Profilový obrázek

Akamira Doughlasoffline

  • Civil

Profil

Jméno

Akamira Doughlas

Zobrazované jméno

Akamira Doughlas

Věk

21

Rasa

Civil

Status

Grafička

Bydliště

Manhattan

Výška

163 cm

Váha

50 kg

Datum narození

08.05.2001

Charakteristika

Akamira na venek působí přesně tak, jaká v nitru již dlouho nedokázala, ale tak moc by chtěla být. Na první pohled se zdá, že oplývá všemi možnými emocemi, často se ale potýká s tím, že necítí vůbec nic Snaží se být milá a vstřícná.

Chce být s každým za dobře, už jen proto, aby to nepřineslo žádnou ujmu jí, ujmu, kterou už si nemůže dovolit. Pokud tedy cítí, že nedokáže být s určitým člověkem přítel, raději utíká od tohoto vztahu pryč.

Je nekonfliktní, nevyvolává zbytečně žádné hádky nebo rozepře, má ráda, když je kolem ní klid a pohoda. Má tendence si pouštět všechny k tělu, je upřímná a sdílná, pokud se ale vůbec rozpovídá. I tak si ale jen z některých těchto lidí, jež má ve svém blízkém okruhu, udělá tzv. “oblíbeného člověka,” ke kterému je potom její přátelské pouto silnější než ke komukoliv jinému. Může to být kdokoliv, u koho se bude cítit co nejvíce v bezpečí. O tohoto člověka poté nechce přijít a bojuje co jen může, aby se tak nestalo.

Upřednostňuje zájmy a potřeby ostatních před těmi svými, v domnění, že pokud tak udělá, tak se jim zavděčí natolik, aby nedošlo k nějakým z nedorozumění.

Chce taky, aby se lidé kolem ní cítili komfortně. Dokáže podpořit, poradit, je skvělý posluchač a dokáže v mnoha věcech poradit a přinést realistický nadhled. To samé už ale nedokáže sama u sebe. Proto i když toho tolik ví a zná umí zajistit všechny, kolem sebe, jen sebe ne.

Akamira trpí hraniční poruchou osobnosti, ADHD a silnými úzkostmi. Je pro ní proto dost těžké nastavit si hranice, proto je tak nezdravě sdílná a proto často přeceňuje své síly. Dokáže zapomenout, co se stalo před pěti minutami a vzpomenout si až po několika dalších hodinách. Zvládne také dělat spoustu věcí zároveň, i když žádnou nedělá pořádně. Má problémy upnout někam svou pozornost a soustředit se, už si ani nevzpomíná, kdy se pořádně vyspala.

Kvůli svým poruchám a problémovému spánku bere hned několik druhů léků, se sebou v peněžence musí mít vždy alespoň dva léky podávané při panické atace. Mezi lidi Akamira moc nechodí, už jen kvůli tomu, že větší počet lidí v ní vyvolává paniku a strach. Proto se ráda potuluje přírodou, jejím oblíbeným místem jsou ale odlehlá místa na pláži.

Má nadání hned na několik věcí. Zvládá kreslit hned několika druhy technik, stejně tak jako malovat, vytvářet skvěle grafické práce a zpívat. Má za to, že se na ní upnulo tzv. “umělecké prokletí,” tedy že za své talenty zaplatila svým psychickým zdravím, jako mnoho známých umělců.

Mezi její další zájmy patří krom kresby, kdy dokáže i hodiny sedět s blokem a tužkami venku a užívat si přírodu před sebou, zatímco její krásu přenáší na papír, také hra na klavír, což se ale nikdy nenaučila pořádně, bezmyšlenkovité potulování se přírodou a sledování filmů a seriálů.

Kvůli životu, který má za sebou, má taky ale dva zlozvyky, nebo spíše závislosti, kterých by se ráda zbavila, jen zatím nepřišla na to jak. Jedna krabička cigaret jí vydrží maximálně tři dny, to je ale to lepší ze dvojice. K sebepoškozování měla celý život hned několik důvodů, někdy z pocitu, že si zaslouží trest, jindy zase, aby cítila alespoň něco, někdy zase proto, aby místo psychické bolesti cítila více tu fyzickou. To všechno se nakonec spojilo a přešlo v druhou, mnohem destruktivnější závislost, než je závislost na nikotinu.

I přes to, jak často si barvila během dospívání vlasy, skončila nakonec u své přirozené barvy. Vlasy má rovné, střižené na mikádo s ofinkou. Stejně jako vlasy má hnědé i oči. Často nosí oblečení s dlouhým rukávem, zakrývá tak své obvazy, staré jizvy a stejně tak i levou ruku, kterou má od zápěstí až po rameno potetovanou různými symboly a vyobrazeními. Hlavním motivem je ale přeci jen motiv medúzy na předklotní.

Hudbu poslouchá spíše rockovou, a nebo takovou, kterou, jak si myslí ona, nikdo nezná.

Snaží se prát se se svým životem každý den a každý nový a odžitý den je pro ní úspěch. Bydlí v malém, podkrovním bytě s jednou místností na spaní, a kuchyní spojenou s obývákem, Krom tolatey a koupelně na chodbě to je všechno. Jí to ale stačí, je tak spokojená, navíc žije osamělý život. Jediný stálý přítel je Indigo, jednoletá fenka sibiřského huskyho.

Minulost

Roku 2001 se v New Yorku v části Bronx narodila manželskému páru Ralphovi a Monique Doughlas dcera Akamira. Byla divoká, veselá, sdílná, milá a celkově normální, života si užívající dívenka. Jako normální dítě vyrůstala ve společnosti kamarádů, chodila do školky a nastoupila do školy a měla normálně správně fungující rodinu.

To si tedy myslela. Už si nepamatovala na čtyři roky, kdy její matka zatrhla její babičce, aby se vídala se svou vnučkou a zanevřela i na manžela Ralpha. Kdo tam figuroval ale jako problém? To malá Akamira v té době ještě nepochopila. Ralph by pro svou rodinu udělal první poslední, možná se až moc podřizoval své manželce. A to bylo to, co se Monique nelíbilo. Měla za to, že takový muž by nebyl schopen ochránit svou rodinu správně, a tak převzala dominantní roli ve fungování v rodině. Pro Akamiru to znamenalo to, že byla spoustu času bez otce, který nebyl věčně doma. Monique to okomentovala tak, že s nimi prostě být nechce, neřekla jí tu pravdu, že ona sama manžela vyhazovala z bytu. Nakonec, když bylo Akamiře sedm let, se Monique rozhodla že přišel čas na rozvod a tak sobě, i své dceři, která nic nechápala, zabalila věci a opustila Ralpha.

Rozhodla se žít s Mitchem, který už dokázal touhy Monique vyplnit. Tak moc si myslela, že pomůže jak sobě tak i Akamiře, až její hlava vyvrátila tu možnost, která by říkala že to bylo přeci jen špatně.

Zatímco Monique se skvěle sžívala s Mitchem, Akamira se cítila ztracená. Nechápala, proč najednou musí žít s nějakým cizím mužem, který se jí snaží vynahradit otce, nechápala, proč se odstěhovali do jiné části New Yorku, nechápala, proč se to vše stalo. A tak si začala domýšlet.

Musela taky začít chodit do nové školy, kde jí kolektiv nepřijal. Už první den cítila tnepříjemné a upnuté pohledy na svých zádech, netušila, co znamenají, věděla ale, že nejsou dobré. A to, že nebyly, potvrdila jasně šikana, která na ní dolehla v dalších letech.

Zatímco ve škole Akamira přežívala, se doma setkávala s nepochopením. Když matce řekla, že jsou na ní ve škole zlí, odpověď Moniqui bylo: ,,Tak se jim postav a ukaž jim, že se sebou nenecháš vytírat, nebuď jako tvůj táta.” Jak tohle měla ale dívka udělat? Chápala už, proč máma používala přirovnání na jeho tátu, nevěděla ale, jak to má dokázat. Nezvládla ani zvýšit hlas, natož se postavit těm, co jí ve škole ubližovali. Nezbývalo jí nic jiného, než se podřídit a doufat, že přežije, že to zvládne.

Její prospěch se ale kvůli tomu zhoršoval. Kvůli strachu se nedokázala dobře koncentrovat, soustředit na učení a udržet pozornost. Monique tomu ale nerozuměla. Vždy, když Akamira přinesla poznámku o nepozornosti a nebo špatnou známku, se na ní ze strany matky snesl její hněv, výčitky, výhružky, a psychický nátlak. Společně s tím přicházely i tělesné tresty, které ale Moniqua nikdy nevykonala. Místo toho odešla a nechala Mitche, aby za ní tuto práci odvedl. Někdo, koho Akamira nepřijala jako otce, ani nevlastního otce, což o to, nepřijala jej vůbec. Začala se bát chodit do školy a stejně tak se bála chodit i ze školy domů. Neměla místo, kde by se cítila bezpečně, neměla nikoho, komu by se mohla svěřit. Nikoho, krom svých imaginárních přátel, kteří žili jen a pouze v její fantasii. Moc dobře věděla, že nejsou reální, ale cítila, že je potřebuje.

Tak postupovalo všechno, až do toho osudného dne, kdy Monique oznámila, že s Mitchem čeká dítě. Ještě předtím, než se její mladší sestra narodila Akamira věděla, že se vše změní. Teď měla alespoň nějakou pozornost, když už se poštěstilo, tak i nějakou pozitivní pozornost, ale teď o ní přijde. A zůstane jen to, co tu přetrvávalo v podobě fyzického a psychického tlaku. Bohužel, po devíti měsících se stalo přesně to, čeho se dívka bála. Teď byla ještě více ztracená, než byla kdy předtím.

Přežívala takhle do svých čtrnácti let. Tehdy se poprvé dozvěděla o sebepoškozování. Viděla, jak dívky, které měli řezance na rukou, každý litoval. Dávali jim pozornost, tu, kterou si Akamira tak moc přála. A tak to jednou zkusila. A pozornost skutečně dostala. Ve škole to ale byla ještě větší šikana, ještě větší ubližování a posměch a doma ještě větší nátlak ze strany matky. Monique jí předhazovala to, zda si Akamira myslí, že je tak špatná matka, že se její dcera musí poškozovat. Měla za to, že to dělá jen pro to, aby jí nějak vydírala. Přitom vše, co Akamira chtěla bylo, aby jí kdy někdo ukázal, že je chtěná a milovaná.

Další rána přišla, když Moniqua s Mitchem oznámili, že se budou stěhovat do Los Angeles. Akamira měla v tu dobu pocit, že se jí hroutí zbytek jejího štěstí, co měla. Měla opustit prostředí, co znala, otce, se kterým se tajně stále scházela, jedinou dobrou kamarádku, kterou si našla, když občas jezdila za Ralphem do Bronxu. A teď jí čekalo nové prostředí, nový život a nový začátek. Měla z něho strach, bála se, co jí čeká.

V Los Angeles nastoupila na grafickou školu. Tady se jí nikdo nevěnoval, a tentokrát za to byla Akamira ráda. Byl to šedá myš, snažila se na sebe moc neupozorňovat, jen chodila na hodiny, z nich a pak zase domů. V tu dobu už poznala, že může psychickou bolest překrýt tou fyzickou a že občas necítí nic a to, že si ublíží jí nějak vrátí zpět do přítomnosti a k citům.

Školou procházela s velkými problémy, musela také opakovat jeden ročník, protože kvůli svým problémům odjela na pobyt do psychiatrické léčebny, kde zůstala dva měsíce.

V tu dobu už si začala Monique uvědomovat, že to možná nebude všechno chyba Akamiry. Navíc vztah s Mitchem se začal vymykat kontrole. Chodil domů opilý a často vztáhl na Monique ruku. Akamira, i přes to, čemu jí matka vystavila, tu ale vždy, když byla doma, byla, aby to byla ona, kdo odvede pozornost Mitche a kdo schytá ránu. Nejednou kvůli tomu skončila v nemocnici, bylo jí to ale fuk, pokud na tom záleželo to, že ochránila svou matku.

Během tohoto, co se doma dělo si Akamira našla na škole mladíka, se kterým si vcelku sedla. Andrew byl o dva roky starší, měl stejné a dost podobné zájmy jako měla Akamira, a netrvalo to dlouho, co spolu začali tvořit pár. Ovšem ta euforie a nadšení, se kterým se do vztahu dívka hrnula skončila v noc, kterou spolu trávili jako úplně první přespání u Andrewa. Nerada na to vzpomíná doteď, má kvůli tomu nalomenou důvěru v muže a o to větší strach z toho si někoho pustit blízko k tělu, a už vůbec by si nikoho jen tak nepustila do postele.
V jejích 19ti letech Monique konečně Mitche opustila, s Akamirou i s její sestrou Annabell. Našly si bydlení kousek od místa, kde žil Mitch, Akamira začala chodit na brigády, aby mohla matce něco dávat na placení všech nákladů.

Vyšla nakonec úspěšně školu a našla si práci jako grafická editorka pro jedno z nakladatelství. Krátce poté, co ale do práce nastoupila byla nucená kvůli zhoršenému psychickému zdraví opětovaně nastoupit léčbu v léčebném zařízení.

Doufala, že vše bude dobré. Že bude mít teď lepší život, že poté, co opustili Mitche a ona si našla práci půjde její život jen a jen nahoru. Taky proto se nakonec od matky odstěhovala a našla si vlastní bydlení, vrátila se do New Yorku, kde bydlí na Manhattanu. Její psychika šla ale naopak dolů, to, že se cítila sama, krom malého kontaktu s Ralphem a Monique, nahradila svými smyšlenými postavami a pořídila si fenku huskyho, aby měla alespoň nějaký ten důvod nad ránem vstávat, jít ven, a někdy se i jen tak usmát.

Faceclaim

Mary Navarro

Akamira Doughlas

Civil

You can't say I didn't try... If I'm honest, I probably gave a little too much...

Logo skupiny Civilové
Civilové
Veřejná skupina
Fantazírování
90%
Malba
50%
Zpěv
70%
Grafika
85%
Kresba
80%

2016 - 2023 © Shadowhunters RPG

Přihlaste se

nebo    

Forgot your details?

Vytvořit postavu