani ženatý ani zadaný. *Hlasitě si oddechl, když dokončil vše, na co se jej Emerie ptala. Přisunul si k sobě zpět talíř a pustil se do jídla. Sousta zapíjel pivem a občas se podíval na Emerii, jak si vychutnává své jídlo.*
Děkuji*Jen se na něj usměje a souhalsně přikvýne nad jeho slovy ohledně jejího umění. Nechá jej aťb si objedná pivo zatím co ho zahrnuje spoustou zvědavých otázek. Když mu přinesou pivo přiťukne si s ním.* Tak teda na tyání. *Hned se zkluboka napije studeného piva. Sama si dá při čekání na jeho odpovědi do pusy pár hlanolek a zakousne se do jídla. Nad jeho slovy se lehce ušklíbne.* Shakespear je bohužel jen jeden. Ale určitě můžeš být aspoň z půlky dobrý jako on. *Podotkne s mrknutím. Pak jej dál poslouchá.* Ale nemůžeš prostě psát jen tak o ničem bez toho, abys věděl kam to míří. Pokud to tak píšeš jsou to jen.. neuspořádané myšlenky na papíře. Takhle ti ta kniha bude trvat věčnost napsat, ne? *Zeptá se zvědavě. Poslouhcá jeho lsova ohledně pseudonymu a pak se ušlíbne.* Tak jsem to myslela, asi jsem svou myšlenku vyjídžila špatně...Každopádně...Nebylo by lepší kdyby si tvé jméno spojevali s tou knihou místo nějakého... Průvodce. Aby viděli tvoje jméno, tvou tvář kdo sstojí za tímhel dílem? *Zvedne tázavě obočí atím co se napije svého piva. Její poslední tři otázky byly spíš jen rýpavné vtípky, dobírání se ho jestli opravdu tohle na někoho funguje.* Jak můžeš nacházet něco nového v tom, co jsi napsal ty sám? Rozumím tomu u cizího díla, ale sám u sebe? *Nechápavě se na něj podívá.* To snad předstíráš, že to napsal někdo jiný a snažíš se odprostit od toho, že je to tvoje? *Zajímá se. Pak jí cuknou koutky nahoru a prohlédne si ho jediním dlouhým pohledem.* /Jo tak tenhle žádný básně a sonetry rozhodně nepotřeboval./ *Podotkne pro sebe v myšlenkách když si ho tak prohlíží.* To ne-e. To si musíš dělat prdel. Vždyť vypadáš jako Adonis z reklamy na řecký jogurt a nebo ti týpci z reklamy na zmrzlinu Mrož! To ti nevěřím. *Rozhodí rukou, když se dozví že je nezadaný.* Co se s tebou v tom případě špatně? *Zvedne obočí.* Jsi psychopat? Máš nějaký parent issues? Trpíš nějakou jinou poruchou osobnosti? *Prohliží si ho podezdřívavě. Ale u toho jak jí cukají koutky nahoru mu musí dojít, že to myslí jen jako vtípky a rýpání. A do toho si kousne znova do sévho sendviče.*
Omyl, Emerie. Já vím, kam to míří, jen si to nechávám pro sebe. Propracovávám postavy, okolí do kterého je příběh zasazen. Není to jednoduché. *Vyvedl z omylu svou kolegyni a mohl tak působit trochu dotčeně.* Já se nehoním za slávou. Nepotřebuji a nechci, aby čtenáři znali mé jméno. Proto jsem anonymní autor. Nejezdím na knižní festivaly, s nakladatelstvím komunikuji tak, aby si o mně samotném mysleli, že jsem asistent spisovatele... Je to složité a mám k tomu své osobní důvody. *Vysvětlil upřímně a vážně. Jeho úsměv na chviličku zmizel. Emerie se nejspíše dotkla jeho citlivého místa, ale on si to nebral příliš osobně. Nakonec se znovu usmál a začal vysvětlovat.* Nevím jak ti to mám vysvětlit. Možná ti to zkusím vysvětlit na obrazu. Namaluješ nějaký obraz a po nějaké době se na něj znova podíváš a třeba zjistíš, že v tobě vyvolává úplně jiné pocity než v době, kdy jsi jej malovala, nebo v něm najdeš další význam, kterého sis předtím nevšimla. Takhle to mám já s básněmi. Občas si je přečtu a najdu v nich něco nového. *Do snězení jeho hamburgeru zbývalo posledních pár kousnutí, proto se do něj pustil. Strčil si pár hranolek do pusy a zbyl po něm jen prázdný talíř. Zapil všechny ty kalorie pivem a pohlédl na Emerii. Musel se zasmát, protože se ji na vrchním rtem rýsovala pěna od piva.* Vypadáš jak mušketýr. *Řekl ji a poukázal prstem na svůj vrchní ret, aby ji naznačil, co z ní dělá mušketýra. Následně se však pobavil další její poznámkou ohledně jeho výzoru.* Tak to ti teda pěkně děkuji. Proč mě radši nepřirovnáš k někomu méně heroickému? Třeba k... Herculovi? *Hlasitě se zasmál.* Dělám si srandu. Možná, že můj humor je se mnou špatně? Nebo tak jak jsem říkal, jsem příliš hodný. I když, myslím si, že občas umím být i zlý. Nebo jen odmítám s nějakou ženou být. To je taky dost možné. *Pokrčil rameny a natáhl se pro vodu, aby spláchl chuť piva.*
Oh takže pán je tajnůstkář, neboj se nápad ti neukradnu. Ale fajn. Počkám si až to napíšeš. klidně můžu být tvůj první beta čtenář. *Zazubí se na něj a pak poslouchá jeho slova a a pak chápavě přikývne.* Tak to potom chápu. Ale je to škoda. Schovávat se. *Pousměje se trochu, protože evidetně narazila di citlivého místa a to nechtěla. Pak jí začne vysvětlovat z pohledu obrazu.* To nedělám. *Přizná.* Umění je subjektivní a na každýho má působit jinak, o tom to je. Já obykle cítím to samé, idkyž se na ten obraz podívám rok po té co jsem ho namalovala. Nesnažím se tam najít významy, kterých jsem si nevšimla od toho jsou ostatní lidi. Já maluju pro sebe a vždycky vím co cítím a co chci cítit když se znovu na ten obraz podívám.*Pokrčí rameny prostě při svém vysvětlování co dělá.* Však neříkám to co děláš ty je špatné jen jsem se s tím nesetkala. *Dodá hned v zápětí a pokračuje v jídle svého sendwiče a ujídání hranolek. Sem tam to zapije pivem a díky tomu se jí na vrchní rtu objeví knírek z pěny. Když na to Diego upozorní jen se zasměje.* Pff ty sám máš taky vousy. *Kývne k němu bradou, když i jemu samotnému se usadila pěna na vousech.* A nemůžu za to, že s vousama vypadám líp. *Zavtipkuje vesele. A pak zvedne obočí.* Na to zapomeň. Hercula nemáš, sorry...*Zasměje se, je jasné že vtipkuje.* A náhodou Adonis je celkem borec. Spal jak s Persefonou tak Afroditou s každou byl třetinu roku a poslední třetinu měl sám pro sebe. To je docela good...*Podotkne to něco málo co si pamatovala z řecké mytologie. Pak se na něj podívá a zakorutí hlavou.* Za svůj humor se neomlouvej, já se za ten svůj taky neomlouvám. *Protočí nad tím očima. A pak se ušklíbne.* Oh, tak to bych ráda viděla jak umíš být zlý. *Zazubí se n něj a pak zvedne obočí.* Preferuješ snad...*Koukne se mimo a lehce našpulí rty.* Spíše pánskou společnost? *Zeptá se zvědavě a padne jí opět pohled jen na něj.*
*Kýval hlavou na to, co říkala, zjevně proto, že její názor ho zajímal, ale neměl k tomu už co říct. Hlavně jí sdělil o sobě víc věcí, než by chtěl, ale ve výsledku mu to vlastně nevadilo. Nebyl zrovna tajnůstkářský typ, co se týče jeho povahy, ale pokud šlo o práci, rád si to nechával pro sebe. Jakmile mu Emerie připomněla, že i on má na vousech pěnu, zasmál se a hřbetem ruky si ji stáhl dolů.* Už je to lepší? *Zeptal si, i když neočekával odpověď, protože se oba dva smáli. Když procházela servírka, poprosil ji mávnutím ruky o účet a podíval se na Emerii.* Máš pěkný přehled z historie, to se mi líbí. *Podotknul a vytáhnul z kapsy telefon, který mu zavibroval v ruce. Se skrčeným obočím přelétl očima obrazovku přístroje, než ho odložil na stůl a zvedl pohled zpět ke své kolegyni.* Upřímně, Emerie, věř mi, že bys mě zlého vidět nechtěla. A... *zvedne ukazováček do stropu,* ...nevyhledávám pánskou společnost. Mám rád křivky. *Odpověděl ji na její poslední otázku, zvedl se ze židle, natáhl se pro telefon, který zastrčil do zadní kapsy kalhot. Zasunul po sobě židli a sklonil se ke své brašně, aby v ní našel peněženku a následně vložil příchozí servírce peníze i s dýškem do ruky.* Omlouvám se, Emerie, ale budu muset jít. Opatruj se a uvidíme se v práci. *Usmál se na ni a mrknul.* Mimochodem, děkuji za společnost. Byla velice příjemná. *Už je skoro na odchodu, dokonce udělal pár kroků směrem ke dveřím, ale nakonec se ještě otočil, vrátil se ke stolu a řekl.* Když už jsi zmínila řecké bohy, jsem spíše jako Hádes. *Zazubil se, otočil se na patě a odešel z restaurace.*
*Sama si ubrouskem utřela ten knírek z pěny piva, ve chvíli kdy to samé udělal i Diego. Na souhlas, zda je to lepší jen přiývne. Kapesník složila na tlaíř, aby jej mohla servírka odnést. Nad jeho slovy že má přehled se jen tiše zasměje.* To ne, to není přehled. Jen jsem jako dítě nezdravě ujížděla na antickém řecku a Percy Jacksonovi. *Zasměje nad vzpomínkou jak strašně byla posedlá tou knižní séríí. A aby pravdu řekla, i teď by si klidně ty knížka přečetla. Uslyší, že Diegovi zabzučel telefon a jeho zamračení jí dalo dost najevo že jejich setkání končí, ale vůbec jí to nevadí. Doma ji stejně čekají ještě 4 tucty keramických hrníčků, které musí naplnit voskem a udělat z nich svíce. Stále sedí zatím co Diego se už balí. Lehce zvedne hlavu a bradu vystčí, aby se na něj podívala.* Myslíš si, že bych to nezvládla? Vidět tě "zlýho"? *Zvedne tázavě obočí nahoru a koutek jí vyjede o ušklebku.* Není nic co by nezvládla. *Podotkne a pak se zasměje když zmíní, že má rád křivky.* I můži můžou mít křivky. *Podotkne jen tak mimochodem, aby ho trochu poškádlila. Už se sama natahuje pro svou peneženku že zaplatí svou část jídla ale vídí, že platí už Diego a hodí po něm jen pohled.* /To vůbec nemusel dělat./ *Protočí nenáapdně očima a tiše se zasměje.* Díky že zaplatil, ale nemusel si. Příště platím já. Tak se měj, tak v práci. *Mávne na něj a ve chvili kdy se chce už sbalit tak se Diego ještě vrátí s posledními slovy. Zvedne k němu pohled a ušklíbne se.* Taky sis mohl vybrat něco orinálnějšího a ne tak ohraného jako Hádés. *Neodolá dalšímu rýpnutí a sleduje ho odcházet. Sama si pobaví všechny věci a ještě po cestě domů napíše všechno Oksaně, aby mohly trochu podrbat.*
a poté