Hráč obrázek nenahrál. =(
Uživatel nemá žádné přátele.
Členem od 22. října 2024
Naposledy aktivní:
./V Síni Dohod v Idrisu se dnes, 14. listopadu 2024, schází nejvýznamnější zástupci Spolku lovců stínů, aby se stali svědky slavnostního vyhlášení výsledků voleb na pozice Konzula a Inkvizitora. Místnost je připravena se vší vážností a působí až posvátně. Drapérie z červeného a stříbrného sametu visí majestátně ze stropu a po stranách haly se nacházejí stojany s erbovními znaky Spolku. Stříbrná barva drapérií odráží světlo od křišťálových lustrů, což vytváří měkký třpyt a dodává prostoru mystickou atmosféru. Na vysokých stolech podél stěn jsou připravena pečlivě zvolená občerstvení, jejichž nabídka zahrnuje výběr malých pokrmů – delikátní kanapky, drobné sladkosti i výběr tradičních jídel Idrisu. Nechybí zde ani různé bylinkové nápoje a jemná vína, která hosté upíjejí při tichém hovoru. Při vstupu do Síně jsou hosté uvítáni jemnou vůní kadidla, která se vine prostorem, a pocitem slavnostního napětí, který visí ve vzduchu. U vstupu do Síně Dohod se hosté podrobují důkladné kontrole elitními strážci z Gardu - Centuriony, kteří zde dbají na bezpečnost celého průběhu ceremonie. V průběhu dnešního večera jsou v Síni přítomni nejen členové Rady, ale i důležití hosté z jiných Institutů, včetně delegátů z Akademie, kteří zde symbolicky zastupují budoucí generace lovců stínů. Každý host má na sobě formální oblečení, černé či červené róby a obleky, doplněné stříbrnými a zlatými insigniemi, které podtrhují jejich rodovou příslušnost a prestiž. Někteří z nich nesou i symboly svých Institutů nebo rodových znaků, zdobené drahými kameny či jemnými výšivkami, které v tlumeném světle září. Hosté se rozptylují po prostoru, někteří hovoří v tlumených hlasech s ostatními členy Rady, zatímco jiní tiše pozorují okolní shon. Centurioni stojí poblíž vchodu i po stranách haly, s neutrálními výrazy a přísným pohledem, který zajišťuje, že se akce odehrává bez jakýchkoliv problémů. Jejich přítomnost je sotva patrná, ale o to více připomíná význam a důležitost této ceremonie. Těžký, tlumený zvuk kroků na mramorové podlaze se mísí s šepoty, které se nesou prostorem, když se hosté usazují na svá místa a v tichosti očekávají zahájení ceremonie./
*Yasmine vstupuje do Síně Dohod s krokem, který by mohl působit téměř nezaujatě, kdyby nebylo těch jemných, téměř neviditelných pohybů, které prozrazují její přirozený respekt k tomuto prostoru. Její dlouhá červená róba, ozdobená stříbrnými akcenty, se jemně vlní s každým jejím krokem. Na ramenou má červený plášť se znakem Rady, který zdůrazňuje její postavení Konzula, zatímco její pohled prochází shromážděnými hosty, jako by každého jednotlivce viděla a zároveň ho přehlížela.* /Idris. Místo, kde čas, zdá se, plyne jinak. A přesto... dnes je den změn./ *Yasmine se na okamžik zastaví na prahu, její tmavé oči se upřou k podlouhlému stolu, kde budou brzy sedět noví vůdci Spolku. Uvědomuje si, že za chvíli předá svou roli někomu jinému – někomu, kdo bude pokračovat v tom, co ona sama začala, a zároveň povede Spolek svou vlastní cestou. Tahle ceremonie, ta starobylá forma předání moci, je však jen tradicí. Skutečné testy přijdou až později. Její pohled zabloudí ke skupině důležitých hostů, jejichž přítomnost v Síni Dohod ještě umocňuje váhu dnešního dne. Rodiny Fairlaw, Tsai, Rougerenard, Hawkstone - každá z těchto rodin má své zásluhy i své vlastní ambice. Ví, že mnozí z nich přišli s očekáváním, že jejich zájmy budou vyslyšeny, že nový Konzul a Inkvizitor budou sloužit nejen Spolku, ale i jejich vlastním představám o budoucnosti lovců stínů.*
*Inkvizitor vstupuje do Síně Dohod s pomalým, sebevědomým krokem, který o něm říká vše, co slova nemohou. Jeho vysoká postava působí téměř nepohnutě, jako kdyby každým krokem vypouštěl z prostoru kolem sebe vzduch, až se napětí v místnosti zvýší. Šedá róba s temným lemováním mu visí volně přes ramena, její barva a jednoduchý střih podtrhují nekompromisní vážnost jeho postavení. Na hrudi se mu třpytí symbol Spolku, jako tichá připomínka jeho oddanosti kodexu a hodnotám, na kterých stojí jejich svět. Mikael se zastaví na prahu a jeho přítomnost vyvolává tiché šepoty mezi některými hosty. I když už výsledky zná, na jeho tváři se nic nemění – jeho pohled je pevný, odměřený a chladný. V jeho očích je něco těžkého, cosi, co tam nebylo dříve – sotva znatelný stín zklamání, který se mísí s hrdostí. Přes svou přísnou tvář se přehnal lehký, téměř nepostřehnutelný záškub, když pomyslí na to, co ho dnes čeká. Mikael si promne čelist, jeho pohled zamíří do davu hostů. Vidí známé tváře – rody, které jej podporovaly, rodiny, které s ním sdílely ideály. Staré rody jako Fairlaw, Tsai, a samozřejmě jeho vlastní Rougerenard. Jeho krev, jeho dědictví, jeho zásady byly součástí toho všeho. Bylo to právě díky tomuto spojení, díky neochvějné víře ve staré hodnoty, že dokázal zůstat silný i v těch nejtemnějších časech.* /Dnešní den přináší konec, který jsem si sám nezvolil./ *Pro Mikaela byla pozice Inkvizitora symbolem kontroly, zodpovědnosti a jistoty, že jeho slovo a rozhodnutí chrání Spolek před nebezpečím zvenčí i zevnitř. Všechny ty roky, kdy si držel přísný odstup a tvrdý postoj, všechny ty chvíle, kdy stál proti i těm, kteří patřili mezi nejvýše postavené rody. Vždy to dělil s vědomím, že nikdo a nic nezůstane mimo jeho dohled. V duchu si uvědomuje, že ho čeká těžký okamžik. Předání moci bylo něco, co vždy vnímal s určitým odporem – přece jen, jeho víra byla postavena na disciplíně a pevnosti, a jeho kontrola nad situací byla vždy nedotknutelná. Ale dnes musí odložit svou autoritu, musí se vzdát svého postu v zájmu kontinuity Spolku. Je to nezbytné, ale zároveň nesmírně těžké.*
*Caleb vstoupí do Síně Dohod s výrazem, který by mohl napovědět, že raději by čelil pěti démonům najednou než veškeré té pompě a teatrálnosti před ním. Je oděn do černé zbroje, přičemž každá část jeho výstroje je naleštěná do temného lesku, jako by byl spíše připraven na bitevní pole než na slavnostní ceremonii. Zbraně samozřejmě odevzdává u vstupu Centurionům. Každý jeho krok je tichý, pevný a sebejistý, jakoby mu těžká atmosféra vůbec nevadila. Po jeho boku jde Hailey, a jak se zdá, Caleb to už napůl lituje.* /Tak tady to máme - další večer strávený mezi úředníky a lovci, co dávají přednost politice před démony. Alespoň tady není nutné nic vyplňovat, razítkovat nebo archivovat. Jediný démon, který mi dnes hrozí, je možná nějaký nadmíru výřečný člen Rady./ *Caleb si dovolí jeden rychlý pohled směrem k Hailey. Ne že by mu na tom snad záleželo – vždyť jeho největší starostí tady je přežít večer bez toho, aby někomu řekl něco nevhodného. Tedy, spíše nevhodnějšího než obvykle. * Vítej v Síni Dohod. Místo, kde se scházejí všechny rodinné sváry a přetvářka pod jednou střechou. *Pronesl s tichým, ironickým úsměvem směrem k Hailey. *Drž hlavu vysoko, jako bys tady byla odjakživa. Hraj to stejně, jako bys měla v New Yorku vlastní institut.* Jeho pohled sklouzl přes místnost, kde se tyčí rodinné insignie a znaky všech významných rodů. Všude jsou prapory, stříbrné a černé drapérie – všechno jak ze scénáře nějakého příliš dramatického středověkého filmu. Představitelé jednotlivých rodů stojí seskupeni v malých hloučcích, někteří ho letmo pozdravují pokývnutím hlavy, jiní si ho měří pohledem, jako by čekali, co zrovna tenhle newyorský lovec přijde rozbít. * /Pokud mě můj instinkt neklame, tak tady se dá říznout atmosférou tak hustou, že by se dala mazat na chleba. No, není to můj typ večírku, ale aspoň tu nemusím mít na sobě kravatu./
*Joshua Fairlaw vstupuje do Síně Dohod s ledovým klidem, který jako by do prostoru přinášel vlastní tíhu. Jeho krok je tichý, plynulý a vyzařuje z něj jistota muže, který ví, že všechno jde přesně tak, jak má. Černá róba, kterou si pro tento večer zvolil, není jen oblečením – je to symbol jeho neochvějného přesvědčení, jeho ctižádosti a nemilosrdné touhy po změně. Pro změnu, která přichází, byl ochoten udělat cokoliv – úplatky, sliby, nevyřčené závazky. Všechno už je připraveno. Joshua ví, že svět Spolku, jak ho nyní známe, se brzy změní.* /Dnes se konečně začne měnit běh našeho světa. Bez slabosti, bez pochybností. Konečně nastane řád, který zaručí, že nefilim zůstanou tím, čím mají být – strážci. Nikoli sluhy podsvěťanů a démonických zplozenců./ *Jeho pohled, chladný a vypočítavý, sklouzne po místnosti, hodnotí a posuzuje každou přítomnou tvář. Vidí zde známé rodiny – Tsai, Rougerenard, Fairlaw. A také Hawkstone. Jeho oči spočinou na Calebovi Hawkstoneovi, který stojí opodál vedle zrzavé ženy. Caleb, kterého Joshua znal ještě jako chlapce, nyní vyrostl v muže s pronikavým pohledem a jistým postojem, který by se dal téměř nazvat odvážným.* /Mladý Hawkstone. Zdá se, že se mu dostalo dostatečného výcviku. Přesto. Jeho ideály jsou naivní. Brzy pochopí - ostatně jako všichni - že naše světlo musí být bez slitování. Podsvěťané jsou odpadem. Nejsou hodni naší ochrany, a to, že jim kdosi poskytl základní práva, byl jen dočasný ústupek./ *Jak prochází místností, jeho zrak padne na Yasmine Elderhood, současného Konzula Spolku. Předstoupí před ni s úklonou, která je sice formální, ale postrádá opravdovou pokoru. Joshua dobře ví, že Yasmine o výsledcích volby ví – ale netuší, že on o nich ví též. Jeho pohled se střetne s jejím a on na chvíli zauvažuje, zda ona pochopí, kam až je ochoten zajít.* /Dlouhá léta trpím nečinnost Spolku. Pozoruji, jak se jeho struktury stávají bezzubé, zkažené slabostí a kompromisy./ Ctihodnosti. *Pronesl tiše, s úsměvem, který působil tak hladce, jako by vyšel z úst politika.* Věřím, že nás čeká večer plný překvapení.* Dodá směrem k Yasmine, a na rtech se mu objeví úsměv, který by mohl být považován za zdvořilý. V jeho očích je však patrná jediná věc – očekávání.*
*Michael se objevuje u vchodu do Síně Dohod v těžké černé róbě, jejíž tmavá látka jako by pohlcovala světlo v okolí. Přesně střižený límec a detaily na okrajích jeho róby naznačují, že jde o oděv šitý na míru pro muže, který si je vědom své pozice a autority. Michael se rozhlíží po místnosti s ostře zkoumavým pohledem, jeho přítomnost vyzařuje neochvějnou sílu a respekt. Oči mu však zůstanou chladné a zamyšlené, bez jediného záchvěvu vřelosti. Jakoby se mezi hosty pohyboval víc jako pozorovatel než někdo, kdo je přišel slavit. V rukou přidržuje okraj své róby, pohybuje se s přesností a lehkostí člověka, který zcela ovládá svůj prostor. Jak prochází místností, zahlédne Joshuu Fairlaw, který už se zabývá konverzací s Yasmine Elderhood. Michael se na moment zastaví, přikývne Joshuovi na pozdrav, ale jeho výraz zůstává nečtený. Jen ve stínu jeho očí je patrné, že se mu nelíbí, jak se celá tahle záležitost kolem volby začíná vyvíjet. Sám tuší, kam volby směřují, a Joshua Fairlaw v roli Inkvizitora pro něj zůstává stejně nepříjemnou, jako nevyhnutelnou skutečností. Navenek však nedává najevo ani náznak svého vnitřního nesouhlasu. Minimálně od něj zjistil, že pozici Konzula získal - netěší se však na jejich spolupráci. Místo toho pokračuje v chůzi, klidný a rezervovaný, a jeho pohled začne bloudit davem, dokud nezahlédne jednoho ze svých synů. Zastaví se poblíž Caleba, který stojí po boku rudovlasé ženy – civilky, kterou Michael okamžitě rozpoznává díky absenci run, ale i tím, že byla neplaceným nájemníkem v jeho rezidenci celé měsíce, zatímco se o ní mělo decentně mlčet. Jeho tvář se zkrabatí nespokojeností a zamračeným pohledem hodnotí Hailey od hlavy až k patě. Přechod mezi očekáváním, že dnes uvidí své syny, a skutečností, že jeden z nich přivedl na takovou událost civilku, ho přiměje zhluboka nadechnout, aby svou nelibost potlačil.* Synu. *Osloví svého mladšího syna chladně a s mírným náznakem zklamání v hlase. *Řekni mi, byl to opravdu moudrý nápad přivést na tento den - civila.* Jeho pohled, zúžený a pronikavý, spočine na Hailey, jako by hodnotil její přítomnost zde se stejnou přísností, s jakou by posuzoval nevítaného hosta. Na tváři mu zůstává strohý, nevrlý výraz, který jasně naznačuje jeho nesouhlas. Po krátkém, ale zřetelném pohledu, který směřuje k Hailey, se Michaelova pozornost vrací zpět k Calebovi. V očích má chladnou autoritu otce, který zvykl být v rodině dominantní figurou a který stále očekává, že jeho synové budou dodržovat jistá pravidla. *Sebastian?* Zeptá se, zatímco pátrá po svém starším synovi pohledem v davu. *Není to snad den, kdy by se měl ukrývat.* V jeho hlase zazní lehký náznak podráždění, jakoby očekával, že na tak důležité události jako je tato budou oba jeho synové neustále na očích a po jeho boku. Jeho pohled zůstává upřený na Caleba, čekaje na odpověď, a zároveň hledá známé rysy Sebastianovy tváře mezi shromážděnými hosty.*
*Kráča pomalím krokom po chodbe vedúcej do Siene dahôd a s nepatrným úsmevom si pripomína deň keď tadialto išla prví krát. Bolo to v deň jej petnástich narodenín keď ju stríko priveidol do Alcante.* /Nič sa tu odvtedy nezmenilo. No... okrem mňa./ *Hovorí si zaťial čo sa blíži k dverám siene. Má na sebe červené spoločenské šaty a topánky bez opetkov. Vlasi má dnes uhlovo čierne. Keď príde pred dvere bze toho abi čokolvekpovedala nechá stráže abi ju prehladali a potom svtúpi do siene. Zastaví pol kroku za prahom a z hlboka sa nadýchne vo sviežom vzduchu ucíti príjemnú vôňu kadidla. Následne sa rozhliadne po sieni. Pritom ju naplní pocit zbožnej úcty ostatne ako vždy keď vstúpi do tejto miestnosti. Honosná výzdoba siene a príležitosť ktorej sa účasní tento pocit len umocnia. Očami rýchlo preletí dav a zaregistruje niekolko známich tvárí ale zatial si nevšimne nikoho s kým bi práve v tejto chvíli chcela hovoriť.*
*Možná by měla mít obavy, možná by se neměla cítit tak v klidu. Ale cítila se naprosto normálně, jako kdyby nešlo o nic jiného než další normální den. Možná za to mohla její povaha pro smyslem pro zodpovědnost a řád. Neměla totiž ráda nepořádek natož zbrklé rozhodnutí. Navíc nebylo cesty zpět ona se pro svou cestu rozhodnula tak byla dnes tady. Lhala by kdyby si nepřipadala jako pěst na oko po boku Caleba, ale jinak to nešlo sama by se do Idrisu nedostala a ostatní neznala natolik aby je o to mohla požádat. Dnešní oděv nechala na doporučení Caleba, jelikož nechtěla působit jako pěst na oko. A tak doufala, že aspoň díky stejnou kroji se jí podaří nepoustat přílišnou pozornost. Pohledem se utrhne k němu. Pokývne hlavou*Já vím. Nebo aspoň mi to přijde jasné, pokud ti nechci působit jako turista.*poví tiše a příliš se nerozhlíží naopak se snaží dívat skrz dav lovců než se příliš soustředit na všechno kolem. I když sál je velice impozantní a její historické srdíčko plesá radostí nad touto pastvou pro oči. Bylo na ní vidět, že dnes není nijak extra výřečná jako obvykle, ale dle ní to je nejlepší volba. Moc nemluvit a nepoustat nežádoucí pozornost. Tohle byl cíl jejího večera. Aspoň byl do doby, dokud jejímu zraku neunikne kdo se k nim blíží. Hawkstone. Doufala, že ho nejbližší době neuvidí, ale omyl. Jako kdyby pár měsíců v Idrisu nestačilo, aby pochopila jedno - není tu vítána. Jak v Idrisu tak v jejich domě. Ale rozhodně Hailey patřila k těm nejtvrdohlavějším lidem pod sluncem a proto nenechala svého syna odvést na neznáme místo bez toho aniž by si zvykl. Taková byla a je. Neopouští členy své rodiny. Při jeho slovech jí beze studu cukne koutek úst do pobavení. Zvedne hrdě hradu a podívá se vzpříma mu do očí. Nic nepoví, ví že by to nebylo moudré, ale rozhodně nehodlá skrývat pobavení nad jeho slovy. Jak moc se snaží najít pochybení rozhodnutí a činech jeho syna. Pokud někdo měl nezdravě moc rozumu v rámci zdravého uvažování řekla by že je to Caleb.*
*Caleb se podívá na Hailey, která se snaží působit nenápadně, a nemůže si pomoci – koutky úst se mu zvednou do drobného úsměvu. Když se objeví jeho otec Michael a pustí se do svých výčitek ohledně přítomnosti „civila“, Caleb cítí, že tahle příležitost vyžaduje klasické podání jeho specifického humoru. Zvedne bradu a otočí se k Michaelovi s uvolněným výrazem, který je naprosto odlišný od otcova zamračeného pohledu.* Překvapení. * Pronesl Caleb s ironickým podtónem a pokrčí rameny, jakoby ho celá tahle situace bavila víc, než by si Michael mohl přát. *Řekl jsem si, že když už tu máme takovou velkou "rodinnou" událost, tak by bylo fajn, kdyby se Hailey podívala na to, jak se slaví. /Nebo spíše, do čeho se chce vrhnout. Po hlavě./ Myslel jsem, že bys ocenil tu exkluzivitu. *Caleb si založí ruce na hrudi a nakloní hlavu, dívaje se na otce se směsicí lehkého úsměvu a výzvy, což byl výraz, který ho už několikrát dostal do potíží, ale on ho nikdy nepřestal používat. Poté stočí pohled na Hailey, která s hrdě vztyčenou hlavou vypadá, jako by se na Michaela chtěla dívat zpříma, a Caleb si v duchu pomyslí, že tohle by mohla být zábava. Koneckonců, když člověk tahá do Idrisu „civilku“, aspoň by z toho mohl vytěžit trochu zábavy. Otočí se zpět k Michaelovi s tím stejným uvolněným úsměvem.* Byl bys raději, kdyby to byl upír? *Jeho výraz zvážní nad vzpomínkou nad Adeline, nicméně prozrazuje, že by si nedovolil udělat takový krok, kdyby nebyl předem promyšlený. Spolek by se měl připravit na přítomnost Hailey, která se chystá projít přeměnou.* Sebastian. Nejspíš se někde přežírá u cateringu a předstírá, že tady není.* Naznačuje, že celá tahle konverzace pro něj představuje jen další kousek ironií nabitého světa Idrisu.*
*Gabriell takýto deň nemohol prirodzene vynechať. Posledné dni trávil v rodinnom sídle, kde sa rodina pripravovala na príchod spoločne. Trúfal si tvrdiť, že posledné generácie boli pevne zomknuté nie len krvou. Ako zvyčajne bol jeho krok tichý, jemný akoby sa strácal v jemných červených látkach, ktoré mu objímali telo. Tušil, že na nich padne nejedno oko, avšak to už bolo dané osudom. Rodové insígnie mu zdobili hruď ale aj rukávy, avšak on nebol ten kto bol v rodine podstatný. Jeho najmladšie sestry, dvojičky dosiahli veku kedy na ne prizrel nejeden mladý lovec. Boli krásne po matke, avšak mali na tvári sebaistotu svojho otca. Sám Gabriell však ešte nevedel, že Chan Wei už má chlapca, ktorý jej ukradol srdce ešte na akadémií. Aj napriek veľkému menu však každý člen rodiny pri príchode do Siene Dohôd mlčal. Gabriell tak prižmúrenými očami pozoroval okolitých návštevníkov. Skutočne nechýbal nik kto v ich svete čokoľvek znamenal. Keby bol mladší určite by sa neotáľal pristúpiť k rôznym hlavám rodu, otvoriť debatu či diskusiu pripliesť sa k náhodným konverzáciám. Avšak dnes? Jeho výrečnosť ubúdala z vekom, a značne ubudla aj s odchodom jeho parabatai z New Yorkského Inštitútu. Okrem učenia a tréningov sa tak prichytil, že rozprával do vetra, aby si pripomenul, ako znie jeho hlas. Neďaleko v dave si povšimol Kylu Grayraven, len kývnutím hlavy naznačí pozdrav a naďalej pristal pri svojich sestrách. Nemohol si však odoprieť myšlienku od šálky čaju.*
*Otočí se směrem k Joshuovi Fairlawovi s jemným úsměvem na tváři, který však nedokáže zcela zakrýt drobné napětí, jež se zaleskne v jejích očích. Její úsměv je vlídný a vřelý, jak je pro ni typické, ale nepatrný záblesk ostražitosti a vnímavosti prozrazuje, že ví, s kým má tu čest. Už dlouho zná Fairlawovu ambici, jeho touhu po kontrole a síle – v určitém ohledu jej chápe, ale zároveň si uvědomuje, že jeho představa řádu může mít nebezpečné následky. Po celá léta byla ona tím klidným hlasem rozvahy a rozumu. A teď stojí tváří v tvář muži, který, jak tuší, má plány, jež mohou tuto rovnováhu narušit. * Pane Fairlaw. *Přivítá ho s lehkým úklonem hlavy, jejíž pohyb je elegantní a přesný, jako kdyby byla sama symbolem harmonie a disciplíny, kterou Spolek představuje. *Jsem ráda, že jste dnes večer zde. V takových chvílích je důležité, aby se představitelé našich rodů sešli pod jednou střechou.*Její hlas je klidný, avšak pevný, a její slova nesou lehkou váhu, která má připomenout hodnoty, na kterých je Spolek postaven – hodnoty, které ví, že Joshua vnímá jinak než ona. Yasmine si dovolí na okamžik prohlédnout jeho výraz. Joshua Fairlaw je muž, který umí skrývat své skutečné úmysly za dokonalým úsměvem a uhlazenými gesty, a ona si je toho velmi dobře vědoma. Přesto ji nepřekvapuje, že na jeho tváři zahlédne náznak uspokojení, který jasně naznačuje, že se Joshua cítí jistě, téměř až vítězně. V jeho očích čte nevyřčená slova o tom, co považuje za nezbytné změny. Změny, které si, jak ona tuší, mohou vyžádat vysokou cenu.* Ano, překvapení jsou dnes jistě na místě. *Odpoví s lehkým nádechem ironie, sotva znatelným pro toho, kdo Yasmine dobře nezná. Její oči se přitom zaměří na Fairlawův výraz, který zůstává nemilosrdně klidný a kontrolovaný, jakoby v sobě již nesl rozhodnutí o osudu všech, kteří ho dnes sledují. Ta bezchybná maska sebejistoty a kontroly působí jako ocelová zbroj.*Nicméně. *Pokračuje Yasmine jemným, ale pevným tónem. *Doufám, že dnes večer všichni společně nalezneme směr, který povede k posílení Spolku. Směr, který nás nebude nutit vzdát se soucitu a úcty k našim závazkům.*Tato slova vyřkne s klidnou rozhodností, dávajíc jasně najevo, že ví, jaké myšlenky a hodnoty stojí za jejím přístupem. Ví, že Joshua by mohl nesouhlasit, že by mohl věřit v sílu spíše než v porozumění, ale ona není ochotná poddat se cestě, která by popřela základní hodnoty jejich světa. Na okamžik přeruší pohled a rozhlédne se po Síni Dohod, jako by hledala ostatní přítomné, spojence, kteří vnímají svět stejně jako ona. Přestože její slova zůstávají neutrální, v její tváři je patrný jemný výraz obavy – nebo možná pouhého připomenutí toho, že moc bez rozumu může vést ke zkáze. Ví, že Joshua má své vlastní představy o řádu a disciplíně, ale ona je tady proto, aby zajistila, že Spolek neztratí svou lidskou stránku.*
*Aj keď nerád sa účastnil tohto dňa, ale predsa len to bola jeho povinnosť, ako člena rady. Nemal práve najlepšiu náladu a nechcelo sa mu hrať s bratom na frašku, pričom samozrejme zaujal svoje miesto po boku svojej rodiny. Pričom pohľadom zdrbával svojho mladšieho brata, pretože sa nevedel spratať do kože. Na sebe mal červený smoking, cez ktorý mal prehodený plášť rady. Oblečenie mu zdobili strieborné insignie a rodový znak. Mal zdvihnutú hlavu, keďže pozoroval, čo sa okolo neho dialo a moc sa mu nechcelo zapájať do diania, keďže to chcel mať čím skôr z krku.* Uži si to v New Yorku. Aspoň konečne môžem ukázať, čo vo mne je. *Počuje slová brata, ktorý rozhodne nemal problém si do neho zabŕdnuť počas toho, ako sa účastnili tejto slávnosti. Ušrnie sa na neho, pričom mu povýšene odpovie tým istým tónom, ktorým si začal aj on.* Tak to toho máš veľa pred sebou. Ale stále nemáš šancu ma dohnať. *Na to ho začne ignorovať, pretože vedel, že dnes nemá náladu na popichovanie sa s bratom.* /Ako keby som išiel do New Yorku dobrovolne./ *Pomyslí si, pričom mu samozrejme padne pohľad na člena rodiny Tsai, ktorý sa tam objavil, ale zatiaľ ho nechával na pokoji. Nemal aj tak v pláne sa s niekým dnes kamarádičkovať.*
*Podarí sa jej nájsť si pohárik nealkoholického nápoja, dnes večer chce mať čistú hlavu, a zamieša sa do davu. Všimne si Caleba a Hailey ale nechá ich na pokoje kedže sa zdá že majú vážnejší rozhovor s Calebovím otcom chvílku ďalej prechádza sieňou keď uvidí vstúpiť Gabriela. Sama pre seba sa pousmeje a vydá sa k svojmu oblúbenému kolegovi. *Ahoj, vizeráš dobre. *Zloží mu kompliment a pohadom preletí mladé ženy pri ktorých stojí.* Dobrí večer. *Pozdravý zdvorilo s miernim prikívnutím. Hneď na to uprie spítaví pohlad na Gabriela ako bi sa pítala či ich predstaví.*
*Gabriellov pohľad len letmo prechádzal po stoloch s občerstvením keď mu do uší preletí pomerne známy hlas. Severský prízvuk, ktorý si Kyla aj napriek času v americkej metropole naďalej udržiavala. Úctivo mu padne hlava na pozdrav zatiaľ čo jeho chrbát nepozná ani náznak hrbenia. Bol to jeden zo zlozvykov, ktorý z neho ešte v mladých rokoch vycepovali. Aj napriek faktu, že Kylu považoval za pomerne schopnú jeho pohľad prebehol po okolí Sály s miernou neistotou. V tomto momente bola jednou z jeho zverencov aj keď by boli vekovo pomerne blízko.* Zdravím Kyla. *Na tvári sa mu vynorí jemný úsmev a rukou jej pokynie k jedlu, o niečo ďalej od jeho sestier. On sám už netúžil budovať politickú kariéru, bol to už mŕtvy sen, ktorý mu z pod rúk uniklo pred rokmi, avšak nechcel týmto spojením pošpiniť svoje sestry. Boli mladé, nádejné a plné života nehovoriac o tom, že v Sále bola už tak ponurá atmosféra. Výber nových vodcov tvoril vrásky na každého čele. Mohlo sa to tak zdať kruté, ale vždy bola jeho rodina a ich meno na prvom mieste.* Neočakával som, že sa tu objavia aj New Yorčania. *Pousmeje sa zatiaľ čo si prepojí dlane a kráča k stolíku s čajmi. Jeho tvár postrádala široké okuliare s hrubými sklami a tak dostal nejden zmätený pohľad od okoloidúcich. Povšimol si aj mladého muža, ktorý už chodil po chodbách v New Yorku. Kvôli jeho absencií sa však ešte nemali šancu plnohodnotne spoznať. Nechal to však na neskoršie jednanie.* Nie, že by som mal nízke mienky o ich zodpovednosti.. *Pokúsi sa o vtip avšak bolo verejne známe, že na jeho humore sa pomaly podpisuje jeho vek.* Ako sa cítite? *Opýta sa opatrne zatiaľ čo ruku natiahne k šálke s čajom.*
*Michael se zamračeně podívá na svého syna, jeho černá róba zdůrazňuje vážnost celého večera, a ještě více kontrastuje s Calebovým ležérním postojem. Calebův ironický podtón a zjevný nedostatek respektu k formálnímu významu večera v něm vyvolává nesouhlas, který není ani trochu zakrytý. Stojí tam se založenými pažemi a jeho pohled sklouzne od Caleba k Hailey, která se snaží vypadat nenápadně, ale Michael ví, že si je její přítomnosti všimne každý, kdo v Síni Dohod má co říct.* Humor si nech na jiné dny, synu.* Pronese chladně, tónem, který jasně dává najevo, že Calebova lehkovážnost v této chvíli není vítána.* Tahle událost má význam nejen pro Spolek, ale i pro náš rod. Hawkstone tu nejsou diváci, ale součást dějin. Dnes se rozhoduje o budoucnosti, a já nemám v úmyslu dovolit, aby ses tomu vysmíval.*Jeho pohled se opět upře na Hailey, tentokrát kriticky hodnotící, jako by se díval na něco, co zcela nezapadá do jeho světa. Povzdechne si, lehce zakroutí hlavou, jakoby tím gestem chtěl vyjádřit svou skepsi nad celou situací.* A co se týče tvé - společnosti. *Pronesl s ledovým odstupem, záměrně nepoužívaje Haileyino jméno, aby ukázal svůj distanc. *Není důvod ji členit mezi nás na takové události, když ještě ani neprošla proměnou. Což, upřímně řečeno, pochybuji, že vůbec zvládne.* Tahle slova pronese bez sebemenšího náznaku empatie či pochopení, jen s tvrdou, chladnou praktičností, která pro něj byla charakteristická. Michaelovi oči se vrátí zpět ke Calebovi, tentokrát se v jeho pohledu objeví něco jako tiché varování, jakoby ho chtěl upozornit na to, že ne všechno se dá odbýt sarkasmem a sebevědomým úsměvem.*
/No tak predstavovanie asi nič./ *Povie si sklamane keď jej Gabriel pokinie k občerstveniu a nasleduje ho. Jeho nie velmi dobrí vtip prejde miernim zdvihnutím kútikov. Potom ale pokrčí plecami. V našom svete existujú dve bojeská. Na jednom sa bojuje čepelami..*úsporním ale velavravním gestom ukáže na selú sieň...* na druhom slovami. Je dobré mať prehlad o tom čo sa deje na oboch. *Vysvetlí a pohladom zaletí k politickej smotánke.* Len tak mimochodom kto sú tie slečni čo ti robili spoločnoť? *Prejde pohladom od politikov a pozrie na Gabrielove sestri.* Hádala by som príbuzné. že? *Poznamená, viberie si zo stola bilinkoví čaj a napije sa. Až potom odpovie na jeho otázku.* Vlastnne je mi dobre. Ak mám pravdu povedať sa tu cítim viac doma než na iných miestach.* Žila som tu od trinástich až kím ma neposlali d oNew Yorku.
*Pokud jí něco dělalo vždy podvědomě vrásky byl to rozhodně jeho otec. Fakt, že její syn bude vyrůstat blízkosti někoho, kdo má v hlavě jen řád a ani špetku empatie. Narozdíl od jeho matky, která se ke svému vnukovi chovala rozhodně vřeleji než by čekala. Ale to neměnilo nic na věci, že i když je matkou jejich vnuka to ONA není vítana. Není ani vítán fakt, že se tu dnes nachomýtá v jeho společnosti. Jeho syna. Měla chuť si promnout kořen nosu, ale neudělá to a ani si nepovzdechne. Bylo by to příliš neformální, příliš troufalé takto na veřejnosti. Namísto toho zachová chladnou hlavu. Nedovolí si ani na minutu změnit postoj těla do lehké nejistoty, nedovolí si ani zrakem mu uhnout. Naopak se zdá, že se ho snaží odhadnout a to taky dělá. Čekala slovní útok, ale opět mířen na Caleba. Jako kdyby tam nestála, bavit se o ní před ní jako kdyby bylo normální. Nebo jako kdyby mu nestála za slova, někdo kdo je mu méněcenný. A možná proto se jí na rtech objeví nenucená lehký a zdvořilí úsměv.*Nemusíte se obávat, že bych narušila Váš velkolepí večer. Pokud by ho něco mohlo zkazit, tak fakt, že mě tu neustále budete označovat za civila. Jen klidně to řekněte hlasitěji ať se ještě víc očí otočí.* pronese pevním hlasem a pak svůj hlas o oktávu sníží, tak aby to slyšel jen oni dva.*Mimochodem, když mátě chuť mluvit o mně tak se mnou. Ne s vašim synem, pokud máte chuť mě urážet tak mě. Ale asi přestávám chápat jedno jsem civil, co vám znepříjemňuje večer a mohl narušit plány nebo civil, co nestojí ani za řeč natož s ním mluvit. Dost si protiřečíte pane Hawkstone.* pronese tonem, který ho varuje. Že ona nebo Caleb jeho cílem rozhodně dnes nebudou. Pohledem se podívá ke Calebovi a zdvořile se dotkne jeho předloktí se slovy.*Nechtěl jsi mi ještě něco ukázat?* nadhodí s nadějí, že její narážku pochopí a věnuje ještě krátkou pozornost jeho otci.* O tom jestli přežiju nerozhodujete vy. Přeji Vám dnes hodně štěstí a co se stane stane se pane Hawkstone.* pokud něco Hailey rozhodně nebyla, tak někdo, kdo ze sebe nechá dělat něčí slabost nebo cíl. Možná jí to Caleb bude mít za zlé, že si dovolila promluvit. Ale nesnesla fakt, že jí urážek zaobaleně a i Caleba.*
To je určite pravda. *Prikývne a hľadí na sálu, tiché šumy, rodinné rozboje, vypnuté hrude.. všetci cítili podstatnosť dnešku. Naladenie spoločnosti bolo vypäté, nehľadiac na rasu či kraj, nefilim sa tomuto fenoménu taktiež nevyhli. Obával sa tak, že skutočný boj ešte len vypukne. Jeho tvár tak na moment zdala byť ako z kameňa, ponorená do myšlienok zatiaľ čo si predstavoval možné situácie čo ich čakajú. Z diaľky sa mohol ponášať priam na nehybnú sochu uprostred galérie, aj keď vzhľadom mal od renesančných diel ďaleko.* Áno, mladšie sestry. Ešte bez manželov takže som ich chcel aspoň na chvíľu ochrániť pred náletmi mladých mužov. *Nejeden rod posielal návrhy k dohodám o sňatku, ich meno malo váhu či už išlo o syna či dcéru. Ich šťastie bolo, že sa nezdalo, že otec sa potreboval prikloniť k dohodám a zatiaľ im nechával voľnú ruku. Lyžicu stočí v šálke a s tichým cinknutím si odpije.* Idris má svoje čaro a vo svojej podstate je to domovina nás všetkých. V tejto dobe jedna z mála vecí čo nás skutočné spája. *Usmeje sa smerom ku Kyle, istým spôsobom ju chcel upokojiť avšak zdalo sa, že žena bola rozvážna, priam chladná.* Máte tu ešte nejaké známosti? *Opýta sa nezáväzne skôr zo zvedavosti, chcel vedieť s kým si miešanka dala dole štíty, ak vôbec pred niekým.* Priatelia z mladých čias?
*Caleb cítí, jak mu tělem projede náhlá vlna šoku, když slyší Haileyina slova. To, že se rozhodla promluvit tak otevřeně a odvážně k jeho otci, mu zanechává pocit jemného sevření v hrudi, jakoby jeho sebejistota najednou zakolísala. Sice si vždycky vážil její síly a odvahy, ale tahle situace byla něco úplně jiného. Toto nebylo obyčejné setkání, nebyla to žádná bezvýznamná debata. Tady stál jeho otec, Michael Hawkstone, muž s nespornou autoritou a vlivem, obzvláště v politických záležitostech Spolku. Beze slova natáhne ruku a jemně uchopí Hailey za zápěstí, palcem jí mírně stiskne. Jeho pohled se na chvíli střetne s jejím, a přestože jeho výraz zůstává vnějškově klidný, oči jí jasně signalizují – "Ticho. Teď ne." Otočí se k otci, snaží se potlačit jakýkoliv náznak nervozity a přistoupí k věci s pečlivě voleným klidem, tentokrát bez obvyklého humoru. Protože pod povrchem té ledabylé, flegmatické vrstvy, se nachází i jeho inteligentní a diplomatická schránka, nakolik si ji schovává pro chvíle, jako je právě tato. Calebův pohled se přesune zpět k Hailey na krátký okamžik, ale pak se opět zaměří na svého otce, jeho oči jsou chladné a vypočítavé. Caleb ví, že politická hra jeho otce je komplikovaná, ale pokud tu má stát a hájit svá rozhodnutí, udělá to s rozvahou a jistotou.* Každý nový nefilim je pro nás přínosem, zvláště v této době, kdy se náš svět mění. Možná bychom se všichni měli zamyslet nad tím, co to znamená mít někoho, kdo je ochoten obětovat vše, aby se stal jedním z nás.* Calebův hlas je pevný, ale ani na okamžik neztrácí svou diplomatickou zdrženlivost. Ví, že teď není čas na projevy odvahy nebo vzdoru. Ví, že jakékoli jeho slovo může Hailey stát její budoucnost jako nefilim, pokud se nevyjádří opatrně.* Koneckonců. *Dodá Caleb, jeho tón je nyní měkčí, ale stále vážný.* Možná by ses měl zamyslet nad tím, kdyby to nebyla ochotna podstoupit. A projevit přinejmenším uznání, když ne vděk, že riskuje svůj krk za vyžehlení mých přešlapů a pověst tvého odkazu. *Jeho slova zůstávají viset ve vzduchu jako jemná, ale zároveň neodbytná výzva. Caleb ví, že nebude snadné změnit otcův názor, ale udělal vše, co bylo v jeho silách, aby ho přiměl vidět Haileyinu přítomnost jako akt statečnosti a nikoliv hanby.*
Nezáleží na tom kde sme sa narodili tu sme vždy doma. Jediné miesto kde sa nemusíme pred nikím skrívať. *Prisvečí na jeho slová o domovine a napije sa čaju.* Mám tu stríka ale na oslave nieje. Tieto naškrobené párty ako tomu hovorí niesú nič pre neho. Inak tu mám niekolko známich kolegov zo služby ale to sú len kolegovia. *Odpovie a hneď na to musí potlačiť zachichotanie keď sa znova pozrie ku Gabrielovím sestrám. Práve sa k nim pripojila dvojica mladíkov- Zdá sa že vo svojej úlohe garde trochu zlihávaš. *Podpichne ho.*
*Aj napriek svojim vlastným slovám sám nemal príliš silný vzťah k Idrisu. Prirodzene išlo o krajinu na ktorej mu záležalo avšak pri výbere medzi Inštitútom v ktorom vyrastal a Idrisom jeho voľba by bola nadmieru jasná. Peking bol pre neho záchranné hniezdo, priestor kde vždy počul na chodbách ľahký smiech svojej rodiny a sestier. Teraz keď bola jeho staršia sestra Li Fang matkou po novom sa objavovali aj zvonivé hlásky detí, novej generácie rodiny Tsai. V tomto smere mal isté svetlé nádeje do budúcna, dúfal, že budú schopní im zaistiť život, ktorý si zaslúžia. Pri pohľade na sálu však v tomto tvrdení strácal sebavedomie.* Neviem či by som dnešok nazval práve.. party. *Narovná sa a dopije šálku čaju. Nebol najlepší avšak gurmánstvo ani neočakával.* Už sú sebestačné, predpokladám, že si tú chvíľu svoje sukne obránia aj samé. *Pousmeje sa a prezrie si dvojicu chlapcov.* Ešte sami nevedia k čomu skutočne pristúpili. *Vydrie sa mu z hrudi chrapľaví smiech, pokiaľ niekto v ich pokolení bol ten typ čo by sa bezmyšlienkovo natiahol rukou k úderu boli by to práve ony dve. Len potichu tak pozoroval ako chlapci so stiahnutými chvostami odstúpili a šli radšej k jedlu.* Moja prítomnosť bol asi len prejavom nadbytočnej opatery. *Prizná a pozrie sa smerom k rodine Hawkstone, ktorá sa zdala, že prišla do úzkych.*
*Lotty bola presvedčená, že sa bude musieť zúčastniť tejto ceremonie. Ale tak predsa len sa zúčastní, predsa len to bola jej povinnosť aby sa toho zúčastnila. Mala na sebe čierne šaty, pričom sa snažila pôsobiť, že tam patrí. To že ešte nemala tak vysoké sebavedomie moc nepomáhalo. Akadémia ju vyškoli, že lovci sú nafúkaný a lepšie je pritakať ako sa púšťať do vojny, ktorú by človek prehral. Vojde do Haly trochu neskôr, pričom dala aspoň Sebastianovi vedieť, že sa trochu bude potĺkať, ale nebude robiť blbosti alebo provokovať. To rozhodne nemala v pláne. Trochu sa potĺka pri občerstvení, pričom sa nejako dostane do blízkosti. Caleba s jeho otcom a Hailey, čo fakt dobrá kombinácia nebola. Trochu si vypočuje ich rozhovor, čo smeroval veľmi zlým smerom.* /To neznie moc dobre./ *Pomyslí si a trochu uvažuje, či tam ísť a pomôcť alebo počkať na Sebastiana. Nakoniec sa rozíde ich smerom.* Dobrý večer. *Povie všetkým trom, pričom sa rozhodne, trochu tváriť nezaujato, pretože vie, že by moc zasahovať nemala.* Ďakujem, že sa môžem účastniť tejto udalosti. *Povie smerom ku Michaelovi, pričom sa obráti smerom k Hailey a chytí ju za ruku.* Nechceš si ísť so mnou prezrieť sál? *Opýta sa jej a naznačuje jej, že je lepšie vypadnúť nech to viac nezhorší.*
*Vstoupí do síně dohod a ihned ji zasáhne tíživá atmosféra týhle prestižní události. Brzy si uvědomí, že nemá čas ztrácet se v obdivování dekorací, který ani po kotníky nesahají těm magickým ve Faerii…. Zhluboka se nadechne a drží si pohled upřený přímo před sebe, aniž by přitahovala pozornost…. ví, že by měla zůstat co nejvíc neviditelná. Vlasy má v jednoduchým upnutým culíku. Její černá uniforma lovce stínů bez symbolů či znaků rodu se odlišuje od ostatních, který nesou znak svého rodu s hrdostí a elegancí. Cítí jak se její hruď svírá strachem, ikdyž má svůj výraz pod kontrolou. Hlavou jí probleskují různý myšlenky o tom, koho zde možná potká … spojence i protivníky. Postaví se poblíž jedný z bočních stěn, kde stojí v ústraní, ale stále má dobrý přehled o celý síni. Vidí jak se hosti jemně klaní a potřásají si rukama a konverzují v tlumených hlasech. Nechce na sebe přitáhnout pozornost…. Je tu jen jako formální reprezentant, voják, aby vyjádřila diplomatickou přítomnost a tím splnila povinnost vůči Spolku. Ikdyž stojí v pozadí, její smysly jsou napnutý k prasknutí. Každý pohled, každý pohyb, každý závan vůně kadidla v ní probouzí pocity nejistoty.. A zároveň ví, že zde nesmí udělat chybu. Zůstává teda stát ve stínu, napůl skrytá, s očima upřenýma na přítomné a připravená rychle reagovat, pokud by si její přítomnosti někdo všiml.*
Hej skôr sa to podobá na mínové pole. Prisvedčí a same si je plne vedomá napetia v miestnosti ktoré by sa dalo krájať a čím dalej tím hustlo. Starí odchádzajú... prejde pohladom na konzulku a inkvizitora ...a noví prichádzajú. Len kto tí noví asi tak budú? Spíta sa skôr rečnícku otázku. Jej úvahy nahlas preruší až Gabrielov smiech a rýchlo ju vráti do diania okolo. Keď vidí ako chalani odchádzajú musí sa ich sklamaním tváram sama zasmiať. Jej pozornosť však rýchlo upúta niečo iné. Čo myslíš o čom tam hovoria. Starý Hawkstone sa tvára akoby ho mal trafiť šlak. Ukáže bradov smerom kde stoja Caleb s Hailey a jeho otcom.
*Michael se zamračeně podívá na Caleba, jeho výraz zůstává tvrdý, avšak v očích se na okamžik mihne náznak uznání. Calebova diplomatická odpověď ho zřejmě přiměla alespoň trochu přehodnotit svůj přístup. Přesto jeho pohled sklouzne zpět k Hailey, a ten dřívější náznak měkkosti se ztratí v chladném záblesku nedůvěry. Michael ví, že jakékoliv slabosti nebo nedostatky v rámci nefilim komunity nejsou jen osobní problémy, ale mohou se rychle stát hrozbou pro celý Spolek. A přestože Calebova slova ocenil, Haileyina troufalost mu stále leží v žaludku.*Synu.* Začne pomalu, jeho hlas je hluboký a pevný, jakoby každé slovo mělo svou vlastní váhu.* Tvá slova mají svá opodstatnění.* Na okamžik se odmlčí a pohled jeho ostrých, ocelově modrých očí přechází z Caleba na Hailey. Pokud v jeho výrazu byla chvíli předtím nějaká měkčí emoce, nyní je pryč, nahrazená chladnou profesionalitou a možná i náznakem pohrdání. *Ale. *Jeho hlas je nyní o poznání tvrdší, zaměřený přímo na Hailey. *Každý, kdo se chce stát nefilim, by měl také znát své místo. Zůstat pokorný. Uvědomit si, co to obnáší – přijetí Spolku, plné oddanosti jeho kodexu a pravidel.* Podívá se na ni s pohledem, který by snadno mohl přimět i ty nejodhodlanější k pokusu o ústup.* Naše řady jsou už tak dost narušené pochybnostmi a politickými hrami, nepotřebujeme další potíže.* Přesune se zpět ke Calebovi, lehce přikývne, jakoby chtěl naznačit, že jeho argumenty byly slyšeny a že jsou určité věci, které uznává. Nicméně jeho tvář zůstává napjatá a jeho pohled neústupný. Poté, aniž by se na Hailey ještě jednou podíval, přejde dál, jeho pohled upřený do davu, jakoby hledal někoho jiného, komu by se mohl věnovat. Zejména ve chvíli, kdy je rozhovor narušen mladou nefilim, o které zatím slyšel poskrovnu, a která se zdá být s Hailey známá. Pouze ji přívětivě přikývne na pozdrav a nechá dámy dámami.*
*Nemohla to nechat být, nemohla být zticha šoupat nohama. Ne ona musela zas otevřít tu svoji neukázněnou pusu a říct pravdu, i když to ví všichni přítomní. Sakra. Nemohla své slova vrátit zpět, nemohla se začít ani omlouvat. Jen by to tím mohla zhoršit a dle výrazu Caleba pochopila jak chyba to byla a možná proto poraženecky klopí pohled. Lehce a ošije a lehce couvne o krok zpět. Semkne rty do úzké linky. Pochopila kde je její místo a mělo by být. Vzadu a v tichosti. Nedovolila si ze svých úst vyřknout další slova, ani ve chvíli kdy jeho otec opět promluvil. Kdy vlastně jí s jasným uvědoměním Caleb zachránil tu její civiliskou zadnici před problémy, které mohli nastat, ale ani to neznamená že všechny problémy jsou vyřešeny. Můžou být řešeny později. Její nepokora a drzost. Zatne čelisti a tiše poví.*Máte pravdu Pane Hawkstone.* vic nepoví. Jen Caleb vedle ní mohl slyšet jak skřípe tiše zuby, aby držela jazyk za zuby. Ale neštěstí přijde Lotta, aby jí zachránila z této dusné atmosféry.*Ráda, děkuji. poví a přidá se k ní mezitím se zdvořile s obouma rozloučí a přidá se raději k Charlott. Kdy jsou dost daleko od nich tiše poví. *Můžeme o tomto incidentu s nemluvit nebo dělat, že nebyl? Vím, že to byla chyba.* vydechne tiše. Jenže když šlo o Tobiase nebo Caleba jednoduše nepřemýšlela racionálně a to byl její problém. Který by mohl v budoucnu přerůst v pohromu.*
*Seojun svojho brata ignoroval, keďže sa ho snažil vyprovokovať k bitke, ale on o ňu nemal záujem. Nie na verejnosti. V súkromí si mohli robiť, čo chceli, ale na verejnosti sa mali obaja chovať, tak aby neboli moc zlý. To ale neplatilo u jeho brata Sang-wona, ktorý rozhodne mal v pláne ho vyprovokovať.* Ako keby si bol v niečom lepší. *Ofrkne mu jeho brat, pričom sa na neho Seojun iba pozrel, že ho naozaj zaškrtí, ale oprie sa do nich ich mladší brat.* Prestaňte s tým. Tu nie. *Pričom Seojun mu len kývne, že chápe a nechá to tak. Tým sa ale jeho pohľad uprie na lovca, ktorý určite nechcel byť videný, pretože sa schovával v tieňoch. Čo pre neho pôsobilo oveľa viac nepríjemnejšie ako rozhovor s rodinou. Kývne rukou, pričom sa vyberie smerom k žene, ktorá celkom určitý čas spôsobila rozruch. Počul o nej a aj vedel ako vyzerá, keďže sa o také veci musel zaujímať, keďže mu ich hodili na krk. Povzdychne si a prihovorí sa Grace, keďže moc dobre neurobila, že sa objavila takýmto štýlom.* Schovávať sa je hlúposť, keď všetci vedia ako vyzeráte. *Povie jej, pričom upozorní na to, že to nebol dobrý nápad.* Lepšie by im bolo ukázať, že ste niečo dokázala. *No aj keď možno hej, ale pre neho to nič neznamenalo. Zovrie pery, pričom ich ohrnie, pretože tu skutočne nie je rád.* /Radšej by som lovil démonov, ako sa baviť na takomto mieste./ *Pomyslí si, pričom sa venuje opäť Grace.*
*Caleb se v duchu uvolní, když Hailey pochopí jeho jemný signál a nakonec ustoupí od dalších slovních výměn. Uleví se mu i nad tím, že jeho otec – přestože pevný a neústupný – nemá zcela zavřené oči a uši vůči argumentům, které mu předložil. Přinejmenším byl ochoten Calebova slova zvážit, což nebylo vždy samozřejmostí. Caleb si na okamžik dovolí letmý úsměv, když vidí, jak jeho otec pokračuje dál ve své neústupné cestě za kontrolou, zatímco Charlotte mezitím odvádí Hailey někam stranou. Než se však stačí plně uvolnit, všimne si, že jeho otec stále něco – nebo spíš někoho – vyhlíží. Caleb přejede pohledem po místnosti, zvědavě se rozhlíží, aby zjistil, koho to otec hledá. V ten moment mu zrak sklouzne na postavu, kterou by za normálních okolností snad ani nevnímal, kdyby nebylo její podoby, která mu připadá až příliš známá. Grace. Myslel si, že je mrtvá. Že zmizela navždy, když před rokem beze stopy zmizela a po ní nezůstalo jediné hlášení ani zpráva. Myšlenka, že je Grace naživu, v něm okamžitě vzbudí zmatek a rozhořčení. Bez dalšího zaváhání zamumlá směrem k otci, aniž by čekal na jakoukoli odpověď.* Pokud mě omluvíš.* Otočí se a okamžitě zamíří směrem k Grace, pohyb rychlý, ale kontrolovaný. Jak se přibližuje k postavě, kterou považoval za mrtvou, jeho kroky se zpomalují, jakoby si stále potřeboval ujasnit, jestli to, co vidí, je skutečné nebo jen nějaký podvod. Jakmile k ní dorazí, zastaví se a jeho hlas je pevný, ale skrývá v sobě nevyřčený hněv a zmatek.* Myslel jsem, že jsi mrtvá.* Pronesl bez jakýchkoli okolků, přičemž jeho oči prozrazují směsici otázek, které se mu hromadí v hlavě. Stále udržuje svůj obvyklý klidný tón, ale je zřejmé, že tahle situace ho zasáhla hlouběji, než by chtěl dát najevo.* Co tu děláš? Kde jsi byla celý rok? *Zadívá se na ni, jakoby se snažil vyčíst odpovědi přímo z jejího pohledu. V tom afektu naprosto přehlédne, že byla doposud zapředena do konverzace s novým přírůstkem Institutu, kterého ještě neměl příležitost osobně přivítat.* Omlouvám se za mou nezdvořilost. *Kývne na podzrav Yeomovi, ale v tento překotný moment se nezdá vhodný na formální představení.*
*Lotty sa pousmeje na Hailey, pričom vie že nebolo jednoduché sa postaviť niekomu takému. Sama to zažila a tiež sa moc nezachovala milo pred radou. Zatiaľ čo Hailey mala iba problém s Mikailom, tak Lotty sa pustila do inkvizitora, čo bolo oveľa horšie. Pokrúti hlavou a povie jej.* Spravila som väčšiu blbosť, takže viem aký je to pocit. *Povie jej, ale nehovorí nič, čo by jej pomohlo.* Môžem niečo poradiť? *Navrhne jej.* Lepšie je si to myslieť v hlave, pričom sa chovať priamo naopak. To som sa naučila na akademii, kde som mala problém s inými lovcami. Slová nie vždy všetko vyriešia, keď sú povedané v hneve. *Povie je, pričom aj ona si začala dávať pozor na to, čo hovorila.* Ako keby to neexistovalo. *Povie jej s úsmevom, pričom zmení tému.* Dáš si niečo na pitie? To pomôže, aby si si nevšímala pohľadov, ktoré sa upierajú. *Sama ich nemala rada, pričom pár členov rady sa na ňu pozerali, keďže ju spoznali z jej riešenia, ktoré nebolo moc príjemné. Radšej sa im vyhýbala.*
*Podívá na Seojuna který k ní právě přišel a zdá se být milý... a pokusí se potlačit svojí nepřirozenou nervozitu. Zhodnotí ho rychlým pohledem a uvědomuje si, že má bystrý zrak a očividně mu nic neuniká. Na jeho slova o schovávání odpoví mírně odtažitým, ale přátelským tónem.* Díky za radu. *Řekne s malým úsměvem a krátce kývne, jakoby si chtěla udržet odstup, ale zároveň ocenit jeho upřímnost.* Jen plním své povinnosti… ale máte pravdu, možná bych ...* V tom však její pohled sklouzne ke Calebovi, který se k nim blíží rychlým, avšak kontrolovaným krokem. Ihned si všimne, že nevypadá vůbec spokojeně. Srdce se jí trochu zrychlí, protože si není jistá jak tahle nečekaná konfrontace dopadne. Jeho pohled je pevný, ale v jeho očích zahlédne něco hlubšího ... rozhořčení, možná i zmatek. Když je Caleb u nich, zhluboka se nadechne a rychlým pohledem se podívá na Seojuna čímž Calebovi naznačí, že tahle konverzace možná není vhodná pro další uši. Když Caleb pronese svoje první slova bez obalu, což ji zasáhne, odpoví s lehkým nádechem sarkasmu a pokousí se odlehčit situaci.* Taky tě ráda vidím. *pronese s trochu ironickým úsměvem, i když uvnitř cítí napětí.... Calebova reakce ji trochu znervózňuje, ale doufá že si uvědomí, že teď nemůže být zcela otevřená.. že nemůže mluvito ničem nahlas. Její pohled zůstává na něm upřený, tichá prosba o pochopení, že svoje slova nemyslí vážně.*
*Joshua se na moment zastaví, když mu Yasmine Elderhood odpoví, a jeho rysy zůstanou klidné, přestože v jeho pohledu probleskne náznak pobavení. Jeho ústa se zformují do jemného úsměvu, který však působí stejně chladně a odtažitě, jako by byl z mramoru. To, jak Yasmine promlouvá o síle a důstojnosti, jej jen utvrdí v jeho přesvědčení, že Spolek potřebuje výraznou změnu – a to především v tom, co se týče přístupu k podsvěťanům. Vidí v jejích slovech sentiment a falešnou víru ve staré hodnoty, které podle něj již dávno ztratily na významu. Zaregistruje i osobu, o které slyšel. KYLU Grayraven.* /Ohavnost./ *Joshua si dovolí krátký pohled na Kylu, jeho tvář se zkroutí do znechucené grimasy. Jeho oči však zůstávají klidné, téměř ledově chladné. Pomalu, jako by si vážil každého slova, odpoví.* Ctihodnosti. *Řekne s pokorným skloněním hlavy, ale jeho tón je lehce ironický, jakoby jen přehrával roli zdvořilého účastníka ceremonie. *Vaše slova jsou opravdu inspirativní. Odpovědnost, důstojnost, soudržnost – to jsou krásné ideály. Nepochybuji, že pro Spolek a naše budoucí vůdci budou mít význam. *Jeho úsměv se rozšíří, ale oči zůstávají tvrdé, jakoby si plně uvědomoval, že jeho skutečný názor by mohl vyvolat u Yasmine nepříjemné reakce.* Ovšem někdy je třeba jít ještě o krok dál. *Dodá tiše, jeho hlas má v sobě téměř hadovitý tón. * Někdy nestačí držet se pouze starých hodnot. Musíme si připustit, že svět se mění, a musíme být připraveni reagovat, abychom nebyli zaskočeni. Spolek potřebuje vedení, které je připraveno čelit novým výzvám a přetvářet staré struktury tak, aby sloužily našim skutečným potřebám.* Joshua si dá záležet, aby jeho slova nezněla jako otevřený útok na její víru ve stabilitu a tradiční hodnoty, přesto v jeho řeči zaznívá náznak kritiky, tak jemný, že ho nelze snadno vyčíst. Na okamžik se rozhlédne po Síni Dohod a v duchu si představí, jak by vše mohlo být jiné pod jeho vedením. Jeho pohled zůstane na okamžik na Calebovi, ačkoli se zdá, že mladý Hawkstone má vlastní problémy, jak se zaměřuje na ženu, o které Joshua též slyšel, po svém boku.* Dnešek je však o oslavě. *Řekne s mírným úsměvem, jakoby jen mezi řečí. Jeho hlas se vrátil k vlídnému tónu, který může na povrchu působit laskavě, avšak každý jeho detail zrazuje chladnou vypočítavost. *Doufám, že dnešní večer Spolku připomene, že pravá síla nespočívá jen v jednotě, ale také v neústupné vůli přizpůsobit se. Možná právě proto máme dnes tuto příležitost setkat se a oslavit - změnu.* Joshua přikývne Yasmine jako na závěr své řeči, přičemž jeho pohled je neproniknutelný a bez přímého výrazu – jen ledový klid a chladná jistota muže, který má vše naplánované do posledního detailu. Ví, že Yasmine nemá ponětí, jak daleko je ochoten zajít, aby Spolek vedl směrem, který on považuje za správný.*
*Bolo to už dlho, čo nevidel svojich kolegov z New Yorku, ale vedel, že dnešným dňom nastal čas sa vrátiť. Aj tak sa stretnutia zúčastniť musel, takže sa aj s celou rodinou vychytali, načo sa presunuli do Idrisu cez blízky portál. Po svojom pravom boku mu kráčal mladší brat, po ľavom mladé dievčatko menom Luna, ktorú si Sunil adoptoval potom, čo jej rodičia zahynuli v boji. Zvyšok rodiny kráčal pred nimi alebo za nimi, keď do hlavnej miestnosti vošli. Hneď pozeral, či niekde nezahliadne niekoho, koho z Ameriky pozná, ale zatiaľ sa držal v úzadí pri rodine. Nervózne si povzdychne, a prehrabne si prstami skrátené vlasy.*
*Do siene vstúpil s mysľou vyostrenou a pohľadom, ktorým by možno aj vraždil, keby sa to dalo. Nie je znova pripravený na tieto formality a očakávania, hlavne nie po sklamaniach, ktoré dokázal vytvoriť nie len lovcom, ale aj rodine. Možno to znie, že príliš dramatizuje, ale ťažoba volieb a celého tohto veľkého slávnostného stretnutia robí aj z obyčajnej diskusie dramatický výstup v divadle. Vie, že musí mať istý krok, bradu zdvihnutú a sledovať, počúvať, vnímať svoje okolie. Vyhýbal sa pri tom pohľadom, ktoré by mu mohli priviesť nechcenú spoločnosť, keby s nimi nadviazal očný kontakt. Jeho červené sako s čiernym rolákom pod tým, sú pomaly ako kazajka, z ktorej sa chce vyškriabať a vrátiť sa do svojich pohodlných kožených topánok a tréningovým paliciam. Pri tom, aký veľký muž to je, snaží sa nevynikať, a skoro mu to aj vychádza, nebyť toho, ako zahliadne CALEBA a HAILEY a jeho reakcia je skoro až počuteľná, pretočiac očami do strany. Radšej tak sleduje hlavné body diania a tak nejako si v hlave celý ten čas preberá, kto bude následovník a čo to zmení. Či vstupujú do temnej éry, alebo tej zlatej. Či budú veci pri starom, alebo sa úpadok Spolku o to viac urýchli. Nie je si istý, koho chce vidieť v pozícii Inkvizitora a Konzula, ale je jasné, že to môže zmeniť príliš veľa vecí, na ktorých teraz stoja jeho dni. A či sa ako člen Rady bude musieť podriaďovať horším mysliam, než stretol doteraz.* /To ešte len uvidíme. Každopádne čo by malo byť, tak sa stane./ *Napadne mu, snažiac sa udržať svoju pozornosť iba na jednom bode, nerozptyľovať sa spoločnosťou, okolím, alkoholom, alebo samotnými myšlienkami, čo mu ako bláznivé skáču do hlavy.*
*Yasmine se mírně pousměje, když Joshua dokončí svou řeč. Na okamžik si ho pozorně prohlédne, její oči jsou klidné, avšak v jejich hloubce se skrývá sotva znatelný stín nelibosti. Jeho slova o změně, o přizpůsobení, jí zanechávají mírnou pachuť. Ví, že Joshua bude za okamžik vyhlášen jako nový Inkvizitor, a přestože vždy respektovala rozhodnutí Rady, tato konverzace ji rozhodně nepřesvědčila o tom, že by mu s radostí předávala otěže moci. S diplomatickým úsměvem nakonec přikývne.* Pane Fairlaw. *Pronese zdvořile, její hlas je jemný a klidný. *Vaše slova jistě budou rezonovat v nás všech. Děkuji vám za váš pohled.* Na okamžik skloní hlavu v pozdravu, poté však o krok ustoupí a rozhlédne se po Síni Dohod. Cítí, jak se v místnosti pomalu usazuje očekávání, napětí visí ve vzduchu, jako by všichni přítomní tušili, že významný okamžik je na dosah. Zhluboka se nadechne a vědomě si zachová klidnou, vlídnou tvář, zatímco se vydá směrem k čelu ceremonie. Jakmile dorazí na pódium, gestem ruky si vyžádá ticho a všechny oči se okamžitě upřou na ni. *VÁŽENÍ ČLENOVÉ SPOLKU. *Začne klidným, ale autoritativním tónem, který má moc upoutat každého v místnosti. *Děkuji vám všem, že jste dnes zde, abychom společně oslavili významný okamžik v historii našeho Spolku. Stojíme zde jako zástupci všech rodin nefilim, sjednoceni v naší misi chránit tento svět před temnotou, která ho ohrožuje.* Yasmine se krátce odmlčí, nechává svá slova doznít a sleduje, jak přítomní napjatě naslouchají. *Pozice Konzula není jen funkcí nebo titulem, ale především závazkem, který jsem přijala s hlubokým respektem k našim hodnotám, k našemu odkazu. Všichni jsme zde proto, že věříme v sílu Spolku, v loajalitu, kterou jsme přísahali, a v závazek chránit svět, i když to znamená, že často musíme čelit nepředstavitelným výzvám. *Její pohled jemně sklouzne po všech přítomných a na okamžik se setká s očima Joshuovy, než se vrátí zpět ke všem ostatním. *Nefilim nejsou silní jen svou oddaností, ale především jednotou, kterou máme navzdory všem rozdílům mezi námi. Ať už jde o odhodlané bojovníky z Institutů nebo o moudré členy Rady, každý z vás zde představuje důležitou část našeho společenství. Snad mohu v této chvíli říct, že život ve službě Spolku v pozici Konzula nebyl pro mne pouze povinností, ale především ctí. *Yasmine znovu přikývne, její pohled se zaleskne náznakem slz, avšak její hlas nabere opět sílu, když přidá závěrečná slova. *Dnes však je čas, abychom se ohlédli za tím, co jsme dosáhli, a přivítali ty, kteří nás povedou vpřed. Než ale oznámím výsledky, ráda bych předala slovo našemu Inkvizitorovi, Mikaelu Rougerenardovi, aby s vámi sdílel svá závěrečná slova. *Yasmine se otočí směrem k Mikaelovi Rougerenardovi a lehce pokyne rukou, aby jej pozvala na pódium. S nepatrným úsměvem na rtech ustoupí stranou, uvolňujíc mu místo, a se zdvořilostí ho vyzývá, aby nyní promluvil před všemi přítomnými.*
*Pobavene ju sleduje, pretože vidí, že je nervózna a jemu je to absolútne jedno, z ktorého dôvodu to je. On jej ale nedával radu. Lovci boli supi pripravený kohokoľvek zdrbať, keď nevyhovoval podmienkam. Má byť pripravená na to, že lovci ju nenechajú na pokoji. Nie keď vedia aké riziko predstavuje. On si to veľmi dobre uvedomuje, preto sleduje jej reakcie a slová, ktoré mu potvrdzovali, že sa nehodila k nim. Bola jednou z nich, ale nemala to chovanie, ktoré by potrebovala.* Povinnosti sú jedna vec. Ja som tu tiež z povinnosti a nebavím sa vôbec. *Povie jej, pričom keď sa pridá Caleb je mu jasné, že si to ešte viac užije, pretože jej chovanie sa zmenilo ešte viac. Ak nechcela ukázať, že niečo spolu mali, tak to nemala robiť tak okato. Jej ironický pozdrav ho dostal. On len kývne takisto na pozdrav Calebovi, ale rozhodne sa odmietne pohnúť preč.* /To vyzerá ako nejaké drama. Ako keby som pred chvíľou neodišiel z jedného do druhého./ *Pomyslí si a na jej výraz len mykne plecami.* Nie na darmo má väčšina Soulských lovcov neznáša. *Povie.* Ja nie som práve z tých najmilších. *Pričom jeho pohľad sa zmení na chladný, aký mal obvykle. Od jeho smrti parbataia nebol práve osobou, s ktorou by ste chceli spolupracovať. Hlavne bol nepríjemnejší ako obvykle.* Je jedno kto bude konzul. Aj tak sa nič nezmení. *Povie vlastnú poznámku, keď sa otočí smerom, kde rozprávala aktuálna konzulka, ktorá už ňou čoskoro nebude.*
*Rougerenard klidným, avšak autoritativním krokem přistoupí k pultu. Stále ve své charakteristické šedé róbě, která se díky světlu vrhá do různých odstínů, se postaví před shromáždění a rozhlédne se po Síni Dohod. Jeho oči, chladné a pevné, přejedou přes řady nefilim a zástupců hlavních rodů. Mikael vždy věřil v pevnou ruku, v neústupnost a v sílu, a jeho výraz to odráží. Pomalu si rozloží své poznámky na pult, vyrovná je a po krátké odmlce začne číst připravený projev.* Dámy a pánové, vážení členové Spolku.* jeho hlas je pevný a důstojný, nesoucí se místností s naprostou jistotou. *Než začnu, rád bych poděkoval naší ctěné Konzulce, Yasmine Elderhood, za její laskavá slova a především za její neúnavnou službu Spolku. Vím, že ve své roli působila s důstojností a oddaností, kterou mnozí z nás obdivují. *Jeho oči na okamžik spočinou na Yasmine a přikývne jí s výrazem respektu, poté se však jeho pohled opět upře na shromáždění. *Dnes stojím před vámi, abych se rozloučil s pozicí Inkvizitora, funkcí, kterou jsem nesl s hrdostí a vědomím hluboké odpovědnosti. Sloužit Spolku v této roli bylo nepochybně jedním z nejdůležitějších a nejnáročnějších období mého života, ale také obdobím, které mi přineslo obrovské uspokojení a příležitost postavit se před výzvy, které zpevnily naši komunitu. Přede mnou dnes stojí vznešení potomci naší tradice, a když se ohlédnu zpět na dobu svého mandátu jako Inkvizitora, nemohu necítit hlubokou hrdost na to, co jsme společně dokázali. Jsem hrdý na jméno rodu Rougerenard, který nesl tuto zodpovědnost s odhodláním a bezchybností, jaká se od nejstarších linií nefilim očekává.* Jeho hlas je pyšný jako páv, téměř triumfální, když pokračuje dál.* Za mého mandátu jsme stáli pevně a neústupně tváří v tvář mnoha nebezpečím. Podařilo se nám porazit víly v Zimní válce – konfliktu, který mnozí považovali za nevyhnutelný – konfliktu, který si žádal pevnou ruku a neústupnost vůči kompromisům. To bylo mé rozhodnutí a mé kroky, které vedly k tomu, že naše řady zůstaly silné a neporušené. Také jsme obstáli v těžké zkoušce během démonické nákazy, známé mezi lidmi jako COVID-19, která zasáhla celý svět. A přestože démonická přítomnost ohrožovala náš svět více než kdy jindy, byl to můj přístup, mé směrnice, které zajistily, že se Spolek nevzdálil od své mise. Zajistili jsme, že každý nefilim věděl, co má dělat, a že neexistuje prostor pro chaos.* Mikael se na okamžik odmlčí, jakoby chtěl nechat svá slova doznít v myslích všech přítomných. Jeho hlas se nyní zdá být téměř radostný, když mluví o své vlastní roli v historii Spolku, nechává svou osobní hrdost probublat na povrch. Jeho oči se setkají s pohledy některých přítomných, a v jeho výrazu je cosi výhružného – jako by se opovažoval kohokoliv z nich zpochybnit jeho zásluhy.* A nyní, s vědomím, že jsem splnil svou povinnost na nejvyšší úrovni, předávám slovo zpět naší ctěné Konzulce, Yasmine Elderhood, aby oznámila výsledky této významné volby. Ať Spolek pokračuje v síle, kterou jsem mu po svém odchodu zanechal.*Ukloní se formálně, jeho oči stále plné pýchy, a ustoupí stranou, přičemž jeho výraz jasně říká, že tento okamžik považuje za své osobní vítězství a že jeho odkaz v Spolku bude trvat navždy. S těmito slovy ustoupí o krok zpět, lehce se ukloní a uvolní pódium Yasmine Elderhood, zatímco jeho pohled zůstává přísný a nesmlouvavý. Mikael Rougerenard ví, že nastává nový čas, ale v jeho srdci zůstává hluboká hrdost na vše, čeho dosáhl během svého mandátu.*
*Yasmine Elderhood sleduje, jak Mikael Rougerenard dokončuje svůj proslov a s pýchou a triumfem ustupuje z pódia. Když si s ním vyměňuje místo, její klidný, diplomatický úsměv zůstává nedotčený, ale v jejích očích se mihne stín pochybností. Nepřekvapilo ji, že si Mikael přisvojil zásluhy za každý triumf, každé vítězství, jako by byly výhradně jeho přičiněním. Mírně přikývne, jako by si v duchu říkala, že přesně takový proslov od něj očekávala. Znalost jeho pýchy a potřeby uznání ji však nezastaví; chápe, že i jeho způsob vedení měl svůj význam, i když pro ni osobně měl ten přístup k jednotě nefilim daleko jiný nádech. Jakmile zaujme jeho místo za pultem, nechává chvíli ticho rezonovat místností, aby přítomní mohli strávit Mikaelova slova. Poté se mírně nadechne a znovu zvedne pohled k publiku, přičemž její klidný a vlídný hlas pronikne tichem.* Vážení členové Spolku.* Začne, její tón je tichý, ale pevný a autoritativní.* Dnešní ceremonie se chýlí ke svému vrcholu, a je mi ctí, že mohu oznámit rozhodnutí Rady, která s pečlivostí a rozvahou zvolila naše nové vůdce. Vůdce, kteří povedou Spolek do nové éry a zajistí, aby náš odkaz a závazek chránit tento svět zůstal neotřesen.* Její pohled se jemně posune mezi hosty a na okamžik se zastaví na několika významných tvářích – rodinách, které představují sílu a historii Spolku. Každý pohled odráží její hlubokou úctu a zároveň jemné povzbuzení. Yasmine věří, že jednotu a sílu nelze prosazovat jen přísností; pro ni je to závazek, který je zakořeněn v každém z nich. * Jménem Spolku oznamuji, že Rada rozhodla, aby mou pozici Konzula převzal muž, jehož jméno je v naší historii hluboce zakořeněné, a jehož rod si získal respekt díky dlouholetým zásluhám a odhodlání chránit naši věc. Vážení členové Spolku, Konzul – Michael Hawkstone.* Yasmine odmlčí na krátký okamžik, aby nechala doznít potlesk, který zaplňuje Síň Dohod. Pohledem zachytí Michaela Hawkstona, který stojí v publiku s neochvějným klidem a sebevědomím. Jakmile se potlesk utiší, Yasmine se znovu ujme slova, tentokrát její tón zněl více formálně, avšak stále klidně.* Funkce Inkvizitora, pozice, která si žádá železnou disciplínu, pevný morální kompas a bezmeznou loajalitu Spolku. Rada vybrala někoho, kdo má hluboké pochopení pro hodnoty naší společnosti, někoho, kdo neuhne, když přijde čas na nelehké volby.* Její pohled se zastaví na Joshuy Fairlawovi, který stojí s nevyřčeným triumfem v očích, jako by se na tuto chvíli připravoval dlouhé měsíce.* S velkou důvěrou a odhodláním Rada jmenuje novým Inkvizitorem – Joshua Fairlaw.* Tentokrát je reakce publika smíšená, zatímco potlesk se pomalu rozléhá prostorem. Yasmine vnímá, že někteří z přítomných přivítali toto jmenování s jistou rezervovaností, zatímco jiní nadšeně tleskají novému Inkvizitorovi. Snaží se udržet svůj výraz neutrální, ale v jejím pohledu lze číst drobnou stopu klidu, jako by i ona přijímala tuto volbu s určitou obezřetností. *Děkuji vám všem za vaši oddanost a přítomnost zde dnes večer. Společně budeme pokračovat v boji za naši věc a v posilování jednoty Spolku. Děkuji. *Yasmine mírně přikývne, uzavře svůj proslov a ustoupí stranou, aby přenechala prostor novým vůdcům, kteří nyní ponesou břímě zodpovědnosti za osud Spolku.*
Nyní mají vaše postavy prostor na reakce. Inaugurační projevy budou herně za 2 hodiny - v reálném čase až zítra dopoledne. Pokud musíte ze hry odejít, můžete se odebrat ze Síně Dohod - Quest bude stále započítán. Můžete ve hře pokračovat i zítra a pozítří.
*Rozhovor s Kylou aj keď pomerne príjemný bol prerušení oficiálnymi výsledkami. Naznačil jej tak, aby sa obaja stíšili a letmo skočí pohľadom k svojmu otcov. Aj napriek svojmu veku na ňom nikdy neboli vidieť vrásky, avšak teraz si všimol slabú čiaru, ktorá sa mu vytvorila na čele. Slová oboch figúr sa mu dostávali pod kožu, bolo očividné, že rečníctvo im nebolo cudzie. Sám cítil, ako mu v pľúcach slabo stojí vzduch, obával sa nadýchnuť akoby každý ďalší pohyb pľúc spôsoboval pálenie. Pri vyslovení mien, akoby v Sále padla lavína, slov, citov, emócií, potlesku. Gabriell v tomto momente len tlieskal spolu so sálou, avšak jeho pohľad smeroval k jeho otcovi. Tvár mal nečitateľnú, sám nevedel uznať či je s výsledkom spokojný, alebo nie.* Ospravedlňujem sa, avšak je na mieste sa pripojiť k zvyšku rodiny. Stretneme sa v New Yorku Kyla. *Povie a jemne sa pokloní, jeho krok sa už nezdal tak ladný, ako pri príchode. Ruky mal však stále pevne prepletené pri hrudi. Pripojil sa tak ku svojmu otcovi. Práve teraz bolo potrebné pri ňom ostať našľapovať v jeho tieni, avšak vedel, že jeho návšteva nebude príliš dlhá.*
*Calebova tvář se zkřiví do lehkého zamračení, když zachytí ten sarkastický tón v Graceině hlase. Jeho pohled se na chvíli zúží, nechápaje, proč si z něj v takové chvíli dělá legraci, když tu málem obživla přímo před jeho očima. Neviděl ji celý rok a neměl tušení, kde byla nebo co dělala. Tohle nebylo místo ani čas na hraní her. Všimne si však drobných náznaků nervozity v jejím postoji, v očích, které na něj prosí o pochopení. A když k tomu Yeom přidá svou pobavenou poznámku, Caleb si uvědomí, že možná ani Grace nechce, aby to celé bylo tak nápadné. Caleb se nadechne, potlačí frustraci, která se v něm hromadí, a zatne čelist, aby nevybuchl. Jeho pohled přejede na Yeoma, který si neodpustí cynický komentář o tom, že se nic nezmění, ať už bude nový Konzul kdokoli. Calebovy rty se lehce otevřou, jako by měl v úmyslu něco říct na jeho slova, ale v tu chvíli začne mluvit Yasmine Elderhood, a Caleb se rozhodne mlčet. Postaví se vedle Grace, lehce se k ní nakloní a zašeptá s výrazem, který nelze ignorovat.* Tady jsme ještě neskončili. *Řekne jí tiše, ale důrazně, a přitom se narovná, aby sledoval průběh ceremonie. Poslouchá Yasminein proslov s upřímnou pozorností, váží si jejích slov o jednotě a závazku. Cítí, že s jejím odchodem Spolek přijde o klidnou sílu, kterou Yasmine představovala, ale zároveň je mu jasné, že ona tuto pozici nepovažovala za břímě, ale za čest. Když pak na pódium přistoupí Rougerenard a Caleb slyší jeho pyšný tón, lehce protočí oči a snaží se potlačit vnitřní znechucení. Rougerenardovy úspěchy jsou vykreslené tak, jako by to byly jeho osobní triumfy, a ne společné snahy Spolku. Caleb ví, že Rougerenard byl vždycky ten typ, který si na pýchu nepotrpěl jen v skrytu mysli, ale přenášel ji i do svého působení. Poté však Yasmine oznámí výsledky voleb a Calebovy oči se rozšíří, když slyší jméno svého otce jako nového Konzula. Krve by se v něm nedořezal. Naprázdno polkne, jeho mysl na okamžik zcela vypne, když si uvědomí, co to znamená. Na jednu stranu ví, že jeho otec může být pevný vůdce, ale zároveň je Caleb svědkem všech chladných rozhodnutí, která Michael udělal. Přesto to stále považuje za lepší volbu než Joshuu Fairlawa jako Inkvizitora. Když jeho jméno zazní a Caleb vidí reakci davu, je mu jasné, že Spolek se zřejmě dočká tvrdého režimu. Fairlawova pověst radikála mu je dostatečně známá, a Calebovy obavy jen sílí. Jakmile projev skončí, Caleb nečeká na inaugurační proslovy. Jako kdyby vysvětlení od Grace bylo v tuto chvíli důležitější než poslouchat další slova jeho otce, který právě převzal jednu z nejvýznamnějších pozic ve Spolku. Lehce se ohlédne k Yeomovi a zhodnotí, že zůstávat zde už není nutné. Otočí se ke Grace, pevně jí uchopí za zápěstí, tentokrát s rozhodností a beze slov, a rychle jí naznačí, aby šla s ním.* Potřebuju na vzduch. *Oznámí nahlas před Yeomem, ačkoli je to jasná výmluva. Bez dalšího vysvětlování rychlými kroky se vzdaluje od Yeoma i celé ceremonie. V jeho pohledu je náznak vzteku, frustrace a touhy po odpovědích, které mu Grace dluží.*
*Poslouchá slova Seojuna a přitom se snaží vnímat jeho náladu… Vidí v něm jistou rezervovanost, ale taky zahořklost, kterou nedokáže úplně přehlédnout. Chvíli mu hledí do očí jako by mu chtěla odpovědět na něco nevyslovenýho.. chce navrhnout že by si to mohli zpestřit, ochutnat tu hromadu jídla.. nebo prostě jen uzavřít sázky, ale nakonec si to rozmyslí. Jen přikývne a lehce se usměje.* Díky za názor. *Odpoví nakonec klidně, ale její hlas je podbarvený únavou… jakoby byla unavená nejen dnešním večerem, ale celou svou pozicí v tomto světě. Její pohled sklouzne ke Calebovi, který se k ní naklání a důrazně jí připomíná, že jejich rozhovor neskončil. Potlačí tichý povzdechnutí a na okamžik zavře oči, aby našla vnitřní klid. Ví, že tenhle moment nemá kam utéct ani jak se vyhnout tomu, co Caleb nepochybně chce slyšet. Poslouchá projev Yasmine Elderhood, jehož slova o jednotě v ní probouzí smíšený pocity. Přitom si nemůže pomoct, ale všimne si Calebova pohledu při jmenování jeho otce novým Konzulem. Michael Hawkstone. V jejím pohledu se objeví stopa smíření jako by se s tím rozhodnutím už dávno vyrovnala, protože nic jiného jí asi ani nezbývá… Chce Calebovi gratulovat, ale ve chvíli kdy otevře ústa, ucítí jeho pevný stisk na svým zápěstí. Věnuje Seojunovi omluvný pohled, jakoby mu chtěla naznačit, že tahle rozmluva bude muset pokračovat jindy. Následuje Caleba mimo dav, stranou od ceremoniálního shonu a jakmile jsou dostatečně daleko Grace se zastaví…vytrhne se z jeho sevření a postaví se mu čelem, s pohledem plným tichýho odhodlání.* Nejsem dítě.. Calebe. *Mne si rukou zápěstí, ale moc dobře ví že on čeká jiný odpovědi… který mu nemůže dát.* Já.. o tom nemůžu mluvit. Ne po dnešku.. už vůbec. *Její pohled na chvíli změkne jako by chtěla ještě něco dodat, ale nakonec si to rozmyslí.*
*Caleb se zastaví až v tichém koutku, kde je dostatečně daleko od ostatních hostů a jejich zvědavých pohledů. Pustí Graceino zápěstí, ale jeho ruka na okamžik zůstane na její paži, jako by si nebyl jistý, jestli ji má pustit úplně. V jeho pohledu je stále rozhořčení, ale zároveň i únava. Tento večer, ceremonie, novinky o otci a Joshua Fairlaw jako nový Inkvizitor – všechno to se na něj začíná pomalu valit jako těžký balvan, a Caleb si uvědomuje, že to přece jen nebylo tak lehké přejít, jak si myslel. Odvrátí na okamžik pohled a dlouze vydechne, než se podívá zpět na Grace, tentokrát s o něco klidnějším výrazem. Vidí, že ona sama v sobě má nějaký vnitřní neklid, a přestože by měl podle všech svých zásad chtít od ní odpovědi ihned, cítí, že jeho vlastní únava a frustrace tohle jen komplikují. Trochu změkne, tón jeho hlasu je méně strohý než před chvílí, ale stále pevný.* Víš, Grace.* Začne tiše, jako by vážil každé slovo. *Nedokážeš si ani představit, co mi proběhlo hlavou, když jsem si myslel, že jsem ztratil dalšího nefilim.* Dá si ruce v bok a skloní hlavu, jakoby se na okamžik ponořil do myšlenek. Myslí na svého bratra, který se trápil, na Institut, který zoufale potřebuje každého nefilim ochotného se vrhnout do New Yorku - místa s největší démonickou aktivitou. Na chvíli se odmlčí, jakoby čekal, že mu Grace nabídne nějaké vysvětlení, a mezitím se pomalu opře o nejbližší stěnu. Cítí, že únava z něj začíná vysávat energii, ale něco v něm ho nutí zůstat pevný a nespadnout do pohodlí letargie. Jakýmsi tichým způsobem jí dává najevo, že tohle není o jeho naštvání nebo zlomené důvěře, ale o zodpovědnosti. Ale možná je to jen jeho přetvářka.* Celý rok jsem o tobě neslyšel jediné slovo, žádnou zprávu. *Jeho slova zní překvapivě otevřeně, což by Caleb za jiných okolností možná nedokázal takto projevit. Ale v tuto chvíli je unavený a cítí, že skrývání už nemá cenu. Možná je to i taktika, jak z ní vydolovat, za čím stojí.* Nemyslíš si, že si zasloužím vysvětlení? Minimálně jako správce Institutu, pod který spadáš? *V Calebově hlase se objeví náznak zjemnění, které si málokdy dovolí ukázat. Přesto se snaží zachovat tu profesionální distanci, kterou si vždycky stavěl mezi sebou a ostatními. Ale Grace byla kdysi součástí jeho týmu, součástí jeho světa. Měl pocit, že mu dluží odpovědi.*
*Počúva slová, ktoré znejú od Inkvizítorky Elderhood. Fairlawove slová sa mu vôbec nepáčia, a tento muž mu je až príliš známy, už minimálne z toho, že sa s ním v prítomnosti otca stretol párkrát, a hlavne z rečí, ktoré sú vo svete nefilim už bežné. Nie je si istý, či tohto muža chce vo vedúcej pozícii, lebo napriek tomu, ako by mal byť medzi lovcami poriadok a disciplína, predsa len mu to príde už príliš. Preto s napätím očakáva vyhlásenie výsledkov a keď započuje meno svojho otca ako Konzula, automaticky zdvihne ruky, aby jemne zatlieskal, ale jeho tvár je nepohnutá a pevná ako skala. Nemá teraz chuť na to ísť svojmu otcovi gratulovať, napriek tomu sa s ním snaží nadviazať očný kontakt, keď vystúpi, aby mu naznačil, že tam je a že to vidí a nemusí sa hanbiť za svojho najstaršieho syna. No ani to nestihne, lebo len čo sa vyhlási druhé meno, ruky spustí pozdĺž svojho tela do vreciek a obzrie sa po sále. Nevie, aké reakcie má očakávať, ale zrejme mal očakávať celú túto slávnosť, pretože ho to nijako neprekvapilo - nepotešilo, ani nesklamalo.* /Presne, ako to má byť…/ *Najskôr sa snaží pomyslieť si v mysli, ale vie, že niekde vo vnútri ho to začína hrýzť. Musí sa teda otočiť na päte, aby vyšiel z miestnosti, zahĺbiac sa do mysle, nevediac, čo si má myslieť, alebo čo si vlastne chce myslieť. Svet sa okolo neho mení, a on nemá istotu, o ktorú sa zachytiť. Dokonca ani rozhovor s matkou by teraz nebol dobrý nápad, nie to keď si začína všímať, aké osoby sa vlastne na tomto stretnutí objavili, samozrejme, ale jemu to akosi nedochádzalo - stačí sa však sprítomniť a vidí ich všetkých priamo pred sebou ako na podnose. Aj keď to možno teraz ani nechce.*
*Na okamžik zaváhá než pohlédne přímo na Caleba…vnímá i tu únavu a tíhu, která na něm leží. V jeho očích zahlídne něco co ji donutí zamyslet se nad tím, jestli opravdu celou dobu věděl všechno nebo jestli byl stejně jako ona jen figurkou na šachovnici někoho mocnějšího. Když mluví o ztrátě dalšího nefilim něco v jejím srdci se ozve a zabolí. Na jednu stranu je ráda… že na ní nezapomněl ale nikdy nechtěla aby měla takový dopad na ostatní a zároveň má pocit, že neměla na výběr.* Zasloužíš si vysvětlení. A nejen ty…*Na okamžik odvrátí pohled jako by se dívala kamsi do minulosti a pak se podívá zpět na něj. *Jenom… musím přiznat, že mě překvapuje, že se mě vůbec ptáš. Celou dobu jsem si myslela, že jsi … věděl. Nebo aspoň… měl nějaký podezření.* V jejím pohledu se na chvíli objeví stín pochybností, možná i lehké viny. Zhluboka se nadechne a trochu se přiblíží, aby mu mohla mluvit co nejtišeji, aniž by je kdokoli jiný zaslechl. *Ale… tohle není to správný místo na takový rozhovory. Tady nemůžu mluvit volně… stejně jako ty. *V její tváři je jasně vidět, že se necítí příjemně. Pohled jí sklouzne ke Calebovi jako by ho prosila o trpělivost. Čeká jestli její náznaky pochopí a dá jí šanci vysvětlit všechno na vhodnějším místě a za příznivějších okolností.*
*Caleb na chvíli zůstane zcela zaražený, její slova se mu pomalu vkrádají do mysli a nutí ho přemýšlet. Za tím klidem se skrývá nečekaný vír emocí. Graceina slova ho zasáhnou jako blesk z čistého nebe a zanechávají ho v pochybnostech, kterým nerozumí. Jeho mysl se otáčí v kruzích a snaží se najít jakýkoli náznak, který by mu dával smysl. Nikdy by žádného nefilim Institutu jen tak nepustil z očí, nikdy by nedovolil, aby zůstal sám, pokud by věděl, kde je, a že se něco děje.* /O čem si ksakru myslela, že vím?/ *Jeho vnitřní hlas je zmatený a rozhořčený. Cítí se, jako by ho někdo přinutil hrát hru, o které neměl ani tušení, že se hraje. Byla pryč celý rok, a přesto tu stojí a tváří se, jakoby to všechno byla naplánovaná součást nějaké velké hry. Už když mluvila, cítil, jak se mu žaludek stahuje. Její slova ho zraňují způsobem, kterému nerozumí. Očekával snad, že po roce mlčení mu nabídne omluvu? Nebo snad vysvětlení, které by mu pomohlo pochopit, proč ho tu nechala bez jakékoliv odpovědi? Chybí mu respekt, se kterým k němu vzhlížela. Ale teď, když tady stojí a mluví k němu tímhle podivně odtažitým tónem, začíná mít pocit, že tohle bude jiný rozhovor, než si kdy uměl představit. Na krátký okamžik se mu oči přivřou, jakoby potlačoval nevyřčenou frustraci, pocit nerespektu a nevědomosti, který se mu rozléhá v hrudi. Ale nehodlá se nechat unést emocemi. Caleb není ten typ, co by dovolil citům převzít kontrolu, zvlášť ne před někým, kdo nad ním nemá až tak příliš velký vliv. Místo toho se zhluboka nadechne a donutí se udržet pohled na ní, i když jeho rysy jsou tvrdé avšak výraz už klidnější, neboť nemá náladu na nějaké hry. Je rád, že je živá - to je celé.* A o čem jsem měl vědět? *Zeptá se nakonec, jeho hlas hluboký a tichý, jako kdyby chtěl, aby chápala, jak absurdní mu to přijde. Kdyby o něčem věděl, kdyby měl nějaké podezření, rozhodně by tu nyní nestál a nevyptával se jak zmatený idiot. Všimne si, jak se její pohled trochu zachvěje, jak se vyhýbá jeho očím a zírá někam do prázdna, zatímco se v místnosti rozléhají hlasy ostatních. Na jeho tváři se mihne výraz hlubokého nepochopení, když si uvědomí, jak daleko od něj mentálně i fyzicky Grace vlastně je. Celá tahle situace mu připadá stále méně skutečná a víc jako nějaký špatný sen. *Dobře. *Řekne nakonec s mírným povzdechem a snaží se do hlasu vnést trochu klidu, i když uvnitř v něm stále doutná pocit frustrace a nejistoty. Snaží se jí dát prostor, který si očividně potřebuje udržet, i když mu to přijde těžké. Ale jestli něco chce vědět, tak alespoň nějaký základ, nějaký náznak, kterého se může chytit. Protože to, co po sobě zanechala za chaos, nemůže být zredukováno na několik nedořečených slov. Zhluboka se nadechne, jeho oči se krátce zatoulají k Yeomovi, který je možná stále sleduje s tím svým věčně cynickým pohledem, a znovu se zaměří na Grace. Potlačuje v sobě touhu ji říct, že jí to nežere, přehlušit ten chaos slov, který mu víří v hlavě, a raději se soustředí na to jediné, co skutečně potřebuje vědět.* Můžeš mi ale říct alespoň kde jsi byla?* Jeho tón je teď mnohem měkčí, než by kdy přiznal, ale není to slabost. Je to spíš nutnost, jakási zoufalá potřeba porozumět alespoň částečně tomu, co se stalo. S jeho otázkou se v místnosti rozhostí těžké ticho, přerušované jen hlasy přítomných, kteří slaví nebo mluví o politických výsledcích. Ale v tuhle chvíli to pro Caleba ztrácí význam. Všechno, co ho teď zajímá, je vysvětlení. Potřebuje dostát svému postavení správce Institutu. Po chvíli dodá tiše. *A vrátíš se do Institutu?* Jeho slova jsou prostá, ale zároveň v sobě nesou nevyřčenou naději, že ho nezanechá tápat. Nakonec přes její všechny eskapády, byla zručná nefilim. Nepohne se, nepustí její pohled a čeká, trpělivě, na její odpověď.*
*Michael stojí ve stínu mohutných sloupů Síně Dohod, s klidem, který se zrcadlí v jeho pohledu. Poslouchá proslov dosavadní Konzulky Yasmine Elderhood s vnitřní úctou, ačkoliv by to na sobě nikdy nedal znát. Yasmine byla v čele Spolku symbolem síly a jednoty, a on nepopírá, že její odchod znamená ztrátu, především pro diplomatičtější část Spolku. Přesto – všechno má svůj čas. Jejich tradice si žádá nové vedení, nový směr, a Michael je připravený tu výzvu přijmout. Když jeho jméno zazní jako nově zvoleného Konzula, přijímá to s chladnou důstojností, jak se na rodu Hawkstone patří. Nezvedá ruce ke gratulacím, neprojevuje emoce. Stojí tam pevně, jako by jeho jmenování bylo jen formálním potvrzením něčeho, co bylo už dávno dané. Pak přijde druhé jméno. Joshua Fairlaw. Michael se sotva znatelně ušklíbne a jeho oči se na okamžik zúží, když slyší tohle jméno. Fairlaw. Muž, o kterém všichni vědí, jakou má reputaci – radikál, bez zábran, s neskrývaným pohrdáním k podsvěťanům a k těm, kdo se kdy odvážili nabourat čistotu jejich řad. Není tajemstvím, že Fairlaw byl ochoten pro dosažení této pozice udělat cokoliv. V Idrisu se šeptá o úplatcích, slibech a protislužbách, které tahle volba stála, a Michael si nečiní iluze, že by to bylo jinak. Tento muž byl ochoten ohnout pravidla, manipulovat zákulisím – všechno jen proto, aby dosáhl svého cíle. Michaelovy myšlenky jsou klidné, ale ostré, jakoby hodnotil situaci ze všech stran a zvažoval, jakou hrozbu může tento nový Inkvizitor představovat pro jejich svět. */Fairlaw je nebezpečný. Ale i takový muž může být v případě potřeby nástrojem./ *Pomyslí si, přičemž přemýšlí, zda tento mocenský krok dokáže Fairlaw ukočírovat bez toho, aby narušil stabilitu Spolku. Jeho pohled se konečně setká s pohledem jeho nejstaršího syna, SEBASTIANA, který stojí opodál, v ústraní, téměř jako by chtěl zůstat neviditelný. Michael však nenechá nic náhodě. V takovém okamžiku musí rodina stát pohromadě, zvlášť když teď on sám stojí v čele celého Spolku. S lehkým pokývnutím vyrazí směrem k Sebastianovi, v ruce drží sklenici s vínem, jemně se kývající v jeho prstech. Když dojde ke svému synovi, zhluboka si přihne a prohodí větu směrem k němu, jako by snad jen pokračoval v myšlenkách, které si probíral sám pro sebe.* Tak, synu. * Řekne klidně, ale s náznakem sarkasmu v hlase. * Kolik to asi Fairlawa stálo?* Jeho oči sklouznou přes dav přítomných, hodnotí pohledy, šepot a znepokojení, které vznáší nad hlavami všech jako temný mrak. Zná všechny tahy a kroky, které vedly k této volbě, a je mu jasné, že tato konstelace nebude procházka růžovou zahradou. Otočí hlavu k Sebastianovi a jeho oči se na okamžik setkají se synovými. Vidí v jeho tváři smíšené emoce – něco mezi odtažitostí a frustrací, možná i pochybnosti o tom, co jejich rodina teď představuje. Michaelovi je to jasné. Sebastian byl vždycky ten, kdo se díval na věci hlouběji, možná až příliš, někdy na úkor rozhodnosti, kterou Michael považoval za základní vlastnost lovce stínů. Ale přesto, v této chvíli potřebuje jeho podporu. Jejich rodina nemůže vypadat rozpolceně, ne v tak důležitém okamžiku. *Doufám, že nehodláš stát někde stranou, Sebastiane. Tohle není jen má chvíle, ale naše chvíle.* Jeho hlas je pevný a autoritativní, bez náznaku měkkosti. Pak se na moment odmlčí a přistoupí ještě o krok blíž, aby mohl hovořit tišeji, ale jeho slova zůstala pro Sebastiana jasná. *Nezapomeň, že jsme teď pod drobnohledem. Fairlaw může být v mnoha věcech nepřítelem, ale může být i mocným spojencem, pokud ho dokážeme udržet na uzdě. Dnes je den, kdy musíme ukázat jednotu. *Jeho oči krátce sklouznou směrem k Fairlawovi, který přijímá gratulace od několika dalších členů Rady. Michael se pak obrátí zpět k Sebastianovi, jeho pohled je ostřejší než obvykle, jako by vážil každé slovo.*
*Stihol zachytiť pár známych tvárí, ale väčšinu z Talianska alebo ľudí z New Yorku, s ktorými až tak silný vzťah nemal.* /Teoreticky som si tam našiel pevnejší vzťah jedine so Sebastianom...po tom všetkom. Po Mirjam a Sanderovi./ *Uvedomí si nešťastne, ako rýchlo toho stratil toľko, ale zároveň si uvedomí, že to už toľko nebolí. Že je možno aj rád, že sa to všetko stalo, lebo potom by dievčatko s rukou v jeho veľkej dlani nebolo v jeho zverení. V tom si všimne Sebastiana, ktorý akurát vychádza von.* /Presne niečo, čo by som práve potreboval./ *Pousmeje sa. Vezme si malú na ruky, nakoľko si za posledné dni všimol, ako ťažko zatiaľ zvláda odlúčenie potom, čo si naňho za posledné mesiace zvykla, a spolu s ňou sa začne predierať von. Úprimne, slová, ktoré boli prednesené, počúval len na pol ucha. Dokým tie sľubované zmeny neuvidí na vlastné oči, nebude v nich veriť. Zhlboka sa nadýchne a usmeje sa na malú.* Hneď je lepšie, keď tu nie je toľko lovcov, no nie? *Povie veselým hlasom, načo si malá schová tvár do jeho krku a prikývne. V prítomnosti neznámych bola veľmi plachá, ale Sunil veril, že keď si zvykne na inštitút v New Yorku, hneď bude veselšia. Očami pátra po SEBASTIANOVI. Nájde ho stáť vonku pred budovou spolu so starším mužom, ktorému sa podarilo k nemu dostať o pár sekúnd skôr. Sunilov krok sa preto zastaví, a rozhodne sa počkať na moment, než bude mať muž čas.*
*Musí si zobrať chvíľku na to, aby spracoval, čo je vlastne nateraz ten správny krok. Nie že by ho prekvapilo nové postavenie jeho otca, práve naopak, už odmala to akosi očakával, veril v to. Keď sa ich pohľady stretnú, ten svoj od otca odtrhne a vyhľadá v dave aj matku, tá sa však s hrdým, naradosteným úsmevom rozpráva s dvojicou lovcov, a necháva tak otca, aby sa k nemu priblížil rýchlejšie, než by si stihol vymyslieť nejaké adekvátne odpovede, ktoré by otca nechali pokojným. Keď muž, ktorého tvár celý život pozoruje a počúva jeho hlas, pristúpi, kývne mu so slabým oslovením “otče”. No zároveň vie, že otec od neho veľké množstvá slov očakávať nebude, pozná ho celý život, Sebastian na rozhovory nikdy nebol tak dobre stavaný ako on - možno aj to je základným kameňom jeho sklamaní, ktoré v najstaršom synovi vidí. Aj keď hovorí o súdržnosti rodiny. Ruky si založí za chrbtom a pozrie smerom, kam hľadí otec, aj keď pohľad nasmeruje hneď na to na páry nôh, ktoré sa okolo nich prepletajú, aby nedával najavo tému ich rozhovoru. Pokúsi sa zahrať to na nautralitu a všednosť odpovedí? Povie otcovi, čo chce počuť? Alebo sa mu postaví svojimi názormi a tvrdohlavosťou, už len aby dokázal svoje postavenie v loveckom svete ako plnohodnotný člen, i keď mal svoje prešľapy? A kto ich nemá? Rozhodne sa však, že problémy, ktoré z jeho “rebelského” postavenia môžu plynúť, keby sa teraz otcovi vysmial do tváre, zatiaľ odsunie stranou, uvedomujúc si dôležitosť tohto momentu. A on teraz nechce byť ten syn, za ktorého sa má hanbiť. Stojí pevne a vyrovnane, jeho oči chladné, trochu tak zrkadlovo odrážajúc otcove studené zrenice a rozhodnosť v nich.* Ja sa od vás neoddeľujem. *Vysvetlí najskôr jasne a zreteľne, aj keď sem prišiel nepovšimnutý a skrytý v rohu, no prišiel. Pomaly celý lovecký svet vie, kto je najstarší syn Michaela Hawkstona - studený psí čumák. O tom naznačuje už len jeho partnerský stav, ktorý, tak aspoň dúfa, jeho otec vyťahovať nebude.* Gratulujem ti, otec, každopádne netuším, či je toto pre nás výhra. *Obzrie sa.* No radšej tam uvidím teba, než kohokoľvek iného, kto by mal mať Fairlawa pod dohľadom. Nezabúdam, že je moja povinnosť reprezentovať, no zároveň sa nebojím ukázať nespokojnosť. O to sa však teraz neobávaj. *Povie potichu, keďže teraz stoja bližšie, a môžu sa tak rozprávať bez toho, aby ich niekto ďalší počul, iba keby sa sústredil, alebo prišiel viditeľne vyhľadať ich spoločnosť.* Pokračovanie tohto rozhovoru by sme si mali nechať na inokedy, nemyslíš? Sú veci, ktoré v tomto dave radšej nebudem vyťahovať. Kde je vlastne Caleb? Nikde som si ho nevšimol. *Prenesie a zmení trochu tému, aby sa mohol obzrieť. Byť vysoký skoro dva metre mu príde v tento moment vhod, aby zahliadol ryšavú šticu, ktorá sa akosi otvorene blíži k jeho miestu.* /Sunil? Však jasné, že tu bude, je to veľká lovecká ceremónia./ *Neusmeje sa, aj keď je rád, že ho tým pádom môže jeho newyorský, aspoň bývalý, kolega zachrániť od ďalšieho pokračovania rozhovoru. Preto sa ešte natočí na otca a podá mu ruku, formálne, aby mu ju pevne stisol.* Ešte raz, gratulujem. Som rád, že si to získal, len dúfam, že to nebude stáť veľa našu rodinu. *Druhú časť povie potichšie, no nakoniec sa pokúsi o nejaký ten rodinný prejav, keď otcovi skúsi chytiť pevne rameno, čo by napríklad pri Fairlawovi určite neurobil. Zdá sa mu, že je na jeho prístupe jasne vidieť, že je syn a mal by byť hrdý, a snaží sa to uhrať čo najlepšie dokáže.* Aj by som si s tebou pripil, no radšej to nebudem riskovať. Ospravedlň ma, prosím. Potrebujem niečo prebrať s pánom Nurgalievom z nášho inštitútu. *Povie pevne, neodtrhávajúc pohľad od otcových očí, aby mu ukázal, že sa nebojí, že mu dôveruje ako lovec lovcovi, ale aj ako syn otcovi, a že tam prosto Sebastian je. Napriek ich chladnej výmene slov je pre neho stále rodina najdôležitejšia, preto nerobí problémy, preto otca podporí a uvidí, čo sa dá robiť, aby mu naznačil spoluprácu a súdržnosť, otvorene a jasne. No nateraz iba neradostne nadvihne kútiky úst v akejsi imitácii úsmevu, a otočí sa, aby sa okolo ľudí dostal k SUNILOVI.* Zdá sa, že ty si ako bunka. Nevedel som, že sa takto rozdelíš za tú chvíľu, čo budeš v Taliansku. *Zamumle poznámku, len čo nahliadne na dievčatko na ryšavcových rukách.* Som Sebastian. *Predstaví sa, zahliadnuc, že dievča nie je v úplnom komforte.* /Však aj nemá byť prečo./ *Napadne mu, zdvihne ruku, aby jej ňou pokýval, a tak si môže byť istá, že je to niekto známy a že je už dostatočne veľká, aby jej niekto podal ruku.*
*Michael si svého syna prohlíží s pohledem, který by mohl rozdrtit kámen. Chladný, pronikavý pohled, jakým se díval na mnoho mladších lovců, kteří se dopustili chyby. Sebastianovo zdrženlivé oslovení ho nijak nevyvede z míry. V jeho hlase je dostatek respektu, a to je to, co Michael očekává. Při zmínce o jeho zvolení jako Konzula Michael mírně kývne, téměř neznatelně. Jeho pohled však sklouzne k Sebastianovi ostřeji, když zmíní, že neví, zda je to výhra. Není však žádné tajemství, že jeho frustrace tentokrát pramení z něčeho hlubšího – z očekávání, které na Sebastiana jako nejstaršího syna vždy kladl. Když Sebastian pronese své obvyklé stručné a téměř odtažité odpovědi, Michael si zachová kamenný výraz, i když v koutku duše ho pálí hořkost. Synovo formální chování vnímá jako další důkaz jejich neustálé distance.* Ne, to bys neudělal. Ale zrovna tak se ani nepostavíš tam, kam patříš. *Odpoví Michael tiše, ale s tvrdým podtónem, který je pro něj tak typický. Pohledem sklouzne k davu, kde stále pulzuje atmosféra napětí a nadšení z vyhlášení výsledků. Fairlawovo jméno rezonuje mezi přítomnými, ale Michaelova mysl se zaměřuje na jeho rodinu – na Sebastiana, který se od něj vzdaluje, a na Caleba, jehož přítomnost neustále hledá pohledem.* Caleb má své způsoby, jak se ztratit z očí, když je to nejméně vhodné. *Zamumlá, ale v jeho hlase je více pobavení než zloby. Michael si na Caleba zvykl – jeho mladší syn měl vždy svůj vlastní způsob, jak se vyrovnávat se světem.*Pokud ho najdeš, připomeň mu, že i on má odpovědnost vůči rodině. Tohle není jen jeho večer. *Pohledem stále sleduje Sebastiana, jako by čekal, že se jeho syn náhle vzchopí a projeví více odhodlání.* Ostatně stejně jako ty. *Ohodnotí jeho pokus se vytratit před pozorností, když Sebastian zmíní potřebu jít za Sunilem, Michael mírně pozvedne obočí, jako by hodnotil, zda je tato výmluva vůbec hodná jeho času.* Tohle není místo na řešení záležitostí Institutu, synu. Tohle je chvíle, kdy bys měl být vidět. Společně se mnou. Nebo alespoň projevit dostatek úcty, abys věnoval pozornost své matce. *Michaelův pohled se na okamžik přesune k místu, kde jeho žena stojí a hovoří s ostatními lovci. Její hrdost a spokojenost je zřejmá, ale Michael si všímá, že na sobě nenechá znát, jak moc jí chybí přítomnost jejích synů, kterou částečně nahrazuje vnuk Tobias. Michael si promne prsty na skleničce vína, jeho pohled se znovu vrací k Sebastianovi.* Máme povinnosti. A ty nejsou jen na bojišti nebo v Institutu. Jsou i tady, ve chvílích, kdy na nás ostatní hledí. Ať už se ti to líbí nebo ne. *Michaelova slova jsou přímá, tvrdá, ale v jeho pohledu je něco hlubšího – něco, co naznačuje, že jeho přísnost není jen o disciplině, ale i o snaze naučit Sebastiana hodnotám, které sám celý život zastává.* /Jistě. Jdi za svým kolegou./ *Jeho oči sledují, jak Sebastian odchází, a na okamžik se zdá, že Michael uvažuje, zda jeho slova padla na úrodnou půdu.*
*Počúva slová aktuálnej konzulky a usmeje sa, keď počuje meno Hawkstone a za ním meno Fairlaw. To rozhodne znelo zaujímavo a to čo nastane ešte len bude sranda. Založil si ruky a bavil sa na tom, ako Calebov výraz sa rýchlo zmenil. No zatiaľ nezabrdal, aj keď v jeho prípade to bolo aktuálne rozhodnutie a rozhodne sa to využiť inokedy. Mal na to dosť času, keďže bude v inštitúte ako on. Na Calebov odchod s Grace sa sa jeho výraz zmení.* /Výhovorky. Ak si myslel, že toto na mňa platí, tak mal smolu. Len mi ukázal svoju vlastnú slabinu./ *Pomyslí si, pričom jeho výraz naznačoval, čo si v skutočnosti o takej veci myslí. Na to ho to prestane baviť. Prejde smerom k občerstveniu, kde si vezme víno, pričom vie ako to má s iným alkoholom ako je pivo.* /Dnes toho mám plné zuby./ *Pomyslí si, pričom vrazí trochu do Kyly a svoje pitie vyleje na svojho brata, ktorý sa tam nachomietol.* TY si kreten, to si urobil schválne. *Počuje jeho slová a on sa na tom iba uchechtne. No neodporuje tomu, keď si to myslíš.* Myslíš? A není to náhodou jedno. *Povie ironicky, pričom do neho brat sotí a on vrazí do Kyly tak, že skoro spadne.*
*Nieje treba abi ju Gabriel tíšil samú ju vísledky volieb zaujímalú. Pozorne počúva oznámenie ale keď sa sieňou rozlahne potlesk ona sa k nemu nepridá a len pokojne stojí.* Samozrejme. Nebudem ťa už zdržiavať. Vlastne mám sama teraz nejaké povinosti. *Odpovie a potom čo Gabriel odíde chce sama odísť ale niekto do nej vrazí. Najskôr chce niečo povedať ale nakoniec sa to rozmislí a odíde zo siene domov do New Yorku.*
*Překvapí jí trochu, že jí Lotta za to neodsuzuje naopak se snaží uklidnit jí. Lece zavrtí hlavou.*Co když jednou bud Hawkstone také inkvizitor. Vyšlo by to naprosto stejně a nemění to fakt, že bych už si měla pamatovat jedno. Starší nefilim mi nestrpí vlastní názor, ne když ještě jsem cizí. Lepší mlčet a nepoutat pozornost.* poví tiše a vydechne znaveně. A Lotta se mýlila neudělala to v rámci hněvu. Ale ochrany, nelíbilo se jí jak do Caleba ryje. Jak moc svému synovi ukazuje, že není tak dobrý jak si on představuje. Nemění nic na faktu, že jej na popud Caleb pak i dál dráždí. Lehce semkne rty do úzké linky a zavrtí hlavou.*Myslím, že drink v mém případě by ted nebyl nejlepší. Ale pokud je tu něco nealkoholického tak si ráda dám. Aspon spláchnu tu hořkou pachut v ústech.* přizná jí. Navíc se jí lehce zhoupne žaludek, kdy ohlasí výsledky. Jak dojdou Idrisu zpět bude se muset na něco Caleba neodkladně zeptat.*
*Lotty chápala Hailey, tiež si toho zažila dosť zo strany lovcov a hlavne tým, že ona polovicu času žila medzi ľuďmi, tak sa vedela vcítiť priamo do nej.* Politika nefilim je iná ako ľudská. To je ten problém. Nefilim netrpia, keď im druhý odporujú. Pokiaľ sa im nepáči niečí názor, tak ho hneď zavrhuju. Sama som si tým prešla, keďže som medzi nimi netravila dlhý čas. Niekedy je lepšie nevyjadrovat svoj názor, alebo si ho vydobiť. Ak chceš niečo im dokázať, tak jedine tým, že sa nimi nenechas zlomiť. *Povie jej a zamieri smerom k občerstveniu a podá jej nealkoholické víno. Sama si tiež vezme a pri vyhláseniu výsledkov len zaupí.* To bude zlé. Hawkstone sa ešte dá, ale Fairlaw? No nazdar, to aby si všetci začali dávať pozor. *Povzdychne si. Voľba ju práve nepotešila a vedela, že to bude len a len horšie.* /Super a teraz zistiť ako sa zbaviť dohody s upírom, pretože potiaľ na to príde Fairlaw, tak som v peknom háji. Debilný Upír./ *Pomyslí si a teraz by si niečo alkoholické radšej dala. Nie to ešte aby sa tvárila moc nadšene.* Vážne nechceš nič alkoholické? *Opýta sa jej a tvári sa celkom zúfalo, pretože vážne nevedela, čo má urobiť. Už len to, že bol zvolený Hawkstone bolo zlé, ale mohlo to byť horšie keby bol zvolený Fairlaw.*
*Pokud něco nechápala zřetelně bylo to hlavně tím, že jí na tohle rozhodně nikdo pořádně nepřipravil. Některé věci jednoduše by měli být přirozené, ale pro ní nejsou. Podívá se na Lottu se lehkým úsměvem.* Pochopila jsem, věř mi stačil jedne pohled a bylo mi jasné, že si kopu hrob. A asi začínám chápat, jsi voják nemluv dělej, co se ti řekne. To je fakt, který bude pro mě těžké pochopit. *přizná tiše, ale ví že pokud ho pokorně nepříjme Caleb by mohl změnit názor, že na to není připravená stát se lovcem. Proto tiše vydechne. A už víc nepoví. Poučila se. Ale uvnitř jí to rozpalovalo do běla. Rozhodně neměla v plánu s někým s z nich se setkat pokud nemusí ne do doby než projde tou nejtěžší zkouškou, kde by jí nejraději viděl pan Hawkstone mrtvou jak směle se vyjádřil k celé situaci. Olízne si rty a.*Myslím, že zůstat s čistou myslí. Je pro mě nejlepší volba. Nechci přidělat si na další potíže.*navíc si v alkoholu často neholduje. Když se narodil Tobias neměla na nic takového čas, jako dopřát si večer sklenku vína nebo zajít do baru. I když už je to nějaký pátek, co je Tboias v Idrisu, tak ona dřela na tom,aby dohnala aspoň vydrží to co Lovci měli dané v krvi. Ona se jednoduše flákat ted nemohla, nemohla si dopřát odpočinku ne než dosáhne prvního cíle. Ten další bude záležet zda zvládne první.*
*To bolo jediné dobre, že Hailey chápala, že tu to funguje inak. No nechala to tak predsa len prejsť si tým musela a nebolo to práve najpríjemnejšie. Ako aj ona na akademii si tým prešla, pričom slová lovcov neboli príjemné a hlavne toho, ktorý jej najviac pomohol stál opodiaľ, pričom sa rozhodol ju ignorovať. Čo si urážok od neho vytrpela a koľko toho ju naučil, jej otvorilo oči a mohla povedať, že od vtedy si pekne pred lovcami dáva pozor na jazyk.* Najlepšie je nechať sa učiť od lovca, čo ti povie to najhnusnejšie. A ukáže ti krutú realitu. *Povie jej pričom sa pohľadom vráti na najmladšieho brata Seo-juna, Soo-mina. Ten jej pohľad vráti rovnakým štýlom, pričom sa uškrnie, aby ju schválne vytočil.* Rozumiem. Problémov už stačilo. /Ako keby mne sa problémy nevyhýbali. Naposledy som zapálila zase nejaký bar a mala tu česť bojovať s démonmi. Len nech problémy skončia, aj keď si to nemyslím./ *Pomyslí si a nechce zapáliť ďalšie miesto aj keby len náhodou.* Myslím si, že dnes to bol najmenší problém. Ja som zapálila v New Yorku kostol a zatiaľ ešte neprišli na to, že som to bola ja. Takže radšej to nikomu nehovor. *Povie jej, aby ju trochu uvoľnila.*
*Pokud nebylo něco zřejmé trávila čas v institutu, který nebyl rozhodně akademii. Kde by si na ní mohl denně udělat čas. Přeci jen to bylo místo, kde musela držet krok a spolehnout se na obsah knihovny. Nikdo tam nebyl od toho, aby jí vychovával a navíc nebyla už v tom věku, kdy by jí někdo mohl tvarovat. To ona musela být tvárná vědomě a snažit se. A pochybuje, že by Caleb kromě upřímnosti k ní se zachoval nehezky. Ale také věří, že její dnešní řeč nenechá bez připomínky a faktu proč měla dneska mlčet. Ale dobře ví, že si bude vědom i toho, že ona sama si to uvědomila vytrestal se sama. Skoro by i vyprskla smíchy nad přestavou, že Lovec vypálil kostel. Ale drží se a tiše šeptne.* V tom případě bys to měla hlavě institu říct dřív, než se to dozví sám. Hodina kázání nebo raději pokárání. Věř mi bude to pak horší než strhnout náplast.* poví upřímně, ale jde vidět, že se jí snaží povzbudit ve faktu, že bude lepší kdy to zamete někdo s ní pod koberec než sama.*Ale já nic nepovím. Budu dělat, že jsem to v životě neslyšela.*poví jí a dělá i tak. Nepotřebovala se míchat ještě do cizích problémů. Ona už ty problémy měla.*
*Joshua stojí v centru zájmu, jeho černá róba zdobená jemnými stříbrnými detaily odráží tlumené světlo Síně Dohod. Jeho výraz je neochvějný, ledově klidný, a přesto v jeho očích tančí náznak vítězoslavného uspokojení. Každý krok, každý pohyb jeho rukou je pečlivě kontrolovaný – Joshua je muž, který vždy ví, jak zapůsobit. Když přijímá chladné gratulace, zachovává si profesionální zdvořilost, avšak jeho úsměv je sotva znatelný, téměř jako by si užíval kontrast mezi upřímností a neochotou těch, kteří mu dnes musejí poblahopřát.* Vaše gratulace mě těší, samozřejmě. *Ponese klidným hlasem, když mu jeden z členů Rady potřese rukou. V jeho tónu je sotva postřehnutelná ironie, která naznačuje, že si je plně vědom toho, jak neochotné některé gratulace ve skutečnosti jsou. Joshua ale nemá v úmyslu hrát uraženého. Naopak, každý pohled, který na něj spočine, každá ruka, která mu potřese, je pro něj potvrzením jeho triumfu. Když přistoupí další lovec s chladnou gratulací, Joshua si jej přeměří pohledem, který by mohl mrazit. Jeho úsměv se lehce rozšíří, ale stále zůstává na hraně zdvořilosti a skrytého výsměchu. *Vaše podpora je - ocenitelná. *Poznamená a přikývne takovým způsobem, že je jasné, že jeho poděkování má více vrstev. Pro Joshuu je tento okamžik naplněním jeho dlouhodobého plánu, jeho ambicí. A i kdyby to stálo množství protislužeb, úplatků a zákulisních machinací, pro něj je to jen cena za vítězství. Když kolem něj projde Yasmine Elderhood, jeho pohled ji sleduje o něco déle, než by bylo zdvořilé. Její odměřenost a chladné přijetí jeho jmenování jsou jasné, ale Joshua jen pokývne hlavou na znamení uznání, které se zdá být skutečné – nebo je alespoň perfektně zahrané.* /Elderhood. Přesně taková, jak jsem si myslel. Pevná, ale snadno předvídatelná. Takoví jako ona se nikdy nepřizpůsobí změnám, které přijdou./ *Joshua se otočí zpět k davu, jeho pohled spočine na Michaela Hawkstonea, nově jmenovaného Konzula. Joshua zvedne sklenici s vínem v tichém přípitku směrem k němu, jeho výraz zůstává chladný, ale jeho oči naznačují, že tento okamžik je začátkem nové éry. Když se však Hawkstone obrátí jiným směrem, Joshua jen nepatrně přimhouří oči.*
*Nad tým len pohodi rukou a viac by to neriešila.* Bola to iba blbá náhoda a Upír. Poučenie pre mňa nahrať sa so zapalenymi sviečkami a zapalovačmi. Aj keď v mojom prípade je to jedno, keďže aj keď to neurobím úmyselne, tak sa to stane. Šťastie na mojej strane není. *Povie a na to, že kazanie je by bolo lepšie len mykne plecami. To že to nepovedala bolo zámerne aj tak si polícia myslí, že to bol nejaký bezdomovec, čo tam prespaval.* Na to sa už zabudlo. Sú aj horšie veci, ktoré treba riešiť a to démonov. *Pozrie sa po sale a radšej sa vyhýba pohľadu na zvyšok osadenstva, ktoré by jej mohlo robiť problémy.* Som zvedavá, ale čo dostanem povedané od Sebastiana. Dnes som sa chovala dosť slušne. *Povie si pre seba, pričom sa hrá s pohárom.*
*Michael se postaví vedle své ženy Cornelie, která právě přivedla jejich vnuka Tobiase. V ruce drží sklenku kvalitního červeného vína, jehož temná barva se odráží ve světle Síně Dohod. Jeho výraz je uvolněnější než před chvílí, kdy musel čelit ne vždy upřímným gratulacím k nově získané pozici Konzula. Po jeho boku však Cornelie působí jako pevný bod, jakým byla po celý jejich společný život. S pohledem plným hrdosti a jemného úsměvu spočine na mladém Tobiasovi, který stojí před ním. Jeho postoj je vzpřímený, mladistvý, avšak už teď se na něm rýsuje fyzická zdatnost a potenciál lovce stínů.* Muž z tebe roste, Tobias. *Pronese Michael s výrazem, který by se dal téměř nazvat otcovsky vlídným, kdyby ovšem stále nezachovával jistou dávku rezervovanosti. Jeho ruka spočine na Tobiasově rameni, stisk je pevný, jakoby chtěl zdůraznit nejen svá slova, ale také tíhu odpovědnosti, kterou mladík nese jako další generace Hawkstonů. Michaelovy oči na okamžik změknou, než se jeho pohled opět rozhlédne po místnosti. Instinktivně hledá své syny, kteří by měli být po jeho boku – rodina musí stát pohromadě, obzvlášť v den, jako je tento. Jeho pohled spočine na Sebastianovi, který se pohybuje u skupinky lovců, ale nedává najevo žádné známky toho, že by měl v úmyslu se vrátit ke svým rodičům. Michael si povzdechne, ale neříká nic. V Sebastianovi vidí část sebe samého – ten vzdor, ta potřeba ukázat, že může být svůj, ho připomínají jeho vlastní mladá léta. Místo toho obrátí pozornost k druhému synovi, Calebovi. Ten však není tam, kde ho očekával. Když konečně zachytí jeho postavu na druhé straně sálu, zůstane na něj hledět o něco déle. Caleb je zapředen do rozhovoru s Grace, ženou, kterou Michael nikdy nepovažoval za vhodnou pro blízkost svých synů nebo pro newyorský Institut. Jeho čelist se na okamžik napne, když pozoruje jejich interakci. Caleb působí příliš zaujatě, příliš vtaženě do hovoru s ženou, kterou Michael vědomě držel stranou – právě kvůli jejímu nevyzpytatelnému vlivu a tajemstvím, která kolem ní vždy visela. Bez jakékoliv snahy o skrytí svého nesouhlasu odvrátí zrak zpět k Cornelii. Jeho tón zůstává klidný, avšak v podtextu je znát nespokojenost. *
*Jak se zdálo Lottka to nehodlala řešit, což jí na čele vytvoří vrásku. Pokud něco nebylo fér, bylo přiznat své chyby i ty staré a zamlčené, ale rozhodně to bylo něco co by mělo dělat lovce lovcem. Z chyb se poučit a příště je nedělat, jinak vás to bude stát vše. I když i chápe její stranu, nebylo přípustné dělat chyby, ne ve světě nefilim. Tohle pochopila u Hawkstonu velice rychle. Navíc jak se zdálo Micheal svého mladšího syna považoval za lehkomyslného, i když nebyl. Jen dokázal na věci hledět méně upjatě, méně staromódně. Už chtěla něco říct, kdy jí zrak padl na Cornelii. A ještě víc spočine zrakem na svém synovi. JEJICH SYNOVI. V krku se jí objeví knedlík. Od doby, co opustila Idris si s Tobiasem snaží volat i psát jak to jen jde, ale návštěvy byli už méně reálné. Bylo lepší, kdy se ted držela dál. Aby si zvykl, ale bolel jí fakt vidět ho a nemoc se ho dotknout nebo obejmout. Tohle nebylo místo pro rodinné setkání.*Potřebuji navzduch.*poví nezaujatě a zamíří k terase, neví jestli jí Lotta bude ochotná následovat. Ale ona potřebovala být mimo dosah Michaela Hawkstone dřív než by opět řekla něco nevhodného, než aby si jí Tobias všimnul a přiběhl k ní. Nechtěla, aby ho pokáral za vnukovo vroucné chovní ke své matce.*/Sakra, Calebe to jsi mi nemohl říct!/* kleje v vzduchu a lehce zakloní hlavu a zhluboka se nadechne. Bylo to tolik výzev a chtělo to velkou dávku sebeovládání se všemu vyhýbat odpírat si. Jelikož tohle nebylo o ní, ted ne.*
*Na chvíli se odvrátí, aby si urovnala myšlenky. Jeho otázka, jeho tón, jeho očekávání… všechno to na ní doléhá těžkým tlakem, který ji nutí cítit tíhu každýho rozhodnutí, který za poslední rok udělala. Když se znovu otočí k němu v jejím pohledu je náznak lítosti. Byla připravená na nepřátelství, na obvinění, možná i na chladný hněv….ale ten jeho klidný tón, ta upřímná snaha pochopit jí zaskočí i když to u Caleba měla čekat.* Byla jsem na Zimním dvoře… plnila si povinnost vyslance.*Její hlas na okamžik zadrhne, ale pokračuje, než jí Caleb může skočit do řeči.* A možná máš pravdu… možná jsi měl vědět víc. A pravda je, že nemám vůbec rpostředky na to kontaktovat institut… všechny moje hlášení jdou .. k výše postaveným.*Její oči se na chvíli zachvějí, ale rychle se vzpamatuje a znovu na něj upře pohled.* Nebyla jsem pryč, protože bych si to vybrala.. to snad chápeš. A nemyslím si že moje pozice v insitutu závisí na mým rozhodnutí. *Ví, že by se chtěl spolehnout na její odpověď, že by chtěl mít jasno. Ale pravda je, že ona sama si není jistá. Po tom všem co se stalo není vůbec jistý, jestli ještě má svoje místo mezi lovci stínů. Ale Caleb si zaslouží alespoň nějakou odpověď, i kdyby to měla být jen poloviční pravda.* Vrátím se… pokud budu mít dovoleno. Pokud mě tam ještě chceš. *Její slova jsou jednoduchý. Ví že Caleb má nějakou moc rozhodnout, jestli bude znovu součástí toho světa.. Ale zároveň ví, že její návrat není jen na něm.. je i na vedení spolku a při dnešní volbě její vyhlídka vrátit se do NYC není zrovna růžová.*
*Caleb stojí naproti Grace, jeho klidná vnější fasáda je výsledkem letité praxe a sebeovládání, které si osvojil jako vedoucí Institutu. Přesto uvnitř cítí, jak ho všechno okolo dusí. Jeho otec je právě zvolen Konzulem, což znamená, že na jeho rodinu padá ještě větší tíha odpovědnosti. Grace se objevila po roce, plná tajemství a polopravd, a zároveň na něj čeká Hailey, která se chystá projít přeměnou – procesem, který už sám o sobě není jednoduchý, natož v tenhle chaotický večer. Caleb cítí, jak se mu hromadí frustrace, ale drží ji pevně na uzdě. Poslední věc, kterou teď potřebuje, je ztratit kontrolu. Hluboce se nadechne, snaží se najít slova, která by byla tak vyvážená, jak jen to situace dovolí.* /Zimní dvůr. Samozřejmě. Místo, kde se pravda a manipulace proplétají v jedno. Kde i nejmenší gesto může mít fatální následky./ * Není hloupý, ví, jaké intriky se na Zimním dvoře mohou odehrávat, a jak snadno se tam člověk může stát figurkou ve hře, kterou ani nezačal. Jeho mysl se otáčí v kruzích, jak si skládá všechny kousky dohromady. Být vyslancem na Zimním dvoře není jednoduchý úkol, ale přesto - proč by někdo jako Grace – se svou minulostí, kterou na Zimním dvoře napáchala – byla vybrána právě na tuto misi? Jeho oči se střetnou s jejími, když zmíní, že všechna její hlášení šla výše postaveným. Na okamžik se mu zableskne v pohledu něco mezi nepochopením a zklamáním.* Samozřejmě, že jsem to nevěděl.* Řekne tiše, jeho tón je pevný, ale ne zraňující. Zhluboka se nadechne a pokračuje klidněji.* Kdybych měl podezření, že se děje něco, co ti brání komunikovat, něco bych udělal. Víš, že nejsem ten, kdo by tě soudil za to, co se stalo. *Když zmíní, že se vrátí, pokud jí to bude dovoleno, Caleb jen mírně kývne hlavou. Nemá rád tu nejistotu v jejích slovech, tu rezignaci, která z ní vyzařuje. Grace, kterou znal, byla odhodlaná, silná, nikdy by neřekla něco takového s takovým tónem. Ale teď je jiná. Možná je to tím, co zažila na Zimním dvoře, možná je to tím, co se stalo, když byla pryč. *Podívej.* Promne si kořen nosu v unaveném gestu z celého večera.* Pokud je něco, co ti brání v tom se vrátit – a teď myslím cokoli, Grace – musíš mi to říct. Nemůžu hrát naslepo, zvlášť ne teď, když se svět mění rychleji, než bych chtěl. *Na okamžik zavládne mezi nimi ticho. Caleb se krátce ohlédne na rozruch v sále, kde stále doznívá napětí z výsledků voleb. Jeho otec, Hailey, Tobias i Sebastian - všechen ten chaos mu na moment připadá tak vzdálený.*
*To že tá žena vôbec len tak odišla bola riadna blbosť, pretože mohla zabrániť tomu, čo za chvíľu prišlo. To že sa tí dvaja nemali radi bolo jasné a že sa pobijú sa schyľovalo od začiatku. Hlavne ani Seojun ho neoblial naschvál, jednoducho sa ale tváril, že to urobil. Jeho brat sa po ňom oženie, že mu chce vraziť, lenže on to čaká a chytí ho za ruku, ktorú mu skrúti za chrbát.* Prečo sa nevieš chovať ako normálny človek. Je to taký problém sa aspoň chovať normálne na slavnosti? *Vytkne mu, pričom ho vedie von z miestnosti, aby nerobil problémy. Ak sa majú pobiť, tak to urobia vonku a nie pred očami druhých. Vidí pohľad svojho otca, ktorý z toho nie je nadšený a najradšej by oboch poslal niekam, kde by ich zavrel na týždeň, aby sa začali chovať normálne. Lenže to u nich dvoch nešlo, len Soomin mykol plecami, že s tým nespraví nič a nebude sa im pliesť do cesty. Vyjde von zo sálu, kde ho pred nejakou zrzkou (HAIILEY) vyšmarí o zem.* Čo si týmto chceš dokázať? *Opýta sa ho, pričom čaká, že sa do neho pustí nazad, keďže ho hodil na zem.* Týmto si otcovu priazeň nijako nezískaš. *To ale jeho brata iba viac naštve.* Trhni, ako keby ma to zaujímalo. *Povie mu jeho brat, pričom sa ho znova pokúsi udrieť, ale znova zlyhá, pretože Seojun sa vyhne. Všimne si, že je cítiť alkoholom a u nich v rodine moc alkohol nebol dobrý, lebo každý z nich mal nízku toleranciu.* Super to si vážne musel ožrať? *Opýta sa ho, pričom ho radšej prirazí o stenu, aby ten debil nespadol. HAILEY si všimne až po chvíli a pretočí očami.* Asi to moc dobrý večer nie je, že? *Opýta sa jej, pričom drží svojho brata a najradšej by ho na mieste zabil.*
*Povzdechne si ... jako by si uvědomovala, že jejich rozhovor nikam nevede. Vidí jeho únavu a jeho frustraci a taky ví, že je už vyčerpaný tím jejím neustálým odpíráním odpovědí. A upřímně ona sama je unavená z věčnýho obcházení pravdy... z toho neustálého balancování mezi tím, co může říct a tím co nesmí.* Moc dobře víš jak politika tady funguje.. a když říkám, že jsem si to nevybrala, můžeš si domyslet kdo za tím stojí. *Její hlas trochu ztichne jako by se v ní na chvíli objevil stín pochybností o všem, co dosud považovala za jistý. Přejede rukou přes čelo jako by tím gestem chtěla setřít zbytky pochybností, který jí ještě tížily.* Jestli můžeš.. po tý ceremonii se tu ještě na den zrdžím. Musim před radu. Asi mě stejně budou hlídat, ale na tvoje slovo hodně lidí dá, můžeš si mě pak najít. *Její pohled na chvíli sklouzne stranou jako by přemýšlela, jestli neřekla příliš. Možná konečně prolomila ten kruh, ve kterým se oba točili. Možná mu dala aspoň malý náznak, že v tom není ztracená. Že má svůj důvod proč dělá to co dělá.*
*Caleb si zamyšleně promne bradu, zatímco jeho mysl začne okamžitě pracovat na Graceiných slovech. Domyslet si, kdo za tím stojí. Tohle nebylo tak těžké, jak by se mohlo zdát. Politikou Spolku prolézalo víc intrik než v nočních klubech podsvěťanů, a pokud by měl ukázat na jednoho člověka, který by měl moc a vliv Grace odsunout na Zimní dvůr, Rougerenard by byl na vrcholu seznamu. Nebylo by to poprvé. Jeho jméno mu znělo v hlavě jako zlověstná ozvěna, stejně tak jako všechny ty důvody, proč by mohl chtít Grace odstranit. Možná věděla něco, co vědět neměla. A možná – a to byla ta nejděsivější možnost – byla prostě nepohodlná.bJeho oči se na ni znovu upřou, tentokrát s klidnou intenzitou. Vidí její únavu, to, jak se její tělo zdá být těžší, než by mělo být. Vidí i to, jak její pohled sklouzává stranou, jak se snaží něco skrýt – nebo možná jen zpracovat. Caleb se zhluboka nadechne a nakonec pomalu přikývne.* Dobře. *Řekne klidně, jeho hlas už neobsahuje tu ostrou hranu z předchozího rozhovoru. *Najdu si tě. Po ceremonii, možná i dřív. *Na chvíli zavládne ticho, Caleb přemýšlí, zda říct víc, ale nakonec se rozhodne, že méně je někdy více. Udělá krok k ní, jeho pohled zůstává klidný, avšak soustředěný, a pak ji svými pažemi sevře kolem ramen v něčem, co by mělo připomínat objetí. Není to žádné vášnivé gesto, je to pevné a konejšivé objetí - minimálně cítí, že to tahle holka právě potřebuje. Když ji pustí, pohlédne jí do očí, jeho rty se nepatrně zvednou v náznaku úsměvu. Když se otočí, jeho pohled okamžitě padne na Michaela, který stojí poblíž se svým vnukem. Calebovi se koutky úst lehce zvednou v úsměvu, který je tentokrát naprosto upřímný navzdory frustracím dnešního večera. Rychle se vydá jejich směrem, jeho krok je lehký, ale rozhodný. *Vypadá to, že děda tě tady dělá svým parťákem, co? *Dlaní si s ním plácne, poté jeho ruka spočine na jeho rameni. Jeho pohled se však přesune na Michaela. Chvíli na něj hledí, jeho tvář je neutrální, ale v jeho očích se zračí určitá chladná ostražitost. Caleb si nemůže pomoct, ale v hlavě mu stále vrtá ta myšlenka – věděl jeho otec předem o své volbě? Mohlo by to vysvětlovat některé jeho nedávné kroky. Caleb však zůstává klidný, nehodlá teď vyvolávat žádný konflikt. Podá mu ruku a pevně ji stiskne. *Gratuluju, otče. *Řekne s náznakem úsměvu, ale jeho tón zůstává formální. Nechce otevírat jakékoli další otázky před Tobiasem. Jakmile však stiskne jeho ruku, v hlavě mu stále hlodá ta pochybnost. Něco mu nesedí. Když se rozhlédne po místnosti, jeho pohled okamžitě padne na Hailey, která stojí stranou. Caleb lehce nakloní hlavu a pohledem ji naznačí, že by neměla stát bokem. Není čas stát stranou, zvlášť ne v tak důležitý večer.*
*Když se jí podaří uklidnit omluví se z přítomnosti Lottky. Potřebovala chvíli nemluvit a možná se trochu projít. Ale ovšem její plán jí doslova překazí Caleb. Který jí vyzve k tomu, aby se opět připojila k jeho rodině. I když jim je nesmírně vděčná, že přijali svého vnuka jako za vlastního, pořád jí nebylo příjemné v jejich přítomnosti trávit čas. Ale i přesto jí Caleb kývl at jde k nim. I když by nejraději se otočila a šla pryč. Neudělá to, jelikož by ti tím potvrdila jen slova jeho otce. Pokývne Cornelii na pozdravila rty se jí stočí do jemného úsměvu a pohladí Tobiase po vlasech. Měla pocit, že zas o velký kus vyrostl, vlastně nebude chybět ani dlouho, aby možná jí dorostl. Ale mlčela jak slíbila navíc měla neblahé tušení, že jeho otec její mlčení schvaluje víc než mluvení.*
*Sleduje jak přikývne na její návrh a v jejím nitru se mísí pocit úlevy a úzkosti. Když ji pevně sevře v objetí na okamžik ztuhne. Je to gesto který nečekala ... ne od něj, ne tady, ne teď všem na očích. Ale právě to jí připomene, že navzdory jeho tvrdé fasádě je to pořád někdo, komu na druhých záleží. Po několika vteřinách mu objetí váhavě oplatí ikdyž je spíš symbolický než skutečný. Nechává ho odejít její oči ho sledují jak odchází směrem k jeho rodině. Sleduje Caleba jak míří, ke svýmu otci a na chvíli ji napadne, že právě Michael by mohl mít odpovědi, který Caleb hledá. Možná měl pravdu ... možná je tahle šachová partie větší, než si kdy dokázala představit. Možná je sama jen pěšákem, kterého přesouvají mocnější hráči podle svých potřeb. Ale to neznamená, že by si nechala sebrat poslední zbytky kontroly, který ještě má.. Poodejde směrem k občerstvení a ochutná místní víno* /Tohle se s Faerií nedá vůbec srovnávat./ *Pomyslí si když pije zdejší naředěnou břečku.. její smysly jsou úplně otupělý z Faerie.*
*Novopečený Konzul Spolku, stojí pevně a vzpřímeně, jeho přítomnost ve společnosti Cornelie a Tobiase je jako monument rodinné hrdosti a síly. Tobias vedle něj vypadá hrdě a důležitě, a Michael si nemůže pomoct, aby se v jeho tváři neobjevil náznak pýchy, když v mladíkovi vidí pokračování rodu Hawkstone. Když však spatří přicházet Caleba, jeho výraz se lehce změní – směs úvahy a klidného očekávání. Calebův formální tón při gratulaci Michael přijme s mírným kývnutím a pevně stiskne jeho ruku. Cítí v jeho pohledu něco, co tam už dlouho neviděl – opatrnost, možná pochybnosti. Ale Michael neřekne nic, jeho pohled se přesune zpět na Tobiase, který si se svým otcem plácne.* Tobiasi.* Pronese Michael hlasem, který je hluboký a autoritativní, ale s náznakem jemnosti, kterou si vyhrazuje pro členy rodiny. *Nyní, když jez tebe téměř muž - budeš muset začít dohlížet na svého otce, aby nezapomínal, jak se chovat v přítomnosti konzula. *Jeho rty se zvlní do slabého úsměvu, ale pohled zůstává ostrý a pozorný. Když se k nim připojí Hailey, Michael si nemůže pomoct, aby její přítomnost nevnímal jako určitou komplikaci. I přes její úsilí zapadnout a její zdvořilé chování cítí, že její místo mezi nimi stále není pevné. Jeho oči na okamžik zabloudí k Calebovi, jakoby se ptaly, zda si jeho syn uvědomuje, co všechno riskuje tím, že ji přivedl do Idrisu právě v tento večer. Přesto se udržuje v naprostém klidu, jeho pohled se stočí k Hailey, která pohladí Tobiase po vlasech. Zachytí pohyb v místnosti, když se k němu blíží jeden z funkcionářů, jehož přítomnost značí jedinou věc – čas se krátí. Michael na okamžik pozvedne obočí, jemně kývne hlavou na znamení, že zprávu přijal.* Zdá se, že je čas.* Jeho pohled sklouzne na Hailey, která vypadá, jako by byla přítomná a nepřítomná zároveň, jak se snaží nevnímat jakoukoli těžkost v situaci.* Hailey. *Řekne klidně, ale jeho hlas má podtón důrazu, který nedovoluje odpor.* Postarejte se prosím, aby Caleb nezmizel – máte na něj lepší vliv než já. /A Sebastian? Toho též opět nevidím. Vůbec si neuvědomují důležitost tohoto okamžiku! Ani jeden!/ *Poté se narovná, přísný výraz na tváři se trochu zmírní, když kývne hlavou směrem k funkcionáři, který čeká u dveří do hlavní části síně. Bez dalšího slova se Michael vydává k pódiu.*
*Caleb si všimne jemného napětí, které zavládne, jakmile se připojí k rodinnému shromáždění. Tobias vypadá nadšeně, jeho mladá energie září jako maják, a Caleb se na chvíli soustředí jen na něj. Je to v těchto momentech, kdy se mu daří alespoň na okamžik zapomenout na chaos kolem něj – na svého otce, jehož přítomnost ho vždycky trochu svazuje, na Grace, která je zahalena tajemstvími, a na Hailey, která se zjevně necítí mezi Hawkstonovými doma. Jeho pozornost se však rychle vrátí k Michaelovi, když slyší jeho poznámku směrem k Tobiasovi. Caleb se neubrání ironickému úsměvu, který zlehka trhne koutky jeho rtů. Přesto zůstane mlčet, protože ví, že na otcovu pečlivě kontrolovanou přítomnost není místo pro jeho obvyklé poznámky nebo humor. Když Michael osloví Hailey a pověří ji "dohledem" nad ním, Caleb cítí, jak v něm mírně vzplane podráždění. Zvlášť když zachytí ten krátký, přísný pohled, který Michael vrhne jeho směrem – jakoby zpochybňoval všechno, co Caleb dělá, každé jeho rozhodnutí.* /Samozřejmě, protože nic, co děláme, nikdy není dost dobré./ *Pomyslí si Caleb s lehkým nádechem frustrace, ale na povrchu se to nijak neprojeví. Zachová si svůj klid, svůj vlastní způsob, jak čelit otcovým neustálým očekáváním a nárokům. Sleduje, jak se Michael otáčí a odchází směrem k pódiu, a na okamžik zůstává stát na místě. Má pocit, jako by se kolem něj svět na chvíli zastavil. Jeho pohled sklouzne k Hailey, která stojí vedle něj tiše, její přítomnost nenápadná. Očividně se snaží držet krok a nevyčnívat, ale Caleb si nemůže pomoct, aby se necítil zodpovědný za její nervozitu. Jeho modré oči se setkají s jejími, a Caleb se snaží, aby jí dal alespoň trochu jistoty. Když znovu zvedne pohled, jeho oči se setkají s Tobiasovými, který je stále plný energie a dychtivosti. *Mám pocit, že děda tě povýšil na svého zástupce.* Mrkne na něj a lehce ho poplácá po rameni, aby Tobias pochopil, že to nemyslí vážně, ale přátelsky. Caleb si znovu prohrábne vlasy a povzdechne si, jeho mysl těžká všemi povinnostmi, které se na něj za poslední hodiny nahrnuly. Jeho pohled sklouzne zpět k Hailey, která stále stojí tiše vedle něj. *A ty.* Řekne nakonec pouze pro její uši a jemně jí pokyne hlavou směrem k davu. Nenech se tím vším odradit. Caleb na ni ještě jednou povzbudivě kývne a pak se rozhodne vydat směrem k pódiu, kde má být přednesen inaugurační projev jeho otce. Má pocit, že každým krokem se kolem něj stahuje kruh očekávání a odpovědnosti.* Musím s tebou ještě něco probrat. Nebudeme se vracet hned do New Yorku.*Pronese mimoděk směrem k Hailey, zatímco jeho kroky vedou do hlavní části síně, přičemž jeho myšlenky stále těkají mezi minulostí a přítomností. Cítí tíhu tohoto večera – nejen z pohledu rodinného, ale i profesionálního.*
*Viděla na tváři svého syna, že by jí chtěl obejmout, ale lehce nepatrně zavrtí hlavou a namísto toho tiše sevře jeho ruku, jíž jí vklouzne do té její. Tiše ho hladí po hřbetu ruky. I jeho ruka byla znatelně vetší a silnější, ale jeho blond vlasy a modré oči pořád stejné. Přesně jako jeho otce. Ani si neuvědomovala jak čas rychle plynul. Ale pokud něčeho nelituje, je že ho tak dlouho schovávala před tímto světem. I když si ted vědoma jaký risk to byl. Ale chtěla mu dát normální dětství a také jak už Calebovi se svěřila. Nevěděla jak by to před léty vzal a zda by jí Tobiase nevzali a jí jednoduše neposlali zpět ke svému životu. Jak se říká strach živý sílu, sílu člověk musí umět využít moudře. Nakonec se i zdálo, že bude ušetřena dalších slov jeho otce zvlášť ve chvíli, kvůli které se tu všichni sešli. Na usměrnění svého syna nic neřekne ví že nesmí. Naopak sebou trhne, když zazní její jméno. Polkne sucho v ústech.*Pokusím se. Nemohu nic slíbit.* poví upřímně, jelikož nebyla jeho chůva a on byl dospělý muž. I když na ní Caleb může vidět, že by nejraději mu drtila ruku jak to ted dělal Tobias, který její rukou jemně cloumal a tak ho pohladí po rameni a usměje se na něj. Chlapec se usměje o to víc. Dnes nevěděla zda chce být neviditelná nebo ne. Ale aspoň fakt, že držela svého syna za ruku jí uklidňovalo natolik, jako když člověk vejde do bezpečí domova. Tiše sleduje dění jak se vydává směrem k podiu mezitím tiše vedle ní promluví Caleb. Kdyby tak neučinil, asi by doufala, že zapomene na její přítomnost a to co předvedla. Ale omyl*Jestli mi chceš připravit kázání, myslím že není třeba. Oprátku handy jsem si nasadila před hodinou. Ale rozkaz budu tam. Mám se co učit, pořád a víc.* poví tiše bez výčitek bez obhajovaní. Jednoduše mu jen přiznala, že si je vědoma své chyby a že bere nevědomí vážnost jeho slov a že očekává rozhovor.*
*Joshua vystoupí na pódium s ledovým klidem, který je pro něj typický. Jeho krok je plynulý a vyrovnaný, pohled chladný a ostrý jako čepel serafinské dýky. Na tváři má masku zdvořilosti, ale ti, kdo ho znají, mohou v jeho očích zahlédnout něco hlubšího – neochvějnou ambici a důslednost, kterou nelze přehlédnout. Sál utichne, jakmile Joshua zaujme místo za řečnickým pultem, a když promluví, jeho hlas je pevný, autoritativní a přesto klidný.* Ctihodní členové Spolku, vážení přítomní.* Začne s náznakem úklony, jeho hlas rezonuje v prostoru, každý jeho tón promyšlený a přesný.*Dnešek je dnem, který si budeme pamatovat – nejen kvůli výsledkům voleb, ale kvůli příležitosti, která před námi stojí. Spolek byl a vždy bude tím, co drží tento svět v rovnováze. A my, lovci stínů, jsme jeho páteří, jeho pilířem. Bez nás by svět propadl chaosu a temnotě.* Joshua se na okamžik odmlčí, jeho pohled klouže po shromáždění. V jeho očích je klidná sebejistota, ale také jakási jiskra, která naznačuje, že jeho slova mají hlubší význam.* Nefilim byli vždy ti, kdo stáli mezi světlem a stínem, mezi pořádkem a chaosem. Byli jsme ti, kdo nesli tíhu odpovědnosti, a ano, také ti, kdo za ni platili nejvyšší cenu. Ale právě díky této oběti, díky naší odvaze a odhodlání, stojí svět tam, kde stojí. Není pochyb o tom, že jsme byli vyvoleni, abychom plnili tuto svatou povinnost. *Jeho slova záměrně rezonují s konceptem vyvolenosti, ale zároveň se pohybují na hranici přijatelných formulací, které nelze snadno zpochybnit. Joshua si je vědom každého svého slova a každé nuance, kterou pronese. V jeho slovech je znát důraz na jednotu a disciplínu, ale zároveň se v nich skrývá i náznak hierarchie, která mu není cizí.* Svět venku se mění. Hrozby, kterým čelíme, jsou stále sofistikovanější, nebezpečnější. Nemůžeme si dovolit být slabí, nemůžeme si dovolit zaváhat. Jako nový Inkvizitor Spolku slibuji, že udělám vše, co je v mých silách, abych zajistil, že naše mise bude pokračovat – silnější než kdy dřív. Budu chránit Spolek, naše hodnoty a náš odkaz. A ano, budu také vyžadovat, aby každý z nás – od nejmladšího učedníka po nejzkušenějšího člena Rady – naplňoval své povinnosti s maximálním nasazením. *Joshua zakončí svůj projev s jemným úklonem, jeho slova zanechávají v místnosti tíživé ticho, které se pomalu mění ve vlažný potlesk. Ti, kdo sedí v první řadě, se tváří neutrálně, někteří snad až příliš zamyšleně. Ale Joshua, sám se sebou spokojen, se otočí a opouští řečnický pult s ledovým klidem, vědom si toho, že jeho vize nyní začíná ovládat budoucnost Spolku.*
*Michael vstoupí na pódium hned po Fairlawovi, se kterým si stačí vyměnit pohled. Jeho postoj je vzpřímený, pohled bystrý a jeho aura přirozené autority naplňuje Síň Dohod. Je to muž zrozený pro vedení a jeho slova, ať už je milujete nebo nenávidíte, vždy zasáhnou cíl. Když se rozhlédne po shromáždění, na jeho tváři se objeví mírný, avšak zdrženlivý úsměv – gestem, které spíše potvrzuje jeho důstojnost, než by odhalovalo jakékoli emoce. Když začne mluvit, jeho hlas je hluboký, klidný, avšak pronikavý.* Vážení lovci stínů, členové Rady, vážení přítomní. Dnešní den je nejen oslavou kontinuity Spolku, ale i připomínkou poslání. Pozice Konzula není jen čestným titulem. Je to závazek – závazek vůči vám všem, vůči těm, kdo slouží v Institutech po celém světě, a vůči našemu světu, který jsme přísahali chránit. *Jeho pohled se přesouvá po sálu, chvíli setrvává na známých tvářích, na vůdcích rodin a jejich dědicích. V jeho očích se odráží odhodlání, ale i očekávání, že každý z nich bude hrát svou roli v budoucnosti Spolku. Michael se na okamžik odmlčí, aby jeho slova měla prostor se usadit. Když pokračuje, jeho hlas nabírá na intenzitě.* Během mého mandátu se zasadím o několik klíčových cílů, které považuji za nezbytné pro naši budoucnost. Prvním z nich je udržení Studeného míru. Víme, že dohoda s vílami, ač nepopulární, je nutná k zajištění stability a k tomu, abychom předešli dalším konfliktům. Ale mír není slabost – je to nástroj, který musíme používat s rozvahou a silou. Druhým cílem je redukce čísel démonických mutantů, pozůstatků Zimní války. Dále budu usilovat o napravení a obnovu Institutů, které byly během Zimní války zhanobeny. Každý z nich musí být připraven sloužit jako pevnost a útočiště pro členy Spolku. Ale nejdůležitějším cílem mého mandátu bude udržení řádu. Řád je to, co nás odlišuje od chaosu. Je to základ, na kterém stojí náš svět.* Jeho tón se na chvíli změní, stane se osobnějším, avšak stále pevně kontrolovaným.* Je pro mě ctí, že jsem byl zvolen vaším Konzulem. Slibuji, že své povinnosti budu vykonávat s nejvyšší oddaností a respektem k vám všem. *Michael zakončí svůj projev lehkou úklonou směrem k publiku. Na chvíli v sále zavládne ticho, než se začne rozléhat potlesk, který je sice zdvořilý, ale zároveň přináší pocit respektu. Michael se postaví vzpřímeně, jeho pohled stále plný odhodlání, a pomalu se vrátí na své místo, vědom si, že jeho slova byla vyslyšena.*
*Caleb stojí v davu, jeho výraz neutrální, ale oči mu neustále bloudí mezi pódiem, kde právě probíhají inaugurační projevy, a Hailey, která je po jeho boku. Naslouchá slovům svého otce i Fairlawa, každé z nich v něm rezonuje jinak. Fairlawova slova o nadřazenosti a disciplíně mu připomínají přesně to, proč se kdysi chtěl držet dál od politiky Spolku. Cítí, jak ho jemně svírá podráždění, když slyší ten pečlivě maskovaný tón, který neslibuje nic jiného než tvrdost a kontrolu. Pak ale zazní hlas jeho otce – pevný, autoritativní, ale přesto klidnější. Caleb se krátce zamyslí nad tím, jak moc se Michael změnil od doby, kdy byl jen členem Rady. Jeho projev má svou váhu, svou jasnost, ale Caleb nemůže nevidět tu vrstvu pečlivé kalkulace, která za tím vším stojí. Jeho myšlenky přeruší Hailey, která na něj tiše promluví. Caleb se k ní otočí, koutky úst mu zacukají, když slyší její očekávání kázání. Nemůže si pomoct, aby se na chvíli neusmál, i když to maskuje jako pouhé povytažení koutků. Jeho pohled na chvíli změkne, ale jeho tón zůstává klidný, jako by jí chtěl ukázat, že ačkoli se situace zdá být napjatá, on ji nepovažuje za tak dramatickou, jak si možná myslí.* Jestli čekáš kázání, tak tě zklamu. Myslím, že tuhle lekci sis už dala sama. To je to poslední, na co teď myslím. *Jeho pohled se na chvíli vrátí k pódiu, kde jeho otec pokračuje ve svém projevu. Caleb si neodpustí krátký nádech, jakoby chtěl něco dodat, ale nakonec jen pokrčí rameny a otočí se zpět k Hailey.* Proces přeměny – už má pevné datum. * Jeho tón se teď stane vážnějším, i když se snaží udržet jistou lehkost, aby Hailey nezahltil. Ví, že tohle rozhodnutí pro ni není jednoduché a že každé slovo musí volit opatrně.* Krátce po ceremonii. Nebyl jsem si tím jistý, když jsme odjížděli, ale dostal jsem zprávu od Spolku těsně před odjezdem. A volba mého otce jako Konzula to rozhodnutí jen urychlí. * Snaží se v jejím výrazu najít známku, že je připravena, nebo alespoň odhodlána.*
*Program ceremonie dosáhl svého konce. Hosté se baví hudbou i občerstvením a nově zvolení Konzul a Inkvizitor stále přijímají gratulace, které před svým projevem nestihli přijmout. Quest je ukončen, ale můžete zde setrvat a hrát do sobotní půlnoci - poté musíte místnost neprodleně opustit, anebo začít novou hru. Postavy, které neposlaly odchodový příspěvek: * Caleb Hawkstone, Charlotte Dearborn, Grace Lengthorn, Hailey Rose, Sebastian Hawkstone, Sunil Nurgaliev, Yeom Seo-Jun.
*Kdyby si víc všímala podia byl by to lepší. Ale ne ona se musela podívat jeho směrem a upřímně jeho zvednutý koutek jí doslova odzbrojil. Vážně se ted Caleb bavil na její účet? Vážně se uculoval! Možná díky tomu jí nevědomě na tváři vyklouzne lehký úsměv a následovný povzdech na znamení, že se vzdává dostal jí. Tobias k ní zvedne tázavě pohled a Hailey na něj jen mrkne a pohladí ho opět po vlasech Tob sej en tiše zazubí a sleduje dění před sebou a nepouští přitom její ruku. Když už myslela, že jí dnes večer nic nepřekvapí omyl. Trhne hlavou k němu a podívá se na Tobiase, který je naštěstí soustředěný na dědu. Lehce rty naznačí že ticho. Neřekla mu to, jelikož pořád je ve věku, kdy by si neměl dělat vrásky rozhodnutí dospělých lidí kolem něj, ale na jeho slova poví jen tiše.* Pak doufám, že se slova tvého otce nepotvrdí. A štěstěna bude stát na mé straně.* poví pevným hlasem a víc k tomu nepoví. Ale jedno je jisté odehrává se v ní strach, nadšení a další směsice emocí, které neumí popsat. Ale pokud někdo toužil žít víc než umřít byla to rozhodně Hailey a její tvrdohlavé já. Nad jeho dalšími slovy pokývne. Když padne rozhodnutí a jen slova Caleba se stejnou pravdivými rozloučí se s Tobiasem a slíbí mu, že si zas napíšou, ale že ted musí jít něco neodkladně zařídit. A tak dnešním večerem její krátká návštěva Idrisu končí.*
*Jeho pohled se na chvíli upře na Hailey, když k němu tiše promluví. V jejích slovech slyší pevnost, ale také náznak nejistoty, kterou se snaží zakrýt. Caleb na okamžik zvedne obočí, jeho rty se zvednou do malého, téměř pobaveného úsměvu. Nepotřebuje empatii, aby poznal, že uvnitř Hailey se odehrává emocionální hurikán. Ale není typ, který by to komentoval – alespoň ne takovým způsobem, aby ji zbytečně zatížil. Místo toho si udržuje svůj typický klid a lehkost.* Pokud se štěstěna drží mě při všech mých blbostech, určitě si najde čas i na tebe.* Mrkne na ni s jemným humorem, jeho tón je nenucený, ale v pozadí jeho slov je přeci jen jistá vážnost. Když však spatří, jak se Hailey obrací na Tobiase, aby se s ním rozloučila, a pak se po krátké chvíli připojuje k jeho matce, jeho výraz se na moment změní. Sleduje, jak se obě ženy odebírají pryč ze sálu, pravděpodobně se vracejí domů, a Caleb nemůže potlačit drobný povzdech. Ne že by byl sentimentální – to je u něj téměř nemyslitelné – ale na chvíli si uvědomí, jak moc toho večera zůstává na jeho bedrech. Pohlédne na Tobiase, který vypadá, že by nejraději běžel za matkou, ale zároveň ví, že jeho místo je teď po boku dědečka. Rozhodne se setrvat. Tohle není jen o něm, o jeho rodině, nebo o Hailey – tohle je o reprezentaci Institutu. Protáhne se, jako by se snažil zahnat únavu, a jeho pohled krátce zabloudí k davu kolem. V duchu si povzdechne, když spatří, jak se všichni pomalu rozcházejí do menších skupin a začínají si mezi sebou vyměňovat zdvořilé fráze a politické komentáře. Caleb se na moment usměje pro sebe. Reprezentace, jasně. To je přesně to, co teď potřebuje – další hodinu předstírat, že ho zajímají všechny ty prázdné řeči.*
*Sunil čaká pomerne v pokoji, nakoľko nechcel dievčatko plašiť. Tešilo ho, že mu začala tak rýchlo dôverovať napriek tomu, čo sa jej stalo. Možno zo Sunila cítila, že aj on pociťuje smútok, a tak sa rozhodla mu veriť v tom jej smútku. Boli si vlastne sebe navzájom takou oporou. Všimne si, ak oje Sebastian nespokojný v konverzácii so svojím otcom. Schovával to pomerne dobre, ale predsa len to mohol človek, ktorý Sebastiana vydával pomerne často okamžite postrehnúť. V tom neustále urovnanom nič nehovoriacom pohľade a postoji bolo napätie, nie znudenie. Preto si Sunil vydýchne, keď v mužovi uvidí, že narozdiel od svojho otca Sunila vidí rád, a nedokáže udržať na uzde smiech, len čo sa mladý Hawkstone priblíži.* Ach, chlape. Ani nevieš, ako si mi chýbal. *Podotkne pobavene, a pozrie na dievčatko, ktoré nervózne od Sunila pozerá na prichádzajúcu osobu.* Sebastian, rád by som ti predstavil Lunu. Adoptoval som si ju rovnako ako si ona adoptovala mňa. A Luna...toto je Sebastian. *Predstaví ich navzájom, načo šokovane vypúli oči, sotva započuje slová jeho adoptovanej dcéry.* To je ten kamarát, čo je vo vzťahoch rovnaký chudák ako ty? *Rýchlo jej prekryje ústa. Ešteže hovorila v taliančine.* Ja...ehm...rada ťa spoznáva. *Povie Sunil okamžite Sebastianovi, aj keď sa takmer hneď rozosmeje. Samozrejme, že vedel, odkiaľ to malá brala. Ale výhradne malej hovoril, aby pred Sebastianom nehovorila, že jej hovoril toto. Snažil sa jej totiž predstaviť ľudí, ktorých spozná v New Yorku, ale nejako mu pri tom vykĺzla aj táto poznámka, a ona si ju zapamätala az moc dobre.* Takže...čo povieš na to, kebyže sa presunieme už k portálom a späť domov? Tam bude pokračovanie v tejto konverzácii určite príjemnejšie než tu. *Navrhne Sunil, a začne sa presúvať k portálom, ktorými by sa mohli dostať do New Yorku.*
*Rozumie, čo mu chce otec zdeliť. Chápe jeho postoj, jeho očakávania a frustrácie, ktoré on sám vytvára, no zároveň má pocit, že im nemôže vyjsť vústrety. Nie teraz, napriek tomu, ako tento deň očakával a pripravoval sa naňho, nie je podľa jeho predstáv. Minimálne jeho vnútorné rozpoloženie mu nedokáže vnútiť myšlienku, aby sa hrdo narovnal, nahodil úsmev plný falše a odhodlania hodiť sa na krk prvému lovcovi, ktorý sa rozhodne poškvrniť jeho rodinu. No jeho otec je na vodcu pripravovaný zrejme celý jeho život - vystupovanie, rozprava, to ako stojí a gestikuluje, ako na neho hľadí z väčšej vzdialenosti, než naozaj stoja.* /Zrejme sa jeho pohľad na mňa už nedá dať do správnych koľají./ *Napadne mu, a ani nemá motiváciu vzbudzovať teraz rešpekt v iných lovcoch tým, že bude ako tieň svojho otca.* /Pre jeho pozornosť som urobil už dosť./ Pridám sa za Vami s matkou neskôr. Bude to rýchle. *Prenesie, akoby sa chcel ospravedlniť, pretočiac však jemne očami nad mudrovaním svojho otca.* Jasné, otče, lenže na tieto šarády tu máš iných členov rodiny. *Zaznie od neho trošku ostrejšie, no nakoniec iba zatne sánku, vzdychne a zabodne svoj pohľad znova do otcovej tváre, akoby mu tým chcel naznačiť, že si stojí za svojimi slovami, že možno aj pre toto si začali viac s Calebom rozumieť, odkedy sú v newyorskom inštitúte spolu. Ale zároveň mu tým naznačuje, že sa vráti k nim, aby otca ešte viac nesklamal. Vyberie sa teda za svojim ryšavými kolegom s dievčatkom na pleciach. Neusmeje sa, nemá na to náladu a Sunil ho pozná, že to tak je. Nadvihne iba stroho obočie a zadíva sa na malé dieťa, ktoré využíva na zakrytie hlúpych poznámok taliančinu.* Viem, že nepovedala toto, na to to bolo príliš krátke, ale… radšej asi nechcem vedieť, čo povedala. *Zamumle Sunilovi a prikývne na jeho poznámky. Naozaj nemá chuť zaoberať sa viac než niekoľko slovnými odpoveďami, skúmajúc akurát tak okolie seba a dvojice, pri ktorých teraz stojí. Chvíľku s ním vedie konverzáciu, alebo to tak teda aspoň vyzerá - v skutočnosti ju vedie Sunil, on počúva, no myseľ mu lieta kadeľahšie.* Bude to horšie. *Zamumle Sunilovi a zabodne do neho modré oči.* Musím vyhľadať Caleba. *Dodá ešte.* Nebudem tu dlho, musím ísť za otcom, ale ak Caleba uvidíš, odkáž mu, že sa porozprávame v New Yorku. *Dodá ešte, než sa vzpriameným rozhodným krokom, vzbudzujúcim aspoň trošku hrdosti a cti, pridá k svojej rodine aspoň tak, ako si to môže dovoliť, než ceremónia skončí. Keď sa z budovy dostane, nevidí navôkol nikoho, ku komu by sa pripojil, a tak zahĺbený v myšlienkach kráča sám k portálu naspäť do inštitútu. Tento deň sa mu zdal príliš dlhý.*
*Cítí jak se atmosféra místnosti stává dusivější jak ji tíha dnešního večera stále víc a víc svírá. Teď po těch všech proslovech už ví, že tu nemá co dalšího říct ani co získat. S tichým povzdechem se rozhodne pro odchod. Narovná se , narazí si límec uniformy blíž ke krku a pevněji sevře rukávy kabátu.... Pomalu téměř nepozorovaně zamíří ke dveřím. Prochází kolem stráží, který stojí u vchodu a krátce jim kývne, aniž by přitahovala pozornost. Jakmile je už venku, chladný vzduch Idrisu ji zasáhne jako náhlá vlna, která ji aspoň na chvíli uvolní.... Zhluboka se nadechne, nechává chlad vklouznout do plic a vydává se ulicí dál... pryč od Síně Dohod. Potřebuje prostor. A klid*
*To že ho žena úplne odignorovala nechal tak. Pokrútil hlavou a pozrie sa na spacifikovaného brata. Rozhodne sa ho dotiahnúť domov, keďže aj tak oslava pomaly končila, takže bolo lepšie ho dotiahnuť domov. Soomina nechal na pokoji, keďže on bol v kľude, ale tento idiot sa nevedel správať.* Tak pre dnešok mám dosť. *Povie, pričom ťahá brata smerom k portálu, kde ho vyhodí priamo v Soule a do postele.* To mi teda bolo treba ešte riešiť tohto debila. *Povie a sám sa ide ešte vyspať, kým sa vráti do New Yorku.*
*Nechá Hailey odísť, pričom chápe, že sa tam necíti dobre. Chvíľu bola sama, pričom si ani len nevšimne, že sa ku nej práve priblíži práve Soomin, ktorý sa nakoniec vyparil od rodiny, aby ju vytiahol von. Chytí ju za ruku, pričom ju vytiahne von. Lotty nevie, čo po nej chce, pretože sa moc nikdy nebavili až tak, aj keď jej pomáhal so skúškami. Trochu sa zmetene na neho pozrie, keď ju vytiahne von na vzduch.* Čo po mne chceš? Celý večer ma ignoruješ a teraz za mnou prídeš? *Opýta sa ho a on si iba povzdychne, keďže moc s ňou o tom nemohol hovoriť. Vedel moc dobre, že je na neho naštvaná.* Tu nie. Musíme sa porozprávať súkromne. *Povie jej pričom jej ukáže, že pôjdú portálom do new Yorku.* Fajn. Ale chcem vysvetlenie. *Povie mu a ide s ním do New Yorku, kde sa porozprávajú v Súkromí v jej izbe.*
*Caleb sedí na kamenné lavici v rohu Síně Dohod, jeho postoj je uvolněný, téměř lhostejný, jakoby celý večer byl jen dalším obyčejným dnem. Vedle něj Tobias, který má na rozdíl od něj výraz plný zvědavosti a lehkého neklidu. Calebovy světle modré oči těkají po místnosti, sledují proud lidí, kteří se rozcházejí po skončení ceremonie. Pohled mu na chvíli padne na místo uprostřed Síně, kde stál během projevu jeho otec, ale dlouho se tam nezdrží. Namísto toho obrátí pozornost zpět k Tobiasovi, který si znuděně hraje s lemováním své vesty.* Připadá ti to tady nudný, co? *Zeptá se, přičemž jeho hlas má typický lehký, přátelský tón. Tobias pokrčí rameny, ale než může cokoliv říct, Caleb pokračuje. *Věř mi, mohlo by to být horší. Mohl bys tady muset stát uprostřed a pronášet řeč jako děda. Ale víš, co je na tom všem nejlepší? *Na chvíli se odmlčí, jako by chtěl Tobiasovi dát prostor na odpověď, ale než stihne cokoli říct, Caleb ho přeruší.* Že to tady má historii. Skutečnou. Třeba támhle. *Ukáže prstem na mohutný sloup u stěny.* Tam jsem se schovával s Maxem. Bylo to během Temné války. Temní lovci prorazili barikádu.* Caleb pokrčí rameny, jeho tvář si zachovává klidný úsměv, když se Tobias zeptá, jak to dopadlo.* No, jsme tady, ne? Takže bych řekl, že jsem si vedl docela dobře. *Na chvíli se odmlčí, jeho pohled sklouzne zpět na prostor Síně Dohod. Pak se k Tobiasovi nakloní a šeptem dodá.* Ale mezi námi – ten sloup udělal většinu práce. *Když se Tobias uchechtne, vypadá to, že mu celý ten večer připadá o něco snesitelnější. Caleb se na něj podívá s mírným úsměvem. Miluje tyhle momenty – neformální, nenucené. Tohle je jeho způsob, jak být otcem. Bez přehnaného mentorování, bez těžkých slov. Prostě takový, jaký je. Když ceremonie skončí, Caleb se zvedne a kývne směrem ke dveřím. *Tak pojď, hrdino. Děda by si asi nepřál, aby ses tady ztratil a skončil v nějaký politický debatě. *Caleb si během cesty ještě stihne urovnat myšlenky na celý večer – od projevů po všechny ty pohledy a intriky, které neunikly jeho bystrému oku. Ale teď to všechno odkládá stranou. Teď je čas na to, aby byl jen otcem, který se svým synem zamíří zpět do sídla Hawkstone, kde na něj čeká zasloužený odpočinek.*
*Quest je ukončen.*
*Calebovy kroky tiše dopadají na kamennou cestu, která vede k majestátní Síně Dohod. Měkké světlo Idriského slunce dopadá na jeho ramena. Jeho postava, v elegantní, ale účelové lovecké zbroji vyrobené Železnými sestrami, působí pevným a neochvějným dojmem. Zbroj je zdobená jemnými runami ochrany a síly, které se lesknou v chladném světle ranního slunce, a přestože není vyzbrojen – žádné dýky, kindjal ani serafinské čepele nejsou na svém místě – jeho pohyb a držení těla naznačují, že i tak umí být nebezpečný. Černé runy na jeho pažích a krku jsou jasným důkazem jeho oddanosti Spolku, jehož zvyky a pravidla ctí, i když má často tendenci je zpochybňovat. Hluboce se nadechne, když dojde ke schodům vedoucím k síni. Na okamžik zvedne pohled k majestátní budově, jejíž architektura připomíná moc a slávu lovců stínů. Už několikrát tu byl, ale dnes je to jiné. A Tobias zůstal doma. To rozhodnutí bylo nakonec jednodušší, než Caleb očekával. Tobias, ač tvrdil, že je připravený čelit všemu, co se ten den stane, byl stále jen chlapec. Jedenáctiletý kluk, který, i přes všechny své předčasné životní lekce, neměl vidět svou matku, jak podstupuje proces, který by ji mohl zabít.*
*Netušila nebo spíš podvědomě si snažila nalhávat jedno. Že to přijde tak brzo, že kdy ten den přijde bude plně připravena. Ale na něco takového člověk nemůže být připravený, ale jedno bylo jisté. Nešla dnes do Alicante se strachem nebo pochybami. Ale myslí klidnou jako hladina jezera. Co se dnes mělo stát, stane se. Možná by někdo mohl říct, že je to sobecké vůči jejímu synovi. Ale není. Tobias byl ve věku,, kdy děti většinou obdrží svoji první runu. Moc dobře chápal, co se děje. Byl to chytrý hoch, ale i když by si přála. Aby to Hawkstone před ním zamlčeli úplně ví, že by stejně na to přišel a zlobil se, že mu to neřekla. Ale dnes ho tu nechtěla z dvou důvodu. Dítě by nemělo vidět rodiče umírat kdyby na to přišlo a další bal, že tentokrát tu byla kvůli sobě. Musela si ujasnit jedno před tímto dnem. Dělá to kvůli tomu, aby neztratila svého syna? Prvně si to myslela, ale ne dělá to pro sebe. Cítí, že tahle trnitá cesta je tou její, že by po ní měla jít aby ochránila to na čem jí nejvíce vždy záleželo rodina, přátelé. Takže tam Tobias i Caleb svou roli hráli, ale už ne tu sobeckou část. Nedokázala přemýšlet jednoduše už tak sobecky, že to pro někoho dělá, když to pravda není. Dělá to protože jí na nich doopravdy záleží. Ale už si více nedovolí být rozptylována vlastními myšlenkami a nechá svou mysl pohltit tichem, které místnost dohod vyzařuje. Tohle posvátné místo umělo bud lidi děsit nebo v nich vyvolat klid. Porozhlédne se po po Síni dohod jen očima ani hlavu nepootočí jako kdyby doufala, že tu spatří před cermonii aspon jednu známou tvář. Jen jednu.*
*Jeho kroky se zastaví těsně před masivními dveřmi síně. Opráší si rukavice, jeho pohled na okamžik sklouzne k okolí. Jakoby hledal jakýkoli náznak, že se věci mohou pokazit. Ale všechno je klidné. A přesto cítí, jak mu v hrudi buší srdce. Ne kvůli strachu, ale kvůli napětí. Hailey je uvnitř a právě teď stojí tváří v tvář svému osudu. Caleb na okamžik zavře oči, jeho rty se téměř neznatelně pohnou, jako by pronášel tichou modlitbu – něco, co u něj není obvyklé. Ale dnes je den, kdy si ani on nemůže dovolit nechat věci náhodě. Otevře oči a jeho tvář ztvrdne. Masku klidu a sebedůvěry nasazuje jako druhou kůži. Poté pomalu natáhne ruku, aby otevřel dveře síně, připraven vstoupit dovnitř a čelit tomu, co přijde. Ať už to bude cokoliv. Uchopí masivní kliku dveří Síně Dohod, chlad kovu se mu na okamžik zaryje do dlaně, a zatlačí na dveře. S táhlým zvukem se otevřou, odhalujíce interiér posvátného prostoru. Jeho oči okamžitě sklouznou k runami pokrytým stěnám a klenbám, které se tyčí nad ním, jako by samotná architektura chtěla připomenout význam okamžiku, který se tu právě odehrává. Vše v místnosti je prosté a zároveň vznešené, jak se na rituál povznesení sluší. Dnes tu není žádné pompézní publikum, žádné přihlížející davy. Jen několik málo svědků, které pravidla Spolku povolují – zástupci Rady, ceremoniář, a Hailey. Jeho pohled okamžitě najde ji – stojící uprostřed síně, jen pár kroků od stolu, na kterém leží Pohár smrti. Její postava vypadá drobně ve srovnání s majestátními stěnami kolem, ale její držení těla prozrazuje odhodlání. Caleb si všimne napětí v jejích ramenou, jemného záchvěvu nervozity v jejích rukou, které se jí však daří maskovat. Ví, že v sobě nese víc síly, než dává najevo, ale dnešní zkouška je jiná než všechny, kterým kdy čelila. Zůstane stát na kraji místnosti, na okamžik, jeho pohled na chvíli zůstává na Hailey, než ho stočí k Poháru smrti. Ten nástroj, který rozhodne o jejím osudu. Zastaví se na několik metrů od Hailey, dostatečně blízko, aby ji podpořil svou přítomností, ale zároveň respektoval prostor, který tento moment vyžaduje.* Připravená? *Na moment se jeho pohled stočí k ceremoniáři, který vše tiše sleduje, připraven zahájit rituál. Caleb se zhluboka nadechne a vrátí svůj pohled zpět k Hailey. Tentokrát v jeho očích není žádný humor, žádná lehkomyslnost.*
*Mlčenlivý bratr Nehemiah stojí uprostřed Síně Dohod, jeho postava zahalená v těžkém šedém rouchu, které splývá s podlahou, na níž jsou vytesány runy staré jako samotný Spolek. Kapuce mu zakrývá většinu tváře, jen tenké rty a záblesk bledé kůže zůstávají viditelné ve světle luceren. Kolem jeho těla je cítit jakási zvláštní, skoro hmatatelná aura, něco mezi klidem a přítomností pradávné moci. V jedné z rukou drží starobylý svitek, který je zdobený runami, a ve druhé ruce opatrně třímá Pohár smrti. Pohár se leskne ve světle luceren, jeho povrch září čistým, téměř éterickým světlem, jako by si byl vědom svého úkolu. Nehemiah nepromluví, protože jeho slova nepatří do světa slyšeného, ale jeho hlas se rozléhá v myslích přítomných jako jasný, ale tichý zvuk zvonu, rezonující jejich dušemi. Nepřítomným hlasem, který je slyšet jen ve vaší mysli, osloví všechny přítomné.* /Dnes večer jsme se shromáždili, abychom byli svědky zkoušky, která odhalí pravou podstatu jednoho lidského života. Tento rituál je starý jako Spolek samotný, a jeho síla leží nejen v runách, ale i v odhodlání toho, kdo jej podstupuje. Hailey Rose, přistup. / *Jeho těžká kapuce se pomalu natočí směrem k Hailey, jejíž postava se zdá být nepatrná pod tíhou okamžiku. Mlčenlivý bratr zdvihne Pohár smrti, jehož povrch se třpytí s mystickým světlem, a sám se přemístí blíž k runami vyznačenému středu místnosti. Pohár v jeho rukou působí majestátně, jako by vyzařoval vlastní vědomí. * /Před tímto okamžikem nemůže být úkryt. Před tímto okamžikem neexistuje klam. Zde se odhalí pravda tvé duše a síla tvého odhodlání. Pokud je tvé srdce pevné a tvá vůle silná, Pohár tě přijme. Pokud ne - jeho moc tě spálí./ *Jeho hlas zní v mysli s klidnou, ale neúprosnou vážností.*
*Pohledem klouzala po síni už ani nedoufala, že tu někoho uvidí - že uvidí jeho tvář. Srdce se jí rozbuší, nikoliv nervozitou, ale faktem že tu je. I když věděla, že by neměla tak lpět na jeho přítomnosti. Přeci nemůže jí vodit neustále za ručičku nebo být po jejím boku do nekonečna. Ale i přes všechny tyhle rozumné fakty to pro ní hodně znamenalo ho tu mít. Ruce se jí lehce potili při pohledu na pohár, který byl ani ne pár metrů od ní, stačilo to jen vypít a přežít. Snadné, kdy to člověk řekne takto. Ale kéž by to znělo tak lehce než to co jí čekalo. Semkne rty do úzké linky.*Ted nebo nikdy.* poví tiše na odpověď nepoví zda je připravená, jelikož to může zhodnotit jen proces proměny zda je dost připravená na to, aby se stala nefilim. Aby byla připravená na to stát se jím. Dovolí si krátce pohlédnout na Caleba a tiše poví tak, aby to slyšel jen on.* Ale pokud tím vším úspěšně projdu. Potřebuji od tebe laskavost dost by pro mě znamenala. Vyber mi příjmení, kterého si myslíš že bych mohla být hodna.* mohla si vybrat sama, mohla. Ale nechtěla. Něco jí říkalo, že tahle čest by měla patřit Calebovi stejně jako Tobiasovi, ale Hawkstone jako Hawkstone ne? Nad tou myšlenkou se musel v duchu culit. A víc už pak nepoví jen přikývne, že je připravená. Nebylo cesty zpět. Pak už nebyl ani prostor na další slova, jelikož předstoupili mlčenlivý bratři. Tiše naslouchá každému slovu snaží si vrýt do paměti sebemenší detail a emoce dané chvíle. Když předvolá její jméno jistými klidnými kroky přistoupí uctivě skloní zrak před bratry. Majestátní pohár už jen svoji silnou aurou vyzařoval sílu a slova doprovázená bratry tento okamžik jen prohloubí. Pokývne hlavou. Netroufá si je přerušit a dělá jen nezbytné gesta, že rozumí.*
*V hloubi duše se však neubrání jemnému záchvěvu obav. Přesto se udrží – jeho rysy jsou uvolněné, téměř bezstarostné, jako by byl pouhým pozorovatelem této události. Jen mírné zvednutí koutků jeho úst naznačuje, že ho její tichá prosba pobavila. 'Příjmení, které by si zasloužila.' Její slova si v mysli přehrává znovu a znovu, skoro jako by hledal odpověď, kterou by mohl dát – až na to, že odpověď není teď důležitá. Alespoň ne pro ni. Zůstává zcela potichu. V tuto chvíli jsou slova zbytečná, příliš hlučná, příliš nepatřičná. Hailey má teď svůj okamžik, svůj boj. A Caleb ví, že tohle je něco, co musí zvládnout sama. Jeho pohled se jemně stočí k poháru, který drží Mlčenlivý bratr Nehemiah. Pohár smrti. Ta věc, která rozdělí světlo od temnoty, odhalí pravdu duše a určí, zda Hailey přežije – nebo se ztratí. Jeho pozornost se znovu stočí k ní, když přistoupí blíž k Mlčenlivým bratrům, její pohyby jisté, i když cítí, že uvnitř ní svádí bitvu. Jemně přikývne, spíš sám pro sebe, když ji sleduje. Hailey má odvahu – to o ní vždycky věděl. Možná i proto je teď tady. Možná proto je teď tak klidný. Protože ví, že pokud má někdo šanci to zvládnout, je to právě ona. A i když jeho výraz zůstává klidný a odtažitý, v jeho očích je něco jiného. Hluboko uvnitř sebe ví, že by ji nerad ztratil. Ať už jako matku jeho syna, jako lovce, nebo prostě jako Hailey.*
*Nehemiah upře pohled na Hailey, jeho mrtvé oči zakryté stíny kapuce však jakoby viděly až na samé dno její duše.* /Postav se do kruhu. Přijmi symbolickou runu Clairitas na své paži a buď očištěna./ *V jedné ruce držel pohár, v druhé měl jemnou stélu, která byla speciálně určena pro tento okamžik. Její hrot byl sotva viditelný, ale jakmile jej pozvedl, stéla zazářila slabým, éterickým světlem. Nehemiah jemně přistoupil blíže a pomalu začal pohybovat stélou směrem k Haileyině levé paži. Pohyb jeho ruky byl pečlivý, až obřadně pomalý, a na jejím předloktí se postupně začal objevovat symbol jedinečné runy Clairitas - runa, která civily nespálí a neudělá z nich Zavržené. Tato runa nebyla určena k boji ani k posílení schopností – jejím účelem bylo očistit, připravit tělo i mysl na přechod. Stéla, kterou Nehemiah držel, se ani na okamžik nezachvěla, jeho pohyby byly naprosto přesné, jako by byl tento proces součástí jeho samotného. Po dokončení kresby runy na ni Nehemiah položil dlaň, jakoby ji jemně zpečetil, a runa na okamžik zazářila jasněji, než se opět usadila do slabého světla. Pak stélu odložil stranou a vzal pohár pevně do obou rukou. Jeho hlas znovu naplnil místnost, jeho slova pronikala hluboko do každé mysli.* /Nyní, Hailey Rose, stojíš na prahu světla a stínu. Přijímáš-li své místo mezi nefilim, musíš složit přísahu./ *Nehemiah pozvedl pohár tak, aby na něj Hailey mohla pohlédnout. Jeho pohyb byl opět pomalý a ceremoniální, jako by každý detail měl svůj význam.* /Přísaháš, že zasvětíš svůj život ochraně tohoto světa před temnotou? Přísaháš, že budeš věrná Spolku, jeho zákonům, hodnotám a poslání? Přísaháš, že přijímáš všechna rizika, povinnosti i oběti, které tato cesta vyžaduje, a že budeš sloužit se ctí, dokud tvé světlo nevyhasne?/ *Jeho hlas byl jako melodie, každé slovo rezonovalo s vážností okamžiku. Pohár zářil slabým zlatavým světlem, odrážejícím jas runy na Haileyině paži. Nehemiah čekal, klidně, trpělivě, jakoby byl ochoten věnovat jí veškerý čas, který potřebovala, aby odpověděla.*
*Pokud existoval okamžik, kdy člověk vytěsní všechen čas starosti a tíhu světa. Bylo to v tento okamžik, bylo to i ve chvíli kdy tvoření runy na její kůži nebylo nic příjemného. Ale také nic strašného, měla pocit, že začíná její tělo mysl být očištěna od všeho povrchního a špinavého. Skoro by i zapomínala dýchat, což si musela v duchu neustále opakovat, at dýchá pomalu a klidně. At sebou nešije at drží tělo hrdě vzpřímené. Už si ani nedovolí najít pohledem Caleba neexistovalo nic jiného než slova bratra pohár, který před ní spočívá. Ani netuší kdy se postavila do kruhu, kdy se stéla dotkla její kůže, kdy skoro zapomněla kde právě ted stojí. Dokud ticho neprolomí slovy, které si žádají její přísahu.* Zavazuji se chránit tento svět před démonickými silami, zavazuji se přísahou k věrnosti k Spolku. A přijímám všechna rizika, oběti, dokud mé světlo nevyhasne a mé tělo se neobrátí v popel.* pronese poklidně a pevným hlasem bez špetky zaváhání nad slovy nebo zbytečným přemýšlením. Ne, pokud si něčím byla jistá je to, že dělá správně. Přísaha, kterou skládá jí bude provázet. Pak tiše vyčkává.*
*Stál tiše na okraji kruhu, jeho postoj byl uvolněný, ale přesto pevný – jakoby se snažil udržet jakýsi neviditelný štít mezi sebou a vážností celé ceremonie. Oči mu však zůstávaly bystré, pozorné, jak sledoval vše kolem sebe. Haileyina slova, pronesená s pevností a odhodláním, na něj měla zvláštní efekt. Nebylo to sentimentální – Caleb nikdy nebyl typ, co by podléhal emocím – ale bylo v nich něco, co mu připomnělo, proč Spolek existuje. Proč se lidé jako ona, navzdory všem rizikům, rozhodnou jít touto cestou. Pak však jeho oči začaly klouzat po okolním davu. Většina přítomných mlčky sledovala rituál, ale v několika tvářích byla znát skrytá nervozita. Caleb si toho sotva všiml, jeho mysl se už zaměřila na konkrétní postavy. Fairlaw stál nedaleko, jeho výraz byl sotva čitelný, ale Calebovy oči zůstávaly chvíli přikované k jeho tváři. Inkvizitor byl znám svými radikálními názory a Caleb si nemohl pomoct, aby se nezajímal, co si právě teď myslí. Byla to jeho přítomnost, která v místnosti přidávala na napětí, i když to možná většina lovců stínů nedokázala pojmenovat. Caleb se musel nutit, aby od něj odtrhl pohled – příliš dlouhé zírání by mohlo vyvolat otázky, které teď rozhodně nepotřeboval. Jeho oči se pak přesunuly na Michaela Hawkstona, jeho otce. Postava nového Konzula stála s obvyklou elegancí a klidem, který Caleb tak dobře znal. Michaelův výraz byl naprosto neutrální, jakoby skrýval jakékoli emoce, které by mohly být vyvolány Haileyiným rituálem. Caleb na moment lehce nadzvedl obočí. Nemohl si pomoct, aby se nezeptal sám sebe, co si o celé věci Michael skutečně myslí. Jeho otec byl mistrem v zakrývání emocí – něco, co Caleb považoval za stejně obdivuhodné jako frustrující. Sebastianova absence ho nijak nepřekvapila. Zatímco někteří by mohli očekávat, že by Caleb pocítil prázdnotu nebo snad zklamání, že jeho bratr není přítomen, Caleb to přijal jako samozřejmost. Sebastian měl své vlastní povinnosti v New Yorku, kde dohlížel na Institut. Navíc Caleb věděl, že Sebastian nikdy nebyl typem, který by se nechal unášet emocemi na podobných ceremoniích. Byl to pragmatik, který raději jednal, než aby přihlížel.*
*Nehemiah se otočí k poháru, který drží pevně oběma rukama. Jeho tělo působí nehybně, jakoby byl sochou z masa a kostí, zatímco jeho mysl zůstává ponořená v tichém, hlubokém soustředění. Pohár smrti, vytesaný z temného stříbra, zdobený jemnými runami, se zdá vyzařovat slabé pulzující světlo. Tekutina uvnitř – krev anděla – se jemně třpytí, jakoby zachycovala odlesky neviditelného světla. Krev nikdy nevysychá, její magická vlastnost je stejně neochvějná jako účel, ke kterému byla stvořena. Nehemiah se pomalu otočí zpět k Hailey, jeho pohyby jsou obřadné a plné gravitas. Každý jeho krok jako by rezonoval tichem síně, zatímco pohár, zdánlivě těžší než by měl být, drží pevně. Stín kapuce zakrývá jeho tvář, ale aura, která ho obklopuje, je nepopiratelně přítomná. Mlčenlivý bratr přistoupí k Hailey, jeho postoj je přímý, jako by představoval neochvějnou spravedlnost a sílu Spolku. Pozvedne pohár a jemně ho natáhne směrem k ní, jeho gesta jsou pomalá, přesná, jako by čas sám ztratil význam. Jeho hlas, hluboký a rezonující, se znovu rozezní v prostoru, pronikající každým koutem místnosti.* /Přijmi krev anděla do svého těla, abys byla povznesena nad lidskou křehkost. Tato krev tě spojí s nefilim, s naším posláním a naším odkazem. Každá kapka, která projde tvými rty, je slibem tvé věrnosti a ochoty přijmout osud, který tě čeká./ *Nehemiah drží pohár tak, aby byl v dosahu jejích rukou, ale stále ho pevně svírá, jako by tento akt sám o sobě vyžadoval nezměrnou vážnost. Jeho mrtvé oči – pokud by je kdokoliv mohl zahlédnout – se zdají sledovat přímo do Haileyina nitra, jakoby zkoumal každý kout její duše. Celá síň je naplněná tichem, které je narušováno pouze Nehemiahovým hlubokým hlasem a jemným třpytem andělské krve uvnitř poháru.* /Nyní pij a staň se jednou z nás. Pokud jsi připravena, překroč práh smrtelnosti a přijmi světlo, které tě spojí s nefilim navždy./ *Nehemiah zůstává nehybný, pohár stále natažený, jeho přítomnost silná jako skála, čekající na okamžik, kdy Hailey učiní svůj krok a zakončí přeměnu.*
*Jeho slova jako kdyby se ztrácela v prosotu mimo čas a chvíli. Jeho slova bylo jediné, které jí při tétot cestě ted doprovázela, slova kterých se nebála naopak je hrdě přijímala. Slova, které by jí měli znít v uších do konce světa, do jejího posledního výdech a tak tomu bude. Nespouštěla zrak z poháru, který se stal něčím mnohem víc než pohled na mlčenlivé bratry v tichosti vyčkávala na výzvu. Čekala až se k ní pohár přiblížit natolik, aby jí vyzvali k polknutí andělské krve. Krve, která se měla stát její součástí. Každý krok nebo gestu milosrdných bratří byl jako ztracen v čase. Ani netuší, kdy místnost a lidi kolem ní přestali existovat kdy se plně soustředila na jediné. Slova, které jí dovolila napít se. Slova, které byla nevyhnutelná. Při napití si opakovala slova přísahy, při každém polknutí jejím hrdlem zněl slib, který učinila. Po napití uctivě odstoupí z dosahu poháru. Ale to přijde potom nebyla rozhodně připravená a nikdy asi nebude. Agonie, která jí zasáhla víc jak rána do žaludku. Chvíle, kdy její tělo se nekontrolovaně složilo k zemi, kdy jediné co mohla vidět byli rozostřené vjemy světel a šrumu nebo možná světlo? Netuší. Pokud něco bylo jisté její tělo jako kdyby jí nepatřilo, bolest otupující jakoukoliv možnost nad něčím přemýšlet nebo myslet. Jediné, co jí bylo útěchou jaká si pomyslná ledová ruka, která osahávala její mysl. Nedokázala by tento traumatizující okamžik nijak popsat, ale pokud by zvládl nad něčím v tuhle chvíli přemýšlet bylo by to, že by se zuby nehty držela svého života, jen aby ho smrtka nemohla sevřít ve svém sevření. Doufala, že tyhle bolest a třas někdy přestanou, že se bude moct probudit z této nekonečné noční můry. Z jednoho oka jí možná ztekla nepatrná slza. Když ta otupující bolest mizel s tím i nekontrolovaný třas jejího těla. Měla pocit jako kdyby jí někdo přelámal všechny kosti v těla a nutil jí otevřít oči do této noční můry. Zhluboka se poprvé, podruhé nadechne. V ústech měla sucho a když konečně poprvé své oči pořádně otevře a zamrká vidí strop síně. Měla by se posadit a postavit. Hned. Věděla, že nesmí tu ležet déle než je nezbytné. Když se jí podařilo vyškábat do sedu modlila se snad ke všem bohům světa, aby jí někdo pomohl se zbavit té bolesti těla. Ale když přišlo na vstávání přišlo jí to skoro nemožné, ale i tak přes protest jejího těla se škábala jak neohrabané hříbě na nohy.*
*Caleb stál nehnutě, ruce měl založené na hrudi a jeho pohled byl upřený na Hailey. Síň Dohod byla tichá, narušovaná pouze hlasem Mlčenlivého bratra a ozvěnou Haileyiny přísahy. Celý rituál působil až surrealisticky, jako by se nacházeli v jiném čase, mimo běh světa. Caleb, navzdory své povaze, byl fascinován tím, co viděl. Bylo to poprvé, co měl možnost sledovat přeměnu civilisty na nefilim – proces, o kterém slyšel tolik příběhů, ale nikdy ho nezažil na vlastní oči. Když Hailey pozvedla pohár a začala pít krev anděla, Caleb si všiml jejího odhodlání, ale i drobných náznaků nervozity v jejích pohybech. Sledoval, jak odstoupila, a jak se její tělo náhle napjalo. V ten moment věděl, že přeměna začíná. Když se Hailey zhroutila k zemi, Caleb okamžitě zareagoval, téměř automaticky. Přistoupil blíž a rychlým pohybem ji zachytil dřív, než by stačila tvrdě dopadnout na kamennou podlahu. Jednou paží ji zachytil dostatečně pevně, aby ji podepřel. Viděl, jak její tělo bojuje, jak se třese a zmítá pod silou procesu, který proměňoval její bytost. Jeho klidná tvář maskovala myšlenky, které mu vířily hlavou. Vojenský výcvik a roky strávené mezi lovci stínů ho naučily, že bolest a utrpení jsou součástí jejich existence. Přesto sledovat někoho, kdo dobrovolně podstupuje tento rituál nebylo příjemné. Dlouhou dobu ji držel ve svém náručí, jeho pohled chvílemi zabloudil k Mlčenlivým bratrům, kteří stáli tiše jako stíny, nehnutě sledující rituál. Caleb cítil, jak se Haileyino tělo pomalu uklidňuje, jak se třes začíná zmírňovat. Nakonec, když její dech začal být pravidelnější, sklonil se blíž a tiše, ale pevně promluvil.* Hailey? *Jeho hlas byl nízko položen, ale autoritativní. * Můžeš vstát? Nebo chceš ještě chvíli počkat? *V jeho tónu nebyla žádná výčitka, žádná netrpělivost. Jen upřímná otázka a snaha zjistit, jak na tom skutečně je. I přesto, že věděl, že proces bolesti a přeměny bude pokračovat ještě několik dalších dnů, kdy její tělo může reagovat všelijak. Když se pokusila posadit, Caleb ji stále pevně držel, připraven ji podpořit, kdyby ztratila rovnováhu.*
*V tomto stavu si ani neuvědomovala jeho blízkosti, ale jak začínala přicházet k sobě cítila na své horké kůži jeho ledové prsty. Že by celou dobu cítila jeho příjemně chladivé konečky prstů? Že by si ten stav jen představovala těžko říct. Ale až po divné snaze se vyškrábat nahoru jí dojde, co dělá a jak to probůh dělá. Dovolí si konečně se uklidnit. Uvědomit si, že dýchá, že vidí a že je tu. Není sama. Když se jí podaří konečně se uklidnit a přestat trestat své tělo tím, že se snaží bez pomoci vstát opře se o nabízenou pomoc tudíž Caleba. Při zaznění svého jména lehce trhne hlavou směrem k němu a poprvé za tu dobu se mu podívá do tváře. Ale nevydá ani hlásku, polkne slzy, které měla na krajíčku. Slzy úlevy a pocitu bezpečí, který pro ní Caleb v tuhle chvíli představoval. Byl pro ní pevnou věží aniž by si to uvědomoval.* Myslím, že lepší to nebude. Ale asi to zvládnu.* pošeptá tiše, jako kdyby i její vlastní hlas selhal. Nechá si o něj pomoci. Když stojí pevně sevře jeho předloktí. Měla chuť si vydechnout, ale neudělá to ne dokud nebudou mimo zrak Michaela Hawkstone. Ne, dokud nebudou mimo sín. Ačkoliv měla sucho v ústech ještě tiše poví.* Snad si měl dost času si promyslet moji laskavost. Mě to totiž přišla jak věčnost..* šeptne opět. Jako kdyby se těmi slovy snažila ho ujistit, že je pořádku, že jí nic není. Ale nebyla to pravda, jen tím utíkala od pravdy.*
*Jeho ruce zůstaly pevně podepřené pod Haileyinými pažemi, když se s námahou zvedala na nohy. Neřekl ani slovo, místo toho jen krátce přikývl, když si všiml, že její dech je teď pravidelnější. Přestože jeho pohyby zůstávaly klidné a jisté, jeho oči se nehnuly z její tváře. Držel ji pevně, ale ne přehnaně – přesně tak, jak bylo potřeba, aby se nezhroutila zpátky k zemi. Jakmile si byl jistý, že stojí, lehce ustoupil, ale zůstal těsně u ní, připravený znovu zasáhnout, pokud by se začala kácet. Mírně se narovnal a přejel pohledem síní. Mlčenliví bratři stáli v dokonalém tichu, jako sochy strážců starověkého chrámu. Calebovi se jejich přítomnost vždy zdála až příliš strohá, ale nyní se soustředil na jiný cíl. Když Hailey zašeptala něco o laskavosti, koutkem úst jí věnoval lehce pobavený úsměv – ten druh úsměvu, který měl v repertoáru jen tehdy, když chtěl situaci trochu odlehčit.* Jo, měl jsem času dost. *Pronesl tiše, spíš k ní než do prostoru, jeho hlas zněl spíš jako suché konstatování než útěcha. *Ale jestli mi teď zkolabuješ pod nohama, tak o tom jménu klidně můžeme rozhodovat jinde *Krátce na ni mrkl, čímž dal najevo, že to myslí napůl vážně a napůl s humorem. Přesto se nehnul ani o centimetr, stále držel ruku blízko, připraven zachytit jakýkoliv další náznak, že by mohla ztratit rovnováhu. Koutkem oka zaznamenal pohyb. Michael Hawkstone. Samozřejmě. Calebův otec kráčel směrem k nim, jeho krok byl tichý, ale plný autority. Když se přiblížil, Caleb lehce natočil hlavu, aby mohl Michaela sledovat. Otec měl v rukou rituální stélu, která zářila slabým zlatavým světlem. Caleb se od Hailey mírně odklonil, ale zůstal na dosah.. Jeho oči však zůstávaly upřené na Michaela. Caleb cítil, jak se napětí v místnosti zvýšilo, ale neodvrátil zrak. Měl na otce vždy smíšené pocity, ale musel uznat, že když šlo o tyhle chvíle – o okamžiky, kdy šlo o symboliku a tradici – Michael přesně věděl, co dělá. Caleb zůstal stát tiše, jako by nechtěl rušit vážnost okamžiku.* Tohle je poslední krok, tvá první runa. *Zamumlal směrem k Hailey, aniž by jeho hlas narušil ticho síně. Věděl, že první runa je jen začátek, ale zároveň že představuje ukončení jejího prvního kroku do světa lovců stínů. Sleduje Michaela, jak přistupuje blíž, stéla v jeho rukou připravena nanést runu Zraku.*
*Doopravdy byla vděčná, že je tu s ní Caleb. Nedokázala by si představit, že by tu s ní byl jiný lovec a podpíral jí. Jelikož tahle samotná chvíle pro ní byla dost intimní, vidět jí v agonii bolesti bylo něco, co si nepřála aby bylo pak šuškání po institutu. I když je jí jasné, že o její proměně se bude mluvit, ale pochybuje že by Caleb roznášel detaily. Takový nebyl. Když se od ní lehce vzdálil měla najednou pocit, že teplo jí opouští a nahrazuje jej chlad. Věděla, že se nesmí začít třást zimou. To může potom. Při jeho slovech jí cukl koutek úst.* Nepřestaneš mě překvapovat Calebe Hawkstone.* poví s tichou pobaveností, jelikož jí doopravdy nenapadlo, že to bude mít tak rychle a snadno.* Ne, jediné co dneska mám v plánu je vydržet ještě pár hodin vzhůru a pak si jít lehnout. Žádný kolaps se nebude dít. Nesmí.*poví pevně, byla odhodlaná zůstat vzhůru, i když začínala pociťovat únavu a tělo vyžadovalo klid po náročném procesu, který nejspíš ještě pár dní bude běžet. Po síni se rozezněli kroky, nefilim který v ní probouzel jedno. Nevítanost, snahu v ní odhalit slabost. Ale nedovolí si podlehnout emocím jako posledně v Idrisu. Pokusí se držet co nejvíc vzpřímene a tvářit se vyrovnaně, ale oči má zabodle někam do prázdna. Neměla chut vidět výraz v jeho tváři nebo vůbec snahu něco číst na to byla příliš unavená a vysílena, než aby vedle ještě tichý boj. Co rozhodně nečekala, že její první runu bude nanášet Michael, možná trochu nevědomě koukla na Caleba a pak zpět k Michaelovi kdy opatrně přikývne hlavou na jeho slova. Nabídne mu kus kůže a nebrání se nedovolí si ani ceknout.*
*Vychází právě z jedný místnosti Gardu, kde musela podat hlášení o dění na Zimním dvoře a dostat další pokyny.. Na sobě má pořád tu stejnou uniformu, kterou měla na slavnosti když se ohlásily výsledky voleb a nemůže se dočkat až si někam v poklidu sedne a převlíkne se do něčeho pohodlnějšího. Na Zimním dvoře to ale bude jen na chvíli.. protože se nemůže jen tak promenádovat v teplácích po dvoře, když má reprezentovat.. Vzpomene si na časy, kdy se tam účastnila plesů a nosila i zdobený šaty.. to byly momenty který její poslání dělalo aspoň trochu snesitelnější.. Ale teď jí čeká úkol aby předstoupila před krále Jasona a oznámila mu, kdo se ujal moci ve Spolku. Sice nemá nárok projevit svůj názor na to, ale už teď tuší že Jason asi nebude dvakrát spokojený.* /Nejsem si tím jistá.. ale Jason není pitomý, pověst Joshuy Fairlawa určitě dosáhla i do Faerie../ *Dlouhou chodbou míří právě k místnosti kde se nachází portál, který jí vezme do Faerie.. Je v doprovodu dvou strážců.. to asi kdyby měla jiný úmysly než plnit úkoly od spolku.*
*Stál opodál, v postavení, které bylo uvolněné, ale přesto plné neochvějného klidu. Jeho pohled sklouzl k Hailey, která se snažila držet vzpřímeně, i když její tělo mělo očividně jiný názor. Na jejích slovech o překvapování mu znovu zacukal koutek úst. Místo odpovědi jen lehce potřásl hlavou.* /Tohle je jen začátek, holka./ *Byl to klasický Caleb – neřekl toho moc, ale jeho gestikulace mluvila za něj. Když do předstoupil Michael Hawkstone, Caleb nevydal ani hlásku. Jen klidně sledoval svého otce, jak se blíží. Když se Michael postavil před Hailey, Caleb se lehce narovnal, ne proto, že by cítil nějaký strach nebo respekt, ale spíš z instinktivní potřeby být připraven na cokoliv. Otec sice držel rituální stélu, ale Calebovi bylo jasné, že by s ní mohl stejně dobře někoho srazit k zemi, pokud by to považoval za nutné. Možná na ni chtěl hodit nějakou lehkou poznámku, aby jí odlehčil situaci, ale tenhle moment – první runa – měl svou váhu, a i Caleb si to uvědomoval. Jeho pohled se krátce střetl s Michaelovým. Byla v tom tichá výměna – něco mezi respektem a nevyřčeným uznáním, že otec teď vede rituál a Caleb by měl jen stát stranou. To Calebovi vyhovovalo. Zatím. Chvíli ještě počká, než Mlčenliví bratři a členové Spolku pronesou několik významných slov na počest Spolku a Haileyino začlenění. A když už se dav začne pomalu rozcházet, kývne bradou na Hailey, že mohou odejít též.* Pořád držíš? Nebo tě mám rovnou odnést? *Krátce se zamračil, ale tón jeho hlasu zůstal lehký.* Ne že bych si na to stěžoval, ale myslím, že už jsem si svoje v Síni odpracoval. *Chystal se ještě něco dodat, když koutkem oka zahlédl pohyb na druhé straně chodby. Někdo, kdo tu rozhodně neměl být, nebo aspoň ne teď. Pohyb jeho hlavy byl rychlý, oči okamžitě zaostřily. Grace. Samozřejmě. Znal ji dost dobře na to, aby poznal ten její výraz, jakoby byla pohroužená ve svých myšlenkách a přitom dokonale věděla, kde je. Vyrazil směrem k ní a záměrně zablokoval její cestu dřív, než stihla projít kolem.* Grace. *Přešel blíž, ale tentokrát si udržoval větší odstup, jeho postoj byl uvolněný, ruce v kapsách, ale jeho pohled se jí pevně držel. Očividně ho zajímalo, co dělá – a kam jde. Strážce, který ji doprovázel, ignoroval, jako by pro něj byli neviditelní.* Máme tady nějaký diplomatický spěch, nebo prostě jen běžíš, abys někoho předběhla? Slíbil jsem, že si tě najdu. Kam máš namířeno? *Pustil ruce z hrudi a udělal k ní pomalý krok, jeho postoj zůstal klidný, ale bylo jasné, že tahle hra se blíží ke konci. Už to nebyl Caleb, kterého znala z New Yorku, ten, co rád přeháněl a hledal zábavu v každé situaci. Zůstal stát pár kroků od ní, jeho modré oči se pevně držely jejího pohledu. Ticho, které následovalo, bylo těžké, a Calebovi bylo jasné, že teď záleží jen na tom, co řekne ona.*
*Nikdo nepromluvil po celou dobu než byla runa dokončena. Jak se zdálo bylo to pro dnešek vše a ona by si nejraději úlevou vydechla možná na pár chvil lehla zas na zem. Ale kdyby to udělala nejspíš by doopravdy už nevstala. Pak nadzvedne obočí a vydechne přičemž se uchechtne.* Stojím. Ale nevím na jak dlouho, čím dřív půjdeme tím líp. Kdybych se ted nechala nést, jen bych si utrhla ostudu i když tvá nabídka je sebevíc lákavá nechat se nést a zavřít oči. Protože pokud něco teď doopravdy potřebuji je vyspat se Calebe.* poví s tichou prosbou v hlase. Doopravdy byla unavená a bála se, že její tělo selže jakmile se uvolní, takže si nedovolí ani napětí setřást z ramen. Opět si odfrkne nad jeho slovy odpracoval. Až budou zpět v institutu tak mu tohle větu ještě připomene škádlivě. Trhla hlavou ke Grace. Ah, jistě snoubenka Sebastiana? Viděla ji snad jen dvakrát pak od té doby o ní nic neslyšela. Neptala se, neměla právo a ptát a ani ted.*
*Teď když už měla namířeno zpátky na Zimní dvůr už ani nečekala a nedoufala, že by se ještě měla s Calebem vidět... třeba na ní zapomněl a nebo změnil názor, což očekávala spíš.. že bude odsouzená. Pak jí ale jeho tělo zastoupí cestu a donutí jí až udělat krok nazpět.. cítí se sevřená, když si uvědomí že hned za ní stojí dva další nefilim... nejen fyzicky ale i psychicky.. jak by mu v jejich přítomnosti měla upřímně odpovědět?* Diplomatický spěch... *Odpoví hned a vezme mu jeho slova z úst, aby se vyhnula nějakýho slovního přeřeku před někým před kým by měla spíš mlčet.* Díky.. ale musím zpátky na Zimní dvůr. *Podívá se na něj a pak i na Hailey na kterou se jen mírně usměje jako by to mělo symbolizovat tichý pozdrav. Pak se zase vrátí pohledem ke Calebovi.. netuší co má on v plánu, neví jak jí on vnímá a rozhodně si ho nechce znepřátelit.. moc lidí už jí v životě nezbylo.*
*Koutkem oka zahlédl Hailey, která se teď sotva držela na nohou. Mírně k ní natočil hlavu, jeho hlas zněl suše, ale s podtónem jistého humoru, který byl pro něj typický.* Jestli ti povolí nohy, tak mě varuj předem.* Na její slova o jen lehce přikývl, aniž by se na ni podíval. Měl teď jiné priority. Když se však Hailey znovu ozvala s poznámkou o spánku, zvedl ruku v gestu, které mělo říct něco jako „v klidu“, a s lehce pobaveným úsměvem jí krátce odpověděl.* Spánek ti zařídím. Nejdřív ale vyřeším tohle. *Jeho pohled se znovu přesunul ke Grace. Ta slova „diplomatický spěch“ si už vyložil podle svého, ale nehodlal se nechat oblbnout. Její výraz, napětí v jejím těle, způsob, jakým se na něj podívala – všechno to naznačovalo, že mu rozhodně neřekla všechno. A Caleb neměl náladu ani čas na hry.* Zimní dvůr? *Jeho hlas byl klidný, ale v podtónu byla slyšet ostrost. Překřížil ruce na hrudi a krátce pohlédl na strážce, kteří stáli za ní. Pak se znovu zaměřil na Grace.* Zajímavé, protože mi připadá, že tady máš ještě něco nedodělaného. *Nečekal na její reakci. Otočil se ke strážcům a jeho tón se změnil, stal se tvrdším a autoritativnějším.* Děkuju za asistenci, chlapi, ale teď si ji beru s sebou. New York to zvládne líp. *Zamračil se, aby jim dal jasně najevo, že další protesty budou zbytečné. Nakonec on byl nyní synem Konzula, jeho jméno znamenalo víc než kdy dříve. Pak rychlým, plynulým pohybem uchopil Grace za zápěstí. Jeho stisk nebyl bolestivý, ale pevný – rozhodně jí dal najevo, že teď má na starosti on. Krátce se otočil na Hailey, která postávala vedle něj. Jeho hlas byl znovu odlehčený, i když stále zněl rozhodně.* Tady jsme skončili. Všichni si můžeme vydechnout v Institutu. *Zatlačil Grace jemně, ale nekompromisně směrem k místnosti s portálem. Jeho kroky byly rychlé, ale přesné, jako by neměl v úmyslu ztratit ani vteřinu.*
*Zdvořile pokývne na pozdrav Grace. Ale tím doopravdy její schopnosti dneska končí. Už jen rýpavá slova Caleba a jí přimějí se lehce zamračit a zároveň humorně nadzvednout obočí s podtextem rozkaz pane. Jako kdyby věděla, kdy jí nechají vlastní zásoby síly na holičkách. Kdyby si věřila natolik nejspíš by je tu nechala a sama se odvláčela do Institutu ke spánku, ale nedal jí na výběr. Moc je neposlouchá, ale dle tonu hlasu obou jeden z nichsi je jistý druhý ne. Nakonec zvedne pohled ke Grace, která se tvářila pochybně.* Doufám, že půjdeš s námi. Jelikož tu máš jednu ubručenou Hailey a pokud si nelehne, tak přísahám že požádám aby Caleb odnesl tebe ne mě.* poví tiše a přitom se uculí načemž jí dá najevo, že at u provedla cokoliv jí to je fuk. Grace se k ní od první chvíle chovala zdvořile a mile. Takže jí to oplatila stejnou mincí, chtěla aby se vrátila s nimi pokud to znamená, že jí ti dva nechají vyspat. Sobecká Hailey? Možná, jen byla rozladěná z proměny, která jí dráždila každý nerv ještě ted. Vděčně zamíří spolu s nimi přímo k portálu vedoucí do NY.*
*Nadzvedne obočí nad jeho .. lehkovážnou? odpovědí. Moc si to nedovede vysvětlit jak dokáže být Caleb v takový situaci tak vážný a zároveň dát najevo že o nic nejde, i když jí jde o hodně.. Nestihne ani pořádně otevřít pusu až už jí táhne někam pryč stejně jako na tý slavnosti.* Calebe počkej... *Ohlídne se za sebou, když klopýtá po cestě ale strážci je prostě nechávají odejít. Nechápe to..* /To stačí jen aby něco řekl a už mu jdou všichni na ruku? Nemůže to být tak jednoduchý.. určitě teď půjdou dát hlášení, že jsem na Zimní dvůr ani nedorazila. A nebo Caleb má pro mě připravenýho ještě neco horšího./ *Netuší nic.. jen ho slepě následuje do místnosti, kam měla stejně namířeno.* Nevypadá to, že bych měla na výběr. *Trochu zaprotestuje směrem k Hailey a teprve teď si všimne její runy .. oči se jí překvapením rozšíří. Na tkovou změnu nebyla připravená a ani netušila, že by to vůbec bylo možný. Teď už jí jen napadá kolik změn ještě insitut pro ní přichystá.*
*Caleb se nezastavil, ani když za ním Grace slabě zaprotestovala. Její slova ho jen lehce pobavila, což dalo najevo tím, že koutky úst nepatrně cukly směrem nahoru. Pevně ji držel za zápěstí, což jí neumožňovalo žádný únik, i kdyby to snad zkusila. Jeho stisk byl dostatečně pevný, aby jí ukázal, že tentokrát nemá na výběr. Pokračoval v chůzi, zatímco koutkem oka sledoval Hailey, která je unaveně následovala, ale přesto se snažila držet krok. V jejím stavu to bylo něco mezi odvahou a čirým šílenstvím, což Caleb nemohl neocenit.* Hailey, jestli omdlíš ještě před portálem, můžeš z toho vinit Grace, nikoliv mě. *Poznamenal směrem k ní a krátce na ni mrkl. Jeho tón zněl téměř jako kdyby se bavil, ale v podtextu bylo jasné, že sleduje její stav. Byl si vědom toho, že její tělo se ještě nevzpamatovalo z přeměny, a i když věřil v její odhodlání, byl připraven ji případně zachytit. Grace, která se stále trochu cukala, táhl za sebou s takovou samozřejmostí, že to vypadalo, jako kdyby s ním šla dobrovolně. Její komentář o tom, že nemá na výběr, ho přiměl k rychlé odpovědi.* Správně. *Pronesl suše, aniž by na ni pohlédl.* Možná tě uklidní, že nikdo nemá.* Zastavil se, když dorazili k přístupové bráně k portálu. Kontrolní stanoviště bylo obsazeno dvěma mlčenlivými bratry a jedním Centurionem z Idrisu. Caleb se otočil na Grace a Hailey, krátce si je přeměřil pohledem, jako by hodnotil, jestli obě dvě přežijí cestu. Pak se otočil zpátky ke kontrolnímu stanovišti.* Caleb Hawkstone, Grace Lengthorn, Hailey Rose. Směřujeme do newyorského Institutu. *Oznámil stroze, aniž by čekal na jakékoliv otázky. Jeho hlas byl pevný a autoritativní, což dalo jasně najevo, že nemá náladu na zbytečné průtahy. Mlčenliví bratři jen přikývli a začali prověřovat jejich identity. Caleb mezitím věnoval Hailey letmý pohled. Když se kontrola dokončila, portál se rozsvítil slabým modrým světlem, které postupně sílilo, až bylo téměř oslepující. Caleb se zhluboka nadechl, pohlédl na Grace a mírně jí stiskl zápěstí, aby ji upozornil.* Tak pojď. Rád bych měl dneska všechno z krku. *Pronesl a jako první vykročil směrem k portálu. Na moment ho obklopilo jasné světlo a pak už se ocitl v knihovně newyorského Institutu.*
a poté