Upíři
Upíři jsou oběťmi démonické infekce, která je přeměňuje na tvory živící se krví. Na rozdíl od ostatních podsvěťanů jsou považováni za ,,nemrtvé” – čili jejich těla nefungují stejně jako těla jiných podsvěťanů. Jejich lidská duše pobývá v oživené mrtvole, která však díky démonické nemoci zůstává nedotčena. Upíři jsou neplodní a nové upíry lze stvořit pouze kousnutím a pohřbením. Velmi ojediněle se stává, že se někteří upíři dokáží pohybovat na slunci, aniž by je to zabilo. Tato výjimka je však velmi vzácná, od rozšíření vampirismu se to stalo jen párkrát díky vzácným mutacím, které však může ve hře podstoupit i vaše postava! Jsou tu i jiné způsoby, jak se pohybovat na slunci – ty však musíte nejprve ve hře objevit a prozkoumat. Při střetu s upírem nenavazuj přímý oční kontakt. Neodhaluj krk nebo vnitřní stranu zápěstí a nepij z ničeho, co ti dal upír, i kdyby tvrdil, že je to bezpečné.
Upíři mají dlouhý a ověřitelný rodokmen a na rozdíl od jiných druhů (lykantropů) je známo, jak první upíři vznikli a kde to bylo. Jejich matkou je veledémonka Hekaté, která byla přivolána na veřejný obřad – krvavou oběť, která se uskutečnila ve Valašsku (dnešní Rumunsko). V roce 1444 dal Vlad III. napíchnout hlavy vojenských zajatců na znak oběti a Hekaté Vlada a jeho dvořany proměnila v prvních upíry. Vampirismus se začal rozšiřovat až ve chvíli, kdy Vlad III. začal podnikat různé výpady do sousední Transylvánie. Ta se stala epicentrem upírské nemoci a byl zde i oficiálně uznán první upírský klan (ve městě Kluž). Začátky byly velmi těžké jak pro upíry, tak i pro lovce stínů, mezi nimiž v 15. století zuřila válka. Upíři často unášeli své oběti z postelí a nechávali je na ulici. Lovci stínů poté chycené upíry svázali řetězy a nechali je na náměstích napospas slunečním paprskům. Lovci stínů se zkušenostmi se začali shromažďovat, aby mohli zabíjet upíry, ale noví upíři se tvořili stejně rychle jako je lovci stíhali zabíjet. Upírská epidemie se brzy rozšířila po celé Evropě a všude vládl chaos, protože nikdo, ani samotní upíři, nevěděli o této nemoci a jejím šířením dost. Tato válka nakonec skončila, lovci stínů a upírské klany začali podepisovat dohody o klidu a na různých územích. Klužský Institut má stále dohled nad aktivitou upírů a dokonce mají muzeum Muzoeul de Vampire, kde magicky oživené voskové figuríny připomínají krvavou válku. Expozice svazování upírů na náměstí a jejich následnému ponechání napospas slunci byla však v roce 1902 zakázána.
Upíři vypadají téměř stejně jako lidé, ale je všeobecně známé, že jsou štíhlí a bledí, jako kdyby byli nemocní, či oslabení podvýživou. Jejich typickým znakem jsou tesáky, které vysouvají při touze po krvi. Mají velmi jasně červenou krev – jasnější, než je lidská. A také má po pozření léčivé účinky, komplikací její léčivé schopnosti je to, že obsahuje rovněž látku Yin Fen – drogu, která způsobuje závislost a oběť se pak stává na upírovi závislá. Upíři se cítí lépe ve tmě, jelikož se jejich zrak tmě velmi rychle přizpůsobí. Mají nadlidskou sílu, ladnost a rychlost. A také se velmi rychle zotavují z běžných zranění. Budí dojem, jako kdyby byli již jednou nohou v Pekle, a tak úplně nepatřili do našeho světa. Kvůli tomuto se předpokládá, že to je důvod, proč nemají odraz v zrcadle a nezanechávají za sebou otisky prstů. Je těžké je vystopovat běžnou stopovací magií démonického či nefilského původu. Velmi důležitou věcí pro upíra je hlína z jeho hrobu, kde byl pohřben. Může díky ní zjistit, zda byl jeho hrob narušen, nebo zda někdo na něm stojí. Upíři tuto schopnost využívají k posílání odkazů na velmi velkou vzdálenost. Například rozbití nádoby s hlínou z upírova hrobu ho může na něco upozornit, či přivolat. Zřejmě nejnebezpečnější schopnost upírů je Encanto – fascinace. Upíři dokáží prostřednictvím dlouhého očního kontaktu přesvědčit lidi či dokonce i lovce stínů téměř k čemkoliv a přimět je téměř k jakémukoli činu. Tato schopnost se musí upevňovat a rozvíjet, proto ji ovládají jen mocnější a starší upíři, kteří ji i rádi využívají. Starší upíři mají schopnost se dokonce měnit na netopýra, potkana, či kouř.
Sluneční světlo je pro prostého upíra smrtelné. Pouhý paprsek světla způsobí těžkou a bolestnou popáleninu, která se hojí mnohem pomaleji, než běžné zranění. Jedinou možností pobytu během dne mezi lidmi pro běžného upíra jsou budovy vysklené okny s UV filtrací. Nicméně existují nám doposud nevysvětlitelné zaznamenané výjimky, kdy byl upír schopný kráčet v denním světle. Takové upíry znají legendy jako Světlomilce a od rozšíření vampirismu bylo něco takového zaznamenáno pouze ojediněle. Nikdo neví přesný důvod, proč to bylo některým upírům umožněno. Rovněž první mutace démonické infekce, která je civilům známá jako Covid-19, zanechala na některých upírech drastické následky. Ti, kteří ji vůbec přežili, se stali časem adaptabilní na denní světlo. To vyústilo v dobrovolné a nerozvážné šíření nákazy upíry a její přechovávání – ať už v laboratořích, či na Stínovém trhu. Jelikož se jedná o výjimky, je nutno jejich použití ve hře vždy konzultovat s administrátory hry.
Upíři jsou nesmírně citliví na oheň. Přestože jsou silnější než jiné rasy, jejich tělo je slabší a méně odolné vůči plamenům, pokud jsou vystaveni působení ohně, shoří jako papír. Silné umělé světlo u nich vyvolává nepříjemný pocit, ale neublíží jim. Stejně i čarodějné světlo, které má andělský původ jim způsobuje popáleniny. Smrt kolíkem z dubu je velmi účinná, stejně jako ostatní dřevo jim může ublížit. Negativní účinky má i stříbro. Nezabije je jako slunce, ale vyvolává bolest. Svěcená voda a jiné posvěcené předměty jim škodí (andělská ostří..) a při kontaktu s nimi se popálí či dokonce vzplanou. Posvátné symboly mohou upírovi ublížit nebo jej zahnat, pokud mají pro něj nějaký význam. Upír, který před smrtí vyznával křesťanství, může být zastrašen křížem. Dokonce takový upír nemusí být schopen vyslovit Boží jméno nebo jiná jména svatých. Čím je však upír starší, tak o toto omezení přichází a posvěcené předměty na něj nijak nepůsobí. Je schopen vyslovit svatá jména, včetně jména Božího. Avšak pokud před smrtí upír uctíval jiné náboženství, vztahují se na něj jiné věci, nebo pokud byl před smrtí nevěřící, tak na něj nic z toho neplatí. V dnešní době vládne náboženský pluralismus, čili se na tuto slabinu nelze spoléhat.
Upírům se při touze po krvi vysouvají tesáky, kterými oběti zakousnou do povrchové žíly a začnou jí sát krev. Při pití krve je zaplaví příval energie a životodárné síly. Zkušení upíři dokáží tomuto přívalu odolat a přestat se krmit, aby jejich oběť zůstala naživu a vzpamatovala se. Noví upíři to však tak dobře ovládat neumí a svou oběť sají dokud nezemře. Pro oběť je to však příjemné. Jed ve slinách otupí bolest, uvolňuje svaly a způsobuje euforii. Dokonce účinkuje i na silné lovce stínů – ti zůstanou při vědomí sice déle, ale i tak jsou stále ohroženi. Příliš velká ztráta krve však může u každého vyvolat šok. Opravdové nebezpečí představuje pití upírské krve. *Malé množství krve může oběť léčit, nicméně velké množství působí smrt a následné znovuzrození. I kapka upírské krve může u oběti způsobit, že vyhledává upíra a klidně se stane zotročenou, žadoníc o proměnění. Toto nutkání se přirozeně po několika hodinách či dnech ztratí. Tělo se může zbavit upírské i krve zvracením. Oběť bude muset pít svěcenou vodu, což u něj vyvolá nevolnost a zvracení. Bude mít horečku vyvolanou krví. Teprve když oběť nebude mít nutkání na zvracení při požití svěcené vody, tak se tělo upírské krve zbavilo.
Nový upír nevzniká hned po požití velkého množství upírské krve. Tradičně takový člověk, zvaný neopeřený, musí po pozření krve zemřít, být pohřben a po znovuzrození vlastními silami vylézt z hrobu. Když neopeřený vstává z hrobu, čerpá energii, sílu a teplo ze živých bytostí kolem. V okolí tak vzniká studené pole. Když vstane, je vždy udivený a bažící po krvi, a proto se neopeření řadí mezi nejnebezpečnější upíry. Upírský klan často naschvál tvoří takové upíry. Taková proměna je klidná, jelikož klan čeká u hrobu, aby neopeřenému mohl pomoci. Je to však velmi vzácná záležitost a většina upírů vzniká náhodně. Po obyčejném civilním pohřbu vstane spíše na místě, kde se vyskytují lidé a zoufale touží po krvi a nepoznává sebe sám.
*Čím dál více se však stává, že proměna nastane mnohem dříve, než je mrtvý pohřben. Není zatím jisté proč, ale mnozí uvádí, že je to adaptací na narůstající trend kremace. Dochází tak k upírským útokům na civily a končí povětšinou smrtí. Takového neopeřeného je třeba zadržet a dát ho místnímu klanu, nebo Preatoru Lupus (viz kapitola o vlkodlacích.) Obě organizace jsou vybaveny tak, aby se uměly postarat o jeho potřeby.
Pitím lidské krve upír neporušuje žádný zákon, ale nesmí tak činit na veřejných prostranstvích (nesmí porušit Úmluvu a Dohody) a oběť musí vždy zůstat naživu. Riziko náhodného zabití a nepříjemný pocit ze sání krve některé upíry přivedl k alternativnímu způsobu výživy a někteří se dokonce úplně vzdali pití krve ze živých lidí. Upřednostňují předem odebranou lidskou krev, či krev zvířat. Podle Dohod mají zakázanou vraždu a dle Úmluvy nesmí civil o Podsvětu vědět.. Nicméně, jako jediní Podsvěťané, mají dovolenou vraždu pro potravu, ale pouze v případě, že na ní záleží jejich vlastní přežití. Upíři mezi sebou cítí určité spříznění, a tak si i přesto, že nepatří ke stejnému klanu, neubližují. Ti upíři, kteří vztáhnou ruku na jiného upíra, jsou obvykle komunitou odsouzeni k smrti. Nicméně někdy nastávají klanové války. Lovci stínů se do vnitřních záležitosti upírů moc nestarají, to pouze v případě, kdy fungují jako prostředníci, aby nevypukla opravdová válka. V případě klanových válek se často mění vůdci klanu. Ten, kdo zabije vůdce, se sám stává vůdcem. Upírům velmi záleží na cti a etiketě a skládají různé sliby a přísahy, které následně berou velmi vážně. Obvykle je píší a podepisují krví a krevní přísaha se nedá odvolat. Upír je vázaným jejím obsahem a nemůže ji nic zlomit, pokud není zrušena silnějším rituálem. Při takové dohodě se nemusíš bát, že by ji upír porušil. Pokud ti však něco slíbí a není ochoten to potvrdit krví přísahou, mělo by to vzbudit podezření.
Zotročence vlastní hlavně mocní a staří upíři, kteří se nechtějí živit náhodnou krví a preferují stálou zásobu. Pijí krev vybrané oběti a dávají jí trochu své krve, což oběť přinutí být závislou a nakonec svého pána až zbožňují. Zotročenec přestává přijímat normální potravu a funguje na směsi zvířecí a upírské krve. Není z něj upír, ale upírská krev ho udržuje v pozastaveném stavu. Jeho stárnutí se rapidně zpomalí, ale nakonec stejně zemře. Pokud je zotročenec přeměněn, už neposlouchá svého pána – je rovnocenný upír. Protože upíři uctívají mládí a krásu, tak i jejich zotročenci mají tyto vlastnosti. Často jsou při rituálech oslovováni jako temní. (Upíři zbožňují formální rituály.) Pro upíry nejsou zotročenci lidé, a tak podle nich nemají lidská či doslova žádná práva. Jde o “dobrovolné” otroctví. Zotročenec například přichází o své lidské jmén. Sám by se už nikdy neměl nikomu představit, vždy ho představuje jeho pán – pokud mu vůbec jméno dá. Po Dohodách roku 1962 je vytváření zotročenců zakázáno, nicméně upíři, kteří měli zotročence před Dohodami, si je mohli ponechat a jejich přenášení na jiné upíry není zakázané. Proto je těžké upíry obvinit z jejich vytváření – Jednoduše se vymluví, že byl na něj zotročenec převeden a pochází z dob před Dohodami. Protože jejich identitu a celý život ovládají upíři, je těžké dokázat opak. Díky nim lze však mocné upíry snadno vystopovat.
* reálie, které se odchylují od knižní předlohy
