Hráč obrázek nenahrál. =(
Žádné propojené účty nenalezeny.
Členem od 4. srpna 2019
Naposledy aktivní:
*Jak měla ve zvyku nedokázala být nečinná. Ovšem neměla posledních týdnech možnost se zastavit a vydechnout. Ale za to byla vděčná bylo, že Tobiase na den po Vánocích za ní pustili. Ne že by Calebovi rodiče neměla v lásce, ale nedokázala jim zatím přijít na chuť za tu dobu. Vždy si připadala jako tam jinak, někdo kdo narušil jejich svět a teď se stranit jeho otci bylo to nejlepší, co mohla dělat. Poslední o co stála byl konflikt. A aškočliv první hlídka byla děsivá z pohledu, že Grace tají určité věci před Calebem jí vytáčelo. Ale nemohla do toho mluvit, pokud se Caleb však zeptá nebude lhát. Aspon upřímnost mezi nimi dvěma chtěla si zachovat, nebylo jí lhostejný jaký mají mezi sebou vztah. Byl jediný na koho se tu mohla spolehnout. Ale tyhle myšlenky měla zastrčené někde hluboko v podvědomí. Jelikož jakmile vstoupila do kuchyně měla už myšlenky jiné. Měla v plánu upéct Vánočku s mandlemi uvnitř a ještě zkusit domácí džem. A tak se vyrovnaně chystala věci na pult. Tohle místo byl její způsob odpočinku nebo také skleník,ale momentálně potřebovala činnost, kde se bude cítit jako doma.*
*Calebovy kroky byly na chodbách Institutu téměř neslyšné. Bylo brzké odpoledne a on se chystal vyrazit na další hlídku, ale předtím si potřeboval dát něco k jídlu. Jeho den začal brzy ráno – kontrola hlášení, organizační chaos kolem nových lovců a tradiční shon kolem posledních změn v rozvrhu. Zkrátka den jako každý jiný. O to víc si teď přál rychle se najíst a zmizet ven, kde by ho čekalo něco jednoduššího než řešení vnitřní politiky Institutu. Složku s dokumenty nechal na stole v knihovně, rozhodnutý nechat administrativu na později. Vešel do kuchyně s obvyklým klidem a trochu nepřítomným pohledem. Ale jakmile jeho oči zaregistrovaly známou postavu u pultu, jeho kroky se na okamžik zpomalily.* Hailey. *Pronesl suše a přejel pohledem po lince, kde už byla vyskládaná spousta ingrediencí. Mandlové plátky, mouka, máslo - a džem? Caleb zamrkal, aby si to v hlavě srovnal. Pečení. Samozřejmě. Mohlo ho napadnout, že to bude zrovna Hailey, kdo tu bude stát a připravovat něco, co vypadalo, že bude vyžadovat aspoň hodinu příprav. Založil si ruce na hrudi, jeho výraz byl neutrální, ale koutky úst se nepatrně zvedly do úsměvu, který mohl naznačovat mírné pobavení.* Mám to brát tak, že máš dneska volno, nebo že se pečení stalo součástí výcviku? Protože jestli jde o výcvik, rád bych věděl, co se z toho mám naučit. *Jeho hlas byl klidný, s obvyklým nádechem ironie, ale v očích měl něco měkčího. Hailey byla pořád nováčkem, ale už teď věděl, že měla schopnost vnést do Institutu něco - normálního. Možná proto na chvíli zůstal stát opřený o rám dveří, místo aby rovnou prošel ke skříňce s nádobím. Jen ji sledoval, jak si organizuje práci, její pohyby rychlé, ale soustředěné. Přesto si neodpustil ještě jednu poznámku, když si všiml množství ingrediencí na pultu.*
*Už si zvykla i na tiché plížení se lovců institutem. Jelikož její tělo si začínalo zvykat na změny, které nemají nic společného s tělem civila. Bylo to jiné, ale nikoliv nepříjemné. Naopak jí příjemně překvapilo, jak rychle se dokázala přizpůsobit. Její pohled se zvedne jakmile uvidí někoho vcházet a na rtech se jí rozlije úsměv.*Calebe.*pronese stejně na oplátku a přitom se lehce uculí. Bylo milé ho vidět, neměla pak možnost ho ani zahlédnout po rozdání hlídek. Pokračovala v přípravě mezitím co její ruce pracovali na těstu zvedne k němu krátce pohled.*Dnes mám volno. Ale jak se ukázalo už neumím odpočívat. A neboj trénuji každý den. Jen občas zatoužím po něčem více obyčejném.* poví upřímně. Věci, které jí musí připomínat, že je důležitý být empatický a žít. Olízne si krátce rty a po chvilce ticha poví.*Jestli si vzpomínám slíbil si mi jméno Calebe.* na rtech jí hraje hravý úsměv. Ano, skutečně jí po proměně slíbil jméno. Ale neřekl jí ho. Lhala by kdyby díky proměně nezjistila, co čem touží a co bude jejím směrem do budoucna. A hodlala si jej krok po kroku užít. Cestu k cíly. Třeba ho jednou dosáhne a bude pak vše zapadat na své místo.*
*Přešel k pultu, na kterém ležely různé suroviny a kuchyňské náčiní, a mírně přimhouřil oči, když si všiml, jak důkladně byla zabraná do práce. Jeho ruka sáhla po hrnku, který stál opodál, a bez větších ceremonií si nalil kávu, než se opřel o hranu pultu.* Volno a místo odpočinku vánočka? Musím uznat, že tvoje definice relaxu je... zajímavá. *Na chvíli se odmlčel, aby ji mohl sledovat. Její pohyby byly přesné, její výraz klidný. Byl zvyklý na to, že v Institutu málokdo zůstával dlouho nečinný, ale Hailey přinášela do toho chaosu něco zvláštního – něco, co ho donutilo přemýšlet o věcech, na které by jinak neměl čas. *A trénuješ, říkáš? *Prohodil lehce s nádechem ironie v hlase, zatímco zvedl hrnek ke rtům a pomalu upil studenou kávu, která tu po někom zůstala.* To rád slyším. Ale musím tě varovat – obyčejné věci a empatie tě tady moc daleko nedostanou. Tohle je Institut, ne cukrárna. *Když zmínila jeho „slib“ ohledně jména, Calebovy oči se na ni na moment upřeně zadívaly. Jako by na okamžik nevěděl, o čem mluví. Ale jakmile mu došlo, na co narážela, koutky úst se mu lehce zvedly do něčeho, co mohlo být považováno za úsměv, i když spíš pobavený než laskavý. Pak si lehce povzdechl, jeho úsměv byl sotva znatelný, ale přesto tam byl.* Jméno. Jo, jasně. Slíbil jsem ti jméno. *Odmlčel se a na chvíli se zahleděl do prázdna, jako by si něco promýšlel.* Možná ti ho dám, až ochutnám tu tvoji vánočku. Protože jestli budeš takhle tvrdohlavá a umanutá, jak jsem se doslechl, i při lovu, možná bych ti měl dát jméno, co to vystihne. *Jeho tón byl lehce pobavený, ale v očích měl stále ten zkoumavý pohled, který naznačoval, že Caleb Hawkstone málokdy něco řekne jen tak. *
*Připravovat těsto uměla už snad z hlavy. Vlastně na většinu svých receptů nepotřebovala ani poměry, byl to cit jako když někdo maluje. Ale rozhodně to také byli léta zkušeností vyváření pro Tobiase. Odfrkne si pobaveně při jeho slovech a na chvíli mu věnuje pozornosti než se opět vrátila k těstu, aby ho nevyklopila z mísy.* To samé bych mohla říct já o tobě.*vrátí mu slovní obrat zpět s lehkým úsměvem na tváři. Navíc, co zde uvařila vždy zmizelo během okamžiků, pokud si člověk na krabičku nenapsal jméno neměl pak ani sousto. Rty se jí zvlní do hravého úsměvu, mezitím rozdělí těsto na stejné díly a začne ho zaplétat.*Jestli mi nevěříš můžeš se přesvědčit sám. Ale pořád se mám co učit. Oproti vaším rokům tréninku můj omezený čas jde poznat.* byla upřímná a proto musela dřít dvakrát tak víc než druzí. Připraví si plech, aby tma své dílo uložila a nechá předehřát troubu. Omyje si ruce a vydechne.*Už chápu proč máš Grace v oblibě. Přemýšlíte stejně. Z empatii daleko nedojdeš Hailey, je to institut Hailey. Já to vím, věžím si, že si o mně děláte starosti. Ale zachovat si mimo službu kousíček něčeho hřejivého je přeci důležité. I když je to riziko, že to může bolet. Tak t riziko ráda podstoupím.* poví upřímně. Je to totiž jako kdyby někdo po ní chtěl vzdát se lásky k vlastnímu dítěti. Jednou až bude Tob někde ve světě bude mít o něj denně strach ať už o tom někdo ví nebo ne. Ale tuhle špetku lidskosti prostě má v sobě. Nadzvedne obočí.*Calebe Hawkstone, ani ve snu by mě nenapadlo, že budeš chtít platbu moji Vánočku a ještě se cítím napráskaně.* poví s lehkým úsměvem, ale přizná.*Byla jsem paličatá. Protože ona je ještě víc, měl si s ní někdo doopravdy promluvit.* zamumlá poslední vět neslyšeně. Nechtěla se do toho plést. Nemohla. Tiše přejde ke Calebovi a přitom lehce smočí dva prsty v mouce a lehce mu tím potře nos a culí se.* Možná ti nějakou Vánočku dám. Pokud mi někdy příště uvaříš.* uculuje se. Když si uvědoí jak blízko stojí necouvne. Naopak si prohlíží jeho jasné oči. Semkne rty do úzké linky v zamyšlení.*
*Caleb se lehce zamračil, když Hailey zmínila Grace. Nebyl si jistý, jestli má její poznámku brát jako běžnou poznámku, nebo jestli tím naznačuje, že o něčem ví. Jeho oči se na chvíli přimhouřily, jak se na ni zkoumavě zadíval. Nebylo to podezíravé, spíš přemýšlivé – nebyl zvyklý číst mezi řádky. Položil hrnek kávy na pult vedle sebe a založil si ruce na hrudi.* Co o Grace vlastně víš? *Zeptal se přímo, jak měl ve zvyku, jeho hlas byl klidný, ale v něm zaznívala zvědavost. Možná nečekal, že by Hailey mohla vědět něco podstatného, ale stejně ho to zajímalo. Jeho vztah s Grace byl komplikovaný a určitě ne něco, co by chtěl rozebírat s každým v Institutu, ale zároveň nechtěl riskovat, že by se kolem šířily nesprávné domněnky. Na chvíli se odmlčel, než pokračoval, tentokrát s lehce unaveným tónem, protřel si dlaní tvář.* S Grace už jsem si promluvil. *Dodal stručně, jako by tím chtěl naznačit, že to téma považuje za uzavřené – alespoň do určité míry. Měl pocit, že mu neříká všechno, ale neměl v plánu ji zatím tlačit k odpovědi. Pak však jeho pohled sklouzl k těstu na pultu a jeho výraz se trochu změnil – z vážného se stalo něco, co připomínalo lehké pobavení. Ukázal bradou na těsto a jemně pozvedl jedno obočí.* Vánočka? *Zeptal se s náznakem úsměvu. Jeho tón byl tentokrát méně formální a spíš zvědavý.* To není zrovna tradiční americká věc. To jsi přinesla odkud? *Jeho pohled na chvíli odvrátil, jako by se zamyslel.* Německo? *Jeho hlas byl klidný, ale bylo v něm něco, co naznačovalo, že ho to skutečně zajímá – ne proto, že by ho fascinovalo pečení, ale protože Hailey tím o sobě odhalovala víc, než by možná chtěla.* Mimochodem, já mám německé kořeny. Možná bych se mohl inspirovat u mého příštího gastronomického kousku zrovna tam. *Poznamenal lehce, jakoby jen tak mimochodem, přičemž koutky úst mu zacukaly, když si uvědomil, že tahle diskuze je o něco méně dramatická, než byl v posledních dnech zvyklý.*
*Rty se jí víc semknou. Jemně chytí jeho zapěstí a stiskne. Rozhlédne se po kuchyni a podívá se mu očí s mírnou obavou.* Vím toho možná mín jak ty. Ale mám oči, potřebuje víc než si promluvit.. Není připravená se vrátit do aktivní služby ne po tom, kdy jsem viděla, že runy na ní nefungují jak by měli. Jako kdyby to něco blokovalo. Nechci tvořit konspirační teorie, ale jedno ti povím jakož někdo, kdo k tobě chce být upřímný. Potřebuje čas, musí jí někdo pomoc jít na nohy. Někdo komu to dovolí nebo je paličatější jak ona. To poslední, co jí prospěje, že do ní budeme hučet.* poví tiše. Viděla jak jí začala Grace vyhrožovat ať se jen opováží jít pro Caleba nebo Sebastiana. Bohužel Grace neznala, byla ten poslední člověk co jí mohl do něčeho mluvit. A Sebastianovi to neřekla proč? Slyšela, že jejich zasnoubení a všechno kolem bylo poněkud komplikované a nechtěla mu sypat sůl do rány. Víc, ale odmítala se o Grace bavit. Na jeho slova, že s ní mluvil pokývne hlavou a pustí jeho zápěstí. Měla jí ráda a dělala si starosti. Nad jeho postřehem se usměje.*Mám rád kuchyně světa. Navíc je i zajímavé, že tento druh pečiva se používá v symbolice ve víře. Ale ve skutečnosti už si ani nevzpomínám, kde jsem na recept narazila. Ale zůstali jsme s Tobiasem u něj na každé Vánoce.* přizná s úsměvem na tvář[link src="i.Rty"] se jí stále kroutí od úsměvu i při jeho slovech.* Hmm, tak to si nechám líbit. Jsme zvědavá. Ale vážně, je něco co ti nejde?* zažertuje a sleduje ho.*
*Caleb se nepatrně uvolnil, když slyšel, že Hailey o něm a Grace příliš neví. V duchu si na okamžik oddychl – jejich historie byla komplikovaná a nechtěl, aby se stala dalším tématem k drbům nebo zbytečným spekulacím. Přesto mu její poznámka o tom, že na Grace nefungují runy, znovu vrátila tíhu na ramena. Jeho obličej zůstal klidný, ale uvnitř se mu rozvířila řada otázek.* /Runy nefungují? Je to následek jejího pobytu na Zimním dvoře - třeba ji magie onoho světa nějak přepsala genetický kód?/ *Nechal si však tyhle myšlenky pro sebe, místo toho se jeho oči na chvíli zúžily, zatímco se na Hailey zadíval. Jemně se opřel dlaní o hranu pultu a mírně naklonil hlavu na stranu.* Jak jsi na to přišla? Co přesně tě k tomu vedlo? *Zeptal se přímo, jeho tón byl tentokrát méně strohý, skoro jako by chtěl, aby se nad tím sama znovu zamyslela. Jeho pohled však zůstal pevný, jako by od ní očekával, že mu poskytne víc než jen nejasné domněnky. Byl zvyklý na fakta – na domněnky a dohady nikdy nedával. Pak se lehce pousmál, když slyšel její otázku. Pohodil rukou, jako by tím chtěl ukázat, že si je vědom svých nedostatků, a s lehkou ironií odpověděl.* Vedení tohohle institutu. *Na chvíli se odmlčel, jeho pohled se znovu stočil k těstu na pultu. Pak lehce zvedl rameny, jako by tím chtěl dodat, že se s tím už nějak smířil.* Ale evidentně nenašli lepšího idiota, který by tu přežil déle než dva roky. *Jeho tón byl tentokrát lehčí, skoro jako by si z celé situace dělal srandu, i když v jeho očích byl stále náznak obav ohledně toho, co právě slyšel.*
*Doufala, že ty informace budou k něčemu dobré. Dobré k tomu, aby Grace se mohla vnitřně uzdravit a také přestat ohrožovat nejen sebe, ale i lidi kolem sebe. Byla by škoda přijít o lovkyni jako ona. Patřila ještě k těm málům, který byl schopný empatie, tak by to řekla Hailey. Grace byla voják, ale srdcem pořád i žena. Žila a prožívala, neutlumovala. Na tváři se jí objeví zamyšlená vráska a pak jí příjde na mysl, kdy tohle vlastně začalo.*Jak jistě víš byla jsem asistentkou historika. Měla tu čest i pár věcí z restaurovat a popřekládat z latiny. A jedna z těch věcí byla zrovna kuchařka věřil bys tomu? Už v té době si lidi hrály v chutěmi. A pak nějak jsem od té doby začala bádat po receptech v zahraničí. A miluji tu možnost objevit něco nového. Když člověk nemůže cestovat stále, svým způsobme může objevovat krásu světa i jinak.* přizná a mezitím si uvědomí, že je načase vložit plech s těstem do trouby a zapne časovač. Podívá se na něj s vyvýšeným obočím, jako kdyby se ho ptala vážně se pokoušíš vtipkovat zrovna s tímto a takto? Zamračí se.* Myslím, že věděli proč ti tu pozici dávají. Jsi maják ve tmě Calebe, víc než si myslíš.* poví tiše a přistoupí blíž, lehce položí dlaň na míst, kde je srdce.* Světlo, které mě doprovázelo i ten den v síni. O to mín sem myslela na tu bolest. Děkuji.* šeptne tiše. Byla to pravda, protože první koho viděla po svém probuzení byli famialární oči, které patří jak jejímu synovi tak otci a muži, který jí do života vnesl něco krásného. A at už byl jáký chce Hailey ho takového měla ráda.*
*Caleb zůstal stát na místě, jen mírně nakloněný směrem k Hailey, jeho pohled pevně ukotvený na její tváři. Nechal ji domluvit, ale jakmile se rozhovořila o receptech a latinských textech, jeho výraz zůstával neměnný, klidný, možná trochu zamyšlený. Ne že by jej její kuchařské zájmy nezajímaly, ale v tuto chvíli se jeho myšlenky neubíraly směrem k vánočce nebo chutím starověkých pokrmů. Pomalu spustil ruce z hrudi, jedna z nich spočinula na pultu vedle něj, zatímco druhou si přejel přes čelist – gesto, které jasně signalizovalo jeho zamyšlení, jako by ji chtěl tím gestem přimět, aby se dostala k jádru věci.* Na to jsem se neptal. *Jeho oči se zúžily, jakmile se v jeho hlase objevila obvyklá přímá autorita. Naklonil se mírně dopředu, jeho postoj byl napjatý, jako by očekával něco, co by ho mohlo znepokojit.* Grace a runy. Jak přesně jsi na to přišla? Co jsi viděla, co tě k tomu přimělo? *Udělal malý krok dopředu, jeho ruce se znovu zkřížily na hrudi. Nebyl to nepřátelský postoj, ale jasně naznačoval, že čeká odpovědi. Jeho pohled byl tentokrát hlubší, pátrající, jako by chtěl z Hailey vyčíst pravdu ještě před tím, než odpoví. Caleb nehodlal riskovat, zvlášť ne s někým, kdo byl tak složitý jako Grace. Jeho hlas, ač stále klidný, naznačoval, že tahle otázka pro něj nebyla jen pracovní – byla osobní. Její další slova – ta o tom, že je „majákem ve tmě“ – ho přiměla lehce povytáhnout obočí. Když k němu přistoupila a položila ruku na jeho hruď, zůstal nehybný, ale jeho pohled na ni byl tichý a zkoumavý. Nenechal se rozhodit – na to byl Caleb zvyklý příliš kontrolovat své reakce. Po její poznámce o bolesti jen lehce kývl hlavou, jako by tím dával najevo, že si jejího děkování všiml, ale nehodlal to rozvádět dál.* Prozaické. *Pronesl flegmaticky, s náznakem ironie, zatímco jeho pohled na moment zabloudil ke stolu. Pak se zhluboka nadechl, odtáhl se od ní a narovnal se.*
*Vydechne, když na ní použije autorativní hlas a zamračí se. Nemusel jí rozkazovat tak nebo tak, kdyby chtě vědět víc poví mu to.* Runy hojení nanesené stélou nefungovali. Musela jsem Grace pomoc se dostat zpět do institutu. V tu chvíli mi došlo, že něco není pořádku. Mohlo to stát život obě Calebe. Mě, protože jsem jí tam odmítla nechat a jí, protože něco skrývá. Ale měl by sis promluvit s ní já víc nevím. Ale nesouhlasím s její volbou to zamlčet.* a také Grace neslíbila, že bude mlčet. Slíbila, že bude potichu jen než se o hlídce zmíní Caleb, což se stalo.*A co mě přimělo k tomu ti to říct? Zaprvé se o Grace bojím. Je to mladá a úžasná žena, schopná lovkyně. Jen je nerozvážná když jde o ní samotnou, což ohrožuje ne jen jí,ale i druhé. A říkám ti to protože ti věřím, že neuděláš hloupost, že si na lidech kolem tebe záleží. Proto.* odmlčí a přejde k troubě odkud vytáhne plech s Vánočkou, úplně během rozhovoru zapomněla na ten džem. Nevadilo to, rozhodla se k tomu dodělat něco rychlého a to borůvky na cukru a jakmile byli uvařené do měkka vložila je ho zakysané smetany na potření. Když se pak rozhodla položit ruku mu na hrud a říct, co si o něm myslí. Sledovala ho. Jako obvykle se stáhl. Semkla rty do úzké linky. Stáhne ruce rozpačitě k tělu.* Není to prozaické Calebe. Je to pravda a z mé strany to dá rozum. Nejsi pro mě jen Caleb Hawstone, vedoucí institutu nebo otec našeho syna. I ty sis zasloužil speciální místo tady. Každý si ho zaslouží.*ukáže lehce na hrud, kde mělo spočívat srdce. Ale vic to nerozvede raději ukrojí mu kus Vánočky dá na talíř a potře borůvkami. Spolu se lžící mu to přisune na ostrůvek.*Ted myslím, že mi dlužíš tu odpověd.* nevinně se usměje jako kdyby se nic nedělo. Byla uvolněná a svá. Koukne na hodiny na stěně a omluvně se podívá na Caleba*Uvidíme se později. Čeká mě trénink a právě ted meškám. Opatrně na hlídce*poví omluvně a rychle opustí kuchyn a přítom mu věnuje úsměv.*
*Přísahá, že jak jí dovleče na ošetřovnu už si nikdy před hlídkou nebude dávat ovesnou tyčinku ta jí tak teď tížila žaludek jako nikdy předtím. A také byla nesmírně unavená, takové fitko dnes neočekávala. Uculí se, kdy na tohle Grace slyší. Mezitím, co si Grace snaží opláchnout rány, tak jí nachystá aspoň lůžko k odpočinku. Neváhá ani minutu při její žádosti přejde ke skříni a vytahuje nádobky, co po ní chtěla a jde jí je vyskládat na malý stolíček na kolečkách, který k ní přiveze.*Neřekla to přímo ta, ale vyšlo to nastejno. Snaha mě umlčet něčím, co jsem řekla. Zdá se, že mám problém s autoritami.* pokrčí rameny a pak semkne rty do úzké linky.*Víš..nesouhlasila sem se slovy Michaela Hawkstone, to byl problém. A pak jsem si dovolila otevřít ústa na Yeomiho.* bylo pro ní těžké před ním držet jazyk za zuby. A nejspíš bude i budoucnu. Ale víc Grace nepoví. *Snad je to všechno. Ještě ti přinesu nějaké oblečením..co drží víc pohromadě.* poví a přejde ke skříni s nahradním oblečením. Aby nemusela jít do svého pokoje s prožranými hadry, které už snad brzo oblečení nebudou připomínat, už ted byli v žalostném stavu.*
*Mokrý ručník v jedný ruce a zbraň opřenou vedle sebe... ve spodním prádle a roztrhaným triku, který už téměř nedrží pohromadě. Přitiskne chladný, vlhký ručník na ránu na spánku. Když Hailey na chvilku odejde pro oblečení, zadívá se na řadu flakonků, který vyskládala na stolek vedle ní. Některý z nich vůbec nepozává. Ale jeden... se žlutou tekutinou, ten jí přijde povědomý. Sáhne po něm a zátka pod jejími prsty jemně povolí. S hlubokým nádechem nakloní lahvičku nad ránu na noze a nechá několik kapek dopadnout na otevřenou zjizvenou tkáň.. Obličej se jí zkřiví a zadrží výkřik místo toho zaryje zuby do spodního rtu, aby nevykřikla nahlas. Ručníkem začne pomalu otírat zbytky soli a krve... démonovy i svý vlastní z kůže.* Chápu.. ale my jsme vojáci.. nemáme zpochybňovat autority.. aspoň ne nahlas, možná to Charlotte myslela nakonec dobře. To je i rada ode mě Hailey.. raději zůstat potichu nebo to může skončit zle.. /Jako se mnou./ *Její pohled na okamžik ztěžkne.. oči se zastaví na špinavým krví nasaklým obvazu vedle nohy, která ještě pořád krvácí...Hlava jí ze ztráty krve zase začíná těžknout.. Má na mysli nejen svůj návrat ale i všechny chyby, který ji sem dovedly.*
*Nechá jí chvilku, aby se mohla sebrat. Dělá, že se přehrabuje ve skříni a hledá velikost pro Grace. Ale už jí měla v ruce. Když si je jistá, že jí dá dost času vrátí se k ní a prádlo položí na lůžko. Sleduje obsahy skleniček. Bylo vidět, že to nedělá poprvé, ještě aby jo. Pro ní tohle byl španělská vesnice, u měla maximálně za pobyt tady využití bylin. Botanika vždy byl její koníček. Zamyslí se.*Je to těžké, kdy se objevíš na hranici rodiny a cizince.* byla cizí, ale její syn byl rodina Hawkstone a Hailey matka Tobiase. To byl ten kámen úrazu. A ještě horší bylo, kdy se objeví potřeba chránit někoho, kdo to nepotřebuje. Prostě si přidělávala problém za problémem, ale nepřekvapuje jí to. Problémy jí do této věci dostali a pokračovalo to odjakživa.*Vím.. Pochopila jsem. Navíc nemůžu riskovat, že si Calebu bude chtít zahrát na zachránce. Udělal toho už dost, nemůžu mu to oplácet problémy.* přizná tiše. Nakonec povzdechne.*Potřebuješ ještě něco , můžu nějak pomoc?
*Cítí že si každou chvíli musí lehnout nebo zase ztratí vědomí.. Hlas Hailey zní zase jako kdyby byla pod vodou.* /Povídej mi o tom./ *Přehraje si její slova v hlavě a připomene si obličeje na tý schůzi. Zhluboka se nadechne a podívá se na svojí nohu.. vytáhne si z bundy stélu a zkusí nanést pár hojivých run, ale rána se zatáhne jen trochu.. něco je špatně.. ale rozhodně to nikdo nemusí vědět. Šálu si zase obmotá kolem nohy, sundá ze sebe triko a navlíkne se do toho co přinesla Hailey.* Jestli můžeš... tohle všechno spal, hoď to do krbu.. *Ukáže na zdevastovanou hromadu svýho oblečení, kterou určitě neunese až do svýho pokoje a nechat jí tady taky nemůže.. je to stopa.* A ještě.. *Skloní hlavu, je jí blbý si od Hailey žádat tolik.* Musí se tu vytřít .. i chodba. Ráda bych to udělala.. ale myslím, že každou chvíli padnu a nechci, aby o tomhle někdo něco zjistil.. Ráda bych, kdyby se to nikdo nedozvěděl. *Zkusí se postavit na zdravou nohu, rukama se pořád opírá o stěnu.* /Musím odsud vypadnout./
*Pokud něco bylo špatně rozhodně to byl stav Grace. Který se viditelně nezlepšil. Ale vezme si od ní věci kdy udeří hlavičku na hřebíček. Sice viděla, jak si stélou kreslí hojivou runu, ale pořád jí nedala tu šálu.*Grace tu šálu taky.* měla podezření, že jí něco tají, ale nevěděla co. A pokud šlo o barvu její pleti rozhodně sej í to nepozdávalo. Vypadala na odpadnutí. Když se k ní donesou její další slova zavře oči a povzdechne. Pokývne hlavou.*Nedozví se to nikdo, kromě hlášení, které dáme Calebovi. Pravdivé detailu Grace. Jemu lhát nehodlám.* poví, že přes tohle vlak nejede, jinak před ostatními je její tajemství v bezpečí. Rozhodně si bude muset s Calebem o stavu Grace promluvit. Měl by jí dát čas se adapatovat. Odfrkne si a dojde k ní zatlačí jí na lůžko. Ano, využila faktu, že dobře nestojí.* Ale za to všechno, chci taky jednu věc na oplátku Grace. Žádné tajemství, upřímnost. A právě ted vidím, že ti není dobře, přitom by ti po runě hojení mělo být proč.*šeptne tiše a rozhlédne se kolem. Nikdo tu nebyl. Dojde spěšně k umyvadlu napustí jí vodu a dá jí sklenici s vodou. Aby doplnila tekutiny, po takové ztrátě krve to není sranda.*
*Její ruce na jejích ramenou ji srazí zpátky na lůžko a i když by normálně protestovala teď nemá sílu. Přistane tam s těžkým výdechem, oči zavřený, protože se svět kolem ní zase zhoupne. Na chvíli zůstane tak jak je, opřená o matraci a snaží se najít jakýkoli pevný bod, který by jí dal alespoň iluzi, že má věci pod kontrolou. ...Bolest v noze je jako tepající buben, který se odmítá ztišit.. Otevře oči a zadívá se na Hailey, která stojí nad ní, vypadá tak rozhodně, jako kdyby to ona byla ta zkušenější z nich dvou.* Hailey, tohle není tvoje věc. Co se týče mojí nohy... to se spraví. *Rukou si znovu přitiskne šálu na stehno jako kdyby tím chtěla potvrdit svou vlastní slova.. Hailey jí podá sklenici vody a i když má chuť jí říct, aby se starala o sebe poslušně ji vezme. Tělo potřebuje co může dostat, ikdyž její pýcha protestuje* Nechci, aby o tomhle věděl. Poslední co potřebuju je, aby mě zase měl za někoho, kdo nezvládne už ani hlídku. Už tak se mnou jedná jako bych měla místo run omalovánky. *Zhluboka dýchá.. nečekala, že Hailey bude tak zatvrzelá.. a tak přemýšlí nad jiným plánem.* /Asi nemá cenu protestovat, že tu rozhodně trávit noc nebudu.. až odejde, tak se odsud vyklidím co nejrychleji to půjde./
*Ne, nebyla pořádku. Už jen podle toho jak tiše se nechala usadit. Už jen dle toho jak předtím bojovala s Calebem jen když jí sem vláčel. Tohle jednoznačně jí nehrálo. Byla příliš klidná, i venku vykazovala bojovného ducha. Ale ted? Založí ruce v hrud při slovech, které jí skoro rozesmála. Skoro.*Není to moje věc? Já si myslím,že ted to moje věc je, když nechceš, aby to nikdo věděl. A faktu, že chceš, abych zmizla Grace. Nejsem hloupá bud to vyklopíš nebo jdu zabušit jednomu Hawkstone na dveře a je mi jedno, který to bude. Třeba jim budeš sdílnější* varuje jí. Tentokrát to naštve jí a udělá nervlý zvuk.*A přesně proto by to Caleb měl sakra vědět! Grace, sakra byla jsi pryč a on tě hodí hned do akce. Nevím, kde jsi měsíce byla, ale je evidetní, že fyzičku jsi tem zrovna neposilovala. Grace já tě nechci shodit, já ti chci pomoc. Ale ty mě nenecháš.* poví utrápeně.*
*Její slova jí zasáhnou jako ledová sprcha... Napřímí se nebo aspoň tolik, kolik jí její zranění dovolí a na tváři se jí objeví výraz šoku, smíšený se vztekem. Její oči se do Hailey zabodnou jako dýky a ruka jí instinktivně vystřelí k bokům, kde normálně nosí své zbraně ... jenže ty už tam dávno nejsou.* Opovaž se jít za Calebem nebo Sebastianem, Hailey! Jestli to uděláš přísahám, že toho budeš litovat. *Její dech je nepravidelný její tělo zničený, ale její tón nepřipouští žádný pochybnosti o tom, že myslí každý slovo vážně.. Možná by jí i věřila, že jí chce Hailey pomoct.. ale rozhodně nevěří, že Hailey umí chodit ve světě stínů.* /Ne.. musím odsud vypadnout hned nebo opravdu ještě pro někoho dojde.. TOhle si vyřeším sama./ *Možná za ní už jedná spíš její unavený stav, ale začíná panikařit..* Potřebuju chvíli... *Zvedne se a i když se pořád opírá o stěnu, odchází do svýho pokoje a tahá za sebou nohu.*
*Viděla její paniku v očích. Ale myslela to vážně. Nepoví nic půjde vzbudit jednoho z Hawkstone.*Myslím to vážně řekni to. Máš jednu šanci. Nechci zradit tvoji důvěru, ale ty mi nedáváš na vybranou.* poví ostře.*A víš ty co? Já možná to risknu at lituji. Nenáviď mě, ale dělám to pro tebe Grace. Ohrožuješ se.* poví vážně. Následuje jí, když se snaží odejít kdo ví kam.* Tak jak Grace. NAVÍC pořád krvácíš, proč krvácíš!* poví už nasupeně.*
*Zas udělala ten pohled, který se jí nezdál. Ale nedovolí si použít příliš představivosti, aby nedošlo na mylné myš[link src="lenky.Ale"] i přes ochranitelkou stránku uměl být empatický asi jako poleno, ale to asi život lovce z vás udělá. Silnou skořápku, kam emoce mnohdy nedolehnout, aby vás nezranili. Koukne na ní a zavrtí hlavou.* Dává mi možnost ukázat, že se slova jeho otce mýlí Grace. To je rozdíl, nemůže mě chránit a držet za ručičku věčně a on to ví. Čím déle by mě držel jen by to ostatní brali jako nadržování. Už i tak byl při proměně místo toho, aby se sešel s tím novým lovcem.* poví tiše a byla to pravda. Kdyby to věděla pošle ho tam. Ale pak už zmlkne a následuje jí do metra. Celou cestu se snaží soustředit a když dorazí na místo nedovolí si už ani ceknout.*
*Noční Staten Island je jiný než New York. Ticho je tady hlubší.. téměř rušivý. Místo ruchu velkoměsta je tu jen šustění větví ve větru a vzdálený zavytí psa.. Už chce Hailey odpovědět a zeptat se, co myslela tím s jeho otcem. Ale teď na hlídce na to neni prostor. N moment zastaví, oči přimhouřený zatímco nasává chladný vzduch plný vlhkosti a soli z nedaleké vody.* Tak jo.. Staten Island je obrovský, ale rozdělit se nepřipadá v úvahu.. ne pro nás dvě. Takže navrhuju každý den pročesat jeden sektor...Stopovací runy kolem vody navíc fungovat nebudou. /Díky Calebe../ *Rozhlédne se kolem, její oči klouzají po tmavých uličkách a obrysech budov než se zastaví na černý mase stromů, která se tyčí na okraji. Staten Island má lesy a parky, což je něco co by většina lidí na první pohled nečekala.* Poprosím tě aby nepoužívala ve tmě čarodějný světlo.. mám na sobě runu pro termovizi a dokáže mi to vypálit sítnice.. *Vzpomene si na hromadnou hlídku, kdy jí přeřadili k někomu kdo nebyl Sebastiana sotva to přežila.. fyzicky i psychicky když viděla co ostatní lovci dělají.*
*Pokud šlo o poznámku otce Caleba jasně sdělil svoji důvěru v Hailey, že proměnu nepřežije. Jeho pohled při proměně raději nestudovala, jelikož nechtěla vidět co v nich uvidí. Ale to už Grace neřekne. Mezitím se rozhlíží kolem a musela s ní souhlasit rozdělit se pro ně dvě by byl jednoznačně problém. Při jejich slovech tiše poví.*Pokud chci přilákat nežádoucí pozornost a připravit nás o moment překvapení udělám to. Ale tady použít světlo by byla hloupost.* pokud na něco mají narazit nemusí to vědět jako první. A ani jí nepřekvapí, že je Grace připravená ona naopak kouká i pozorně pod nohy, aby na něco nešlápla.*
*Při odpovědi se neubrání úsměvu. Je to spíš ten nenápadný polovičatý úsměv, ale vděčnost z něj čiší jasně. Otočí se k ní na moment, lehce přikývne a v jejích očích se na chvíli mihne něco jako uznání... *Jsem ráda.... Polovina Institutu by to světlo použila a pak by se divili, proč jim démoni lížou boty. Inteligence se tady cení.* Její tón je lehce ironický, ale ta slova myslí upřímně... Hailey ji příjemně překvapuje. Z kapsy bundy vytáhne senzor, černý přístroj velikosti dlaně, který se jemně třpytí v záři vzdáleného pouličního osvětlení. Natáhne ruku a podá ho Hailey. * Tady. Vezmi si ho. Pokud to začne vibrovat, dej mi vědět.. já se pokusím orientovat pomocí termovize. A jestli zahlídneš nebo uslyšíš něco, co ti přijde jen trochu divný, dej mi vědět. Radši se zastavím desetkrát zbytečně než abychom něco přehlídly. *Otočí se zpátky směrem k lesu. Stromy vypadají jako černý stíny proti noční obloze, a vítr mezi větvemi zní jako šepot. S každým krokem se pohybuje plynule a tiše...její tělo se automaticky přepíná do režimu lovce. Očima kontroluje okolí, přitom ale dává pozor i na zvuky.*
*musela rty stáhnout do úzké linky aby se nahlas neuchechtla nad její odpovědí.* No, dle pozorování bych řekla. Že jejich hrdost by jim to nedovolila přiznat a dle Yeomiho arogance se vsadím, že takový jedince by to přes to ego prostě neviděli. Pokud lovcům něco jde výtečně je to tvářit se ploše, hrdě.* poví tiše a na to dodá.* Musí být těžké tohle všechno držet pod pokličnou, aby se to udusilo..*trochu jí tohle děsilo, že Tobias takový jednou bude, že ona jednou taková bude.*A děkuji..* poví tiše pokorně nad poznámkou o inteligenci převezme si od ní udělátko. CO však nečeká je že po pár krocích začne silně brnět.*Ehm Grace..myslím, že tu něco je a hodně sakra blízko.* zamule.*
*Haileyina slova ikdyž tichá, jí znějí jako hrom. Pomalu natáhne ruku, aby signalizovala zastavení a gestem ukáže Hailey, aby byla zticha a zůstala na místě.. Zúží oči a pomocí termovize vidí několik obrysů.. jenže co z toho je démon a co obyčejný zvíře. * /To není dobrý/ * Les, který před chvílí vypadal tichý a prázdný teď působí jako něco z noční můry. Rychle sáhne na svou zbraň krátký meč Epilog a její prsty se pevně sevřou kolem jeho rukojeti.* Hailey, za mě. Hned.. *Zašeptá naléhavě, ale bez paniky a nohou udělá krok dozadu, aby zajistila, že Hailey bude chráněná jejím tělem. Další pohyb ve stínech jí upoutá pozornost. Teď to vidí. Dlouhý, plazivý tělo se šustivě pohybuje mezi stromy. Masivní, hadovitý stvoření, jehož obrovská tělesná hmota téměř narušuje samotný lesní podrost.... tesáky odkryté a odkapávající žlutý jed. Jeho hmyzí lapající končetiny zakončené zubatými drápy se pohybují zlověstně připravený na útok.* /Elapidi.. museli jsme je něčím vyrušit.. možná tím kecáním. Není čas../ Budou rychlí... A ten jed .. nedovol, aby se těm tesákům podařilo tě zasáhnout! *Teď už na Hailey zakřičí, protože potřebuje aby jí slyšela zřetelně.. navíc démoni už o nich stejní ví. instinktivně ustoupí stranou když jeden z drápů vrazí do země přesně tam, kde před chvílí stála. Není čas přemýšlet. Adrenalin jí zaplaví tělo a ona s jistotou a lehkostí, která pramení z let tréninku, švihne Epilogem ... Čepel se zableskne a zakousne se do drápu, který se po ní natáhl. Černo-zelená krev se rozprskne do vzduchu a padá na zem s ostrým syčením, který připomíná kyselinu. Vykřikne a v tu samou chvíli se musí otočit, aby se vyhnula dalšímu útoku. Elapidovy pohyby jsou rychlý a agresivní, těžko předvídatelný. Pokusí se využít svý drobnější postavy a mrštnosti, ale brzo ucítí jak jí začínají docházet síly. S každým pohybem, s každým úderem její tělo protestuje. Dlouhý měsíce bez tréninku si vybírají svou daň.*
*Reaguje okamžitě na její slova.*Grace, jsme v tom spolu. Hlavně mě nekryj na úkor sebe.*varuje jí, jelikož rozhodně se nebude krčit za ní. Nestrávila hodiny tréninku tím, aby byla pak přítěží. Její tělo se napne sleduje pohyby blížícího se tvora připomínajícího hada možná hmyz dohromady? Jestli to bylo děsivé? Ne. Nechutné? Ano. Prvního přenechá Grace, sleduje pohyb dalšího, který se snažil k ní nepozorovaně k ní přiblížit využila jeho nepozornosti a vrhla po něm dýku. Věděl, že z tohoto úhlu ho to nezabije, jen podráždí, ale získala jeho pozornost a to přesně chtěla. Když se k ní vrhl už měla v rukou své meče, jak se snažila vyhýbat jeho jedovým zubům jednou z noh jí škrábl po předloktí, ale to se už čepel do něj ponořovala a ona tak tak se vyhnula jeho zubům. Byli zatraceně rychlý a ani netušila kolik jich tu je. Mezitím se blížil další a tak se vrhne k němu.*Pohodě?!* křikne ke Grace, nedovolí si k ní ohlédnout zda má situaci pod kontrolou. Rozhodně ted byla ráda za runu techniky, jelikož musela si hlídat nohy, aby jí je stvoření nepodsmýkla.*
Pohybuj se nečekej! Uděláme to rychle .. rozptylím ho! *S posledním zbytkem energie se vrhne kupředu. Její meč zasáhne další úder, tentokrát mířící na slabinu v kloubu jedné z hmyzích končetin. Zasáhne a elapid zaječí. .. ona však pocítí slabost v pažích, meč jí připadá těžší než by měl být.* Drž ho zleva! *Vvykřikne k Hailey, zatímco sama manévruje tak, aby se dostala na elapidův bok. Zaslechne odporný křupnutí, když čepel Epilogu prorazí kloub a monstrum zaječí bolestí, těžce se sune na stranu. *Hailey, teď! Tesáky nebo krk, tam je nejslabší!* Křikne znovu ale vidí že se Hailey spíš pohybje v defenzivě. Rozhodne se zariskovat. Udělá rychlý pohyb stranou , obejde elapida z druhý strany a bodne čepelí přímo do místa, kde se jeho hlava napojuje na mohutný tělo. Meč pronikne svalovinou, ale to co následuje ji okamžitě srazí zpátky... a na zem. Meč jí vypadne z ruky a padne těžce na záda, což jí vyrazí dech..Snaží se nahmatat svůj meč, ale je pozdě na to se škrábat na nohy. Na stehně cítí horkou tekutinu.. svojí krev. Vytáhne andělský ostří a aktivuje ho pomocí jména anděla.. Ve chvíli, kdy se monstrum k ní blíží zaúpí, převalí se na bok a v poslední vteřině ostří namíří proti němu.. Následuje kyselinová sprcha, když se démonova toxická krev rozprskne v proudech nad ní a poleptá jí nejen na krku, ale i otevřenou ránu v noze.* Musíme odsud vypadnout! Okamžitě!! *Převalí se zase na bok a zkouší se postavit, aby mohla popadnout meč a pokusit se o útěk.*
*Nemělo smysl čekat, slova Grace byla jasná.*Dobře!* vykřikne zpět a dá se okamžitě do pohybu. Chtěla ho zasáhnout, ale mířila příliš vysoko, kde je jeho hlava příliš dobře chráněna a jen ucítila jak jí div drkly zuby o sebe a že sakra zas skoro přišla do kontaktu s jeho nohy. Ztěžka oddechuje, i když je v kondici nebylo lehké držet krok. Její slova jí zasáhnou jak šíp, zamíří mu na místo pod tesáky, neváhá a zaryj čepel hluboko do něj možná až moc, její neopatrnost jí stála probodnuté předloktí tesákem. Vykřikne bolestí, odsekne tesák z tvora a nedovolí si jej vytáhnout. Zdravou rukou zasune jeden z meču zpět a popadne ten druhý, který její zraněná ruka neudrží. Hloupá neopatrnost a jed, kterému se měla vyhnout jak jí Grace varovala. V tom Grace je sražena k zemi a ona semkne rty do úzké linky, doběhne k ní i přes bolest v ruce. Zdravou rukou s mečem jí pomůže jak jen svede, aby jí pomohla v před. Trochu jí postrčí v před pro její meč, aby mohly vypadnout, co nejrychleji. Podaří se jí strčit druhý meč do pochvy a tak chytí jí a podepře, aby mohli co nerychleji zmizet.* Musíme najít, někdy nějaké místo. Které můžeme nanést runy, takto se jinak odsud nedostaneme..* začínala cítit neblahé účinky jedu, který si e jí začínal šířit tělem. Rozhodně nemá v plánu to dnes umřít.*
*Bolest v noze jí připadá jako tisíc ostrých nožů, který se zarývají do svalů při každém kroku... Kyselinová krev, která jí poleptala kůži, pálí jako oheň a s každým pohybem cítí jak jí z rány na stehně uniká stále víc krve. Nemůže zastavit.. nemůže zpomalit. Démon za nimi je zraněný, ale rozhodně není poražený. A ona ví, že pokud se zastaví nebude mít dost sil na další boj.* Běž * Zařve na Hailey mezi prudkými nádechy aby se aspoň jedna z nich odsud dostala živá, její hlas ostrý a naléhavý... zatímco se ohlíží přes rameno. Černozelená postava elapida se mihne mezi stromy, jeho těžký tělo se táhne za nimi s odporným syčením. * Hailey, na pláž! Teď hned! Vypadni z lesa! *Zakašle a v jejím krku pálí skoro jako by tam cítila zbytky kyseliny, která se rozprskla při posledním boji. Sevře v ruce meč, který sotva udrží... Noha ji každým krokem zrazuje, ale přesto dál klopýtá za Hailey, snaží se ji pohánět kupředu jako by její hlas dokázal přehlušit vlastní slabost.* Jdi! *Zopakuje ostře, kdyby Hailey náhodou váhala.* Na pláži se schováme, tady jsme příliš pomalý a na ráně. Rozumíš mi? Prostě běž! *Její tělo řve, aby se zastavila, ale mysl jede dál ... soustředěná jen na to, aby získala cenný sekundy, který potřebují k úniku. I když ví, že každý její rozhodnutí může být zároveň její poslední, její instinkty lovce jsou silnější než bolest. Silnější než strach.*
*Tahle ženská jí začínala jít na nervy, možní jí v žilách začal kolovat jed pomalu a jistě, ale rozhodně byla rychlejší než Grace, která vypadala, že sotva stojí.*Sakra, Grace ani náhodou! Hod po něm svěcenou vodu co máš! Na hlavu, pokud mu zasáhneme oči máme šanci aspoň pár minut navíc! * Poví jí udýchaně a přitom se ohlídne po našem vytrvalém pronásledovateli. Sakra doopravdy se ho musí co nejdřív zbavit než přiláká nějaké další. Ale rozhodně Grace neposlechne naopak jí chytí a předloktí, aby se jí neztratila z dohledu než aby zaostávala možná je od ní neohleduplné jí hnát tempem, co pro ní bude mučivé, ale lepší než jí nechat za sebou.*Ted dost keců a hni zadkem, jinak skončíme obě jako jeho noční svačina!* poví rázně, její stisk nepolevuje. Kdyby tak u sebe měla zapalovat a kus látky aspon a chvíli by ho tím zmátli.*
*Její návrh se jí zaryje do uší jako špatná nota.... Hodit svěcenou vodu na elapida... bláznovství. Tahle věc nebyla žádný upír, nebyla to stvůra, na kterou by ta voda měla víc než malý efekt. A přitom každý pohyb a každý nadechnutí, který by k tomu potřebovala by je mohlo stát cenný vteřiny. V duchu by se jí nejradši vysmála, kdyby nebyla tak vyčerpaná a na pokraji zhroucení. Ale neodporuje. ..ne teď. Jestli se z toho dostanou, pak to Hailey pořádně vytmaví. Prozatím jen zaryje zuby do spodního rtu zatímco za sebou vleče nohu a s každým krokem cítí jak se z ní vytrácí síla . Její pohled zaměří dopředu, kde se rýsuje otevřená pláž a její písek se stříbřitě leskne v měsíčním světle. Její tělo dopadne s těžkým žuchnutím, z rány na stehně vytéká krev, zanechává za ní tmavou a strašidelně lesklou stopu na světlým písku. Doplazí ke břehu...její ruce se zaboří do vlhkýho písku, než se konečně dostane k přílivové vodě. Chladná slaná voda zasáhne její rány zase jako tisíc nožů, bolest jí vžene do očí slzy... Zasyčí bolestí ale vědomí, že alespoň smyje kyselinovou krev jí donutí zůstat.* Hailey! *Okřikne jí.* Až ti někdy řeknu, abys utíkala tak budeš UTÍKAT, rozumíš? Žádný zatracený přemlouvání a marnění času, žádný pitomý nápady! Prostě. Poběžíš... jasný? *Její hlas se s každým slovem zvyšuje, než se nakonec zlomí do tlumenýho. Přesto i přes ten výbuch je její pohled jasný. Hailey není nepřítel. Ale musí mít jistotu, že jí poslechne.* Teď... potřebuju chvíli *Dodá nakonec zatímco se opře rukou o koleno a snaží se zklidnit svůj dech.. z bundy vytáhne stélu a mobil.. přemýšlí jestli má cenu někomu volat.. ostatní jsou určitě rozprsknutý na hlídkách v jiných částech města. A navíc...nechce aby někdo viděl, že to nezvládla.*
*Paličata nehodila to. Sice žádný efekt, ale na rozptýlení by to stačilo.*GRACE hod po tom tu vodu! Nebo jestli máš cokoliv, co jí rozptýlí víc prostě haž! Není účelem to zabít, ale zpomalit nebo rozptýlit.*objasní jí udýchaně svůj úmysl. Ani neví jak dlouho se plahočili k pláži, ale pálilo jí celé tělo a ona měla pocit, jako kdyby bylo léto přes třicet stupňů, za to nejspíš mohl ten jed a během moc nepřispívala k tomu, aby postupoval pomalu. To jistě ne. Dopadne vedle ní a snaží se popadnout dech. Když tak žuchla sebou vedle ní tesák v ruce se pohnu. Chtělo se jí brečet, ale vydrží bolelo to. Když do toho ještě spustí , tak se Hailey rozesměje možná z důvodu, že si ani neuvědomuje, že kdyby šla bez ní stačil by jeden blbej pohyb nebo aby zpomalila dohnalo by jí to..*Bože, už chápu proč tě Caleb má v oblibě. Jsi totiž úplně stejně paličatý mezek jako on. Jestli budeš příště schopná utíkat a držet krok budiž budu utíkat, pokud ne, rozhodně ti kryju záda neutíkám. Na to jsem zas dost paličatá já.* poví jí a snaží se přitom nepozvracet. Dobře, nepozvracet se z toho jedu.* Zahoj si to prvně prosím. Nevypadáš dobře..* poví upřímně mezitím ona sama vytáhne svoji stélu. Tesák nakonec vytáhne z ruky a použije léčivou runu, tu která neutralizuje jed. Runa bolesti. Mezitím tesák odhodila mimo dosah. Sakra, tohle byl fakt špatný večer.*
*Sedí v pololehu na písku, tělo jí bodá jako jehelníček a mysl přetížená. Když Hailey znovu začne mluvit o svěcený vodě zhluboka se nadechne, až jí zabolí na hrudi. Nepohnne hlavou... jen zavře oči a odpoví s tichou vyčerpaností.* Hailey, svěcená voda... elapida nezabije, nezastaví ho a už vůbec ne zpomalí. Jestli vůbec něco, tak by ho to možná ještě víc rozzuřilo.... pokud bych se v tomhle stavu vůbec trefila. Zbytečně riskatní ztráta času. Já se snažím zůstat naživu.. ne hrát si na hrdinku s pokusy, který nefungujou. *Haileyina poznámka o Calebovi jí zarazí.* /Kdy? Jak? Mám pocit, že od chvíle co jsem se vrátila dělá všechno proto, aby připomněl co všechno jsem pokazila.../ *Prsty zavadí o svůj mobil, který leží na písku utopený v její vlastní krvi a nasáklý slanou vodou... Displej je rozmazaný, černý a přes tenký vlákna slz už stejně nic nevidí... Pokusí se jedním prstem přejet po displeji, ale prsty se jí třesou a bolest v ruce jí nutí to vzdát... Slzy se jí linou po tvářích.. tišše a bolestné. Snaží se potlačit plakat před Hailey.. Ale celá situace.. celá tahle noční můra ..od nevydařený hlídky až po její nevítaný návrat a Calebův dril.. na ni dopadá jako hromada cihel. Svou ránu si nemůže zavřít, dokud z ní nevymyje všechny stopy jedu.. ale hlavně tý démonský krve... riskovala by otravu. Z krku sundá šálu a třesoucíma zmrzlýma rukama jí obmotá kolem stehna a ránu zaškrtí když zatáhne tak silně jak jen dokáže. Stélou se pokusí obtáhnou runu pro vytrvalost a pak se zkusí postavit na nohy.. svět se jí ale zhoupne ze ztráty krve a padne zase zpátky do mokrýho písku.*
*Podivá se na ní a semkne rty do úzké linky.*Já vím, že ta voda by na něj nepomohla. Ale fakt jsem lepší nápad neměla, kdy si neustále trvala na tom, at bez tebe běžím. Tak aspoň si neměla čas mě přesvědčovat, takže aspoň jeden účel to splnilo a omlouvám se. Nechci, aby to zněla jako neúcta vůči tobě Grace. Ale asi jsem prostě příliš lidská a všímavá než, abych tě nechala na pospas.* přizná jí upřímně. Technicky za to poslechla její rozkaz, jen prostě jí vláčela sebou, neřekla, že nesmí. Ruka jí bolela jako čert, ale i přesto vše si jí zaškrtí a na ránou použije svůj nakrčník, který rozsekne dýkou a ováže si jej kolem rány aby ránu ztlačila a nekrvácela tak. Ale jisté je, že po tom bude mít jizvu, možná jich časem bude víc musí si zvyknout. Když se postará o sebe, aby mohla přejít k péči o Grace zarazí se. Sleduje její krvavou scenerii poněkud nervozně. Krev jí problém nedělala to ne, ale ten výraz v její tváři. Neuměla ho přečíst. Možná za to mohl jed, který nevymizel z těla, ale rozhodně pokud tu budou sedět může se jim oboum víc přitížit. Navíc se zdálo, že Grace na tom není dobře. Nakonec se lovkyně před ní rozpláče. Semkne rty do úzké linky přisune se k ní a lehce jí k sobě přitáhne.*To nic.. Bude to pořádku, možná ne ted. Možná časem, ale všechno bude pořádku dobře? Ted je důležité, aby jsme se odsud dostaly společně. To zvládneme dobře? Tohle nebo, to co se v tobě odehrává.* poví tiše povzbudivě. Z kapsy vytáhne šátek a podá ho Grace, ale to už je bezvědomí.* Sakra, Grace probud se!* poví nevrle a lstiskne jí bolestivé body pod čeilstí, aby jí probudila. Nechce jí praštit, ale musí se probudit nemůže jí tahnout, ne když neví jak na tom hodně blbě je. Pak jí to hloupou trkne runa iratze. Rychle vyhrabe stélu a nakreslí si jí. Rána se jí zahojí, nečekala, že dnes použije obě hojivé runy, ale bylo to užitečné. Ted musela se uklidnit a přemýšlet co s Grace.*
*Byla to zvláštní směs otupělosti a bolesti jako kdyby její tělo už nechtělo poslouchat, ale mysl se stále zoufale držela vědomí. Pak najednou... ostrá bolest v čelisti. Prudce zalapá po dechu a trhne sebou jako kdyby se vynořila z hluboké vody. Trhaně dýchá a ruku už má instinktivně na dýkách.. ale pak zaostří a vidí před sebou jen Hailey.. nebyl to sen. Bolest v noze jí to hned připomíná.* Co..? Ježiš.. *Zatne zuby a snaží se zvednout na loktech, ale její tělo protestuje každým svalem. * Jdeme... nechci čekat, až se tu z vody někde vynoří Hydra.. to jsem pro dnešek odepsaná.. * Jako kdyby všechno co se děje byla její vina. Démon, selhání hlídky, její vlastní slabost... dokonce i Hailey zranění. Sklopí pohled na šálu zaškrcující její stehno a zhluboka se nadechne i když jí to připadá jako dřina .. a i když to trvá skoro věčnost, zkouší se zase postavit na nohy.* Promiň.. *Napadne jí a zkouší to vidět i z jejího pohledu.* Neříkám, že bych před osmi lety nereagovala stejně jako ty.. *Usmolí nakonec a se zapřením o meč se zkouší postavit na nohy.*
*Už začala uvažovat nad tím, že by si jí dala na záda, ale myslí si, že váhově na tom budou dosti podobně. Nakonec se však zadaří a ona nabude vědomí, vydechne úlevou. Bylo to dobře, že se probudila. Nakonec se postaví a vezme Grace ze strany, která je nejmíň poraněná *Dobře, tak na tři.* poví a připraví se na zvednutí půlky její váhy.* Tři.* poví najednou, aby Grace neočekávala bolest na konec počtu, musela přiznat, že byla těžší, ale spolu to zvládnou. Pomohla, jí jelikož se nemohla dívat, jak se sápe na nohy za pomocí meče. Docela chápala proč se Caleb na ní zlobil a probůh, že byla asi tak tvrdohlavá jako Grace.*Přemýšlím prostě pořád jako člověk. Ne vše jde hned. Bohužel* přizná se. Ví jak moc svět nefilim je jiný, ale až teď je ho součástí a musí se učit neměla k tomu přizpůsobení roky jako ostatní. Nemá totiž žádný čas, ten jí už došel. Pustí se vpřed až když uvidí, že je také připravená a pomalým tempem.*/Hawkstone mají zvláštní vkus. Trávit čas s někým jako já a Grace. Ale vtipné, asi se nudit nebudou/* pomyslí si. Nakonec tiše poví.*Až budeme v institutu nechceš si po ošetření promluvit? Něco tě trápí a myslím, že možná na něco budu znát odpověd pokud o to stojíš.* poví jí přátelsky.*
* Ikdyž se Hailey pod její vahou napíná, snaží se co nejvíc zatnout zuby a držet se na nohou, aby na ni nespoléhala víc než je nutný. Bolest v noze jí připadá jako výsměch, každý zaškubání svalů ji nutí zadržet dech, aby nevyjekla nahlas..i takse zvedne, s mečem v ruce a Hailey oporou po boku.* Jo, já vím...Ale to tě nezabije, Hailey. To co tě zabije je tahle snaha pořád zachraňovat lidi i když ti jasně řeknou, abys prostě šla. Tohle.. /tohle ti v našem světě jenom podřízne hrdlo. Ne doslova... ale časem./ *Další krok jí však připomene, že moralizování teď vážně nemá cenu. Oči na okamžik pevně zavře, aby přemohla další příval bolesti a pak se znovu narovná, ikdyž je to spíš jen pokus vypadat trochu stabilněji.. Snaží se udržet vědomí celou cestu, dokud nesejdou zase do podzemí na metro, který aspoň příjíždí zrovna ve chvíli kdy se jí podaří dostat dolů.. nastoupí a okamžitě sedne na zem vagonu.. ještě si zkontroluje runu neviditelnosti.* Chci abychom se odsud dostaly živý a abych pak měla aspoň den, kdy se nebudu cejtit jako někdo, koho Spolek jenom přetrpí. *Poslední slova by nejradši vzala zpátky.. ale už to nejde.* /Možná to je moje vina, možná je to jen karma, já nevím.../ *Hlavu si opře o stěnu vagonu a na chvíli zavře oči.. V hlavě má zmatek. Vztek na sebe a někde hluboko... i podivnou vděčnost za to, že se jí Hailey snaží podržet.*
*Měla pravdu jednou jí to možná zabije. Ale dnes ne.* Hmm, možná máš pravdu. Ale krk nestavím jen tak pro každého. Ale vím, že tobě věřit mohu, navíc jsem ti to dlužila a ted jsme vyrovnany.* a byla to pravda. Nebýt jí sbalila by Tobiase a šla pryč, jen kvůli strachu, že mu tam nepomůžou. Že jí jejího chlapečka vezmou. Nakonec přeci jen se jí daří držet při vědomí a Hailey má chut jí za to pochválit. Díky tomu, že vydržela se dostanou do metra, už jen přečkat cestu zpět.* Víš, spolek tě ntrpí Grace. Spolek neví, jak k tobě přistupovat. Proč zmizel, proč je tu ted, když jim neřekneš důvod nebudou ti věřit. Když ho řekneš někdo to vezme někdo ne. Ale jedním si bud jistá Caleb tě tu chce, jinak by tě nepřivedl zpět a to co říkal v knihovně at už to znamenalo cokoliv. Jen chci, aby si věděla, že jemu doopravdy na tobě záleží, jen to neumí říct něžně. Ale vy lovci celkově ne.* poví tiše pobaveně.*Někdy si říkám, že díky tomu jak jste rychle museli dospět jste přišli o tu možnost mluvit a rozvíjet se v emočních situacích, někdy to zní od vás všech ploše, ale gesta jsou jasná. Ale to je pohled jen mého civilského já, tehdejšího.* přizná jí a dodá.*Ale měla by sis s Calebem promluvit. Nemám právo za něj mluvit, ale vsadím se, že co jsme řekla je pravda. Mám oči.* a také jí tyhle slova zkracovala cestu, zbývala poslední zastávka, pak druhá.*Ah už je to naše zastávka.
*Sedí na podlaze vagonu opřená o studenou stěnu a snaží se ignorovat bolest, která jí pulzuje celým tělem. Hailey slova jí pronikají do mysli jako vzdálený šepot, protože polovina její energie je věnovaná jen tomu, aby zůstala při vědomí. Přesto... její poznámky zasáhnou správný místa.* /Vyrovnaný? Co kdo komu dlužil?/ * Zavře na chvíli oči, ale když Hailey zmíní Caleba, okamžitě je zase otevře a zamračí se. Tenhle rozhovor už slyšela... A slyšet ho od někoho jinýho jí připadá jako další připomínka toho, že všechno kolem Caleba je... komplikovaný.. Uvědomí si že Hailey asi nezná celou pravdu.. že spolek není zdaleka takový jak se prezentuje. Horší je fakt, že nic nemůže říct nahlas jinak jí runa zabije.. A tak radši mlčí.. i když si dovolí nesouhlasit s tím, že vyrostla jako lovec. Další věc která asi Hailey unikla, ale jí to aspoň trochu potěšilo že jí nevnímá jako civila.* Víš.. já jsem nevyrostla jako lovec.. aspoň tu většinu dětství která je věnovaná tréninku. *Tohle ještě říct mohla, to nebylo nic namířený proti spolku. Zvedne ruku a utře si krev a pot ze spánku jen aby si uvědomila, že i její ruce jsou pořád od démoní kyseliny. Bolest jí znovu rozdráždí ránu a ona musí zatnout zuby, aby nevyjekla. Pak přijde poslední stanice..vydrápe se na nohy a opustí metro směrem k Institutu.*
*Snažila se rozhovorem jí udržet při vědomí. Už jen protože, kdyby usnula nebylo by to dobré, pro ní. Nejspíš jí měla za naivní a nevšímavou, ale opak byl pravdou. Svoji cestu nefilim si vybrala z pár důvodů prvně to byl syn, za druhé byla to hlavně snaha něco změnit. Něco zevnitř, neměla práva když do institut došla, mohli s Tobiasem udělat cokoliv, i kdyby protestovala. Kdyby to neudělala nejspíš by syna nikdy neuviděla i přes snahu Caleba, který jí nabídl útočiště skoro na rok u jeho rodiny v Idrisu. Ale jak je známo jeho otec jí neměl v lásce, dokonce otevřeně před ní řekl, že proměnu nepřežije. Nenáviděla každé jeho slovo. Se svým vnukem jednal jako se svými syny, ale ona si slíbila, že ho nenechá zapomenout jaké to je sdílet s někým emoce a že to není špatné. Proto Tobiase tak dlouho držela stranou a proto to měla tak těžké. Věřila, že lidi jako Caleb, Grace by dokázali plno věcí změnit pokud by měli možnost se ukázat. Ale vedli to starší generace a to nezmění. Ale nikdy se o tom ani slovem nezmínila, nemluvě o tom, že Lovcům v institut nedokázala věřit. I když by měla, jelikož nikdo bez toho druhého nepřežije. Pousměje se nad slovy Grace, kdy se vrátí od svých myšlenek.* Víš.. Je to to nejlepší, co tě mohlo potkat Grace. Vidíš to jinak.. Jasněji.. O to těžší to je. Vidět.* přizná fakt i věcí, kterých si začala všímat. Nakonec se zasměje a poví.*Věděla jsi, že Charlotte, ta která s námi seděla mi řekla, že bych měla být zticha? Řekla přede všemi, co sem i stalo v Idrisu na volbě konzula? Takže vítej na palubě.* poví pobaveně, nebude lhát Lott jí podkopla nohy. Ona její průšvih neřekla nebyla taková. Nakonec déle neotálí a pomůže jí zpět do Institutu, když je připravená na cestu a opět si dává načas, aby si Grace určila tempo.*
*Věděla, že nebude nadšená jako malé dítě při své první hlídce. A proč? Uvědomovala si rizika víc než si Caleb uvědomoval. Každá hlídka totiž znamená, že se nemusí vrátit žíivá zpět. Ale možná proto byla pečlivá a držela si mentální klid a také si na kreslila runy. Co jí dnes zabralo nejvíc času bylo nakreslení run sice je uměla pevnými tahy nanést, ale nebyla si jistá zda jich je dost. Ale ty nejvhodnější nanesla na jejich patřičné místo a tom byla Equilibrium, dále si nanesla runu síly a rychlosti. Ale také nevěděla jaká bude její reakce při prvním střetu s nebezpečím a tak to nechce podcenit a nanesla runy techniky. Ale jednou runou si jistá nebyla a tak si jí nenesla, ale má v plánu se jí na ní Grace zeptat. To už ale vstupovala do zbojnice v zimní vyzbroji. Ale místo šály však měla nákrčník, jelikož jí přišel víc praktický a kdyby jí za to někdo chytil ve švech by stejně povolil, což by se o šále nedalo říct. Snažila se v některých věcech přemýšlet ve prospěch nedostatku praxe, kterou všichni měli od svého dětství. *Ahoj, snad nejdu pozdě. Měla bych možná hloupou otázku. Spíš ujištění..*poví mezitím hledá díky, které by mohla ukrýt do pochev na stehni, u pasu, kotníku a předloktí. Mezitím pohledem i hledá krátké meče mezitím co poví.*Síla,rychlost,technika a Equilibrium. Budou stačí nebo ještě možná Enkeli pokud tedy víme s kým budete mít čest. Teorie a praxe jsou dvě různé věci.* přizná jí nemile. Ale netroufala by se ptát jen tak někoho, ale věděla že Grace smí věřit. Věřil jí Caleb, pak ona může i jí.*
*Se zadržovaným povzdechem zvedne pohled na zbraňový stojan... krátký jednoruční meč, který nazývala Epilog je na svém místě tam kam ho dala když se sem vrátila... jeho známý tvar jí dodává alespoň trochu klidu. Sáhne po něm a pomalu si ho připne k opasku... Vedle něj si všimne svého pouzdra s vrhacími noži. Chybí tam dva. S lehkým zamračením přejede prsty po prázdným místě.* /No skvělý... kde jsem je zase nechala? Možná u Caleba... Ne, to je jedno. Musím vzít jiný./ *Rychlým pohybem si přivlastní dva nože ze stojanu a připevní je .. Pak si všimne Hailey, která se k ní měla každou chvíli připojit.* Ne v pohodě... teprve se setmělo. *Ujistí ji a uvědomí si, že z nervozity a zamyšlenosti ani nepozdravila.. musí zapracovat na svojí náladě.* No.. určitě ještě nenápadnost a pak určitě ještě nějaký další runy.. Ale to záleží spíš na tobě. *Zamyslí se a pak si uvědomí, že tohle je vlastně úplně první hldka pro Hailey.* Caleb ti nic neřekl.. že jo.. Typický.. hodit do vody a plav. *Zavrtí hlavou a protře si unaveným gestem oči.* Jde o to kde máš silný stránky a kde slabý.. Já jsem docela malá a mrštná, takže nemusím mít na rozdíl od Hawkstonů dvacet run na hbitost. Zajistil ti aspoň vlastní zbroj? *Podívá se na na její nákrčník a uznale si v duchu kývne.*
*pokud aspoň něco bylo pořádně zjištěné, tak vlastní vyzbroj i zbraně. A to si myslela, že prvně spíš dostane nějaké kázání nebo upozornění. Ale to se nestalo. A proto mohla jen spoléhat se na to, co věděla z knih a tréninkových místností. Nakonec se lehce otočí po Grace a zamračí se, zastrkuje si poslední dýku do pochvy a vezme krátké meče.* Vím, že mi nic do toho není Grace. Ale myslím, že by ses měla sebrat. Měla by ses přestat chovat jako kdyby si sem nepatřila. Každý gesto z tebe vysílá signál, jsme tu cizí, nejsme tu vítana. A jak to vím? Jelikož jsem ještě pár dní zpět byla člověk, nebyla jsme tu doopravdy ty měsíce vítana. Tohle je tvůj domov uvědom si to.* poví jí klidným hlasem a po chvíli dodá.* Pokud se na mě po těchto slovech budeš zlobit. Zlob, ale říkám pravdu.* bylo na ní vidět jak je zcela vyrovnaná, když to říká. Jelikož vůbec netahá do toho, co si prožila. To byla jiná kapitola, kterou ona nemá právo soudit. Ale potřebovala at je dnes při smyslech, jelikož pokud někdo měl víc zkušeností byla to ona a jedině ona mohla vyrovnat její nezkušenost. Pokud se něčím neměla problém bylo to mluvit narovinu a při jejich slovech přikývne. Dala na její radu a proto natáhne k ní ruku se stélou.* Pomůžeš mi prosím?* bylo to o dost těžší, kdy ted byla obléknutá a nechtěla se zas celá svlékat. A musí se tiše zasmát.* Ani ne, spíš si myslím. Že by nejraději mě tady ani neviděl. * byl roztěkaný ani to jí neuniklo. *Myslím, že mrštnost nebude taková jak tvoje, ale rozhodně nejsme tak prkenná jako bratři Hawstone.* poví pobaveně. Ale sílu rozhodně měli.*
*Na chvíli se zarazí zatímco si kontroluje svůj opasek. Haileyina slova se jí zaryjou hlouběji než by si chtěla přiznat. Pomalu zvedne pohled od svých zbraní a podívá se na Hailey. Na první pohled je klidná, ale její ruce který se stále dotýkají opasku, prozrazujou mírnou nervozitu. Zamračí se jakoby přemýšlela, co na to říct.* Ne že bys neměla pravdu.. /Ale.../ *Zhluboka se nadechne a vybaví si ty pohledy na schůzi, na Caleba který jí od návratu v jednom kole solí, Sebastian který jí skoro celou dobu ignoroval.. Není jenom o jejím návratu.. je to i o její historii vůči Spolku.* Ale teď bych se radši soustředila na to, abych se z týhle hlídky vrátila živá. *Zkusí jí odpovědět co nejmíň kousavě dokáže.. Hailey je snad jediný člověk, který aspoň trochu projevil že jí ráda vidí. Rozhodně to nechce měnit, ale její slova s ní dost zatřásly. Nic víc neříká jen kývne hlavou a vezme do ruky její stélu. Sice byla zvyklá pracovat se svojí., ale Hailey je určitě zase zvyklá na dotek tý svý tak to prostě zkusí.* Proč si to myslíš? *Zeptá se jen tak mimochodem když jí na vyhrnutý rukáv kreslí runu pro nenápadnost.* Kterou další potřebuješ? *Zeptá se i když to nechce nechat vyznít jakože jí zkouší z run.. to ne. Jen prostě neví, kde má Hailey slabý stránky.*
*Nadzvedne obočí, cítila tu jedno velké ale. Však stočí téma jinam, chytrá holky. Semkla rty do úzké linky a povzdechla si.* Myslela jsem to vážně, že my dvě si pak budeme muset promluvit. Ale promluvit v dobrém, máš dveře u mě otevřené. At tě trápí cokoliv. Diskrétní umím být též.* poví už jen a víc jí do rozhovoru nenutí. Nakonec nad jejími slovy přikývne.*Tak to jsme dvě a proto jsem začala tneto rozhovor. Lepší aby to z tebe vypadlo hned než aby si odplouvala myslí někam jinam. Jsi díky mě v nevýhodě. Ale kdy dáme hlavy dohromady, zvládneme to.* poví tišeji. Když vezme její stélu semkne rty do zamyšlení.* Možná bych tam dala mrštnost, nejsme si jí pořád jistá. * jelikož pokud zahává tohle příjde vhod. Podívá se na ní.* Jen tušení.* odpoví jednoslovně. Bylo jí trapné přiznat, že si všímala faktu jak moc se mu nelíbila představa nepřežít proměnu. Jak jí pohledem uměl vyhledat v místnosti. Rozptylovali se vzájemně.*Myslím, že ta jedna stačila. Možná by jsme měli vyrazit. Dě[link src="kuji.Pokus"]ím se ti krýt záda a nezdržovat.* poví upřímně.*
*Dál se soustředí na runu a nenavazuje s Hailey oční kontakt.. možná aby její výraz neprozradil jak moc jí to rozhodilo.* /Přesně takhle bych mluvila před osmi lety... jako civil./ Jsem v pohodě.. zvládnu se soustředit na lov. *Odvětí a dokončí i runu na mrštnost a hbitost.* Možná nad tím moc přemýšlíš.. kdyby se tě Caleb chtěl zbavit, asi by to udělal... nebo něco podobnýho řekl i mně. *Vrátí jí stélu nazpátky a ještě si sebere ze stojanů svěcenou vodu a senzor. *Tak fajn.. asi to vezmeme metrem.* /Snad má i runu neviditelnosti.. nerada bych aby nás zavřeli za převoz zbraní ještě než se dostaneme na Staten Island.. někdo mi připoměnte.. proč mě Caleb nutí cestovat tak daleko./ *Vyrazí ze zbrojírny směrem k východu z institutu.*
*No, podle jejich slov doufala v pravdu. Nechtěla jí zastihnout nepřipravenou. Měla Grace ráda, ale také nebyla slepá. Nebyla ve své kůži. Zasměje se tiše.* Ne, tak to nemyslím. Pokud je něco jisté, zbavit je to poslední co by chtěl Grace. Spíš je moc ochranitelský..* myslela si dřív, že to má velkou spojitost s Tobiasem. Ale spíš už si jeden na druhého zvykli a brali se jako součást rodiny, že bylo tak přirozené chtít se chránit. Když si v hlavě ještě projde seznam run, které má na sobě tak se nemohla pořád zbavit pocitu. Že jich není dost, ale bylo. A pokud šlo o runu neviditelnosti no byla by hloupost nemít jí. Protože oděv i zbraně by poutali pozornost. Ale i tuhle měla. Nakonec si pobral zbytek věcí a vydalal se za Grace.*
*Pokud jí něco poslední dny dalo zabrat ještě víc než samotná proměna. Jednoznačně to byl trénink a zvyknutí si na fyzické změny, ale už se cítila víc ve své kůži než před dvěma dny. Konečně měla pocit, že její tělo patří jí. Možná se i cítila už něco klidnější, ale rozhodně teď hodně věcí začala vidět jinak. Když se člověk dožene k jednomu cíli objeví se pak dalších cílů, kterých člověk musí dosáhnout postupně. A tohle rozhodně platilo v životě Nefilim. Její cesta teprve začala, nekončila. Na co si rozhodně musí ještě zvyknout je, že její šatník teď děla více méně černá z větší části. Ale jelikož ještě nebyla uvedena oficiálně, tak si dovolí na schůzi dojít jen v černém triku, kalhotech a vysokých botách. Rozhodně dnes doufala, že se dozví víc a tak když zatlačila do těch dřevěných dveří překvapí jí to. Caleb tu byl první a ještě něco? Oného lovce neznala. Vstoupí dovnitř* Ahojte, to jsme myslela, že jdu brzo.* zamumlá tiše a posadí se na jednu z pohovek. Ve společnosti Caleba byla uvolněná a naopak koukla zvědavě na něj když viděla stoš papírů.*
*Lotty vedela, že sa musí zúčastniť tejto schôdze a preto tam ide, bez toho aby jej to niekto nakázal. Od Akadémie bola krotkejsia a hlavne sa snažila držať jazyk za zubami pokiaľ mohla. No v prítomnosti známych a Sebastiana si ho celkom dobre vedela otvoriť. No nechcela pôsobiť problémy. Oblečená do čierneho trička a nohavíc vchádza po tichu do miestnosti a najradšej by sa schovala niekde ďaleko v miestnosti, keď uvidela, že sú tam zatiaľ iba traja lovci, tak to neurobí.* /To bude paráda. To ešte musím oznámiť, to že som nedávno bola napadnutá démonmi. Super./ *Pomyslí si a to by nemala hovoriť o tom, že sa do toho zaplietol nejaký vlkodlak, čo kecal hlavne sám so sebou.* Vidím, že som tu správne. Ahojky... *Povie, pričom si ide prisadnuť k Hailey. Nech tam nie je sama. Aj keď si svoje veci vie obhájiť.*
*Rychle spěchá po chodbě do společenský místnosti kam slíbila Calebovi, že teda ještě dorazí.. Na sobě má černý kalhoty a bílý tílko, takže trochu zalituje když pocítí chlad z chodby na rukou. Vlasy má ještě pořád mokrý, pořád právě před chvilkou vylezla ze sprchy. Nechá si je volně rozpuštěný a naštěstí uvidí před sebou záda Charletto, takže se dušuje že nejde snad moc pozdě. V místnosti jen se nejdřív podívá kdo tam je, mávne trochu nesměle rukou na pozdrav a znervozní když uvidí lovce kterýho před tím ještě neviděla... vůbec neví, kolik nových lidí tady ještě potká.* /Někam se zaparkuju a budu doufat že to bude dobrý.../ *Posadí se u okna docela dost daleko od dveří a jednu nohu pokrčí a přitáhne k sobě.*
*Prichádza narýchlo. Vlasy mal zopnuté v nízkom copíku a na sebe mal pohodlné oblečenie na doma, nakoľko sa počas dňa ešte dodatočne sťahoval späť do Inštitútu, a zároveň sa poslednú hodinu snažil uložiť malú do postele. Bála sa, že ju chce nechať na novom mieste samú, a on tomu rozumel, ale prišlo mu ticho tej izby ako lepšia možnosť než sedieť na porade medzi dospelákmi, ktorí sa možno aj pohádajú, ak padnú tie správne témy. Opatrne otvorí dvere a prehliadne si ľudí v miestnosti.* Zdravím, opäť. *Skúša znieť veselšie, než sa cíti. Všetko naňho znovu dolieha, všetky tie spomienky, ale vie, že keď si sadne, a nechá jeho myseľ znovu v pokoji, že to bude v poriadku. Sadne si čo najbližšie k dverám to pôjde, nakoľko sa s Lunou dohodli, že ak sa bude priveľmi báť, nech za ním pobeží do spoločenskej miestnosti. Praje si preto, aby ho mohla hneď vidieť.* /Možno som ju mal zobrať. Spala by mi v náručí, a ostatní by sa trochu krotili, keďže by bolo v miestnosti dieťa./
*Do spoločenskej miestnosti vojde pomaly a rozvážne, aj keď vie, že zrejme ide natesno. Nepočuje rozhovor a ani zadúšavé hlasy, hádku či rozbíjajúce sa sklo, takže buď je všetko na stretnutí v úplnom pokoji a harmónii, alebo sa ešte nezačala. Na sto percent si to staví na druhú možnosť. Že by medzi lovcami fungovalo niečo jasne, zrozumiteľne a jednoducho? Nehrozí. Nie je veľmi zvyknutý vojsť do miestnosti k stretnutiu a zbadať tam už niekoľko tvárí, dívajúcich sa na seba alebo naokolo ako stratené vtáčatká. Jedna jediná tvár, ktorú zbadá, však donúti jeho telo zaseknúť sa v pohybe a zamračiť sa, ale aj tak vojde, zakrývajúc všetky emócie, čo by vôbec mohla jeho ozrutná osoba zažívať, ak vôbec. Posledné dni nemá náladu na niečo ako “pekné a príjemné správanie”. Už čaká pridlho na výsledky, ktoré mu má predať čarodej, o ktorom ešte stále nevie, o koho sa jedná, no ten rituál už chce mať z krku. Nehovoriac o tom všetkom, čo rieši. Ešte sa k tomu pridá Ona. Grace. Nevenuje jej viac času, než je nutné, prejde blízko ku Calebovi a oprie sa tam o najbližšiu stenu, s rukami prekríženými na hrudi.* /Viem, o čo sa jedná. No zrejme tu musím byť, tváriac sa, že stopercentne súhlasím./ *Pozrie sa ešte pri tom na Sunila, ktorý tam je sám bez Luny, a síce s ním naviaže očný kontakt, nepovie nič. Vlastne je celý jeho príchod úplne tichý a chladný, akoby do miestnosti vošiel tieň a za ním iba chlad a prázdnota.*
*Sedm nefilim, různých věkových skupin a zkušeností, sedělo nebo stálo po místnosti. Jeho přítomnost nebyla přehlédnutelná – nejen kvůli jeho vysoké postavě a charakteristické lovecké zbroji, ale i díky jeho přímému postoji a jistému tónu, který použil, když začal mluvit.* Děkuju všem, že jste si udělali čas ve svých už tak vytížených itinerářích. *Začal , jeho hlas byl pevný, ale ne tvrdý, a přitom zněl lehce ironicky – jako kdyby si byl vědom toho, jak absurdně formálně ta věta zní, ale použil ji stejně. Jeho oči se zastavily na Hailey, která seděla blízko pohovky, a na okamžik změkčil svůj tón, když pokračoval. * Než začneme, chtěl bych vám představit někoho, kdo si prošel něčím, co většina z nás nezažila. Hailey Rose právě prošla přeměnou a stala se jednou z nás. Doufám, že jí pomůžete se začlenit – a že na ni budete aspoň zpočátku trochu shovívaví. Ale ne moc, nechci, aby si zvykla. *Při poslední větě mu na rtech zacukal lehký úsměv, který naznačoval, že chce odlehčit atmosféru, i když v tom byla špetka pravdy. Jeho pohled se přesunul k Seo-Junovi, kterého si okamžitě všiml, když vešel do místnosti. Caleb věděl, že Seo-Jun se k Institutu připojí, ale vzhledem k tomu, co se dělo v posledních týdnech, neměl příležitost se s ním setkat.* Yeom Seo-Jun. *Řekl, jeho hlas byl nyní o něco přátelštější, když udělal krok směrem k němu a lehce kývl hlavou na pozdrav.* Vím, že jsem neměl příležitost vás osobně přijmout, důvod mé nepřítomnosti sedí po mé pravé straně. *Naznačuje lehkou ironií, ačkoliv po jeho pravé straně sedí jak Hailey, tak i Grace a Charlotte. Krátká pauza naznačila, že to myslí vážně. Caleb mohl být chladný a odměřený, ale když šlo o týmovou práci, věděl, jak je důležité budovat vztahy. Pak si znovu narovnal postoj a vrátil se k papírům před sebou, jeho výraz se stal vážnějším, když pokračoval.* Předpokládám, že všichni víte, že v Idrisu proběhla volba nového Konzula a Inkvizitora. Michael Hawkstone, je nový Konzul. A Joshua Fairlaw byl zvolen Inkvizitorem. * Jeho hlas zůstal neutrální, ale na okamžik sklopil pohled na rozpis, který stále držel v ruce, aby zakryl své skutečné myšlenky. Caleb nikdy nebyl fanouškem Joshuovy metodiky, ale rozhodl se, že to teď není prostor pro diskuzi o jeho pochybnostech.* Teď zpátky k tomu, co se týká nás. Institut má v současnosti 10 aktivních lovců. New York je rozdělen na 5 správních celků, které pokrýváme – a příští týden nasadíme nový rozpis směn. Každý správní celek dostane dvojici, která bude odpovědná za jeho pokrytí. Pokud máte nějaké problémy s rozpisem nebo chcete řešit konkrétní věci, mluvte teď. Nechci slyšet žádné stížnosti v polovině týdne, až někdo zjistí, že má směnu, která se mu nehodí. *Jeho hlas byl pevný, ale ne nepřátelský, a přitom dával najevo, že očekává spolupráci. Věděl, že udržet chod Institutu vyžaduje disciplínu, ale zároveň věděl, že on je ten poslední, který by měl někoho za takový nedostatek kibicovat. Jeho ruka znovu spočinula na opěradle židle, zatímco čekal na reakce ostatních.*
*Nakloní hlavu na bok a začne ho počúvať a pri slovách o Hailey sa len pozrie jej smerom akoby ho to možno aj zaujímalo. Lenže bol to pravý opak. Jeho také veci nezaujímali, keďže sa ho netýkali, len sa pozrie na neho a pokrúti hlavou. Ak ju tým chcel poslať do jamy levovej, tak to práve urobil. Dúfal len že nebola pridelená priamo k nemu na hliadku. To by nedopadlo dobre.* Je úplne jedno, kto ma privítal. Je to len formalita. *Povie Calebovi a počúva ďalej. Niečo o Konzulovi a Inkvizitorovi, ale o tom vedel, ani sa k tomu nepotreboval vyjadrovať. Na sťažnosti moc nerieši, ale iba povie.* Len dúfam, že nebudem musieť byť vo dvojici s krížencom víly. To by nedopadlo dobre. Inak mi je to viacmenej jedno. *Svoje slová myslí vážne a nehovorí ich moc prijemne. Jednoducho nemal chuť vôbec spolupracovať s vílami pokiaľ to nebolo naozaj nutné.*
*Místnost se začínala zaplňovat lovci. Nečekaně vedle ní se usadí Charlott. Jistě potkali se v Idrisu. Milá dívka, ale její pohled padl na Grace. Která udělala gesto, které přitáhlo její pozornost. Jako kdyby se tu cítila zranitelně, semkne rty do úzké linky. Opatrně se natáhne po její ruce a dotkne se jí kývne hlavou at si sedne. Na gauči ještě bylo dost místa. Navíc ted byla řada na ní, aby se tu cítila vítana. Jako ona to udělala tehdy pro ní. Když Caleb spustil začala se plně soustředit. Lehce však nakloní hlavu, když vidí, že mu na ní spočine zrak. Jeho pohled byl jemnější než když mluvil s lovci v institut neunikne jí to. Vždy se tak tvářil a ona přemýšlela čím si to zasloužila. Ale bylo to příjemné gesto. Možná proto se jí nepatrně zvedl koutek úst. Jeho slova jí překvapí, ale také se ošije není zvyklá být středem pozornosti a doufá, že ani ted nebude. Možná trošku probodla Caleba pohledem, který říkal přestan mě uvádět do rozpaku. Podívá se po ostatních a pokývne hlavou na pozdrav, slov asi ted není třeba. Netušila ani co říct a slova těším se na spolupráci byla dost pasé. Když přišla řeč na inkvizitora a konzula zachovala neutrální výraz, jelikož svůj nazor na to měla. Nezamouvalo se jí, že jeho otec tu pozici dostal. Ale pořád byl možná menší zlo, co pochopila. Při slovech druhého nováčka se zamraí.* Jsi tu od toho, aby jsi plnil přísahu spolku nebo si jako dítě ve školce stěžoval s kým budeš na hlídce? Myslím, že původ je to poslední, co by tě mělo zajímat. Pokud ti bude krýt záda budeš vděčný, že tě za tu aroganci nenechá na pospas.* poví neutrálním hlasem a pokud měl na tyhle slova argument končil u ní jakož lovec. Ona byla před pár dny pouhý civil a? Byla tu a byla lovec, znovuzrozená. Nemělo nic na faktu, že civilem byla. Ale arogance ho zabije, dřív nebo později.*
*Lotty moc nie je nadšená keď si ku nej prisadne Grace, ale svoju mrzutosť na sebe nenechá poznať. Nechce robiť problémy a tým preto sa snaží byť ticho na nejaké informácie iba pokruti hlavou, ale inak sa snaží chovať normálne. Možno trochu nie je nadšená, že bude pridelená s niekým na hliadku, pretože ešte nevie s kým a to je ten problém. No problém bol ten, čo počula hovoriť za Hailey. Vyvalí na Hailey oči, keď počuje jej slová.* Nemyslela som si, že si taký cvok a samovrah v jednom. *Povie jej nahlas. Sama dobre vedela, že podobné kecy by ju dostali do problémov. Ako keby ich nemala dosť.* Zdá sa, že ti asi nestačilo to na vyhlásení, že? *Opýta sa jej, pričom poukáže na fakt, že provokovala aktuálneho konzula. No nechcela byť krutá, len jednoducho púšťať sa do niekoho, o kom nič nevedela nebol dobrý nápad. Rozhodne aj Lotty ľutuje takých vecí.*
*Podívá se na Hailey která jí nbídla místo vedle ní... vděčně se na ní usměje. Konečně v institutu byla taky nějaká holka.. Všimne si pak i ostatních co přichází dovnitř a zastaví se pohledem na Sebastianovi, který se nezdá být v dobrým rozpoložení... Stáhne obočí nechápavě k sobě aniž by si to uvědomila a radši se zdrží toho aby ho nahlas nějak pozdravila. * /Takže ten nový... je opravdu nový, úplně čerstvý.. Sunila je fajn kluk a Hailey ../ *Přemýšlí když Caleb vypráví pak se ale zarazí, když zmíní nějaký hlídky... patřila tam totiž i ona? Teď si není jistá , ale když se rozhlídne kolem sebe tak se nějak nemůže dopočítat.. Nadzvihne obočí když se ten nový zmíní o nějakých křížencích a v tu chvíli si uvědomí, že jí je povědomý a že ho vlastně už potkala.* /Přece ta ceremonie!/ *Schová svůj překvapený výraz a rozhodne se namísto svýho názoru na partnera jen zohlednit svoje povinnosti.* Víš že se ještě musím vrátit na zimní dvůr.. už teď čekají na zprávu, kdo se postavil do vedení Spolku. *Odvětí Calebovi a rty sekmkne nervozně k sobě.. radši by tohle s ní probírala v soukormí.*
/Takže to dnes pokojné nebude, chápem./ *Presne pre toto nechcel brať Lunu so sebou. Ešte kým rozprával Caleb, ktorý sa snažil byť slušný, už videl problémy. Videl ich v Sebastianových očiach ako aj v nepochopení v Gracinej tvári. Počul ich v rozdeľovaní na hliadky, ktoré jemu osobne nerobili problém, nakoľko sa cítil komfortne asi s hocikým, ale vedel, že už teraz sa viacerí prihlásia o to, že nechcú s niekým byť. Bolo to smiešne. Boli všetci dospelí, ale práve kvôli ich detinskej časti a zlomeným srdciam teraz naozaj pripomínali škôlku.* /A ešte k tomu traja lovci chýbajú...Tsai, Kyla, a...ach jasné, Javier. Jeho som ešte nestretol, ale... no nevadí./ *Sotva však prestane premýšľať o chýbajúcich, už počuje slová od nováčikov...od oboch, následované slovami najmladšej v miestnosti. Nahlas si povzdychne. Pozrie na Caleba.* Ak to nejako pomôže, mňa môžeš dať do tímu s hocikým. *Skúsi poslať nejaké slová útechy, kým sa snaží o nepodporenie plameňov, ktoré medzi novými členmi inštitútu horia.* Skutočne... s hocikým. *Dodá s neistým úsmevom. Aj keď by bral hliadku so svojím buddie, Sebastianom, ak to bude Kyla pre jej status, Yeom pre jeho nenávistnosť, Grace pre jej utekanie preč alebo Hailey pre jej novosť, nejako to zvládne...musel. Musel pre Lunu. To ešte nevedel, že malá sa už rozhodla vyliezť z postele a cupitala si to smerom do miestnosti, len ešte nevošla.*
*Nikto na neho priveľmi nereaguje, za čo je rád. Všimne si aj to, ako na chvíľu Grace spočinie na ňom pohľadom, ale nie je ťažké ostať sústredený na Calebovi, keď začne hovoriť. Vie o Hailey, samozrejme, že o nej vie. Takáto vec sa nestáva často, že sa z civila stane lovec, a aj keď nesúhlasí s tým, že bude teraz jeho brata ešte o to viac rozptyľovať, nakoniec iba kývne hlavou na jej pozdrav a možno aj uznanie. Nič s tým už nespraví. S Yeomom Seo-Junom mal už tú česť a tak si prikývne skôr sám pre seba, akoby si zapisoval do pamäte “áno, to je on, ten nový z Rady”. No na komentáre, čo sa začnú medzi členmi vymieňať, nadvihne jedno obočie a natočí hlavu na Caleba.* A to som si myslel, že ja som tu ten problémový. *Zamumle nahlas, akoby tým na seba chcel upútať pozornosť, len aby mohli pokračovať už konečne ďalej.* Je jedno, kto s kým bude, o tom nerozhodujete. Buď si splníte povinnosť, alebo vypadnete. Je to jednoduché. *Vypustí zo seba pokojne, ale dosť nahlas, aby prehlušil ostatných.* Môžeme už pokračovať? *Zamumle ešte a prestupne z nohy na nohu, akoby tým chcel naznačiť, že ešte len stretnutie začalo a už chce ísť preč. Caleb to určite z neho vycíti ako prvý, keďže ten si s ním zažil celý život a detstvo tiež nebolo biele a krásne. Vzdychne si iba a aj keď by tiež mohol mať výhrady na to, s kým bude na hliadke, pokojne druhú osobu aj nechá sedieť v kaviarni, zatiaľ čo si on splní svoju povinnosť hliadky, len aby mohol mať istotu, že to spraví podľa seba a správne.*
*Caleb si unaveně promnul kořen nosu a vydechl nosem, když v místnosti zazněly narážky na původ. Mohl souhlasit s Hailey – a v duchu to i udělal – ale věděl, že nemůže říct nic nahlas, co by mohlo rozhovor ještě více rozdmýchat. Naštěstí měl za zády Sebastiana, jehož slova přerušila rozvíjející se debatu a dala Calebovi čas na promyšlení dalšího kroku. Letmo pohlédl na svého bratra, jeho výraz byl nepatrně klidnější. Přesně tohle od Sebastiana potřeboval – říct nahlas to, co by Caleb sám neřekl. Ačkoliv ve většině případů to bylo naopak.* Doufat můžeš. *Přemístil svůj pohled zpět na Yeoma, přešel na tykání, když Yeom tahal do práce i osobní preference. jeho hlas zněl chladně a pevně. *Ale své si splníš a při práci necháš tyhle kecy stranou. Srozuměno? * Slova byla jasná, stručná a nezpochybnitelná. Caleb se narovnal, jeho pohled krátce sklouzl po místnosti, než se zastavil na Sunilovi. Když se Sunil dobrovolně přihlásil jako obětní beránek, koutkem úst se mu nevesele zvedl úsměv. Neudělal z toho velké gesto, ale vnitřně Sunilovu ochotu ocenil. Takoví lidé byli v Institutu nepostradatelní.* Ano, , Grace, jasně. Jen doufám, že tam nebudeš kempovat zase celý rok. *Odpověděl bez zaváhání, jeho tón byl lehce ironický, ale ne nepřátelský. Rychlým pohybem si přitáhl plán a přitiskl ho na stůl před sebe. Pohledem přejel po místnosti, aby se ujistil, že ho všichni sledují, a začal rozdělovat hlídky.* Hailey a Grace – Staten Island. *Jeho pohled na chvíli spočinul na Hailey a Grace, jakoby je tiše varoval, že od nich očekává spolupráci.* Tsai a Charlotte – Queens. *Přesunul se pohledem na Charlotte, jeho hlas byl neutrální, ale naznačoval, že doufá, že si svůj úkol vezme vážně.* Nurgaliev a Yeom - Manhattan. *Když vyslovil jejich jména, krátce pohlédl na oba, ačkoliv svůj pohled déle zadržel na Yeomovi, jako by mu chtěl připomenout své předchozí varování.* Armytage a Kyla - Brooklyn. *Záměrně ze seznamu vynechal Sebastiana, ale nepohnul přitom ani brvou, jakoby to bylo zcela přirozené. Sebastian pro něj nebyl jen bratrem, byl v místnosti tím, komu Caleb nejvíce věřil. Bronx měl zůstat jim dvěma.* Pokud k tomu má někdo otázky nebo připomínky, řekněte je teď. Jinak si to přeberte jako hotovou věc. *Jeho hlas byl pevný, ale ne nepřátelský. Caleb věděl, že teď není prostor pro zbytečné debaty – Institut měl fungovat jako dobře namazaný stroj, a on měl za úkol zajistit, aby to tak bylo.*
*Seo-Jun sa iba na Hailey pozrel štýlom, že ak mu chce niečo povedať, tak hovorí iba do steny. Nebral jej slová vážne, keďže bola lovcom týždeň aj s cestou. To na neho neplatilo. Hlavne ho nezaujímal jej názor na vec. Mal svoje dôvody, prečo nechcel pracovať s vílami a ich potomkami, čo ona nemusela vedieť. Pozrie na Sebastiana s Calebom a mykne plecami.* Ja si svoju úlohu splním aj bez druhej osoby. *Povie iba im, pričom Hailey má úplne u prdele. Na rozdelenie len nadvihne jedno obočie. Pretože o Staten celkom dosť počul.* Dúfam, že si uvedomuješ, že ich na Staten hádžeš do rúk upírom? *Opýta sa, ale nerieši. Sám zisťoval kto čo tu má najväčšiu moc a o Dragosovi bolo počut dosť. Ale jeho sa to netýkalo.* Inak nemám problém pracovať. *Povie ešte a nechá si to, pretože seba nemusí hovoriť všetko čo vie, aj keď z druhej ruky. To už radšej bude bojovať s démonmi ako by sa mal prplať s upírmi.*
*Pokud jí něco neuniklo je to zvláštní napětí v místnosti mezi stálými členy. Jistě o Grace něco slyšela, ale neměnilo to nic na faktu – byla jedna z mála žen tady a byla tu potřeba. Byla tu doma a měla právo se tu cítit vítana ač už její situace nebyla sebevíc líbivá. Na slova Lott k ní zamračí. Ne, teď jí nic říkat nebude ví, že je tu déle než ona. Ted jí jen věnuje varovný pohled. Pokud jí chce připomínat chyby měla by začít u sebe a svého průšvihu. Ale bylo pod její úroveň to říct přede všemi. Taková nebyla, ale Lott by měla volit slova. Tady nešlo jen o pouhé slova, ale fakt, že lovci by měli být jednotní. Když máš díry v kýbly nikdy nedoneseš vodu do cíle. A tak to funguje s lidmi, celistvost to jí nedocházelo? Oboum? Někdo by mohl říct, že Hailey svými slovy jednou přijde k úrazu. Ano, jistě pokud nezačne zvažovat komu je říkat. To jí došlo už na Idrisu, ale jelikož nováček byl ve stejné pozici jako ona proto si dovolila mluvit. Kdyby to byl někdo z nadřízených mlčí a nemísí se do toho. Ale měla už právo mluvit stejně jako on a rozhodně nechce trpět fakt, že si někdo dovoluje vůbec diktovat si s kým bude. Ve službě je názoru jednoduše fungovat jednotně, mít problém s míšenci? Dobře, ale mimo pracovní dobu. Jedno, ale ví jistě skončí s ním někdy na hlídce, bude mít oči vzadu někomu jako on nedokáže už jen tak důvěřovat. Důvěru si bude muset zasloužit. A asi jí nezajímalo, že si díky tomu namalovala terč na záda. Ale díky tomu dnes dýchala. Pokud se s ní chtěl hádat nedopřeje mu to, jen by se měl zamyslet. Osobní problém nebo věnovat se své práci? Chápe, že si lovci musí důvěřovat vzájemně, ale nevěří že by Caleb nebo Sebastian pustili do institutu zrádce. Tudíž by měl nováček dávat pozor na jeho další slova, věří že to by pak musel řešit pak s jedním z Hawkstonu. Při hlasu Sebastiana sebou trhne, ani si nevšimnula že přišel. Na tohle si musí taky zvyknout, kde je hodně šrumu se ztratí i příchod dalšího. Nedovolí si slovem narušit jeho autoritu nebo jí vůbec zpochybnit. A přišlo i na její myšlenku, pokud šlo o Sebastiana naprosto souhlasila s jeho úsudkem. HLOUPOST se stavět autoritám, nováček měl raději mlčet. Pokud něco Hailey šlo učit se rychle.Pak Caleb pokračoval ve schůzi a tak jej dál poslouchá. Na jeho tváři nevidí nesouhlas nebo pohoršení, takže její vnitřní napětí se povolí. Při jeho čtení hlídek lehce nadzvedne obočí. Nečekala to, ale znamenalo to, že se bude moct konečně pohnout i někam jinam než jen k neustálému výcviku, který u ní musel být o dost intenzivnější, aby mohla po proměně nastoupit do služby. Navíc neměla roky jako ostatní musela o to dřít víc a místo si tady zasloužit. Pohled jí spočinul na Grace a lehce zvedla koutek úst a tiše šeptne* Budu se snažit držet krok.* poví tiše a upřímně. Naopak byla vděčná, že jde s ní.*
*Lotty si len povzdychne a pokrúti hlavou. To že bol zdrb aj čakala, ale nejako sa k tomu nevyjadrovala. Povzdychne si, keď počuje svoje meno práve s jej inštruktorom, ktorý ju nejaké veci učil pred Akadémiou, ale nadšená z toho nie je.* /Ja dostanem poriadneho zdrba./ *Pomyslí si, ale nerieši to aspoň zistí, že to nebude jednoduché. Bola ale rada za to, že nemusela ísť na Staten, kde bol Dragos. Tým si celkom dosť oddýchla, ale nebolo dobré tam práve poslať tie dve, keďže nevedeli o koho sa jedná.* OK... Aj keď pán inštruktor nebude asi nadšený. *Povie a zasmeje sa. No trochu by mala asi oznámiť istú informáciu, keďže nebolo čas pred slávnosťou.* Len chcem oznámiť, pred niekoľkými dňami som narazila na dvoch Elapidov v Brooklyne. Bolo o nich postarané, ale asi by sa na to malo pozrieť. *Povie, pričom nepridáva to, že pri tom bol vlkodlak a nejaký čarodej či čo bol. Nezistovala, pretože obaja boli dostatočne divný.*
*To dusno mezi ostatními jí na nervozitě fakt nepřidává...hlavu skopí dolů a hraje si s prsty, aby aspoň trochu unikla od tý výměny názorů ve který zrovna nechce být a nijak zasahovat.* /Nic se to nezměnilo... vždycky se najde někdo, kdo prostě musí tohle celý prodloužovat... No .. přiznávám že jsem to kdysi byla i já, ale teď je lepší držet krok jinak skončím jako popel v Tichým městě.. a to ještě když budou na mě hodní./ Ano.. budu zpět do dvou dnů. Slibuji. *Kývne hlavou bez emocí.. prostě jako voják, který přijímá rozkaz.. i když slovo kkempování se jí trochu dotkne... k tomu měla její nepřítomnost dost daleko. Ale možná jen Caleb chtěl odvrátit pozornost od toho co se vlastně doopravdy děje.. Sice by měla držet jazyk za zuby, ale teď už Seo Jun mluví vyloženě o ní.* /Asi dva týdny jsem dělala krevní banku jednomu z klanů hned první měsíce co mě sem dotáhli.... myslim že o nich vím víc než ti co si o nich vyslechli pár přednášek na akademii.../ *Kousne se zevnitř do dásně...musí to nechat na Calebovi, je to jeho rozhodnutí.. a ona musí poslechnout a dokázat a dostát svým slovům... že tu opravdu zůstane a pomůže.*
*Potichu počúva, ako sa začína konverzácia stále viac a viac stupňovať, keď ich všetkých konečne zastaví Sebastian. Toho muža jednoducho priateľsky miloval. Vedel, že sa teraz zrejme necíti komfortne kvôli viacerým veciam, ale držal sa, a Sunil ho za to mienil pozvať na poriadny kus pizze, len čo sa tento blázinec skončí, aby sa mohli trochu porozprávať. Preto prekvapene pozrie, keď zrazu počuje otváranie dverí, a v nich malá zrzavá hlavička. Rýchlo naznačí dievčati, aby k nemu prišlo, a to si sadne na jeho nohy.* Prepáč, Caleb, bude tu iba sedieť. *Nechcelo sa mu vyjadrovať dôvod, prečo sa tu dievčatko objavilo. Namiesto toho ju nechal sa usadiť naňho, a on ju opatrne objal, aby z neho náhodou nezletela, ak by zaspala. Iba pozrie smerom k Yeomovi, ale nič nenecháva na tvári znať.* /Takže to vyhral rasista, ding-ding-ding./ *Nevadilo mu to, lebo jemu osobne nič muž nespravil, ale netešil sa na to, čo by jeho silné názory mohli znamenať pre budúcnosť pokojného chodu Inštitútu.* Dobre, s Yeomom sa dohodnem osobne a New York mu ukážem. *Myslel tým všetky najhoršie miesta, kde sa väčšinou démoni schovávali, najlepšie stánky s jedlo, a tak podobne. Proste všetko dôležité. Zachytí tichú taliančinu od osôbky na jeho nohách. * Keď som sem šla, cítila som sa opäť ako doma. *Povie. Sunil sa na tom iba pousmeje. Áno, Taliani sa vedeli hádať poriadne, keď do toho vložili srdce.* O veľa si neprišla. *Uistí ju v taliančine späť, nakoľko nechcel robiť ešte väčšie rozbroje.*
*Je rád, keď sa mu podarí situáciu upokojiť, a môžu tak pokojne, alebo relatívne pokojne, pokračovať. Čo sa týka atmosféry, tá je zas o niečom inom, ale kým si od Caleba vypočujú všetko dôležité a v miestnosti sa nebude strhávať hádka o každej drobnosti, možno stihne byť vonku zo spoločenskej miestnosti aj do pätnástich minút.* /Mohol by som aj hneď, ale… potrebujem počuť, čo sa tu preberá, to ma s*rie najviac./ *Napadne mu a v rýchlosti pozrie na Grace pri Calebovej poznámke, viditeľne na ňom vidieť, že čo sa týka danej lovkyne, tak nie je v pohode. No napriek tomu sa stále opretý o stenu snaží pôsobiť vyrovnane a sebaisto. Len čo sa však ozve klopanie na dvere a vojde Sunilov malý prírastok, nadvihne obočie a pozrie na Sunila s pohľadom, čo mu hovorí: “Robíš si srandu, že?” No nepovie nič. Na rozdelenie od Caleba iba prikývne.* /No, Bronx je teraz na prvom mieste v hľadáčiku. Zdá sa, že nie som jediný, čo je rád, že nemusí mať na starosť Staten a upírov. Tým upírskym s*ačkám sa radšej budem vyhýbať… Zatiaľ./ *Prebehne mu hlavou. Bronx mu dosť stačí s tým, čo sa tam teraz rieši, a že toho nie je málo. Tiež by ho zaujímalo, prečo sa Tsai nedostavil, ale nebude vyzvedať, predsa len je to ich osobná vec, keď neprídu, no aj tak od všetkých očakáva, že budú spĺňať svoje povinnosti.* Dúfam, že sa dostavíš na hliadku. *Posnaží sa podpichnúť brata, aj keď je jeho tvár tvrdá a pevná ako kameň. No nakoniec trochu spustí plecia a chce vypadnúť, pretože atmosféra, ktorá sa okolo neho krúti, hlavne ten zvláštne ťažký vzduch po tom, čo si stále uvedomuje, že je tam Grace s nimi, nie je príjemná na jeho hrudi a už vôbec nie na mysli.*
*Caleb pomalu zvedl hlavu, když Yeom promluvil. Jeho pohled byl klidný, ale v očích se zableskl náznak ironie. Ruce si volně opřel o opěradlo židle a naklonil hlavu mírně na stranu.* Ano, jsem si vědom rizik, které s sebou povolání lovce stínů nese. *Připomene naprosto flegmaticky, čím podtrhuje tón svého nezájmu.* Nikdo z nás si tu povinnosti neplní sám. Možná ti to uniklo, ale nacházíme se ve městě s nejvyšší démonickou úrovní. Buď se naučíš pracovat v týmu, nebo ti tahle práce dlouho nevydrží. *Jeho hlas byl klidný, ale pevný. V místnosti bylo cítit, že Caleb je ve svých slovech nekompromisní, což překvapovalo i jeho samotného. Jeho pohled sklouzl po ostatních, ale jeho výraz se změkčil, když se dveře prudce otevřely a dovnitř vběhla malá zrzavá holčička, která zamířila přímo k Sunilovi. Caleb na okamžik přestal mluvit a sledoval scénu před sebou. Lehce povytáhl obočí, ale nic neřekl. Místo toho se jeho pohled znovu obrátil na zbytek místnosti, tentokrát o něco měkčí. Doufal, že alespoň část z nich si uvědomí, že v místnosti, kde sedí dítě, by mohli lépe vážit slova.* Dobře. *Pronesl nakonec.* Myslím, že tady jsme skončili. Máte své směny, své povinnosti. Pokud se objeví něco, co potřebuje vyřešit, víte, kde mě najdete.* Pomalu přešel ke dveřím, kde se ještě krátce zastavil. Otočil hlavu, jeho pohled na chvíli zůstal na Grace a Hailey - na okamžik zvažoval, zda je nevyslal na sebevražednou misi. Koutek rtů se stočil do neveselého úsměvu, když slyšel bratrova slova. Zavrtěl nevěřícně hlavou, ale zároveň věděl, že se na něj může kdykoliv spolehnout. Poté se otočil zpět ke dveřím, otevřel je a beze slova zmizel z místnosti.*
*Počúva Calebové slová, ale viac menej nerieši to s tými démonmi. Bol už na to oveľa horšie, keď mu nefungovali runy a musel bojovať proti Divokemu honu. Poznal, že nie je dobré sa spoliehať na niečo, keď to nefunguje, ale iba prikyvne, keďže až moc dobre si uvedomuje rizík. Pozrie sa smerom ku Grace, pričom povie.* Nebola to ofenzíva voči tebe. Beriem to, že ty vieš čoho sú schopný, tak varuj aj ju, aby nerobila hlúposti. Provokovať iné rasy by sa jej nevyplatilo. *Dá varovanie, pričom on ho moc nedbá, keďže vlastne ani už nevedel, prečo vlastne pokračuje v živote. Bral to už len ako prácu, takže mu bolo jedno ako sa chová voči iným. Dáva si pozor na jazyk, keďže tam bolo malé dieťa. Možno bol blbec, ale pred deťmi bol ticho a nenadával. Kývne smerom k Sunilovi a povie.* Budem v zbrojnici, ak budeš chcieť niečo. *Na to vyjde von za Calebom, pričom sa ešte pozrie na mobil, či nemá nejaké správy od brata.*
*Myslí že jí brzo z toho začne bolet hlava. Někdy zapomínala jak věkově byli blízko a přitom i vzdálení. Neměla se s ním handrkovat, ale zas nemohla vystát tu neuctu. Co víc je ráda, že to je u konce. Zvedne a jemně stiskne Grace rameno.* Později si tě najdu. Myslím, že čaj a rozhovor je něco co potřebuješ. Ted by sis měla odpočinout vypadáš..vystresovaně.* poví tiše, tak aby to mohla slyšet jen ona. Bylo na Hailey vidět, že nemá v úmyslu jí rozkazovat, ale rozhodně si dělala starosti. Kdyby tehdy v té knihovně neodpadla do hlubokého spánku možná by znala příčinu jejího současného stavu. Ale zeptá se jí později. Navíc byla ráda, že může vypadnout, i když se přizná že po očku koukala na tu malou. Neměla by tu být. Stejně jako tehdy tady neměl být Tobias. Ale.. Někdy není na výběr zná to. Proto se na maličkou usměje a pak opustí místnost.*
*Nějakým zázrakem se jí podařilo plahočit se za těmi dvěma. Ale jakmile projdou portálem, už jí opustí síly a neobtěžuje se ani najít židli, jednoduše spadne na zadek, než stihne cokoliv říct. Kostmi jí projede bolest. Sykne bolestí měla chut klít, ale neudělá to místo toho se zakousne zevnitř do svých tváři a snaží se nadechnout. Jakmile se jí podaří udělat trhavý dech zvládne jen tiše povědět panicky.* Calebe..* pohlédnula nejistě jeho směrem, nebylo to že by panikařila kvůli tomu, že upadla. Ale že se bude zlobit kvůli její tvrdohlavosti a snaze se tvářit, že byla celou dobu pořádku. Ale ona jednoduše nemohla říct, aby jí nesl. Nemohla, šlo o fakt, že tam byl jeho otec a už i tak jí podceňoval, že by rituál zvládla a ještě by se od něj nechala nést jen by mu potvrdila, že měla tam raději umřít. Navíc jí záleželo na tom, co si jeho otec o Calebovi myslí a nechtěl mu to ještě víc komplikovat.* Omlouvám se Grace. Asi Vám to ted oboum komplikuji..* poví tiše a sevře rty do úzké linky. Viděla na nich, že si chtěji promluvit. A ona si přála vypadnout nemusela u toho být ne, když měla pocit, že tohle není rozhovor pro její uši. *
*Trochu přivře oči když jí Caleb řekne, že nikdo z nich nemá na výběr.. Na jednu stranu je ráda, že jí bere s sebou do NYC .. aspoň dostane prostor mu všechno vysvětlit a změnit jeho názor. Jenže na druhou stranu se bojí co za problémy jeho rozhodnutí přinese. Ponese snad její důsledky on? Přechod portálem je pro ní klidnější než kdy dřív.. už si na to docela zvykla, i tak ale zavrávorá v knihovně a teprve když se stihne vzpamatovat si všimne že se Hailey kácí k zemi.. Hned si k ní přidřepne a položí jí ruku na rameno.* Jsi v pohodě? /Co s ní je špatně?/ Asi nejsi na to cestování jen zvyklá.. to bude v pohodě. CHceš donést trochu vody? *Nabídne se a trochu tím i zapomene že Calebovi ještě nic neřekla. * To je v pohodě.. pan Hawkstone to jistě přežije.. *Zkusí jí trochu rozveselit ale doufá, že si tím Caleba nenaštve.*
*Caleb zachytil Hailey, ještě než dopadla úplně na zem. Jeho paže instinktivně sevřely její tělo, pevné, ale zároveň dostatečně opatrné, aby jí neublížil ještě víc. Zatímco ji zvedal do polosedu, vrhl krátký pohled směrem k Grace, která se okamžitě sehnula k Hailey a začala se starat tak, jak on neuměl. To Caleb nečekal, ale zároveň musel uznat, že mu to ulehčilo práci. Zatímco Grace nabízela Hailey vodu a snažila se ji uklidnit, Caleb se odtáhl, lehce se narovnal a rozhlédl se po knihovně. S rychlými a přesnými kroky opustil knihovnu a zamířil směrem k jídelně. Neměl čas na váhání, takže popadl první sklenici, kterou našel, a naplnil ji vodou. Věděl, že Hailey je na tom špatně, ale aspoň teď měla Grace, která se o ni mezitím postarala. Když se vracel, jeho kroky byly stejně rychlé a pevné jako při odchodu. Jakmile se vrátil do knihovny, podal Grace sklenici vody, zatímco se znovu sklonil k Hailey.* Napij se, ať se trochu srovnáš. Ale pak tě přesunu tamhle.* Ukázal hlavou směrem k pohovce na druhé straně místnosti. *Jestli mi budeš dělat drahoty, přísahám, že tě tam odnesu přes rameno. Nechci poslouchat tvoje omluvy další hodinu. *Koutkem úst mu zacukal pobavený úsměv, ale v jeho tónu bylo jasné, že to myslí vážně. Počkal, až si Hailey vezme několik doušků vody, a pak se k ní znovu sklonil. Jemně ji podepřel pod pažemi a zvedl ji na nohy. Byl opatrný, aby její tělo příliš nenamáhal, a když si uvědomil, že na nohou dlouho nevydrží, prostě ji vzal do náručí. S jistotou ji přenesl přes místnost a opatrně ji položil na pohovku.*
*Překvapí jí pohotové reakce obou dvou. Svým způsobem to bylo docela sehraný a jí cukl pobaveně koutek úst. Podívala se směrem k e Grace, když na ní promluvila. Olízne si suché rty.* Myslím jen.. Že dneska toho bylo toho na mě moct. Přeměna, čekat než se odtamtud vymotáme, prostě jedno z druhým. Ale jo budu pořádku, ale teď asi nejsme v nejlepší kondici.* přizná nakonec upřímně. Portálem to rozhodně nebylo, necestovala jím poprvé. A voda? Ano, to zněl jako dobrý nápad. Proto nepatrně pokývne hlavou než se jí do krku vrátí kyselina. Věděla proč ráno nesnídala, kdyby to udělala nejspíš b obsah jejího žaludku skončil na podlaze knihovny. Netušila zda to bylo z přeměnyn ebo runy nebo z toho všeho, že tělo utrpělo šok a ztrátu síly, tekutin, tepla těžko říct. Ale jedno je jisté, vyspí se z toho. Čím dřív tím líp. Překvapí jí, že se v současném stavu dokáže tiše zasmát.* Dobře, myslím, že to je poprvé co slyším ho vás takto nazvat.*poví pobaveně. Když je Caleb opustí měla zas ten divný pocit zimy. Nakonec se netáhne instinktivně po sklenici s vodou a vypije ji do dna i s tím riskem, že by jí mohlo být blbě. Vydechne udělalo jí to zas trochu líp, aspoň už jí nebylo na zvracení jak před chvílí.*Ty mi vyhrožuješ? Ale víš ty co, klidně to zkusit můžeš Jen v tu chvíli kdybych ti ohodila záda bych chtěla stát tam jak Grace.* poví pobaveně.*Přísahám, už mi je líp. Ale pomoc ocením. Myslím, že jsem dnešní zásobu sil vyčerpala do maxima.* přizná nakonec podívá se na své ruce a pak jí pohled sjel ke Calebovi jeho tělo bylo pokryté runy stejně jako to Grace. Zavře oči a pak otevře. Vydechne, ale nic nepoví. Jedno je jisté, snažila se rozehnat slzy v očích. Později, může mu to říct později.*
*Přikývne i když pořád trochu překvapeně.* /Přeměna? Takže ... to je docela čerstvá informace./ *Pohledem sklouzne k runě na její ruce.* /A čerstvá runa.. proto byli oba ještě pořád v Gardu? Vůbec se to ke mně nedoneslo.. ale proč se vůbec ještě divím./ Víme vůbec co máme dělat s někým kdo projde přeměnou? *Zeptá se Caleba, který stojí nad nimi a přijme od něj sklenici vody, kterou hned podává Hailey. Trochu sii přijde jako třetí kolo u vozu při tý jejich slovní přestřelce, ale jen se pro sebe usměje a stoupne si , aby nezavázela když Caleb nese Hailey na gauč. Pak zvedne i napůl dopitou skleničku a přesune se na gauč k Hailey.. skklenici jí ještě jednou podá, aby se mohla ještě kdykoli napít.*
*Caleb se krátce podíval na Grace, když položila svou otázku. Její slova ho na moment zarazila – ne proto, že by nevěděl odpověď, ale spíš proto, že ta odpověď byla vlastně až příliš jednoduchá. Povzdechl si a lehce pokrčil rameny, zatímco si narovnával postoj vedle pohovky, na kterou právě umístil Hailey. *Doufat, že to její tělo zvládne. Nic jiného se s tím dělat nedá. *Jeho tón byl praktický, možná trochu sušší, než by měl být, ale Caleb nikdy neměl ve zvyku si věci zbytečně přikrášlovat. Místo dalšího vysvětlování se otočil zpátky na Hailey, která teď ležela na pohovce a očividně se snažila držet pohromadě.* Jsi v pohodě? * Zeptal se jí, tentokrát jemněji. Jeho pohled na chvíli sklouzl k jejím rukám, které se zdály, že se jemně třásly, než znovu zvedl oči k jejím.* Jestli chceš, můžeš se přesunout do pokoje a trochu si odpočinout. Tady ti klidu moc nedopřejeme. *Věnoval jí krátký, skoro pobavený pohled, jako by tím chtěl naznačit, že má na mysli hlavně sebe a Grace. Ale jeho hlas zněl upřímně – byl si vědom toho, že Hailey potřebuje čas na regeneraci, a přestože se snažila tvářit statečně, bylo mu jasné, že její tělo ještě není zdaleka v pořádku. Jakmile jí dal prostor na odpověď, jeho pozornost se přesunula zpátky ke Grace. Caleb ji chvíli tiše pozoroval, jeho výraz neutrální, ale oči byly bystré. Pak lehce kývl hlavou směrem k volnému místu na pohovce vedle Hailey.* Posaď se. *Řekl klidně, ale s podtónem autority, který byl pro něj přirozený.* Nejsem tady na to, abych tě vyslýchal vestoje. *Jeho tón byl vyrovnaný, nenaznačoval hrozbu ani neukazoval žádnou zvláštní netrpělivost. Caleb věděl, že Grace potřebuje prostor, aby se sama otevřela – ale zároveň jí dával najevo, že je na čase, aby to udělala. Pomalu se posadil na židli, které si přitáhl od stolu naproti pohovce, a lehce se opřel, zatímco čekal, až Grace zareaguje.*
*Podívá se na ní a posměje se.* Myslím, že speciální péče není třeba Grace. Ale děkuji za starosti. Jen se z toho potřebuji vyspat. Byl to náročný den, jako když to moc, moc přeženeš s tréninkem. Jen s rozdílem, že ti to kromě fyzické rány dá i mentální záhul.* zjednodušeně jak se cítí, ale rozhodně to bylo mnohem víc děsivé než si hodlala připustit. To co prožila v té síni jí změnilo dnes víc než si myslí. Ale byla ráda, že tu je. Vždy sebou přinášel jaký si druh vřelosti mezitím, co Caleb přinášel klid.* Ráda bych šla do pokoje. Ale počkám až si to vyřešíte. Já si mezitím zkusím dát dvacet.* přizná ospale. Navíc se vsadí, že jí ani hluk nevzbudí natož hlasy. Když jí pomůže na pohovku automaticky svoji vysokou postavu složí do klubíčka v horu pohovky, kde se obejme pažemi a zavře hned oči.*/povím mu to potom..nespěchá to.. Počká too./*pomyslí si opět. Jako kdyby se bála, že zapomene svá slova. Ale potom jí přivítá tma. Spánek na ní dolehl dřív než by někdo napočítal do pěti. Možná trochu litovala, že nepoprosila o deku, ale nemohla se přinutit probudit. Její tělo prostě chtělo jen spát.*
*Možná by měla mít obavy, možná by se neměla cítit tak v klidu. Ale cítila se naprosto normálně, jako kdyby nešlo o nic jiného než další normální den. Možná za to mohla její povaha pro smyslem pro zodpovědnost a řád. Neměla totiž ráda nepořádek natož zbrklé rozhodnutí. Navíc nebylo cesty zpět ona se pro svou cestu rozhodnula tak byla dnes tady. Lhala by kdyby si nepřipadala jako pěst na oko po boku Caleba, ale jinak to nešlo sama by se do Idrisu nedostala a ostatní neznala natolik aby je o to mohla požádat. Dnešní oděv nechala na doporučení Caleba, jelikož nechtěla působit jako pěst na oko. A tak doufala, že aspoň díky stejnou kroji se jí podaří nepoustat přílišnou pozornost. Pohledem se utrhne k němu. Pokývne hlavou*Já vím. Nebo aspoň mi to přijde jasné, pokud ti nechci působit jako turista.*poví tiše a příliš se nerozhlíží naopak se snaží dívat skrz dav lovců než se příliš soustředit na všechno kolem. I když sál je velice impozantní a její historické srdíčko plesá radostí nad touto pastvou pro oči. Bylo na ní vidět, že dnes není nijak extra výřečná jako obvykle, ale dle ní to je nejlepší volba. Moc nemluvit a nepoustat nežádoucí pozornost. Tohle byl cíl jejího večera. Aspoň byl do doby, dokud jejímu zraku neunikne kdo se k nim blíží. Hawkstone. Doufala, že ho nejbližší době neuvidí, ale omyl. Jako kdyby pár měsíců v Idrisu nestačilo, aby pochopila jedno - není tu vítána. Jak v Idrisu tak v jejich domě. Ale rozhodně Hailey patřila k těm nejtvrdohlavějším lidem pod sluncem a proto nenechala svého syna odvést na neznáme místo bez toho aniž by si zvykl. Taková byla a je. Neopouští členy své rodiny. Při jeho slovech jí beze studu cukne koutek úst do pobavení. Zvedne hrdě hradu a podívá se vzpříma mu do očí. Nic nepoví, ví že by to nebylo moudré, ale rozhodně nehodlá skrývat pobavení nad jeho slovy. Jak moc se snaží najít pochybení rozhodnutí a činech jeho syna. Pokud někdo měl nezdravě moc rozumu v rámci zdravého uvažování řekla by že je to Caleb.*
*Caleb se podívá na Hailey, která se snaží působit nenápadně, a nemůže si pomoci – koutky úst se mu zvednou do drobného úsměvu. Když se objeví jeho otec Michael a pustí se do svých výčitek ohledně přítomnosti „civila“, Caleb cítí, že tahle příležitost vyžaduje klasické podání jeho specifického humoru. Zvedne bradu a otočí se k Michaelovi s uvolněným výrazem, který je naprosto odlišný od otcova zamračeného pohledu.* Překvapení. * Pronesl Caleb s ironickým podtónem a pokrčí rameny, jakoby ho celá tahle situace bavila víc, než by si Michael mohl přát. *Řekl jsem si, že když už tu máme takovou velkou "rodinnou" událost, tak by bylo fajn, kdyby se Hailey podívala na to, jak se slaví. /Nebo spíše, do čeho se chce vrhnout. Po hlavě./ Myslel jsem, že bys ocenil tu exkluzivitu. *Caleb si založí ruce na hrudi a nakloní hlavu, dívaje se na otce se směsicí lehkého úsměvu a výzvy, což byl výraz, který ho už několikrát dostal do potíží, ale on ho nikdy nepřestal používat. Poté stočí pohled na Hailey, která s hrdě vztyčenou hlavou vypadá, jako by se na Michaela chtěla dívat zpříma, a Caleb si v duchu pomyslí, že tohle by mohla být zábava. Koneckonců, když člověk tahá do Idrisu „civilku“, aspoň by z toho mohl vytěžit trochu zábavy. Otočí se zpět k Michaelovi s tím stejným uvolněným úsměvem.* Byl bys raději, kdyby to byl upír? *Jeho výraz zvážní nad vzpomínkou nad Adeline, nicméně prozrazuje, že by si nedovolil udělat takový krok, kdyby nebyl předem promyšlený. Spolek by se měl připravit na přítomnost Hailey, která se chystá projít přeměnou.* Sebastian. Nejspíš se někde přežírá u cateringu a předstírá, že tady není.* Naznačuje, že celá tahle konverzace pro něj představuje jen další kousek ironií nabitého světa Idrisu.*
*Gabriell takýto deň nemohol prirodzene vynechať. Posledné dni trávil v rodinnom sídle, kde sa rodina pripravovala na príchod spoločne. Trúfal si tvrdiť, že posledné generácie boli pevne zomknuté nie len krvou. Ako zvyčajne bol jeho krok tichý, jemný akoby sa strácal v jemných červených látkach, ktoré mu objímali telo. Tušil, že na nich padne nejedno oko, avšak to už bolo dané osudom. Rodové insígnie mu zdobili hruď ale aj rukávy, avšak on nebol ten kto bol v rodine podstatný. Jeho najmladšie sestry, dvojičky dosiahli veku kedy na ne prizrel nejeden mladý lovec. Boli krásne po matke, avšak mali na tvári sebaistotu svojho otca. Sám Gabriell však ešte nevedel, že Chan Wei už má chlapca, ktorý jej ukradol srdce ešte na akadémií. Aj napriek veľkému menu však každý člen rodiny pri príchode do Siene Dohôd mlčal. Gabriell tak prižmúrenými očami pozoroval okolitých návštevníkov. Skutočne nechýbal nik kto v ich svete čokoľvek znamenal. Keby bol mladší určite by sa neotáľal pristúpiť k rôznym hlavám rodu, otvoriť debatu či diskusiu pripliesť sa k náhodným konverzáciám. Avšak dnes? Jeho výrečnosť ubúdala z vekom, a značne ubudla aj s odchodom jeho parabatai z New Yorkského Inštitútu. Okrem učenia a tréningov sa tak prichytil, že rozprával do vetra, aby si pripomenul, ako znie jeho hlas. Neďaleko v dave si povšimol Kylu Grayraven, len kývnutím hlavy naznačí pozdrav a naďalej pristal pri svojich sestrách. Nemohol si však odoprieť myšlienku od šálky čaju.*
*Otočí se směrem k Joshuovi Fairlawovi s jemným úsměvem na tváři, který však nedokáže zcela zakrýt drobné napětí, jež se zaleskne v jejích očích. Její úsměv je vlídný a vřelý, jak je pro ni typické, ale nepatrný záblesk ostražitosti a vnímavosti prozrazuje, že ví, s kým má tu čest. Už dlouho zná Fairlawovu ambici, jeho touhu po kontrole a síle – v určitém ohledu jej chápe, ale zároveň si uvědomuje, že jeho představa řádu může mít nebezpečné následky. Po celá léta byla ona tím klidným hlasem rozvahy a rozumu. A teď stojí tváří v tvář muži, který, jak tuší, má plány, jež mohou tuto rovnováhu narušit. * Pane Fairlaw. *Přivítá ho s lehkým úklonem hlavy, jejíž pohyb je elegantní a přesný, jako kdyby byla sama symbolem harmonie a disciplíny, kterou Spolek představuje. *Jsem ráda, že jste dnes večer zde. V takových chvílích je důležité, aby se představitelé našich rodů sešli pod jednou střechou.*Její hlas je klidný, avšak pevný, a její slova nesou lehkou váhu, která má připomenout hodnoty, na kterých je Spolek postaven – hodnoty, které ví, že Joshua vnímá jinak než ona. Yasmine si dovolí na okamžik prohlédnout jeho výraz. Joshua Fairlaw je muž, který umí skrývat své skutečné úmysly za dokonalým úsměvem a uhlazenými gesty, a ona si je toho velmi dobře vědoma. Přesto ji nepřekvapuje, že na jeho tváři zahlédne náznak uspokojení, který jasně naznačuje, že se Joshua cítí jistě, téměř až vítězně. V jeho očích čte nevyřčená slova o tom, co považuje za nezbytné změny. Změny, které si, jak ona tuší, mohou vyžádat vysokou cenu.* Ano, překvapení jsou dnes jistě na místě. *Odpoví s lehkým nádechem ironie, sotva znatelným pro toho, kdo Yasmine dobře nezná. Její oči se přitom zaměří na Fairlawův výraz, který zůstává nemilosrdně klidný a kontrolovaný, jakoby v sobě již nesl rozhodnutí o osudu všech, kteří ho dnes sledují. Ta bezchybná maska sebejistoty a kontroly působí jako ocelová zbroj.*Nicméně. *Pokračuje Yasmine jemným, ale pevným tónem. *Doufám, že dnes večer všichni společně nalezneme směr, který povede k posílení Spolku. Směr, který nás nebude nutit vzdát se soucitu a úcty k našim závazkům.*Tato slova vyřkne s klidnou rozhodností, dávajíc jasně najevo, že ví, jaké myšlenky a hodnoty stojí za jejím přístupem. Ví, že Joshua by mohl nesouhlasit, že by mohl věřit v sílu spíše než v porozumění, ale ona není ochotná poddat se cestě, která by popřela základní hodnoty jejich světa. Na okamžik přeruší pohled a rozhlédne se po Síni Dohod, jako by hledala ostatní přítomné, spojence, kteří vnímají svět stejně jako ona. Přestože její slova zůstávají neutrální, v její tváři je patrný jemný výraz obavy – nebo možná pouhého připomenutí toho, že moc bez rozumu může vést ke zkáze. Ví, že Joshua má své vlastní představy o řádu a disciplíně, ale ona je tady proto, aby zajistila, že Spolek neztratí svou lidskou stránku.*
*Aj keď nerád sa účastnil tohto dňa, ale predsa len to bola jeho povinnosť, ako člena rady. Nemal práve najlepšiu náladu a nechcelo sa mu hrať s bratom na frašku, pričom samozrejme zaujal svoje miesto po boku svojej rodiny. Pričom pohľadom zdrbával svojho mladšieho brata, pretože sa nevedel spratať do kože. Na sebe mal červený smoking, cez ktorý mal prehodený plášť rady. Oblečenie mu zdobili strieborné insignie a rodový znak. Mal zdvihnutú hlavu, keďže pozoroval, čo sa okolo neho dialo a moc sa mu nechcelo zapájať do diania, keďže to chcel mať čím skôr z krku.* Uži si to v New Yorku. Aspoň konečne môžem ukázať, čo vo mne je. *Počuje slová brata, ktorý rozhodne nemal problém si do neho zabŕdnuť počas toho, ako sa účastnili tejto slávnosti. Ušrnie sa na neho, pričom mu povýšene odpovie tým istým tónom, ktorým si začal aj on.* Tak to toho máš veľa pred sebou. Ale stále nemáš šancu ma dohnať. *Na to ho začne ignorovať, pretože vedel, že dnes nemá náladu na popichovanie sa s bratom.* /Ako keby som išiel do New Yorku dobrovolne./ *Pomyslí si, pričom mu samozrejme padne pohľad na člena rodiny Tsai, ktorý sa tam objavil, ale zatiaľ ho nechával na pokoji. Nemal aj tak v pláne sa s niekým dnes kamarádičkovať.*
*Podarí sa jej nájsť si pohárik nealkoholického nápoja, dnes večer chce mať čistú hlavu, a zamieša sa do davu. Všimne si Caleba a Hailey ale nechá ich na pokoje kedže sa zdá že majú vážnejší rozhovor s Calebovím otcom chvílku ďalej prechádza sieňou keď uvidí vstúpiť Gabriela. Sama pre seba sa pousmeje a vydá sa k svojmu oblúbenému kolegovi. *Ahoj, vizeráš dobre. *Zloží mu kompliment a pohadom preletí mladé ženy pri ktorých stojí.* Dobrí večer. *Pozdravý zdvorilo s miernim prikívnutím. Hneď na to uprie spítaví pohlad na Gabriela ako bi sa pítala či ich predstaví.*
*Gabriellov pohľad len letmo prechádzal po stoloch s občerstvením keď mu do uší preletí pomerne známy hlas. Severský prízvuk, ktorý si Kyla aj napriek času v americkej metropole naďalej udržiavala. Úctivo mu padne hlava na pozdrav zatiaľ čo jeho chrbát nepozná ani náznak hrbenia. Bol to jeden zo zlozvykov, ktorý z neho ešte v mladých rokoch vycepovali. Aj napriek faktu, že Kylu považoval za pomerne schopnú jeho pohľad prebehol po okolí Sály s miernou neistotou. V tomto momente bola jednou z jeho zverencov aj keď by boli vekovo pomerne blízko.* Zdravím Kyla. *Na tvári sa mu vynorí jemný úsmev a rukou jej pokynie k jedlu, o niečo ďalej od jeho sestier. On sám už netúžil budovať politickú kariéru, bol to už mŕtvy sen, ktorý mu z pod rúk uniklo pred rokmi, avšak nechcel týmto spojením pošpiniť svoje sestry. Boli mladé, nádejné a plné života nehovoriac o tom, že v Sále bola už tak ponurá atmosféra. Výber nových vodcov tvoril vrásky na každého čele. Mohlo sa to tak zdať kruté, ale vždy bola jeho rodina a ich meno na prvom mieste.* Neočakával som, že sa tu objavia aj New Yorčania. *Pousmeje sa zatiaľ čo si prepojí dlane a kráča k stolíku s čajmi. Jeho tvár postrádala široké okuliare s hrubými sklami a tak dostal nejden zmätený pohľad od okoloidúcich. Povšimol si aj mladého muža, ktorý už chodil po chodbách v New Yorku. Kvôli jeho absencií sa však ešte nemali šancu plnohodnotne spoznať. Nechal to však na neskoršie jednanie.* Nie, že by som mal nízke mienky o ich zodpovednosti.. *Pokúsi sa o vtip avšak bolo verejne známe, že na jeho humore sa pomaly podpisuje jeho vek.* Ako sa cítite? *Opýta sa opatrne zatiaľ čo ruku natiahne k šálke s čajom.*
*Michael se zamračeně podívá na svého syna, jeho černá róba zdůrazňuje vážnost celého večera, a ještě více kontrastuje s Calebovým ležérním postojem. Calebův ironický podtón a zjevný nedostatek respektu k formálnímu významu večera v něm vyvolává nesouhlas, který není ani trochu zakrytý. Stojí tam se založenými pažemi a jeho pohled sklouzne od Caleba k Hailey, která se snaží vypadat nenápadně, ale Michael ví, že si je její přítomnosti všimne každý, kdo v Síni Dohod má co říct.* Humor si nech na jiné dny, synu.* Pronese chladně, tónem, který jasně dává najevo, že Calebova lehkovážnost v této chvíli není vítána.* Tahle událost má význam nejen pro Spolek, ale i pro náš rod. Hawkstone tu nejsou diváci, ale součást dějin. Dnes se rozhoduje o budoucnosti, a já nemám v úmyslu dovolit, aby ses tomu vysmíval.*Jeho pohled se opět upře na Hailey, tentokrát kriticky hodnotící, jako by se díval na něco, co zcela nezapadá do jeho světa. Povzdechne si, lehce zakroutí hlavou, jakoby tím gestem chtěl vyjádřit svou skepsi nad celou situací.* A co se týče tvé - společnosti. *Pronesl s ledovým odstupem, záměrně nepoužívaje Haileyino jméno, aby ukázal svůj distanc. *Není důvod ji členit mezi nás na takové události, když ještě ani neprošla proměnou. Což, upřímně řečeno, pochybuji, že vůbec zvládne.* Tahle slova pronese bez sebemenšího náznaku empatie či pochopení, jen s tvrdou, chladnou praktičností, která pro něj byla charakteristická. Michaelovi oči se vrátí zpět ke Calebovi, tentokrát se v jeho pohledu objeví něco jako tiché varování, jakoby ho chtěl upozornit na to, že ne všechno se dá odbýt sarkasmem a sebevědomým úsměvem.*
/No tak predstavovanie asi nič./ *Povie si sklamane keď jej Gabriel pokinie k občerstveniu a nasleduje ho. Jeho nie velmi dobrí vtip prejde miernim zdvihnutím kútikov. Potom ale pokrčí plecami. V našom svete existujú dve bojeská. Na jednom sa bojuje čepelami..*úsporním ale velavravním gestom ukáže na selú sieň...* na druhom slovami. Je dobré mať prehlad o tom čo sa deje na oboch. *Vysvetlí a pohladom zaletí k politickej smotánke.* Len tak mimochodom kto sú tie slečni čo ti robili spoločnoť? *Prejde pohladom od politikov a pozrie na Gabrielove sestri.* Hádala by som príbuzné. že? *Poznamená, viberie si zo stola bilinkoví čaj a napije sa. Až potom odpovie na jeho otázku.* Vlastnne je mi dobre. Ak mám pravdu povedať sa tu cítim viac doma než na iných miestach.* Žila som tu od trinástich až kím ma neposlali d oNew Yorku.
*Pokud jí něco dělalo vždy podvědomě vrásky byl to rozhodně jeho otec. Fakt, že její syn bude vyrůstat blízkosti někoho, kdo má v hlavě jen řád a ani špetku empatie. Narozdíl od jeho matky, která se ke svému vnukovi chovala rozhodně vřeleji než by čekala. Ale to neměnilo nic na věci, že i když je matkou jejich vnuka to ONA není vítana. Není ani vítán fakt, že se tu dnes nachomýtá v jeho společnosti. Jeho syna. Měla chuť si promnout kořen nosu, ale neudělá to a ani si nepovzdechne. Bylo by to příliš neformální, příliš troufalé takto na veřejnosti. Namísto toho zachová chladnou hlavu. Nedovolí si ani na minutu změnit postoj těla do lehké nejistoty, nedovolí si ani zrakem mu uhnout. Naopak se zdá, že se ho snaží odhadnout a to taky dělá. Čekala slovní útok, ale opět mířen na Caleba. Jako kdyby tam nestála, bavit se o ní před ní jako kdyby bylo normální. Nebo jako kdyby mu nestála za slova, někdo kdo je mu méněcenný. A možná proto se jí na rtech objeví nenucená lehký a zdvořilí úsměv.*Nemusíte se obávat, že bych narušila Váš velkolepí večer. Pokud by ho něco mohlo zkazit, tak fakt, že mě tu neustále budete označovat za civila. Jen klidně to řekněte hlasitěji ať se ještě víc očí otočí.* pronese pevním hlasem a pak svůj hlas o oktávu sníží, tak aby to slyšel jen oni dva.*Mimochodem, když mátě chuť mluvit o mně tak se mnou. Ne s vašim synem, pokud máte chuť mě urážet tak mě. Ale asi přestávám chápat jedno jsem civil, co vám znepříjemňuje večer a mohl narušit plány nebo civil, co nestojí ani za řeč natož s ním mluvit. Dost si protiřečíte pane Hawkstone.* pronese tonem, který ho varuje. Že ona nebo Caleb jeho cílem rozhodně dnes nebudou. Pohledem se podívá ke Calebovi a zdvořile se dotkne jeho předloktí se slovy.*Nechtěl jsi mi ještě něco ukázat?* nadhodí s nadějí, že její narážku pochopí a věnuje ještě krátkou pozornost jeho otci.* O tom jestli přežiju nerozhodujete vy. Přeji Vám dnes hodně štěstí a co se stane stane se pane Hawkstone.* pokud něco Hailey rozhodně nebyla, tak někdo, kdo ze sebe nechá dělat něčí slabost nebo cíl. Možná jí to Caleb bude mít za zlé, že si dovolila promluvit. Ale nesnesla fakt, že jí urážek zaobaleně a i Caleba.*
To je určite pravda. *Prikývne a hľadí na sálu, tiché šumy, rodinné rozboje, vypnuté hrude.. všetci cítili podstatnosť dnešku. Naladenie spoločnosti bolo vypäté, nehľadiac na rasu či kraj, nefilim sa tomuto fenoménu taktiež nevyhli. Obával sa tak, že skutočný boj ešte len vypukne. Jeho tvár tak na moment zdala byť ako z kameňa, ponorená do myšlienok zatiaľ čo si predstavoval možné situácie čo ich čakajú. Z diaľky sa mohol ponášať priam na nehybnú sochu uprostred galérie, aj keď vzhľadom mal od renesančných diel ďaleko.* Áno, mladšie sestry. Ešte bez manželov takže som ich chcel aspoň na chvíľu ochrániť pred náletmi mladých mužov. *Nejeden rod posielal návrhy k dohodám o sňatku, ich meno malo váhu či už išlo o syna či dcéru. Ich šťastie bolo, že sa nezdalo, že otec sa potreboval prikloniť k dohodám a zatiaľ im nechával voľnú ruku. Lyžicu stočí v šálke a s tichým cinknutím si odpije.* Idris má svoje čaro a vo svojej podstate je to domovina nás všetkých. V tejto dobe jedna z mála vecí čo nás skutočné spája. *Usmeje sa smerom ku Kyle, istým spôsobom ju chcel upokojiť avšak zdalo sa, že žena bola rozvážna, priam chladná.* Máte tu ešte nejaké známosti? *Opýta sa nezáväzne skôr zo zvedavosti, chcel vedieť s kým si miešanka dala dole štíty, ak vôbec pred niekým.* Priatelia z mladých čias?
*Caleb cítí, jak mu tělem projede náhlá vlna šoku, když slyší Haileyina slova. To, že se rozhodla promluvit tak otevřeně a odvážně k jeho otci, mu zanechává pocit jemného sevření v hrudi, jakoby jeho sebejistota najednou zakolísala. Sice si vždycky vážil její síly a odvahy, ale tahle situace byla něco úplně jiného. Toto nebylo obyčejné setkání, nebyla to žádná bezvýznamná debata. Tady stál jeho otec, Michael Hawkstone, muž s nespornou autoritou a vlivem, obzvláště v politických záležitostech Spolku. Beze slova natáhne ruku a jemně uchopí Hailey za zápěstí, palcem jí mírně stiskne. Jeho pohled se na chvíli střetne s jejím, a přestože jeho výraz zůstává vnějškově klidný, oči jí jasně signalizují – "Ticho. Teď ne." Otočí se k otci, snaží se potlačit jakýkoliv náznak nervozity a přistoupí k věci s pečlivě voleným klidem, tentokrát bez obvyklého humoru. Protože pod povrchem té ledabylé, flegmatické vrstvy, se nachází i jeho inteligentní a diplomatická schránka, nakolik si ji schovává pro chvíle, jako je právě tato. Calebův pohled se přesune zpět k Hailey na krátký okamžik, ale pak se opět zaměří na svého otce, jeho oči jsou chladné a vypočítavé. Caleb ví, že politická hra jeho otce je komplikovaná, ale pokud tu má stát a hájit svá rozhodnutí, udělá to s rozvahou a jistotou.* Každý nový nefilim je pro nás přínosem, zvláště v této době, kdy se náš svět mění. Možná bychom se všichni měli zamyslet nad tím, co to znamená mít někoho, kdo je ochoten obětovat vše, aby se stal jedním z nás.* Calebův hlas je pevný, ale ani na okamžik neztrácí svou diplomatickou zdrženlivost. Ví, že teď není čas na projevy odvahy nebo vzdoru. Ví, že jakékoli jeho slovo může Hailey stát její budoucnost jako nefilim, pokud se nevyjádří opatrně.* Koneckonců. *Dodá Caleb, jeho tón je nyní měkčí, ale stále vážný.* Možná by ses měl zamyslet nad tím, kdyby to nebyla ochotna podstoupit. A projevit přinejmenším uznání, když ne vděk, že riskuje svůj krk za vyžehlení mých přešlapů a pověst tvého odkazu. *Jeho slova zůstávají viset ve vzduchu jako jemná, ale zároveň neodbytná výzva. Caleb ví, že nebude snadné změnit otcův názor, ale udělal vše, co bylo v jeho silách, aby ho přiměl vidět Haileyinu přítomnost jako akt statečnosti a nikoliv hanby.*
Nezáleží na tom kde sme sa narodili tu sme vždy doma. Jediné miesto kde sa nemusíme pred nikím skrívať. *Prisvečí na jeho slová o domovine a napije sa čaju.* Mám tu stríka ale na oslave nieje. Tieto naškrobené párty ako tomu hovorí niesú nič pre neho. Inak tu mám niekolko známich kolegov zo služby ale to sú len kolegovia. *Odpovie a hneď na to musí potlačiť zachichotanie keď sa znova pozrie ku Gabrielovím sestrám. Práve sa k nim pripojila dvojica mladíkov- Zdá sa že vo svojej úlohe garde trochu zlihávaš. *Podpichne ho.*
*Aj napriek svojim vlastným slovám sám nemal príliš silný vzťah k Idrisu. Prirodzene išlo o krajinu na ktorej mu záležalo avšak pri výbere medzi Inštitútom v ktorom vyrastal a Idrisom jeho voľba by bola nadmieru jasná. Peking bol pre neho záchranné hniezdo, priestor kde vždy počul na chodbách ľahký smiech svojej rodiny a sestier. Teraz keď bola jeho staršia sestra Li Fang matkou po novom sa objavovali aj zvonivé hlásky detí, novej generácie rodiny Tsai. V tomto smere mal isté svetlé nádeje do budúcna, dúfal, že budú schopní im zaistiť život, ktorý si zaslúžia. Pri pohľade na sálu však v tomto tvrdení strácal sebavedomie.* Neviem či by som dnešok nazval práve.. party. *Narovná sa a dopije šálku čaju. Nebol najlepší avšak gurmánstvo ani neočakával.* Už sú sebestačné, predpokladám, že si tú chvíľu svoje sukne obránia aj samé. *Pousmeje sa a prezrie si dvojicu chlapcov.* Ešte sami nevedia k čomu skutočne pristúpili. *Vydrie sa mu z hrudi chrapľaví smiech, pokiaľ niekto v ich pokolení bol ten typ čo by sa bezmyšlienkovo natiahol rukou k úderu boli by to práve ony dve. Len potichu tak pozoroval ako chlapci so stiahnutými chvostami odstúpili a šli radšej k jedlu.* Moja prítomnosť bol asi len prejavom nadbytočnej opatery. *Prizná a pozrie sa smerom k rodine Hawkstone, ktorá sa zdala, že prišla do úzkych.*
*Lotty bola presvedčená, že sa bude musieť zúčastniť tejto ceremonie. Ale tak predsa len sa zúčastní, predsa len to bola jej povinnosť aby sa toho zúčastnila. Mala na sebe čierne šaty, pričom sa snažila pôsobiť, že tam patrí. To že ešte nemala tak vysoké sebavedomie moc nepomáhalo. Akadémia ju vyškoli, že lovci sú nafúkaný a lepšie je pritakať ako sa púšťať do vojny, ktorú by človek prehral. Vojde do Haly trochu neskôr, pričom dala aspoň Sebastianovi vedieť, že sa trochu bude potĺkať, ale nebude robiť blbosti alebo provokovať. To rozhodne nemala v pláne. Trochu sa potĺka pri občerstvení, pričom sa nejako dostane do blízkosti. Caleba s jeho otcom a Hailey, čo fakt dobrá kombinácia nebola. Trochu si vypočuje ich rozhovor, čo smeroval veľmi zlým smerom.* /To neznie moc dobre./ *Pomyslí si a trochu uvažuje, či tam ísť a pomôcť alebo počkať na Sebastiana. Nakoniec sa rozíde ich smerom.* Dobrý večer. *Povie všetkým trom, pričom sa rozhodne, trochu tváriť nezaujato, pretože vie, že by moc zasahovať nemala.* Ďakujem, že sa môžem účastniť tejto udalosti. *Povie smerom ku Michaelovi, pričom sa obráti smerom k Hailey a chytí ju za ruku.* Nechceš si ísť so mnou prezrieť sál? *Opýta sa jej a naznačuje jej, že je lepšie vypadnúť nech to viac nezhorší.*
*Vstoupí do síně dohod a ihned ji zasáhne tíživá atmosféra týhle prestižní události. Brzy si uvědomí, že nemá čas ztrácet se v obdivování dekorací, který ani po kotníky nesahají těm magickým ve Faerii…. Zhluboka se nadechne a drží si pohled upřený přímo před sebe, aniž by přitahovala pozornost…. ví, že by měla zůstat co nejvíc neviditelná. Vlasy má v jednoduchým upnutým culíku. Její černá uniforma lovce stínů bez symbolů či znaků rodu se odlišuje od ostatních, který nesou znak svého rodu s hrdostí a elegancí. Cítí jak se její hruď svírá strachem, ikdyž má svůj výraz pod kontrolou. Hlavou jí probleskují různý myšlenky o tom, koho zde možná potká … spojence i protivníky. Postaví se poblíž jedný z bočních stěn, kde stojí v ústraní, ale stále má dobrý přehled o celý síni. Vidí jak se hosti jemně klaní a potřásají si rukama a konverzují v tlumených hlasech. Nechce na sebe přitáhnout pozornost…. Je tu jen jako formální reprezentant, voják, aby vyjádřila diplomatickou přítomnost a tím splnila povinnost vůči Spolku. Ikdyž stojí v pozadí, její smysly jsou napnutý k prasknutí. Každý pohled, každý pohyb, každý závan vůně kadidla v ní probouzí pocity nejistoty.. A zároveň ví, že zde nesmí udělat chybu. Zůstává teda stát ve stínu, napůl skrytá, s očima upřenýma na přítomné a připravená rychle reagovat, pokud by si její přítomnosti někdo všiml.*
Hej skôr sa to podobá na mínové pole. Prisvedčí a same si je plne vedomá napetia v miestnosti ktoré by sa dalo krájať a čím dalej tím hustlo. Starí odchádzajú... prejde pohladom na konzulku a inkvizitora ...a noví prichádzajú. Len kto tí noví asi tak budú? Spíta sa skôr rečnícku otázku. Jej úvahy nahlas preruší až Gabrielov smiech a rýchlo ju vráti do diania okolo. Keď vidí ako chalani odchádzajú musí sa ich sklamaním tváram sama zasmiať. Jej pozornosť však rýchlo upúta niečo iné. Čo myslíš o čom tam hovoria. Starý Hawkstone sa tvára akoby ho mal trafiť šlak. Ukáže bradov smerom kde stoja Caleb s Hailey a jeho otcom.
*Michael se zamračeně podívá na Caleba, jeho výraz zůstává tvrdý, avšak v očích se na okamžik mihne náznak uznání. Calebova diplomatická odpověď ho zřejmě přiměla alespoň trochu přehodnotit svůj přístup. Přesto jeho pohled sklouzne zpět k Hailey, a ten dřívější náznak měkkosti se ztratí v chladném záblesku nedůvěry. Michael ví, že jakékoliv slabosti nebo nedostatky v rámci nefilim komunity nejsou jen osobní problémy, ale mohou se rychle stát hrozbou pro celý Spolek. A přestože Calebova slova ocenil, Haileyina troufalost mu stále leží v žaludku.*Synu.* Začne pomalu, jeho hlas je hluboký a pevný, jakoby každé slovo mělo svou vlastní váhu.* Tvá slova mají svá opodstatnění.* Na okamžik se odmlčí a pohled jeho ostrých, ocelově modrých očí přechází z Caleba na Hailey. Pokud v jeho výrazu byla chvíli předtím nějaká měkčí emoce, nyní je pryč, nahrazená chladnou profesionalitou a možná i náznakem pohrdání. *Ale. *Jeho hlas je nyní o poznání tvrdší, zaměřený přímo na Hailey. *Každý, kdo se chce stát nefilim, by měl také znát své místo. Zůstat pokorný. Uvědomit si, co to obnáší – přijetí Spolku, plné oddanosti jeho kodexu a pravidel.* Podívá se na ni s pohledem, který by snadno mohl přimět i ty nejodhodlanější k pokusu o ústup.* Naše řady jsou už tak dost narušené pochybnostmi a politickými hrami, nepotřebujeme další potíže.* Přesune se zpět ke Calebovi, lehce přikývne, jakoby chtěl naznačit, že jeho argumenty byly slyšeny a že jsou určité věci, které uznává. Nicméně jeho tvář zůstává napjatá a jeho pohled neústupný. Poté, aniž by se na Hailey ještě jednou podíval, přejde dál, jeho pohled upřený do davu, jakoby hledal někoho jiného, komu by se mohl věnovat. Zejména ve chvíli, kdy je rozhovor narušen mladou nefilim, o které zatím slyšel poskrovnu, a která se zdá být s Hailey známá. Pouze ji přívětivě přikývne na pozdrav a nechá dámy dámami.*
*Nemohla to nechat být, nemohla být zticha šoupat nohama. Ne ona musela zas otevřít tu svoji neukázněnou pusu a říct pravdu, i když to ví všichni přítomní. Sakra. Nemohla své slova vrátit zpět, nemohla se začít ani omlouvat. Jen by to tím mohla zhoršit a dle výrazu Caleba pochopila jak chyba to byla a možná proto poraženecky klopí pohled. Lehce a ošije a lehce couvne o krok zpět. Semkne rty do úzké linky. Pochopila kde je její místo a mělo by být. Vzadu a v tichosti. Nedovolila si ze svých úst vyřknout další slova, ani ve chvíli kdy jeho otec opět promluvil. Kdy vlastně jí s jasným uvědoměním Caleb zachránil tu její civiliskou zadnici před problémy, které mohli nastat, ale ani to neznamená že všechny problémy jsou vyřešeny. Můžou být řešeny později. Její nepokora a drzost. Zatne čelisti a tiše poví.*Máte pravdu Pane Hawkstone.* vic nepoví. Jen Caleb vedle ní mohl slyšet jak skřípe tiše zuby, aby držela jazyk za zuby. Ale neštěstí přijde Lotta, aby jí zachránila z této dusné atmosféry.*Ráda, děkuji. poví a přidá se k ní mezitím se zdvořile s obouma rozloučí a přidá se raději k Charlott. Kdy jsou dost daleko od nich tiše poví. *Můžeme o tomto incidentu s nemluvit nebo dělat, že nebyl? Vím, že to byla chyba.* vydechne tiše. Jenže když šlo o Tobiase nebo Caleba jednoduše nepřemýšlela racionálně a to byl její problém. Který by mohl v budoucnu přerůst v pohromu.*
*Seojun svojho brata ignoroval, keďže sa ho snažil vyprovokovať k bitke, ale on o ňu nemal záujem. Nie na verejnosti. V súkromí si mohli robiť, čo chceli, ale na verejnosti sa mali obaja chovať, tak aby neboli moc zlý. To ale neplatilo u jeho brata Sang-wona, ktorý rozhodne mal v pláne ho vyprovokovať.* Ako keby si bol v niečom lepší. *Ofrkne mu jeho brat, pričom sa na neho Seojun iba pozrel, že ho naozaj zaškrtí, ale oprie sa do nich ich mladší brat.* Prestaňte s tým. Tu nie. *Pričom Seojun mu len kývne, že chápe a nechá to tak. Tým sa ale jeho pohľad uprie na lovca, ktorý určite nechcel byť videný, pretože sa schovával v tieňoch. Čo pre neho pôsobilo oveľa viac nepríjemnejšie ako rozhovor s rodinou. Kývne rukou, pričom sa vyberie smerom k žene, ktorá celkom určitý čas spôsobila rozruch. Počul o nej a aj vedel ako vyzerá, keďže sa o také veci musel zaujímať, keďže mu ich hodili na krk. Povzdychne si a prihovorí sa Grace, keďže moc dobre neurobila, že sa objavila takýmto štýlom.* Schovávať sa je hlúposť, keď všetci vedia ako vyzeráte. *Povie jej, pričom upozorní na to, že to nebol dobrý nápad.* Lepšie by im bolo ukázať, že ste niečo dokázala. *No aj keď možno hej, ale pre neho to nič neznamenalo. Zovrie pery, pričom ich ohrnie, pretože tu skutočne nie je rád.* /Radšej by som lovil démonov, ako sa baviť na takomto mieste./ *Pomyslí si, pričom sa venuje opäť Grace.*
*Caleb se v duchu uvolní, když Hailey pochopí jeho jemný signál a nakonec ustoupí od dalších slovních výměn. Uleví se mu i nad tím, že jeho otec – přestože pevný a neústupný – nemá zcela zavřené oči a uši vůči argumentům, které mu předložil. Přinejmenším byl ochoten Calebova slova zvážit, což nebylo vždy samozřejmostí. Caleb si na okamžik dovolí letmý úsměv, když vidí, jak jeho otec pokračuje dál ve své neústupné cestě za kontrolou, zatímco Charlotte mezitím odvádí Hailey někam stranou. Než se však stačí plně uvolnit, všimne si, že jeho otec stále něco – nebo spíš někoho – vyhlíží. Caleb přejede pohledem po místnosti, zvědavě se rozhlíží, aby zjistil, koho to otec hledá. V ten moment mu zrak sklouzne na postavu, kterou by za normálních okolností snad ani nevnímal, kdyby nebylo její podoby, která mu připadá až příliš známá. Grace. Myslel si, že je mrtvá. Že zmizela navždy, když před rokem beze stopy zmizela a po ní nezůstalo jediné hlášení ani zpráva. Myšlenka, že je Grace naživu, v něm okamžitě vzbudí zmatek a rozhořčení. Bez dalšího zaváhání zamumlá směrem k otci, aniž by čekal na jakoukoli odpověď.* Pokud mě omluvíš.* Otočí se a okamžitě zamíří směrem k Grace, pohyb rychlý, ale kontrolovaný. Jak se přibližuje k postavě, kterou považoval za mrtvou, jeho kroky se zpomalují, jakoby si stále potřeboval ujasnit, jestli to, co vidí, je skutečné nebo jen nějaký podvod. Jakmile k ní dorazí, zastaví se a jeho hlas je pevný, ale skrývá v sobě nevyřčený hněv a zmatek.* Myslel jsem, že jsi mrtvá.* Pronesl bez jakýchkoli okolků, přičemž jeho oči prozrazují směsici otázek, které se mu hromadí v hlavě. Stále udržuje svůj obvyklý klidný tón, ale je zřejmé, že tahle situace ho zasáhla hlouběji, než by chtěl dát najevo.* Co tu děláš? Kde jsi byla celý rok? *Zadívá se na ni, jakoby se snažil vyčíst odpovědi přímo z jejího pohledu. V tom afektu naprosto přehlédne, že byla doposud zapředena do konverzace s novým přírůstkem Institutu, kterého ještě neměl příležitost osobně přivítat.* Omlouvám se za mou nezdvořilost. *Kývne na podzrav Yeomovi, ale v tento překotný moment se nezdá vhodný na formální představení.*
*Lotty sa pousmeje na Hailey, pričom vie že nebolo jednoduché sa postaviť niekomu takému. Sama to zažila a tiež sa moc nezachovala milo pred radou. Zatiaľ čo Hailey mala iba problém s Mikailom, tak Lotty sa pustila do inkvizitora, čo bolo oveľa horšie. Pokrúti hlavou a povie jej.* Spravila som väčšiu blbosť, takže viem aký je to pocit. *Povie jej, ale nehovorí nič, čo by jej pomohlo.* Môžem niečo poradiť? *Navrhne jej.* Lepšie je si to myslieť v hlave, pričom sa chovať priamo naopak. To som sa naučila na akademii, kde som mala problém s inými lovcami. Slová nie vždy všetko vyriešia, keď sú povedané v hneve. *Povie je, pričom aj ona si začala dávať pozor na to, čo hovorila.* Ako keby to neexistovalo. *Povie jej s úsmevom, pričom zmení tému.* Dáš si niečo na pitie? To pomôže, aby si si nevšímala pohľadov, ktoré sa upierajú. *Sama ich nemala rada, pričom pár členov rady sa na ňu pozerali, keďže ju spoznali z jej riešenia, ktoré nebolo moc príjemné. Radšej sa im vyhýbala.*
*Podívá na Seojuna který k ní právě přišel a zdá se být milý... a pokusí se potlačit svojí nepřirozenou nervozitu. Zhodnotí ho rychlým pohledem a uvědomuje si, že má bystrý zrak a očividně mu nic neuniká. Na jeho slova o schovávání odpoví mírně odtažitým, ale přátelským tónem.* Díky za radu. *Řekne s malým úsměvem a krátce kývne, jakoby si chtěla udržet odstup, ale zároveň ocenit jeho upřímnost.* Jen plním své povinnosti… ale máte pravdu, možná bych ...* V tom však její pohled sklouzne ke Calebovi, který se k nim blíží rychlým, avšak kontrolovaným krokem. Ihned si všimne, že nevypadá vůbec spokojeně. Srdce se jí trochu zrychlí, protože si není jistá jak tahle nečekaná konfrontace dopadne. Jeho pohled je pevný, ale v jeho očích zahlédne něco hlubšího ... rozhořčení, možná i zmatek. Když je Caleb u nich, zhluboka se nadechne a rychlým pohledem se podívá na Seojuna čímž Calebovi naznačí, že tahle konverzace možná není vhodná pro další uši. Když Caleb pronese svoje první slova bez obalu, což ji zasáhne, odpoví s lehkým nádechem sarkasmu a pokousí se odlehčit situaci.* Taky tě ráda vidím. *pronese s trochu ironickým úsměvem, i když uvnitř cítí napětí.... Calebova reakce ji trochu znervózňuje, ale doufá že si uvědomí, že teď nemůže být zcela otevřená.. že nemůže mluvito ničem nahlas. Její pohled zůstává na něm upřený, tichá prosba o pochopení, že svoje slova nemyslí vážně.*
*Joshua se na moment zastaví, když mu Yasmine Elderhood odpoví, a jeho rysy zůstanou klidné, přestože v jeho pohledu probleskne náznak pobavení. Jeho ústa se zformují do jemného úsměvu, který však působí stejně chladně a odtažitě, jako by byl z mramoru. To, jak Yasmine promlouvá o síle a důstojnosti, jej jen utvrdí v jeho přesvědčení, že Spolek potřebuje výraznou změnu – a to především v tom, co se týče přístupu k podsvěťanům. Vidí v jejích slovech sentiment a falešnou víru ve staré hodnoty, které podle něj již dávno ztratily na významu. Zaregistruje i osobu, o které slyšel. KYLU Grayraven.* /Ohavnost./ *Joshua si dovolí krátký pohled na Kylu, jeho tvář se zkroutí do znechucené grimasy. Jeho oči však zůstávají klidné, téměř ledově chladné. Pomalu, jako by si vážil každého slova, odpoví.* Ctihodnosti. *Řekne s pokorným skloněním hlavy, ale jeho tón je lehce ironický, jakoby jen přehrával roli zdvořilého účastníka ceremonie. *Vaše slova jsou opravdu inspirativní. Odpovědnost, důstojnost, soudržnost – to jsou krásné ideály. Nepochybuji, že pro Spolek a naše budoucí vůdci budou mít význam. *Jeho úsměv se rozšíří, ale oči zůstávají tvrdé, jakoby si plně uvědomoval, že jeho skutečný názor by mohl vyvolat u Yasmine nepříjemné reakce.* Ovšem někdy je třeba jít ještě o krok dál. *Dodá tiše, jeho hlas má v sobě téměř hadovitý tón. * Někdy nestačí držet se pouze starých hodnot. Musíme si připustit, že svět se mění, a musíme být připraveni reagovat, abychom nebyli zaskočeni. Spolek potřebuje vedení, které je připraveno čelit novým výzvám a přetvářet staré struktury tak, aby sloužily našim skutečným potřebám.* Joshua si dá záležet, aby jeho slova nezněla jako otevřený útok na její víru ve stabilitu a tradiční hodnoty, přesto v jeho řeči zaznívá náznak kritiky, tak jemný, že ho nelze snadno vyčíst. Na okamžik se rozhlédne po Síni Dohod a v duchu si představí, jak by vše mohlo být jiné pod jeho vedením. Jeho pohled zůstane na okamžik na Calebovi, ačkoli se zdá, že mladý Hawkstone má vlastní problémy, jak se zaměřuje na ženu, o které Joshua též slyšel, po svém boku.* Dnešek je však o oslavě. *Řekne s mírným úsměvem, jakoby jen mezi řečí. Jeho hlas se vrátil k vlídnému tónu, který může na povrchu působit laskavě, avšak každý jeho detail zrazuje chladnou vypočítavost. *Doufám, že dnešní večer Spolku připomene, že pravá síla nespočívá jen v jednotě, ale také v neústupné vůli přizpůsobit se. Možná právě proto máme dnes tuto příležitost setkat se a oslavit - změnu.* Joshua přikývne Yasmine jako na závěr své řeči, přičemž jeho pohled je neproniknutelný a bez přímého výrazu – jen ledový klid a chladná jistota muže, který má vše naplánované do posledního detailu. Ví, že Yasmine nemá ponětí, jak daleko je ochoten zajít, aby Spolek vedl směrem, který on považuje za správný.*
*Bolo to už dlho, čo nevidel svojich kolegov z New Yorku, ale vedel, že dnešným dňom nastal čas sa vrátiť. Aj tak sa stretnutia zúčastniť musel, takže sa aj s celou rodinou vychytali, načo sa presunuli do Idrisu cez blízky portál. Po svojom pravom boku mu kráčal mladší brat, po ľavom mladé dievčatko menom Luna, ktorú si Sunil adoptoval potom, čo jej rodičia zahynuli v boji. Zvyšok rodiny kráčal pred nimi alebo za nimi, keď do hlavnej miestnosti vošli. Hneď pozeral, či niekde nezahliadne niekoho, koho z Ameriky pozná, ale zatiaľ sa držal v úzadí pri rodine. Nervózne si povzdychne, a prehrabne si prstami skrátené vlasy.*
*Do siene vstúpil s mysľou vyostrenou a pohľadom, ktorým by možno aj vraždil, keby sa to dalo. Nie je znova pripravený na tieto formality a očakávania, hlavne nie po sklamaniach, ktoré dokázal vytvoriť nie len lovcom, ale aj rodine. Možno to znie, že príliš dramatizuje, ale ťažoba volieb a celého tohto veľkého slávnostného stretnutia robí aj z obyčajnej diskusie dramatický výstup v divadle. Vie, že musí mať istý krok, bradu zdvihnutú a sledovať, počúvať, vnímať svoje okolie. Vyhýbal sa pri tom pohľadom, ktoré by mu mohli priviesť nechcenú spoločnosť, keby s nimi nadviazal očný kontakt. Jeho červené sako s čiernym rolákom pod tým, sú pomaly ako kazajka, z ktorej sa chce vyškriabať a vrátiť sa do svojich pohodlných kožených topánok a tréningovým paliciam. Pri tom, aký veľký muž to je, snaží sa nevynikať, a skoro mu to aj vychádza, nebyť toho, ako zahliadne CALEBA a HAILEY a jeho reakcia je skoro až počuteľná, pretočiac očami do strany. Radšej tak sleduje hlavné body diania a tak nejako si v hlave celý ten čas preberá, kto bude následovník a čo to zmení. Či vstupujú do temnej éry, alebo tej zlatej. Či budú veci pri starom, alebo sa úpadok Spolku o to viac urýchli. Nie je si istý, koho chce vidieť v pozícii Inkvizitora a Konzula, ale je jasné, že to môže zmeniť príliš veľa vecí, na ktorých teraz stoja jeho dni. A či sa ako člen Rady bude musieť podriaďovať horším mysliam, než stretol doteraz.* /To ešte len uvidíme. Každopádne čo by malo byť, tak sa stane./ *Napadne mu, snažiac sa udržať svoju pozornosť iba na jednom bode, nerozptyľovať sa spoločnosťou, okolím, alkoholom, alebo samotnými myšlienkami, čo mu ako bláznivé skáču do hlavy.*
*Yasmine se mírně pousměje, když Joshua dokončí svou řeč. Na okamžik si ho pozorně prohlédne, její oči jsou klidné, avšak v jejich hloubce se skrývá sotva znatelný stín nelibosti. Jeho slova o změně, o přizpůsobení, jí zanechávají mírnou pachuť. Ví, že Joshua bude za okamžik vyhlášen jako nový Inkvizitor, a přestože vždy respektovala rozhodnutí Rady, tato konverzace ji rozhodně nepřesvědčila o tom, že by mu s radostí předávala otěže moci. S diplomatickým úsměvem nakonec přikývne.* Pane Fairlaw. *Pronese zdvořile, její hlas je jemný a klidný. *Vaše slova jistě budou rezonovat v nás všech. Děkuji vám za váš pohled.* Na okamžik skloní hlavu v pozdravu, poté však o krok ustoupí a rozhlédne se po Síni Dohod. Cítí, jak se v místnosti pomalu usazuje očekávání, napětí visí ve vzduchu, jako by všichni přítomní tušili, že významný okamžik je na dosah. Zhluboka se nadechne a vědomě si zachová klidnou, vlídnou tvář, zatímco se vydá směrem k čelu ceremonie. Jakmile dorazí na pódium, gestem ruky si vyžádá ticho a všechny oči se okamžitě upřou na ni. *VÁŽENÍ ČLENOVÉ SPOLKU. *Začne klidným, ale autoritativním tónem, který má moc upoutat každého v místnosti. *Děkuji vám všem, že jste dnes zde, abychom společně oslavili významný okamžik v historii našeho Spolku. Stojíme zde jako zástupci všech rodin nefilim, sjednoceni v naší misi chránit tento svět před temnotou, která ho ohrožuje.* Yasmine se krátce odmlčí, nechává svá slova doznít a sleduje, jak přítomní napjatě naslouchají. *Pozice Konzula není jen funkcí nebo titulem, ale především závazkem, který jsem přijala s hlubokým respektem k našim hodnotám, k našemu odkazu. Všichni jsme zde proto, že věříme v sílu Spolku, v loajalitu, kterou jsme přísahali, a v závazek chránit svět, i když to znamená, že často musíme čelit nepředstavitelným výzvám. *Její pohled jemně sklouzne po všech přítomných a na okamžik se setká s očima Joshuovy, než se vrátí zpět ke všem ostatním. *Nefilim nejsou silní jen svou oddaností, ale především jednotou, kterou máme navzdory všem rozdílům mezi námi. Ať už jde o odhodlané bojovníky z Institutů nebo o moudré členy Rady, každý z vás zde představuje důležitou část našeho společenství. Snad mohu v této chvíli říct, že život ve službě Spolku v pozici Konzula nebyl pro mne pouze povinností, ale především ctí. *Yasmine znovu přikývne, její pohled se zaleskne náznakem slz, avšak její hlas nabere opět sílu, když přidá závěrečná slova. *Dnes však je čas, abychom se ohlédli za tím, co jsme dosáhli, a přivítali ty, kteří nás povedou vpřed. Než ale oznámím výsledky, ráda bych předala slovo našemu Inkvizitorovi, Mikaelu Rougerenardovi, aby s vámi sdílel svá závěrečná slova. *Yasmine se otočí směrem k Mikaelovi Rougerenardovi a lehce pokyne rukou, aby jej pozvala na pódium. S nepatrným úsměvem na rtech ustoupí stranou, uvolňujíc mu místo, a se zdvořilostí ho vyzývá, aby nyní promluvil před všemi přítomnými.*
*Pobavene ju sleduje, pretože vidí, že je nervózna a jemu je to absolútne jedno, z ktorého dôvodu to je. On jej ale nedával radu. Lovci boli supi pripravený kohokoľvek zdrbať, keď nevyhovoval podmienkam. Má byť pripravená na to, že lovci ju nenechajú na pokoji. Nie keď vedia aké riziko predstavuje. On si to veľmi dobre uvedomuje, preto sleduje jej reakcie a slová, ktoré mu potvrdzovali, že sa nehodila k nim. Bola jednou z nich, ale nemala to chovanie, ktoré by potrebovala.* Povinnosti sú jedna vec. Ja som tu tiež z povinnosti a nebavím sa vôbec. *Povie jej, pričom keď sa pridá Caleb je mu jasné, že si to ešte viac užije, pretože jej chovanie sa zmenilo ešte viac. Ak nechcela ukázať, že niečo spolu mali, tak to nemala robiť tak okato. Jej ironický pozdrav ho dostal. On len kývne takisto na pozdrav Calebovi, ale rozhodne sa odmietne pohnúť preč.* /To vyzerá ako nejaké drama. Ako keby som pred chvíľou neodišiel z jedného do druhého./ *Pomyslí si a na jej výraz len mykne plecami.* Nie na darmo má väčšina Soulských lovcov neznáša. *Povie.* Ja nie som práve z tých najmilších. *Pričom jeho pohľad sa zmení na chladný, aký mal obvykle. Od jeho smrti parbataia nebol práve osobou, s ktorou by ste chceli spolupracovať. Hlavne bol nepríjemnejší ako obvykle.* Je jedno kto bude konzul. Aj tak sa nič nezmení. *Povie vlastnú poznámku, keď sa otočí smerom, kde rozprávala aktuálna konzulka, ktorá už ňou čoskoro nebude.*
*Rougerenard klidným, avšak autoritativním krokem přistoupí k pultu. Stále ve své charakteristické šedé róbě, která se díky světlu vrhá do různých odstínů, se postaví před shromáždění a rozhlédne se po Síni Dohod. Jeho oči, chladné a pevné, přejedou přes řady nefilim a zástupců hlavních rodů. Mikael vždy věřil v pevnou ruku, v neústupnost a v sílu, a jeho výraz to odráží. Pomalu si rozloží své poznámky na pult, vyrovná je a po krátké odmlce začne číst připravený projev.* Dámy a pánové, vážení členové Spolku.* jeho hlas je pevný a důstojný, nesoucí se místností s naprostou jistotou. *Než začnu, rád bych poděkoval naší ctěné Konzulce, Yasmine Elderhood, za její laskavá slova a především za její neúnavnou službu Spolku. Vím, že ve své roli působila s důstojností a oddaností, kterou mnozí z nás obdivují. *Jeho oči na okamžik spočinou na Yasmine a přikývne jí s výrazem respektu, poté se však jeho pohled opět upře na shromáždění. *Dnes stojím před vámi, abych se rozloučil s pozicí Inkvizitora, funkcí, kterou jsem nesl s hrdostí a vědomím hluboké odpovědnosti. Sloužit Spolku v této roli bylo nepochybně jedním z nejdůležitějších a nejnáročnějších období mého života, ale také obdobím, které mi přineslo obrovské uspokojení a příležitost postavit se před výzvy, které zpevnily naši komunitu. Přede mnou dnes stojí vznešení potomci naší tradice, a když se ohlédnu zpět na dobu svého mandátu jako Inkvizitora, nemohu necítit hlubokou hrdost na to, co jsme společně dokázali. Jsem hrdý na jméno rodu Rougerenard, který nesl tuto zodpovědnost s odhodláním a bezchybností, jaká se od nejstarších linií nefilim očekává.* Jeho hlas je pyšný jako páv, téměř triumfální, když pokračuje dál.* Za mého mandátu jsme stáli pevně a neústupně tváří v tvář mnoha nebezpečím. Podařilo se nám porazit víly v Zimní válce – konfliktu, který mnozí považovali za nevyhnutelný – konfliktu, který si žádal pevnou ruku a neústupnost vůči kompromisům. To bylo mé rozhodnutí a mé kroky, které vedly k tomu, že naše řady zůstaly silné a neporušené. Také jsme obstáli v těžké zkoušce během démonické nákazy, známé mezi lidmi jako COVID-19, která zasáhla celý svět. A přestože démonická přítomnost ohrožovala náš svět více než kdy jindy, byl to můj přístup, mé směrnice, které zajistily, že se Spolek nevzdálil od své mise. Zajistili jsme, že každý nefilim věděl, co má dělat, a že neexistuje prostor pro chaos.* Mikael se na okamžik odmlčí, jakoby chtěl nechat svá slova doznít v myslích všech přítomných. Jeho hlas se nyní zdá být téměř radostný, když mluví o své vlastní roli v historii Spolku, nechává svou osobní hrdost probublat na povrch. Jeho oči se setkají s pohledy některých přítomných, a v jeho výrazu je cosi výhružného – jako by se opovažoval kohokoliv z nich zpochybnit jeho zásluhy.* A nyní, s vědomím, že jsem splnil svou povinnost na nejvyšší úrovni, předávám slovo zpět naší ctěné Konzulce, Yasmine Elderhood, aby oznámila výsledky této významné volby. Ať Spolek pokračuje v síle, kterou jsem mu po svém odchodu zanechal.*Ukloní se formálně, jeho oči stále plné pýchy, a ustoupí stranou, přičemž jeho výraz jasně říká, že tento okamžik považuje za své osobní vítězství a že jeho odkaz v Spolku bude trvat navždy. S těmito slovy ustoupí o krok zpět, lehce se ukloní a uvolní pódium Yasmine Elderhood, zatímco jeho pohled zůstává přísný a nesmlouvavý. Mikael Rougerenard ví, že nastává nový čas, ale v jeho srdci zůstává hluboká hrdost na vše, čeho dosáhl během svého mandátu.*
*Yasmine Elderhood sleduje, jak Mikael Rougerenard dokončuje svůj proslov a s pýchou a triumfem ustupuje z pódia. Když si s ním vyměňuje místo, její klidný, diplomatický úsměv zůstává nedotčený, ale v jejích očích se mihne stín pochybností. Nepřekvapilo ji, že si Mikael přisvojil zásluhy za každý triumf, každé vítězství, jako by byly výhradně jeho přičiněním. Mírně přikývne, jako by si v duchu říkala, že přesně takový proslov od něj očekávala. Znalost jeho pýchy a potřeby uznání ji však nezastaví; chápe, že i jeho způsob vedení měl svůj význam, i když pro ni osobně měl ten přístup k jednotě nefilim daleko jiný nádech. Jakmile zaujme jeho místo za pultem, nechává chvíli ticho rezonovat místností, aby přítomní mohli strávit Mikaelova slova. Poté se mírně nadechne a znovu zvedne pohled k publiku, přičemž její klidný a vlídný hlas pronikne tichem.* Vážení členové Spolku.* Začne, její tón je tichý, ale pevný a autoritativní.* Dnešní ceremonie se chýlí ke svému vrcholu, a je mi ctí, že mohu oznámit rozhodnutí Rady, která s pečlivostí a rozvahou zvolila naše nové vůdce. Vůdce, kteří povedou Spolek do nové éry a zajistí, aby náš odkaz a závazek chránit tento svět zůstal neotřesen.* Její pohled se jemně posune mezi hosty a na okamžik se zastaví na několika významných tvářích – rodinách, které představují sílu a historii Spolku. Každý pohled odráží její hlubokou úctu a zároveň jemné povzbuzení. Yasmine věří, že jednotu a sílu nelze prosazovat jen přísností; pro ni je to závazek, který je zakořeněn v každém z nich. * Jménem Spolku oznamuji, že Rada rozhodla, aby mou pozici Konzula převzal muž, jehož jméno je v naší historii hluboce zakořeněné, a jehož rod si získal respekt díky dlouholetým zásluhám a odhodlání chránit naši věc. Vážení členové Spolku, Konzul – Michael Hawkstone.* Yasmine odmlčí na krátký okamžik, aby nechala doznít potlesk, který zaplňuje Síň Dohod. Pohledem zachytí Michaela Hawkstona, který stojí v publiku s neochvějným klidem a sebevědomím. Jakmile se potlesk utiší, Yasmine se znovu ujme slova, tentokrát její tón zněl více formálně, avšak stále klidně.* Funkce Inkvizitora, pozice, která si žádá železnou disciplínu, pevný morální kompas a bezmeznou loajalitu Spolku. Rada vybrala někoho, kdo má hluboké pochopení pro hodnoty naší společnosti, někoho, kdo neuhne, když přijde čas na nelehké volby.* Její pohled se zastaví na Joshuy Fairlawovi, který stojí s nevyřčeným triumfem v očích, jako by se na tuto chvíli připravoval dlouhé měsíce.* S velkou důvěrou a odhodláním Rada jmenuje novým Inkvizitorem – Joshua Fairlaw.* Tentokrát je reakce publika smíšená, zatímco potlesk se pomalu rozléhá prostorem. Yasmine vnímá, že někteří z přítomných přivítali toto jmenování s jistou rezervovaností, zatímco jiní nadšeně tleskají novému Inkvizitorovi. Snaží se udržet svůj výraz neutrální, ale v jejím pohledu lze číst drobnou stopu klidu, jako by i ona přijímala tuto volbu s určitou obezřetností. *Děkuji vám všem za vaši oddanost a přítomnost zde dnes večer. Společně budeme pokračovat v boji za naši věc a v posilování jednoty Spolku. Děkuji. *Yasmine mírně přikývne, uzavře svůj proslov a ustoupí stranou, aby přenechala prostor novým vůdcům, kteří nyní ponesou břímě zodpovědnosti za osud Spolku.*
Nyní mají vaše postavy prostor na reakce. Inaugurační projevy budou herně za 2 hodiny - v reálném čase až zítra dopoledne. Pokud musíte ze hry odejít, můžete se odebrat ze Síně Dohod - Quest bude stále započítán. Můžete ve hře pokračovat i zítra a pozítří.
*Rozhovor s Kylou aj keď pomerne príjemný bol prerušení oficiálnymi výsledkami. Naznačil jej tak, aby sa obaja stíšili a letmo skočí pohľadom k svojmu otcov. Aj napriek svojmu veku na ňom nikdy neboli vidieť vrásky, avšak teraz si všimol slabú čiaru, ktorá sa mu vytvorila na čele. Slová oboch figúr sa mu dostávali pod kožu, bolo očividné, že rečníctvo im nebolo cudzie. Sám cítil, ako mu v pľúcach slabo stojí vzduch, obával sa nadýchnuť akoby každý ďalší pohyb pľúc spôsoboval pálenie. Pri vyslovení mien, akoby v Sále padla lavína, slov, citov, emócií, potlesku. Gabriell v tomto momente len tlieskal spolu so sálou, avšak jeho pohľad smeroval k jeho otcovi. Tvár mal nečitateľnú, sám nevedel uznať či je s výsledkom spokojný, alebo nie.* Ospravedlňujem sa, avšak je na mieste sa pripojiť k zvyšku rodiny. Stretneme sa v New Yorku Kyla. *Povie a jemne sa pokloní, jeho krok sa už nezdal tak ladný, ako pri príchode. Ruky mal však stále pevne prepletené pri hrudi. Pripojil sa tak ku svojmu otcovi. Práve teraz bolo potrebné pri ňom ostať našľapovať v jeho tieni, avšak vedel, že jeho návšteva nebude príliš dlhá.*
*Calebova tvář se zkřiví do lehkého zamračení, když zachytí ten sarkastický tón v Graceině hlase. Jeho pohled se na chvíli zúží, nechápaje, proč si z něj v takové chvíli dělá legraci, když tu málem obživla přímo před jeho očima. Neviděl ji celý rok a neměl tušení, kde byla nebo co dělala. Tohle nebylo místo ani čas na hraní her. Všimne si však drobných náznaků nervozity v jejím postoji, v očích, které na něj prosí o pochopení. A když k tomu Yeom přidá svou pobavenou poznámku, Caleb si uvědomí, že možná ani Grace nechce, aby to celé bylo tak nápadné. Caleb se nadechne, potlačí frustraci, která se v něm hromadí, a zatne čelist, aby nevybuchl. Jeho pohled přejede na Yeoma, který si neodpustí cynický komentář o tom, že se nic nezmění, ať už bude nový Konzul kdokoli. Calebovy rty se lehce otevřou, jako by měl v úmyslu něco říct na jeho slova, ale v tu chvíli začne mluvit Yasmine Elderhood, a Caleb se rozhodne mlčet. Postaví se vedle Grace, lehce se k ní nakloní a zašeptá s výrazem, který nelze ignorovat.* Tady jsme ještě neskončili. *Řekne jí tiše, ale důrazně, a přitom se narovná, aby sledoval průběh ceremonie. Poslouchá Yasminein proslov s upřímnou pozorností, váží si jejích slov o jednotě a závazku. Cítí, že s jejím odchodem Spolek přijde o klidnou sílu, kterou Yasmine představovala, ale zároveň je mu jasné, že ona tuto pozici nepovažovala za břímě, ale za čest. Když pak na pódium přistoupí Rougerenard a Caleb slyší jeho pyšný tón, lehce protočí oči a snaží se potlačit vnitřní znechucení. Rougerenardovy úspěchy jsou vykreslené tak, jako by to byly jeho osobní triumfy, a ne společné snahy Spolku. Caleb ví, že Rougerenard byl vždycky ten typ, který si na pýchu nepotrpěl jen v skrytu mysli, ale přenášel ji i do svého působení. Poté však Yasmine oznámí výsledky voleb a Calebovy oči se rozšíří, když slyší jméno svého otce jako nového Konzula. Krve by se v něm nedořezal. Naprázdno polkne, jeho mysl na okamžik zcela vypne, když si uvědomí, co to znamená. Na jednu stranu ví, že jeho otec může být pevný vůdce, ale zároveň je Caleb svědkem všech chladných rozhodnutí, která Michael udělal. Přesto to stále považuje za lepší volbu než Joshuu Fairlawa jako Inkvizitora. Když jeho jméno zazní a Caleb vidí reakci davu, je mu jasné, že Spolek se zřejmě dočká tvrdého režimu. Fairlawova pověst radikála mu je dostatečně známá, a Calebovy obavy jen sílí. Jakmile projev skončí, Caleb nečeká na inaugurační proslovy. Jako kdyby vysvětlení od Grace bylo v tuto chvíli důležitější než poslouchat další slova jeho otce, který právě převzal jednu z nejvýznamnějších pozic ve Spolku. Lehce se ohlédne k Yeomovi a zhodnotí, že zůstávat zde už není nutné. Otočí se ke Grace, pevně jí uchopí za zápěstí, tentokrát s rozhodností a beze slov, a rychle jí naznačí, aby šla s ním.* Potřebuju na vzduch. *Oznámí nahlas před Yeomem, ačkoli je to jasná výmluva. Bez dalšího vysvětlování rychlými kroky se vzdaluje od Yeoma i celé ceremonie. V jeho pohledu je náznak vzteku, frustrace a touhy po odpovědích, které mu Grace dluží.*
*Poslouchá slova Seojuna a přitom se snaží vnímat jeho náladu… Vidí v něm jistou rezervovanost, ale taky zahořklost, kterou nedokáže úplně přehlédnout. Chvíli mu hledí do očí jako by mu chtěla odpovědět na něco nevyslovenýho.. chce navrhnout že by si to mohli zpestřit, ochutnat tu hromadu jídla.. nebo prostě jen uzavřít sázky, ale nakonec si to rozmyslí. Jen přikývne a lehce se usměje.* Díky za názor. *Odpoví nakonec klidně, ale její hlas je podbarvený únavou… jakoby byla unavená nejen dnešním večerem, ale celou svou pozicí v tomto světě. Její pohled sklouzne ke Calebovi, který se k ní naklání a důrazně jí připomíná, že jejich rozhovor neskončil. Potlačí tichý povzdechnutí a na okamžik zavře oči, aby našla vnitřní klid. Ví, že tenhle moment nemá kam utéct ani jak se vyhnout tomu, co Caleb nepochybně chce slyšet. Poslouchá projev Yasmine Elderhood, jehož slova o jednotě v ní probouzí smíšený pocity. Přitom si nemůže pomoct, ale všimne si Calebova pohledu při jmenování jeho otce novým Konzulem. Michael Hawkstone. V jejím pohledu se objeví stopa smíření jako by se s tím rozhodnutím už dávno vyrovnala, protože nic jiného jí asi ani nezbývá… Chce Calebovi gratulovat, ale ve chvíli kdy otevře ústa, ucítí jeho pevný stisk na svým zápěstí. Věnuje Seojunovi omluvný pohled, jakoby mu chtěla naznačit, že tahle rozmluva bude muset pokračovat jindy. Následuje Caleba mimo dav, stranou od ceremoniálního shonu a jakmile jsou dostatečně daleko Grace se zastaví…vytrhne se z jeho sevření a postaví se mu čelem, s pohledem plným tichýho odhodlání.* Nejsem dítě.. Calebe. *Mne si rukou zápěstí, ale moc dobře ví že on čeká jiný odpovědi… který mu nemůže dát.* Já.. o tom nemůžu mluvit. Ne po dnešku.. už vůbec. *Její pohled na chvíli změkne jako by chtěla ještě něco dodat, ale nakonec si to rozmyslí.*
*Caleb se zastaví až v tichém koutku, kde je dostatečně daleko od ostatních hostů a jejich zvědavých pohledů. Pustí Graceino zápěstí, ale jeho ruka na okamžik zůstane na její paži, jako by si nebyl jistý, jestli ji má pustit úplně. V jeho pohledu je stále rozhořčení, ale zároveň i únava. Tento večer, ceremonie, novinky o otci a Joshua Fairlaw jako nový Inkvizitor – všechno to se na něj začíná pomalu valit jako těžký balvan, a Caleb si uvědomuje, že to přece jen nebylo tak lehké přejít, jak si myslel. Odvrátí na okamžik pohled a dlouze vydechne, než se podívá zpět na Grace, tentokrát s o něco klidnějším výrazem. Vidí, že ona sama v sobě má nějaký vnitřní neklid, a přestože by měl podle všech svých zásad chtít od ní odpovědi ihned, cítí, že jeho vlastní únava a frustrace tohle jen komplikují. Trochu změkne, tón jeho hlasu je méně strohý než před chvílí, ale stále pevný.* Víš, Grace.* Začne tiše, jako by vážil každé slovo. *Nedokážeš si ani představit, co mi proběhlo hlavou, když jsem si myslel, že jsem ztratil dalšího nefilim.* Dá si ruce v bok a skloní hlavu, jakoby se na okamžik ponořil do myšlenek. Myslí na svého bratra, který se trápil, na Institut, který zoufale potřebuje každého nefilim ochotného se vrhnout do New Yorku - místa s největší démonickou aktivitou. Na chvíli se odmlčí, jakoby čekal, že mu Grace nabídne nějaké vysvětlení, a mezitím se pomalu opře o nejbližší stěnu. Cítí, že únava z něj začíná vysávat energii, ale něco v něm ho nutí zůstat pevný a nespadnout do pohodlí letargie. Jakýmsi tichým způsobem jí dává najevo, že tohle není o jeho naštvání nebo zlomené důvěře, ale o zodpovědnosti. Ale možná je to jen jeho přetvářka.* Celý rok jsem o tobě neslyšel jediné slovo, žádnou zprávu. *Jeho slova zní překvapivě otevřeně, což by Caleb za jiných okolností možná nedokázal takto projevit. Ale v tuto chvíli je unavený a cítí, že skrývání už nemá cenu. Možná je to i taktika, jak z ní vydolovat, za čím stojí.* Nemyslíš si, že si zasloužím vysvětlení? Minimálně jako správce Institutu, pod který spadáš? *V Calebově hlase se objeví náznak zjemnění, které si málokdy dovolí ukázat. Přesto se snaží zachovat tu profesionální distanci, kterou si vždycky stavěl mezi sebou a ostatními. Ale Grace byla kdysi součástí jeho týmu, součástí jeho světa. Měl pocit, že mu dluží odpovědi.*
*Počúva slová, ktoré znejú od Inkvizítorky Elderhood. Fairlawove slová sa mu vôbec nepáčia, a tento muž mu je až príliš známy, už minimálne z toho, že sa s ním v prítomnosti otca stretol párkrát, a hlavne z rečí, ktoré sú vo svete nefilim už bežné. Nie je si istý, či tohto muža chce vo vedúcej pozícii, lebo napriek tomu, ako by mal byť medzi lovcami poriadok a disciplína, predsa len mu to príde už príliš. Preto s napätím očakáva vyhlásenie výsledkov a keď započuje meno svojho otca ako Konzula, automaticky zdvihne ruky, aby jemne zatlieskal, ale jeho tvár je nepohnutá a pevná ako skala. Nemá teraz chuť na to ísť svojmu otcovi gratulovať, napriek tomu sa s ním snaží nadviazať očný kontakt, keď vystúpi, aby mu naznačil, že tam je a že to vidí a nemusí sa hanbiť za svojho najstaršieho syna. No ani to nestihne, lebo len čo sa vyhlási druhé meno, ruky spustí pozdĺž svojho tela do vreciek a obzrie sa po sále. Nevie, aké reakcie má očakávať, ale zrejme mal očakávať celú túto slávnosť, pretože ho to nijako neprekvapilo - nepotešilo, ani nesklamalo.* /Presne, ako to má byť…/ *Najskôr sa snaží pomyslieť si v mysli, ale vie, že niekde vo vnútri ho to začína hrýzť. Musí sa teda otočiť na päte, aby vyšiel z miestnosti, zahĺbiac sa do mysle, nevediac, čo si má myslieť, alebo čo si vlastne chce myslieť. Svet sa okolo neho mení, a on nemá istotu, o ktorú sa zachytiť. Dokonca ani rozhovor s matkou by teraz nebol dobrý nápad, nie to keď si začína všímať, aké osoby sa vlastne na tomto stretnutí objavili, samozrejme, ale jemu to akosi nedochádzalo - stačí sa však sprítomniť a vidí ich všetkých priamo pred sebou ako na podnose. Aj keď to možno teraz ani nechce.*
*Na okamžik zaváhá než pohlédne přímo na Caleba…vnímá i tu únavu a tíhu, která na něm leží. V jeho očích zahlídne něco co ji donutí zamyslet se nad tím, jestli opravdu celou dobu věděl všechno nebo jestli byl stejně jako ona jen figurkou na šachovnici někoho mocnějšího. Když mluví o ztrátě dalšího nefilim něco v jejím srdci se ozve a zabolí. Na jednu stranu je ráda… že na ní nezapomněl ale nikdy nechtěla aby měla takový dopad na ostatní a zároveň má pocit, že neměla na výběr.* Zasloužíš si vysvětlení. A nejen ty…*Na okamžik odvrátí pohled jako by se dívala kamsi do minulosti a pak se podívá zpět na něj. *Jenom… musím přiznat, že mě překvapuje, že se mě vůbec ptáš. Celou dobu jsem si myslela, že jsi … věděl. Nebo aspoň… měl nějaký podezření.* V jejím pohledu se na chvíli objeví stín pochybností, možná i lehké viny. Zhluboka se nadechne a trochu se přiblíží, aby mu mohla mluvit co nejtišeji, aniž by je kdokoli jiný zaslechl. *Ale… tohle není to správný místo na takový rozhovory. Tady nemůžu mluvit volně… stejně jako ty. *V její tváři je jasně vidět, že se necítí příjemně. Pohled jí sklouzne ke Calebovi jako by ho prosila o trpělivost. Čeká jestli její náznaky pochopí a dá jí šanci vysvětlit všechno na vhodnějším místě a za příznivějších okolností.*
*Caleb na chvíli zůstane zcela zaražený, její slova se mu pomalu vkrádají do mysli a nutí ho přemýšlet. Za tím klidem se skrývá nečekaný vír emocí. Graceina slova ho zasáhnou jako blesk z čistého nebe a zanechávají ho v pochybnostech, kterým nerozumí. Jeho mysl se otáčí v kruzích a snaží se najít jakýkoli náznak, který by mu dával smysl. Nikdy by žádného nefilim Institutu jen tak nepustil z očí, nikdy by nedovolil, aby zůstal sám, pokud by věděl, kde je, a že se něco děje.* /O čem si ksakru myslela, že vím?/ *Jeho vnitřní hlas je zmatený a rozhořčený. Cítí se, jako by ho někdo přinutil hrát hru, o které neměl ani tušení, že se hraje. Byla pryč celý rok, a přesto tu stojí a tváří se, jakoby to všechno byla naplánovaná součást nějaké velké hry. Už když mluvila, cítil, jak se mu žaludek stahuje. Její slova ho zraňují způsobem, kterému nerozumí. Očekával snad, že po roce mlčení mu nabídne omluvu? Nebo snad vysvětlení, které by mu pomohlo pochopit, proč ho tu nechala bez jakékoliv odpovědi? Chybí mu respekt, se kterým k němu vzhlížela. Ale teď, když tady stojí a mluví k němu tímhle podivně odtažitým tónem, začíná mít pocit, že tohle bude jiný rozhovor, než si kdy uměl představit. Na krátký okamžik se mu oči přivřou, jakoby potlačoval nevyřčenou frustraci, pocit nerespektu a nevědomosti, který se mu rozléhá v hrudi. Ale nehodlá se nechat unést emocemi. Caleb není ten typ, co by dovolil citům převzít kontrolu, zvlášť ne před někým, kdo nad ním nemá až tak příliš velký vliv. Místo toho se zhluboka nadechne a donutí se udržet pohled na ní, i když jeho rysy jsou tvrdé avšak výraz už klidnější, neboť nemá náladu na nějaké hry. Je rád, že je živá - to je celé.* A o čem jsem měl vědět? *Zeptá se nakonec, jeho hlas hluboký a tichý, jako kdyby chtěl, aby chápala, jak absurdní mu to přijde. Kdyby o něčem věděl, kdyby měl nějaké podezření, rozhodně by tu nyní nestál a nevyptával se jak zmatený idiot. Všimne si, jak se její pohled trochu zachvěje, jak se vyhýbá jeho očím a zírá někam do prázdna, zatímco se v místnosti rozléhají hlasy ostatních. Na jeho tváři se mihne výraz hlubokého nepochopení, když si uvědomí, jak daleko od něj mentálně i fyzicky Grace vlastně je. Celá tahle situace mu připadá stále méně skutečná a víc jako nějaký špatný sen. *Dobře. *Řekne nakonec s mírným povzdechem a snaží se do hlasu vnést trochu klidu, i když uvnitř v něm stále doutná pocit frustrace a nejistoty. Snaží se jí dát prostor, který si očividně potřebuje udržet, i když mu to přijde těžké. Ale jestli něco chce vědět, tak alespoň nějaký základ, nějaký náznak, kterého se může chytit. Protože to, co po sobě zanechala za chaos, nemůže být zredukováno na několik nedořečených slov. Zhluboka se nadechne, jeho oči se krátce zatoulají k Yeomovi, který je možná stále sleduje s tím svým věčně cynickým pohledem, a znovu se zaměří na Grace. Potlačuje v sobě touhu ji říct, že jí to nežere, přehlušit ten chaos slov, který mu víří v hlavě, a raději se soustředí na to jediné, co skutečně potřebuje vědět.* Můžeš mi ale říct alespoň kde jsi byla?* Jeho tón je teď mnohem měkčí, než by kdy přiznal, ale není to slabost. Je to spíš nutnost, jakási zoufalá potřeba porozumět alespoň částečně tomu, co se stalo. S jeho otázkou se v místnosti rozhostí těžké ticho, přerušované jen hlasy přítomných, kteří slaví nebo mluví o politických výsledcích. Ale v tuhle chvíli to pro Caleba ztrácí význam. Všechno, co ho teď zajímá, je vysvětlení. Potřebuje dostát svému postavení správce Institutu. Po chvíli dodá tiše. *A vrátíš se do Institutu?* Jeho slova jsou prostá, ale zároveň v sobě nesou nevyřčenou naději, že ho nezanechá tápat. Nakonec přes její všechny eskapády, byla zručná nefilim. Nepohne se, nepustí její pohled a čeká, trpělivě, na její odpověď.*
*Michael stojí ve stínu mohutných sloupů Síně Dohod, s klidem, který se zrcadlí v jeho pohledu. Poslouchá proslov dosavadní Konzulky Yasmine Elderhood s vnitřní úctou, ačkoliv by to na sobě nikdy nedal znát. Yasmine byla v čele Spolku symbolem síly a jednoty, a on nepopírá, že její odchod znamená ztrátu, především pro diplomatičtější část Spolku. Přesto – všechno má svůj čas. Jejich tradice si žádá nové vedení, nový směr, a Michael je připravený tu výzvu přijmout. Když jeho jméno zazní jako nově zvoleného Konzula, přijímá to s chladnou důstojností, jak se na rodu Hawkstone patří. Nezvedá ruce ke gratulacím, neprojevuje emoce. Stojí tam pevně, jako by jeho jmenování bylo jen formálním potvrzením něčeho, co bylo už dávno dané. Pak přijde druhé jméno. Joshua Fairlaw. Michael se sotva znatelně ušklíbne a jeho oči se na okamžik zúží, když slyší tohle jméno. Fairlaw. Muž, o kterém všichni vědí, jakou má reputaci – radikál, bez zábran, s neskrývaným pohrdáním k podsvěťanům a k těm, kdo se kdy odvážili nabourat čistotu jejich řad. Není tajemstvím, že Fairlaw byl ochoten pro dosažení této pozice udělat cokoliv. V Idrisu se šeptá o úplatcích, slibech a protislužbách, které tahle volba stála, a Michael si nečiní iluze, že by to bylo jinak. Tento muž byl ochoten ohnout pravidla, manipulovat zákulisím – všechno jen proto, aby dosáhl svého cíle. Michaelovy myšlenky jsou klidné, ale ostré, jakoby hodnotil situaci ze všech stran a zvažoval, jakou hrozbu může tento nový Inkvizitor představovat pro jejich svět. */Fairlaw je nebezpečný. Ale i takový muž může být v případě potřeby nástrojem./ *Pomyslí si, přičemž přemýšlí, zda tento mocenský krok dokáže Fairlaw ukočírovat bez toho, aby narušil stabilitu Spolku. Jeho pohled se konečně setká s pohledem jeho nejstaršího syna, SEBASTIANA, který stojí opodál, v ústraní, téměř jako by chtěl zůstat neviditelný. Michael však nenechá nic náhodě. V takovém okamžiku musí rodina stát pohromadě, zvlášť když teď on sám stojí v čele celého Spolku. S lehkým pokývnutím vyrazí směrem k Sebastianovi, v ruce drží sklenici s vínem, jemně se kývající v jeho prstech. Když dojde ke svému synovi, zhluboka si přihne a prohodí větu směrem k němu, jako by snad jen pokračoval v myšlenkách, které si probíral sám pro sebe.* Tak, synu. * Řekne klidně, ale s náznakem sarkasmu v hlase. * Kolik to asi Fairlawa stálo?* Jeho oči sklouznou přes dav přítomných, hodnotí pohledy, šepot a znepokojení, které vznáší nad hlavami všech jako temný mrak. Zná všechny tahy a kroky, které vedly k této volbě, a je mu jasné, že tato konstelace nebude procházka růžovou zahradou. Otočí hlavu k Sebastianovi a jeho oči se na okamžik setkají se synovými. Vidí v jeho tváři smíšené emoce – něco mezi odtažitostí a frustrací, možná i pochybnosti o tom, co jejich rodina teď představuje. Michaelovi je to jasné. Sebastian byl vždycky ten, kdo se díval na věci hlouběji, možná až příliš, někdy na úkor rozhodnosti, kterou Michael považoval za základní vlastnost lovce stínů. Ale přesto, v této chvíli potřebuje jeho podporu. Jejich rodina nemůže vypadat rozpolceně, ne v tak důležitém okamžiku. *Doufám, že nehodláš stát někde stranou, Sebastiane. Tohle není jen má chvíle, ale naše chvíle.* Jeho hlas je pevný a autoritativní, bez náznaku měkkosti. Pak se na moment odmlčí a přistoupí ještě o krok blíž, aby mohl hovořit tišeji, ale jeho slova zůstala pro Sebastiana jasná. *Nezapomeň, že jsme teď pod drobnohledem. Fairlaw může být v mnoha věcech nepřítelem, ale může být i mocným spojencem, pokud ho dokážeme udržet na uzdě. Dnes je den, kdy musíme ukázat jednotu. *Jeho oči krátce sklouznou směrem k Fairlawovi, který přijímá gratulace od několika dalších členů Rady. Michael se pak obrátí zpět k Sebastianovi, jeho pohled je ostřejší než obvykle, jako by vážil každé slovo.*
*Stihol zachytiť pár známych tvárí, ale väčšinu z Talianska alebo ľudí z New Yorku, s ktorými až tak silný vzťah nemal.* /Teoreticky som si tam našiel pevnejší vzťah jedine so Sebastianom...po tom všetkom. Po Mirjam a Sanderovi./ *Uvedomí si nešťastne, ako rýchlo toho stratil toľko, ale zároveň si uvedomí, že to už toľko nebolí. Že je možno aj rád, že sa to všetko stalo, lebo potom by dievčatko s rukou v jeho veľkej dlani nebolo v jeho zverení. V tom si všimne Sebastiana, ktorý akurát vychádza von.* /Presne niečo, čo by som práve potreboval./ *Pousmeje sa. Vezme si malú na ruky, nakoľko si za posledné dni všimol, ako ťažko zatiaľ zvláda odlúčenie potom, čo si naňho za posledné mesiace zvykla, a spolu s ňou sa začne predierať von. Úprimne, slová, ktoré boli prednesené, počúval len na pol ucha. Dokým tie sľubované zmeny neuvidí na vlastné oči, nebude v nich veriť. Zhlboka sa nadýchne a usmeje sa na malú.* Hneď je lepšie, keď tu nie je toľko lovcov, no nie? *Povie veselým hlasom, načo si malá schová tvár do jeho krku a prikývne. V prítomnosti neznámych bola veľmi plachá, ale Sunil veril, že keď si zvykne na inštitút v New Yorku, hneď bude veselšia. Očami pátra po SEBASTIANOVI. Nájde ho stáť vonku pred budovou spolu so starším mužom, ktorému sa podarilo k nemu dostať o pár sekúnd skôr. Sunilov krok sa preto zastaví, a rozhodne sa počkať na moment, než bude mať muž čas.*
*Musí si zobrať chvíľku na to, aby spracoval, čo je vlastne nateraz ten správny krok. Nie že by ho prekvapilo nové postavenie jeho otca, práve naopak, už odmala to akosi očakával, veril v to. Keď sa ich pohľady stretnú, ten svoj od otca odtrhne a vyhľadá v dave aj matku, tá sa však s hrdým, naradosteným úsmevom rozpráva s dvojicou lovcov, a necháva tak otca, aby sa k nemu priblížil rýchlejšie, než by si stihol vymyslieť nejaké adekvátne odpovede, ktoré by otca nechali pokojným. Keď muž, ktorého tvár celý život pozoruje a počúva jeho hlas, pristúpi, kývne mu so slabým oslovením “otče”. No zároveň vie, že otec od neho veľké množstvá slov očakávať nebude, pozná ho celý život, Sebastian na rozhovory nikdy nebol tak dobre stavaný ako on - možno aj to je základným kameňom jeho sklamaní, ktoré v najstaršom synovi vidí. Aj keď hovorí o súdržnosti rodiny. Ruky si založí za chrbtom a pozrie smerom, kam hľadí otec, aj keď pohľad nasmeruje hneď na to na páry nôh, ktoré sa okolo nich prepletajú, aby nedával najavo tému ich rozhovoru. Pokúsi sa zahrať to na nautralitu a všednosť odpovedí? Povie otcovi, čo chce počuť? Alebo sa mu postaví svojimi názormi a tvrdohlavosťou, už len aby dokázal svoje postavenie v loveckom svete ako plnohodnotný člen, i keď mal svoje prešľapy? A kto ich nemá? Rozhodne sa však, že problémy, ktoré z jeho “rebelského” postavenia môžu plynúť, keby sa teraz otcovi vysmial do tváre, zatiaľ odsunie stranou, uvedomujúc si dôležitosť tohto momentu. A on teraz nechce byť ten syn, za ktorého sa má hanbiť. Stojí pevne a vyrovnane, jeho oči chladné, trochu tak zrkadlovo odrážajúc otcove studené zrenice a rozhodnosť v nich.* Ja sa od vás neoddeľujem. *Vysvetlí najskôr jasne a zreteľne, aj keď sem prišiel nepovšimnutý a skrytý v rohu, no prišiel. Pomaly celý lovecký svet vie, kto je najstarší syn Michaela Hawkstona - studený psí čumák. O tom naznačuje už len jeho partnerský stav, ktorý, tak aspoň dúfa, jeho otec vyťahovať nebude.* Gratulujem ti, otec, každopádne netuším, či je toto pre nás výhra. *Obzrie sa.* No radšej tam uvidím teba, než kohokoľvek iného, kto by mal mať Fairlawa pod dohľadom. Nezabúdam, že je moja povinnosť reprezentovať, no zároveň sa nebojím ukázať nespokojnosť. O to sa však teraz neobávaj. *Povie potichu, keďže teraz stoja bližšie, a môžu sa tak rozprávať bez toho, aby ich niekto ďalší počul, iba keby sa sústredil, alebo prišiel viditeľne vyhľadať ich spoločnosť.* Pokračovanie tohto rozhovoru by sme si mali nechať na inokedy, nemyslíš? Sú veci, ktoré v tomto dave radšej nebudem vyťahovať. Kde je vlastne Caleb? Nikde som si ho nevšimol. *Prenesie a zmení trochu tému, aby sa mohol obzrieť. Byť vysoký skoro dva metre mu príde v tento moment vhod, aby zahliadol ryšavú šticu, ktorá sa akosi otvorene blíži k jeho miestu.* /Sunil? Však jasné, že tu bude, je to veľká lovecká ceremónia./ *Neusmeje sa, aj keď je rád, že ho tým pádom môže jeho newyorský, aspoň bývalý, kolega zachrániť od ďalšieho pokračovania rozhovoru. Preto sa ešte natočí na otca a podá mu ruku, formálne, aby mu ju pevne stisol.* Ešte raz, gratulujem. Som rád, že si to získal, len dúfam, že to nebude stáť veľa našu rodinu. *Druhú časť povie potichšie, no nakoniec sa pokúsi o nejaký ten rodinný prejav, keď otcovi skúsi chytiť pevne rameno, čo by napríklad pri Fairlawovi určite neurobil. Zdá sa mu, že je na jeho prístupe jasne vidieť, že je syn a mal by byť hrdý, a snaží sa to uhrať čo najlepšie dokáže.* Aj by som si s tebou pripil, no radšej to nebudem riskovať. Ospravedlň ma, prosím. Potrebujem niečo prebrať s pánom Nurgalievom z nášho inštitútu. *Povie pevne, neodtrhávajúc pohľad od otcových očí, aby mu ukázal, že sa nebojí, že mu dôveruje ako lovec lovcovi, ale aj ako syn otcovi, a že tam prosto Sebastian je. Napriek ich chladnej výmene slov je pre neho stále rodina najdôležitejšia, preto nerobí problémy, preto otca podporí a uvidí, čo sa dá robiť, aby mu naznačil spoluprácu a súdržnosť, otvorene a jasne. No nateraz iba neradostne nadvihne kútiky úst v akejsi imitácii úsmevu, a otočí sa, aby sa okolo ľudí dostal k SUNILOVI.* Zdá sa, že ty si ako bunka. Nevedel som, že sa takto rozdelíš za tú chvíľu, čo budeš v Taliansku. *Zamumle poznámku, len čo nahliadne na dievčatko na ryšavcových rukách.* Som Sebastian. *Predstaví sa, zahliadnuc, že dievča nie je v úplnom komforte.* /Však aj nemá byť prečo./ *Napadne mu, zdvihne ruku, aby jej ňou pokýval, a tak si môže byť istá, že je to niekto známy a že je už dostatočne veľká, aby jej niekto podal ruku.*
*Michael si svého syna prohlíží s pohledem, který by mohl rozdrtit kámen. Chladný, pronikavý pohled, jakým se díval na mnoho mladších lovců, kteří se dopustili chyby. Sebastianovo zdrženlivé oslovení ho nijak nevyvede z míry. V jeho hlase je dostatek respektu, a to je to, co Michael očekává. Při zmínce o jeho zvolení jako Konzula Michael mírně kývne, téměř neznatelně. Jeho pohled však sklouzne k Sebastianovi ostřeji, když zmíní, že neví, zda je to výhra. Není však žádné tajemství, že jeho frustrace tentokrát pramení z něčeho hlubšího – z očekávání, které na Sebastiana jako nejstaršího syna vždy kladl. Když Sebastian pronese své obvyklé stručné a téměř odtažité odpovědi, Michael si zachová kamenný výraz, i když v koutku duše ho pálí hořkost. Synovo formální chování vnímá jako další důkaz jejich neustálé distance.* Ne, to bys neudělal. Ale zrovna tak se ani nepostavíš tam, kam patříš. *Odpoví Michael tiše, ale s tvrdým podtónem, který je pro něj tak typický. Pohledem sklouzne k davu, kde stále pulzuje atmosféra napětí a nadšení z vyhlášení výsledků. Fairlawovo jméno rezonuje mezi přítomnými, ale Michaelova mysl se zaměřuje na jeho rodinu – na Sebastiana, který se od něj vzdaluje, a na Caleba, jehož přítomnost neustále hledá pohledem.* Caleb má své způsoby, jak se ztratit z očí, když je to nejméně vhodné. *Zamumlá, ale v jeho hlase je více pobavení než zloby. Michael si na Caleba zvykl – jeho mladší syn měl vždy svůj vlastní způsob, jak se vyrovnávat se světem.*Pokud ho najdeš, připomeň mu, že i on má odpovědnost vůči rodině. Tohle není jen jeho večer. *Pohledem stále sleduje Sebastiana, jako by čekal, že se jeho syn náhle vzchopí a projeví více odhodlání.* Ostatně stejně jako ty. *Ohodnotí jeho pokus se vytratit před pozorností, když Sebastian zmíní potřebu jít za Sunilem, Michael mírně pozvedne obočí, jako by hodnotil, zda je tato výmluva vůbec hodná jeho času.* Tohle není místo na řešení záležitostí Institutu, synu. Tohle je chvíle, kdy bys měl být vidět. Společně se mnou. Nebo alespoň projevit dostatek úcty, abys věnoval pozornost své matce. *Michaelův pohled se na okamžik přesune k místu, kde jeho žena stojí a hovoří s ostatními lovci. Její hrdost a spokojenost je zřejmá, ale Michael si všímá, že na sobě nenechá znát, jak moc jí chybí přítomnost jejích synů, kterou částečně nahrazuje vnuk Tobias. Michael si promne prsty na skleničce vína, jeho pohled se znovu vrací k Sebastianovi.* Máme povinnosti. A ty nejsou jen na bojišti nebo v Institutu. Jsou i tady, ve chvílích, kdy na nás ostatní hledí. Ať už se ti to líbí nebo ne. *Michaelova slova jsou přímá, tvrdá, ale v jeho pohledu je něco hlubšího – něco, co naznačuje, že jeho přísnost není jen o disciplině, ale i o snaze naučit Sebastiana hodnotám, které sám celý život zastává.* /Jistě. Jdi za svým kolegou./ *Jeho oči sledují, jak Sebastian odchází, a na okamžik se zdá, že Michael uvažuje, zda jeho slova padla na úrodnou půdu.*
*Počúva slová aktuálnej konzulky a usmeje sa, keď počuje meno Hawkstone a za ním meno Fairlaw. To rozhodne znelo zaujímavo a to čo nastane ešte len bude sranda. Založil si ruky a bavil sa na tom, ako Calebov výraz sa rýchlo zmenil. No zatiaľ nezabrdal, aj keď v jeho prípade to bolo aktuálne rozhodnutie a rozhodne sa to využiť inokedy. Mal na to dosť času, keďže bude v inštitúte ako on. Na Calebov odchod s Grace sa sa jeho výraz zmení.* /Výhovorky. Ak si myslel, že toto na mňa platí, tak mal smolu. Len mi ukázal svoju vlastnú slabinu./ *Pomyslí si, pričom jeho výraz naznačoval, čo si v skutočnosti o takej veci myslí. Na to ho to prestane baviť. Prejde smerom k občerstveniu, kde si vezme víno, pričom vie ako to má s iným alkoholom ako je pivo.* /Dnes toho mám plné zuby./ *Pomyslí si, pričom vrazí trochu do Kyly a svoje pitie vyleje na svojho brata, ktorý sa tam nachomietol.* TY si kreten, to si urobil schválne. *Počuje jeho slová a on sa na tom iba uchechtne. No neodporuje tomu, keď si to myslíš.* Myslíš? A není to náhodou jedno. *Povie ironicky, pričom do neho brat sotí a on vrazí do Kyly tak, že skoro spadne.*
*Nieje treba abi ju Gabriel tíšil samú ju vísledky volieb zaujímalú. Pozorne počúva oznámenie ale keď sa sieňou rozlahne potlesk ona sa k nemu nepridá a len pokojne stojí.* Samozrejme. Nebudem ťa už zdržiavať. Vlastne mám sama teraz nejaké povinosti. *Odpovie a potom čo Gabriel odíde chce sama odísť ale niekto do nej vrazí. Najskôr chce niečo povedať ale nakoniec sa to rozmislí a odíde zo siene domov do New Yorku.*
*Překvapí jí trochu, že jí Lotta za to neodsuzuje naopak se snaží uklidnit jí. Lece zavrtí hlavou.*Co když jednou bud Hawkstone také inkvizitor. Vyšlo by to naprosto stejně a nemění to fakt, že bych už si měla pamatovat jedno. Starší nefilim mi nestrpí vlastní názor, ne když ještě jsem cizí. Lepší mlčet a nepoutat pozornost.* poví tiše a vydechne znaveně. A Lotta se mýlila neudělala to v rámci hněvu. Ale ochrany, nelíbilo se jí jak do Caleba ryje. Jak moc svému synovi ukazuje, že není tak dobrý jak si on představuje. Nemění nic na faktu, že jej na popud Caleb pak i dál dráždí. Lehce semkne rty do úzké linky a zavrtí hlavou.*Myslím, že drink v mém případě by ted nebyl nejlepší. Ale pokud je tu něco nealkoholického tak si ráda dám. Aspon spláchnu tu hořkou pachut v ústech.* přizná jí. Navíc se jí lehce zhoupne žaludek, kdy ohlasí výsledky. Jak dojdou Idrisu zpět bude se muset na něco Caleba neodkladně zeptat.*
*Lotty chápala Hailey, tiež si toho zažila dosť zo strany lovcov a hlavne tým, že ona polovicu času žila medzi ľuďmi, tak sa vedela vcítiť priamo do nej.* Politika nefilim je iná ako ľudská. To je ten problém. Nefilim netrpia, keď im druhý odporujú. Pokiaľ sa im nepáči niečí názor, tak ho hneď zavrhuju. Sama som si tým prešla, keďže som medzi nimi netravila dlhý čas. Niekedy je lepšie nevyjadrovat svoj názor, alebo si ho vydobiť. Ak chceš niečo im dokázať, tak jedine tým, že sa nimi nenechas zlomiť. *Povie jej a zamieri smerom k občerstveniu a podá jej nealkoholické víno. Sama si tiež vezme a pri vyhláseniu výsledkov len zaupí.* To bude zlé. Hawkstone sa ešte dá, ale Fairlaw? No nazdar, to aby si všetci začali dávať pozor. *Povzdychne si. Voľba ju práve nepotešila a vedela, že to bude len a len horšie.* /Super a teraz zistiť ako sa zbaviť dohody s upírom, pretože potiaľ na to príde Fairlaw, tak som v peknom háji. Debilný Upír./ *Pomyslí si a teraz by si niečo alkoholické radšej dala. Nie to ešte aby sa tvárila moc nadšene.* Vážne nechceš nič alkoholické? *Opýta sa jej a tvári sa celkom zúfalo, pretože vážne nevedela, čo má urobiť. Už len to, že bol zvolený Hawkstone bolo zlé, ale mohlo to byť horšie keby bol zvolený Fairlaw.*
*Pokud něco nechápala zřetelně bylo to hlavně tím, že jí na tohle rozhodně nikdo pořádně nepřipravil. Některé věci jednoduše by měli být přirozené, ale pro ní nejsou. Podívá se na Lottu se lehkým úsměvem.* Pochopila jsem, věř mi stačil jedne pohled a bylo mi jasné, že si kopu hrob. A asi začínám chápat, jsi voják nemluv dělej, co se ti řekne. To je fakt, který bude pro mě těžké pochopit. *přizná tiše, ale ví že pokud ho pokorně nepříjme Caleb by mohl změnit názor, že na to není připravená stát se lovcem. Proto tiše vydechne. A už víc nepoví. Poučila se. Ale uvnitř jí to rozpalovalo do běla. Rozhodně neměla v plánu s někým s z nich se setkat pokud nemusí ne do doby než projde tou nejtěžší zkouškou, kde by jí nejraději viděl pan Hawkstone mrtvou jak směle se vyjádřil k celé situaci. Olízne si rty a.*Myslím, že zůstat s čistou myslí. Je pro mě nejlepší volba. Nechci přidělat si na další potíže.*navíc si v alkoholu často neholduje. Když se narodil Tobias neměla na nic takového čas, jako dopřát si večer sklenku vína nebo zajít do baru. I když už je to nějaký pátek, co je Tboias v Idrisu, tak ona dřela na tom,aby dohnala aspoň vydrží to co Lovci měli dané v krvi. Ona se jednoduše flákat ted nemohla, nemohla si dopřát odpočinku ne než dosáhne prvního cíle. Ten další bude záležet zda zvládne první.*
*To bolo jediné dobre, že Hailey chápala, že tu to funguje inak. No nechala to tak predsa len prejsť si tým musela a nebolo to práve najpríjemnejšie. Ako aj ona na akademii si tým prešla, pričom slová lovcov neboli príjemné a hlavne toho, ktorý jej najviac pomohol stál opodiaľ, pričom sa rozhodol ju ignorovať. Čo si urážok od neho vytrpela a koľko toho ju naučil, jej otvorilo oči a mohla povedať, že od vtedy si pekne pred lovcami dáva pozor na jazyk.* Najlepšie je nechať sa učiť od lovca, čo ti povie to najhnusnejšie. A ukáže ti krutú realitu. *Povie jej pričom sa pohľadom vráti na najmladšieho brata Seo-juna, Soo-mina. Ten jej pohľad vráti rovnakým štýlom, pričom sa uškrnie, aby ju schválne vytočil.* Rozumiem. Problémov už stačilo. /Ako keby mne sa problémy nevyhýbali. Naposledy som zapálila zase nejaký bar a mala tu česť bojovať s démonmi. Len nech problémy skončia, aj keď si to nemyslím./ *Pomyslí si a nechce zapáliť ďalšie miesto aj keby len náhodou.* Myslím si, že dnes to bol najmenší problém. Ja som zapálila v New Yorku kostol a zatiaľ ešte neprišli na to, že som to bola ja. Takže radšej to nikomu nehovor. *Povie jej, aby ju trochu uvoľnila.*
*Pokud nebylo něco zřejmé trávila čas v institutu, který nebyl rozhodně akademii. Kde by si na ní mohl denně udělat čas. Přeci jen to bylo místo, kde musela držet krok a spolehnout se na obsah knihovny. Nikdo tam nebyl od toho, aby jí vychovával a navíc nebyla už v tom věku, kdy by jí někdo mohl tvarovat. To ona musela být tvárná vědomě a snažit se. A pochybuje, že by Caleb kromě upřímnosti k ní se zachoval nehezky. Ale také věří, že její dnešní řeč nenechá bez připomínky a faktu proč měla dneska mlčet. Ale dobře ví, že si bude vědom i toho, že ona sama si to uvědomila vytrestal se sama. Skoro by i vyprskla smíchy nad přestavou, že Lovec vypálil kostel. Ale drží se a tiše šeptne.* V tom případě bys to měla hlavě institu říct dřív, než se to dozví sám. Hodina kázání nebo raději pokárání. Věř mi bude to pak horší než strhnout náplast.* poví upřímně, ale jde vidět, že se jí snaží povzbudit ve faktu, že bude lepší kdy to zamete někdo s ní pod koberec než sama.*Ale já nic nepovím. Budu dělat, že jsem to v životě neslyšela.*poví jí a dělá i tak. Nepotřebovala se míchat ještě do cizích problémů. Ona už ty problémy měla.*
*Joshua stojí v centru zájmu, jeho černá róba zdobená jemnými stříbrnými detaily odráží tlumené světlo Síně Dohod. Jeho výraz je neochvějný, ledově klidný, a přesto v jeho očích tančí náznak vítězoslavného uspokojení. Každý krok, každý pohyb jeho rukou je pečlivě kontrolovaný – Joshua je muž, který vždy ví, jak zapůsobit. Když přijímá chladné gratulace, zachovává si profesionální zdvořilost, avšak jeho úsměv je sotva znatelný, téměř jako by si užíval kontrast mezi upřímností a neochotou těch, kteří mu dnes musejí poblahopřát.* Vaše gratulace mě těší, samozřejmě. *Ponese klidným hlasem, když mu jeden z členů Rady potřese rukou. V jeho tónu je sotva postřehnutelná ironie, která naznačuje, že si je plně vědom toho, jak neochotné některé gratulace ve skutečnosti jsou. Joshua ale nemá v úmyslu hrát uraženého. Naopak, každý pohled, který na něj spočine, každá ruka, která mu potřese, je pro něj potvrzením jeho triumfu. Když přistoupí další lovec s chladnou gratulací, Joshua si jej přeměří pohledem, který by mohl mrazit. Jeho úsměv se lehce rozšíří, ale stále zůstává na hraně zdvořilosti a skrytého výsměchu. *Vaše podpora je - ocenitelná. *Poznamená a přikývne takovým způsobem, že je jasné, že jeho poděkování má více vrstev. Pro Joshuu je tento okamžik naplněním jeho dlouhodobého plánu, jeho ambicí. A i kdyby to stálo množství protislužeb, úplatků a zákulisních machinací, pro něj je to jen cena za vítězství. Když kolem něj projde Yasmine Elderhood, jeho pohled ji sleduje o něco déle, než by bylo zdvořilé. Její odměřenost a chladné přijetí jeho jmenování jsou jasné, ale Joshua jen pokývne hlavou na znamení uznání, které se zdá být skutečné – nebo je alespoň perfektně zahrané.* /Elderhood. Přesně taková, jak jsem si myslel. Pevná, ale snadno předvídatelná. Takoví jako ona se nikdy nepřizpůsobí změnám, které přijdou./ *Joshua se otočí zpět k davu, jeho pohled spočine na Michaela Hawkstonea, nově jmenovaného Konzula. Joshua zvedne sklenici s vínem v tichém přípitku směrem k němu, jeho výraz zůstává chladný, ale jeho oči naznačují, že tento okamžik je začátkem nové éry. Když se však Hawkstone obrátí jiným směrem, Joshua jen nepatrně přimhouří oči.*
*Nad tým len pohodi rukou a viac by to neriešila.* Bola to iba blbá náhoda a Upír. Poučenie pre mňa nahrať sa so zapalenymi sviečkami a zapalovačmi. Aj keď v mojom prípade je to jedno, keďže aj keď to neurobím úmyselne, tak sa to stane. Šťastie na mojej strane není. *Povie a na to, že kazanie je by bolo lepšie len mykne plecami. To že to nepovedala bolo zámerne aj tak si polícia myslí, že to bol nejaký bezdomovec, čo tam prespaval.* Na to sa už zabudlo. Sú aj horšie veci, ktoré treba riešiť a to démonov. *Pozrie sa po sale a radšej sa vyhýba pohľadu na zvyšok osadenstva, ktoré by jej mohlo robiť problémy.* Som zvedavá, ale čo dostanem povedané od Sebastiana. Dnes som sa chovala dosť slušne. *Povie si pre seba, pričom sa hrá s pohárom.*
*Michael se postaví vedle své ženy Cornelie, která právě přivedla jejich vnuka Tobiase. V ruce drží sklenku kvalitního červeného vína, jehož temná barva se odráží ve světle Síně Dohod. Jeho výraz je uvolněnější než před chvílí, kdy musel čelit ne vždy upřímným gratulacím k nově získané pozici Konzula. Po jeho boku však Cornelie působí jako pevný bod, jakým byla po celý jejich společný život. S pohledem plným hrdosti a jemného úsměvu spočine na mladém Tobiasovi, který stojí před ním. Jeho postoj je vzpřímený, mladistvý, avšak už teď se na něm rýsuje fyzická zdatnost a potenciál lovce stínů.* Muž z tebe roste, Tobias. *Pronese Michael s výrazem, který by se dal téměř nazvat otcovsky vlídným, kdyby ovšem stále nezachovával jistou dávku rezervovanosti. Jeho ruka spočine na Tobiasově rameni, stisk je pevný, jakoby chtěl zdůraznit nejen svá slova, ale také tíhu odpovědnosti, kterou mladík nese jako další generace Hawkstonů. Michaelovy oči na okamžik změknou, než se jeho pohled opět rozhlédne po místnosti. Instinktivně hledá své syny, kteří by měli být po jeho boku – rodina musí stát pohromadě, obzvlášť v den, jako je tento. Jeho pohled spočine na Sebastianovi, který se pohybuje u skupinky lovců, ale nedává najevo žádné známky toho, že by měl v úmyslu se vrátit ke svým rodičům. Michael si povzdechne, ale neříká nic. V Sebastianovi vidí část sebe samého – ten vzdor, ta potřeba ukázat, že může být svůj, ho připomínají jeho vlastní mladá léta. Místo toho obrátí pozornost k druhému synovi, Calebovi. Ten však není tam, kde ho očekával. Když konečně zachytí jeho postavu na druhé straně sálu, zůstane na něj hledět o něco déle. Caleb je zapředen do rozhovoru s Grace, ženou, kterou Michael nikdy nepovažoval za vhodnou pro blízkost svých synů nebo pro newyorský Institut. Jeho čelist se na okamžik napne, když pozoruje jejich interakci. Caleb působí příliš zaujatě, příliš vtaženě do hovoru s ženou, kterou Michael vědomě držel stranou – právě kvůli jejímu nevyzpytatelnému vlivu a tajemstvím, která kolem ní vždy visela. Bez jakékoliv snahy o skrytí svého nesouhlasu odvrátí zrak zpět k Cornelii. Jeho tón zůstává klidný, avšak v podtextu je znát nespokojenost. *
*Jak se zdálo Lottka to nehodlala řešit, což jí na čele vytvoří vrásku. Pokud něco nebylo fér, bylo přiznat své chyby i ty staré a zamlčené, ale rozhodně to bylo něco co by mělo dělat lovce lovcem. Z chyb se poučit a příště je nedělat, jinak vás to bude stát vše. I když i chápe její stranu, nebylo přípustné dělat chyby, ne ve světě nefilim. Tohle pochopila u Hawkstonu velice rychle. Navíc jak se zdálo Micheal svého mladšího syna považoval za lehkomyslného, i když nebyl. Jen dokázal na věci hledět méně upjatě, méně staromódně. Už chtěla něco říct, kdy jí zrak padl na Cornelii. A ještě víc spočine zrakem na svém synovi. JEJICH SYNOVI. V krku se jí objeví knedlík. Od doby, co opustila Idris si s Tobiasem snaží volat i psát jak to jen jde, ale návštěvy byli už méně reálné. Bylo lepší, kdy se ted držela dál. Aby si zvykl, ale bolel jí fakt vidět ho a nemoc se ho dotknout nebo obejmout. Tohle nebylo místo pro rodinné setkání.*Potřebuji navzduch.*poví nezaujatě a zamíří k terase, neví jestli jí Lotta bude ochotná následovat. Ale ona potřebovala být mimo dosah Michaela Hawkstone dřív než by opět řekla něco nevhodného, než aby si jí Tobias všimnul a přiběhl k ní. Nechtěla, aby ho pokáral za vnukovo vroucné chovní ke své matce.*/Sakra, Calebe to jsi mi nemohl říct!/* kleje v vzduchu a lehce zakloní hlavu a zhluboka se nadechne. Bylo to tolik výzev a chtělo to velkou dávku sebeovládání se všemu vyhýbat odpírat si. Jelikož tohle nebylo o ní, ted ne.*
*Na chvíli se odvrátí, aby si urovnala myšlenky. Jeho otázka, jeho tón, jeho očekávání… všechno to na ní doléhá těžkým tlakem, který ji nutí cítit tíhu každýho rozhodnutí, který za poslední rok udělala. Když se znovu otočí k němu v jejím pohledu je náznak lítosti. Byla připravená na nepřátelství, na obvinění, možná i na chladný hněv….ale ten jeho klidný tón, ta upřímná snaha pochopit jí zaskočí i když to u Caleba měla čekat.* Byla jsem na Zimním dvoře… plnila si povinnost vyslance.*Její hlas na okamžik zadrhne, ale pokračuje, než jí Caleb může skočit do řeči.* A možná máš pravdu… možná jsi měl vědět víc. A pravda je, že nemám vůbec rpostředky na to kontaktovat institut… všechny moje hlášení jdou .. k výše postaveným.*Její oči se na chvíli zachvějí, ale rychle se vzpamatuje a znovu na něj upře pohled.* Nebyla jsem pryč, protože bych si to vybrala.. to snad chápeš. A nemyslím si že moje pozice v insitutu závisí na mým rozhodnutí. *Ví, že by se chtěl spolehnout na její odpověď, že by chtěl mít jasno. Ale pravda je, že ona sama si není jistá. Po tom všem co se stalo není vůbec jistý, jestli ještě má svoje místo mezi lovci stínů. Ale Caleb si zaslouží alespoň nějakou odpověď, i kdyby to měla být jen poloviční pravda.* Vrátím se… pokud budu mít dovoleno. Pokud mě tam ještě chceš. *Její slova jsou jednoduchý. Ví že Caleb má nějakou moc rozhodnout, jestli bude znovu součástí toho světa.. Ale zároveň ví, že její návrat není jen na něm.. je i na vedení spolku a při dnešní volbě její vyhlídka vrátit se do NYC není zrovna růžová.*
*Caleb stojí naproti Grace, jeho klidná vnější fasáda je výsledkem letité praxe a sebeovládání, které si osvojil jako vedoucí Institutu. Přesto uvnitř cítí, jak ho všechno okolo dusí. Jeho otec je právě zvolen Konzulem, což znamená, že na jeho rodinu padá ještě větší tíha odpovědnosti. Grace se objevila po roce, plná tajemství a polopravd, a zároveň na něj čeká Hailey, která se chystá projít přeměnou – procesem, který už sám o sobě není jednoduchý, natož v tenhle chaotický večer. Caleb cítí, jak se mu hromadí frustrace, ale drží ji pevně na uzdě. Poslední věc, kterou teď potřebuje, je ztratit kontrolu. Hluboce se nadechne, snaží se najít slova, která by byla tak vyvážená, jak jen to situace dovolí.* /Zimní dvůr. Samozřejmě. Místo, kde se pravda a manipulace proplétají v jedno. Kde i nejmenší gesto může mít fatální následky./ * Není hloupý, ví, jaké intriky se na Zimním dvoře mohou odehrávat, a jak snadno se tam člověk může stát figurkou ve hře, kterou ani nezačal. Jeho mysl se otáčí v kruzích, jak si skládá všechny kousky dohromady. Být vyslancem na Zimním dvoře není jednoduchý úkol, ale přesto - proč by někdo jako Grace – se svou minulostí, kterou na Zimním dvoře napáchala – byla vybrána právě na tuto misi? Jeho oči se střetnou s jejími, když zmíní, že všechna její hlášení šla výše postaveným. Na okamžik se mu zableskne v pohledu něco mezi nepochopením a zklamáním.* Samozřejmě, že jsem to nevěděl.* Řekne tiše, jeho tón je pevný, ale ne zraňující. Zhluboka se nadechne a pokračuje klidněji.* Kdybych měl podezření, že se děje něco, co ti brání komunikovat, něco bych udělal. Víš, že nejsem ten, kdo by tě soudil za to, co se stalo. *Když zmíní, že se vrátí, pokud jí to bude dovoleno, Caleb jen mírně kývne hlavou. Nemá rád tu nejistotu v jejích slovech, tu rezignaci, která z ní vyzařuje. Grace, kterou znal, byla odhodlaná, silná, nikdy by neřekla něco takového s takovým tónem. Ale teď je jiná. Možná je to tím, co zažila na Zimním dvoře, možná je to tím, co se stalo, když byla pryč. *Podívej.* Promne si kořen nosu v unaveném gestu z celého večera.* Pokud je něco, co ti brání v tom se vrátit – a teď myslím cokoli, Grace – musíš mi to říct. Nemůžu hrát naslepo, zvlášť ne teď, když se svět mění rychleji, než bych chtěl. *Na okamžik zavládne mezi nimi ticho. Caleb se krátce ohlédne na rozruch v sále, kde stále doznívá napětí z výsledků voleb. Jeho otec, Hailey, Tobias i Sebastian - všechen ten chaos mu na moment připadá tak vzdálený.*
*To že tá žena vôbec len tak odišla bola riadna blbosť, pretože mohla zabrániť tomu, čo za chvíľu prišlo. To že sa tí dvaja nemali radi bolo jasné a že sa pobijú sa schyľovalo od začiatku. Hlavne ani Seojun ho neoblial naschvál, jednoducho sa ale tváril, že to urobil. Jeho brat sa po ňom oženie, že mu chce vraziť, lenže on to čaká a chytí ho za ruku, ktorú mu skrúti za chrbát.* Prečo sa nevieš chovať ako normálny človek. Je to taký problém sa aspoň chovať normálne na slavnosti? *Vytkne mu, pričom ho vedie von z miestnosti, aby nerobil problémy. Ak sa majú pobiť, tak to urobia vonku a nie pred očami druhých. Vidí pohľad svojho otca, ktorý z toho nie je nadšený a najradšej by oboch poslal niekam, kde by ich zavrel na týždeň, aby sa začali chovať normálne. Lenže to u nich dvoch nešlo, len Soomin mykol plecami, že s tým nespraví nič a nebude sa im pliesť do cesty. Vyjde von zo sálu, kde ho pred nejakou zrzkou (HAIILEY) vyšmarí o zem.* Čo si týmto chceš dokázať? *Opýta sa ho, pričom čaká, že sa do neho pustí nazad, keďže ho hodil na zem.* Týmto si otcovu priazeň nijako nezískaš. *To ale jeho brata iba viac naštve.* Trhni, ako keby ma to zaujímalo. *Povie mu jeho brat, pričom sa ho znova pokúsi udrieť, ale znova zlyhá, pretože Seojun sa vyhne. Všimne si, že je cítiť alkoholom a u nich v rodine moc alkohol nebol dobrý, lebo každý z nich mal nízku toleranciu.* Super to si vážne musel ožrať? *Opýta sa ho, pričom ho radšej prirazí o stenu, aby ten debil nespadol. HAILEY si všimne až po chvíli a pretočí očami.* Asi to moc dobrý večer nie je, že? *Opýta sa jej, pričom drží svojho brata a najradšej by ho na mieste zabil.*
*Povzdechne si ... jako by si uvědomovala, že jejich rozhovor nikam nevede. Vidí jeho únavu a jeho frustraci a taky ví, že je už vyčerpaný tím jejím neustálým odpíráním odpovědí. A upřímně ona sama je unavená z věčnýho obcházení pravdy... z toho neustálého balancování mezi tím, co může říct a tím co nesmí.* Moc dobře víš jak politika tady funguje.. a když říkám, že jsem si to nevybrala, můžeš si domyslet kdo za tím stojí. *Její hlas trochu ztichne jako by se v ní na chvíli objevil stín pochybností o všem, co dosud považovala za jistý. Přejede rukou přes čelo jako by tím gestem chtěla setřít zbytky pochybností, který jí ještě tížily.* Jestli můžeš.. po tý ceremonii se tu ještě na den zrdžím. Musim před radu. Asi mě stejně budou hlídat, ale na tvoje slovo hodně lidí dá, můžeš si mě pak najít. *Její pohled na chvíli sklouzne stranou jako by přemýšlela, jestli neřekla příliš. Možná konečně prolomila ten kruh, ve kterým se oba točili. Možná mu dala aspoň malý náznak, že v tom není ztracená. Že má svůj důvod proč dělá to co dělá.*
*Caleb si zamyšleně promne bradu, zatímco jeho mysl začne okamžitě pracovat na Graceiných slovech. Domyslet si, kdo za tím stojí. Tohle nebylo tak těžké, jak by se mohlo zdát. Politikou Spolku prolézalo víc intrik než v nočních klubech podsvěťanů, a pokud by měl ukázat na jednoho člověka, který by měl moc a vliv Grace odsunout na Zimní dvůr, Rougerenard by byl na vrcholu seznamu. Nebylo by to poprvé. Jeho jméno mu znělo v hlavě jako zlověstná ozvěna, stejně tak jako všechny ty důvody, proč by mohl chtít Grace odstranit. Možná věděla něco, co vědět neměla. A možná – a to byla ta nejděsivější možnost – byla prostě nepohodlná.bJeho oči se na ni znovu upřou, tentokrát s klidnou intenzitou. Vidí její únavu, to, jak se její tělo zdá být těžší, než by mělo být. Vidí i to, jak její pohled sklouzává stranou, jak se snaží něco skrýt – nebo možná jen zpracovat. Caleb se zhluboka nadechne a nakonec pomalu přikývne.* Dobře. *Řekne klidně, jeho hlas už neobsahuje tu ostrou hranu z předchozího rozhovoru. *Najdu si tě. Po ceremonii, možná i dřív. *Na chvíli zavládne ticho, Caleb přemýšlí, zda říct víc, ale nakonec se rozhodne, že méně je někdy více. Udělá krok k ní, jeho pohled zůstává klidný, avšak soustředěný, a pak ji svými pažemi sevře kolem ramen v něčem, co by mělo připomínat objetí. Není to žádné vášnivé gesto, je to pevné a konejšivé objetí - minimálně cítí, že to tahle holka právě potřebuje. Když ji pustí, pohlédne jí do očí, jeho rty se nepatrně zvednou v náznaku úsměvu. Když se otočí, jeho pohled okamžitě padne na Michaela, který stojí poblíž se svým vnukem. Calebovi se koutky úst lehce zvednou v úsměvu, který je tentokrát naprosto upřímný navzdory frustracím dnešního večera. Rychle se vydá jejich směrem, jeho krok je lehký, ale rozhodný. *Vypadá to, že děda tě tady dělá svým parťákem, co? *Dlaní si s ním plácne, poté jeho ruka spočine na jeho rameni. Jeho pohled se však přesune na Michaela. Chvíli na něj hledí, jeho tvář je neutrální, ale v jeho očích se zračí určitá chladná ostražitost. Caleb si nemůže pomoct, ale v hlavě mu stále vrtá ta myšlenka – věděl jeho otec předem o své volbě? Mohlo by to vysvětlovat některé jeho nedávné kroky. Caleb však zůstává klidný, nehodlá teď vyvolávat žádný konflikt. Podá mu ruku a pevně ji stiskne. *Gratuluju, otče. *Řekne s náznakem úsměvu, ale jeho tón zůstává formální. Nechce otevírat jakékoli další otázky před Tobiasem. Jakmile však stiskne jeho ruku, v hlavě mu stále hlodá ta pochybnost. Něco mu nesedí. Když se rozhlédne po místnosti, jeho pohled okamžitě padne na Hailey, která stojí stranou. Caleb lehce nakloní hlavu a pohledem ji naznačí, že by neměla stát bokem. Není čas stát stranou, zvlášť ne v tak důležitý večer.*
*Když se jí podaří uklidnit omluví se z přítomnosti Lottky. Potřebovala chvíli nemluvit a možná se trochu projít. Ale ovšem její plán jí doslova překazí Caleb. Který jí vyzve k tomu, aby se opět připojila k jeho rodině. I když jim je nesmírně vděčná, že přijali svého vnuka jako za vlastního, pořád jí nebylo příjemné v jejich přítomnosti trávit čas. Ale i přesto jí Caleb kývl at jde k nim. I když by nejraději se otočila a šla pryč. Neudělá to, jelikož by ti tím potvrdila jen slova jeho otce. Pokývne Cornelii na pozdravila rty se jí stočí do jemného úsměvu a pohladí Tobiase po vlasech. Měla pocit, že zas o velký kus vyrostl, vlastně nebude chybět ani dlouho, aby možná jí dorostl. Ale mlčela jak slíbila navíc měla neblahé tušení, že jeho otec její mlčení schvaluje víc než mluvení.*
*Sleduje jak přikývne na její návrh a v jejím nitru se mísí pocit úlevy a úzkosti. Když ji pevně sevře v objetí na okamžik ztuhne. Je to gesto který nečekala ... ne od něj, ne tady, ne teď všem na očích. Ale právě to jí připomene, že navzdory jeho tvrdé fasádě je to pořád někdo, komu na druhých záleží. Po několika vteřinách mu objetí váhavě oplatí ikdyž je spíš symbolický než skutečný. Nechává ho odejít její oči ho sledují jak odchází směrem k jeho rodině. Sleduje Caleba jak míří, ke svýmu otci a na chvíli ji napadne, že právě Michael by mohl mít odpovědi, který Caleb hledá. Možná měl pravdu ... možná je tahle šachová partie větší, než si kdy dokázala představit. Možná je sama jen pěšákem, kterého přesouvají mocnější hráči podle svých potřeb. Ale to neznamená, že by si nechala sebrat poslední zbytky kontroly, který ještě má.. Poodejde směrem k občerstvení a ochutná místní víno* /Tohle se s Faerií nedá vůbec srovnávat./ *Pomyslí si když pije zdejší naředěnou břečku.. její smysly jsou úplně otupělý z Faerie.*
*Novopečený Konzul Spolku, stojí pevně a vzpřímeně, jeho přítomnost ve společnosti Cornelie a Tobiase je jako monument rodinné hrdosti a síly. Tobias vedle něj vypadá hrdě a důležitě, a Michael si nemůže pomoct, aby se v jeho tváři neobjevil náznak pýchy, když v mladíkovi vidí pokračování rodu Hawkstone. Když však spatří přicházet Caleba, jeho výraz se lehce změní – směs úvahy a klidného očekávání. Calebův formální tón při gratulaci Michael přijme s mírným kývnutím a pevně stiskne jeho ruku. Cítí v jeho pohledu něco, co tam už dlouho neviděl – opatrnost, možná pochybnosti. Ale Michael neřekne nic, jeho pohled se přesune zpět na Tobiase, který si se svým otcem plácne.* Tobiasi.* Pronese Michael hlasem, který je hluboký a autoritativní, ale s náznakem jemnosti, kterou si vyhrazuje pro členy rodiny. *Nyní, když jez tebe téměř muž - budeš muset začít dohlížet na svého otce, aby nezapomínal, jak se chovat v přítomnosti konzula. *Jeho rty se zvlní do slabého úsměvu, ale pohled zůstává ostrý a pozorný. Když se k nim připojí Hailey, Michael si nemůže pomoct, aby její přítomnost nevnímal jako určitou komplikaci. I přes její úsilí zapadnout a její zdvořilé chování cítí, že její místo mezi nimi stále není pevné. Jeho oči na okamžik zabloudí k Calebovi, jakoby se ptaly, zda si jeho syn uvědomuje, co všechno riskuje tím, že ji přivedl do Idrisu právě v tento večer. Přesto se udržuje v naprostém klidu, jeho pohled se stočí k Hailey, která pohladí Tobiase po vlasech. Zachytí pohyb v místnosti, když se k němu blíží jeden z funkcionářů, jehož přítomnost značí jedinou věc – čas se krátí. Michael na okamžik pozvedne obočí, jemně kývne hlavou na znamení, že zprávu přijal.* Zdá se, že je čas.* Jeho pohled sklouzne na Hailey, která vypadá, jako by byla přítomná a nepřítomná zároveň, jak se snaží nevnímat jakoukoli těžkost v situaci.* Hailey. *Řekne klidně, ale jeho hlas má podtón důrazu, který nedovoluje odpor.* Postarejte se prosím, aby Caleb nezmizel – máte na něj lepší vliv než já. /A Sebastian? Toho též opět nevidím. Vůbec si neuvědomují důležitost tohoto okamžiku! Ani jeden!/ *Poté se narovná, přísný výraz na tváři se trochu zmírní, když kývne hlavou směrem k funkcionáři, který čeká u dveří do hlavní části síně. Bez dalšího slova se Michael vydává k pódiu.*
*Caleb si všimne jemného napětí, které zavládne, jakmile se připojí k rodinnému shromáždění. Tobias vypadá nadšeně, jeho mladá energie září jako maják, a Caleb se na chvíli soustředí jen na něj. Je to v těchto momentech, kdy se mu daří alespoň na okamžik zapomenout na chaos kolem něj – na svého otce, jehož přítomnost ho vždycky trochu svazuje, na Grace, která je zahalena tajemstvími, a na Hailey, která se zjevně necítí mezi Hawkstonovými doma. Jeho pozornost se však rychle vrátí k Michaelovi, když slyší jeho poznámku směrem k Tobiasovi. Caleb se neubrání ironickému úsměvu, který zlehka trhne koutky jeho rtů. Přesto zůstane mlčet, protože ví, že na otcovu pečlivě kontrolovanou přítomnost není místo pro jeho obvyklé poznámky nebo humor. Když Michael osloví Hailey a pověří ji "dohledem" nad ním, Caleb cítí, jak v něm mírně vzplane podráždění. Zvlášť když zachytí ten krátký, přísný pohled, který Michael vrhne jeho směrem – jakoby zpochybňoval všechno, co Caleb dělá, každé jeho rozhodnutí.* /Samozřejmě, protože nic, co děláme, nikdy není dost dobré./ *Pomyslí si Caleb s lehkým nádechem frustrace, ale na povrchu se to nijak neprojeví. Zachová si svůj klid, svůj vlastní způsob, jak čelit otcovým neustálým očekáváním a nárokům. Sleduje, jak se Michael otáčí a odchází směrem k pódiu, a na okamžik zůstává stát na místě. Má pocit, jako by se kolem něj svět na chvíli zastavil. Jeho pohled sklouzne k Hailey, která stojí vedle něj tiše, její přítomnost nenápadná. Očividně se snaží držet krok a nevyčnívat, ale Caleb si nemůže pomoct, aby se necítil zodpovědný za její nervozitu. Jeho modré oči se setkají s jejími, a Caleb se snaží, aby jí dal alespoň trochu jistoty. Když znovu zvedne pohled, jeho oči se setkají s Tobiasovými, který je stále plný energie a dychtivosti. *Mám pocit, že děda tě povýšil na svého zástupce.* Mrkne na něj a lehce ho poplácá po rameni, aby Tobias pochopil, že to nemyslí vážně, ale přátelsky. Caleb si znovu prohrábne vlasy a povzdechne si, jeho mysl těžká všemi povinnostmi, které se na něj za poslední hodiny nahrnuly. Jeho pohled sklouzne zpět k Hailey, která stále stojí tiše vedle něj. *A ty.* Řekne nakonec pouze pro její uši a jemně jí pokyne hlavou směrem k davu. Nenech se tím vším odradit. Caleb na ni ještě jednou povzbudivě kývne a pak se rozhodne vydat směrem k pódiu, kde má být přednesen inaugurační projev jeho otce. Má pocit, že každým krokem se kolem něj stahuje kruh očekávání a odpovědnosti.* Musím s tebou ještě něco probrat. Nebudeme se vracet hned do New Yorku.*Pronese mimoděk směrem k Hailey, zatímco jeho kroky vedou do hlavní části síně, přičemž jeho myšlenky stále těkají mezi minulostí a přítomností. Cítí tíhu tohoto večera – nejen z pohledu rodinného, ale i profesionálního.*
*Viděla na tváři svého syna, že by jí chtěl obejmout, ale lehce nepatrně zavrtí hlavou a namísto toho tiše sevře jeho ruku, jíž jí vklouzne do té její. Tiše ho hladí po hřbetu ruky. I jeho ruka byla znatelně vetší a silnější, ale jeho blond vlasy a modré oči pořád stejné. Přesně jako jeho otce. Ani si neuvědomovala jak čas rychle plynul. Ale pokud něčeho nelituje, je že ho tak dlouho schovávala před tímto světem. I když si ted vědoma jaký risk to byl. Ale chtěla mu dát normální dětství a také jak už Calebovi se svěřila. Nevěděla jak by to před léty vzal a zda by jí Tobiase nevzali a jí jednoduše neposlali zpět ke svému životu. Jak se říká strach živý sílu, sílu člověk musí umět využít moudře. Nakonec se i zdálo, že bude ušetřena dalších slov jeho otce zvlášť ve chvíli, kvůli které se tu všichni sešli. Na usměrnění svého syna nic neřekne ví že nesmí. Naopak sebou trhne, když zazní její jméno. Polkne sucho v ústech.*Pokusím se. Nemohu nic slíbit.* poví upřímně, jelikož nebyla jeho chůva a on byl dospělý muž. I když na ní Caleb může vidět, že by nejraději mu drtila ruku jak to ted dělal Tobias, který její rukou jemně cloumal a tak ho pohladí po rameni a usměje se na něj. Chlapec se usměje o to víc. Dnes nevěděla zda chce být neviditelná nebo ne. Ale aspoň fakt, že držela svého syna za ruku jí uklidňovalo natolik, jako když člověk vejde do bezpečí domova. Tiše sleduje dění jak se vydává směrem k podiu mezitím tiše vedle ní promluví Caleb. Kdyby tak neučinil, asi by doufala, že zapomene na její přítomnost a to co předvedla. Ale omyl*Jestli mi chceš připravit kázání, myslím že není třeba. Oprátku handy jsem si nasadila před hodinou. Ale rozkaz budu tam. Mám se co učit, pořád a víc.* poví tiše bez výčitek bez obhajovaní. Jednoduše mu jen přiznala, že si je vědoma své chyby a že bere nevědomí vážnost jeho slov a že očekává rozhovor.*
*Joshua vystoupí na pódium s ledovým klidem, který je pro něj typický. Jeho krok je plynulý a vyrovnaný, pohled chladný a ostrý jako čepel serafinské dýky. Na tváři má masku zdvořilosti, ale ti, kdo ho znají, mohou v jeho očích zahlédnout něco hlubšího – neochvějnou ambici a důslednost, kterou nelze přehlédnout. Sál utichne, jakmile Joshua zaujme místo za řečnickým pultem, a když promluví, jeho hlas je pevný, autoritativní a přesto klidný.* Ctihodní členové Spolku, vážení přítomní.* Začne s náznakem úklony, jeho hlas rezonuje v prostoru, každý jeho tón promyšlený a přesný.*Dnešek je dnem, který si budeme pamatovat – nejen kvůli výsledkům voleb, ale kvůli příležitosti, která před námi stojí. Spolek byl a vždy bude tím, co drží tento svět v rovnováze. A my, lovci stínů, jsme jeho páteří, jeho pilířem. Bez nás by svět propadl chaosu a temnotě.* Joshua se na okamžik odmlčí, jeho pohled klouže po shromáždění. V jeho očích je klidná sebejistota, ale také jakási jiskra, která naznačuje, že jeho slova mají hlubší význam.* Nefilim byli vždy ti, kdo stáli mezi světlem a stínem, mezi pořádkem a chaosem. Byli jsme ti, kdo nesli tíhu odpovědnosti, a ano, také ti, kdo za ni platili nejvyšší cenu. Ale právě díky této oběti, díky naší odvaze a odhodlání, stojí svět tam, kde stojí. Není pochyb o tom, že jsme byli vyvoleni, abychom plnili tuto svatou povinnost. *Jeho slova záměrně rezonují s konceptem vyvolenosti, ale zároveň se pohybují na hranici přijatelných formulací, které nelze snadno zpochybnit. Joshua si je vědom každého svého slova a každé nuance, kterou pronese. V jeho slovech je znát důraz na jednotu a disciplínu, ale zároveň se v nich skrývá i náznak hierarchie, která mu není cizí.* Svět venku se mění. Hrozby, kterým čelíme, jsou stále sofistikovanější, nebezpečnější. Nemůžeme si dovolit být slabí, nemůžeme si dovolit zaváhat. Jako nový Inkvizitor Spolku slibuji, že udělám vše, co je v mých silách, abych zajistil, že naše mise bude pokračovat – silnější než kdy dřív. Budu chránit Spolek, naše hodnoty a náš odkaz. A ano, budu také vyžadovat, aby každý z nás – od nejmladšího učedníka po nejzkušenějšího člena Rady – naplňoval své povinnosti s maximálním nasazením. *Joshua zakončí svůj projev s jemným úklonem, jeho slova zanechávají v místnosti tíživé ticho, které se pomalu mění ve vlažný potlesk. Ti, kdo sedí v první řadě, se tváří neutrálně, někteří snad až příliš zamyšleně. Ale Joshua, sám se sebou spokojen, se otočí a opouští řečnický pult s ledovým klidem, vědom si toho, že jeho vize nyní začíná ovládat budoucnost Spolku.*
*Michael vstoupí na pódium hned po Fairlawovi, se kterým si stačí vyměnit pohled. Jeho postoj je vzpřímený, pohled bystrý a jeho aura přirozené autority naplňuje Síň Dohod. Je to muž zrozený pro vedení a jeho slova, ať už je milujete nebo nenávidíte, vždy zasáhnou cíl. Když se rozhlédne po shromáždění, na jeho tváři se objeví mírný, avšak zdrženlivý úsměv – gestem, které spíše potvrzuje jeho důstojnost, než by odhalovalo jakékoli emoce. Když začne mluvit, jeho hlas je hluboký, klidný, avšak pronikavý.* Vážení lovci stínů, členové Rady, vážení přítomní. Dnešní den je nejen oslavou kontinuity Spolku, ale i připomínkou poslání. Pozice Konzula není jen čestným titulem. Je to závazek – závazek vůči vám všem, vůči těm, kdo slouží v Institutech po celém světě, a vůči našemu světu, který jsme přísahali chránit. *Jeho pohled se přesouvá po sálu, chvíli setrvává na známých tvářích, na vůdcích rodin a jejich dědicích. V jeho očích se odráží odhodlání, ale i očekávání, že každý z nich bude hrát svou roli v budoucnosti Spolku. Michael se na okamžik odmlčí, aby jeho slova měla prostor se usadit. Když pokračuje, jeho hlas nabírá na intenzitě.* Během mého mandátu se zasadím o několik klíčových cílů, které považuji za nezbytné pro naši budoucnost. Prvním z nich je udržení Studeného míru. Víme, že dohoda s vílami, ač nepopulární, je nutná k zajištění stability a k tomu, abychom předešli dalším konfliktům. Ale mír není slabost – je to nástroj, který musíme používat s rozvahou a silou. Druhým cílem je redukce čísel démonických mutantů, pozůstatků Zimní války. Dále budu usilovat o napravení a obnovu Institutů, které byly během Zimní války zhanobeny. Každý z nich musí být připraven sloužit jako pevnost a útočiště pro členy Spolku. Ale nejdůležitějším cílem mého mandátu bude udržení řádu. Řád je to, co nás odlišuje od chaosu. Je to základ, na kterém stojí náš svět.* Jeho tón se na chvíli změní, stane se osobnějším, avšak stále pevně kontrolovaným.* Je pro mě ctí, že jsem byl zvolen vaším Konzulem. Slibuji, že své povinnosti budu vykonávat s nejvyšší oddaností a respektem k vám všem. *Michael zakončí svůj projev lehkou úklonou směrem k publiku. Na chvíli v sále zavládne ticho, než se začne rozléhat potlesk, který je sice zdvořilý, ale zároveň přináší pocit respektu. Michael se postaví vzpřímeně, jeho pohled stále plný odhodlání, a pomalu se vrátí na své místo, vědom si, že jeho slova byla vyslyšena.*
*Caleb stojí v davu, jeho výraz neutrální, ale oči mu neustále bloudí mezi pódiem, kde právě probíhají inaugurační projevy, a Hailey, která je po jeho boku. Naslouchá slovům svého otce i Fairlawa, každé z nich v něm rezonuje jinak. Fairlawova slova o nadřazenosti a disciplíně mu připomínají přesně to, proč se kdysi chtěl držet dál od politiky Spolku. Cítí, jak ho jemně svírá podráždění, když slyší ten pečlivě maskovaný tón, který neslibuje nic jiného než tvrdost a kontrolu. Pak ale zazní hlas jeho otce – pevný, autoritativní, ale přesto klidnější. Caleb se krátce zamyslí nad tím, jak moc se Michael změnil od doby, kdy byl jen členem Rady. Jeho projev má svou váhu, svou jasnost, ale Caleb nemůže nevidět tu vrstvu pečlivé kalkulace, která za tím vším stojí. Jeho myšlenky přeruší Hailey, která na něj tiše promluví. Caleb se k ní otočí, koutky úst mu zacukají, když slyší její očekávání kázání. Nemůže si pomoct, aby se na chvíli neusmál, i když to maskuje jako pouhé povytažení koutků. Jeho pohled na chvíli změkne, ale jeho tón zůstává klidný, jako by jí chtěl ukázat, že ačkoli se situace zdá být napjatá, on ji nepovažuje za tak dramatickou, jak si možná myslí.* Jestli čekáš kázání, tak tě zklamu. Myslím, že tuhle lekci sis už dala sama. To je to poslední, na co teď myslím. *Jeho pohled se na chvíli vrátí k pódiu, kde jeho otec pokračuje ve svém projevu. Caleb si neodpustí krátký nádech, jakoby chtěl něco dodat, ale nakonec jen pokrčí rameny a otočí se zpět k Hailey.* Proces přeměny – už má pevné datum. * Jeho tón se teď stane vážnějším, i když se snaží udržet jistou lehkost, aby Hailey nezahltil. Ví, že tohle rozhodnutí pro ni není jednoduché a že každé slovo musí volit opatrně.* Krátce po ceremonii. Nebyl jsem si tím jistý, když jsme odjížděli, ale dostal jsem zprávu od Spolku těsně před odjezdem. A volba mého otce jako Konzula to rozhodnutí jen urychlí. * Snaží se v jejím výrazu najít známku, že je připravena, nebo alespoň odhodlána.*
*Program ceremonie dosáhl svého konce. Hosté se baví hudbou i občerstvením a nově zvolení Konzul a Inkvizitor stále přijímají gratulace, které před svým projevem nestihli přijmout. Quest je ukončen, ale můžete zde setrvat a hrát do sobotní půlnoci - poté musíte místnost neprodleně opustit, anebo začít novou hru. Postavy, které neposlaly odchodový příspěvek: * Caleb Hawkstone, Charlotte Dearborn, Grace Lengthorn, Hailey Rose, Sebastian Hawkstone, Sunil Nurgaliev, Yeom Seo-Jun.
*Kdyby si víc všímala podia byl by to lepší. Ale ne ona se musela podívat jeho směrem a upřímně jeho zvednutý koutek jí doslova odzbrojil. Vážně se ted Caleb bavil na její účet? Vážně se uculoval! Možná díky tomu jí nevědomě na tváři vyklouzne lehký úsměv a následovný povzdech na znamení, že se vzdává dostal jí. Tobias k ní zvedne tázavě pohled a Hailey na něj jen mrkne a pohladí ho opět po vlasech Tob sej en tiše zazubí a sleduje dění před sebou a nepouští přitom její ruku. Když už myslela, že jí dnes večer nic nepřekvapí omyl. Trhne hlavou k němu a podívá se na Tobiase, který je naštěstí soustředěný na dědu. Lehce rty naznačí že ticho. Neřekla mu to, jelikož pořád je ve věku, kdy by si neměl dělat vrásky rozhodnutí dospělých lidí kolem něj, ale na jeho slova poví jen tiše.* Pak doufám, že se slova tvého otce nepotvrdí. A štěstěna bude stát na mé straně.* poví pevným hlasem a víc k tomu nepoví. Ale jedno je jisté odehrává se v ní strach, nadšení a další směsice emocí, které neumí popsat. Ale pokud někdo toužil žít víc než umřít byla to rozhodně Hailey a její tvrdohlavé já. Nad jeho dalšími slovy pokývne. Když padne rozhodnutí a jen slova Caleba se stejnou pravdivými rozloučí se s Tobiasem a slíbí mu, že si zas napíšou, ale že ted musí jít něco neodkladně zařídit. A tak dnešním večerem její krátká návštěva Idrisu končí.*
*Jeho pohled se na chvíli upře na Hailey, když k němu tiše promluví. V jejích slovech slyší pevnost, ale také náznak nejistoty, kterou se snaží zakrýt. Caleb na okamžik zvedne obočí, jeho rty se zvednou do malého, téměř pobaveného úsměvu. Nepotřebuje empatii, aby poznal, že uvnitř Hailey se odehrává emocionální hurikán. Ale není typ, který by to komentoval – alespoň ne takovým způsobem, aby ji zbytečně zatížil. Místo toho si udržuje svůj typický klid a lehkost.* Pokud se štěstěna drží mě při všech mých blbostech, určitě si najde čas i na tebe.* Mrkne na ni s jemným humorem, jeho tón je nenucený, ale v pozadí jeho slov je přeci jen jistá vážnost. Když však spatří, jak se Hailey obrací na Tobiase, aby se s ním rozloučila, a pak se po krátké chvíli připojuje k jeho matce, jeho výraz se na moment změní. Sleduje, jak se obě ženy odebírají pryč ze sálu, pravděpodobně se vracejí domů, a Caleb nemůže potlačit drobný povzdech. Ne že by byl sentimentální – to je u něj téměř nemyslitelné – ale na chvíli si uvědomí, jak moc toho večera zůstává na jeho bedrech. Pohlédne na Tobiase, který vypadá, že by nejraději běžel za matkou, ale zároveň ví, že jeho místo je teď po boku dědečka. Rozhodne se setrvat. Tohle není jen o něm, o jeho rodině, nebo o Hailey – tohle je o reprezentaci Institutu. Protáhne se, jako by se snažil zahnat únavu, a jeho pohled krátce zabloudí k davu kolem. V duchu si povzdechne, když spatří, jak se všichni pomalu rozcházejí do menších skupin a začínají si mezi sebou vyměňovat zdvořilé fráze a politické komentáře. Caleb se na moment usměje pro sebe. Reprezentace, jasně. To je přesně to, co teď potřebuje – další hodinu předstírat, že ho zajímají všechny ty prázdné řeči.*
*Sunil čaká pomerne v pokoji, nakoľko nechcel dievčatko plašiť. Tešilo ho, že mu začala tak rýchlo dôverovať napriek tomu, čo sa jej stalo. Možno zo Sunila cítila, že aj on pociťuje smútok, a tak sa rozhodla mu veriť v tom jej smútku. Boli si vlastne sebe navzájom takou oporou. Všimne si, ak oje Sebastian nespokojný v konverzácii so svojím otcom. Schovával to pomerne dobre, ale predsa len to mohol človek, ktorý Sebastiana vydával pomerne často okamžite postrehnúť. V tom neustále urovnanom nič nehovoriacom pohľade a postoji bolo napätie, nie znudenie. Preto si Sunil vydýchne, keď v mužovi uvidí, že narozdiel od svojho otca Sunila vidí rád, a nedokáže udržať na uzde smiech, len čo sa mladý Hawkstone priblíži.* Ach, chlape. Ani nevieš, ako si mi chýbal. *Podotkne pobavene, a pozrie na dievčatko, ktoré nervózne od Sunila pozerá na prichádzajúcu osobu.* Sebastian, rád by som ti predstavil Lunu. Adoptoval som si ju rovnako ako si ona adoptovala mňa. A Luna...toto je Sebastian. *Predstaví ich navzájom, načo šokovane vypúli oči, sotva započuje slová jeho adoptovanej dcéry.* To je ten kamarát, čo je vo vzťahoch rovnaký chudák ako ty? *Rýchlo jej prekryje ústa. Ešteže hovorila v taliančine.* Ja...ehm...rada ťa spoznáva. *Povie Sunil okamžite Sebastianovi, aj keď sa takmer hneď rozosmeje. Samozrejme, že vedel, odkiaľ to malá brala. Ale výhradne malej hovoril, aby pred Sebastianom nehovorila, že jej hovoril toto. Snažil sa jej totiž predstaviť ľudí, ktorých spozná v New Yorku, ale nejako mu pri tom vykĺzla aj táto poznámka, a ona si ju zapamätala az moc dobre.* Takže...čo povieš na to, kebyže sa presunieme už k portálom a späť domov? Tam bude pokračovanie v tejto konverzácii určite príjemnejšie než tu. *Navrhne Sunil, a začne sa presúvať k portálom, ktorými by sa mohli dostať do New Yorku.*
*Rozumie, čo mu chce otec zdeliť. Chápe jeho postoj, jeho očakávania a frustrácie, ktoré on sám vytvára, no zároveň má pocit, že im nemôže vyjsť vústrety. Nie teraz, napriek tomu, ako tento deň očakával a pripravoval sa naňho, nie je podľa jeho predstáv. Minimálne jeho vnútorné rozpoloženie mu nedokáže vnútiť myšlienku, aby sa hrdo narovnal, nahodil úsmev plný falše a odhodlania hodiť sa na krk prvému lovcovi, ktorý sa rozhodne poškvrniť jeho rodinu. No jeho otec je na vodcu pripravovaný zrejme celý jeho život - vystupovanie, rozprava, to ako stojí a gestikuluje, ako na neho hľadí z väčšej vzdialenosti, než naozaj stoja.* /Zrejme sa jeho pohľad na mňa už nedá dať do správnych koľají./ *Napadne mu, a ani nemá motiváciu vzbudzovať teraz rešpekt v iných lovcoch tým, že bude ako tieň svojho otca.* /Pre jeho pozornosť som urobil už dosť./ Pridám sa za Vami s matkou neskôr. Bude to rýchle. *Prenesie, akoby sa chcel ospravedlniť, pretočiac však jemne očami nad mudrovaním svojho otca.* Jasné, otče, lenže na tieto šarády tu máš iných členov rodiny. *Zaznie od neho trošku ostrejšie, no nakoniec iba zatne sánku, vzdychne a zabodne svoj pohľad znova do otcovej tváre, akoby mu tým chcel naznačiť, že si stojí za svojimi slovami, že možno aj pre toto si začali viac s Calebom rozumieť, odkedy sú v newyorskom inštitúte spolu. Ale zároveň mu tým naznačuje, že sa vráti k nim, aby otca ešte viac nesklamal. Vyberie sa teda za svojim ryšavými kolegom s dievčatkom na pleciach. Neusmeje sa, nemá na to náladu a Sunil ho pozná, že to tak je. Nadvihne iba stroho obočie a zadíva sa na malé dieťa, ktoré využíva na zakrytie hlúpych poznámok taliančinu.* Viem, že nepovedala toto, na to to bolo príliš krátke, ale… radšej asi nechcem vedieť, čo povedala. *Zamumle Sunilovi a prikývne na jeho poznámky. Naozaj nemá chuť zaoberať sa viac než niekoľko slovnými odpoveďami, skúmajúc akurát tak okolie seba a dvojice, pri ktorých teraz stojí. Chvíľku s ním vedie konverzáciu, alebo to tak teda aspoň vyzerá - v skutočnosti ju vedie Sunil, on počúva, no myseľ mu lieta kadeľahšie.* Bude to horšie. *Zamumle Sunilovi a zabodne do neho modré oči.* Musím vyhľadať Caleba. *Dodá ešte.* Nebudem tu dlho, musím ísť za otcom, ale ak Caleba uvidíš, odkáž mu, že sa porozprávame v New Yorku. *Dodá ešte, než sa vzpriameným rozhodným krokom, vzbudzujúcim aspoň trošku hrdosti a cti, pridá k svojej rodine aspoň tak, ako si to môže dovoliť, než ceremónia skončí. Keď sa z budovy dostane, nevidí navôkol nikoho, ku komu by sa pripojil, a tak zahĺbený v myšlienkach kráča sám k portálu naspäť do inštitútu. Tento deň sa mu zdal príliš dlhý.*
*Cítí jak se atmosféra místnosti stává dusivější jak ji tíha dnešního večera stále víc a víc svírá. Teď po těch všech proslovech už ví, že tu nemá co dalšího říct ani co získat. S tichým povzdechem se rozhodne pro odchod. Narovná se , narazí si límec uniformy blíž ke krku a pevněji sevře rukávy kabátu.... Pomalu téměř nepozorovaně zamíří ke dveřím. Prochází kolem stráží, který stojí u vchodu a krátce jim kývne, aniž by přitahovala pozornost. Jakmile je už venku, chladný vzduch Idrisu ji zasáhne jako náhlá vlna, která ji aspoň na chvíli uvolní.... Zhluboka se nadechne, nechává chlad vklouznout do plic a vydává se ulicí dál... pryč od Síně Dohod. Potřebuje prostor. A klid*
*To že ho žena úplne odignorovala nechal tak. Pokrútil hlavou a pozrie sa na spacifikovaného brata. Rozhodne sa ho dotiahnúť domov, keďže aj tak oslava pomaly končila, takže bolo lepšie ho dotiahnuť domov. Soomina nechal na pokoji, keďže on bol v kľude, ale tento idiot sa nevedel správať.* Tak pre dnešok mám dosť. *Povie, pričom ťahá brata smerom k portálu, kde ho vyhodí priamo v Soule a do postele.* To mi teda bolo treba ešte riešiť tohto debila. *Povie a sám sa ide ešte vyspať, kým sa vráti do New Yorku.*
*Nechá Hailey odísť, pričom chápe, že sa tam necíti dobre. Chvíľu bola sama, pričom si ani len nevšimne, že sa ku nej práve priblíži práve Soomin, ktorý sa nakoniec vyparil od rodiny, aby ju vytiahol von. Chytí ju za ruku, pričom ju vytiahne von. Lotty nevie, čo po nej chce, pretože sa moc nikdy nebavili až tak, aj keď jej pomáhal so skúškami. Trochu sa zmetene na neho pozrie, keď ju vytiahne von na vzduch.* Čo po mne chceš? Celý večer ma ignoruješ a teraz za mnou prídeš? *Opýta sa ho a on si iba povzdychne, keďže moc s ňou o tom nemohol hovoriť. Vedel moc dobre, že je na neho naštvaná.* Tu nie. Musíme sa porozprávať súkromne. *Povie jej pričom jej ukáže, že pôjdú portálom do new Yorku.* Fajn. Ale chcem vysvetlenie. *Povie mu a ide s ním do New Yorku, kde sa porozprávajú v Súkromí v jej izbe.*
*Caleb sedí na kamenné lavici v rohu Síně Dohod, jeho postoj je uvolněný, téměř lhostejný, jakoby celý večer byl jen dalším obyčejným dnem. Vedle něj Tobias, který má na rozdíl od něj výraz plný zvědavosti a lehkého neklidu. Calebovy světle modré oči těkají po místnosti, sledují proud lidí, kteří se rozcházejí po skončení ceremonie. Pohled mu na chvíli padne na místo uprostřed Síně, kde stál během projevu jeho otec, ale dlouho se tam nezdrží. Namísto toho obrátí pozornost zpět k Tobiasovi, který si znuděně hraje s lemováním své vesty.* Připadá ti to tady nudný, co? *Zeptá se, přičemž jeho hlas má typický lehký, přátelský tón. Tobias pokrčí rameny, ale než může cokoliv říct, Caleb pokračuje. *Věř mi, mohlo by to být horší. Mohl bys tady muset stát uprostřed a pronášet řeč jako děda. Ale víš, co je na tom všem nejlepší? *Na chvíli se odmlčí, jako by chtěl Tobiasovi dát prostor na odpověď, ale než stihne cokoli říct, Caleb ho přeruší.* Že to tady má historii. Skutečnou. Třeba támhle. *Ukáže prstem na mohutný sloup u stěny.* Tam jsem se schovával s Maxem. Bylo to během Temné války. Temní lovci prorazili barikádu.* Caleb pokrčí rameny, jeho tvář si zachovává klidný úsměv, když se Tobias zeptá, jak to dopadlo.* No, jsme tady, ne? Takže bych řekl, že jsem si vedl docela dobře. *Na chvíli se odmlčí, jeho pohled sklouzne zpět na prostor Síně Dohod. Pak se k Tobiasovi nakloní a šeptem dodá.* Ale mezi námi – ten sloup udělal většinu práce. *Když se Tobias uchechtne, vypadá to, že mu celý ten večer připadá o něco snesitelnější. Caleb se na něj podívá s mírným úsměvem. Miluje tyhle momenty – neformální, nenucené. Tohle je jeho způsob, jak být otcem. Bez přehnaného mentorování, bez těžkých slov. Prostě takový, jaký je. Když ceremonie skončí, Caleb se zvedne a kývne směrem ke dveřím. *Tak pojď, hrdino. Děda by si asi nepřál, aby ses tady ztratil a skončil v nějaký politický debatě. *Caleb si během cesty ještě stihne urovnat myšlenky na celý večer – od projevů po všechny ty pohledy a intriky, které neunikly jeho bystrému oku. Ale teď to všechno odkládá stranou. Teď je čas na to, aby byl jen otcem, který se svým synem zamíří zpět do sídla Hawkstone, kde na něj čeká zasloužený odpočinek.*
*Quest je ukončen.*
*Calebovy kroky tiše dopadají na kamennou cestu, která vede k majestátní Síně Dohod. Měkké světlo Idriského slunce dopadá na jeho ramena. Jeho postava, v elegantní, ale účelové lovecké zbroji vyrobené Železnými sestrami, působí pevným a neochvějným dojmem. Zbroj je zdobená jemnými runami ochrany a síly, které se lesknou v chladném světle ranního slunce, a přestože není vyzbrojen – žádné dýky, kindjal ani serafinské čepele nejsou na svém místě – jeho pohyb a držení těla naznačují, že i tak umí být nebezpečný. Černé runy na jeho pažích a krku jsou jasným důkazem jeho oddanosti Spolku, jehož zvyky a pravidla ctí, i když má často tendenci je zpochybňovat. Hluboce se nadechne, když dojde ke schodům vedoucím k síni. Na okamžik zvedne pohled k majestátní budově, jejíž architektura připomíná moc a slávu lovců stínů. Už několikrát tu byl, ale dnes je to jiné. A Tobias zůstal doma. To rozhodnutí bylo nakonec jednodušší, než Caleb očekával. Tobias, ač tvrdil, že je připravený čelit všemu, co se ten den stane, byl stále jen chlapec. Jedenáctiletý kluk, který, i přes všechny své předčasné životní lekce, neměl vidět svou matku, jak podstupuje proces, který by ji mohl zabít.*
*Netušila nebo spíš podvědomě si snažila nalhávat jedno. Že to přijde tak brzo, že kdy ten den přijde bude plně připravena. Ale na něco takového člověk nemůže být připravený, ale jedno bylo jisté. Nešla dnes do Alicante se strachem nebo pochybami. Ale myslí klidnou jako hladina jezera. Co se dnes mělo stát, stane se. Možná by někdo mohl říct, že je to sobecké vůči jejímu synovi. Ale není. Tobias byl ve věku,, kdy děti většinou obdrží svoji první runu. Moc dobře chápal, co se děje. Byl to chytrý hoch, ale i když by si přála. Aby to Hawkstone před ním zamlčeli úplně ví, že by stejně na to přišel a zlobil se, že mu to neřekla. Ale dnes ho tu nechtěla z dvou důvodu. Dítě by nemělo vidět rodiče umírat kdyby na to přišlo a další bal, že tentokrát tu byla kvůli sobě. Musela si ujasnit jedno před tímto dnem. Dělá to kvůli tomu, aby neztratila svého syna? Prvně si to myslela, ale ne dělá to pro sebe. Cítí, že tahle trnitá cesta je tou její, že by po ní měla jít aby ochránila to na čem jí nejvíce vždy záleželo rodina, přátelé. Takže tam Tobias i Caleb svou roli hráli, ale už ne tu sobeckou část. Nedokázala přemýšlet jednoduše už tak sobecky, že to pro někoho dělá, když to pravda není. Dělá to protože jí na nich doopravdy záleží. Ale už si více nedovolí být rozptylována vlastními myšlenkami a nechá svou mysl pohltit tichem, které místnost dohod vyzařuje. Tohle posvátné místo umělo bud lidi děsit nebo v nich vyvolat klid. Porozhlédne se po po Síni dohod jen očima ani hlavu nepootočí jako kdyby doufala, že tu spatří před cermonii aspon jednu známou tvář. Jen jednu.*
*Jeho kroky se zastaví těsně před masivními dveřmi síně. Opráší si rukavice, jeho pohled na okamžik sklouzne k okolí. Jakoby hledal jakýkoli náznak, že se věci mohou pokazit. Ale všechno je klidné. A přesto cítí, jak mu v hrudi buší srdce. Ne kvůli strachu, ale kvůli napětí. Hailey je uvnitř a právě teď stojí tváří v tvář svému osudu. Caleb na okamžik zavře oči, jeho rty se téměř neznatelně pohnou, jako by pronášel tichou modlitbu – něco, co u něj není obvyklé. Ale dnes je den, kdy si ani on nemůže dovolit nechat věci náhodě. Otevře oči a jeho tvář ztvrdne. Masku klidu a sebedůvěry nasazuje jako druhou kůži. Poté pomalu natáhne ruku, aby otevřel dveře síně, připraven vstoupit dovnitř a čelit tomu, co přijde. Ať už to bude cokoliv. Uchopí masivní kliku dveří Síně Dohod, chlad kovu se mu na okamžik zaryje do dlaně, a zatlačí na dveře. S táhlým zvukem se otevřou, odhalujíce interiér posvátného prostoru. Jeho oči okamžitě sklouznou k runami pokrytým stěnám a klenbám, které se tyčí nad ním, jako by samotná architektura chtěla připomenout význam okamžiku, který se tu právě odehrává. Vše v místnosti je prosté a zároveň vznešené, jak se na rituál povznesení sluší. Dnes tu není žádné pompézní publikum, žádné přihlížející davy. Jen několik málo svědků, které pravidla Spolku povolují – zástupci Rady, ceremoniář, a Hailey. Jeho pohled okamžitě najde ji – stojící uprostřed síně, jen pár kroků od stolu, na kterém leží Pohár smrti. Její postava vypadá drobně ve srovnání s majestátními stěnami kolem, ale její držení těla prozrazuje odhodlání. Caleb si všimne napětí v jejích ramenou, jemného záchvěvu nervozity v jejích rukou, které se jí však daří maskovat. Ví, že v sobě nese víc síly, než dává najevo, ale dnešní zkouška je jiná než všechny, kterým kdy čelila. Zůstane stát na kraji místnosti, na okamžik, jeho pohled na chvíli zůstává na Hailey, než ho stočí k Poháru smrti. Ten nástroj, který rozhodne o jejím osudu. Zastaví se na několik metrů od Hailey, dostatečně blízko, aby ji podpořil svou přítomností, ale zároveň respektoval prostor, který tento moment vyžaduje.* Připravená? *Na moment se jeho pohled stočí k ceremoniáři, který vše tiše sleduje, připraven zahájit rituál. Caleb se zhluboka nadechne a vrátí svůj pohled zpět k Hailey. Tentokrát v jeho očích není žádný humor, žádná lehkomyslnost.*
*Mlčenlivý bratr Nehemiah stojí uprostřed Síně Dohod, jeho postava zahalená v těžkém šedém rouchu, které splývá s podlahou, na níž jsou vytesány runy staré jako samotný Spolek. Kapuce mu zakrývá většinu tváře, jen tenké rty a záblesk bledé kůže zůstávají viditelné ve světle luceren. Kolem jeho těla je cítit jakási zvláštní, skoro hmatatelná aura, něco mezi klidem a přítomností pradávné moci. V jedné z rukou drží starobylý svitek, který je zdobený runami, a ve druhé ruce opatrně třímá Pohár smrti. Pohár se leskne ve světle luceren, jeho povrch září čistým, téměř éterickým světlem, jako by si byl vědom svého úkolu. Nehemiah nepromluví, protože jeho slova nepatří do světa slyšeného, ale jeho hlas se rozléhá v myslích přítomných jako jasný, ale tichý zvuk zvonu, rezonující jejich dušemi. Nepřítomným hlasem, který je slyšet jen ve vaší mysli, osloví všechny přítomné.* /Dnes večer jsme se shromáždili, abychom byli svědky zkoušky, která odhalí pravou podstatu jednoho lidského života. Tento rituál je starý jako Spolek samotný, a jeho síla leží nejen v runách, ale i v odhodlání toho, kdo jej podstupuje. Hailey Rose, přistup. / *Jeho těžká kapuce se pomalu natočí směrem k Hailey, jejíž postava se zdá být nepatrná pod tíhou okamžiku. Mlčenlivý bratr zdvihne Pohár smrti, jehož povrch se třpytí s mystickým světlem, a sám se přemístí blíž k runami vyznačenému středu místnosti. Pohár v jeho rukou působí majestátně, jako by vyzařoval vlastní vědomí. * /Před tímto okamžikem nemůže být úkryt. Před tímto okamžikem neexistuje klam. Zde se odhalí pravda tvé duše a síla tvého odhodlání. Pokud je tvé srdce pevné a tvá vůle silná, Pohár tě přijme. Pokud ne - jeho moc tě spálí./ *Jeho hlas zní v mysli s klidnou, ale neúprosnou vážností.*
*Pohledem klouzala po síni už ani nedoufala, že tu někoho uvidí - že uvidí jeho tvář. Srdce se jí rozbuší, nikoliv nervozitou, ale faktem že tu je. I když věděla, že by neměla tak lpět na jeho přítomnosti. Přeci nemůže jí vodit neustále za ručičku nebo být po jejím boku do nekonečna. Ale i přes všechny tyhle rozumné fakty to pro ní hodně znamenalo ho tu mít. Ruce se jí lehce potili při pohledu na pohár, který byl ani ne pár metrů od ní, stačilo to jen vypít a přežít. Snadné, kdy to člověk řekne takto. Ale kéž by to znělo tak lehce než to co jí čekalo. Semkne rty do úzké linky.*Ted nebo nikdy.* poví tiše na odpověď nepoví zda je připravená, jelikož to může zhodnotit jen proces proměny zda je dost připravená na to, aby se stala nefilim. Aby byla připravená na to stát se jím. Dovolí si krátce pohlédnout na Caleba a tiše poví tak, aby to slyšel jen on.* Ale pokud tím vším úspěšně projdu. Potřebuji od tebe laskavost dost by pro mě znamenala. Vyber mi příjmení, kterého si myslíš že bych mohla být hodna.* mohla si vybrat sama, mohla. Ale nechtěla. Něco jí říkalo, že tahle čest by měla patřit Calebovi stejně jako Tobiasovi, ale Hawkstone jako Hawkstone ne? Nad tou myšlenkou se musel v duchu culit. A víc už pak nepoví jen přikývne, že je připravená. Nebylo cesty zpět. Pak už nebyl ani prostor na další slova, jelikož předstoupili mlčenlivý bratři. Tiše naslouchá každému slovu snaží si vrýt do paměti sebemenší detail a emoce dané chvíle. Když předvolá její jméno jistými klidnými kroky přistoupí uctivě skloní zrak před bratry. Majestátní pohár už jen svoji silnou aurou vyzařoval sílu a slova doprovázená bratry tento okamžik jen prohloubí. Pokývne hlavou. Netroufá si je přerušit a dělá jen nezbytné gesta, že rozumí.*
*V hloubi duše se však neubrání jemnému záchvěvu obav. Přesto se udrží – jeho rysy jsou uvolněné, téměř bezstarostné, jako by byl pouhým pozorovatelem této události. Jen mírné zvednutí koutků jeho úst naznačuje, že ho její tichá prosba pobavila. 'Příjmení, které by si zasloužila.' Její slova si v mysli přehrává znovu a znovu, skoro jako by hledal odpověď, kterou by mohl dát – až na to, že odpověď není teď důležitá. Alespoň ne pro ni. Zůstává zcela potichu. V tuto chvíli jsou slova zbytečná, příliš hlučná, příliš nepatřičná. Hailey má teď svůj okamžik, svůj boj. A Caleb ví, že tohle je něco, co musí zvládnout sama. Jeho pohled se jemně stočí k poháru, který drží Mlčenlivý bratr Nehemiah. Pohár smrti. Ta věc, která rozdělí světlo od temnoty, odhalí pravdu duše a určí, zda Hailey přežije – nebo se ztratí. Jeho pozornost se znovu stočí k ní, když přistoupí blíž k Mlčenlivým bratrům, její pohyby jisté, i když cítí, že uvnitř ní svádí bitvu. Jemně přikývne, spíš sám pro sebe, když ji sleduje. Hailey má odvahu – to o ní vždycky věděl. Možná i proto je teď tady. Možná proto je teď tak klidný. Protože ví, že pokud má někdo šanci to zvládnout, je to právě ona. A i když jeho výraz zůstává klidný a odtažitý, v jeho očích je něco jiného. Hluboko uvnitř sebe ví, že by ji nerad ztratil. Ať už jako matku jeho syna, jako lovce, nebo prostě jako Hailey.*
*Nehemiah upře pohled na Hailey, jeho mrtvé oči zakryté stíny kapuce však jakoby viděly až na samé dno její duše.* /Postav se do kruhu. Přijmi symbolickou runu Clairitas na své paži a buď očištěna./ *V jedné ruce držel pohár, v druhé měl jemnou stélu, která byla speciálně určena pro tento okamžik. Její hrot byl sotva viditelný, ale jakmile jej pozvedl, stéla zazářila slabým, éterickým světlem. Nehemiah jemně přistoupil blíže a pomalu začal pohybovat stélou směrem k Haileyině levé paži. Pohyb jeho ruky byl pečlivý, až obřadně pomalý, a na jejím předloktí se postupně začal objevovat symbol jedinečné runy Clairitas - runa, která civily nespálí a neudělá z nich Zavržené. Tato runa nebyla určena k boji ani k posílení schopností – jejím účelem bylo očistit, připravit tělo i mysl na přechod. Stéla, kterou Nehemiah držel, se ani na okamžik nezachvěla, jeho pohyby byly naprosto přesné, jako by byl tento proces součástí jeho samotného. Po dokončení kresby runy na ni Nehemiah položil dlaň, jakoby ji jemně zpečetil, a runa na okamžik zazářila jasněji, než se opět usadila do slabého světla. Pak stélu odložil stranou a vzal pohár pevně do obou rukou. Jeho hlas znovu naplnil místnost, jeho slova pronikala hluboko do každé mysli.* /Nyní, Hailey Rose, stojíš na prahu světla a stínu. Přijímáš-li své místo mezi nefilim, musíš složit přísahu./ *Nehemiah pozvedl pohár tak, aby na něj Hailey mohla pohlédnout. Jeho pohyb byl opět pomalý a ceremoniální, jako by každý detail měl svůj význam.* /Přísaháš, že zasvětíš svůj život ochraně tohoto světa před temnotou? Přísaháš, že budeš věrná Spolku, jeho zákonům, hodnotám a poslání? Přísaháš, že přijímáš všechna rizika, povinnosti i oběti, které tato cesta vyžaduje, a že budeš sloužit se ctí, dokud tvé světlo nevyhasne?/ *Jeho hlas byl jako melodie, každé slovo rezonovalo s vážností okamžiku. Pohár zářil slabým zlatavým světlem, odrážejícím jas runy na Haileyině paži. Nehemiah čekal, klidně, trpělivě, jakoby byl ochoten věnovat jí veškerý čas, který potřebovala, aby odpověděla.*
*Pokud existoval okamžik, kdy člověk vytěsní všechen čas starosti a tíhu světa. Bylo to v tento okamžik, bylo to i ve chvíli kdy tvoření runy na její kůži nebylo nic příjemného. Ale také nic strašného, měla pocit, že začíná její tělo mysl být očištěna od všeho povrchního a špinavého. Skoro by i zapomínala dýchat, což si musela v duchu neustále opakovat, at dýchá pomalu a klidně. At sebou nešije at drží tělo hrdě vzpřímené. Už si ani nedovolí najít pohledem Caleba neexistovalo nic jiného než slova bratra pohár, který před ní spočívá. Ani netuší kdy se postavila do kruhu, kdy se stéla dotkla její kůže, kdy skoro zapomněla kde právě ted stojí. Dokud ticho neprolomí slovy, které si žádají její přísahu.* Zavazuji se chránit tento svět před démonickými silami, zavazuji se přísahou k věrnosti k Spolku. A přijímám všechna rizika, oběti, dokud mé světlo nevyhasne a mé tělo se neobrátí v popel.* pronese poklidně a pevným hlasem bez špetky zaváhání nad slovy nebo zbytečným přemýšlením. Ne, pokud si něčím byla jistá je to, že dělá správně. Přísaha, kterou skládá jí bude provázet. Pak tiše vyčkává.*
*Stál tiše na okraji kruhu, jeho postoj byl uvolněný, ale přesto pevný – jakoby se snažil udržet jakýsi neviditelný štít mezi sebou a vážností celé ceremonie. Oči mu však zůstávaly bystré, pozorné, jak sledoval vše kolem sebe. Haileyina slova, pronesená s pevností a odhodláním, na něj měla zvláštní efekt. Nebylo to sentimentální – Caleb nikdy nebyl typ, co by podléhal emocím – ale bylo v nich něco, co mu připomnělo, proč Spolek existuje. Proč se lidé jako ona, navzdory všem rizikům, rozhodnou jít touto cestou. Pak však jeho oči začaly klouzat po okolním davu. Většina přítomných mlčky sledovala rituál, ale v několika tvářích byla znát skrytá nervozita. Caleb si toho sotva všiml, jeho mysl se už zaměřila na konkrétní postavy. Fairlaw stál nedaleko, jeho výraz byl sotva čitelný, ale Calebovy oči zůstávaly chvíli přikované k jeho tváři. Inkvizitor byl znám svými radikálními názory a Caleb si nemohl pomoct, aby se nezajímal, co si právě teď myslí. Byla to jeho přítomnost, která v místnosti přidávala na napětí, i když to možná většina lovců stínů nedokázala pojmenovat. Caleb se musel nutit, aby od něj odtrhl pohled – příliš dlouhé zírání by mohlo vyvolat otázky, které teď rozhodně nepotřeboval. Jeho oči se pak přesunuly na Michaela Hawkstona, jeho otce. Postava nového Konzula stála s obvyklou elegancí a klidem, který Caleb tak dobře znal. Michaelův výraz byl naprosto neutrální, jakoby skrýval jakékoli emoce, které by mohly být vyvolány Haileyiným rituálem. Caleb na moment lehce nadzvedl obočí. Nemohl si pomoct, aby se nezeptal sám sebe, co si o celé věci Michael skutečně myslí. Jeho otec byl mistrem v zakrývání emocí – něco, co Caleb považoval za stejně obdivuhodné jako frustrující. Sebastianova absence ho nijak nepřekvapila. Zatímco někteří by mohli očekávat, že by Caleb pocítil prázdnotu nebo snad zklamání, že jeho bratr není přítomen, Caleb to přijal jako samozřejmost. Sebastian měl své vlastní povinnosti v New Yorku, kde dohlížel na Institut. Navíc Caleb věděl, že Sebastian nikdy nebyl typem, který by se nechal unášet emocemi na podobných ceremoniích. Byl to pragmatik, který raději jednal, než aby přihlížel.*
*Nehemiah se otočí k poháru, který drží pevně oběma rukama. Jeho tělo působí nehybně, jakoby byl sochou z masa a kostí, zatímco jeho mysl zůstává ponořená v tichém, hlubokém soustředění. Pohár smrti, vytesaný z temného stříbra, zdobený jemnými runami, se zdá vyzařovat slabé pulzující světlo. Tekutina uvnitř – krev anděla – se jemně třpytí, jakoby zachycovala odlesky neviditelného světla. Krev nikdy nevysychá, její magická vlastnost je stejně neochvějná jako účel, ke kterému byla stvořena. Nehemiah se pomalu otočí zpět k Hailey, jeho pohyby jsou obřadné a plné gravitas. Každý jeho krok jako by rezonoval tichem síně, zatímco pohár, zdánlivě těžší než by měl být, drží pevně. Stín kapuce zakrývá jeho tvář, ale aura, která ho obklopuje, je nepopiratelně přítomná. Mlčenlivý bratr přistoupí k Hailey, jeho postoj je přímý, jako by představoval neochvějnou spravedlnost a sílu Spolku. Pozvedne pohár a jemně ho natáhne směrem k ní, jeho gesta jsou pomalá, přesná, jako by čas sám ztratil význam. Jeho hlas, hluboký a rezonující, se znovu rozezní v prostoru, pronikající každým koutem místnosti.* /Přijmi krev anděla do svého těla, abys byla povznesena nad lidskou křehkost. Tato krev tě spojí s nefilim, s naším posláním a naším odkazem. Každá kapka, která projde tvými rty, je slibem tvé věrnosti a ochoty přijmout osud, který tě čeká./ *Nehemiah drží pohár tak, aby byl v dosahu jejích rukou, ale stále ho pevně svírá, jako by tento akt sám o sobě vyžadoval nezměrnou vážnost. Jeho mrtvé oči – pokud by je kdokoliv mohl zahlédnout – se zdají sledovat přímo do Haileyina nitra, jakoby zkoumal každý kout její duše. Celá síň je naplněná tichem, které je narušováno pouze Nehemiahovým hlubokým hlasem a jemným třpytem andělské krve uvnitř poháru.* /Nyní pij a staň se jednou z nás. Pokud jsi připravena, překroč práh smrtelnosti a přijmi světlo, které tě spojí s nefilim navždy./ *Nehemiah zůstává nehybný, pohár stále natažený, jeho přítomnost silná jako skála, čekající na okamžik, kdy Hailey učiní svůj krok a zakončí přeměnu.*
*Jeho slova jako kdyby se ztrácela v prosotu mimo čas a chvíli. Jeho slova bylo jediné, které jí při tétot cestě ted doprovázela, slova kterých se nebála naopak je hrdě přijímala. Slova, které by jí měli znít v uších do konce světa, do jejího posledního výdech a tak tomu bude. Nespouštěla zrak z poháru, který se stal něčím mnohem víc než pohled na mlčenlivé bratry v tichosti vyčkávala na výzvu. Čekala až se k ní pohár přiblížit natolik, aby jí vyzvali k polknutí andělské krve. Krve, která se měla stát její součástí. Každý krok nebo gestu milosrdných bratří byl jako ztracen v čase. Ani netuší, kdy místnost a lidi kolem ní přestali existovat kdy se plně soustředila na jediné. Slova, které jí dovolila napít se. Slova, které byla nevyhnutelná. Při napití si opakovala slova přísahy, při každém polknutí jejím hrdlem zněl slib, který učinila. Po napití uctivě odstoupí z dosahu poháru. Ale to přijde potom nebyla rozhodně připravená a nikdy asi nebude. Agonie, která jí zasáhla víc jak rána do žaludku. Chvíle, kdy její tělo se nekontrolovaně složilo k zemi, kdy jediné co mohla vidět byli rozostřené vjemy světel a šrumu nebo možná světlo? Netuší. Pokud něco bylo jisté její tělo jako kdyby jí nepatřilo, bolest otupující jakoukoliv možnost nad něčím přemýšlet nebo myslet. Jediné, co jí bylo útěchou jaká si pomyslná ledová ruka, která osahávala její mysl. Nedokázala by tento traumatizující okamžik nijak popsat, ale pokud by zvládl nad něčím v tuhle chvíli přemýšlet bylo by to, že by se zuby nehty držela svého života, jen aby ho smrtka nemohla sevřít ve svém sevření. Doufala, že tyhle bolest a třas někdy přestanou, že se bude moct probudit z této nekonečné noční můry. Z jednoho oka jí možná ztekla nepatrná slza. Když ta otupující bolest mizel s tím i nekontrolovaný třas jejího těla. Měla pocit jako kdyby jí někdo přelámal všechny kosti v těla a nutil jí otevřít oči do této noční můry. Zhluboka se poprvé, podruhé nadechne. V ústech měla sucho a když konečně poprvé své oči pořádně otevře a zamrká vidí strop síně. Měla by se posadit a postavit. Hned. Věděla, že nesmí tu ležet déle než je nezbytné. Když se jí podařilo vyškábat do sedu modlila se snad ke všem bohům světa, aby jí někdo pomohl se zbavit té bolesti těla. Ale když přišlo na vstávání přišlo jí to skoro nemožné, ale i tak přes protest jejího těla se škábala jak neohrabané hříbě na nohy.*
*Caleb stál nehnutě, ruce měl založené na hrudi a jeho pohled byl upřený na Hailey. Síň Dohod byla tichá, narušovaná pouze hlasem Mlčenlivého bratra a ozvěnou Haileyiny přísahy. Celý rituál působil až surrealisticky, jako by se nacházeli v jiném čase, mimo běh světa. Caleb, navzdory své povaze, byl fascinován tím, co viděl. Bylo to poprvé, co měl možnost sledovat přeměnu civilisty na nefilim – proces, o kterém slyšel tolik příběhů, ale nikdy ho nezažil na vlastní oči. Když Hailey pozvedla pohár a začala pít krev anděla, Caleb si všiml jejího odhodlání, ale i drobných náznaků nervozity v jejích pohybech. Sledoval, jak odstoupila, a jak se její tělo náhle napjalo. V ten moment věděl, že přeměna začíná. Když se Hailey zhroutila k zemi, Caleb okamžitě zareagoval, téměř automaticky. Přistoupil blíž a rychlým pohybem ji zachytil dřív, než by stačila tvrdě dopadnout na kamennou podlahu. Jednou paží ji zachytil dostatečně pevně, aby ji podepřel. Viděl, jak její tělo bojuje, jak se třese a zmítá pod silou procesu, který proměňoval její bytost. Jeho klidná tvář maskovala myšlenky, které mu vířily hlavou. Vojenský výcvik a roky strávené mezi lovci stínů ho naučily, že bolest a utrpení jsou součástí jejich existence. Přesto sledovat někoho, kdo dobrovolně podstupuje tento rituál nebylo příjemné. Dlouhou dobu ji držel ve svém náručí, jeho pohled chvílemi zabloudil k Mlčenlivým bratrům, kteří stáli tiše jako stíny, nehnutě sledující rituál. Caleb cítil, jak se Haileyino tělo pomalu uklidňuje, jak se třes začíná zmírňovat. Nakonec, když její dech začal být pravidelnější, sklonil se blíž a tiše, ale pevně promluvil.* Hailey? *Jeho hlas byl nízko položen, ale autoritativní. * Můžeš vstát? Nebo chceš ještě chvíli počkat? *V jeho tónu nebyla žádná výčitka, žádná netrpělivost. Jen upřímná otázka a snaha zjistit, jak na tom skutečně je. I přesto, že věděl, že proces bolesti a přeměny bude pokračovat ještě několik dalších dnů, kdy její tělo může reagovat všelijak. Když se pokusila posadit, Caleb ji stále pevně držel, připraven ji podpořit, kdyby ztratila rovnováhu.*
*V tomto stavu si ani neuvědomovala jeho blízkosti, ale jak začínala přicházet k sobě cítila na své horké kůži jeho ledové prsty. Že by celou dobu cítila jeho příjemně chladivé konečky prstů? Že by si ten stav jen představovala těžko říct. Ale až po divné snaze se vyškrábat nahoru jí dojde, co dělá a jak to probůh dělá. Dovolí si konečně se uklidnit. Uvědomit si, že dýchá, že vidí a že je tu. Není sama. Když se jí podaří konečně se uklidnit a přestat trestat své tělo tím, že se snaží bez pomoci vstát opře se o nabízenou pomoc tudíž Caleba. Při zaznění svého jména lehce trhne hlavou směrem k němu a poprvé za tu dobu se mu podívá do tváře. Ale nevydá ani hlásku, polkne slzy, které měla na krajíčku. Slzy úlevy a pocitu bezpečí, který pro ní Caleb v tuhle chvíli představoval. Byl pro ní pevnou věží aniž by si to uvědomoval.* Myslím, že lepší to nebude. Ale asi to zvládnu.* pošeptá tiše, jako kdyby i její vlastní hlas selhal. Nechá si o něj pomoci. Když stojí pevně sevře jeho předloktí. Měla chuť si vydechnout, ale neudělá to ne dokud nebudou mimo zrak Michaela Hawkstone. Ne, dokud nebudou mimo sín. Ačkoliv měla sucho v ústech ještě tiše poví.* Snad si měl dost času si promyslet moji laskavost. Mě to totiž přišla jak věčnost..* šeptne opět. Jako kdyby se těmi slovy snažila ho ujistit, že je pořádku, že jí nic není. Ale nebyla to pravda, jen tím utíkala od pravdy.*
*Jeho ruce zůstaly pevně podepřené pod Haileyinými pažemi, když se s námahou zvedala na nohy. Neřekl ani slovo, místo toho jen krátce přikývl, když si všiml, že její dech je teď pravidelnější. Přestože jeho pohyby zůstávaly klidné a jisté, jeho oči se nehnuly z její tváře. Držel ji pevně, ale ne přehnaně – přesně tak, jak bylo potřeba, aby se nezhroutila zpátky k zemi. Jakmile si byl jistý, že stojí, lehce ustoupil, ale zůstal těsně u ní, připravený znovu zasáhnout, pokud by se začala kácet. Mírně se narovnal a přejel pohledem síní. Mlčenliví bratři stáli v dokonalém tichu, jako sochy strážců starověkého chrámu. Calebovi se jejich přítomnost vždy zdála až příliš strohá, ale nyní se soustředil na jiný cíl. Když Hailey zašeptala něco o laskavosti, koutkem úst jí věnoval lehce pobavený úsměv – ten druh úsměvu, který měl v repertoáru jen tehdy, když chtěl situaci trochu odlehčit.* Jo, měl jsem času dost. *Pronesl tiše, spíš k ní než do prostoru, jeho hlas zněl spíš jako suché konstatování než útěcha. *Ale jestli mi teď zkolabuješ pod nohama, tak o tom jménu klidně můžeme rozhodovat jinde *Krátce na ni mrkl, čímž dal najevo, že to myslí napůl vážně a napůl s humorem. Přesto se nehnul ani o centimetr, stále držel ruku blízko, připraven zachytit jakýkoliv další náznak, že by mohla ztratit rovnováhu. Koutkem oka zaznamenal pohyb. Michael Hawkstone. Samozřejmě. Calebův otec kráčel směrem k nim, jeho krok byl tichý, ale plný autority. Když se přiblížil, Caleb lehce natočil hlavu, aby mohl Michaela sledovat. Otec měl v rukou rituální stélu, která zářila slabým zlatavým světlem. Caleb se od Hailey mírně odklonil, ale zůstal na dosah.. Jeho oči však zůstávaly upřené na Michaela. Caleb cítil, jak se napětí v místnosti zvýšilo, ale neodvrátil zrak. Měl na otce vždy smíšené pocity, ale musel uznat, že když šlo o tyhle chvíle – o okamžiky, kdy šlo o symboliku a tradici – Michael přesně věděl, co dělá. Caleb zůstal stát tiše, jako by nechtěl rušit vážnost okamžiku.* Tohle je poslední krok, tvá první runa. *Zamumlal směrem k Hailey, aniž by jeho hlas narušil ticho síně. Věděl, že první runa je jen začátek, ale zároveň že představuje ukončení jejího prvního kroku do světa lovců stínů. Sleduje Michaela, jak přistupuje blíž, stéla v jeho rukou připravena nanést runu Zraku.*
*Doopravdy byla vděčná, že je tu s ní Caleb. Nedokázala by si představit, že by tu s ní byl jiný lovec a podpíral jí. Jelikož tahle samotná chvíle pro ní byla dost intimní, vidět jí v agonii bolesti bylo něco, co si nepřála aby bylo pak šuškání po institutu. I když je jí jasné, že o její proměně se bude mluvit, ale pochybuje že by Caleb roznášel detaily. Takový nebyl. Když se od ní lehce vzdálil měla najednou pocit, že teplo jí opouští a nahrazuje jej chlad. Věděla, že se nesmí začít třást zimou. To může potom. Při jeho slovech jí cukl koutek úst.* Nepřestaneš mě překvapovat Calebe Hawkstone.* poví s tichou pobaveností, jelikož jí doopravdy nenapadlo, že to bude mít tak rychle a snadno.* Ne, jediné co dneska mám v plánu je vydržet ještě pár hodin vzhůru a pak si jít lehnout. Žádný kolaps se nebude dít. Nesmí.*poví pevně, byla odhodlaná zůstat vzhůru, i když začínala pociťovat únavu a tělo vyžadovalo klid po náročném procesu, který nejspíš ještě pár dní bude běžet. Po síni se rozezněli kroky, nefilim který v ní probouzel jedno. Nevítanost, snahu v ní odhalit slabost. Ale nedovolí si podlehnout emocím jako posledně v Idrisu. Pokusí se držet co nejvíc vzpřímene a tvářit se vyrovnaně, ale oči má zabodle někam do prázdna. Neměla chut vidět výraz v jeho tváři nebo vůbec snahu něco číst na to byla příliš unavená a vysílena, než aby vedle ještě tichý boj. Co rozhodně nečekala, že její první runu bude nanášet Michael, možná trochu nevědomě koukla na Caleba a pak zpět k Michaelovi kdy opatrně přikývne hlavou na jeho slova. Nabídne mu kus kůže a nebrání se nedovolí si ani ceknout.*
*Vychází právě z jedný místnosti Gardu, kde musela podat hlášení o dění na Zimním dvoře a dostat další pokyny.. Na sobě má pořád tu stejnou uniformu, kterou měla na slavnosti když se ohlásily výsledky voleb a nemůže se dočkat až si někam v poklidu sedne a převlíkne se do něčeho pohodlnějšího. Na Zimním dvoře to ale bude jen na chvíli.. protože se nemůže jen tak promenádovat v teplácích po dvoře, když má reprezentovat.. Vzpomene si na časy, kdy se tam účastnila plesů a nosila i zdobený šaty.. to byly momenty který její poslání dělalo aspoň trochu snesitelnější.. Ale teď jí čeká úkol aby předstoupila před krále Jasona a oznámila mu, kdo se ujal moci ve Spolku. Sice nemá nárok projevit svůj názor na to, ale už teď tuší že Jason asi nebude dvakrát spokojený.* /Nejsem si tím jistá.. ale Jason není pitomý, pověst Joshuy Fairlawa určitě dosáhla i do Faerie../ *Dlouhou chodbou míří právě k místnosti kde se nachází portál, který jí vezme do Faerie.. Je v doprovodu dvou strážců.. to asi kdyby měla jiný úmysly než plnit úkoly od spolku.*
*Stál opodál, v postavení, které bylo uvolněné, ale přesto plné neochvějného klidu. Jeho pohled sklouzl k Hailey, která se snažila držet vzpřímeně, i když její tělo mělo očividně jiný názor. Na jejích slovech o překvapování mu znovu zacukal koutek úst. Místo odpovědi jen lehce potřásl hlavou.* /Tohle je jen začátek, holka./ *Byl to klasický Caleb – neřekl toho moc, ale jeho gestikulace mluvila za něj. Když do předstoupil Michael Hawkstone, Caleb nevydal ani hlásku. Jen klidně sledoval svého otce, jak se blíží. Když se Michael postavil před Hailey, Caleb se lehce narovnal, ne proto, že by cítil nějaký strach nebo respekt, ale spíš z instinktivní potřeby být připraven na cokoliv. Otec sice držel rituální stélu, ale Calebovi bylo jasné, že by s ní mohl stejně dobře někoho srazit k zemi, pokud by to považoval za nutné. Možná na ni chtěl hodit nějakou lehkou poznámku, aby jí odlehčil situaci, ale tenhle moment – první runa – měl svou váhu, a i Caleb si to uvědomoval. Jeho pohled se krátce střetl s Michaelovým. Byla v tom tichá výměna – něco mezi respektem a nevyřčeným uznáním, že otec teď vede rituál a Caleb by měl jen stát stranou. To Calebovi vyhovovalo. Zatím. Chvíli ještě počká, než Mlčenliví bratři a členové Spolku pronesou několik významných slov na počest Spolku a Haileyino začlenění. A když už se dav začne pomalu rozcházet, kývne bradou na Hailey, že mohou odejít též.* Pořád držíš? Nebo tě mám rovnou odnést? *Krátce se zamračil, ale tón jeho hlasu zůstal lehký.* Ne že bych si na to stěžoval, ale myslím, že už jsem si svoje v Síni odpracoval. *Chystal se ještě něco dodat, když koutkem oka zahlédl pohyb na druhé straně chodby. Někdo, kdo tu rozhodně neměl být, nebo aspoň ne teď. Pohyb jeho hlavy byl rychlý, oči okamžitě zaostřily. Grace. Samozřejmě. Znal ji dost dobře na to, aby poznal ten její výraz, jakoby byla pohroužená ve svých myšlenkách a přitom dokonale věděla, kde je. Vyrazil směrem k ní a záměrně zablokoval její cestu dřív, než stihla projít kolem.* Grace. *Přešel blíž, ale tentokrát si udržoval větší odstup, jeho postoj byl uvolněný, ruce v kapsách, ale jeho pohled se jí pevně držel. Očividně ho zajímalo, co dělá – a kam jde. Strážce, který ji doprovázel, ignoroval, jako by pro něj byli neviditelní.* Máme tady nějaký diplomatický spěch, nebo prostě jen běžíš, abys někoho předběhla? Slíbil jsem, že si tě najdu. Kam máš namířeno? *Pustil ruce z hrudi a udělal k ní pomalý krok, jeho postoj zůstal klidný, ale bylo jasné, že tahle hra se blíží ke konci. Už to nebyl Caleb, kterého znala z New Yorku, ten, co rád přeháněl a hledal zábavu v každé situaci. Zůstal stát pár kroků od ní, jeho modré oči se pevně držely jejího pohledu. Ticho, které následovalo, bylo těžké, a Calebovi bylo jasné, že teď záleží jen na tom, co řekne ona.*
*Nikdo nepromluvil po celou dobu než byla runa dokončena. Jak se zdálo bylo to pro dnešek vše a ona by si nejraději úlevou vydechla možná na pár chvil lehla zas na zem. Ale kdyby to udělala nejspíš by doopravdy už nevstala. Pak nadzvedne obočí a vydechne přičemž se uchechtne.* Stojím. Ale nevím na jak dlouho, čím dřív půjdeme tím líp. Kdybych se ted nechala nést, jen bych si utrhla ostudu i když tvá nabídka je sebevíc lákavá nechat se nést a zavřít oči. Protože pokud něco teď doopravdy potřebuji je vyspat se Calebe.* poví s tichou prosbou v hlase. Doopravdy byla unavená a bála se, že její tělo selže jakmile se uvolní, takže si nedovolí ani napětí setřást z ramen. Opět si odfrkne nad jeho slovy odpracoval. Až budou zpět v institutu tak mu tohle větu ještě připomene škádlivě. Trhla hlavou ke Grace. Ah, jistě snoubenka Sebastiana? Viděla ji snad jen dvakrát pak od té doby o ní nic neslyšela. Neptala se, neměla právo a ptát a ani ted.*
*Teď když už měla namířeno zpátky na Zimní dvůr už ani nečekala a nedoufala, že by se ještě měla s Calebem vidět... třeba na ní zapomněl a nebo změnil názor, což očekávala spíš.. že bude odsouzená. Pak jí ale jeho tělo zastoupí cestu a donutí jí až udělat krok nazpět.. cítí se sevřená, když si uvědomí že hned za ní stojí dva další nefilim... nejen fyzicky ale i psychicky.. jak by mu v jejich přítomnosti měla upřímně odpovědět?* Diplomatický spěch... *Odpoví hned a vezme mu jeho slova z úst, aby se vyhnula nějakýho slovního přeřeku před někým před kým by měla spíš mlčet.* Díky.. ale musím zpátky na Zimní dvůr. *Podívá se na něj a pak i na Hailey na kterou se jen mírně usměje jako by to mělo symbolizovat tichý pozdrav. Pak se zase vrátí pohledem ke Calebovi.. netuší co má on v plánu, neví jak jí on vnímá a rozhodně si ho nechce znepřátelit.. moc lidí už jí v životě nezbylo.*
*Koutkem oka zahlédl Hailey, která se teď sotva držela na nohou. Mírně k ní natočil hlavu, jeho hlas zněl suše, ale s podtónem jistého humoru, který byl pro něj typický.* Jestli ti povolí nohy, tak mě varuj předem.* Na její slova o jen lehce přikývl, aniž by se na ni podíval. Měl teď jiné priority. Když se však Hailey znovu ozvala s poznámkou o spánku, zvedl ruku v gestu, které mělo říct něco jako „v klidu“, a s lehce pobaveným úsměvem jí krátce odpověděl.* Spánek ti zařídím. Nejdřív ale vyřeším tohle. *Jeho pohled se znovu přesunul ke Grace. Ta slova „diplomatický spěch“ si už vyložil podle svého, ale nehodlal se nechat oblbnout. Její výraz, napětí v jejím těle, způsob, jakým se na něj podívala – všechno to naznačovalo, že mu rozhodně neřekla všechno. A Caleb neměl náladu ani čas na hry.* Zimní dvůr? *Jeho hlas byl klidný, ale v podtónu byla slyšet ostrost. Překřížil ruce na hrudi a krátce pohlédl na strážce, kteří stáli za ní. Pak se znovu zaměřil na Grace.* Zajímavé, protože mi připadá, že tady máš ještě něco nedodělaného. *Nečekal na její reakci. Otočil se ke strážcům a jeho tón se změnil, stal se tvrdším a autoritativnějším.* Děkuju za asistenci, chlapi, ale teď si ji beru s sebou. New York to zvládne líp. *Zamračil se, aby jim dal jasně najevo, že další protesty budou zbytečné. Nakonec on byl nyní synem Konzula, jeho jméno znamenalo víc než kdy dříve. Pak rychlým, plynulým pohybem uchopil Grace za zápěstí. Jeho stisk nebyl bolestivý, ale pevný – rozhodně jí dal najevo, že teď má na starosti on. Krátce se otočil na Hailey, která postávala vedle něj. Jeho hlas byl znovu odlehčený, i když stále zněl rozhodně.* Tady jsme skončili. Všichni si můžeme vydechnout v Institutu. *Zatlačil Grace jemně, ale nekompromisně směrem k místnosti s portálem. Jeho kroky byly rychlé, ale přesné, jako by neměl v úmyslu ztratit ani vteřinu.*
*Zdvořile pokývne na pozdrav Grace. Ale tím doopravdy její schopnosti dneska končí. Už jen rýpavá slova Caleba a jí přimějí se lehce zamračit a zároveň humorně nadzvednout obočí s podtextem rozkaz pane. Jako kdyby věděla, kdy jí nechají vlastní zásoby síly na holičkách. Kdyby si věřila natolik nejspíš by je tu nechala a sama se odvláčela do Institutu ke spánku, ale nedal jí na výběr. Moc je neposlouchá, ale dle tonu hlasu obou jeden z nichsi je jistý druhý ne. Nakonec zvedne pohled ke Grace, která se tvářila pochybně.* Doufám, že půjdeš s námi. Jelikož tu máš jednu ubručenou Hailey a pokud si nelehne, tak přísahám že požádám aby Caleb odnesl tebe ne mě.* poví tiše a přitom se uculí načemž jí dá najevo, že at u provedla cokoliv jí to je fuk. Grace se k ní od první chvíle chovala zdvořile a mile. Takže jí to oplatila stejnou mincí, chtěla aby se vrátila s nimi pokud to znamená, že jí ti dva nechají vyspat. Sobecká Hailey? Možná, jen byla rozladěná z proměny, která jí dráždila každý nerv ještě ted. Vděčně zamíří spolu s nimi přímo k portálu vedoucí do NY.*
*Pokud by měla být upřímná ráda by věděla jaký prevít vymyslel okruh. Přesněji okruhové tréninky, které poslední dny odjížděla a cítila snad každý sval. Jelikož jedno bylo jisté víc už ze svého těla nevytlačí, udržovala se v kondici od doby svého pobytu zde. Ale ještě před samým Institutem na tom nikdy nebyla nijak špatně. Běhala již mnoho let a to jí bylo jen výhodou při výdrži. Naopak si troufala říct, že postrádala partaka, který by s ní trénoval boj na blízko. Sice může cvičnými tyčemi a dřevěnými noži trénovat sama a občas požádat některého s lovců, aby opravil její pohyby. Ale dokud si v praxi jednoduše neosvojí správné pohyby jen si tím ublíží. Navíc zbraně nebyli stvořeny pro její lidské ručičky, věděla moc dobře proč jí od nich drží dál o to víc frustrující to bylo. Měla se zdokonalit v něčem na co nesmí ani sáhnout. Nemluvě o tom, že poslední dny špatně spí, takže když se probudila natáhla si legíny a sportovní podprsenku s tím zamířila do výcvikového sálu a chtěla si zaběhat. To jí vždy pomůže se uvolnit a unavit. Když však překročí práh spatří tam už dřívějšího návštěvníka- Caleba. Překvapeně zamrká.* Tebe bych to dnes nečekala.*přizná mu a přejde k běžícímu pásu, kde si nastaví režim pozvolného zrychlování.* Jinak děkuji, že jsi poslal ten dopis. A neptej se mě jak to vím. Sám víš, že drby se tady šíří rychle.* přeci jen na tak malém místě se nic neukryje ani kdyby člověk chtěl*
*Caleb přestal s tréninkem, když uslyšel Hailey, položil váhu na místo a přejel si rukou přes zpocené čelo. Pot, který mu stékal po zádech, mu dodával pocit živosti, který tolik postrádal mezi stránkami hlášení. Otočil hlavu, aby ji viděl, jak vchází do sálu v legínách a sportovní podprsence. Na moment se mu na tváři objevil sotva znatelný úsměv, který rychle zmizel. Přesto, když promluvil, byl jeho tón klidný, bez přílišných emocí.* Dneska papírování nevyhrálo. * Řekl suše, jeho hlas byl hluboký a pevný. Pak se pousmál, ale jen lehce, sotva znatelně. Když zmínila dopis, na okamžik se jeho pohled změnil. Věděl, že Hailey má v Institutu své způsoby, jak se dostat k informacím - zvlášť když nemá žádné jiné pracovní vytížení - ale nečekal, že se o tom dozví tak rychle. *Takže víš. To je dobře.* Odpověděl jednoduše, ale v jeho tónu nebyla žádná stopa viny nebo omluvy. Byl to prostě fakt. Potřebovala to vědět. Nakonec jí to slíbil. Zůstal sedět na extenzi, v ruce svíral své potem nasáklé triko. Jeho pohled zůstal upřený na její pohyby, jak postupně zvyšovala rychlost na pásu. Vnímal, jak se její tělo snaží dosáhnout co největší výdrže, a přemýšlel, jaké to bude, až se opravdu stane nefilim. Až bude muset čelit reálným nebezpečím, které se nedají zastavit jen odhodláním. To, co dělala teď, bylo chvályhodné, ale opravdová zkouška teprve přijde.* Cítíš se na to připravená? *Zeptal se po kratším zaváhání, aniž by něco dopředu prozradil.*
*Bylo zřejmé, že se snaží upírat svůj zrak kamkoliv jinam než na Caleba. Jedním z důvodů bylo, že jí lehce vyvádělo z míry jej vidět bez trika. I když to jistě nebyla novinka mezi trénujícími muži a ženami. Ale to neubíralo by faktu, že z toho měla zvláštní pocit a připadala si jako kdyby jej okukovala. Namísto toho se plně soustředila na rozehřátí svého těla a jeho slova, které k ní doléhají. Na tváři jí se jí objeví lehký úsměv.*Kdo by řekl, že lovci budou mít víc papírovaní než lovu. Ale to asi k té zodpovědnosti už bohužel patří. Ale dobře děláš, věřím, že muselo být nepříjemný se několik hodin nad tím sklánět.*mluvila z vlastní zkušenosti, jelikož dřív restaurovala různé pergameny obrazy a jiné středověké nálezy nebo dělala jejich překlady. Tak člověk nad tím strávil hodiny, hodiny jemné práce, aby nezničil celou svoji práci hloupou chybou. Jakmile si dala krátkou rozehřívací etapu ukončí běh na pásu. Měla v plánu si jen zaběhat. Ale její plán se v hlavě změnil ve chvíli, kdy uviděla Caleba. Chtěla jeho přítomnosti využít, co nejvíc to jde a tentokrát nenechat se odbít. Začne se protahovat na zemi přičemž k němu zvedne hlavu při dalších slovech.* A děkuji. Vážím si toho opravdu.* poví mu jen upřímně. Zrovna kdy se natahuje k ke špičce pravé nohy prolomí opět ticho.* Jelikož se zdá, že dnes nemáš hlídku. Nechtěl bys mi pomoc s tréninkem? Pokud jde o boj na blízko nebo zbraně je to ...chabé. A nechci celý život jen utíkat bylo by fajn se naučit dobré základy a kdy člověk má možnost trénovat jen, když někdo má čas. Chci toho využít. Všechen čas co je.*oni trénovali roky, ona měsíce. A výmluva, že jí nejspíš omlátí o žíněnku jí bylo fuk, i kdyby je to potřeba. *Na nic nikdy nebudeš dost připravený. Ale můžeš to zkusit, pak tě to překvapí mín. Tohle mě naučil Tobias, kdy se narodil. Je to tak se vším* přizná.*
*Caleb se opřel zpět do stroje a na moment zavřel oči, aby si protáhl krk a uvolnil napětí ve svalech.* /Kdo by to řekl. Spolek ne. Ne předem./ *Když Hailey začala mluvit, věnoval jí krátký, zkoumavý pohled, jakoby přemýšlel, jestli její žádost bere vážně, nebo jestli to je jen další pokus o to ukázat, že nepotřebuje ochranu. Koutek rtů se mu zvedl, když sebevědomě usoudila, že dnes nehlídkuje, aniž by se ho zeptala. Nakonec si otřel obličej do trika, které měl stále v ruce, a s nádechem se postavil. Svaly na jeho zádech a ramenou se napnuly, jakmile se vzpřímil a přešel k žíněnkám. * Základy? Od čeho je tu Tsai jako trenér? *Mluvil si tiše pro sebe, když se beze slov natahoval pro cvičební dřevěné hole. Jedna z nich by měla odpovídat její výšce. Chtěl nejdříve vidět, jak Hailey reaguje a pracuje s nohami. Měl v úmyslu ji otestovat, ne jen fyzicky, ale i mentálně.* Tak do toho. *Dřevěnou hůl pohodil jejím směrem na žíněnku, sám stál opřený o tu svojí a čekal, jak se Hailey k tomuto úkolu postaví.*
*Nikdy neřekla, že jí vadí jeho ochrana. Pokud byla ve správné formě a chvíli nebránila se jí. Ale pokud jí hodlal chránit i před samotnou realitou a světem, jednoduše byl už na ní mu to říct. Že není porcelánová panenka do prosklené vitrínky. Na to tu byli jiní, ale ne ona. A přeci jen spoléhala jak vidno na své pozorovací schopnosti jak to v institutu chodí a jak se jednotlivci chovají. No u Caleba nebylo těžko usoudit, že dnes nehlídkuje, jelikož už dávno padla hodina, kdy odcházel posledně a den předtím a pořád dokola. Bohužel byla všímavější než si všichni mysleli, ale co taky dělat když má člověk víc volného času než by sám chtěl at už se ho snaží trávit sebevíc produktivně. Odfrkne si pobaveně.* Ti jsou tu od toho, aby ti je ukázali. Ale už asi je zapomněli informovat, že lidi nejsou tak křehcí jak si myslí. Pár ran do žíněnky a ukázaní, kde dělám chyby mi nevynahradí trénink s někým jiným. Navíc učit lovce je na prvním místě já můžu počkat. Ale já mám názor jiný, možná mi chybí příslib že někdo se mnou vytře žízenku.* poví pobaveně. Nakonec popadne hůl. Navíc potřebovala motivaci a postřehy někoho zkušenějšího. Někoho kdo se pohybuje v terénu, kdo se nezabývá jen správnou technikou, jelikož existují věci, které jsou dost inviduální. Když měla hůl postavila se do bojové pozice, takové, kdy věděla že jí nedostane lehce z rovnováhy. Přeci jen byl o dost těžší než ona a spoléhat na to, že bude muset hodně uhýbat nikoliv přímo útočit. Nenechá se lehce jím vyprovokovat naopak trpělivě krouží kolem něj. Udělá mánevr v před, který měl vypadat jako přímý útok na jeho hůl, ale ve skutečnosti měla v úmyslu při prvním kontaktu se stáhnout zpět do bezpečné zony. Byla si vědoma jeho rychlosti i síly.*
*Tyhle každodenní činnosti jí zkracovali dlouhé dny, ale nikdy nebyla rozená hospodyně. Ano, vaření jí bavilo, jelikož ráda experimentovala s bylinkami, ale také s chutí jako takovou. Ale když člověk něco dělá denně, jen aby se zabavil občas je to vyčerpávající a někdy to začne postrádat tu pointu odpočinku a relaxu. Ku štěstí dneska to byl jeden z těch dnů, kdy měla nápad a potřebovala je realizovat. Navíc kdy člověk vstoupí do kuchyně může si všimnout, že tu nevládne žádný chaos naopak organizované sestavení všeho potřebného. Neměla v lásce nepořádek. Ten už totiž měla ve svém životě a to stačilo. Zrovna vytahuje z trouby masový koláč, který slíbila a věří, že hladový lovci po večerní obchůzce vděčně sní všechno co jim přijde pod ruku bez snahy si něco uvařit, aby mohli rovnou ulehnout. Možná z toho důvodu jich napekla tak, aby je všechny zvládl zasytit. Ale na čem pracovala mimo slaný pokrmy byli skořicový šneky plněné karamelem a polevou. Zrovna motala jednotlivé šneky do plechu.*
*Vycházel z chodby směrem ke kuchyni, kam ho přitáhl zvláštní vůně, která se linula až na druhý konec Institutu. A když říkal vůně, měl na mysli tu bohatou, těžkou vůni masa, smíšenou se sladkým závanem skořice. Na chvíli se zastavil, aby nasál tu atmosféru, a koutky rtů se mu pozvedly v lehkém úsměvu. Věděl, že tohle musí být práce Hailey. Jakmile vešel do kuchyně, naskytl se mu pohled na dokonalý pořádek a pečlivě zorganizované suroviny na pracovní desce. Hailey stála u trouby a zrovna vytahovala masový koláč, zatímco na druhé straně formovala skořicové šneky. Překvapilo ho, jak precizní byla v každém detailu, a přesto vše působilo naprosto přirozeně. Caleb se opřel o rám dveří, ruce zkřížil na hrudi a chvíli ji jen sledoval. Nechtěl ji hned vyrušit, a tak si dal načas, než promluvil.* Kdo by řekl, že jediná věc, co mě po tréninku dostane z gauče, bude tvoje vaření. *Poznamenal pobaveně a jeho hlas byl tichý, skoro až hravý, jakoby se bavil na její účet a pomalu přešel blíž ke stolu, kde už byly připravené talíře. Přitom mrkl směrem k masovému koláči a nemohl si nevšimnout vůně, která mu okamžitě připomněla chvíle klidu a domácí pohody. *A skořicový šneci? *Zeptal se s pozvednutým obočím, když si všiml, co právě chystala. * To už je jako bonus pro ty, kdo chodí na tréninky, jo? *Rty mu cukly v náznaku úsměvu, ale jeho oči zůstaly pevné a pozorné. Byl zvyklý být ostražitý, vždy si všímat detailů, a i když teď měl před sebou něco tak nevinného jako pečení, stále neodolal tomu všemu věnovat plnou pozornost.* Neříkám, že si stěžuju. *Zasmál se, ale jeho tón byl přátelský, jen lehce škádlivý. Přišlo mu to jako vhodná připomínka toho, jak daleko se oba posunuli, každý svým způsobem.*
*Tentokrát by lhala, kdyby nezaznamenala stát ve dveřích Caleba. Jak se otáčela v kuchyní všimnula si, že přišel právě ve chvíli, kdy vytahovala koláč. A tak kdy se mezitím pustila do rolování těsta na šneky, který už měli na sobě natřenou výpln zvedne k němu své oči. To gesto, které dělal pokaždé, kdy si něco pečlivě prohlížel už ve dveřích dobře znala. Cukl jí koutek ust při jeho slovech a tak se tvářila chvíli na to nechápavě jako kdyby neměla tušení o čem ted mluví.*On tě někdo zvládá udržet v klidu? Se mi nechce věřit.*zavtipkuje, jelikož občas ani ona nechápala, kde bral nebo spíš brali lovic svoji neunavitelnou energii. Když vidí jak se s hravým úsměvem na tváři blíží ke Koláči mlaskne nesouhlasně.* Jsou ted všechny vytažené z trouby, chvíli bys měl počkat. Navíc umyl sis ruce?* zavtipkuje, jelikož tuhle větu často slýchala říkat od jeho matky Tobiasovi pokaždé, kdy se jako hladový vlk přiřítil na oběd ke stolu a bylo na její tváři vidět jak se uculuje. Pak se na něj tázavě podívá a pokývne hlavou.* Hm.. kdo ví kdo dřív příjde, dřív dostane. Spíš takový zvyk je podzim a myslím, že tohle sladké pečivo je právě s ním krásně spojené ovšem rozdíl je moje speciální náplň. Kterou jsem vymyslela ted?* a taky to byla pravda, ale netušila zda budou dobré. A tak jí padne zpět pohled na Caleba položí posledního šneka na plech a dá do rozehřáté trouby. Pak nenápadně dojde k němu a uculí se.* Ale potřebovala bych, aby někdo byl první oběť a ochutnal je.
* Když Hailey prohodila žert o jeho klidu, koutky jeho úst se zvedly v krátkém úsměvu, ale nic neřekl. Místo toho jen lehce pozvedl obočí v tichém nesouhlasu, který pro něj byl typický.Pomalu se pohnul směrem k pracovnímu stolu, jeho kroky tiché, jako by klouzaly po podlaze. Rukou se lehce dotkl desky, prsty nechal volně spočívat na chladném povrchu, přičemž jeho pohled stále neopouštěl šneky, které Hailey pečlivě připravovala. Když zmínila, že jsou koláče čerstvě vytažené z trouby, lehce pootevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. Pouze kývl hlavou, ale oči mu přitom blýskaly pobavením.* /Umyl sis ruce? Opravdu? Vážně se mě ptá, jestli jsem si umyl ruce?/ *Tohle mu připomínalo jeho dětské roky, kdy se od matky podobné věci slýchaly na denním pořádku.* Zrovna jsem vylezl ze sprchy. *Palcem ukázal za sebe ke dveřím v gestu, jako kdyby se tam mohla jít snad podívat a přesvědčit, že sprcha je ještě vlhká. Když zmínila potřebu "první oběti", zlehka se zamračil a pozvedl obočí, jakoby se dožadoval dalšího vysvětlení. Přesto však nečekal na odpověď. Se zaujatým výrazem v obličeji se přiblížil k misce, ve které byla poslední dávka náplně. Na prst nabral malý kousek sladké karamelové směsi, kterou Hailey připravila, a opatrně si ji vložil do úst. V očích mu zajiskřilo, ale nic neříkal. Jen na ni upřeně hleděl, a pak s lehkým úšklebkem pokrčil rameny, jako by chtěl nechat hádat ji samotnou, zda to bylo dobré nebo ne.* Je to dobrý. Tenhle Institut přežil vaření Caroline, mohla bys jim nandat šrot a budou ti líbat ruce. *Zamumlal nakonec, tichým, skoro až zamyšleným hlasem, a poté se zlehka stáhl zpět k pultu, kde si založil ruce na hrudi, vrátil se do své původní pozice a čekal, až budou šneci hotoví.*
*Prvně si mylně myslela, že si přišel jen pro koláč. Ale že by jeho pozornost spíš upoutala právě skořicový šneci? To se jí potvrdilo, kdy došel přímo k místu, kde je tvořila a prohlížel si je.*/Hmmm, co bys rád Calebe?/* po očku k němu zvědavě zvedne pohled mezitím co v rychlosti sklidí poslední věci v kuchyni, aby jí dala do pořádku. Mysku s náplní i polevou nechává však dál na pultu, už jen protože se mohli na šneky využít i zbytky. Nakonec se jí rty roztáhnou do pobaveného úsměvu. Jistě byl ve sprše jak jinak by mohl mít špinavé ruce, tentokrát Hailey dostal.* Dobře, tentokrát jsi vyhrál.* prohlásí ač nedobrovolně. Začala si zvykat, že tento muž neměl ve zvyku pokládat otázky, pokud nešlo o závažné situace s lovci. Ale jeho tvá vždy mluvila sama za sebe, měl otázku jen jí nevyřkl.* Ten recept na náplň i polevu je můj vlastní není podle žádného receptu. Občas mě napadlo vymyslet něco vlastního. A když Vám to chutná, tak to zapisují do deníku, který nechávám tady v kuchyni s nápisem recepty. Kdyby někdo měl chuť být produktivní. A nevím zda mi má lichotit, že moje kuchyně je srovnávána s tou Caroline.*pronese pobaveným hlasem. Mezitím šla nalít dva hrnky bylinkového čaje. Jeden ze šálků nabídne Calebovi jakmile k němu dojde.* První bylinková směs ze skleníku.* pronese nadšeným hlasem. Přeci jen, některé rostliny měli blahodárné účinky a zrovna tahle směsice pomáhala na unavené svaly a jejich regeneraci.*
*Caleb se opřel o pult vedle Hailey, pohled mu sklouzl na šneky a jeho rty se roztáhly do nenápadného úsměvu. Šneky si prohlížel s takovým zájmem, že to vypadalo, jako by právě objevil tajemství vesmíru. Když Hailey zmínila, že recept je její vlastní výtvor, zvedl obočí. * Takže ses rozhodla, že mě zabiješ vlastníma rukama. *Pronesl s hranou podezřívavostí, ale koutky úst mu cukaly.* Nebo spíš - vlastním těstem. Začínám chápat, proč tě sem vůbec pustili.* Zachytil její pohled a přimhouřil oči, jakoby ji skutečně podezříval z nekalých úmyslů. Pak ale přijal čaj, který mu nabízela, a lehce přičichl k šálku. Pomalu se nadechl vůně a pohrával si s myšlenkou na její snahu.* /Jestli se po tomhle probudím uprostřed noci a začnu recitovat poezii, budu vědět, čí je to vina. Doufám, že šlohla správnou kytku./ *Přesně v momentě, kdy začala sklízet věci z pultu, natáhl ruku a přistihl ji, že jí zbyl ještě jeden šnek k dokončení. Zvedl ho a podržel mezi prsty, jakoby zkoumal jeho konzistenci.* No dobře. Možná ta tvoje revoluce v kuchyni není úplně zbytečná. *Přiznal, zatímco žvýkal. *Ale jestli tě víc uvidím s vařečkou místo zbraně, hlásím to Spolku. *Pak zvedl pohled a s úsměvem jí krátce přikývl, jakoby jí tím říkal: „Pěkná práce.“ Přesto však v jeho očích zůstalo něco hravého – něco, co naznačovalo, že to s chválou nepřeháněl schválně. Dlouho nejedl něco, co nebyl polotvar.*
*Zvedne jedno obočí a sleduje ho podezřívavě zda nemá v úmyslu tu mlsat za jejímu zády a dřív než všechno stihne dopéct. Nevěřícně na něj zírala, kdy jí došlo, že někdo sáhl o misky s polevou.*Calebe Hawstone ty jsi právě sáhl prstem do misky s polevou!Prstem!* pobaveně ho přitom sleduje a natáhne se po malé lžíce, kterou do ní dá, ať už si nabere než aby ujídal prsty. Ale jak se zdá měl rád určitě věci stejně jako jejich syn, díky tomu začínala aspoň tušit, kde se to v něm bere.*Ještě jedno slovo, že že zabiju a už se s tebou podělím o žádné z jídel. Přísahám!* tváři se na oko uraženě, ale není jde to vidět na jejich očích, které se doslova smějí samy.* Jo? Takže jsi konečně pochopil, že všichni moji kuchyni bezmezně miluji a že si tady s takovouhle budu moct otevřít michelinskou restauraci?* žertuje. Bylo zvláštní takto otevřeně s ním vtipkovat dřív to mezi nimi bylo dost jiné-napjaté. Ale zdálo se, že už ve své blízkosti se dokázali chovat otevřeně a přirozeně.Tentokrát si odfrkne, kdy dlouho čichá k čaji.* Botanika můj další dlouhletý koníček věř mi trochu vím, co sbírám.*snaží se ho uklidnit. A navíc patřila z jedna málo pečlivým lidem, kterým záleželo hodně na detailech, taková byla. A vážně ted ukradl šneka! Ale s výhružkou o vařečce na šneka rychle zapomene, upije čaje a odloží ho na pult. Dojde k němu blízko a chvíli si ho tiše prohlíží dokud se jemně nakloní a pošeptá.* Opatrně s kým si zahráváš, tahle milá tvářička taky umí vystrčit růžky.* přitom se odtáhne a uculí se nevinně jako měsíček na hnoji. ANo, právě ted si hrála s vážným Calebem. Hailey Rose se odvážila s ním hrát hry.*
*Caleb se na Hailey flegmaticky podíval, když viděl, jak její oči pobaveně jiskří.* Prstem. *Zopakoval bez zábran, zatímco se nenápadně podíval na lžičku, kterou mu podala.* Tohle je pro civily. * Její „výhrůžka“, že ho připraví o další pochoutky, ho vůbec nevyvedla z míry.* To by mě asi zabilo víc než démon. *Nepředstíral dramatický tón, pouze svévolně odvětil jako kdyby to byla běžná věc. Jak se zmínila o otevření michelinské restaurace, Caleb se pousmál ještě víc, zavrtěl hlavou a upil z čaje, který mu nabídla. Po jejím nadšení ohledně botanického umění a vaření jen mírně pokrčil rameny a pronesl s ledabylým úsměvem.* Doufám, že restaurace se bude jmenovat Institut 2.0 a dostanu VIP přístup. *Pak se ale zastavil, když k němu Hailey přistoupila blíž. Její tvář byla jen kousek od jeho, a když mu pošeptala tu provokativní poznámku o vystrčení růžků, Caleb si ji chvíli tiše prohlížel, jakoby zvažoval odpověď. *Opatrně, Hailey. * Odpověděl stejně tiše, ale jeho hlas byl lehce pobavený. *Myslíš, že bych se bál? V tom případě bych nebyl moc dobrý lovec.* Jeho tón byl lehce ironický, ale jeho pohled zůstal uvolněný, plný toho obvyklého Calebova sebevědomého klidu.*
*Zasměje se bez zábran. Řekl to stejně hrdě jako když malej Tobias říkal, že doopravdy žádné borůvky nesnědl a přitom je měl upatlané všude a pak jen dodal, že sami padali do pusinky a že byli dobré. Nadzvedne obočí a nabídne mu znovu lžičku.* Nebo pro lovce, co nechtějí přijít o prsty, že se rýpou v jídle.* nechá mu zvážit svoji nabídkou, že by přece jen možná mu začala vyhrožovat vařečkou, i když jí to přišla jak odost vtipná představa. Přece jen každý den čelí démonům a nějaká dřevěná vařečka ho dostane do kolen. Odfrkne si.* Jsi tvrdý soupeř, ale jednou vyhraju počkej…*zahuhlá a přitom se otočí za troubou, která oznámila, že je upečeno. Vezme si rukavice a vytáhne plech se šneky a položí je na pult. Linula se z nich krásná vůně a zároveň obláček kouře, byli horké. Nakonec popadla opět svůj čaj takže se ocitne zas v blízkosti Caleba poslední dobou jí byla jeho blízkost příjemná, už neměli potřebu se od něj držet na metry daleko. Pocit studu jí spadla z ramen až časem, výčitky taky bledli. Zakucká se při pití čaje nad nápadem Institut 2.0. Už mu někdo řekl, že je příšerný ve vymýšlení jmén? Možná.Nemluvě o tom, za začala hru, před kterou jí varoval. Myslel si snad, že může vyhrát? Ano , mohl by, ale tentokrát ho nenechá.* Hmm, nemusí to nahánět hrůzu. Může to být jen třeba tohle.* Přistoupí k němu a pohladí ho po tváři.* Nebo tohle* odhrne mu mokré vlasy z tváře. Věděla, že by neměla pokoušet štěstí ani hranice. Ale nebyla hloupá aby jí uniklo jak se na ní občas divá nebo jak se v její blízkosti chová a tka byla zvědavá, chtěl vědět víc. Pár měsíců zpět by nejspíš utekla a snažila si opakovat, že prostě ne nikdy byla to chyba minulost, že je to chladný lovec. Ale ted? Měla názor jiný. Byl dobrým lovcem i otcem at už říkal co chtěl.*
*Caleb se opřel o pult, zkoumavě sledoval, jak Hailey vytahuje plech se šneky, a v jeho očích bylo cosi pragmatického – jako kdyby tu voňavou pochoutku hodnotil stejně, jako by hodnotil cíl na lovu. Jen místo přezky na zbroji si instinktivně promnul bradu a koutkem úst se lehce ušklíbl.* /Pekařské umění, nebo pokus o atentát. Těžko říct./ Takže první experiment. Rovnou na mě. *Poznamenal, přičemž jeho hlas měl ten klasický, klidný tón, jako kdyby mluvil o počasí nebo o tom, že je ve skříni prázdná polička. Natáhl ruku po jednom ze šneků a opatrně ho vzal do prstů, aniž by se obtěžoval s nějakou lžičkou, přičemž se na ni podíval s klidem, jakoby čekal na její reakci. Hailey mu nabídla lžičku s polevou, ale Caleb jenom stočil pohled dolů na její ruku, potom zase nahoru, s obočím mírně zvednutým. Nakonec si od ní lžičku vzal – jen aby jí vyhověl, ne proto, že by si myslel, že je to nutné.* Snažíš se mě vychovat jako Tobiase. Pozdě, Hailey. *Poznamenal bez náznaku viny v hlase, přičemž ochutnal polevu, jako by se přesvědčoval, že to není příliš sladké. Když Hailey začala mluvit o tom, že možná otevře vlastní restauraci, jen pokrčil rameny. Nerozumněl však, o jakých hrách ona hovoří. Pak jí věnoval pohled, který naznačoval, že má jeho plnou pozornost, ale slova byla zbytečná. Když k němu přišla blíž, položila ruku na jeho tvář a odhrnula mu vlasy z čela, Caleb se ani nehnul. Jen ji sledoval zblízka, jako by právě studoval nějaký složitý démonický kód, kterému potřeboval přijít na kloub. Nakonec se pousmál, pohled zůstal nehybný, ale byl v něm náznak něčeho hravého, něčeho, co neříkalo všechno nahlas. Zamumlal něco nesrozumitelného klidně a krátce přejel pohledem po její ruce, než se mu v očích zalesklo lehké pobavení. *Jednou tě tvoje přehnaná kuráž může přivést do problému. *Vyslovil dříve, než se dvakrát rozmyslel, že se něco takového vlastně před dekádou již stalo. Hubu si raději ucpal další skořicovou rolkou. Slova nebyla výhružná, spíš to byla jen pragmatická poznámka, jako kdyby si uvědomoval, že si u sebe nikdy nemůže být ničím jistý.*
*Netušila, že má tak pozorného pozorovatele při pečení. Upřímně byla ráda, že se objevil ve chvíli kdy měla skor vše hotové, jelikož kdyby jí pozoroval takto celou dobu jako výtvor, co vytáhla z trouby nejspíš by se nedokázala soustředit a něco by zkazila, někdy jí přišlo že jeho oči umí vidět snad až do samotné mysli. Než stihla jej varovat, že to je horké už jednoho z nich ulovil a nemluvě o tom, že pokrčí rameny, nestydí se přiznat, že se rozhodla na něm otestovat vůbec první várku dle toho zbytek nechá volně přístupný pro ostatní, aby si také pochutnali. Lehce před ním mávala lžící a při jeho slovech se jí kroutí rty.* Ale kdepak, ani toho malého blonďatého divocha nejde vychovat. Jste totož oba paličatí a děláte věci po svém. Já se jen pokouším ve vás probudit vědomí, které chce mi udělat radost totiž vše.* poví nevině zcela. Protože pokud by jí rád nevyhověl nevzal by si lžíci a to samé platilo u jeho menší verze, ale tma aspon zabírala větu uděláš to pro maminku prosím? Bude mít radost. Ale pochybuje, že u něj by to zabralo, kdepak. Neunikne jí jak ho vykolejila při doteku, moc dobře věděla, že tohle ho zaskočí. Ale chtěla vědět proč, její zvědavost občas neznala meze. Ale možná za tím bylo víc než jen zvědavost.* Jaké problémy hmm?*cukne jí přitom obočí jako kdyby čekala, že je definuje, že pokud on se nebál démonu proč by se ona měla bát jeho slov? Zůstane na něj nevěřícne hledět, kdy si do pusy nacpe dalšího šneka a stáhne rty do úzké linky aby se nechichotala.*
*Caleb si zhluboka povzdechl, ale koutky úst se mu opět mírně zvedly, což u něj bylo znamením, že se ve skutečnosti není tak otrávený, jak může jeho ležérní povaha napovídat.* Jestli se snažíš ve mně probudit nějaké to ‚vědomí‘, tak se radši připrav na dlouhou cestu. *Poznamenal suše, s výrazem, který vypadal téměř upřímně znuděně. Jako by chtěl naznačit, že pokud opravdu očekává, že ho změní, bude to trvat déle, než si možná představovala. Pohlédl na ni s lehce zvednutým obočím, když mu odpověděla na jeho varování s tou zvědavou otázkou, jaké problémy přesně měl na mysli. Caleb jí věnoval dlouhý, pronikavý pohled, který jako by říkal.*/ Opravdu chceš, abych to řekl nahlas?/* Chvíli ji jen sledoval, bez odpovědi, a pak si vzal dalšího šneka, bez toho, aby se obtěžoval s příborem.* Řekněme, že problémy přichází, když člověk přeceňuje své síly… nebo si hraje s ohněm a nepočítá s tím, že by se mohl spálit. *Řekl tónem klidným a věcným, skoro jako by vysvětloval základní taktiku na bitevním poli. Nezdálo se, že by tím mířil na něco konkrétního – spíš to vypadalo, jako by jednoduše připomínal nějaké nepsané pravidlo, které sám už dávno přijal.* Ale kdo jsem já, abych soudil. *Naklonil se zpět k pultu a pokrčil rameny, jakoby tím tuhle diskuzi uzavřel. Vždycky byl zvyklý, že věci říká přímo, ale nikdy ne úplně naplno. Znovu se natáhl pro dalšího šneka, přičemž se na ni na moment podíval zblízka.* A mimochodem. *Poznamenal, jakoby to bylo jen na okraj. *Za mě ta tvoje výchovná metoda s vařečkou nefunguje. Možná bys mohla začít používat meč. To by možná zabralo. *Dodal s se zvednutým koutkem a konečně spolkl další sousto.*
*Zavrtí zebradně hlavou, ale pořád je tam pobavení, které jej doprovází.* Myslím, že není potřeba líbí se mi jaky jsi. Proč někoho měnit, kdy je důležité přijimat lidi takové jaky jsou.* pokrčí rameny, protože to byla pravda. Nikdy po nikom nechtěla at se mění jednoduše bud do jejího života zapadaly nebo ne a díky Tobiasovi si musel pečlivě vybírat lidi celý život. Aby to neovlivnilo hlavně jeho po citové stránce a nějak jí to zůstalo už. Fakt, že lidi nechtějí měnit, kdy chtějí mění se sami a snaží. Mezitím co svírá šálek s čajem věnuje mu svoji pozornost, přičemž si odhrne zrzavé vlasy za ucho a lehce nakloní je na stranu. Upře na něj své modré oči a zkoumá jeho odpověď i jeho výraz ve tváři.* Když se člověk spálí tak je to jen protože není patrný,ale všechno se zahojí i popáleniny. Připomínka na co dát pozor. Ale pořád to nevysvětluje jedno, nevěřím že bys mě popálil znovu ne.* poví tiše a sleduje ho. Poprvé jí popálil dohadou že mu neřekla o jeho synovi, že nebude dobrým otcem. Vlastně se spálili zájemně jako když stojí dvě svícny příliš blízko sebe. Na rtech se jí rozlije jemný úsměv.*Nuže?* zvědavě nadzvedne obočí a pak nestačí se divit a vyprskne smíchy.*Dobře dám ti vědět, až budu mít přístup do zbrojírny. I když se vsadím, že spíš budeš mít strach abych nebyla jako dítě co drží poprvé v ruce nůžky.* odfrkne si.*
*Caleb se opřel o pult s takovým klidem, jakoby přesně věděl, kde má místo – ne jenom v kuchyni, ale i v životě Hailey. Sledoval ji klidným, pronikavým pohledem, ve kterém bylo něco nečitelného, jakoby v něm v pozadí běžela myšlenka, kterou si nechával jen pro sebe. Když mu řekla, že se jí líbí, jaký je, koutky úst se mu nepatrně zvedly, ale jeho oči zůstaly chladné a téměř odtažité. Možná to pro něj byla novinka, že by někdo chtěl "Caleba" bez potřeby něco měnit, ale nehodlal jí to přiznat.* Tohle je dobré slyšet.* Poznamenal suše, jakoby to bylo jen jakési formální uznání. Pak se mírně naklonil k šálku čaje a zvedl ho ke rtům, přičemž v něm ale nenašel víc než další způsob, jak zahnat pocit, že na něj Hailey míří o něco hlouběji, než by u ní po všem očekával. Když pak začala rozvíjet tu svou filosofii o popáleninách, jen ji sledoval s tím lehkým, klidným výrazem, který by mohl být klidně součástí jeho válečné zbroje. Jakoby všechny ty věci, co říkala, byly vzdálené a nepodstatné. A když se zmínila o tom, že nevěří, že by ji znovu „popálil“, Caleb se na okamžik zarazil, ale pak se vrátil k hraní své role. V jeho pohledu bylo něco nevyřčeného, něco, co říkalo, že její naivní důvěra možná není úplně moudrá, ale nehodlal jí to vymlouvat. Místo toho přejel prsty po okraji svého šálku a zamyšleně pokrčil rameny.* Popáleniny mají zvláštní vlastnost. *Řekl tiše, klidným hlasem. *Jakmile se jednou zahojí, člověk na ně má sklon zapomenout. Dokud se znovu nespálí. *Pronesl to skoro monotónním tónem, jakoby mluvil o počasí nebo o večerním programu v Institutu. Ale jeho oči na ní zůstávaly upřené na šálek studeného čaje.* Minimálně pro někoho, kdo taková zranění řeší okamžitou runou Iratze. *Pak, když vyprskla smíchy při jeho poznámce o zbrojírně, jen letmo protočil oči a krátce stočil koutky úst.* Spíš bych tě varoval, abys tam nešla s vařečkou. Jinak tě pošlou zpátky rovnou sem do kuchyně. *Jeho hlas byl klidný, chladný a věcný, přičemž stále udržoval ten odstup, jakoby tahle konverzace byla jen další část denní rutiny. Pak na moment odvrátil pohled, jakoby ten rozhovor už byl pro něj dostatečně vyčerpávající, ale zůstal stát vedle ní, v tichém klidu, který mezi nimi panoval – pohodlný, ale s náznakem něčeho nevyřčeného.*
*I když si možná ani jeden z nich nechtěl přiznat, během pobytu Hailey zde spolu s jejich synem si jednoduše dokázali zvyknout na společnost vzájemně a naopak si jí i možná začít užívat jak se patří, jako kdyby nebyli vlastně cizinci. I když ve skutečnosti byli a věděli o sobě málo a přitom mnoho. Prostě pocit jako když někoho znáte roky, ale přitom tomu tak není a tak by to přesně Hailey popsala. Ale ted už rozhodně cizí nebyli, což byla pro ní vítaná změna. Nechtěla se už vracet na začátek, kdy z Caleba byla nervózní nesvá, naopak byl jako správný puzzle skládačky, který zapadl na své místo. Ožila natáhla se po další lžičce a ujela polevu. Nebyla moc sladká a to se jí líbilo, ale když to tak chutnala zamumlá.* Hmm, možná bych příště mohla zkusit něco z dýně..* a pak pohledem se vrátí k němu a pousměje se.*Neni zač.Ale myslím to vážně.* nechtěla ho měnit, takový jaký byl ted bylo dost. Určitě slyšela, že si prošel změnou a přikládá to k tomu, že se rozešel s upírkou, které se občas ještě umělo špitnout. I když svět nefilim učil lovce nesnášet druhé rasy, civily jak tak tolerovat tak i tímto si jí Caleb získal svoji toleranci k jiným rasám. I když pro ní bude svět nefilim znamenat, že bude úplně cizí rozhodně se neztratí ne vedle někoho jako je Caleb. Jiný svým způsobem. Povzdechne si při jeho dalších slovech.* Pokaždé kdy natáhnu ruku, ty zavrčíš a varuješ mě, že umíš kousat.* použije na něj metaforu a to tiše dodá.* Kde je tedy ten problém..* šeptne a upře k němu zrak a pak víc nepoví jen tiše vedle něj stojí a optře se o pult v ruce svírá hrnek a kouká na jeho obsah.*
*Nevzrušeně odložil šálek na pult a obrátil se k Hailey, jakoby právě dostal nějakou nesmírně závažnou informaci, kterou nemohl ignorovat. Ale jeho tvář byla klidná, skoro až lhostejná, zatímco zkoumal její výraz, ve kterém se mísila jemná výčitka s něčím, co v sobě neslo nádech očekávání. Jen tiše přikývl na její zmínku o dýni, ale nezaujal k tomu žádné stanovisko – ostatně, ať si peče, co chce, to byl její svět, do kterého se příliš nevměšoval. Na jeho tváři se objevil slabý náznak pobavení, který ale rychle zanikl v neutrálním výrazu. Pokrčil rameny a s naprostým klidem, skoro až lhostejností dodal. * /Za co mě má, za uprchlíka z nějaké smečky./ Kdybych vrčel, věděla bys to. *Jeho hlas byl tichý a klidný, ale v jeho slovech byl jemný podtón, který naznačoval, že je zcela nad věcí. Pro něj to bylo jednoduše černé na bílém – pokud potřebuje něco vysvětlit, ukázat nebo se s něčím vypořádat, může se na něj kdykoliv obrátit. Oči mu na moment sklouzly k její ruce, která svírala hrnek, a pak se opět zaměřily na ni. *Můžeš přijít kdykoliv. * Poznamenal s ledovým klidem, bez jakékoliv emoce. Nebyl to návrh, spíš jednoduché konstatování. U něj to nebylo o vrčení nebo výhrůžkách, ale o přímé cestě. Nikdy by jí neodmítl pomoc, kdyby o ni požádala. Aniž by stejně tak věděl - díky své empatii na úrovni pařezu - že z její strany to možná znamenalo čekání na něco víc.* Jestli potřebuješ trénink nebo cokoliv jiného, víš, kde mě najít. * Dodával s ležérním výrazem, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. *Mám snad ceduli na dveřích, pozor vlkodlak? *Podíval se na ni s chladným úsměvem, který měl v sobě stopu sarkasmu. Přimhouřil oči a věnoval jí ten pronikavý pohled, který naznačoval, že se na něj může kdykoliv spolehnout, ale nepřistupoval k tomu s citovou investicí. Jeho pozornost byla soustředěná na Institut a na jeho novou roli jako otce, který je na jiném kontinentu. Pro něj to byla role, kterou přijímal bez jakýchkoliv dodatků. Jeho pohled byl klidný, stále odtažitý, jako kdyby mezi nimi byla jasná hranice, kterou nehodlal překročit pro její vlastní dobro.*
*V její tváři nebylo možné něco vyčíst, ale kdy se člověk podíval na její ruce, který si pohrával s hrnečkem bylo vidět, že nad něčím přemýšlí a že není úplně klidná. Nad jeho slovy pokývne hlavou, ale slovy se nevyjádří, jelikož možná nevrčel, ale uměl mezi nimi zvednout ty neviditelný mantinely nebo snad jen chránil těmi stěnami svoji schránku duše? Netušila, neznala ho tolik,aby dokázala něco odhadnout. Po celou dobu nic neřekla, ale přestala si hrát s hrnečkem a zvedla od něj pohled se slovy.*Já vím.* říkal jí to mnohokrát vždy ví, že za ním může přijít. Ale proč by za ním chodila, je přece je furt pro něj jen matkou jeho dítěte a nechtěla, aby se po institutu nesli řeči, že si tady udržuje civilku. Jednoduše si myslela, že by to nevrhalo dobré světlo tak nechodila, i když si tu připadala sama. A pokud šlo o trénink to pro ní bylo lovinka posledně jí dal na starost jedné z lovkyní, ale sám se nikdy nenabídl.*Beru navědomí.*její odpovědi byli nezvykle krátké. Cukne jí koutek úst.*Hmm to ne, ale píše se tam pozor zde bydlí Caleb Hawkstone.* poví jako kdyby jeho jméno mělo budit strach, ale jen si jednoduše rýpnula opět a nevině. Trochu se ošije když vidí jak opět jí zkoumá a tak jí nenapadne nic lepšího než vzít šneka a dát mu ho na talíř dřív než by mohl mít otázky. Olízne si prsty od polevy a měla chut se smát sama sobě. Ted už byla jako Caleb před chvílí. Netuší proč,ale rychle dopije čaj a něco si mumlá pod nosem a když ho chce odnést do dřezu zkříží si tak cestu proti Calebovi. Stihne se zastavit včas než by do něj narazila, ale nejspíš mu šlápla na špičku bot. Zůstane na něj vykuleně hledět.*
*Calebovi neuniklo, jak si Hailey nervózně pohrávala s hrnkem, ale jak už bylo jeho zvykem, nijak to nekomentoval. Když zvedla pohled a jen suše přikývla, že ví, že za ním může kdykoliv přijít, koutky úst se mu zvedly jen o milimetr. Jeho výraz byl stále naprosto klidný, jakoby ani necítil potřebu na její odpověď reagovat. Vždycky věděl, že za ním může přijít – to nebylo o diskusi. Ale zároveň v tom bylo něco jiného, něco nevysloveného, co Hailey pořád ještě nevyřkla a on to nepotřeboval vytahovat na světlo. Jeho klid byl jen povrchový, jako oceán, který zůstává nehybný, i když pod hladinou probíhá bouře. Když znovu slyšel její pokus o rýpnutí, kdy mluvila o jeho jméně, jako by mělo budit strach, lehce se pousmál.* Hmm.*Zamručel, aniž by přitom zvedl pohled. Jakoby to pro něj byla jen jedna z mnoha dalších konverzací, které se prostě jen odvíjí, aniž by na ně bylo třeba příliš reagovat. Pak si všiml, jak Hailey bez varování vzala šneka a položila mu ho na talíř, skoro jakoby mu tím chtěla zamezit v dalších otázkách. Pobaveně povytáhl obočí, zatímco sledoval, jak si olízla prsty. V jeho očích se na chvíli mihlo něco blížícího se pobavení, ale rychle to zmizelo v tichém klidu, který mezi nimi stále panoval.* /No, tohle se mi stává pořád./ *Pomyslel si ironicky, když se Hailey najednou otočila, aby odnesla hrnek, a cestou mu zkřížila cestu. Dřív než si to uvědomila, lehce mu šlápla na špičku boty a zůstala před ním stát, vykuleně na něj hleděla, jakoby právě spáchala nejhorší zločin světa. Caleb se ani nepohnul, jen stál a díval se na ni s klidným pohledem. Nechal si pár vteřin na rozmyšlenou, než promluvil, hlasem naprosto nevyvedeným z míry.* Jestli plánuješ začít ten boj teď, mohl bych ti dát náskok.* Poznamenal tiše, přičemž se koutky jeho úst zvedly o milimetr. Jeho hlas byl stále klidný a mírně sarkastický, ale tentokrát v něm byla i stopa hravosti, kterou se jinak snažil držet na uzdě.* Ale doporučuji si vzít něco jiného, než papuče. * Dodal s naprostým klidem, jakoby to byla prostě součást každodenní rutiny. Jeho pohled na ní zůstával upřený, jakoby se ani nehodlal pohnout.*
*Někdy situace mezi nimi byli dosti zvláštní hlavně skrz mnoho nevyřčených slov možná i myšlenek a právě proto se často ocitali v takové situaci. Těch x proměnných čekalo na velkou změnu nebo menší krůčky, které by to celí osvětlili. Ale ani jeden se nehrnul vpřed naopak se zdálo, že dosavadní atmosféra vyhovovala oboum [link src="dvou.Pokud"] něco jí přinášelo pocit zvládání celé této věci bylo to rozhodně lehké vtipkování a dobírání si Caleba. A když si ho pozorněji prohlížela i u něj se jí zdálo, že si to užívá stejně jako ona. To nevinné pošťuchování, co přineslo pevnou půdu pod nohama. Ale to ještě nevěděla, že osud bude mít zcela jiné plány jako třeba, že mu stoupne na špičku noh se svými pantoflemi, které nebyli zrovna ukázkovou obuví. Zvedne drze bradu.* Náskoro mi dáš maximálně si ty boty sundat a pak bys mě vyválel na žíněnce jako kus masa.* odfrkne si pobaveně načemž se zatváří zamyšleně.*I když by mě zajímalo zda bych s tebou aspoň zvládla udržet krok. Vím, že mezi lovci a civilem jej rozdíl dost výrazný,ale i tak.* pronese zamyšleně, jelikož doopravdy strávila dost času tréninkem. Dokonce od doby, co je zde přibrala pět kg nahoru. Rozhodně se její útlou postava změna ve více zdravou a více života, předtím sice sportovala, ale neměla čas moc na řádnou stravu či posilovní jako takové.*
*Caleb stál stále nehnutě, když si Hailey zvedla bradu, jako by tím snad chtěla něco dokázat. Jeho pohled zůstal klidný, jako kdyby přesně věděl, kam tahle situace směřuje, a neměl v plánu se nechat zatáhnout do nějaké hry, kterou si očividně užívala víc než on. Tedy, alespoň navenek. Calebův klid a chladný výraz působily dojmem, že na něj takové drobnosti vůbec nedoléhají, a v očích mu bliklo cosi, co mohlo být interpretováno jako pobavení, ale těžko říct.* /Na žíněnce bys možná skončila, to jo,/ *Pak si jen tiše povzdechl a znovu stočil pohled zpátky ke stolu, kde ještě ležely zbytky pečiva.* Určitě bych tě nezmrzačil. *Zkoušel zahnat nemístné dvojsmyslné myšlenky, které jsou u něj typické.* Ačkoliv by mi to nevadilo, asi nechceme na dlouhý běh, abys skončila v kuchyni napořád. *Více to ale nerozváděl, pouze se odlepil od kuchyňské linky a pomal se přesunul ke dveřím, zatímco jeho pohled skenoval její kulinářské umění na stole. Ve dveřích se ještě zastavil.* Když nemám hlídku nebo akci, najdeš mě povětšinou dole v sále. *Pozvedl tázavě obočí, napůl již na odchodu.*
*Jako obvykle jí nedopřeje pocit výhry, jako obvykle se zachová naprosto v klidu nerozhozen situací.Občas jí to umělo jít na nervy, jelikož jí samotnou dokázala vyvést z míry, ale ona jeho ne. Aspoň jednou by ho tak vidět chtěla. Ulevilo by se jí, že na něj působí podobně jako on na ní? Možná. Kdy si povzdechne a poví, co poví semne rty do úzké linky zamračí se.* Slíbil jsi mi, že mi pomůžeš. Tak si ty vymluvy nech pro někoho jiného nebo to myslíš vážně?* bylo vidět, že se zlobí nad jeho slovy. Že vlastně měl za to, že je křehká. Není, už ne. Navíc díky tomu jak byla vysoká musela se naučit být aspoň mrštná,jelikož ví, že nikdy nevyrovná soupeři svoji váhou.* Jsi strašný..*huhlá si tiše pod nosem, mezitím co nakládá poslední nádobí do myčky. Když se dá k odchodu rychlými kroky se objeví u něj a chytí jeho předloktí.*Už odcházíš?
*Caleb zůstal naprosto klidný, jak bylo jeho zvykem, zatímco Hailey se snažila najít v jeho tváři aspoň nějaký náznak emocí, které by odpovídaly její frustraci. Jen si ji znovu prohlédl, s tím klidným a trochu odtažitým pohledem, který vždycky používal, když mu někdo něco vyčítal. Ani v nejmenším nejevil známku toho, že by ho to, co řekla, nějak rozhodilo. *Myslím to vážně. *Poznamenal, tón jeho hlasu byl klidný, jakoby právě probírali, co bude k večeři, a ne její trénink. *Říkal jsem, že ti pomůžu. Takže pomůžu. To je všechno. Žádné výmluvy.* Jeho pohled na ní spočinul s tichou, přirozenou jistotou, která vyplývala z jeho povahy. Caleb zřídka mluvil do prázdna, a když něco slíbil, držel se toho. Jen se rozhodl, že tímhle se nezabývá víc, než je nutné. Jako obvykle. Zatímco Hailey tiše huhlala něco pod nos, Caleb jen letmo protočil oči a bez jediného slova si natáhl rukáv bundy, jakoby se připravoval na to, že za chvíli bude muset odejít. Když pak ucítil její ruku, která se rychle chytila jeho předloktí, zůstal na místě, ale nijak ji neodstrčil. Jen se podíval na její ruku a pak zvedl pohled zpátky na ni, jeho oči zůstaly klidné, ale teď v nich bylo něco trochu ostřejšího, jakoby mezi nimi ta neviditelná bariéra na okamžik zase ztuhla.*Hlídka. Už se setmělo.* Dodal, tentokrát o něco tišeji, jakoby v tom byla náznakem omluva, ale Caleb se nikdy neomlouval výslovně. Následně si od ní uvolnil předloktí, když ho chytila, aniž by se přitom na ni podíval nějak přehnaně dlouho – spíš jako by to bylo úplně normální gesto. Na okamžik zaváhal, ale pak pokračoval. *A ten dopis Spolku - to taky zařídím. *Řekl věcně, jakoby to byla jen další povinnost na seznamu věcí, které musí udělat. Ani v tom nebyla žádná vášeň, žádná zbytečná emoce – jen suchý pragmatismus, se kterým Caleb fungoval celý svůj život. Pomoci jí bylo pro něj stejně samozřejmé jako vyplnit hlášení o démonické aktivitě nebo si naplánovat hlídky. Jeho pohled se na moment vrátil k ní, přičemž si od ní udržel lehký odstup, jakoby to byla zcela běžná interakce. Na rozdíl od ní, kterou evidentně rozčiloval, si udržoval tu svůj chladnou, tichou přítomnost, bez jakéhokoliv rozrušení. Když viděl, že na něj zírá s otázkou v očích, jen lehce naklonil hlavu, ale v jeho výrazu nebylo ani stopy po ironii nebo sarkasmu tentokrát.* Vrátím se později* Dodal s mírně zvednutým koutkem, než se od ní odvrátil, pomalu zamířil ke dveřím a odešel.*
*Jednu chvíli si už myslela, že mu přichází na kloub a druhou byla ztracená. Byla to nekonečná hra odmítal jí k sobě pustit, aby ho mohla pochopit. Vlastně nikdy nechápala proč se tak chová, ale jednoduše byla taková že přijímala lidi takové jací byli a snažila se je i tak brát a mít ráda. Možná proto jí v tuhle chvíli došla slova měla chuť se omluvit, ale neudělá to. Jen provinile sklopí zrak k zemi. Tiše. Ani jí nedošlo, že pak instinktivně ho došla chytit za ruku s uvědoměním, že nechce zas tu být sama. Ah jistě, jak mohla zapomenout padla moc a on měl hlídnu.*Jasně..promin nedošlo mi to. Opatruj se.* poví tiše a pak se raději vypaří trénovat.*
*Zrovna přesazovat sazenice do půdy skleníku, jelikož už nepotřebovali permanentní teplotu a světu, už byly dost silné na to aby se zvládly uchytit právě tady ve skleníku. Zrovna když se otáčela pro lopatku strčila omylem do vázy, kterou sebou přinesla na později pro nařezané květiny a tak se střepy rozletěli všude po kamenné cestičce.* Sakra..* zakleje tiše, moc nadávek jí ze rtů často neunikne, ale poslední měsíce ano, začala šílet z pomyšlení, že bude muset někdy Tobiase opustit. Ale také faktu, že i Caleb je proti zkoušce, víc že jí nemusí přežít, ale copak to nevyjde nastejno? Pro ní ano. Raději se od těchto myšlenek odprostí a začne sbírat střepy. Přeci jen se zas vrátila po dlouhé době od Tobiase z Idrisu, bylo pro ní těžké ho opustit. Ale necítila se tam nikdy vítana kvůli tomu, že je pouhý člověk, To byl další fakt. Zamračí se něco si huhlá přitom sbírá střípky.*
*Caleb, který byl zrovna na cestě do skleníku, se zarazil, když uslyšel zvuk tříštící se vázy. Na okamžik se zastavil, jeho smysly okamžitě zpozorněly, jako by očekával nebezpečí. Ale když spatřil Hailey, jak se sklání a sbírá střepy, uvědomil si, že to není nic závažného, jen nešťastná nehoda. Caleb stál u vchodu do skleníku, kde právě vešel, jen aby slyšel tiché klení Hailey. Na chvíli se zarazil, sleduje, jak se kolem ní rozlétly střepy z vázy a ona se k nim okamžitě sklonila, aby je posbírala. Neusmál se, ale v jeho očích bylo cosi lehce pobaveného. Ruce měl založené na hrudi a opřel se ramenem o rám dveří, přičemž ji chvíli pozoroval, než vůbec promluvil. Všiml si, jak se mračí, jakoby v sobě nosila něco těžšího než jen starost o střepy.* Nech to být, donesu ti nějaký koště. *Nabídl, aniž by čekal na její odpověď. Pomalu se odlepil od rámu dveří a udělal krok směrem k ní. Zastavil se u ní, zatímco si klekala na zem, aby sbírala zbytky vázy. Sledoval ji zblízka, jak se zamračila nad myšlenkami, které byly zjevně daleko od pouhých střepů.*Vypadáš, jako bys nesbírala jenom střepy. *Zeptal se, tentokrát vážněji, jeho oči se soustředily na její tvář. Caleb nebyl typ, co by se pouštěl do emocionálních konverzací, ale dokázal rozeznat, kdy bylo něco špatně. Jeho výraz byl klidný, flegmatický jako obvykle, ale v jeho otázce bylo víc než jen náhodná zvědavost. Věděl, že Hailey v poslední době procházela náročným obdobím, hlavně kvůli Tobiasovi, a měl pocit, že toho nese na sobě víc, než by měla. Byl zvyklý nést zodpovědnost sám za sebe, ale chápal, že Hailey měla jinou roli. A možná i jiné starosti, které si teď nesla jako tíživý náklad.*
*Přísahala by, že si už zvykla na tiché pohybování se lovců. Ale lhala by vždy jí dokázali překvapit ve chvíli, kdy to nejméně čekala. Kdy si myslela, že je sama. A právě proto sebou trhne při zaznění mužského, ale pro ní známého hlasu. Zamračené čelo poleví a ona si vydechne.*Dobře, děkuji. Máš pravdu.* neví co jí to napadlo sbírat střepy holými rucemi mohla se pořezat ať už by byla opatrná sebevíc. Nakonec než stihne přestat přebírat střepy včas přeci jen se řízne a automaticky si olízne prst, ale přitom se trochu šklebí, jelikož jí na prstech utkvěl zbytky hlíny. PřipadalA si teď jak malé dítě nebo přesněji její dítě, které pár roku zpět snad zkoumalo úst vše co mu přišlo pod ruku. Zvedne pohled k němu při jehlo slovech.* Víš moc dobře o čem přemýšlím. Vím že jsi proti mému nápadu, ale chci abys mě podpořil Calebe. Ted už vím, že to nedělám jen kvůli Tobiasovi, ale i sobě chci najít místo na světě kam patřit.* přizná dlouho nevyřčenou pravdu, nakonec se zvedne a opráší si ruce a raději se od střepů přesune zpět ke květináčům se sazenicemi na které tiše zírá. Nadechne se vydechne. Nechtěla dnes přinášet sebou těžký vzduch, proto se to rozhodne nechat být a raději začít o něčem jiném.* Jak ses měl tady v Institutu? Tobias doufá, že se brzo za ním zastavíš..tvá matka to s ním umí ..*poví mile a přitom na její tváři bylo vidět, že je plno věcí co jí trápí jen si netroufala o nich mluvit nebo si stěžovat. Taková prostě byla, mohla se rozdat, ale sebe pokládala na poslední místo.*
*Caleb sledoval, jak Hailey sebou trhla, když uslyšela jeho hlas, a na jeho tváři se objevil sotva znatelný úsměv. Lovci stínů se zkrátka pohybovali tiše, a i když by Hailey měla být zvyklá, pořád se jí dařilo být překvapená. Přesto ten její trhavý pohyb sledoval s jakousi pobavenou lhostejností, aniž by cítil potřebu cokoliv komentovat. Jakmile se ale řízla do prstu, jeho pohled na chvíli sklouzl dolů k její ruce, jen aby viděl, jak si zranění olizuje. Nebyl to nijak vážný řez, ale i tak lehce naklonil hlavu na stranu.* /Iratze nepřipadá v úvahu./* Chtěl by podotknout, že v rohu skleníku je umyvadlo, ale věří, že Hailey zde strávila více času než on, aby to věděla. Její další slova ho však donutila přestat se usmívat. Znal Hailey dost na to, aby pochopil, jak moc ji trápí myšlenka na to, že by mohla být nucena opustit Tobiase, ale teď se zdálo, že v tom bylo něco hlubšího. Její přiznání, že to nedělá jen kvůli synovi, ale i kvůli sobě, ho na okamžik zarazilo. Nedal to ale najevo, jen na ni upřel svůj klidný, ostražitý pohled. Věděl, že je to pro ni důležité, ale podpora z jeho strany? To byla jiná otázka.* Podpořím tě, když mi ukážeš, že to děláš správně. Ale dokud vidím, že se ženeš do něčeho, co tě může zničit, nemůžu prostě jen tak stát a kývat hlavou. *Jeho hlas zůstal klidný, ale za tím vším byla znatelná vážnost. Nebyl zvyklý na hluboké rozhovory, ale nechtěl ji nechat jít cestou, která by mohla znamenat její zkázu.* Myslíš, že ti to vyřeší místo ve světě? Možná bys měla spíš přemýšlet, jestli to stojí za to. Tobias tě potřebuje, Hailey. Víš, jak na tom byl, když jsi tu posledně nebyla. A já nejsem zrovna typ, co by se hodil na roli otce. *Zatímco ona zamířila zpět ke květináčům, Caleb si narovnal postoj a opřel se bokem o stůl vedle ní. Když začala mluvit o Institutu a o Tobiasovi, jeho oči na moment zjemnily. *Institut je pořád stejný. Běhám mezi hlídkami a řeším problémy, jak to jde. A Tobias?* Jeho pohled se na chvíli zamyslel. *Jo, zastavím se za ním. Chybí mi ten kluk.* Neusmál se, ale jeho tón byl o něco lehčí než předtím. *Matka to s ním zvládá dobře, o tom nepochybuju. Ale víš, jak to je. Jsem lovec. Nechci, aby si myslel, že jsem vždycky po ruce.* Bylo to jeho typické přemýšlení – pragmatické, někdy možná až moc chladné. Ale i přes jeho odtažitost bylo jasné, že na Tobiasovi mu záleží víc, než by kdy přiznal. Pohlédl zpátky na Hailey, zvedl obočí a přiklonil se blíž. * Teď mi ale řekni – proč ti tolik záleží na tom, abys byla součástí tohohle světa? Chápu, že to chceš dělat kvůli sobě, ale pořád to nedává smysl. Nefilim nejsou jedinou cestou, jak někam patřit.
*Jednala instintivně, když si prst olíznula. Možná jen prostě jednala podle svalové paměti. Ale pokud jí něco neunikalo bylo to rozhodně fakt, že v tento okamžik Caleb sleduje jakýkoliv její pohyb nebo zranění, výraz ve tváři. Prostě takový byl, prostě takový oni byli když se spolu ocitnuli v jedné místnosti. Četli jedne ve druhém a snažili se předvídat, pokud šlo o Hailey bylo to hlavně z důvodu, že tento muž před ní nerad na sobě dává cokoliv znát. Ale pokud se jednalo největší reakce od samotného Caleba Hawkstone byla to starost o ní s Tobiase. Pokud nepočítá první setkání, kdy mu doslova do tváře vpálila po letech, že má syna. Hloupé naivní o pár mnoho měsíců mladší já. Vydechne a opře se o stoleček se sazenicemi zvedne k němu pohled, trochu se v něm blýskala zlost, frustrovanost, ale také odhodlání a klid.*Myslím, že neexistuje nic jako přesvědčit tě. Dokud to ty sám neuvidíš pak to neuznáš.* sdělí mu upřímně natož dodá a začne zvedat prsty.* Dokážu si z paměti odříkat kodex, demonologii, chodím na tréninky s lovci jak si navrhl.* zvedla celkem tři prsty a zvedne další dva.* Uvědomění si, že to nedělám pro druhé, ale pro sebe a že jsi tím jsme jistá není dost Calebe. Doopravdy je tohle pro tebe málo?* zeptá se ho upřímně s knedlíkem v krku. Nejen že se snažila chodit na tréninky s lovci, ale nestačila jim. Nebyla jako oni, navíc jí nepustí k ničemu co by jí ohrozilo, vlastně může tady navěky pěstovat a péct jako domácí hospodyně. Ale to ona nechtěla. Nadzvedne obočí při jeho slovech a zamračí se.* Jak dlouho mě bude potřebovat. Jak dlouho? Ne moc dlouho a ty to víš. Víš dobře stejně jako já, že Tobiase zahrnou do světa lovců jakmile na to bude mít věk. Taky je tu fakt, nemůžu se navždy schovávat v Idrisu u tvých rodičů vzdyt ani nemůžu Tobiasovi dát to co mu může dát tvá matka. Rodinu, kterou mu nikdo nevezme. A myslíš, že jsem šílena na to, abych se třeba stala upírem, vlkodlakem? Ne, nejsem odepsala bych se za života svého syna dřív než bych luskla prsty, ale to není co chci říct. Já jsem tady našla domov a chci, aby to mohl být můj domov navíc lidi z Institutu mám ráda. Ačkoliv, někteří jsou horší jak děti.* pousměje se pobaveně. Nakonec se dá do další ho sázení mezi povídáním si. Zavrtí hlavou.* Přestaň tak mluvit. Děláš dost. Navíc ani já jako matka s ním nemůžu být stále, kdy jsme žili mezi lidmi býval dlouho s chůvou, aby jsme to nějak finančně zvládli.* nebyl jediný, kdo nemohl dát všechen čas života svému dítěti. Nemusel si to vyčítat. A během té doby i vyklopila mu vlastně důvod proč chce tohle vše postoupit. Chtěla tu být doma, cítila se tu jako doma a chtěla pomáhat.*
*Caleb poslouchal, zatímco Hailey vyjmenovávala všechny své snahy a odhodlání. Každé její slovo ho zasahovalo hlouběji, než by byl ochoten přiznat, a bylo to na něm vidět jen stěží. Jeho výraz zůstával kamenný, jen občas jeho pohled sklouzl na její ruce, když mluvila, jako by sledoval každý její pohyb s chladným odstupem. Ale uvnitř, v tom místě, kde si pečlivě schovával své emoce, mu došlo, jak moc na tom všem Hailey záleží. Způsobil jí dost bolesti, a i když to nebylo schválně, jeho slova a přístup jí zřejmě ranily více, než by chtěl. Přesto zůstával pragmatický. Zhluboka vydechl, pomalu si prohrábl vlasy a pak opřel ruce o boky, jakoby vážil, jak na to celé odpovědět. *Podívej. *Začal nakonec, jeho hlas klidný, ale s podtónem, který prozrazoval, že se snaží najít ta správná slova.* Neříkám, že jsi neudělala pokrok, nebo že ti to všechno nedávám za pravdu. Jenže tenhle svět - náš svět, není spravedlivý. Ani fér. Je drsný, nepředvídatelný a ne vždycky to, co do něj investuješ, se ti vrátí. Jen proto, že zvládneš kodex a chodíš na tréninky, to neznamená, že jsi připravená na všechno, co může přijít. *Jeho oči se setkaly s jejími, byly tvrdé, ale nikoliv chladné. Spíše takové, které se snažily přimět k přemýšlení. Přiblížil se o krok, jakoby chtěl být blíž, ale zároveň si udržoval tu bariéru, která mezi nimi vždy byla.* Být lovcem není o tom, že si přeříkáš pár pravidel a naučíš se bojovat. Je to o tom, že se musíš rozhodnout, co jsi ochotná obětovat. A já nejsem přesvědčený, zda ten risk - že Tobias bude bez matky - za to stojí. *Jeho pohled se znovu setkal s jejím, tentokrát už nebyl tak tvrdý, spíše odhodlaný. Nešlo o to, že by ji chtěl odradit – možná naopak. Ale bylo pro něj důležité, aby pochopila, do čeho jde, a co to bude znamenat, pokud se rozhodne pokračovat dál.*
*Snažila se vždy vystupovat klidně a odhodlaně, ale v tento okamžik by se nejraději ošívala jako neposedné dítě, kterému je proti srsti ta přehnaná ochrana před světem. A to právě dělal snažil se jí chránit ať už zdůvodu, že je matkou jeho syna nebo někým na koho si zvykl i tak jí to bylo dost proti srsti. Vždy se musela chránit sama, vždy se musela zachránit sama, nikdy neměla příliš mnoho lidí, na které by se směla spolehnout. Neochotně zvedne svůj pohled a upřeně se mu zadívá do očí, jako kdyby v nich mohla vyčíst cokoliv. I když by se měla cítit naštvaně a nepříjemně, nebylo tomu tak. Nikdy se jí neposuil shodit nebo chovat se neuctivě ba naopak.* Nejsem připravená do všeho jít. To nejsme nikdo, ale bez nabitých zkušenosti nelze pak být připraven - nikdy.* a nezíská je pokud jí to nenechá zkusit, ano je si vědoma faktu, že tahle změna je nezvratná a může jí stát život. Ale čím starší bude tím její šance budou mizivější. Nechá práci zas být a příjde k němu taktéž blíž stojí od něj doopravdy kousek a byla si vědoma že narušuje tu hranici mezi nimi i intimní zónu mezi nimi. Byla tak blízko, že mohla vidět jeho barevné oči víc do detailu.* Zkus mě jednou nevidět jako matku Tobiase. Ale jen jako Hailey, jen jako ženu která chce..* odmlčí a podívá se na něj.* Být dvoum lidem, na kterých jí záleží v jejich životech, ale zároveň najít ten svůj. Žít i svůj život.* a tou druhou osobou mínila právě Caleba. On sám musel nejlépe vědět, že tento šťastný opar happy endingu nelze držet věčně, že přijde čas, kdy budou chtít aby na tohle místo zapomněla a nejlépe ho opustila. Lidská žena nepatřila sem a už vůbec ne mezi jejich muže a to byla pravda. Nebylo tu pro ní místo, tak to aspoň říkal kodex a ona nechtěla přemýšlet co by se stalo, kdyby její vlastní syn pak trpval n tom, že odejde s ní. Ale jen ona sama nejlíp věděla, že tajně postupem času začala toužit patřit sem.*
*Calebův klidný, přemýšlivý pohled se nezměnil, ani když Hailey přistoupila blíž. Bylo mu jasné, že překročila tu neviditelnou hranici mezi nimi, ale tentokrát ho to nijak nevyvedlo z míry. Už dávno si na tuhle hru zvykl. Na její přítomnost, na její odhodlání být součástí světa, který ji neustále odstrkoval stranou. I když to možná nepřiznával, zvykal si na to, že je blízko, a na všechno, co to s ním dělalo. Její slova byla jasná, přímá, a přesto v nich zaznívala skrytá zranitelnost, kterou uměla velmi dobře maskovat. Její přímý pohled v něm vyvolal směs pocitů, které se snažil potlačit. Zhluboka vydechl nosem, jak se jejich oči setkaly na pár okamžiků. Měl tu schopnost skrývat své emoce, neustále si držet masku neústupného, racionálního lovce, ale v tenhle okamžik, v této chvíli, se jí trochu odhalil.* Hailey. *Jeho hlas byl tichý, ale pevný. Neudělal ani krok zpět, neucukl, jak by možná udělal dřív. Byla blízko, ale tentokrát necítil potřebu odtáhnout se. Jeho pohled sjel dolů, krátce přejel po jejích rtech, než se znovu setkal s jejím pohledem.* Vidím někoho, na kom Tobiasovi záleží. Někoho, kdo se rozhodl skočit do našeho světa po hlavě a očekává, že to bude stačit.* Jeho hlas zůstával tichý, ale jeho slova byla přímočará. Nikdy neměl potřebu chodit kolem horké kaše, a to ani teď, když stála tak blízko. Mohl ji vidět jako ženu, ne jen jako matku Tobiase, ale to nezměnilo fakt, že jejich světy byly jiné. Ať už se snažila jakkoliv, vždycky mezi nimi zůstane něco, co ji odlišovalo od nefilim. Udělá krok blíž, aby jí ukázal, že to myslí vážně, ale zároveň mu ten pohyb přišel přirozený, když jeho ruka spočinula a jejím rameni v konejšivém gestu.* Jsem ochotný ti pomoct. To už jsem řekl. Ale nečekej, že tě budu chránit před následky. Pokud se rozhodneš jít do toho, půjdeš se vším všudy. *Jeho slova byla tvrdá, ale neměla odradit. Naopak. Byla to nabídka. Nabídka pomoci, ale zároveň varování, že cesta, kterou si vybrala, není lehká.*
*Možná vždy podvědomě svoji blízkost používá proti němu, jelikož se vždy tak její blízkosti vyhýbal. Ale tentokrát i přes překročení pomyslné hranice se nestáhl zpět naopak zatvrzele se držel v její blízkosti víc než kdy předtím. Možná to na ní trochu zapůsobilo a fakt, že si slíbila, že nikdy už necítit hřejivý pocit na hrudi, že jí je někdo milý byl tatam. A to jako když zmizí pár nad hrncem. Lehce nakloní hlavu na stranu a snaží se z něj vyčíst sebemenší lest, ale namísto toho obavy. Lehce semkne rty do úzké linky. Chtěla něco říct, ale předběhl jí a tak mlčí a bez přerušování mu naslouchá.* A já vidím někoho, kdo mě chce chránit. Ale sám víš, že tohle nebude navěky ne kdy padne rozhodnutí je to otázka času. Neochráníš tím nikoho. Ani mě, ani Tobiase. Ale to není ten důvod proč mi to pokaždé rozmlouváš.Ale doufám, že jednou třeba mi to povíš snad dřív než bude pozdě.* přizná tiše a sleduje ho s lehkou emocí v očích, která zračí že jí není ukradený,ale nikdy to vyřkla nahlas. Nemohla a ani nesměla znovu. Jen tak tím je ochrání prozatím. Lehce si olízne rty, když v tom jí na rameni spočine jeho ruka. Lehce jí vezme do svých dlaní a stiskne. Nestála o konejšivé gesta, nezaslouží si je nesmí mít strach pokud si je svým rozhodnutí jistá a to byla. Namísto toho mu povzbudivě stikla jeho ruku ve svých drobných dlaních a usmála se.*Nečekám ochranu, očekávám průvodce světem do neznáma. Víš normální člověk by se měl bát, ale nebojím se, vím že nikdy nebudu stejná jako rození lovci, ale pokud si mám najít místo ve světě pak je to tento svět. Neptej se mě proč, sama odpověď ještě neznám.* ale byla si jí jistá i když ty slova neznala. Navíc jí dojde, že příliš dlouho druží jeho ruku a tak jí oparně pustí*promin..
*Caleb ji sledoval v tichu, jeho oči se přimhouřily, jak mluvila. Věděl, že se jí snaží chránit, a možná na tom bylo něco víc, než byl ochoten si připustit. Ale její odhodlání, ta tvrdohlavá síla, která z ní vyzařovala, mu ukazovala, že už si svou cestu vybrala. Už dávno. Možná se tomu bránil, možná doufal, že ji přesvědčí, aby to vzdala, ale teď viděl, že s tím musí přestat. Zhluboka vydechl, jeho pohled se na chvíli zatoulal někam stranou, ale pak se opět vrátil k jejím očím. Stále držel její ruku, a když ona jemně stiskla jeho, cítil, jak v něm narůstá směs neklidu. Jeho pohled byl ostrý, ale ne chladný. Spíš hořký. Hořký z toho, co věděl, že nefilim život obnáší, a co to všechno může stát.* Můj názor na to znáš, ale respektuji tvé rozhodnutí a podpořím tě, ať se rozhodneš jakkoliv. * Na okamžik se chtěl odtáhnout, ale místo toho tam zůstal stát, jakoby ho něco v její přítomnosti drželo. * Z Akademie nebo od Spolku ti přišly nějaké další instrukce kupředu? * Jeho hlas byl tichý, ale rozhodný. Ačkoliv jí nabízel pomoc, nikdy by ji nechtěl chránit před realitou toho, co to obnáší. Musela to vědět, protože jakmile udělá ten krok, nebude už cesty zpět. Jeho pohled byl teď vážný, ale přesto v něm bylo něco jemnějšího. Možná to byla smířenost, možná jistá forma respektu.*
*Jemně jí cukne koutek pst přísahala by že vidí starostlivou vrásku na jeho čele. Měla nutkání se dotknout jeho tváře a říct mu ať se tak netváři, ale opět neudělá to. Pokud něco rozhodně byla Hailey tak tvrdohlavá a snaha jí vždy něco rozmluvit jí naopak posouvala vpřed a chápala, že její rozhodnutí pro okolí nemusí být snadné. A už vůbec ne pro její okolí, ale myslela na všechno víc než si možná všichni myslí. Nakonec jí ze rtů unikne tiché.* Netvař se tak, pak mám pocit, že jsem ten boj nevyhrála poctivě.* zamumlá tiše. Pokud totiž něco existovalo na světě, co by jí dokázalo držet zpět bylo by to právě Calebové Ne bez obalu, ale nikdy jí neřekl jen NE. Vždy tomu předcházel jiná slova, ale nikdy to slovo na dvě písmena.*Děkuji, vážím si toho a jsem si vědoma..že tahle cesta může být někdy i osamělá stejně jako ta lidská.* poví tiše. Nakonec zamrká a zamyslí se.*Myslím, že instrukce budou směřovat vedoucímu institutu. Víc ještě nevím.* přizná. Nakonec posbírá zbylé prázdné květináče od sazenic a má i tušení, že bude muset zajít pro smeták a najít i někde nejspíš lopatku. Jakmile posbírá věci ještě krátce dojde ke Calebovi a chytí konečky jeho prstů.* Kdyby ses cítil sám víš, že můžeš přjít za mnou že? Ještě jsem slíbila upéct kolác masový na večeři, takže raději půjdu.* neřekla ani ahoj později nebo zatím, jelikož neměla v plánu se loučit, naopak jí trochu dunělo v uších z hlouposti, že zas vyhledala fyzický kontakt právě u Caleba a raději zmizí dřív než se v ní pokusí číst.*
*V kuchyni nabrala i se smilováním ke Calebovi porci polévky navíc a dva hrnky s čajem. Dala je na tác a zamířila na ošetřovnu. Ona sama sobě nic nepřinesla, jelikož i přes to počasí byla vp hodě. Hlavně vždy se prvně postarala o druhé a pak i o sebe. Polévka byla krémová s houbami a čaj pečený s rakytníkem. Nebylo to sice nic extra, ale usoudila, že lepší než nic. Hlavně od doby, co tu je jednoduše vaří, z čeho se dá a tak vždy nechává lovcům třeba hrnce s polévkou, když někdo nemá čas si vyvařovat. Než vstoupí dovnitř naschvál nadělá trochu hluku, protože nechtěla vejit a třeba je vyrušit u rozhovoru, který by měl být pro ní třeba soukromí. Položí tác na stolek a podá Grace polévku, miska byla tak akorát, takže by se neměla o ní spálit.* Na než ti to vychladne. Ještě tu má oba čaj.* poví a lehce kývne k němu a podává mu misku s polévkou i jemu. Taková jednoduše byla. Pečovala o lidi kolem sebe. Přišlo jí to tak vždy správné. Občas se jí lidi ptali, zda si nevybrala špatný obor práce. Ale ne, takovou péči dostával z její strany málo kdo. A k tomu všemu těká pohledem mezi nimi dvěma s plno otázkami v očích.*
*Uvědomil si, že by se asi chtěla převléct úplně a možná se prospat, na chvilku se však posadil k ní na postel.* Ano, pokud zvládl proces přeměny, tak z ní bude lovec. Aby mohla žít ve stejném světě jako Tobias. *Vysvětloval naprosto bez zdrženlivosti, aby Grace neměla záminku pokládat na toto téma další otázky.* A Mirjam je členem smečky. /Alespoň myslím, že se k ní přidala a nebloudí někde po New Yorku sama./ *Již zpovzdálí slyšel přicházet Hailey, avšak zůstal sedět, když si povšiml, že si s tácem poradí sama.* Díky, vypadá to skvěle. *Pronesl spíše nezúčastněně a poté vstal z postele.* Běž si dát sprchu, najez se, co budeš jen potřebovat. *Ze skříně ošetřovny vytáhl nějaké erární oblečení, neboť nechtěl v pokoji Grace zdlouhavě hledat, a položil ho na postel.* Já půjdu sepsat hlášení. *Sebral polévku z tácu a vyrazil směrem ze dveří ven, načež se ještě zastavil.* A možná by ses měla ozvat Sebastianovi. *Oznámí nakonec a s tím mizí ve dveřích ošetřovny. Nakonec, pokud by Grace potřebovala pomoct v koupelně, Hailey bude jistě lepší alternativa, než její budoucí švagr a expartner zároveň.*
*Když se k ní posadí, tak se položí zpátky na polštář.. mokrý vlasy ji studily na krku a zádech.* /Nevěděla jsem, že je to možný když je člověk dospělý...nebo spíš.. nikdy jsem nebylo toho svědkem./ *Už se na to víc neptá a přemýšlí jen nad Mirjam a pak nad Sebastianem.. co asi ty celý dva měsíce dělal. Pak se podívá na to co přinesla Hailey a dostane i hlad. Poděkuje jí úsměvem a zase se posadí na posteli a podívá se na oblečení, co jí připravil Caleb..* Ráda bych.. kdybych měla mobil nebo věděla, kde je.. *Zamumlá si pro sebe, aby to slyšela jen ona a Hailey a dívá se jak Caleb odchází.* Asi má pravdu... měla bych si dát sprchu. Promiň za ten svetr.. klidně ti ho vyperu, *Nemotorně a slabě si ho přetáhne přes hlavu, takže se před Hailey ocitne jen ve spodním prádle... Najednou jen sedí a kouká. Neví, jestli si první má dát sprchu a nebo se najíst. *
*Nic k tomu neříká, kdy jí osvětluje proč to dělá. Ovšem za tím bylo i mnohem víc než jen Tobias, došlo jí to až tady v institutu. Ale ještě není připravená o tom mluvit s někým jiným a natož nad tím přemýšlet. Trochu jí to děsilo, jelikož dělala věci vždy pro syna a málo kdy i pro sebe, ale tohle byla směsice dvou věcí. Nechá je mluvit, ale jak se zdá Caleb zde skončil vzal si polévku a opustil je. Nechal jí tady s Grace samotnou. Nakonec si vezme volný druhý čaj a posadí se na židličku, co tu byla. Rozhodla se, že jí pomůže s čím bude potřebovat pokud jí požádá, aby odešla odejde. Zavrtí hlavou.* To je dobrý je to jen svetr. Nic víc. Budeš chtít s něčím pomoc?* zeptá se a kdy ještě nadhodila, že telefon nabídne jí svůj.* Jestli chceš někomu napsat nebo zavolat můžeš. Klidně ty zprávy můžeš pak smazat, aby si je nikdo nemohl přečíst.* nabídne jí možnost ozvat se svým blízkým, jelikož doopravdy neví, kde by jí ted obstarala telefon.*
*Sedí tam duchem nepřítomná a přemýšlím.. nakonec se zhluboka nadechne a pokrčí ramena.* Nevím co dřív... asi tu sprchu.. *Mokrý pramen vlasů si přehodi přes rameno a uvědomí si, že jí Caleb sice poslal se umýt ale nedal jí žádný ručník.* No já... vlastně bych mu mohla poslat ohnivou zprávu..jen.. *Najednou si uvědomí, že vlastně se Sebastianem mluvit nechce..a neví proč, možná protože se bojí toho co ty dva měsíce změnily.. a nebo nechce, aby jí viděl takhle nemožnou.* Asi nechci, aby mě viděl takhle.. *Pokusí se postavit a na chvilku zavrávorá, ale chytí se rámu postele a ustojí to. Noha jí ještě trochu bolí, ale není to nic co by jí znemožnilo chůzi i když pajdavou.* Půjdu si dát tu sprchu, za chvilku jsem tady.. *Dorazí do koupelny, smyje ze sebe Faerii i central park, osuší se prostěradlem co vzala po cestě a po deseti minutách se vrací zpátky na postel, aby se převlíkla do toho, co jí přinesl Caleb.* Jaký ten čaj je? *Zeptá se, když jí vidí s hrnkem.*
*Občas netušila, co si o lovcích zde má myslet. Jednou byli chladní a řídili se pravidlo jako kdyby to byla jediná věc, co dává smysl. A pak najednou byli křehčí jako obyčejní lidé. Na to si asi jen tak hned nezvykne. Ale už ji začínalo dávat smysl, že takovýto nebyl jen Caleb. Měli to v sobě všichni, jen každý jinak. Pokývne hlavou, když se Grace rozhodne pro sprchu a dopřeje ji čas. I když ji vyděsila tím jak zavrávorá. Než se však naděje je zpět. A pak o někom začne mluvit, netušila koho myslí. Ale řekla by možná její partner? Soucitně se na ni podívá.* Grace, podívej. Ať už vypadáš jakkoli myslím, že bys neměla si dělat obavy. Přeci je neříká se dobrém i zlem? Hmm?* snaží se její obavy zmírnit. Ale ví, že se s tím musí popasovat sama. A pokud šlo o čaj?* Rakytník, vypiju jsi ho než vystydne. Je pečený, takže i kousky plodů.* upije čaje a chvíli mlčí, když tentokrát opět prolomí ticho.* Nedělám to jen kvůli Tobiasovi.* poví jen a opět se napije. Neví proč k ní byla sdilná. Možná protože nechtěla ji nechat v tom, že jen zaslepeně honí za tím být se svým synem. Ano, byl to zprvu ten důvod.*
*Natáhne se pro svůj hrnek a přivoní si k němu, je to docela příjemný a ne moc aromatický čaj.. takže je vděčná, jinak by jí ta polívka potom možná obrátila žaludek nahoru.. Když pak uslyší Hailey mluvit o dobrým i zlým, tak se zakucká, ale udrží čaj v sobě.* To.. to jsme si ještě neřekli.. i když budeme brzo muset. /Co si vlastně říkají lovci stínů při obřadu? Skoro jsem zapomněla jak to probíhalo na svatbě Caroline.. ale do tý doby, dokud mě Sebastianova rodina nepřijme jsem trochu v suchu a nemusím se nikam honit, snad./ +Zkusí se napít z čaje znova a pak ho položí na stolek vedle postele, aby měla volný ruce pro polívku.* Aha? *Vypadne z ní když se rozpovídá o svým synovi.* A proč teda? *Zkusím pokračovat v konverzaci, ale trochu jí zmátl, že to Hailey jen tak vyhodila do vzduchu jako náhodný fakt.*
*Doufala, že ji teplé jídlo i pití udělají dobře. Přeci jen donesla jen polévku z důvodu, že se jí zdála snaž stravitelná. A když ani neodmítne vypít čaj, skoro si i nahlas vydechla úlevou. Ale vydrží se tvářit neutrálně. Obejme hrnek obouma rukama.* Můj syn je pro mě vším Grace, ale také mi začala docházet, že asi svět lidi není nic pro mě. Nic mě tam nečeká, celý život to bylo jako kdybych tam nepatřila. Takže mi to dost i Tobias usnadnil si zvolit tuhle cestu. Navíc on je jediná rodina, co mi zbyla. A i přes to riziko smrti jsem ochotná to podstoupit. Upřímně nevím , proč ti to ani upřímně sděluji. Možná je to tím, že vidím jak si Caleb kvůli tomu dělá starosti.* upije pak čaje a tím to zakončí. Když zmíní, že si to ještě neřekli usměje se.* Hmm podle toho, co říkáš hádám, že vás čeká velký den? O to víc by sis měla přestat lámat hlavu nad tím, jak tě uvidí. Myslím, že on tě vidí dost v pravém světle pokud sis vybrala správně.* ujistí ji nad tím, že nemusí mít strach.*
/Takže se nechala zbouchnout, aby se dostala do institutu a přeměnila se na lovce.... protože je v depresi... chápu to správně?/ *Neříká to nahlas.. její hořkost pramení hlavně z toho, že jako civil byl její život víc bezstarostný než jako život lovce stínů.. Ale neměla moc na výběr, když jí Sebastian unesl do institutu a byl to její jediný osud a cesta jak se udržet naživu, když její totožnost byla prozrazená.* Aha.. *Pronese nakonec.* Za sebe myslím, že svět lidí je mnohem pohodlnější... a kdybych mohla.. tohle všechno *Zamává rukou kolem sebe, aby viděla že skončila na ošetřovně.* Bych si pro sebe nevybrala.. /Sebastiana ano.. jeho bych si vybrala. A nejen proto že je sexy, má dobrý jméno, dobrý tělo a je obětavý...ježiš./ Jsi si jistá, že je to opravdu rakytník? /Není možný, že vzala nějakou bylinku pro rozvázání jazyku?/ Caleb že by si dělal starosti? *Zakoulí očima.* Víc bezstarostnýho člověka jsem ještě nepotkala... ten má všechno na háku a hlavně všechno mu vždycky vyjde a projde. Hlavně u ženských. *Pustí se do polívky.*
*Tentokrát se nad slovy Grace hořce zasměje. Nikdo tady netušil, čím si prošla.* Pohodlný život není, co si může zasloužit každý Grace. Odjakživa jsem na vše byla sama a když jsem nečekaně v mladém věku otěhotněla rodina mě odepsala už úplně. Dívka, která byla sama dítě se měla postarat o své dítě. Dítě, které jak se časem ukázalo nebylo člověk. Život ať už ho žiješ kdekoliv nebude nikdy snadný a pohodlný. Ano, váš svět je hodně jiný v něčem chladný. Ale to je jeden z důvodu proč nemůžu nechat svého syna v tomto světě a žít dál svůj život. Možná moje volba je pro tebe nepochopitelná, ale mě dává smysl. * jeden z těch smyslu byl syn a druhý, že ona se rozhodla, že chce žít pro víc věcí syna, ale i lepší zítřky. Ať už to znamenalo cokoliv. Hlavně řád věci ji tady udržoval svým způsobem i dost v klidu . Vyhovovalo ji, že tady má vše své pravidla. Ano, slyšela i o tom, že se lovci někdy nedožijí vysokého věku. Ale kusem mrtvého masa byla pro nadpřirozeno i jako civil, takže žádná změna. Pousměje se. Nad jejími slovy.* Hmm, myslím. Že i Caleb Hawstone má chvíle. Kdy se umí chovat…Hmm lidsky ne jako kámen.* neznamená, že moc nenamluví, že to na něm nejde vidět. Ale každý lovec tady asi trochu postrádal sociální dovednosti.*
*Poslouchá ten její projev a výčet životníchh událostí a pořád čeká na něco tragickýho,co by jí mělo snad dohnat k tomu se stát lovcem stínů... žádný takový pádnů důvod ale nedostane.* /Já jsem byla bez rodičů už jako dítě, naprosto sama, bez dítěte.. jenom se svými halucinacemi. .. A pořád to bylo pohodlnější než to, co mám teď... měla bch jí to říct?/ *Cítí trochu povinnost jí říct, že tohle je mnohem osamělejší cesta.. jenže to by musela prozradit i svojí minulost. Radši zůstane mlčet a všechno Hailey odkývá.* Pak doufám.. že ses rozhodla správně... *Schová se za hrnek a usrkne si z čaje. * To on má.. Caleb vůbec není jako kámen.. je to nejvíc společenský lovec, na kterýho natrefíš. Nevadí mu se ...přátelit... s podsvěťany. *Při slovu přátelit se musí pousmát, protože nechtěla zrovna říct, že otec jejího dítě spí s podsvěťany, kteří můžou být i přenašeči některých démonských infekcí... pokud sami spali s démony.*
*Pro ní jako lovce stínu museli její důvody být velice lehkomyslné. Ale Hailey nebyla ten druh osoby, který by říkala mám se nejhůř nebo tak. Jednoduše to tak bylo a to jakou cestou zvolí na ni ne na okolí. I když to znamenalo, že z ní nejsou nadšený, stejně jako když se vzdát Tobiase. Vždy něco za něco. A i teď si volila opět. Musela. Nakonec se k ní podívá a pousměje se smutněji.* To ukáže čas.* přizná ji. Někdy se něco může volit jak dobrá věc, ale časem se to obrátí. V tomto oroadet nezvratná změna, ale naučila se nelitovat. Když se rozpovídá o Calebovi usměje se o to víc.* / konečně jsi řekla něco pozitivního a ne nevrlého./* potěšilo ji to. Nakonec vstane a vezme prázdné nádobí.* Děkuji Grace za krátký rozhovor. Ale teď asije čas aby sis odpočinula. Dobrou noc.* rozloučí se s ní a opustí ošetřovnu*
*Neměla to Grace a jejímu ostrému jazyku za zlé. Ale také nebyla druh osoby, který by na úkor toho, aby musela poslouchat její slova mířené ke Calebovi o pravidlech a civilech. A ano čekala i přednášku za své neopatrné slova, ale nemohla za to. Jednoduše byla taková vždy bránila lid kolem sebe. I když netušila proč zrovna Caleba, který by se jistě o sebe zvládl postarat sám. Když se Grace probudí a zavelí, že chce do svých pokojů rozhodně se zde od nich oddělit.* Půjdu Grace připravit něco teplého.* poví jen a tam se od nich oddělí a zamíří do kuchyně.*
*Jak očekávala Caleb jí moc k tomu neřekl, jen že jdou někoho vyzvednout? Ale už neřekl koho, ale vypadal dost znepokojeně. A tak možná z hloupého zvyku starostlivé matky sebou vzala bundu navíc bohužel, čaj připravit jí absolutně nenapadlo. Pokračovala rychlým krokem přes park k jezeru, tiše tam stála a koukala kolem sebe. Že by tady nikdo nebyl. Stále se nervózně rozhlížela kolem sebe. No nervózně spíš měla obavy. Netušila o koho jde, ale už uměla cítit rozpoložení Caleba. A nebylo nejlepší. Nakonec se jí podaří uklidnit a chovat se na prosto přirozeně, chodila kolem jezera sem a tam, jako kdyby na někoho čekala. Nakonec jí napadne vzít do ruky telefon a dělat, že posílá hlasovou zprávu.* GRACE JSI TU NĚKDE? Čekáme na tebe věčnost?* přeci je nechtěla zbytečně poutat pozornost lidí. A co víc jako lovec ona rozhodně nevypadala, tak pochybuje, že si jí dívka nějak víc všimne, ale slyšet by jí mohla. Nakonec jak se zdá nemusela ani dále hledat nebo čekat na odezvu. Byla tu, dojde rychle k ní. *Ahoj, ty musíš být Grace vid? *usměje se hned jí dá bundu, přitom napíše SMS Calebovi, kde jsou přesně *
*Zima se jí dere do těla a tak se choulí u stromu a přemýšlí jakým směrem se vydá směrem k institutu a jestli je to vůbec dobrý nápad... jenže bez stély a mobilu nemá vůbec možnost sehnat nějakou pomoc.. pak uslyší někoho volat její jméno. Vyděsí jí to, protože si na Hailey moc nevzpomíná a napadá jí že by to mohl být přelud a nebo v horším případě víla... Když ale přijde blíž, zjistí že je to jenom civil... asi?* A-hoj... *Vydere ze sebe zmateně a dívá se za ní, jestli přišla sama..* Ty jsi..? Pamatuju si tě.. odněkud.. *Její tvář jí je povědomá.. ale už jsou to tři roky, co jí viděla někde ve skleníku v institutua její stav jí zrovna moc nepomáhá k tomu, aby si vzpomněla.. Vezme si od ní bundu třesoucíma se rukama a sleduje jí psát smsku.* Jak jsi věděla, že jsem tady? *Zeptá se a trochu nechápe proč kouká do mobilu.*
*Už při svém příchodu viděla tu nejistotu v jejím pohledu. Rozhodně to byl jiný pohled než, co viděla tehdy v institutu, když přivedla Tobiase sebou. To samé platilo i o Sebovi. Ale neměla čas se tím víc zabývat. * Rok zpět institut, jsem ta žena, která porodila Calebovi dítě. Komplikované to teď rozebírat. Až bude víc prostoru rádi ti to vysvětlíme, ale teď to není hlavní. Ale jediné, co ted ti bude stačit, je že jsem došla z Institutu spolu s Calebem.* poví jí a začne si sundávat svoji bundu. A proč? Aby si vyslekla i svůj svetr, který po ní měla a dala ho Grace, pak si zapne bundu až ke krku, když si ji zas obleče.* Na Zbav se mokrého trika a vršku, obleč si bundu.* bylo to lepší než jí nechat v mokrých šatech a čekat na Caleba. Už i tak měla dost zmrzlý obličej. *Jak? Caleb.* poví jí jen a sleduje její stav. Nakonec jí položí otázku.* Máš někde tržnou ránu?* přeci jen vypadala i dost otřesně a zmateně.*
*Při jejím představení k sobě stáhne zhrozeně obočí...* /Co mi chtějí vysvětlovat? Jak si udělali dítě?/ *Oči má doširoka otevřený a snaží se pochopit co tím myslela.. jen doufá, že tím nemyslela vysvětlení detailů.* /S Calebem jsem měla tu čest.... asi není třeba nic vysvětlovat./ *Radši zůstane mlčet a vzpomene si pořádně na setkání s Hailey.* Potkaly jsme se asi před třema roky... *Vzpomene si a třesoucíma rukama si pokusí ze sebe sundat okrou bundu, když jí Hailey zahrnula vlastním oblečením... Pakse na ní podívá, když se jí zeptá na zranění a podívá se zpátky na svojí nohu kde je docela velká nepřehlédnutelná rána.* Caleb je tady? *Zeptá se a rozhlíží se kolem.* /To teď pro nás pracují civilové... nebo jak je to?/ Potřebovala bych stélu... *Stiskne ránu na stehnu a zaúpí bolestí.*
*Trochu jí pobaví její výraz ve tváři a proto uvede věci na pravou míru.* Tím myslí, proč tu je s tebou člověk. A proč jdu z Institutu. Ale není vhodné to rozebírat na ulici.* uvede věc na pravou míru, aby věděla. Že se jí nehodlá vysvětlovat co je mezi jí a Calebem. Navíc muselo být velice divné, že tu s ním byla a ne další lovec. Ach, že by to už byli tři roky? Ani jí to nedošlo čas v Idrisu jí plynul trochu jinak než si pamatovala. Co víc zdálo se, že má s vyvlékáním potíže proto jí bez jakékoliv praní začala pomáhat se převlékat. Bylo to nejmenší věc, co pro ní mohla teď udělat. A proto, kdy se jí dostane do rukou tričko zmáčené, vyždímá jej, co nejvíc a přitlačí jí ho na ránu, aby to nekrvácelo. Omluvně k ní se podívá a jistě, že se jí zeptala zda nemá nějakou ránu, jelikož mohla jich mít klidně víc. I těch, co nejdou vidět. A při její otázce na Caleba pokývne hlavou.* Jo, měla by tu být každou chvíli. Nevím..co mu tak trvá.* zamumlá tiše, jelikož se jí doopravdy nelíbilo, jak Grace na ní působila zmateně a malátně k tomu. Jestli jí to omdlí bude to nejhorší, co teď bude moct udělat. *Grace, víš kde jsi nebo co se s tebou dělo? Vypadáš, že nejsi moc ve své kůži.* snažila se zjistit, jak na tom je a modlila se, aby tu Caleb už byl.*
*Procházel zrovna kolem břehu jezera a mostu, kde se údajně nacházel portál do Faerie. Věděl, že jich bylo víc, a že Zimní dvůr měl vstup u jednoho z dubů Central Parku. Na předloktí si stihl nanést runu pro lepší sluch a jiné runy, které by mu pomohly najít ztraceného lovce stínů. Nicméně v tu samou chvíli se ozval jeho telefon se smskou od Hailey a jejich lokací. Neváhal ani chvilku a vydal se jejich směrem, lehce překvapen, že Hailey byla úspěšnější. Zdálky je již spatřil pomocí posíleného zraku z runy. Všiml si i , že mladá lovkyně krvácí.* Ve stopování jsi na civila dobrá. *Prohodil směrem k Hailey a rovnou si přiklekl ke Grace, která zápasila s mokrým vrškem uniformy, obházená mnohým oblečení od Hailey.* Ukaž. *Vytáhl ji poměrně neopatrně z vrchního dílu a podal ho Hailey, aby ho mohla vyždímat.* Teleportovala ses z Faerie? Ta rána svědčí o tom, že nebyl dvakrát bezpečný. *Komentoval její zranění a následně ji na odhalenou kůži na hrudi nakreslil runu pro regulaci tělesné teploty.* Proč ti to tam trvalo tak dlouho? Co se stalo? *Zahrnoval ji otázkami, zatímco se přesunul k noze, aby ji ošetřil ráno pomocí runy Iratze. Věděl, že tím pouze zastaví krvácení a hojení bude zdlouhavější, neboť Grace vypadala natolik slabá, že runy nemusela dobře vstřebávat.* Ty mokré věci můžeš hodit do batohu, Hailey. *Prohodil směrem k civilce, aby se necítila tak nezúčastněně, na což si stěžovala. Poté přes holý hrudník Grace natáhl svetr a Haileyinu bundu.* Budeme ji muset vysvléct i z kalhot, jinak ta rána bude mokvat. *Tentokrát by si snad i přál, aby existovala runa i na tyto obtíže.*
*Zmateně Hailey přikyvuje i když je pořád z toho šokovaná.. nejen ze svojí situace ale i to, že Caleb za ní poslal civila, se kterým má dítě.* /Jasně, jasně.. to dává úplně smysl./ *Uleví se jí když uvidí přicházet Caleba.. skoro chce instinktivně vstát a obejmout ho s úlevou, že je tu někdo kdo se postará...ale naštěstí to neudělá. A navíc je Caleb rychlejší a tak se najednou ocitne napůl vysvlečená někde ve veřejným parku.. Obejme si hrudník, když jí nanáší runy... částečně trochu studem ale i zimou. kterou pořád cítí.* Já .. já si toho moc nepamatuju. *Zavrtí hlavou a najednou pocítí záplavu tepla od hrudníku až směrem ke končetinám.. hned po tom, co runa je dokončená.* Jak dlouho? *Zeptá se a zase k sobě stáhne obočí..pak se podívá i na Hailey, když Caleb navrhne aby jí zbavili i kalhot.. Vůbec neví jaký mají s ní plány, je docela vysílená na to, aby nad tím přemýšlela nebo protestovala, takže se klidně vydá napospas jejich plánům.*
*Čekání na Caleba jí přišlo dlouhé, ale možná to byla otázka minut netušila. Během té doby se nedívala na hodinky. Jediná důležitá věc byla, že byl tady a že se všichni našli.* Jen štěstí začátečníka.* prohodí zpět, mohl na ní vidět změnu nálady. Vlastně ani na pochvalu tohle nebylo. Jednoduše dělala jen, to co jí řekl. Ted si spíš dělala starosti o Grace a její stav. Nic víc však těm dvoum už nepoví. Jen poslouchá, co si říkají. Vezme od Caleba mokré oblečení a vyždímá ho, co nejvíce předtím než ho uloží do batohu. Když tak učiní. Koukne na něj, jestli to myslí vážně.* / Ted jí chceš zbavit kalhot, abychom víc poutali pozornost? Ani nápad. A nechat jí jít v kalhotkách?/ *zavrtí nad tím hlavou a dovolí si navrhnout změnu plánu.* Vím, že to bude pracnější, co jí jen zbavit látky v místech rány, kdybychom jí vedli ve spodním prádle jen by jsme poutali pozornost. A v batohu jsem náhradní kalhoty nenašla.* odpoví mu zpět.*
Jak nepamatuješ? *Odvětil, když Grace přikrýval bundou od Hailey. Ve tváři měl vyobrazené znepokojení nad možnou amnézií, stejně jako vyvedení z míry nad její otázkou ohledně času.* Přece dva měsíce. Dva měsíce o tobě nic nevíme, Grace. Nevím, jaká diplomatická cesta tohle byla, ale rozhodně ti neměla sebrat dva měsíce povinností v Institutu. *Obeznámil ji přísněji, než kdykoliv jindy, až byl sám překvapený svým přístupem k povinnostem poslední měsíce. Poté se obrátil na Hailey, která měla alternativní návrh.* Nemohu ji nechat celou tu dobu v těch mokrých hadrech. *Zavrtěl hlavou a bez zeptání ji nadzvedl, aby ji mohl stáhnout mokré kalhoty, přičemž byl opatrnější v té oblasti, kde měla zranění a nanesenou runu. Pod ní položil bundu od Hailey.* Zabalím ji do té bundy a ponesu ji. Abychom se vyhnuli civilům, nanesu nám runy a sejdeme se u Institutu. *Sundal ze sebe bundu, do které Grace navlékl a zapnul ji. Následně ji kolem pasu zapnul i bundu od Hailey, aby se necítila tolik obnažená. A jako úplně posledníjim oběma nanesl runy Mendelin, čímž se zneviditelnili pro civily. Vzal ji do náručí a držel se u Hailey po cestě do Institutu, ačkoliv ho nemohla spatřit.*
/Dva měsíce?/ *Cítí na sobě jak se jí zrychlil dech při tomhle zjištění.. má úplný prázdno co se týkalo posledních týdnů.. pamatuje si, jak si jí splšil kůň na Zimním dovře a jak potkala Tanoiu, co jí dal nějaký drogy a protancovala celou noc.* /Chce snad říct, že mě nikdo nehledal?/ *Pocítí jak se to dotkne její pýchy, ale nahlas nic radši neříká protože se soustředí na to, co s ní dělají.. Taky se jí nechce strávit ani o minutu navíc v mokrým, takže ocení nápad že to z ní sundají.. Caleb se chytí kolem krku, když z ní sundavá kalhoty a pak dopadne na měkkou bundu od Hailey... Dívá se na oba dva a snaží se přečíst jaký spolu ty dva mají asi teď vztah a nakonec to nevydrží.* Proč s sebou bral civila? Není to proti Zákonu? *Zeptá se i když je Hailey poblíž, protože jí to přijde jako normální otázka.. jednou rukou se ho chyte kolem ramen, aby mu usnadnila chůzi s celou svojí váhou a nechá se nést až k institutu.*
*Jedno věděla s jistotou, nebude si stěžovat. Byla naopak ráda, že jí Caleb vzal sebou, ačkoliv mohla být nápomocná jen trochu. Bylo to stále lepší než vůbec. Taky se dostat mimo čtyři zdi byl jako malý bonus tím největším bylo, že Grace našli v realitně zdravou, když do toho nepočítala asi amnézii a zranění plus neopatrný průchod portálem. A co víc, kdy spustí o povinnostech skoro by mu i řekla, že má ted větší problém než to, že přišla o x měsíců práce. Ale to, že si nepamatuje. Ale mlčela. Nakonec, když příjde ještě s lepším nápadem pokývne hlavou, postará se taktéž o mokré kalhoty, které uloží do batohu. Ještě se rozhlíží kolem zda nic dalšího neměla u sebe nebo nevytratila.* Grace tohle je všechno, co si měla u sebe?* i přesto vše se jí raději zeptá, jelikož pokud by měla zbraň a někde se tady válela nebyl by to dobrý nápad. A co víc minutu na to zamrká na to co jí vyjde z úst. Jako kdyby jí neříkala, že jí to poví pak. Podívá se na Grace tvrdě.* Povznesení, chci jím projít. Myslím, že není co víc k tomu říct.* upřímně začínala Caleba chápat o něco víc. Co myslel tím, že vojáci neměli mít pochybnosti, navíc se jí to nelíbilo z důvodu že do toho zatahovala Caleba. Jako kdyby porušil nějaké pravidlo, ona nechtěla dovolit, Aby kvůli ní měl víc starostí. Nakonec po tom všem zamíří zpět k institutu. Cest si pamatovala, ale i tak bylo zvláštní nevidět je oba. *
*Dneska se rozhodla, že nebude nečinně sedět. A právě proto svůj pokoj opustila s knížkou v ruce a ručníkem ve sportovním oblečení. A zamířila do výcvikové místnosti, kde se hned ujme místa na běžícím páse, který si nastaví na určitou rychlost a otevře si knížku na stránce s runami. Poslední době se věnovala studiu, a proto by mohla klidně s klidem říct, že neměla prostor na pochybnosti ve svém životě. Ráno čtení a odpoledne většinou nějaký druh tréninku. Ovšem to druh tréninku, kdy měla zlepšit svoji fyzickou část, chtěla to tak než poprosí nebo osloví někoho, kdo by jí pomohl s výcvikem týkající se obrany, útku a jiných manévrů. Zapne tedy start na pásu a běží, přitom si čte knihu s runami a snaží si jich zapamatovat, co nejvíc do jde, už si přestala připouštět i fakt selhání. Jednoduše fungovala tak, aby na takové věci neměla čas, ovšem na hovor se svým synem si udělal vždy když Tobiasovi se zastesklo po mámě. Zavrtí hlavou a vrátí se do reality. Kdy si rukou snaží malovat neviditelné runy, aby si je dokázala dle tvaru zapamatovat.*
*Ještě před další večerní hlídkou chtěl stihnou trénink, který ráno vypustil, protože se vrátil opět nad ránem a dospával to, co v noci nemohl. Po předáním čipovacích pistolí s čipy Preator House a po rozhovoru se Samanthou začínal pociťovat, že jeho názor nesdílí úplně všichni, což bylo novinkou a zanechal to v něm jistý pocit izolovanosti od ostatních.* /Člověk by řekl, že většinou jsem to já, kdo se protiví nařízení Spolku. Ale to, co předvedl Nurgaliev, by mě opravňovalo ho nechat přemístit do jiného Institutu. U Kyly bych ještě její reakci pochopil./ *Scházel schody dolů do suterénu výcvikového sálu. Na sobě měl volné tmavě šedé teplákové kalhoty a černé triko s kratším rukávem. Po předloktích až k ramenům odhalovalo řady vybledlých run z včerejší akce. Ještě než vstoupil, slyšel lehké dupání po běžeckém páse, tudíž věděl, že nebude sám. Při pohledu na Hailey na okamžik pozvedl obočí, aniž by si toho mohla všimnout. Udivila ho její schopnost provádět několik operačních procesů zároveň, běh na pásu a četba knihy.* /Bez toho, aniž bychom ji otevřeli dveře, vlastně nemůže ani z Institutu ven./ *Napadlo ho, když se sám rozběhl po místnosti, aby si udělal několik cvičných koleček. Nicméně nijak ji nevyrušoval, pouze pozdravil cuknutím koutku do strany a zůstal se svými myšlenkami.*
*I když Hailey stíhala několik činností zároveň, tak další ztratila tím bylo vnímání svého okolí. Porot hned nepostřehne, že vůbec Caleb vejde do místnosti. A tak, kdy se cvikovou místností ozve dupot přes parkety, kdy se Caleb rozehříval, tak skoro sletí z pásu. Trochu jí to vevedlo z míry a tak se chytí ovládací desky a hned zmáčkne režim chůze. Díky tomu odpoutala svoji pozornost od knihy a věnovala Calebovi pohled. Pokývne mu na pozdrav též. Vlastně to bylo takové celkově zvláštní kromě řeči o jejím synovi s ní moc slov neprohodil. Neměla mu to za zlé, ale také jí přišlo špatné se stále snažit jako první. Chtěla se však Caleba zeptat zda bude moct mezi lidi i jít nebo zda bude jen omezena na Institut, ale svá otevřená ústa hned na prázdno zavře. Nechtěla ho rušit. A tak začne rozpačitě listovat knihou , jedna stránka po druhé a zpět. Mohl na ní vidět, že jí pohled k němu ujížděl a rozpačitě se přitom tvářila, jelikož nevěděla zda ho chce rušit nebo zda na něj může promluvit.*
*Jako lovci stínů s vyvinutými smysly a reflexy mu neuniklo její zavrávorání na trenažéru. Tempo zvolnil, když se pohledem chtěl přesvědčit, zda to ustála, ačkoliv vůbec netušil, že za její pád mohl téměř on. Vůbec by ho nenapadlo, že by si ho nevšimla přijít.* /Možná ten multitasking není úplně bezpečný./ *Cukl opět koutkem do strany a pokračoval v lehkém poklusu. Stále se nemohl zbavit pocitu, že ji vyrušil, anebo že je v jeho přítomnosti nervóznější, než když ho zaregistrovala. Poté, co dokončil kolečko a doklusal k ní, tempo opět zvolnil a kráčel směrem k ní.* Jsi v pořádku? *Dech měl pouze mírně zrychlený, když došel k trenažéru a předloktím se opřel o jeho hlaveň s funkcemi, aniž by ho napadlo, že by narušoval její osobní prostor. Shlédl na knihu, kterou četla a nalezl v ní úryvek o runách.* Kodex? /Ten jsem, tuším, dal Tobiasovi./ *Jeho dech se konečně srovnal s klidovým režimem.*
*Přísahala by, že kdyby se v tuhle chvíli před Calebem zapleštila na běžícím páse studem by se do země propadla. Jelikož stačilo, že oproti nefilim byla dost neobratný civil. A teď by byla ještě něco víc placka. I když ho po očku sledovala nečekala, že jakmile skončí své běhaní sem a tam, že se pak dá k ní. Vlastně to nečekal vůbec ani to, že vstoupí do jejího osobního prostoru, i když by si na tohle za tu dobu měla zvyknout. Dělal to poměrně často, proto přestane listovat knihou a lehce si odkašle, aby ukryla lehký stud, který se jí kradl do tváře. Díky bohu, je měla růžové už od běhání, takže se to dalo ukrýt snadno. * Jo, řekla bych jedna pro mě a nula bodů pro pás.* uculí se. Nakonec zmáčkne tlačítko stop a podívá se na něj a pak na kodex.* Jo.. jeden mi tvoje máma obstarala, kdy jsem se zmínila o povznesení, vlastně to bylo od ní milé.* vlastně ani nezmiňuje fakt, jak se tvářila, kdy se o tom zmínila a měla k ní pár otázek. A ani upřímně nechtěla vědět, proč jí z ničeho nic přinesla kodex, i když měla takové tušení. Že to nebylo jen tak samo od sebe. Dneska se tvářil unaveně. Dost. * Těžký den?* optá se ho poklidným hlasem a přerývavě ještě dýchá též.*
*Pozoroval Hailey a její reakce, které odkrývaly třešť přirozeného nervozity a mírného rozpačitosti. Jeho postoj byl přirozeně uvolněný, pohled přitom klidný a pozorující. Byl už zvyklý na lidi, kteří byli v jeho přítomnosti nervózní.. Ačkoliv si toho byl vědom, nijak to nechtěl využívat k vytváření nepříjemné atmosféry. V jeho pohledu bylo něco svízelného, jako by si hrál s myšlenkou, jaký má dopad na lidi kolem sebe. Zejména, když se mu to v poslední době stávalo čím dál častěji.* Máma má svoje momenty. *Pohled na okamžik sklopil dolů ke kodexu, jako kdyby si tu situaci chtěl živě představit.* Dost věcí bych tam změnil. Zejména věci týkající se výzbroje ven. *Podotkl pouze stručně.* Mohl bych ti s tím pomoct, Tobias tam už moje poznámky měl. *Jeho tón byl poklidný a nabídka upřímná. Ačkoliv byl mužem mála slov, když přišlo na pomoc ostatním, byl ochoten nabídnout své služby. Poté však odvrátil pohled a s tím se i odrazil od trenažéru, jako kdyby chtěl od onoho tématu být dál.* Na té schůzi jsi byla. *Odpověděl opět stručně, neboť nevěděl, kolik si může dovolit říct, a kolik je vůbec Hailey ochotna poslouchat.*
*Kdyby mohla slyšet jeho myšlenky nebo pochody řekla by nejspíš, že není nervózní z něho jako lovce, ale jen čistě protože je to Caleb. Ale tomu tak bylo od prvního setkání občas díky tomu měla pocit jako kdyby jí bylo opět sedmnáct nebo osmnáct let. Jednoznačně byl hezký muž, takže bylo pro ní pochopitelné být lehce nesvá, přeci jen mužům se při Tobiasovi doslova vyhýbala. Neměla na to čas.* Stejně je to milá žena. * Aspoň z toho, co viděla jak se chová ke Caleobvi a Tobiasovi. To jí stačilo. A kdy se rozpovídá o kodexu, poslouchá ho pokývne hlavou.* Jo působí ta kniha dost staře i co se týče, některých výrazů.* ale díky této knize si začínala spojovat, některé trhliny v historii. Zajímavé to bylo rozhodě.Nakonec pokývne hlavou jen na jeho nabídku a po chvíli ticha dodá.* Budu ráda.* měla se toho, co ještě učit. A kdy padne téma na jeho špatnou náladu, tentokrát je ona, kdo sleze dolu a dojde k němu.* Calebe.. vím, že se mi to řekne. Ale nelam si tím hlavu. Bohužel názory budou různé, ano taky se mi nelíbí. Že spolek značkuje nadpřirozeno jako zvířata na porážku, ale pokud to kromě účelu o nich vědět, toho nebude zneužito spolkem jinak. Nevidím v tom problém a navíc, kdyby byli jiné alternativy myslíš, že by ti je na stůl nehodili. Přestaň to brát na sebe tu zodpovědnost. Možná jsem civil, ale také vím, že se některé věci prostě dějí z nějakého důvodu. Nikdy ne jen tak.* poví, co si upřímně myslí a pousměje se chytí ho krátce na předloktí a jemně ho v povzbudivém gestu stiskne. Nakonec se rozhodne rozcvičit na zemi.*
*Jeho tvář byla jako vždy nečitelná, ale přesto bylo něco v jeho pohledu, co bylo nyní intenzivnější. Jeho oči sledovaly Hailey, jak přichází blíže a on zhluboka nasál vzduch, aby udržel klid nad myšlenkou morálky Institutu a pokračoval v rozhovoru. Aniž by to bylo patrné, vnímal její změnu postoje. Musel uznat, že Hailey má víc charisma a síly, než do ní původně kdy řekl. Avšak její názor byl v podstatě shodný s tím, co měla polovina Institutu. *Jsem rád, že jsi se zamyslela nad historií a dovedla si vyvodit své závěry.* Odpověděl poklidně, avšak pevně. Cítil v sobě tu podrážděnost, když Hailey začala mluvit o jeho odpovědnosti a problémech čipování, které byly předmětem diskuze na schůzi. Stále se mu nedařilo úplně oddálit od tíhy své role a zodpovědnosti, kterou cítil.* Ale tohle není o tom, zda je politika Spolku správná, či ne. *Začal s vážným, ale klidným tónem, nakonec našel slova.* Tohle je o morálce. Viděla jsi, co z nich padalo za rádoby rebelská moudra. *Pohledem skončil na svém předloktí, kterého se zlehka dotkla. Pokračoval ale dál.* My jsme vojáci, ne rebelové. Něco jiného je vysvětlovat Tobiasovi, že má dělat svou práci a nezpochybňovat politiku Spolku. Ale oni jsou dospělí, už by ksakru měli vědět, co se smí a co ne. *V hlase se mu ozvalo rozhořčení smísené s vyčerpání.*
*Kdyby mohla tak ho svými pronikavými oči prohlédne skrz na skrz až do samotného jádra duše. Ale tohle by snad nemožné držel si svoje hradby, přesně jako ona to dělala ve svém životě těch let, co vychovávala jejich syna sama. Brala na sebe všechno sama, jak to právě dělá Caleb. Přišlo jí trochu děsivé, jak jsi jsou v některých věcech tak podobní. Usměje se, netušila proč možná to bylo tím, že jí svým způsobem pochválil.* Děkuji, ale stále se mám toho co učit a pochopit.* jako proč ten fakt, že lovci umírali brzkém věku a proto ženy většinou drželi dřív v ústranní. I když byla pravda, že ani teď tu moc že neviděla. Na to se, ale zeptá Caleba později. Skousne si spodní ret a nakonec hlasitě vydechne s pohledem, který říkal jediné: může to být jinak.* Když je necháš slovně rebelovat není na tom nic zlého, pokud dělají co mají Calebe je to fuk. Pokud ne je to problém. Je to jak s dětmi nech je mít názory a ty jim nastav hranice. Všimni si sám Tobias ačkoliv vyrůstal jako člověk snaží se, ale také vím že pokud bude mít na něco jiný názor bude mluvit a pak konat. To samé platí o tvých lovcích tady. Ale myslím si, že si děláš zbytečně starosti. Přeci by nepodkopali tvou autoritu nebylo myslíš, že jo?* zeptá se ho, neunikne jí, že sledoval místo, kde se ho dotkla a tak zvedne bočí zda je to pořádku v tázavém gestu.*
*Nebylo to poprvé, co v něm vyvolávala pocit uznání, a bylo zřejmé, že i přes její postavení civila měla vhled do určitých aspektů jeho světa, do kterých se většina lidí nepodívá. Najednou pro něj budila dojem někoho neuvěřitelně intuitivního, ačkoliv ne všechna její slova rezonovala s jeho vlastními myšlenkami. Na chvíli svou pozornost od ní odvrátil, jakoby hledal odpovědi ve stínech kolem.* Pro lovce stínů je důležitá disciplína. Pakliže ti chybí morálka, postrádáš i disciplínu. Není na tebe spoleh. *Odpověděl tiše a oči mu sklouzly zpět k ní. * Spolek si nemůže dovolit výkřiky do tmy o neplnění povinností. Prostě to podkopává morálku ostatních. Vezmi si, že na té schůzi mohla být Charlotte, které je sedmnáct. Jaký příklad by tohle pro ní byl. *Rukama vyhodil do vzduchu v bezradném gestu, stále zváživ, jaké kroky by měl podniknout, aby se toto neopakovalo. A zda to byla zodpovědnost jeho anebo dospělého Nurgalieva.* Tvá paralela s dětmi je možná trefná. Ale i děti se musí učit odpovědnosti a následkům svých činů. Vše má své hranice. *Připustil s jistou seriózností, ale bylo vidět, že její slova v něm něco změnila, rozptýlila alespoň část temnoty, co obklopovala místní obyvatele Institutu.*
*Chápavě na něj pohlíží. Ví, co jí tím chce říct. Ale pak jí to dojde na chvíli rychlím krokem od něj dojde a vezme kodex, který ležel ještě před chvíli na ovládacím panelu pásu. Dá mu ji do ruky, kdy se k němu vratí a ukáže prstem na knihu.* Ono je to vlastně snadnější než se ti tu snažím vysvětlit. Starší lovci jsou jako tahle kniha, lovci co jsou zde jako pozměněný kodex, o kterém ses zmiňoval. Někdy drobné změna nejsou špatné Calebe, navíc oni kromě tohoto institut nezažili nic mimo zdi. Období vzdoru. Co jsem pochopila, věnujete se tréninku od mladí. Někdy je potřeba jim dovolit být dětmi nezodpovědnými, ukázat jim kdy a kdy jsou vojáky ne dětmi. Oni neměli dětství, co Tobias. Tak dlouhé a veselé bez vědomí že je čeká zodpovědnost není tomu tak nebo se mýlím?* měla pocit ,ale že od pravdy není daleko ne po tom, co si v knihovně četla i historii. A tentokrát instinktivně chytí obě jeho ruce.* A ty bys měl občas se o to podělit s tvým bratrem ať máte vztah jakýkoliv, jak jsi řekl. Jste vojáci a žádný voják tomu nevelí úplně sám ne?* usměje se na něj, upřímně jí přišlo i lehce vtipné. Jak moc si toho nakládal.*/ Podobní jsme si až moc, někdy je třeba to druhému asi říct nahlas./* pomyslí si. Jen ona byl z nich ta sdílnější. Kdy jí dojde, že ho drží dlouho pustí ho rychle.* Promin.* vysouká ze sebe. Pohledem se snažila utéct jinam než k němu.*
*Cítil v jejích slovech snahu o hlubší pochopení jeho světa, jeho povinností a starostí. Ale byl to právě ten náznak porozumění, který ho zarazil. Byl zvyklý na neústupnost, na přetahování s ostatními lovci, ale tady v Hailey nacházel někoho, kdo byl ochotný naslouchat. Překvapilo ho to. Dával to rovněž za příčinu jejímu životu civila. Ať už se snažila jakkoliv, v jeho očích nebyla jednou z nefilim. * Na tom asi něco bude.* Připustil s pomalým přikývnutím, zatímco v jeho ruce spočíval onen starý kodex.* Někdy jsou změny potřeba, ale myslím, že v tomto případě je to naopak. *Stáhl ruku s kodexem dolů a zavrtěl hlavou.* Změna je čipování, registr Podsvěťanů. A ti, co nesouhlasí, můžou být jako tenhle kodex. *Rozhodl se jí ukázat i jinou perspektivu, i když celé toto mu přišlo až přespříliš filosofické i na jeho poměry.* Ale stále. To důležité je morálka. Je jedno, jestli souhlasíš, či ne. Nemůžeš podkopávat autoritu Spolku. *Chtěl ji naslouchat, ale nedokázal se vším souhlasit. Příčilo se to s orálním kodexem, podle kterého jsou lovci vychováni. S jejími slovy pocítil obavu, jak se aklimatizuje Tobias na Zákon, když celý život vyrostl jako civil. Jeho ruka se chvěla, když ho Hailey chytla za ruce, byl překvapen, jak moc ho to dotklo. Nejspíše proto, že to v dlouhé době nikdo neudělal. Najednou byl on v pozici toho, kdo byl nesvůj.* Sebastian má své povinnosti jako člen Rady. /Ale možná bych mohl zkusit ztratit kus řeči. Myslím, že by byl ale nekompromisní a poslal Nurgalieva pryč./ Na chvíli se zdálo, že bude pokračovat, ale místo toho přikývl, svůj pohled upřel na Hailey a usmál se.* Za co se omlouváš? *Vděčný za odklon od tématu, napětí v jeho těle jakoby se začalo rozpouštět a na tváři se objevil stín úsměvu.*
*Snažila se mu dát trošku lidčejší pohled na jeho svět. Ačkoliv měli zodpovědnost. Každá část nadpřirozena měla své zvyky stejně jako lidé v historii, určité aspekty a druhy pravidel. Pousměje se trochu smutněji.* Nejde tady o podkopaní spolku, snažím se ti říct tím. Že je třeba to udělat tak, aby byli při spolku, ale i něco obětovat. I kdyby to znamenalo třeba péct s nimi koláče.* přidala do toho trochu humor, jelikož doopravdy vypadal, že ještě chvíli bude mluvit příliš vážně vrátí se do oného modu. * A všechno jde,kdy chce.* navíc o svého syna neměla starost. Jelikož byl stále ve věku, kdy se děti přizpůsobují hodně měl povahu spíš jako Hailey v tom, že se snažil chápat nikoliv zpochybňovat. Byla za tohle ráda a doufala, že mu to zůstane i ve starším věku. To ale už jemně Caleba plácn po bicepsu jako matka, když kárá dítě nebo, když kamarad plácne za něco svého přítele.* A? Stále je to tvůj bratr, stále patří sem.* poví mu a nechtěla slyšet další vymluvu, proč by s ním nemohl mluvit. Když chtěla, uměla být paličatá.* Že na tebe usát sahám bez dovolení.* přizná mu, ale v jeho přítomnosti jednoduše jednala dle intuice. A i když si to nerada přiznávala bylo za tím možná víc, přeci jen jí Caleb nebyl lhostejný. Nakonec si po chvíli, kdy se jí podaří e uklidnit vyhledá jeho pohled. Snaží se v něm vyčíst na co myslí.*
*Jeho tvář přešla z úsměvu do zamyšleného výrazu, když přemýšlel o Haileyiných slovech.* Chceš, abych s nimi pekl koláče. *Pomalu kývl hlavou a ucítil na sobě náznak úsměvu, trochu nevěřícnosti. Pochyboval, že by tímto cokoliv dokázal změnit, ale byl ochoten zvážit její názory.* /Myslím, že takový kompromis prostě u nás neexistuje. Ale co mě to vůbec napadlo, se ptát na názor civila./ *Nejraději by byl rád, kdyby se od toho tématu odpíchli, neboť i když jednou Hailey má aspirovat na pozici nefilim, z jeho hlediska nepochopila důležitost Spolku, Zákonu a Úmluvy, kde kompromisy nejsou běžné.* /Zákon je tvrdý, ale je to Zákon./ *Chtělo se mu říct nahlas, ale z nějakého důvodu byl už vyčerpaný jí o čemkoliv poučovat. Zdálo se, že od té doby, co se stal správcem Institutu, nic jiného nedělal. Zjistil, že se jí snaží vysvětlit něco, co je pro něj tak hluboce zakořeněné, že s tím nikdy nepřestal bojovat.* Možná bychom měli začít nějaký pečící klub namísto společných tréninků. *Zkusil odvrátit tok konverzace jiným směrem.* Netvrdím, že to můj bratr není. Ale má svůj podíl povinností. Navíc ještě v téhle době. /V době, kdy má před svatbou a snoubenka vzala prsten a zdrhla./ *Jeho pohled sklouzl ke Hailey, když ho oslovila ohledně její fyzické interakce s ním.* Klid. *Pousmál se a pak se zamračil. Bylo to po dlouhé, co necítil potřebu být v neustálé obraně.* Nestěžuji si. Raději civil,než démon. *Dovolil si ji lehce popíchnout. Ačkoliv jí chtěl říci víc, nějak nevěděl, jak vyjádřit slovy ten vír emocí uvnitř něj. Typické pro nefilim. A tak se jen usmál, trochu tajemně, trochu ztraceně, ale upřímně.*
*Tentokrát se neudrží a zasměje se nad tou představou.* Dobře beru zpět žádné koláče. Už jen ta představa je příliš ujetá.* jo lovci stínu s jejich zbraněmi na démony, jak krájí koláče. Úžasné a v růžové zástěře že? Ale jak mu řekla měla se, co o jejich světě učit. A co víc chápala, že jeho bratr měl svých povinností dost. Ale také ví, že určitě by si čas udělal. I když neměla perfektní rodinu měla též bratry a vždy si na ní uměli udělat čas, kdy se uráčila jim ozvat. Bývá to většinou stejné, sourozenci tu jsou pro sebe, když potřebují. Co víc, když jí řekne klid lehce zrudne ve tváři až na krku.* Jsem v klidu.* jasná lež ve psaná na tváři a když ještě přihodí Caleb, že raději civil než démon vezme příležitost za pačesy.* Kdybych byla démon už bych ti asi tak v klid nestála.* poví pobaveně a v tom ještě pronese svoji prosbu. I když jí jeho záhadný pohled neunikl, chtěla vědět víc.* Když už tu jsme nechtěl byste mě naučit nějaké základy pane Hawkstone?* poví naschvál vykaním a uculí se na něj jak malá holka. I když k němu mluvila s humorem brala to vážně. Ale dnes vážnost bylo to poslední, co potřeboval. Viděla to na něm.*
*Tvářil se poněkud neutrálně, avšak jeho oči jiskřily pobavením.* /Mám dojem, že takový návrh jsem už někde slyšel. Neslyším to poprvé./ *Ustoupil o pár kroků od trenažéru a Hailey, když si všiml jejího smíchu a to, jak se rudá barva rozlévala po jejích tvářích a krku.* Kdo ví, takový Eidolon dokáže vydržet v klidu a přetvařovat se dlouhou dobu. *Namítl, přičemž si ji nenápadně pokoušel vyzkoušet ve znalostech démonologie. Ve chvíli, kdy se ohlédl po místnosti, s čím by mohli začít, k němu dorazil ohnivá zpráva. Automaticky protočil oči v sloup ještě dříve, než si ji přečetl. Zůstal v tichu a jeho pobavený výraz se vytratil a nahradil jej výraz podmračený se značeným zmatením.* Myslím, že to bude muset počkat. *Vzhlédl k Hailey, ale nic konkrétního neřekl. Vtiskl ji do dlaně kodex a ohnivá zpráva mezitím zmizela. Chystal se na další úkol a vyrazil z místnosti ven.*
*Usmívala se upřímně i po tom, co jí smích přešel. Hlavně jak se zdálo Caleb to využil v příležitost otestovat její znalosti z démonologie. Uculila se na něj a podívala se na něj s výrazem, který říkal jediné. *Ano, jako měnavec bych nejspíš měla dokonalý vzhled. Ale už jsi nejsem zcela jistá zda by dokázal hrát přesvědčivě povahu dané osoby. Tohle jsem v kodexu nenašla.* usměje se, upřímně k odpovědi měla i zároveň menší dotaz, jelikož ne vše se člověk dočte z knih. To už bohužel bylo čistě o zkušenosti. Neunikne jí, že najednou mu sleze úsměv s tváře, kdy se objeví ohnivá zpráva. Podívá se na něj, ale nic neřekne jen jí vrátí kodex. Zamračila se. Došla Caleba následovala ho a stiskla mu předloktí, aby si uvědomil její přítomnost. Udělal jsi to zas, odcházíš bez vysvětlení Calebe.* Jsem tu zavřená mezi 4 stěnami všichni přede mnou stále něco tajíte. *i když bylo jasné, že od zkoušky neodstoupí. Začínala tu upřímně trochu se cítit uzavřeně. V Idrisu aspoň mohla se dostat ven a čerství vzduch, ale tady? Jen se učila a učila. Ani společenského kontaktu zde moc neměla a to nemluví ani o tom, že by někoho napadlo jí pokusit se do tohoto všeho zasvětit.*
*Uznale se pousmál nad její znalostí a zastavil se uprostřed výcvikového sálu, když ho zastavila s rukou na jeho předloktí. Zhluboka do sebe nasál vzduch, protože neměl zrovna čas diskutovat o jejím komfortu, když se jeden z lovců stínů nachází v nebezpečí.* Hailey. *Podívá se jí zpříma do očí, aby si uvědomila, že nemluví do větru.* Tohle je důležité, teď nemám čas zařizovat tvůj trénink a pohodlí. *Vycouval z jejího sevření a pokračoval v chůzi přemýšleje, zda zvládl potlačit své emoce natolik, aby ji zbytečně neranil. Nakonec si uvědomil, že se ještě nesetmělo, a jelikož jí nechtěl utnout uprostřed, napadlo ho ještě jedna věc, když se mu její slova konečně rozležela v hlavě. Ve dveřích sálu se ještě zastavil a obrátil směrem k ní.* Jestli tě to tady tak skličuje, tak pojď se mnou. Budu u hlavní brány za deset minut. *Oznámil zatímco se opět vydal směrem ke zbrojnici, aby se rychle vyzbrojil tím nejzákladnějším.*
*Skoro ta klidná a věčně optimistická Hailey bouchla. Nešlo tady o její pohodlí nebo tréninky, ale holé fakty a povinnosti. Pokud tohle peklo přežije není snad moc, kdy ho tím žádala, aby si uvědomil, že jí nikdo z nich nebere aspoň na hloupou obchůzku, kde nic nehrozí. * Tady nejde o vycvik nebo mé pohodlí..* procedí mezi zuby, tentokrát na ní mohl vidět, že pění. Dost. A nakonec kdy se ten ubručený válečník zamyslel a uklidnil, tak skoro mu zatleskala, ale udržela svoji znechucenou náladu na uzdě. Nikdy o nic nežádala, jelikož jí to přišlo hloupé jednoduše čekala na pokyny jako kdyby bylap rostě pěšák. Takže proto měl vztek, že tu je nečinně seděla většinu času, ano ví i to že v nebezpečných situacích by byla na obtíž. Nakonec bez dalšího slova opouští s Calebem tělocvičnu a následuje ho tiše po celou dobu. Až teda na dobu, kdy se oddělí a jde do zbrojnice, ona si jen vezme oblečení odpovídajíc počasí a čeká na Caleba.*
*Skutečnost, že netušila, jak dnešní den bude probíhat jí snad znervózňovalo víc než by tušila. Ale na řeči svého těla dokázala udržet si samotný klid jako vodní hladina. Vlastně si připadal trochu jako blázen v rukou svírala dva koláče ceesecake s lesními plody a v druhé ruce slaný koláč se špenátem. Vlastně ani netušila kdy se octila za Calebem div neupustila jídla. Trošku to bylo vtipné, že se rozhodla nakrmit snad celý institut jídlem. Ale na druhou stranu od toho neočekávala nic. Jen to, že jsou věčně v pohybu a pochybuje, že někdo z nich při nabitém rozvrhu měl čas zaběhnout do kuchyně. Kdyby mohla přemýšlet raději nad koláči ve svých rukách než nad tím faktem, že ted se musí zocelit a smířit s pohledy druhých. Nikdy neřešila názory ostatních, ale tady šlo o víc, ale díky bohu dneska hlavním tématem schůzky bylo něco jiného než ona a doufala, že tam zapluje nenápadne.*
*Usmeje sa na svojho priateľa, ktorého hlas hneď rozpoznal.* Dá sa...ale oveľa lepšie, keď ťa vidím. *Žmurkne naňho. Áno, nebol nijako veľmi diskrétny, ale všetko sa dá uhrať do autu, no nie? Ak by sa niekto spýtal, mohli by povedať, že je to Sunilova prirodzená flirtovacia nátura.* A čo ty? *Uistí sa ešte raz. Očami mu automaticky prejde po rukách schovaných pod kompresnou látkou, ale nijak viac to nekomentuje. Radšej si iba užíva, že je ten pokoj, kým je. Obával sa toho, čo sa dnes bude na stretnutí vyťahovať, a aký bude na tom mať postoj, nakoľko vždy na všetko reagoval pravdivo, bez masky na tvári. Všetkým vždy hlavou kývne, a tak to je aj vtedy, keď dovnútra vojde Caleb s neznámou ženou, ktorú chvíľku na to predstaví. Prekvapivo mu zrazu do reči veľmi nie je. Ale určite dostane chuť na to, čo zacíti, čo potvrdí aj jeho brucho hlasným zakručaním. Definitívne bol ochotný si nabrať ako prvý, len čo to bude možné.*
Jelikož se Matthew jeví naposled aktivní před 16 minutami, bude přeskočen. Stále sedí a poslouchá, více se neprojevuje. Sander je na řadě.
Celkom dobre, stihol som navariť pomerne rýchlo.. *Sander mierne odmerane pozoroval novo prichádzajúcich. Obzvlášť mierne odignoroval Sebastiána a Kylu. Aj na prekvapenie jeho samotného však venoval Samanthe mierný úsmev. Aj keď ho to netešilo, možno fakt, že v nepeknej kaši boli spolu ho nútila k viac náklonnému správaniu. Stoličkou sa mierne posunul k Sunilovi, aby pre všetkých spravil miesto zatiaľ čo spozoruje mladú ženu prísť do miestnosti po boku Caleba. Poznal ju, minimálne z videnia. Pamätal si ju ešte z času keď prišiel. Nepamätal si mnoho, ale minimálne mu utkvela jej tvár. Meno, keby ho Caleb neprezradil, by nevedel.* /Povznesenie hm?/ *Pomyslí si a ženu si prezrie. Na pohľad vyzerala mlado, avšak človek mohol len hádať jej vek. Nerobil to, nakoľko sa to nepatrilo, ale.. uvažoval či by pre ňu povznesenie nebolo už vekovo rizikom? Minimálne 3 roky sa pohybovala v okolí dolnosveta a stále sa neposunula? alebo to má možno celkom blízko.. Ťažko povedať.* /Tie koláče tam dlho nebudú ak ostanú pri Sunilovi./
*Sklouzne pohledem přicházející lovce a místo pozdravu kývne Calebovi, když se objeví a mlčky čeká na další slova, ač si Hailey sklouzne nedůvěřivým pohledem. Očekávala, že se dnes nebude probírat snadné téma a zejména se bude točit okolo případů a povinností a tak se neozývala, aby nijak nekradla Calebovi nit.*
*Jemne nadvihne obočie.* /Dobrá účasť. Som prekvapený./ *Pomyslí si a aj keď má tvár nečitateľnú, jemne mu vyskočí jedno obočie dohora. Nejaký pohľad venuje aspoň Tsaiovi, ktorý sa zjavil vo dverách medzi poslednými a zrejme nemal túto schôdzu na starosť ako minule.* /Grace tu nie je. Mohol som to čakať. Potom jej o tom poviem… Možno./ *Prebehne mu hlavou trochu mrzuto a sleduje, ako sa lovci začínajú naberať pri stole. Nakoniec vstúpi aj jeho brat a za jeho pätami… Hailey.* /Kde nechali Tobiasa?/ *Prebehne mu hlavou a stále ostáva sedieť nehybne, počúvajúc, čo sa ide riešiť, keď Caleb prejde k tabuli a Hailey sa usadí ku stolu. Nemá asi k tomu čo povedať, mohol očakávať, že sa v inštitúte civilka znova objaví, ale kým to nebola Adeline, nerieši to. Aj koláče a občerstvenie odignoruje. Nechce sa zapájať do žiadnych debát a rozhovorov, ktoré sa netýkajú toho, prečo tu prišiel, preto iba hľadí na svojho brata.*
*Nedôverčivo pozoroval možný budúci prírastok. Nepochyboval, že ide o niekoho s kým mal Caleb blízko. Neodhodlal sa však hádať. Venoval však mladej žene úsmev. Mierne ho prekvapovalo vysoký počet ryšavých obyvateľov. Pokiaľ by išlo o stereotyp takéto zloženie by očakával v Írsku a nie tu. Spokojne si pritiahne šálku čaju k telu zatiaľ čo jeho pomerne strohý pohľad sa zameria na tabuľu ku ktorej sa postaví meškajúci Hawkstone. Prekvapovala ho účasť, postrádanie mladej Lenghtorn ho trochu prekvapilo, podobne, ako u Charlotte. S jej režimom jej však občasné stretávky dokázal odpustiť, pokiaľ išlo o skutočne pádny dôvod.* Príjemný pohľad. *Prehodí s ľahkým úsmevom, avšak jeho tón by sa dal vysvetliť, ako pochvala.*
*Stále skenoval jednoho lovce po druhém, zaražený jejich mlčenlivostí.* Je tohle schůze Institutu nebo Města z Kostí. Snad tu nejste jak na popravě. *Vyhodil rukama do vzduchu, přičemž naznačil, že se klidně mohou pustit do koláčů a spolupracovat mezi řečí, zatímco se přebíral v složkách a hledal, čím vlastně chtěl začít. Trochu ho zamrzelo, že se nikdo neměl k tomu, aby se Hailey sám od sebe představil. Holt to ale za ně dělat nebude a nechá tomu přirozený průběh.* Žádnou osnovu jsem si nepřipravil. Chci se zeptat na ten Bronx, kolik toho víme, jaké máte strategie. A co se udělalo s mrtvolami těch Zavržených. Jednu bych potřeboval mít v Institutu. /A pak jednu čerstvou, o tom později./ *Opřel zády o tabuli a složil ruce na hrudi.*
* Chápavě pohlédne na neznámého lovce, a jak je hned možné odloží tohle menší občerstvení mezi ně. Když jej odloží usadí se na jakékoliv volné místo bez dalších řečí, aby Caleba nepřerušoval a tiše pokývne na pozdrav. Rozhodně se nedalo říct, že by byla nahrbená nebo vyděšená naopak tvářil se klidně, možná v očích se jí zračila lehká zvědavost, ale držela tělo vzpřímeně. Byl to dlouholetý zvyk, když se na ní lidi dívali přes prsty. Přeci jen mladá dívka s dítětem, ale také to zocelilo, jediná věc na světě co snad byla slabinou jí samotné byla rodina, jinak byla klidný člověk, hodně. Navíc jí neuniklo jak se Caleb zatvářil, jen pokrčí rameny. Byla s tím smířena. A chápala, že někteří chtěli bud jen čas to vstřebat nebo spíš se snažili vyhodnotit zda tu zůstane nebo a že to nebylo jisté všechno záleželo na povznesení a zda ho ve svém věku přežije. Takže byla svým způsobem kus mrtvého masa, ironie. Ale byla i ráda, že jí nikdo nevyslýchá, stále je toho hodně, co se musí naučit a pochopit. *
*Stále tichý bez odezvy. Měla to jednoduše vzdát na nezkoušet ho dovést k sebevětší interakci. No, i tak se naivně snažila dál. Přitom ani se nezmínil slovem kolik jeho rodina riskovala tím, že jí vzal do Idrisu. Mlčela pak zbytek cesty, přesněji se nechala dovést ke svému pokoji. Možná ji lehce utekl koutek úst, kdy se nešikovně procpal dveřmi. Aspoň na něj ji to tak přišlo, jelikož mu batožina znemožnila jeho vyrovnaný krok. Nakonec si beze studu žuchne na postel do sedu a podívá se na něj.* Pořád nechápu proč tolik mojí přítomnosti riskuješ vůbec vědí ti víš, že chci zkusit projít povznesením? Dělám si starosti, abych tvé rodině nepřidělávala další starosti. Ovšem pomlčím i pro i dobro rodiny o svém pobytu tam.* Věděla o kolik moc jde. Přeci jen Tobias při svém studiu se učil mnohé a díky tomu i ona se hodně dozvídal o zapovězeném světě. Ale ohrožovala všechny tím, kdo byla.* Nevadí hlavně, že je to nějaký pokoj a dobře 2. Budu si pamatovat. Ty nezůstaneš? * Zeptala se ho. Byla příliš dlouho obklopena stejnými lidmi a tak tohle pro ni byla vítána změna. Hlavně svým způsobem nikdy neřekla, že Caleba nenávidí ba naopak si držela odstup z jiných důvodu. Tobias. Nechtěla aby v nich viděl rodinu, když Caleb se s někým vida a ona sama občas netušila co mezi nimi bylo za atmosféru.*
*Ruce si složil na stehna a mírně se, netypicky pro lovce stínů, shrbil, když se podíval před sebe na své dlaně. Zamyšlený poslouchal Haileyiny obavy.* Na tom není nic těžkého pochopit. *Rázně odpověděl bez zaváhání.* Tobias je můj kluk, logicky se postarám i o jeho matku. Hailey. *Zavrtěl hlavou a podíval se jí do očí.* Co jsi čekala? Nebo co čekáš? Že si ho vezmu, pošlu ho na Akademii a tebe někam do podnájmu v New Yorku, aby s tebou neměl žádný kontakt? *Řekl vše nahlas, aby sama slyšela, jak absurdně to znělo.* /Kdybych to tak udělal, Tobias by mi to nikdy neodpustil./ A co se týče toho pozvednutí. *Odvrátil svůj zrak opět na své ruce.* To se mé rodiny nijak nedotýká. Nefilim je málo, tudíž každý civil, který se pro tento život rozhodne, je vítaný. Jak jsem ale řekl, starší civilové mají menší šanci na přežití toho procesu.*Vysvětlil, avšak stále bylo v jeho hlase cítit, že říká jen polovinu toho, co si ve skutečnosti myslí.* /Možná by bylo fajn se zeptat Tobyho. Můj názor je asi irrelevantní./ *Vytrhla ho opět z myšlenek a chvilku mu trvalo, než zpraoval otázku.* Vypadám, že bych se někam chystal? *Podotkl s mírným uchechtnutím.* Ale klidně si řekni a vyklidím prostor. Určitě si to tu chceš zařídit podle sebe. *Prohlédl si celý pokoj, který ještě nesl stopy po Mirjam.*
*Možná její reakce je dost zvláštní, ale usmívá se široce. Sleduje ho pohledem, který jasně říká, tě tohle je ta nejvíc otevřená věta, kterou jí sdělil za polední rok něco.* Myslím, že tohle je poprvé co mi konečně bez rozmýšlení odpověděl, co si myslíš. Bez jakékoliv sladkého obalu. Děkuji, vážím si toho jak tvoji upřímnosti tak i toho jak tohle vidíš. *A že to byl dost velký krok i pro ni si přiznat, že ji jeho slova potěšila. Otřela si dlaně o stehna a chvíli kouká do země.* O to jsem jsem slyšela též, ale moc možností nemám pokud Vám oboum chci být nablízku aniž by to ohrožovalo vás dva. A o to větší důvod to mám zvládnout Calebe, protože já ještě mám pro co umřít. Ale ne teď v tuhle chvíli. * Když k němu zvedne pohled něco jasně říkalo, že i když se nebojí smrti boji se toho, že by ty dva měla nechat sama. Ale jak řekla rozmýšlela se hloupý rok a tím ztratila už dost času.* Vypadá to spíš jako kdybys čekal, že ti povím ať vypadneš. * tentokrát se uchechtne ona. Ironie bylo jak napjatá atmosféra byla když sem přišla a teď? Byla spíš hustá a plná čeho si, co neuměla vyhodnotit. Bez servítek Caleba stáhne do sedu k sobě na postel a jednoduše drží jeho triko.* Teď sama být nechci, i přesto všechno odhodlání je to trochu děsivé.* přizná mu nakonec.*
*Nad její vděčností pouze přikývl, neboť jako vždy, pořádně nevěděl, jak reagovat na vděčnost za naprosto přirozené věci. Nechtěl jí to ale znovu předhazovat. Byli zkrátka rozdílní a každý měl jiné hodnoty toho, co je přirozené.* /Že má pro co umřít. Mluví, jako kdyby si tohle mohla vybrat, kdy zemře./ *Tvář se m napnula, jak zaťal zuby, aby nepromluvil hned, co mu přišlo na jazyk.* Rozumíš, že tohle si vybrat nemůžeš? Že pokud projdeš tím procesem, nemáš vůbec možnost ovlivnit, jestli tě to semele? /Může trénovat jak blázen a pokud její tělo na to není stavěné, pak to prostě nedá./ *Nechtěl už myslet na to, že je to jedna z možností. Že proces nepřežije a on zůstane na výchovu Tobiase sám. Přičemž Tobias ještě zažil výchovu jako civil, tak odlišnou od toho, co by mu mohl nefilim nabídnout.* Jak říkám, vůbec bych tě za to nesoudil a vyklidil prostor. *Ubezpečil ji o tom, že ji rozhodně nechce narušovat osobní prostor. * V Institutu je teď docela dost lovců stínů, ale do pondělí žádné oficiální prohlášení o tvém příjezdu nevydám. V pondělí máme schůzi, tam jim to oznámím. *Promluvil opět do ticha a přemýšlel, zda by bylo vhodné ji zvát, aby se přidala.* /Představit bych ji možná měl, ale zase nechci, aby se dozvídala věci o Bronxu a čipování./
*Co za tu dobu jasně pochopila bylo, že vyrostl z zcela jiné rodině než ona. I když byla rodina Hawkstone vázaná pravidlo a možná přísnějšími zákony než lidé jedno viděla jasně. Jako rodina drželi pohromadě a jeho matku by jednoduše popsala jako někoho , kdo září. Řekla by, že oba bratři tuhle vlastnost určitě měli při svých blízkých lidech. A Caleb to dokazovala už jen tím, že určité věci bral jako samozřejmost, věci které pro ni samozřejmostí nebyli. Jelikož to neznala. Tohle bylo poprvé, kdy slyšela ho snad mluvit úplně jinak, sledovala ho. Semkla rty do úzké linky. Mlčela dokud neřekla.* Neříkej mi, že na mém místě bys neudělal to samé.* pokud ne rozhodl by se žít pro to, co ona nedokázala. Žít od nich odtržená a celý život doufat, že její syn ji napíše nebo jen ji zahlédne z povzdáli. Moc dobře věděla, že by nedokázala si udělat náhradní rodinu, jak tomu udělal její otec. Neměla na to žaludek.* Já vím, ale teď chci abys tu byl prosím. Možná tuhle chvíli kdy probudí v institutě tě zkusit víc poznat. Myslím, že jsme neměli k tomu všemu ani prostor, hlavně skrz Tobiase. Ale ten z nás to zvládl nejlépe.* uchechtne se, jelikož to byla pravda. Nikdy nepřestane obdivovat schopnost dětí se přizpůsobit. Nakonec bezmyšlenkovitě si Caleba pořádně prohlédne od hlavy a k patě a usměje se. Pořád stejný jak si pamatovala.*
*Doufal, že neuhodil na příliš citlivou strunu. Jenže nakonec to dopadlo naopak a zůstal otázkou vnitřně vyveden z míry, ačkoliv navenek se mu to podařilo perfektně skrýt. Pokud ho tedy později nezradila volba slov.* Asi neudělal. Nevím, nedokážu si představit být něčím jiným, než lovcem stínů. Kdybych si měl vybrat něco jiné a ještě riskovat, že mě to zabije. Raději bych asi zůstal naživu pro svoje dítě. *Zakončil svůj monolog a nechal si ho víc rozležet.* Hailey, já nevím, co bych udělal. Nedokážu si to představit. *Řekl upřímně, neboť věděl, že je empatický asi jako pařez.* Víc mě poznat? *Čekal, že jí, jakožto budoucí nefilim, bude zajímat život lovce stínů spíše obecně, než aby se soustředila pouze na něj samotného. Uchechtl se.* Co bys chtěla vědět? *Podíval se opět na své ruce a protočil si s pečetním prstenem na malíku.*
*snažil se to se cení, ale rozhodně jak tvrdil nedokázal si to představit. Jako Hailey si nedokázala představit být bez něj možná nich neví. Svým způsobem i Caleba začala počítat do rodiny nehledě na to, že k sobě nějak extra blízko neměli. Ale také nikdy neměli nijak negativní vztah, takže neměl důvod ho odstrkovat a to že potřebovala čas si urovnat co vlastně očekává od něj a od sebe, okolí to byla věc druhá. Nakonec ho poplácá po hřebenu ruky jako když dospělý člověk konejší někoho druhého mnohem mladšího m uculí se, protože nechtěla aby nad tím příliš dumal a ona si snažila zachovat věčný optimismus. Navíc nikdy na Tobiase nebude sám, i když si to neuvědomuje. Ať už jeho rodina nebo lovci zde budou jeho rodina a ona jednoduše musí čelit tomu co chce. Vlastně to je podruhé v životě kdy si je jistá, že něco chce a jde si za tím. Nakonec se jí podaří uvolnit, takže si zuje boty a posadí se čelem ke Calebovi na turka.* Upřímně všechno, ale takto snadno se to nedá říct. Takže bys asi mohl začít tím, co je pro tebe přijatelné nebo se můžeme v otázkách střídat pokud i ty máš nějaké.* nechtěla, aby měl pocit, že z toho dělá výslech. Ba naopak to mělo být pro oba dost přínosem. Ale měla tušení, že Caleb nezačne.* Oblíbené jídlo?
*Všiml si, že se natáhla po hřbetu jeho ruky, ale neucukl, i když jeho lovecké instinkty mu na to daly hromadu času. Pouze se nad tím pousmál, avšak tvářil se trochu pochybovačně. Přemýšlel nad tím, jestli tu opravdu nechce být sama, nebo zda tohle celé má ještě jiný záměr. Co by po něm mohla chtít a jak by vlastně mohla těžit z toho, že ho pozná více.* /Asi bude prostě lepší i pro Tobiase, když naše vztahy budou na přátelské úrovni./ *Promnul si kořen nosu a znovu se trochu uchechtl.* Čína. *Odpověděl bez zaváhání, neboť zaneprázdněný pomalu nic jiného nejedl. V tomhle se shodl s většinou Institutu, kteří přežívali na donáškách z Jade Wolf.* Ty? *Optal se ze zdvořilosti nazpět, přičemž na ni pohlédl. Takto usazená mu připomínala Caroline.*
*Pokud za tu dobu v něčem ho aspoň poznala z povídání od druhých bylo to, že nikdy nemyslel na sebe, ale druhé navíc ona sama chtěla tuhle věc uvést na míru.* A to proč to děláme není pro nikoho jiného než pro nás Calebe nelíbí se mi ta atmosféra mezi námi, nelíbí se mi vlastně jak to mezi námi je. Když nevím co mezi námi je a nepadlo mě nic lepšího než takové otázky, asi hloupé že?* ale překvapí, ji když z ničeho nic odpoví. Nečekala to, vlastně neví proč vždy čeká něco negativního. Možná je to tím, tě nikdy o něj nic nechce až do teď.* Špagety s tuňákem.* přízna mu trochu rozpačitě, jelikož to někomu může znít jako šílená kombinace.*
Nikdy by jí nenapadlo, že se jí její milovaný NY vzdáli na takovou dobu. Ale bylo to jedno když po boku měla Tobiase, však to bylo nejtěžší rozhodní za celý její život nechat Tobiase jít nebo jít s ním a být přítěží pro více lidí. Ovšem se zachovala dost sobecky a chtěla být po boku svého syna ať se děje cokoliv. Ale nikdo by jí to nemohl být za zlé ona byl a bude její jediná rodina, když nepočítá občasný kontakt se svými sourozenci, kteří žili vlastními životy. První půl rok zde docela vstřebávala těžce už jen protože našla Azyl u rodiny Caleba. Muže, před kterým dlouhé roky ukrývala existenci jeho syna. Co víc nemohla jim mít ani za zlé, že se jí snažil držet od informací nebo vůbec jen na pozemku, šlo o jejich bezpečí a mnohem víc. Možná to byl jeden z důvodů proč se dokázala s jednou členkou jeho rodiny zblížit nakolik ,aby získala pár informací počínajíc povznesením. Kdyby takové informace nebylo, už by nevěděla, co by si vůbec počala se svým životem. Moc dobře věděla, že tady nemůže být navždy, moc dobře věděla že by ztratila syna at už chtěla nebo ne. A tak neviděla žádnou rozumnější možnost než požádat je to, aby to probrali s Calebem a radou. Možná to jeden z důvodů proč byla nakolik dnes nervózní, nevěděla totiž nic. Jak se rozhodnulo a zda svého Tobiase ještě uvidí. Ale i to byl den, kdy s tímto vším byla více smířená než, když během nákazy se tolik toho seběhlo a její prostý mozek nedokázal racionálně myslet. Díky tomto místu našla jaký si klid, sama sebe. Hlavně přestala mít strach, že by se měl špatně. Pohladí svého syna po zlatavých vlasech a políbí jej na čelo, ještě se ujistí, že je přikrytý. Jako obvykle vynaložil moc energie a usnul, kde se mu to hodilo a dneska to byla společenská místnost na koberci obklopený hračkami. Nechtěla ho budit, věděla, že je dost unavený. Hlavně i on věděl, že dneska odchází a tak se loučili už večer, kdy si do noci povídali a tulili se pod peřinou. Nakonec s klidem na duši dojde do jejich pokoje a balí si poslední věci, moc toho upřímně nebylo jen jedna velká taška jedno příruční zavazadlo. Uměla odjakživa svůj život zabalit jen do pár tašek, vlastně tomu tak bylo vždy. Zhluboka vydechne a dojde k oknu. Bude se tu mít dobře, navíc už je vnímá jako svoji rodinu. Začal se víc i smát nebojí se mluvit o věcech co vidí, aby ho děti neměli za divného. Těšilo jí to musel se tu cítit normální. A jak se cítila ona? Zvláštně svým způsobem ačkoliv byla nervózní doufala, že její žádosti někdo vyhoví. Co ztratím tím, že se stane lovcem víc už ne, navíc cítila, že tohle by mohl být další díl skládačky, aby její život dával smysl. Odjakživa se cítila jako někdo vtažený do špatné sféry života, která se zajímá jen o to žít, pracovat, množit se, být sobecký, chránit. Doufala v něco víc od doby, co měla Tobiase. Ten maličký jí umožnil tolik vyspět, že se rozhodla do svého života vložit víc. Možnost být s ním, ale i něco udělat pro sebe. Nakonec nervózně začne přecházet tam a sem. Čekání jí přišlo nekonečné, i když to možná bylo pár minut. Navíc až teď jí došlo, že měla na sobě legíny a volné triko musela vypadat jako vandrák, ale ani jí nenapadlo se po běhání převléct natož osprchovat. Probůh mohla se do země propadnout.
*Po včerejším rozhovoru s čarodějem neměl dobrý pocit s průběhem vyšetřování. Jenže ho tížily i jiné věci. Hailey měla být přesunuta do newyorského Institutu, protože byla až příliš na očích vážených rodin nefilim, kteří s její přítomností nesouhlasili. Jakmile vyšel z portálu v Gardu, zběžně ohlásil svou přítomnost a účel návštěvy, ale nezdržoval se s vícero formalitami. Z Gardu mířil rovnou k rezidenci Hawkstone, která se tyčila mezi ostatními na okraji Alicante. Cesta netrvala příliš dlouho, rovnou vzal za kliku dveří, které zůstávaly odemčené, a vkročil do vstupní haly. U vchodu ho přivítala matka, se kterou prohodil pár slov o Tobiasovi, Sebastianovi i Grace, a nakonec se zeptal, kde najde Hailey.* /Tobias asi bude už na Akademii, musel mu začít školní rok./ *Ucukl koutkem do strany a zamířil po schodech nahoru k pokoji, kde Hailey přebývala. Když otevřel dveře, vůbec nebral ohled na to, že Tobias spí, neboť o něm nevěděl. O to překvapeněji vypadal a včas se zarazil, než aby promluvil příliš nahlas.* Myslel jsem, že už bude na Akademii. *Promluvil tiše a pomalejšími kroky přistoupil k posteli, kde spal jeho syn. Opět o několik centimetrů větší, než když ho viděl naposledy. Donutilo ho to se mírně pousmát.* Máš všechno, nebo potřebuješ ještě s něčím pomoct? Zabalit nějaké věci? *Starostlivěji se obrátil na Hailey stále drže svůj hlas na takové úrovni, aby Tobiase neprobudil.*
*Skoro až nadskočila. Nečekala, že tady bude tak brzo podívala se na Caleba pak na Tobiase.* Jo začala, ale nechtěl jít dokud jsme tady.. Někdy mě překvapuje po kom tohle má..* poví tiše, jistě ona tvrdohlavá byla, ale nikdy rodičům neodmlouvala on jí uměl jednoduše přesvědčit dost chytrými argumenty na jeho věk. Řekla by až příliš chytrými. Moc dobře viděla ten jeho pohled a její výraz ve tváří zjihl.* Klidně ho pohlaď je jako malé kotě, když ho někdo pohladí ve spánku.* poví pobaveně, jelikož prostě byl její přítulný chlapeček a navíc vždy viděla na Calebovi takový odstup. Nevěděla zda to dělá zda váhá nebo že se bojí. Nikdy se ho nezeptala. Nakonec dojde bez dalšího zdržování pro své zavazadla. Ukáže mu své dva kufry, že je to skutečně všechno. Tašku si přehodí přes rameno a ruční zavazadlo do ruky. * Myslím, že to je všechno. Upřímně víc toho nemám a nepotřebuji. Aneb jak sbalit svůj život v kostce.* a to nemluvila o x květinách, které musela nechat v bytě v NY jestli je Pam nezalévala, tak jí bude čekat pohřebiště květin, jestli se někdy do toho bytu podívá zas. Podívala se na Calba trošku rozpačitě, skousla si ret a tiše šeptne..* Až budeme v institut ráda bych si o mnohém promluvila..měla jsem tady čas dost přemýšlet o věcech.* a tím myslela všem, během pademie měla pocit, že mu toho moc neřekla a od té doby s ním nemluvila. Chtěla mu dát prostor.*
*Pozvedl překvapeně obočí, že mu vůbec něco takového prošlo, ale rozhodl se to více nekomentovat. Zřejmě tohle hlídali jeho rodiče, za což byl vděčný, neb sám měl starostí v New Yorku příliš. Nedokázal být na dvou místech zároveň, i když sem často za Tobiasem jezdil. Všiml si i stély a malé dýky, kterou mu věnoval a Tobias je měl na nočním stolku u postele. Na tu se posadil, položil chlapci ruku na rameno a jemně jej stiskl.* /Snad by se později dalo zařídit, aby mohl být s námi v Institutu. Až bude v New Yorku trochu větší klid./ *Mluvil si v duchu sám pro sebe, jako kdyby zapomněl, že Hailey je stále v místnosti.* Jasně. Budit ho asi nebudeme. Snad bude čas sem zase za pár týdnů dorazit. *Vstal z postele a automaticky sebral Hailey tašku z ramene a přehodil si ji přes to své. Poté se natáhl i po kufru, který měla u sebe a vyrazil směrem ke dveřím. Ve futrech ho zastihla její poslední věta.* /Ah, kur*a./ *Těžce polkl, ačkoliv si toho Hailey za jeho zády nemohl všimnout.* Můžeme to probrat po cestě do Gardu. *Prohodil směrem k ní a scházel schody dolů do předsíně.* Pokud si k tomu tedy nechceš vyloženě sednout s hrnkem čaje. *Poznamenal s malou mírou vtipu, ale víc neříkal, neboť už ho dole čekala matka, aby se s ním rozloučil. Místo objetí jí předvedl něco jako srážku s tělem, a pak už se vydal z Rezidence spolu s Hailey a její batožinou směrem ke Gardu.*
*Lehce založí ruce v hrud a sleduje ho. Stále se choval tak odtažitě jako kdyby snad ho v životě rodiče nechtěli obejmout, i když věděla kde je pravda. Jeho máma doslova ho mohla umačkat pokaždé, kdy po dlouhé době navštívil dům. Ale raději se rozhodne déle nad tím nepřemýšlet, protože jen by se jí jako obvykle z toho odvařila hlava, když šlo o nevysvětlitelné chovaní samotného Caleba Hawkstone.* Hmm.. určitě ne odpadl úplně nečekaně. Nikdy neví, kdy už nemá běhat kolem.. A z vašich je nadšený. Má je rád.. jsem stále ti za tohle vděčná. Děkuji. *Poví mu tiše. Protože doopravdy byla za Calebovu rodinu vděčná. Tobiase jednoduše přijalo jako svého. Chtěla něco namítnout, když jí vzal věci, ale nakonec zavře naprázdno ústa a rozhodne ho následovat. A na to, že to můžou probrat po cestě pokývne hlavou, byla pravda, že teď budou sami a v Institut bude příliš mnoho očí.* Dobře asi bych měla začít tím, kde jsme skončili posledně. Týkající se Tobiase..* vydechne a nakonec po menší odmlce sputí.* Vím, že omluva nikdy nebude stačit na to, že jsem tě odříznula bez možnosti volby vidět svého syna od narození. Není pro to omluva a doopravdy jsem myslela vážně, že jsme ráda když se budeš podílet na jeho výchově. Viděla jsem, jak ses ten rok snažil těšilo mne to.. A Tobias vypadal šťastný, jen mi občas příjde, že oba váháte co se týče fyzickéh kontaktu. Doufám, že i tomu se jednou vy dva dostanete. A pokud jde o mě potřebovala jsem čas tohle všechno vstřebat ještě včera jsem měla pocit, že stále žiju ve snu. Pak jsme tvé matce nadhodila to o povznesení musíte mě asi mít za šílence, ale musím to udělat ne jen kvůli Tobiasovi. Ale i sobě..
*Cesta ke Gardu běžně netrvala dlouho, ale zvolil mírnější tempo, aby dal Hailey prostor vyjádřit své myšlenky. Mírně se obával, co z ní opět vypadne za žádost, předpokládal, že to bude něco týkající se odluky od Tobiase. Překvapila ho. Nebyl připravený na vděk, ani pomalu nevěděl, jak na to reagovat, všechny tyto věci, za které děkovala, pro něj byly samozřejmostí.* Však je náš, to je samozřejmost. *Odvětil suše s křivým úsměvem s pohledem na Alicante, které se tyčilo před nimi. Cítil, že atmosféra začala poněkoud tuhnout, když došlo na omlouvání. Jistě ho mrzelo, že přišel o zhruba šest let výchovy svého syna, jenže čas vrátit zpátky nešel, a proto se tím už nechtěl víc zatěžovat a hořknout. Podmračeně svěsil pohled dolů na cestu pod sebou.* Kdybych to věděl, zkusil bych se o něj postarat dřív. Ale čas vrátit nejde. *Pohodil s rameny, jako kdyby s tím opravdu byl smířený.* Vím, že jsi trénovala. Doneslo se to ke mně. Ale musíš si to ještě dobře rozmyslet. *Konečně na ni pohlédl, aby dodal svým slovům váhu.* Jistěže jako civil bys byla odstřihnutá od Tobiase, ale pozvednutí nemusíš přežít. *Uvědomil ji, když zrovna vcházel do ulice, ve které se nacházel Gard. Přirozeně se snažil ignorovat pohledy nefilim, kteří na ženu bez run zrak upírali.*
*Jeho klidné tempo jí zcela vyhovovalo a co víc už se ani tak moc necítila trapně, že byla ve sportovním oblečení. Jelikož se její myšlenky ubíraly zcela jinou cestou než to zda vypadá k světu nebo zda nezavání potem. Navíc se to snad poprvé, co se na Caleba upřímně usměje, možná je to tím že v Idrisu našla klid co potřebovala a hlavně to, že neumírala únavou zda její syn přežije.* Hmm to máš pravdu. A tvoje rodina ho přijala.. Tvoje matka vypadá občas, že by ho láskou pozřela, ale jsme za to ráda tohle měl mít celý život. Kdybych nebyla zbabělec..* myslela to upřímně, hlavně druhý fakt, že byla dost mladá, když přišel Tobias na svět, jediné štěstí, co v životě měla že mohla se sama rozhodnout o tom, že si jej nechá. * A máš pravdu čas se vrátit nedá, proto bych ti chtěla někdy říct o tom jaký byl jako dítě. Aspon ti ho víc přiblížit, ale jedním chci aby sis byl jist. Tobias tě miluje nade vše, odjakživa toužil poznat svého otce. Víš bylo těžké ignorovat otázku proč jiné děti ve školce mají děti a on ne. Nemohla jsem mu nikdy říct, protože jsem nevěděla zda nemáš rodinu nebo děti, že je má chyba. Že jsem tě nezkusila kontaktovat navíc jsem se v institutu doslechla, že.. někoho máš o to větší výčitky jsme tehdy měla, kdy jsem tam přinesla při nákaze Tobiase. Nemyslela jsem jednoduše rozumně.* přizná mu pravdivě a když poví ať si to ještě rozmyslí chytí jeho zápěstí nečekaně. Byla to jednoduše reakce instinktivní.* Já.. jsem si tím jistá Calebe. Raději ať umřu než, aby můj syn mě mohl během života sledovat z povzdáli nebo vůbec. Mluvila jsem o tom s tvoji matkou mnohokrát a i mnohokrát mi řekla co ty, ale jsem ji jistá. A snad jedna z mála chvíli, kdy se na mě někdo nedíval přes prsty, ale spíš milence. Ale i to je změna* pousměje se nad tím.*
./Moje máma. Vnoučete se nemohla dočkat. Myslím, že s morálkou, kterou mám já i bratr, už pomalu ztrácela naději./ *Své myšlenky si nechávala pro sebe a spíše odpovídal pozvednutím koutků. Ne že by se cítil nepříjemně ve společnosti Hailey, ale čím méně toho řekl, tím menší pravděpodobnost, že by se jí to nějak dotklo, což by nerad. Nevěděl, kolik jako civil unese.* /Pouze mě tím chlácholí? Tobias je zlatý, ale že by mě úplně zbožňoval, to asi ne. Pořád jsem pro něj trochu cizí týpek, co se objevil po deseti letech./ Ale to, že někoho mám, mě přece nezbavuje povinnosti, Hailey. *Konečně promluvil, možná tvrději, než zamýšlel. Nechtěl ji poučovat, ale její přístup k řešení takové situace, se mu zdál vzdálený. Pak pocítil dotek její jemné ruky na svém zápěstí, což ho přimělo ji věnovat jeden ze svých tázavých pohledů.* /Byl bych raději, kdyby byla naživu, než abych na to zůstal sám. Ale mám vůbec právo do toho mluvit?/ *Sklopený pohled odvrátil stranou, ve tváři spoustu obav nevyřčených, nechtěl ji zatěžovat.* Je to jenom tvé rozhodnutí. /Ale možná by bylo fér o tom mluvit i s Tobiasem, není zas tak malý./ *Vstoupil do Gardu a konverzaci na pár chvil přerušil, aby oznámil personálu přesun do New Yorku. Poté bez zeptání obemkl svou ruku kolem Hailey zápěstí, aby přesun portálem zvládla snáz, a teleportoval se do Knihovny v Institutu.*
*Zvykla si, že mlčel. Nebo aspoň si tohle namlouvala možná by byla raději kdyby občas po ní křičel nebo sykal při jejich špatných odpovědí. To však nikdy neudělal jen tiše stál a bud jí sledovala nebo klopil oči. Jako malej kluk tentokrát bude ona, kdo si dovolí povzdechnout. Našlapoval kolem ní jako kdyby jí bylo osmnáct let, když jí poznal v baru i tam byl mnohem více výmluvnější. Ale nad slovo povinnost se velice zamračí.* Já můžu být tvoje povinnost Calebe protože nejsme nic víc než matka tvého syna. Ale on je tvoje rodina, tvé dítě ne povinnost. Miluj ho jak on tebe uvidíš, že se ti víc otevře bojí se stejně jako ty, ale ty jsi dospělý on ještě dítě čeká na tvoje reakce.* myslela to upřímně, neměla s Tobiasem otevřený vztah pro nic za nic. Vždy nadšeně vykládal o dni s tráveným s ním, ale vždy se jí ptal zda ho může obejmout, když mu pověděla, že může Tobias jí nikdy nevěřil, že mu to nevadilo. Cítil z něj tu nejistotu.* Když .. jsi mu dal ty zbraně spal s nimi týden než se mi podařilo ho přemluvit je dát na stolek. Tak moc to pro něj znamená čas tebou. Zkus se méně bát o tom, co si myslím já. Od doby co jsem přišla vlastně moc nemluvíš příjde mi, že slovnímu konfliktu vyhýbáš se mnou.. Nejsme dítě Calebe.* polkne, chtěla jeho ruku pustit, když při průchodu jí opět chytil za ruku podívá se na něj.* A mě nebylo jedno, že s někým vídáš. I když nejsem ta malá holka, chápu proč jsi mě tehdy zaujal. Jsi jiný než ostatní stavíš se k věcem čelem.* A jistě i ona nechtěla upřít a právě proto byla odhodlaná přežít povznesení.*Já to hodlám přežít, i kdybych měla smrt přemlouvat.* sdělí mu vážným hlasem. Smrt byla to poslední čeho se bála, ztráty rodiny toho se doopravdy bála.*
*Musí říct, že je velice klidná žena aspoň před svým synem. Ale teď? Nadzvedla obočí a sledovala jako jako kdyby jí polil vodou. Tentokrát vyprskla ona.* Jo, je ti to jedno jako to, že tvoji lovci rozhlašuje všude o Tobiasovi. Jediný jeden pitomý úkol, ukrýt Tobiase a aby o jeho existenci věděli jen tady za dveřmi institutu, ale jak se zdá nikomu nic neříká bezpečí malého kluka, který si tohle nevybral, že!* mračila a podívala se na Caleba jejíž pohled jasně říkal, jestli se ho opovážíš hájit beru Tobiase sebou pryč a postarám se o jeho bezpečí sama. Začínala mít pocit, že bylo celkově špatně jít sem. A co víc začali se o ní bavit jako kdyby tu nebyla, místo toho, aby na ně plýtvala nadávkami se n oba podívá.* Jediné o co mi jde v tuhle chvíli je Tobias jeho bezpečí a být u toho jak bude vyrůstat. A jestli právě ted chceš Sebastiane řešit, jak se to stalo omluv mě, ale kdo jsi že do toho můžeš mluvit? Nikoho jsme nepotřebovali a já po nikom z vás nechci, aby jste si ho brali do péče. Je to můj syn, můj. Dovolte mi připomenout a Caleb je možná jeho otec, ale rozhodne ho nenutím, aby se stla součástí jeho života pokud nechce. Ale Tobias si zaslouží víc než, aby tu byl vaším problémem, je to dítě.* poví naštvaně a vydá se mezi polička rovnat zpět půjčené knihy, bylo na n vidět, jak se jí třesou ramena vztekem. Začínala mít toho dost být přítěží.*
*Musela přiznat, že uhlídat malého uličníka mezi stěnami institutu byl nadlidský výkon. Než jí dalo, že čas od času zmizel ven s někým s lovcům jako kdyby tu byl odjakživa trvalo jí si zvyknout a nebát se o něj celou dobu, kdy ho zde nemohla najít. Ale musela přiznat, že jí ještě víc štvalo, že ona nemohla opustit tyhle stěny a Caleba nechtěla obtěžovat nebo mu dát důvod k tomu, aby už nikdy svého syna neuviděla. Místo toho, ale ve volném čase se vzdávala. I když jí Caleb radil, že čím méně toho bude vědět bude to lepší, ale to ona nemohla. Přeci jen, kdy už o nadpřirozenu věděla neuškodí jí dozvědět se vlastně o tom, kdo je rodič jejího syna ne? Začínala postupně věci chápat, ale také začínala mít více otázek než odpovědí. Zrovna teď si byla jistá, že Tobiase po obědě uložila ke spánku, jelikož ponocoval. Ale doufala,a že ho tam najde, když se vrátí. Nerada to poznávala, ale byla na svého syna fixována víc než si připouštěla a to, že se tady začínal hodně rychle osamostnovat jí děsilo. Nesla sebou štos knih, který stáhla zpět do knihovny, musela přiznat, že jsou o dost těžší než ty, které se jí váleli v práci. Než stihla zhodnotit situaci, zda je knihovna prázdná padla dovnitř a chyba Trhla sebou, aspoň toho pravidla vyhýbat se lovcům se snažila držet. Ale i přesto vše se neubrání poznámce.* Nechci být drzá Calebe, ale jestli uslyším dlaho lovce klít, tak je pověsím do větru. Nechci, aby se takové slova naučil Tobias*. A zpraží pohledem jeho bratra. Už nebyla ta vyděšená žena, která se bála, že její syn se nedožije rána. Ted měla mysl jasnou a zvykla si na tohle všechno. Došla k mužům a položila mezi ně knihy.* Za celou dobu ses nezastavil, aby jsi mi vysvětlil, co se děje. Jen samé varovaní a pravidla, ale otázkou je jak dlouho mě tu chceš držet. Mám práci, hypotéku, kterou musím platit.* pořád byla civil se závazky.*
*Sledovala jí jak se vláčí s Calebem. Nedovolila si troufnout se jí jen zeptat, jestli chce pomoct. Jelikož její ton hlasu byl dost zřejmý. Ale když ho začne vláčet po zemi protočí oči. chytí ho za nohy.* Bože, to si neumíš říct o pomoct. To ho raději potáhneš po Zemi. Podívej, nevím co si o mě myslíš, ale když neznáš detaily nesud mě. A také panikařím a nevím, co dělat. Pokusíme se to spolu zvládnout jen se mnou mluv prosím.* sama byla dost otřesená tou události a hlavně chtěla ho už dostat do postele, aby mu mohli co i nejdřív podat ten odvar z bylin.*
*Přes práh ošetřovny už ho přetahujou spolu a tak ho chytí pevně po ramena.* Bylo by pro mě mnohem jednoduší, kdybych ty detaily znala... *Opáčí a radši se rozhodne držet jazyk za zuby, když jí ještě proběhne hlavou několik připomínek k tomu že se neumí říct o pomoct.* Jsi cizí, takřka v mým domě... nevím, co ti mám říct.. /Kromě otázek.. hromady otázek.../ *Nedívá se pořádně na zrzku, snaží se Caleba přesunout na volnou postel, což jí zabere pěknou chvilku.* Chytni ho pod ramenem.. Na tři. *Taky ho chytne pod ramenem.* Raz.. dva tři.. *Vyhoupne ho na postel a uloží mu hlavu na polštář.. triku mu vyhrne až ke krku a zůstane zírat na žíly.* /Nevím co mám dělat.. kruci.. co mám dělat. Chtěla jsem ho vzbudit./ Calebe? *Zase mu přiloží dlaň ke tváři a hledá runu na krku, která by už měla blednout a zahojit ránu na hlavě.*
*Ocitá se v bezbřehém černém limbu a jeho smysly vnímají pouze hlasy, které k němu doléhají. Není schopen je zachytit všechny, patrně si je nebude ani pamatovat. Jeho tělo ho po bolestném vypětí samo vypnulo jako autopilot, nebylo ani potřeba takového úderu do hlavy. Runa na hrdle téměř vůbec nebledne, je to ovlivněné nemocí. Démonický nákaza je silnější než andělské runy a tudíž jeho tržná rána u spánku stále krvácí, i když zčásti zaschla. Řezná rána na ramenu je na tom podobně. Tělo má místy ztuhlé, jinde je naprosto paralyzován. Vnitřnosti se mu zhoupnou, když je položen do vodorovné polohy a krev se mu nahrne do mozku. V tu chvíli se opět v bolestech probírá, ale zatím otupělý nárazem, není schopen je vnímat natolik.* Grace. *Rozeznává její hlas. Víčka pevně tiskne k sobě a neohrabaně se natahuje po jejím zápěstí, které silně a křečovitě sevře v hrubé dlani.* Thalzellal. *Vydechne těžce název jednoho z odvarů, který má tlumit bolest. Který má vlastně otupit jeho celého. Není schopen myšlenek, cítí pouze svou ztuhlost a křeče, který opět začínají nabírat na sile.*
*Hailey je možná civil a panikaří, když neví co má dělat, ale nikdy nikoho nenechá, aby se po ní povozil, jen protože měl nějaké předsudky nebo představy. Pohledem po očku na ní koukne.* Ano jsem cizí. Ale také nejsem hloupá, abych říkala někomu něco, co může ohrozit ne jen mě a věř, že pokud nevím od něj, že ti mohu věřit nehodlám věřit cizí.* zopakuje její slovo cizí, aby pochopila, že i ona umí hrát tuhle hru a rozhodně nedá život svého syna do rukou horké hlavy jako byla tahle žena. Oproti Caroline působila dost temperamentně, skoro by i řekla, že by ji přistály vlasy ohně. Měli by jsme mu dát, co nejdřív ty bylinky. Tohle udělal i posledně a dost to pomohlo, jen nevím co-* zamrká, když promluví na Grace, Pak jen poslouchá, co říká a nejspíš něco po ní chtěl, ale netušila, co to slovo znamená. Proto jen tiše dojde pro emitku, pinzetu a desinfekci. Kdyby měl náhodou v ráně kousky úlomků. Položí jej na noční stolek a podívá se na Grace.*
Kruci.. nehojí se to.. /Možná bylo lepší mu ten obvaz nechat?/ *Semkne k sobě provinile rty a radši se zkusí vyhnout pohledu Hailey.. Doufala, že aspoň to že vyslovil její jméno mohlo probudit v Hailey důvěru.* Já pro tebe hrozba rozhodně nejsem.. *Pronese skoro dramaticky a hlavně si pomyslí na to, že je v exilu a skoro v pravomocích spolku bezmocná. Není to žádný tajemství.. proto jí to řekne a taky aby si ulevila.. Zase škubne se zápěstím, když ho Caleb drží a zvedne se z postele..* /Thalzellal.. co to má být./ Jaký bylinky? *Zeptá se zrzky a hned jde prohledávat police s homeopatiky.. trvá jí než najde láhev s tím názvem. Hned ho ukáže Hailey.* Tohle je ono? *Zeptá se jí.. snaží se o trochu důvěry, ale teď je dost na vážkách jestli má věřit cizí holce co není nefilim nebo Calebovi, který je smyslů zbavený.* /Calebe.. co mám udělat../ *Řekne si v duchu a zkusí ho trochu zvednout do sedu. Sedne si k němu a flašku mu dá tak aby se mohl napít.*
*Vina křeče znovu vystřelí přesně po míše až do končetin, což ho donutí se prohnout v zádech a potlačit zaklení.* Do hajzlu. *Cedi skrz zuby, ruka se mu samovolně natáhne až ke stolku, čímž se mu povede svrhnout na zem veškerý obsah věcí, které Hailey přinesla. Vše se zařinčením padá k zemi, stejně i porcelánový hrnek, který na nočním stolku byl též.* /Není přeci možné, aby mě to dostalo. Ksakru./ *Chytá se za shrnuté triko a snaží se v bolestech přemýšlet. Neochotně, avšak přeci jen, se usadí do ztuhlého sedu. Celou vahou opřený do Grace, která jej podpírá. Hlava se mu roztřeští o to více a opět drtí své čelisti o sebe, jak se snaží nápor energie a křečí vydržet. Není schopen myslet dopředu. Thalzellal, který do něj Grace lije, otupí jeho bolest, uvede ho opět do spánku, snad i bezbolestného, jenže neřeší pulsující ichor v jeho žilách a nákazu, která mu rozkládá a rozežírá tělo zevnitř.*
/Proto měl ten tlakový obvaz, aby nekrvácel./* pomyslí si, muselo byt pro ně lehké se hned vyléčit. To pro ní byl nový objev, že díky runě bude moct Tobias se ošetřit, přeci jen hodně věcí před ní ukrývá. Ano, řekl jí čím mín bude vědět tím lépe, ale ona se tak necítila. Lépe, právě naopak. Koukne na ní a vřele se usměje* Já vím, ale pro důvod proč tu jsem ano. Nezlob se nemohu ti to říct.* skutečně od ní nemůže čekat, že jí bude věřit, rovnou by celému Institutu mohla říct, že Tobias je Calebův syn.* Nejspíš, já nevím Grace. Pokud to říká asi to bude ono, přeci jen když je dával předtím bylo to něco jiného. Ale budeme muset ho poslechnout, ukaž udělám je.* Poví a když vidí, co chce Grace dělat dojde k ní.* Pokud to je odvar mělo by mu to pomoct, pokud se to pochytilo včas.* poví poklidně, ale pokud to nepochytili v čas, kdo ví co se dál musí udělat.*/ Kdyby si mi řekl co nebo jak nebo aspoň jí probůh Calebe!/* pomyslí si. Podívá se na lovkyni.* Caleb byl minule o Mlčenlivých bratrů, neměli by vědět co je potřeba dál nebo jestli tohle mu pomůže?* zeptá se ji a pohledem těká na něj a zpět na Grace.*
/Je hrozně těžký... Je to rok, co jsme ho vázali k posteli.. to byl těžký i minule? Ne.. měla jsem sebou Sebastiana a Caroline./ *Teď je na to ale prakticky sama.. Hailey jí moc klidu nedodává.. možná jí spíš víc znervozňuje.* Ty rádoby milý kecy si teď můžeš strčit někam... *Poznamená podrážděně a hned by to vzala zpátky. Je hodně ve stresu, je tu sama.. žádný lovec stínů, který by si s tím věděl rady není poblíž a Hailey ji k soustředění vůbec nepomáhá.. Nechává ho pít ten odvar a doufá, že to zabere.* Jak můžeš být tak klidná? *Vytřeští na ní oči a pokládá jeho hlavu zpátky na polštář.. ruku mu přiloží k čelu a přijde ji že je moc horký.* Na tohle naše rasa prý umírá.. není to sranda.. podívej, má to skoro až u krku.. *Začíná panikařit a vjede si rukou do vlasů.* Musím.. musím někomu zavolat.. *Chodí z místa na místo a pak se zase zastavuje u postele nad Calebem a kouká, jestli černý žíly zmizí.* Nic to kruci nedělá... *Zhluboka vydechne, sedne si na postel a složí tváře do dlaní.. nechce být zodpovědná za to, že ho nechala umřít.. do smrti by si to neodpustila i po tom všem.*
*Hltá vlažný odvar po doušcích, sem tam přehltne a pramínky žluté tekutiny mu stékají kolem úst a skapávají na hruď a vsakují se také i do černého roztrhaného trika. Rázem přivírá víčka, tento odvar působí podobně jako slabší anestesie, tudíž jeho tělo se uvolňuje a naprosto celou vahou klesá dolů bez ohledu na to, zda má pod sebou nějakou část Grace, či postel. Paniku žen vnímá pouze vzdáleně. Ovšem s ustoupením bolesti se mu vrací i racionální myšlení, alespoň z části.* /Musím. Musím to ze sebe dostat ven./ *Víčka má sevřená, tiskne je k sobě a poslepu vztahuje ruku před sebe.* Grace. *Znovu mu její jméno ulpí na rtech a jeho dlaň zachytí její rameno.* Zavolej Adeline. *Jeho hlas není křečovitý, je unavený, téměř uklidňující. Dlaní sjede po její paži dolů a drží ji za ruku. Je to prosté gesto, ocitá se totiž v situaci, kdy musí bojovat o život, jenže nemá síly. Přirozeně nechce být sám, nikdo v takové chvíli nechce být sám. A Grace je jeden člověk z úzkého kruhu lidí, kterým se nemá problém svěřit. Zraněný do morku kostí již v její přítomnosti byl. Věří ji. Ví, že jej pochopí, neboť zná minulost s Adeline.* Ona ví, co musíte udělat. *Zkouší její ruku sevřít pevněji, ale jeho tělo slábne pod vlivem odvaru, který má tlumit bolest. Pomalu upadá do spánku.* Zůstaň tu se mnou. *Polohlasem se jeho prosba roznese po místnosti, stále s rukou na její paži.*
*Sevřela ruce v pěst a vydechla.* Až budeš mít v životě něco, co se stane tvým životem a bude to pro tebe nejdůležitější věc na světě, nikdy nepovíš něco takového. A ještě jednou se mnou takto promluv a nebudou se ti líbit následky. Ani stres tě neomlouvá. Já se snažila, ted je řada na tobě uvědom si to a myslím, že bys měla raději se věnovat jemu než tu ze mě tahat informace.* poví už naštvaně, jelikož nechtěla se s ní hádat před ním a zvlášť, když byl v takovém stavu. Možná je oproti ní pouhý civil, ale neznamená to, že ona je díky své rase něco víc. Sleduje Caleba jak Ipí na Grace a ještě pronesl další ženské jméno musela se lehce pousmát. Pustila se raději do úklidu toho nepořádku, co Caleb udělal.* Jsem ráda, že má kolem se takové lidi.* už se bála, že je takový ten samotářky druh člověka, který se drží jen přátel s dětství. Chceš se mnou dál hádat nebo se vymyslí, co dál?*
*Zhluboka se nadechne a vydechne.. protože i když tý holce řekla, aby si svoje řeči teď nechala, dostala další sodu.. Snaží se to nevnímat a namísto toho chytne Caleba za ruku oběma rukama a opře si jí o čelo. Je zoufalá.. nechce vidět umírat dalšího člověka, co jí byl blízký.. Nedokázala zachránit ani Troye a teď se to všechno vrací. Slzy se jí začnou kutálet po tvářích a rty tiskne k sobě, aby nevzlykla na hlas.. Je jí jedno, že pláče v přítomností cizí.. teď je jí to srdečně jedno. I to co si o ní ta holka pomyslí a kdo všechno se to dozví. Jejich vztah těžko někdo pochopí. Hailey má ale v jednom pravdu, stres jí neomlouvá a musí se chovat jako voják.. dát emoce stranou. Teď se cítí ještě víc neužitečně a uslzený oči ke Calebovi zvedne ve chvíli, kdy promluví..* /Adeline?/ Dobře, udělám to.. Zavolám jí. *Odhrne mu pár pramínků z čela a rozhodne se trochu posbírat.* /Až na to, že tu s tebou nemůžu zároveň zůstat../ *Popotáhne nosem a otočí se s uslzeným pohledem a zarudlýma očima na Hailey.* Zůstaneš tady s ním. *Zavelí a utře si z tváří slzy.* A v žádným případě ho nebudeš přivazovat. Když se probudí.. nech ho pít ten odvar.. *Oznámí a rovnou se rozejde ke dveřím a opouští ošetřovnu, protože teď nemůže ztrácet čas a nechce schytat další poučku od Hailey.. teď když je v slzách tyhle věci zabolí nejvíc.*
*Skutečnost, že potkala snad prvního lovce, který přehnaně projevoval emoce jí možná vykolejilo víc než si chtěla přiznat. Ano, Caroline jí říkala, že je to normální, ale spíš je viděla jako vojáky, kteří se snaží své emoce skrýt. Tak aspoň na ní celou dobu působil Caleb. leduje Grace, chtěla jí položit ruku na rameno, ale neudělá to není to ted vhodná chvíle. Když se více méně dá dokupy sleduje jí.* Myslím, že ti ten naštvaný výraz slušel víc. Bez urážky a zvládneš to, on to zvládne jen nebreč. Už jste spolu museli asi zažít hodně věci je tak?* snaží se ji povzbudit o doteky se už nepokouší. Když jí rozkáže, aby ho už nevázala a byla s ním pokývne hlavou.* Budu, slinuji.* poví jasně.* Jen prosím jí doved co nejdřív.* šeptne. A tiše se posadí na židli, kde složí tvář do dlaní. Byla unavená a mohla jen doufat, že Tobias spí, že se tu někde netoulá, ale kdyby ano poznala by to. Byl to poslušný hoch, když potřebovala. Věděla, že má spát než se vrátí za ním do pokoje a že to je pro jeho dobro, co se řekne.* Mrzí mě to..* šeptne tiše ke Calebovi.*
*Vyjde ze svého pokoje. Z ošetřovny odešla už před pár dny, ale ještě nefunguje stoprocentně. Je stále dost slabá na to, aby se vydala na hlídku. Normálně by se teď ošetřovně vyhýbala velkým obloukem. Přeci jen to pro ní byly muka, nikam nesmět. Avšak nechala si tam pár knížek a teď si je chce znovu odnést do pokoje. Místo knížek však narazí na jiné překvapení. Očima přejede nejdřív Hailey a poté Caleba, který leží na posteli.* Co se stalo? *Přejde ke Calebovi a starostlivě si ho prohlíží.*
*Více méně už napůl podřimovala a pokaždé se probudila, když se Caleb jakkoliv pohnul. Byla to noc jako ty předešle s Tobiasem. Plné obav a ostražitosti, když však uslyší hlas Caroline trhne sebou a promne si unaveně oči.* Nakazil se. Včera.. narážel do stojanu, aby nikomu neublížil a tak ublížil jen sobě. Kdybych ho znala jako ty nemuselo se tohle stát pak nás našla jedna lovkyně.. nevím jak se jmenuje, ale je vznětlivá a nedává si pozor, co říká možná víš o koho jde že? Tak ta šla pro nějakou Adeline.* poví už bezradně, jelikož doufala, že se Grace vrátí dřív než se naděje. Kdo ví jestli se nestalo něco i jí. Pak se prudce zvedne a koukne na Caroline.* Nechytíš to taky, když tu budeš?* optá se jí starostlivě, jelikož už by skutečně si nevěděla rady s dalším nemocným.* Včera něco říkal něco o Thalzellalu a tak mu jej včera podáváme..* vydechne netrpělivě.*
/Jak to. Nebyla to na něm vůbec poznat./ *Projede jí pocit viny, že tu nebyla už včera a nemohla jim pomoci.* /Bohužel, takhle se chová každá druhá lovkyně tady u nás./ *Na chvíli se zarazí při představě, že se tu o něj staral nějaký nováček, co nemá vůbec páru o tom, co dělat.* /Skvělé, takže ho takhle zastihli civil a někdo, nevíme vlastně kdo./ U Anděla. *Promne si oči.* Měla jsem tu být. *Sedne si na vedlejší postel.* To jméno mi nic neříká. *Pokrčí rameny.* /Přeci mluvil o tom, že se to rozšířilo mezi posvěťany. Možná jedna z nich? Já už si tím prošla, spíš mám strach o tebe. Možná by si tu neměla být. *Upře na ní pohled.* /S tím, že Caleb není první nemocný se kterým si v kontaktu, se divím, že si to také nechytla./ Dobrá, dobrá. Ještě něco, co bych měla vědět?
*Keď ho informovala Grace, práve sedel na svojej posteli a snažil sa odohnať zlú náladu naťahovaním sa. Svaly mal stuhnuté, akoby celú večnosť spal na kameňoch. Noc bola zlá a bol z toho namrzený. No po novinke o Calebovi sa zmieril s tým, že zlá nálada mu ostane dnes celý deň a možno... Ale povedzme si, mal zlú náladu skoro stále, ale dúfal, že aspoň dnes ho to prejde. Neprešlo. Obliekol sa do čiernych nohavíc, natiahol na seba prvé tričko, ktoré vytiahol, a bez iných vecí išiel na Ošetrovňu. Bol strapatý, ale zuby si stihol aspoň umyť. Roztvoril dvere a uvidel pred sebou dve ženy, jedna sedela na posteli a druhá stála, a svojho brata v bezvedomí. Podišiel bližšie k nim a prekrížil si ruky na hrudi. Možno boli v strede rozhovoru, ale to mu bolo jedno.* Takže čo sa tu stalo? *Opýtal sa nahlas. Nebude chodiť okolo horúcej kaše. Nevidel tak Caleba prvýkrát a zrejme ani nie posledný.*
*Opatrně dojde ke Caroline, když se posadí a usedne vedle ní, konejšivě jí pohladí po zádech.* Nemůžeš za to, jestli začneš brečet jako další už si vážně budu myslet, že ty i lovkyně mu chystáte pohřeb. Je silný přeci by Vás tu nenechal je tak?* pousměje se. Více méně nechce pomyslet na to, že by to nezvládl. Doufala, že jaký syn, takový otec. A kéž by věděla o koho se jedná, pak by se hodně věcí vyjasnilo.* No.. možná to, že ta lovkyně se snažila ze mě dostat proč jsme tu. Neřekla jsem jí to, nechci ohrozit Tobiase. Takže asi bude pěkně zuřit.. ještě.* šeptne tiše provinile, jelikož možná na ní neměla být tak ostrá. Však, co nečeká je mužský hlas trhne sebou a strnule pohlédne na muže před nimi. Podobal se Calebovi jen vypadal. Chladněji.*
*Když zmíní slovo pohřeb, tak se trochu narovná.* To rozhodně nechystáme. *Řekne rázněji, protože to je vážně poslední věc, na kterou by chtěla myslet.* Na to teď není čas, to nějak vyřeším, ať je to kdokoliv. /Doufám, že se mi tu nezačnou hádat, když tu Caleb bojuje o život./ *Otočí se, když uslyší příchozí kroky.* /Sebastian? Kdy ten se vrátil? To je další skvělý kandidát na ošetřování./ *Podívá se na Hailey, aby jí naznačila, že mu má vylíčit, co se tu odehrávalo.*
*Rychle z Dumortu pospíchá zpátky do institutu.. táhne s sebou chladící box s několika sáčky krve s krevní skupinou Caleba, kanyly a další věci ze kterých se dá provést improvizovaná transfuze.. Jak doběhne na ošetřovnu, tak se zastaví kousek od postele a zůstane civět na to kolik je tu teď lidí.* /Chápu že asi toho moc udělat nemžou.. ale opravdu kolem něj stojí a zírají na něj?/ Probral se? Kolik jste mu toho dali? *Prodere si cestu mezi ně a chladící box postaví na zem před noční stolek.. Je už o něco klidnější, i když ze všech v místnosti bere situaci asi nejvážněji.* Je.. je to horší, než jsem čekala... To co má v krvi je ichor a nejdřív ho musí dostat z oběhu, aby se tělo vzpamatovalo a začalo léčit... pro teď.. runy ani nějaký odvary nebudou fungovat. Snažila jsem se mu nanést runu na krk abych zacelila tu ránu na hlavě... *Dotkne se konečky prstů nevstřebaný runy, co má Caleb na krku.* Adeline řekla, že se vyléčila tím že se nechala vykrvácet... ale to Caleb nepřežije určitě. *Zhluboka se nadechne a otevře chladící box.* A tak mě napadlo.. *Zahlásí nejistě.. neví jak to zkušenější Caroline a Sebastian přijmou.. Hailey do operace nepočítá.* Civilové používají na doplnění krve transfuzi.. ideální by byla asi spíš dialýza, ale na to nemáme stroje a roztok.. takže... *Vytáhne kanylu z boxu a podívá se na Caleba.. tuší, že jsou ostatní bezradní když tu jen tak stojí.. tíhu zodpovědnosti proto cítí hlavně na sobě a toho se bojí.. nechce zavinit, aby Caleb zemřel.* Když mu zavedu kanylu, aby se mu čistil oběh.. můžeme pak podat něco málo na ředění krve, pustit mu žilou a tak by měl šanci.. /Šanci, že dostaneme ichor z těla.. ne že to přežije./ *Úzkostně se podívá z Caroline na Sebastiana.*
*Hruď se mu velmi zpomaleně zvedá nahoru a klesá dolů. Víčka má přivřená, ve tváři vepsaný předobraz klidu. Jako kdyby vůbec netrpěl a nakažený nikdy nebyl. Jsou to však sedativní látky z odvaru, které ho takto paralyzovaly a udržují jej v tomto spánku. Pokožka přes noc zesinala a jakoby ztratila veškerou elasticitu a tekutiny. Zaschlá krev v ráně na rameni má též temnější odstín stejně jako rozšklebený šrám na čele, který se táhne až ke spánku. Černé triko, roztržené na hrudi vejpůl, odhaluje tmavé žilky od krku až k lemu teplákových kalhot. Pomalu se však vrací k vědomí. Zatím to není znatelné, ale vnímá hlasy okolo sebe - ten smysl, který nás opouští jako poslední, se dostává opět do funkce.*
*Nemuseli mu ani vysvetľovať, v akom stave je jeho brat, keď ho videl. Bolo mu jasné, že sa Caleb nechal akýmsi spôsobom nakaziť, lebo zas nedával pozor. Naštvalo ho to, ale teraz musel zakročiť. Lenže s takým niečím sa nikdy nestretol a nebol ani doktor, ktorý by možno z informácií vedel niečo vymyslieť. Bol namrzený ešte viac. Rozleteli sa dvere a v nich stála Grace s chladiacim boxom. Neveriacky hľadel na box, pretože tušil, čo sa v ňom nachádza a zároveň od koho to Grace má. No nič radšej nepovedal. Štipľavé poznámky sa v túto chvíľu nehodili. Grace im vysvetlila, aké sú jej nápady na vyliečenie. Stál tam, zamračene prikývol.* Mali by sme mu do žily pustiť infúziu svätenej vody. Je to choroba démonického pôvodu, malo by to pomôcť. *Povedal rozhodne, ale nevedel, čo na to ostatní. Teraz dosť záležalo aj na názoroch ostatných, keďže nevedel, čo s Calebom robiť. Aj keď absolútne netušil, kto je tá tretia žena, na ktorú si po tomto probléme posvieti.* Ale konajme rýchlo! Tak ako povedala Grace, púšťanie žilou a transfúzia krvi. *Dodal ešte. Bolo to celkom logické, čo Grace navrhla.*
*Omluvně zavrtí hlavou na Caroline. Jelikož se na vysvětlování zrovna ted necítila a bála se, že při opakovaní zapomene podstatně detaily, které se vlastně odehráli. Hlavně tu začínalo být dost rušno, když šlo o ošetřovnu, i když se tahle budova zdála být opuštěná ted byla plná života. Když se Grace vracela donesla sebou něco, co připomínalo chladící box a jak se zdálo, také byl a obsahoval krev. *Nerada se ptám, ale pokud to co neseš je krev a chceš mu jí dát. Co ta nová krev změny v té staré, když se tělo tomu neumí bránit?* zeptala se, protože jí zajímalo z jakým nápadem vlastně přišla a když šlo o bylinný odvar zvednula láhvičku. * Půlku, dávám mu to po kapkách. Kdybych mu toho dala moc, nebylo by to dobrý pokud funguji stejně jako ten předešlí bylinný odvar." poví poklidně, Rozdíl mezi tím, co podávali Tobiasovi bylo, že to bylo v čaji tohle muselo být silnější, když to bylo už namíchané. Pohledem zabloudí k Sebastianovi a jen semkne rty do úzké linky. Nic neříká a běží pro desinfekci a tamponky. Ale hlavně také dvě tři jehly, které donese na noční stolek.* Máš tu někde nějaký starilní do čeho tu vodu můžeme dát a napojit jako ty krevní konzervy?* chtěl at jednají, ale také ho nechtěli přeci otrávit ne?*
*Její pozornost získá Grace, která vtrhne do ošetřovny s boxem v ruce.* /Aha, tak ta lovkyně, kterou Hailey popisovala byla Grace. Ještě že tak. Ta je alespoň schopná./ *Pomyslí si a trochu se jí uleví při zjištění, že Caleb tu nebyl vystaven napospas neschopným mladistvým. Tento pocit však zase rychle mizí, když Grace začne mluvit. Zprávy co přináší nejsou vůbec příznivé a jí děsí, že s touhle situací není vůbec nijak obeznámena.* /Vykrvácet? To rozhodně ne./ *Ráda by Grace na to něco řekla, ale o transfúzích nemá ani ponětí. Celkově o civilských metodách nemá ani zdání, a tak jen přikyvuje a zvedá se z postele. Rozhodně tu nechce jen nečinně sedět. Nechá je mluvit a nezasahuje do jejich rozhovorů, a jen čeká na nějaké pokyny.*
*Dívá se na jednoho přes druhýho...ještě pořád má zrychlený dech z toho jak sem běžela.. a taky ze strachu. Nechce si ho přiznat, ale je jím úplně přesycená.* /Mohlo mě napadnout, že se ta holka ohradí proti všemu co navrhnu... Je to ale to, co řekla Adeline...co Caleb chtěl. Dostat to z těla./ *Povzdychne si a utře si kapičky potu z čela.* Nejsem doktor.. ani nemám pořádný výcvik nefilim.. *Rezignovaně přiznává napůl rozlomená z Calebova stavu a z toho co se tady odehrálo před pár hodinama.* Ale co mi radí selský rozum.. démonský ichor brání v hojení tím odvarem, který je z andělských květin. Takže nejdřív musíme dostat ichor z těla.. musíme mu pustit žilou a tranfuzí doplňovat krev, aby nezemřel... Já vim, že to asi neni ideální.. ale opravdu asi neni jiná cesta. *Skápne ji slza po tváři a hned se odvrátí na Caleba, aby si toho nikdo nevšiml.. otře si jí z tváře.* /Proč jí to vůbec vysvětluji? Proč tím ztrácím čas?/ *Rozmrká slzu a podívá se na Sebastiana, který postup schválí.. to je vlastně to, co potřebovala.. Teď vidí, že to asi závisí na ní a sevře ruce v pěst, aby nebylo vidět jak moc se jí klepou ruce.* Tak dobře.. pro jistotu ho teď musíme přivázat k posteli.. nevím v jakým stavu se probudí. *Podívá se na Caroline, jestli se na ní s tím může obrátit.* Všechno pro odběry a transfuze přibalila Adeline sem.. *Ukáže na otevřený chladící box pod svýma nohama, který je v tašce co má kolem sebe narvaný kapsy zdravotnickým materiálem. Začne vyndavat krev, aby dostala pokojovou teplotu* Tady.. naplňte to svěcenou vodou.. *Nastaví ruku s prázdnými sterilními sáčky a čeká, až si to od ní někdo převezme.. Nedochází jí, že Hailey tam svěcenou vodu asi nedá když ani nemusí vědět, co to je a kde ji najít.* Myslím, že na nějakou exttrémní sterilitu se teď můžeme vykašlat.. otrávený už je. Ale*Vytáhne si z pochvy dýku, která je sice čistá ale určitě ne dezinfikovaná.*.. možná by se hodil nějaký alkohol.. institut nemá vybavení jako nemocnice, takže lepší dezinfekci asi neseženeme.. jehly a kanyly Adeline přibalila taky.*Oznámí Hailey a zvedne se z Calebovy postele. Ze skříně vytáhne prostěradlo, dýkou ho nařízne a začne ho párat na menší kusy a podávat Caroline, aby ho mohla přivázat.* Tohle by ho mohlo udržet... *Snaží se kontrolovat svůj dech, ale pořád je nervozitou zrychlení.. ruce i nohy se jí viditelně třesou. Pomůže Caroline Caleba přivázat a čeká jen na nějaký alkohol a svěcenou vodu.*
*Naslouchá Grace, když Hailey vysvětluje co má v plánu. Není si tím plánem úplně jistá. To, že nemají velkou šanci úspěchu se jí vážně nezamlouvá. Ale teď je to jejich jediná šance a ani jeden z nich netuší jak jinak na to. Přikývne, když se na ní Grace podívá na znamení souhlasu.* /Doufám, že si tak ještě více neublíží. Nevíme jak bude reagovat až se probudí a Hailey říkala něco o agresivitě./ *Nepřipouští si, že by se také vůbec nemusel probudit a proto možná působí tak vyrovnaně. Avšak to jsou jen léta tréninku, která jí na obličeji vytváří klidný výraz. Sáčky si od Grace nebere a očekává, že je spíše naplní Sebastian. Nechce teď nic hledat, když na ní Grace spoléhá tady. Naopak si od ní převezme nařezané kusy prostěradla a začne je obmotávat okolo Calebových rukou a nohou.* /Bojuj Calebe./ *Nedokáže se na něj v tomhle stavu jen tak dívat, a tak když ho s Grace dovážou k posteli, odběhne pro nějaký ten alkohol do kuchyně. Za pár minut se však vrací s ne úplně plnou láhví vodky, ale na sterilizaci nástrojů by to mělo stačit.*
*Hrdlo má naprosto vyprahlé, ačkoli to zatím vědomí nepociťuje, Na sucho polkne a jazyk se mu přilepí na patro, načež mu hrtan o trochu poskočí. Kromě nepatrně zvedajícího se hrudník je to alespoň malý signál, že ještě není úplně mrtvý. Působí spíše dojmem polomrtvého, sedativa však přestávají dělat svou práci a jeho tělo, posíleno démonickou tekutinou, začíná být pomalu resistentní. Obočí mírně stahuje k sobě a mezi ním se mu zrýsují dvě svislé vrásky na orosené čelem. Studený pot je důkazem, že jeho tělo ještě bojuje a snaží se ochlazovat přehřátý organismus, ve kterém se téměř doslova vaří ichor. Dočasné runy se jakoby vsakovaly nezdravě do jeho kůže. Černé, nezhojené, až ztrouchnivělé. Vytváří konflikts démonickou podstatou, posednutím, jež mu koluje v žilách. Při svazování končetin se mu v nich náhle objeví z počátku nepatrné záškuby. Již vnímá, víčka má však těžká, slepená k sobě a není s to promluvit nahlas, vlastně ani nedokáže uchopit myšlenky. Pocitově vnímá pouze žíly, které se jakoby začaly proměňovat v olovo.*
*Všetko to prúdilo tak rýchlo, ale Caleb sa nepohol, neprejavil skoro žiadne známky života. Aj keď ho Seb nemal rád svojim spôsobom, tak ho mal rád a nechcel, aby umrel. Hľadel na Grace, ako všetko začala pripravovať a nevedel čoho sa chytiť. Keď Grace podala prázdne sáčky Caroline a tá ich nevzala, vzal ich on. Aké otravné.* Zájdem po to. *Zabručal bezútešne. Vybral sa z miestnosti rovno do Zbrojnice. Tam by mohla svätená voda byť. Keď bol na chodbách, konečne si trochu premyslel situáciu.* /Malo by to vyjsť. Lenže kto vôbec je tá tretia?/ *Zamyslel sa, keďže doteraz nemal šancu opýtať sa. Nebola to teraz najdôležitejšia vec, čo sa diala, ale zaujímalo ho to. Keď v zbrojnici nabral svätenú vodu do sáčkov, pričom dúfal, že jej nie je primálo, otočil sa na päte a ponáhľal sa naspäť do Ošetrovne.* /Zdá sa, že Caleba pozná./ *Ešte si pomyslel a rozvalil dvere. Podišiel ku Grace a položil sáčky na posteľ.* /Uložil by som to na Caleba, ale nebolo by to pekné. Asi by ma uškrtili vlasmi./ *Zhrozene sa zamračil a potom pristúpil ku Grace.* Pomôžem ti nejak? *Zbadá Calebove zaviazané ruky a nohy a vybaví sa mu spomienka, ktorú si nechá na neskôr.*
*Rozhodně se jim nechtěla míchat do práce a dle tonu Grace se i zdálo, že nestojí o to, aby s ní musela mluvit natož jí něco vysvětlovat. Proto jen tiše přikývne.* Děkuji za vysvětlení.* šeptne a raději se vzdálí od středu dění.*/ Jak vidím bylo by asi lepší, kdybych tu nebyla vůbec./* napadlo jí, když viděla tu nervozitu na každém z nich a ke všemu pro ně Hailey byla úplně cizí a jen dvě osoby v místnosti věděli, že je jen pouhý člověk. Co víc už odmítala se Grace plést do práce, proto poodejde od postele a tiše jen zírá na Caleba.*/ Mrzí mě to./* pomyslela si, i když ví že za chorobu jako takovou nemůže vyčítala si, co se událo v té tělocvičně.* Uhm..pokud mohu, měli by jsme mu udělat ledový zábal a zabalit mu do něj nohy aspoň po lýtka. * poví nejistě, jelikož se jim skutečně do toho nechtěla míchat, ale pokud šlo o teplotu, věděla, že narodil od Tobiase, kterého mohla zabalit celého u Caleba zabere víc zchlazení končetin.* Ale co víc jí znervoznovalo, byl fakt, že se jí budou ptát kdo je.*
*Pořád se necítí dobře když tomu tady skoro velí.. nechce na sobě cítit tu zodpovědnost.. ne u takovýhle věci. Přítomnost Sebastiana jí znervozňovala, protože nechtěla udělat chybu.. pořád se snažila vypadat perfektně, aby neměl záminku jí kritizovat nebo aby neklesla v jeho očích.* /Bojím se, že dělám něco špatně../ *Ruce se jí viditelně třesou, když utahuje prostěradlo. Přeje si aby nebyla jediná, která je takhle v rozpacích a prožívá to.* Tak.. máme všechno. /Tohle jsem nikdy nedělala, jestli to nějak zkazím.. není na wikipedii návod jak zavést kanylu? Kruci../* Svěcenou vodu zavěsí na kliku okna nad ním. Zaškrtí mu ruku pod ramenem.. Vezme obvaz, který vypadá čistě a namočí ho do alkoholu.. přetře Calebovi jamku v lokti a třesoucí rukou zkusí napíchnout žílu.. neúspěšně. Nepodaří se jí to ani napodruhý.. musí chvilku počkat aby zase rozmrkala skelný pohled.* /Jehla, žíla... na nic jinýho se nesoustřed./ *Pravidelnými nádechy klidní svůj dech.. nechce vnímat nic jinýho než svůj úkol a když tentokrát jehlu píchne do žíly, tak se tam skutečně ocitne.* Prosím.. podejte mi tu kanylu. *Rychle přelétne po nich pohledem, aby ji mohla zasunout.* /Sebastian by nejvíc pomohl, kdyby odešel... Ne, možná jsem radši, že je tu taky. Kdyby se něco pokazilo.. on je ten rozumný. Všechno dobře dopadne./ *V jeho přítomnosti se v ní mísí pocity bezpečí a zmatku, nejistoty a nervozity.. Čekají několik desítek minut, sedí u Caleba na posteli a sleduje, co to s ním dělá.. Na Hailey se ani neotočí. Když mu uděláme ledový zábal, zpomalíme tím krevní oběh... teď potřebujeme, aby šlapal.. čím dýl to bude trvat, tím menší šanci má, že to vydrží.. *Nebyla si ale jistá tím, co říká...Jen nechtěla věřit každý slovo Hailey a nepřišlo jí to jako dobrý nápad.* Musíme co nejdřív začít.. *Podívá se na Caroline a Sebastiana.. celý proces chce trochu urychlit. Vezme dýku a otře jí alkoholem..* Budu potřebovat nějaký kýbl.. nebo lavor..Spíš dva. *Obejde postel na druhou stranu a posadí se zase na ní. Ostří dýky přiloží Calebovi vnitřní straně ruky..aspoň si myslela, že dělá dobře.* Vezmu to tady.. kdyby krvácel moc, ruku můžeme vždycky nějak zaškrtit. *Zkusí vysvětlit co dělá a spíš se ujišťuje nahlas. Ruka se jí pořád třese, počká na lavor, který mu nechá dát pod ruku a pak provede řez do žíly.. Mírně při tom zezelená a sama si v duchu poděkuje, že jí napadlo si sednout.. Není jí vůbec při tom pohledu dobře, stres jí žere zevnitř.*
*Vytáhne svojí stélu a načrtne si runu uklidnění, když se Grace rozhodne zavést kanylu. To jí trochu přinutí začít znovu myslet a nebýt zaslepená pocitem hrůzy. Nedokáže stát na místě a tak se hned vydává pro nějaký ten kýbl, o který Grace prosí.* Ehm. *Přikývne a do ruky si vezme zbytek prostěradel, které začne znovu trhat, jen pro případ, že by mu museli zaškrtit ránu. Podívá se na Hailey a napadne jí, jestli by radši neměla jít za Tobiasem. Přeci jen, je jich tu dost a ona musí být také vyčerpaná. Když dotrhá dostatek proužků, přejde k ní.* Musíš být vyčerpaná, běž se prospat, my to tu zvládneme. *Unaveně se pousměje a poté se vrací k nohám postele. Založí ruce na prsou a starostlivě se podívá na Grace, která převzala veškerou iniciativu.*
*Nic už nenamítá a pohledem zabloudí ke Caroline. Tiše k ní přejde a rukou se jí dotkne na rameni. * Dobře a raději přeci už půjdu, nemohu ho nechat samotného už déle. A také myslím, že Grace.. nebude to jednoduché.* poví tiše, jelikož opravdu pochybovala, že jí ta žena začne mít ráda, ale smířila se s tím. Protože ne každý musí někoho mít rád, i když pro Hailey působila stále Grace jako dítě, které si vytvořilo ochrannou barieru před světem. A co se týkalo Caroline, byl ráda, že je zde a vycítila nejistotu, ale hlavně únavu, co přemáhá Hailey už nějaky čas. A rozhodne se odebrat do pokoje k Tobiasovi.*
*Když jim Caleb zakázal chodit ven přemýšlela jak se zaměstná, když Tobiase uložila k odpolednímu spánku a ke všemu ten malý uličník moc dlouho v pokoji nepobude a zkoumá tohle místo, občas mi připomíná tuláka, který se domů přijde jen najíst. Ale jelikož věřila, že tohle místo je bezpečné, dovolila Tobiasovi tu být volně jako doma, jen mu zakázala chodit ven nebo do zbrojnice, no jednoduše kdekoliv, kde najde ostré předměty. Ale i tak čas od času přemýšlela, zda je dobrý nápad ho tu nechat pobíhat, ale nemohla ho věznit v pokoji. Byl živé dítě, které potřebuje zkoumat. Čas od času si šla zaběhat přes chodby institutu, když tu nikdo nebyl, aby si pročistila mysl. Jako právě dnes. Zaujmou jí však zvuky, které se rozléhají z místnosti poblíž. Když opatrně poodsune dveře spatří něco podobného tělocvičně. Chtěla jen nenápadně nakouknout, ale bylo pozdě. Místnost byla plná a ona div nezačala v duchu panikařit, že jí uvidí i jiní lovci, proto zachová chladný klid a projde kolem nich. */ Prostě se chovej normálně./* pomyslí si, neznala je tedy až na Caleba, ke kterému zamířila.* Calebe?* poví poklidně, aby mu dala najevo, že tu je a její pohled jasně říkal jedno.*/ Co mám dělat!/* přeci jen jí varoval, aby nezkoumala Institut, protože jen tak by na sebe mohla upozornit.*
*Svaly na rukou má v jednom kuse zatnuté snaže se rozpracovat křeč, která v nich každým úderem srdce pulsuje. Ramena má odhalená, jelikož triko má krátké rukávy, ovšem zčernalé žíly nejsou viditelné. Má je totiž především na hrudi a zatím nejsou natolik zčernalé, aby ho to nějak znepokojovalo, či aby si toho vůbec povšiml. Čelisti mu svírají dásně, teprve když mu na jazyk ulpívá kovová pachuť krve, uvědomuje si, že si napětím dáseň prokousl. V tu chvíli se spouští z hrazdy dolů a dopadne oběma nohama na zem. Kamený pohled, který u něj není denním chlebem, věnuje mladému nefilim, kterého právě vidí přicházet.* /Posily? Věděl bych o tom, kdybych si přečetl poštu./ Zdravím. *Odsekává lehce neurvale a cípem černého triko si otírá zmáčené čelo od potu.* /Uklidni se, nemáš důvod být takto zatuhnutý./ Ale vůbec. *Zpocené ruce utírá do černého trika a následně mu nabízí podání ruky.* Caleb Hawkstone, správce Institutu. *Představuje se a Sanderovi v případě interakce křečovitě sevře dlaň všímaje si příchodu opice, kterou propálí zlostným pohledem.* /To je snad vtip./ *Zhluboka vsaje do plic vzduch, zatne svaly v těle a má co dělat, aby nahlas nezavrčel.* Tohohle si nevšímej. *Častuje Sandera stejným pohledem a vyrazí k opici, která mu hnula s žlučí. Pevně se ji chopí za obě zápěstí, tak silně, že si sám ani není vědom, že by mu mohl rozdrtit kůstky v zápěstí. Procházeje kolem příchozí Hailey vynáší opici ze sálu.* Opovaž se mi lézt na oči, dokud nebudeš normální. *Zahŕmí a prudce práskne s dveřmi výcvikového sálu. Následně se o ně na pár vteřin opře jednou rukou a několikrát se zhluboka nadechne.* /Kretén pitomý. A ten vůl Ismael si myslí, že je to snad vtipné./ *Ruku spouští dolů a obrací se na osoby v místnosti.* Nedisciplinovaný lovec, který se svou blbostí nechal přeměnit. *Zkouší situaci vysvětlit, ale působí velmi napjatě, křečovitě.*
*Jednému by sa zdalo, že Inštitút bol prázdny. Málokedy počuť nejaké zvuky z izieb, bolo to spôsobené aj tým, že steny, boli nesmierne hrubé. Preto ak ste na niekoho vyslovene nenarazili zdalo sa, že ste sám, ako prst. Bol na samotu zvyknutý o tom sa nedalo pochybovať, ale ľudskú spoločnosť si stále cenil. Ešte nejakú dobu pozoroval Caleba keď začul podivné zvuky za ním. Bolo ťažké veriť tomu čo mal pred očami. Nechápavo pozoroval chlpaté stvorenie, ktoré sa správalo, akoby to bolo normálne. Nevedel či má uvažovať nad tým čo tu opica robí v prvom rade, alebo prečo sa rozhodla dvíhať činky. Prvé slová od Caleba neboli najmilšie ho keď k nemu vystrel ruku len k nemu prikročil.* Sander Sagittarüs je mi potešením. *Povie a jeden kútik sa mu zodvihne do potmehúckemu úsmevu. Ten si uchoval aj počas toho, ako Caleb vyprevádzal opicu zo sály. Vyzeralo to, ako čiernobiela komédia. Z jeho pier sa predral nechápajúci smiech. Všimne si ešte jednej osoby, ktorá sa priplietla do situácie. Nepoznal tu v podstate nikoho, takže nevedel usúdiť čo je žena zač. Jeho pozornosť však skákala od Caleba k žene až po sále samotnej.* Takýmto spôsobom sa nedivým, že tu posielajú stále nových lovcov. *Pousmeje sa aj napriek tomu, že si všímal to, ako sa Caleb správal. Nevyzeral na prvý pohľad, ako niekto kto by sršal vtipom, avšak Sander ho nepoznal a sám nerad súdil ľudí pri prvom stretnutí. Pretrie si ruky a pozrie sa okolo seba.* Mán potom pár otázok, hlavne ohľadom služieb. *Povie jednoducho a pozrie sa na Caleba a neznámu ženu.*
* Dobře trochu přestával pobírat, co se tu právě odehrálo. Zaprvé jí zcela Caleb ignoroval a zaměřil se na primáta, kterého vynesl v náručí ven a jak stihla pochytit byl to jeden z jeho lidí. A to je přesně ten důvod, proč není moudré si zahrát z čaroději. Čím starší jsou tím záludnější a zákeřnější umí být. A díky bohu, že v životě nepotkala vílu, nechce ani pomyslet na jakém levlu musí být jejich zábava. Proto jen pokývne chápavě hlavou a pohledem zabloudí k zůstávajícímu lovci, jeho jméno neznala.* Hailey.* představí se jednoduše bez příjmení bylo tak bezpečnější. Co víc, nikdy Caleba neviděla, takovém rozpoložení působil jako klidný druh s člověka. Proto nic nenamítá a lehce nakloní hlavu na stranu. Rozhlédne se po tělocvičně. A pak po Calebovi a tázavě nadzvedne obočí.* Takže?* podá mu otázku jako kdyby se ptala, co to má znamenat.*
*Varro se chystal zvednout činky, ale to už k němu došel Caleb. Jediné co zmohl byl nechápavý pohled. Caleb ho silně uchopil za zápěstí a vyvedl ven.*/Hmm kdybych ho kousl tak bych tím nic nevyřešil a ještě víc by se naštval./*pomyslel si a tak se tedy nechal odnést. Ve dveřích potkali další pro něj neznámou tvář.*/Je tu celkem dost nováčků/*pomyslel si a když ho konečně pustil. Nahodil uražený výraz.* To je rasová diskriminace. *řekl a předtím než odešel hodil ještě na oba pohled.*/No tak jdu asi zase do pokoje když tady nemůžu být no./*pomyslel si a odešel.*
*Přešlápne z jedné nohy na druhou, ale tuhnutí svalů nepolevuje. Ba naopak pozorné oko si může všimnout, že na něm spoustu věcí nehraje, ovšem muselo by patřit rovněž někomu, kdo ho zná v jeho typickém, flegmatickém rozpoložení. Sanderův příchod v něm alespoň neevokuje nostalgické vzpomínky na příchody protivných osmnáctek, které se pokaždé tváří, že jsou zde za trest. Z Calebova pohledu, i v tomto stavu, se mu nová tvář jeví jako spořádaný lovec stínů, který bude mít všech pět pohromadě.* Samozřejmě. *Vjede si rukou do vlasů a znovu si cípem svého trika otírá pot z obou spánků, jelikož mu nepříjemně kape na triko.* Rozdělil jsem New York na sektory, postupně se budeme točit a střídat, abychom pokryli co nejvíc částí New Yorku. *Sanderův klidným projev naprosto ignoruje, na Hailey pouze hodí okem nedůvěřivým. Netuší, jak Sander bude reagovat na osobu v Institutu, která na sobě nemá jedinou runu, a nemá tendence mu nic vysvětlovat a zároveň se zdržuje, aby Hailey prudce neposlal stejným směrem jako Varra před okamžikem.* Vydrž. *Odbývá ji, pěsti zatnuté povoluje pouze na zlomek vteřin a ruce si zakládá na hrudi, aby nebylo příliš znatelné, jaká křeč v nich pulsuje. Předpokládám, že jste se již ubytoval. Registraci projdu později a nahlásím příjezd večer. /Ne že bych měl zrovna nutkání se posadit na zadek a sepisovat lejstra./ V knihovně je mapa, vyznačuje sektory, kde se pohybujeme a které sektory zůstávají nepokrytė. Žádám ale všechny v rámci bezpečnosti, aby se do akcí nepouštěli sami. Nějaké otázky. *Cedí slova skrz zuby, znatelně se chce této formality zbavit co nejdříve, neboť tuhne na místě a má potřebu s něčím praštit.*
*Hľadel na to divadlo, ktoré sa mu práve odohralo pred očami.* /Zdá sa, že tu to bude zábava./ *Samému sa zatiaľ zdalo, že New Yorský Inštitút bol plný chaosu. Nikto nevedel o tom kedy niekto prišiel a odišiel. Možno mu to nebolo známe kvôli tomu, že jednoducho je teraz ťažké zorganizovať celý Inštitút v takejto krízovej situácií. Nejeden bol z nakazenia vydesený ak dobre vedel liek sa zatiaľ nenašiel čo bolo ešte strašidelnejšie keď sa pozrel na fakt koľko schopných liečiteľov sa v New Yorku nachádzalo.. Bola to nesmierne desivá predstava. Zodvihol hlavu k žene a usmial sa na ňu na pozdrav.* Sander. *Povie rovnako jednoducho, ako ona. Nezamýšľal sa nad tým, že by tu nemala byť, neprišlo mu to nejak podivné, avšak keď sa na ňu pozrel bližšie, nezdalo sa mu, že videl runy. Nechcel sa však vypytovať, nie teraz svoje myšlienky si usporiada až za nejaký ten moment.. Keď sa jeho otázky Caleb veľmi rýchlo chytí mal pocit, že si musí vytiahnuť zošitok a začať si robiť poznámky. Pripomínal mu nejakým spôsobom hlavu Londynského Inštitútu. Zdalo sa, že tu fungovala tak povediac "železná päsť". Takýto systém mu nebol cudzí, ale nadšený z neho nebol.* Dobre, rozumiem to bude asi všetko.. *Kývne ešte kým si ukladá posledné informácie do pamäti. Prstom si prejde po bradu či má ešte nejaké otázky, no potom len kývne posledný krát hlavou.* Zdá sa mi, že by som Vás mal nechať osamote. *Povie mierne niesto s jedným nadvihnutím obočím, atmosféra v miestnosti sa mu zdala zvláštna, veľmi hustá a nezvyklá. Pomaly spraví krok z nohy na nohu a pozrie sa na obe osoby či sa niečo ešte udeje. Zaujímalo ho to, predsa len jeho zvedavosť sa v tomto momente len ťažko tutlala.*
*Když chtěla jen jeden poklidný den na tomto místě, tak bohužel vše musí být vzhůru nohama jako kdyby se jí svět vysmíval do oči pokaždé, kdy zatouží po tichu a klidu. Kterého se jí nedostávalo už dobrých 7 let a jak se zdá dalších pár let také ještě ne. Unaveně si promne kořen nosu, když jí Caleb odsekne a poslušně mlčí. Ted měla víc obavy z toho, aby lovci před sebou nevrazil a nevyprovodil ho stejně jako Varra a následovně i jí. Těší mě. odpoví lovci zcela poklidně a založí ruce v hrud, když slyší jeho ton jak se Sanderem mluví. Nebylo divu, když se snažil zmizet pryč na jeho místě by udělala to stejné. Čeká až bude dostatečně daleko a otočí se tváří tvář ke Calebovi a zamračí se.* Tak zaprvé, proč jsi tak podráždění a zadruhé máš na zubech krev.* poví tiše, netušila co se tu stalo nebo ne, ale rozhodně to vypadalo, jako kdyby si prokousl jazyk při cvičení nebo něco jiného. Hlavně nevěděla, jestli je tak nepříjemný na každého zde a před ní se choval slušně nebo naopak. Kdyby ho znala troufla by si i říct, že se právě ted choval unáhleně a že tohle chování respekt rozhodně nevzbudí. Ale mlčí a jen ho sleduje.*/ Tak vysvětlíš mi, co tě žere nebo mi budeš lhát?/* pomyslí si, když vidí napjatý postoj jeho těla.*
/Sagittarüs povídal? To bude rozhodně někdo ze severu, něco mi to říká./ *Bohužel si v tomto stavu nedokáže zařadit rodové jméno Sandera k žádné události, či rysu, který se k němu váže. Lehkým pozvednutím obočí dá mladému nefilim najevo, že je s jeho morálkou a rychlou adaptací na podmínky přinejmenším spokojený, ačkoli o rok nazpět by objednal pizzu, hodil nohy na stůl a nahodil konverzaci o rozdílech zbrojení v Idris, New Yorku a Institutu, odkud Sander právě přišel. To ho v tuto chvíli nezajímalo, jelikož nemá tendence předvést, že o jeho příjezdu vůbec nevěděl.* Dobrá, běžte. *Gestem ruky mu pokyne ke dveřím a s vícero zdvořilostmi se neobtěžuje, neboť má dojem, že nový nefilim je výjimkou, která má vlastní mozek a když bude něco nového potřebovat, jistě si ho vyhledá. Ostrá bolest mu projede míchou, nepatrně s ním trhne, ačkoli stojí pevně na nohou. Jak se snaží potlačit zkřivení tváře bolestí, mezi obočí se mu vyrýsuje přísná vráska. Otevře oči, které spočinou na Hailey, a na okamžik jen zírá jako vrah. Jako kdyby dráždila hada bosou nohou. Hřbetem ruky si otře ret a když se na něj podívá, opravdu se mu pokožka zbarví rudou tekutinou. Nijak touto skutečností znepokojený není, krev je totiž u něj na denním pořádku.* Myslel jsem, že jsi přišla s něčím důležitým. *Ukáže ji záda a rozchází se znovu k hrazdě, na kterou se opět vyhoupne a pokračuje v tréninku.*
*Sander mal veľa otázok, či už prečo tá žena na sebe nemá runy, či je zvykom, že sa hlava Inštitútu správa takto, alebo mal pochyby prečo ešte stále zostáva v tej telocvični. Ruky si pomaly vložil do vreciek a usúdil, že najlepšie bude zájsť do knižnice, aby si prezrel sektory o ktorých mu Caleb povedal. Ešte raz sa pozrel na Caleba a následne na Hailey.* Tak zatiaľ to skorého stretnutia? *Povie stále neistopotom sa cez dvere len prešmykol na schodisko a odišiel preč. V tomto momente sa potreboval na moment zastaviť a zamyslieť sa.. Hlavne chcel vytesniť z mysle fakt, že tieňolovci sa mu menia na opice.*
Jistě, uvidíme se později, opatruj se.*rozloučí se s ním přátelským tonem, jelikož nebyl na vině zlé nálady vedoucího Institutu. Možná Caleba nezná tak jako Caroline, ale takto se k ní ani jednou ještě nechoval. Ani ne pá dní zpět měl obavy z toho jestli bude dobrý otec a zda něco nezkazí. Svým způsobem z něj cítila vřelost a klid, ale dnes? Vypadal napjatý a div nepříjemný jako kdyby potkala někoho zcela cizího. Ani když se prvně potkali nebyl nepříjemný jen vyhýbavý v kontaktu s civilem. A když se na ní zamračí, jako kdyby něco udělala zle přešlápla z nohy na nohu a zpříma mu pohlednula do očí na znamení, že at to jen zkusí. Nenechá ho, aby na ní házel zlé pohledy jen, protože mu vstoupila do cesty. Ona mu fackovacího panáka dělat ne bude nepadá pod tento Institut.* Tak znovu, co se děje. A opovaž se mě zas ignorovat. Jestli jsi na mě hrál divadlo, co se týče tvé povahy povedlo se. Ohromilo mě jaký idiot umíš být, když zuříš na někoho jiného. Ten kluk si to nezasloužil. A ptám se naposled, co se děje. Zalžeš budeš mě ignorovat jdu pryč.* poví vážně, jelikož nehodlala mu dovolit být takový k ní nebo k někomu jinému. Co víc, jestli se k ní bude takto chovat i před Tobiasem, to nepřekousne. A co víc zde se objevila náhodou, nechtěla ho rušit nebo hledat, jednoduše se stalo, byla tady a ted.*
*Nyní si je téměř jistý, že Sanderovi mohla dojít skutečnost, že Hailey nepatří mezi lovce stínů. Jen zřídkakdy se totiž častovali takovými zdlouhavými zdvořilostmi a praktičnost byla více na místě. Ačkoli vnímá její slova, stále se věnuje zvedání své vlastní váhy zavěšený na ocelové tyči. Ztuhlost a bolest svalů svaluje na proud energie, který ho zaplavil za tu dobu, co se věnoval úřadování. Je si opravdu jistý, že až se pořádně vybouchá a unaví, pak ho křeče přejdou. Jenže zatím to vypadá, že ho neustále bude někdo vyrušovat.* /Ženská nemožná./ *Zatíná zuby o něco víc, ovšem nákaza mu nezastírá úplně mysl a je schopen vnímat Haileyina slova, obecně s ním nic ale nedělají, nedotýkají se ho tak, jak by se stalo u ostatních. Ovšem z hrazdy se opět spouští dolů a znovu se už do tak vlhkého trika otře tváře, po který mu stéká stále pot.* /Potřebuji, aby tak na dvě hodiny vysmahla a nechala mě to ze sebe dostat./ *Triko pouští dolů, vyráží jejím směrem se záměrem ji požádat, aby se s ním sešla později. Ovšem jeho křečovitý výraz ve tváři, zatnuté svaly; vše to spíše navenek vypadá, že jde Hailey jednu vrazit. V polovině cesty mu však vystřelí bolest do hrudníku natolik, že se po dvou krocích úplně zastavuje. Obličej křiví bolesti, klesá na jedno koleno a sevřenou pěstí se udeří do místa, kde má srdce. Z úst plivne na zem svou vlastní krev a sesune se v palčivé bolesti, která se stálým pulsováním zvyšuje, na záda. Již nevnímá přítomnost Hailey, je tu jenom ta nezkrotná bolest, která vystřeluje směrem k jeho srdci. Trhne se sevřenou pěstí, čímž si protrhne triko, jako kdyby si chtěl hrudník otevřít a vyrvat z něj to, co mu způsobuje taková muka. Od lemu tepláků až k hrudníku se mu táhnou provazce černých cév, které vystupují na povrch.*
*Nejdřív to vypadal, že se dá do ignorace jako kdyby tu nebyla a to se mýlila, zdálo se, že ho těmi slovy spíš naštvala. Proto když zprudka k ní vyrazil mě skoro srdce až v krku, jak jí silně bušilo rozrušením, hlavně ten divoký pohled nepřipomínal někoho živého, spíš něco agresivního, co sama neuměla popsat. Nechápala, co se tu děje, zůstala strachem stát dokud se nezhroutil a díky protrženému triku uviděla černé žíly jako měl Tobias, když ho sem přinesla. Ale na rozdíl od Tobiase nebyl malátný byl jako divoké zvíře. Zhluboka se nadechne, přemýšlí rychle co dál. Kdyby se pokusila utéct jen by jí možná následoval, kdyby ho tu zavřela vyrazil by bez problému nejspíš dveře.*/ Caroline, proč tu ted nejsi. Znáš ho lépe jak já../* pomyslí si, jelikož skutečně netušila, co by měla udělat. Opatrně couvala ke dveřím a chytila kliku.* Calebe poslouchej mě. Vím, že ne necítiš dobře, ale potřebuji, aby si mě poslouchal. Už jen kvůli Tobiasovi. Jsi nemocný vím, že za to nemůžeš, ale neudržím tě tu, pokud posloucháš prosím zkus to překousnout a přivaž se něčím, aby jsi nebyl nebezpečný pro sebe nebo své okolí. Dovol mi ti pomoct, ale bez tebe to nezvládnu.* poví tiše, byla připravená, kdyby něco rychle za sebou zavřít dveře a utíkat, do nejbližší místnosti a někoho najít. Ano, věděla že tímto už jen ohrožuje sebe, ale pokud tu někde po chodbách běhal Tobias nemohla dovolit si odejít a nechat tu Caleba, co kdyby na něj narazil.*
*Hailey vnímá pouze napůl, nedochází mu všechna slova, ale mysl úplně neztrácí.* /Necítiš dobře./ *Hlavou se mu rozezní Haileyina naivní fráze a jen co mu to trochu bolest dovolí, převaluje se na břicho, ruce má pod sebou a o zem se opírá lokty. Čelo tlačí směrem k podlaze a se zuřivým zařváním se pokusí ze země odlepit a postavit na obě nohy. Tímto pohybem se zapotácí, ale balance ho zatím nezrazuje. Haileyinu přítomnost naprosto ignoruje, všechnu jeho pozornost má proud energie, který mu tuhne v žilách a spouští křeče. Prudce naráží záměrně do stojanu s andělskými ostří, vrhacími noži - ten se převrací a se zařinčením kovu o dřevěnou podlahu se rozsype jako hromádka z karet. Z levého ramene mu nyní stéká krev z otevřené řezné rány, avšak on ji přes to všechno necítí. Stojan s holemi též převrací s potlačovaným řevemm a takto pokračuje v demolici nejen výcvikového sálu, ale především sebe. Teprve když už ho zrazuje vlastní tělo, mlží se mu rovněž i zrak. Několikrát mezi potácením vrazí prudce do zdi, jako kdyby ji neviděl, a na to se s rozbitou hlavou sesouvá v rohu místnosti k zemi v bezvědomí.*
*Strnule zírala na zuřivý útok na stojan a jen tiše tam stála. Nemohla odtrhnout pohled, pokaždé když narazil odvrátila pohled, ale rány ustaly a ona byla nucena pohlédnout tím směrem. Ležel tam na zemi bezvědomí.*/ Ted není čas na paniku../* pomyslí si rychle se rozhlíží po místnosti a hledá cokoliv, čím by mohla Caleba spoutat. Pohled jí zabloudí k tenkým náhradním řetězům, na kterých byli zavěšovány boxovací pytle. Rychle k nim došla a popadla je položila je k žebřinám a pak se vrátí k bezvládnému tělu Caleba. Ruce se jí potili a třásly, jako kdyby snad ho tady zmrzačila ona sama. Otře si zpocené ruce do kalhot, chytí ho za podpaží a trochu jím pohne.* Bože... ty jsi zatraceně těžký..* procedí skrz zuby a po malých pokusech se jí povede ho nějako došoupat ke sprušlím, rada by řekla, že jí z toho nebolí celý člověk a že jí to nepřidalo jako věčnost, ale po tomto už si nikdy nebude stěžovat, že Tobias začíná být těžký. Naposled se pokusí ho vytáhnout do sedu, ale padne na bok.*/lepší než nic./* a začne raději rychle pracovat, sice neví čím zajistí, aby řetěz držel pohromadě, ale určitě tu musí být i karabina. Rozběhne se na druhou stranu a přehrabuje malou krabičku plnou pojistek k zaváží a různých věcí, když našla co potřebuje mohla konečně to zacvaknout a zajistit. Ruce mu omotala zvláště a pak ještě kolem hrudníku, aby je nemohl zvednout.* Bože, snad sis nerozrazil hlavu..* mumlala pro sebe ve stresu. Nemohla se tu ted třást jako malé dítě, běžela na ošetřovnu. Kde hledala nějaký obvaz a hlavně hned sáhla po bylinkách, které podával i Tobiasovi. Snad uleví od bolesti i jemu, nechala tedy ještě povařit bylinky a nalila je do sportovní láhve, aby toho co nejvíc raději měli při sobě, kdo ví jestli jí někdo pomůže Caleba přemístit. Měla pocit, že to trvá věčnost, kdy se vrací do tělocvičny. Odloží láhev a pustí se do tlakového obvazu na jeho hlavě. Ránu zkontroluje později, jestli v ní nemá střep nebo úlomek, hlavně ted nesmí tu krvácet. Jak mu obvazuje hlavu ruce se jí třásly.* Proč tu není Caroline, když jí člověk potřebuje..* šeptne chraplavým hlasem.Pohledem sklouzla k láhvi, chtěla mu dát napít, ale pokud je bezvědomí nerada by ho utopila jen pouhým douškem.* A mě budeš říkat, že nemám chodit ven! Sakra podívej se, co se ted děje ...* poví naštvaně, nikdy nekleje, ale ted poslední dobou je to dost často.*
*Zrovna se zase chystala oblict do bojový výstroje a vyrazit ven na hlídku do Brooklynsky oblasti..jenže dole ve výcvikovym sálu nekdo delal moc rozruch. Normalne by si toho ani nevnímala, ale padání věcí upoutala jeji pozornost /To se tam strhla bitka? Snad se ..snad se Sebastian s nekym nechytil/ *Teď uz má ramus který utichl úplnou jeji pozornost..Sebehne schody dolu a v sale se rozhlidne. * Caroline? *Oslovi z dalky zrzku a uvidi na zemi Caleba v divny poloze.. Trochu ji to vydesi a rychlým krokem se k oboum rozejde. * Co to ma byt?! *Klesne hlasem a rychle se ke Calebovi skloni a bere jeho tvar do dlaní..* Calebe? *Zkusí hi probrat a neví co dřív.. vsima si roztrzenyho trika a ze je pomlaceny, pak se otoci na holku co neni Caroline* Co tu delas a kdo jsi? *Meri si ji trochu odmerene, ale v hlase ma obavy a trochu strach.. neví co se tady stalo a zniceny Caleb ji pocit bezpeci nedava* Kdo mu tohle kruci udělal, zblaznili se? *hned zacne rozdělavat pouta.*
*Už si myslela, že tu bud sama. Když konečně uslyšela kroky, ale skutečně nečekala, že dovnitř vběhne dívka a začne ho hned rozvazovat. A ke všemu jí oslovila jako Caroline.* Nejsem Caroline, ale jak vidím. To už víš. Nerozvazuj ho..* poví a pohlédne na dívku prozebně.* Ne dokud si neposlechneš, co povím.* poví tiše a chytí její zápěstí krátce. Přemýšlí jak jí to krátce osvětlit celou tuhle situaci.* Vidíš ty černé žíly na jeho těle? Nakazil se, místo toho, aby se rozběhl proti mě narážel do stojanu dokud neodpadl do bezvědomí. Proto je tu svázaný, když se probudí bude zas agresivní a sama ho nepřesunu. A dost krvácí.* poví zjednodušeně, než aby jí vysvětlovala složitě, co se tu stalo. Přeci jen si všimnula, že lovci si moc nepotrpí na povídání. Upřímně byla ráda, že tu neznámá lovkyně byla aspoň se tolik netřásla a nezmrzačí ho, přeci jen ona bude určitě vědět, co dělat. A právě proto měla raději práci s textem enbo artefakty, ty vždy může člověka spravit, ale člověka ne.*
/Jo.. to bych nepoznala, kdybys mi to nerekla/ *Zjizvenym zápěstím trhne k sobě, aby se vymanila z jejího sevření...je na dotek cizích citlivá a není jí to příjemný. Podívám se na cerny žíly na Calebove brichu a zkouší ovládnout vydeseny vyraz* /To snad ne.. uz je to i v institutu/ *Podiva se na ruku holky a usoudí, že je bud carodejka nebo vlkodlak* Porad jsi mi neřekla, kdo jsi... a jak ses sem dostala *Opaci nedůvěřivě, i když uz trochu tusi, co znamena hezka tvaricka v Calebove přítomnosti * Zase si sem tahas podsvetany... *Zamumla si pro sebe, ale nejde to preslechnout.. Stejne ho ale od pout osvobodi* Jen Protože je agresivní, taj ho tady nenechám vykrvacet! *Netuší, kdo ta holka je a obvazy na jeho tele spis rikaji, ze ta holka bude vlkodlak.. nezná magii. Sama je trochu vydesena a neumím zachovat chladnou hlavu. */Zvladnu ho..kdyz se probere, tak ho zvladnu/ Chyt ho tady ..*Ukaze pod jeho ramenem, aby se ji podařilo ho posadit. Odstraňuje obvaz na hlavě a pak vytáhne stelu a nakresli mu na krk iratze.* Bude chvili trvat, nez se to zahoji.. Musim ho dostat na osetrovnu *Moc s holkou nepočítá, nezná jí a neví co ji muze věřit.. Runu síly ma na sobě a Calebovu truku si prehodi přes ramena a zkusi se pod jehi vahou zvednout..nohy se ji třesou, ale pomalu se s ním zkouší vláčet * Kdybys mi trochu pomohl... *Ani nevi jestli mluví ke Calebovi nebo Sebastianovi které tu neni.*
*Nedržela jí pevně, takže když ruku odtáhla nechala jí volně proklouznout mezi prsty. Když se podívá na ní tím pohledem jako kdyby něco špatného udělala jen sevře rty do úzké linky.* Jsem Hailey Rose a Caleb ti vysvětlí proč jsem tu. Má to svůj důvod, víc ti říct nemohu promin.* nehodlala kvůli ní ohrozit Tobiasovo bezpečí, že by hned utíkala za radou. To by jí v tento okamžik skutečně nepomohlo. A raději dělá, co jí poví a víc už nemluví, jen plní rozkazy. Když si ho hodí přes rameno popadne lahev s bylinkami a následuje jí.* Budeme ho muset pak muset zas přikurtovat,když se probudí.. A tohle by mu mělo pomoct, aspoň tohle mi minule říkal.* poví o obsahu v láhvi a pak už jen mlčí, ráda by jí pomohla, ale nechtěla se jí motat do cesty.*
*Sice toho moc nenaspala, ale mířila rovnou na ošetřovnu v ruce měla kávu a sendvič pro Tobiase, jelikož dneska doufala, že se už plně probudil. Předtím to byly občasné probuzení, ale ted to bylo jiné dostal lék a jeho stav byl dobrý, doufala, že bude ještě lepší. Když však vkročí na ošetřovnu vidí jak pláče. Zarazí se, ale než k němu stihne dojít pláš propukne ve smích. Je lehce zmatená, ale neptá se odloží kávu a jídlo na stoleček a odkryje Tobiase a usměje se. Proč pláčeš opičko. A neteleportoval ses, donesla jsme tě sem, všechno ti vysvětlím ano? * poví mile a utře mu čerstvé slzy na jeho tváři a dá mu pusu na čelo. Pak mu podá jídlo, aby se konečně pořádně najedl a hlavně ho chtěla připravit na změny kolem něj. Zvedne se a dojde k židli, kde ležela malá taška s čistým oblečením, které mu donese.*
*Keď sa při ňom zjaví postava a odokryje ho mikne sa. Keď spal mal dosť desivý sen na ktorý si teraz spomenul. Ale rýchlo to všetko zaženie, keď zistí, že je to mamička. *Neplačem, *povie jako velký chlapec a pretočí očami.* Ale teleportoval. Budm bol som doma a bum som tu. Keby si ma nesla vedel by som o tom. *Keď sa mu ale nepodarí skočiť jej do reči a stale vraví, že mu niečo vysvetlí nechá to tak. Jedlo ktoré mu následne podáva v jeho žalúdku vyvolá hlasnú odozmu. Strašne by si dal papať ale skor ako to spraví tak sa musí vycikať. Preto len pokrúti hlavou. *Pocikám sa. Nevadí keď ocikám ten kvietok? *V roku stála nejaká rastlina v kochlíku a on si už vedel predstaviť ako ju polieva...*/A keď sa vycikám pojdem papat/*Usmeje sa pre seba.*
*Skutečně si vždy snažil stát za svým, ale ona mu to nevěřila. Přeci jen pro ní vždy bude její malý chlapec, ale když se zmíní o tom, že potřebuje čurat vezme mu talíř a chytí ho za ruku, kdy mu pomůže vstát a odvede ho na záchod na konci ošetřovny, čeká u dveří a oddechne si.* Tak tohle bylo o chlup.* zamumle tiše pro sebe. Čeká až Tobias vyjde ze záchodu.* Pro příště víš, kde je záchod ano? Ale potom, až se najíš a převlečeme tě. Půjdeme do jiného pokoje. A Tobi, byl si nemocný měl si horečku a tak jsem tě přivedla sem. Pamatuješ si jak si začal vidět ty různé stvoření, když si byl menší?* optá se ho poklidně, jelikož se vsadí, že ty divné bytosti vidí do ted.*
*Vylezie zo záchodu po tom čo do neho poslal riadne dlhý kosír a spláchne. Ruky si umýva presne srtidsať sekúnd jako ich učili kedysi v školke. Keď je už vonku a zistí že sa má prezliecť tak súfa, že tu má aspoň ironmanove tričko, lebo inak sa on prezliekať nebude. Aj keď to hulkove na ňom je smradlavé. *Keď dojdeme domov, tak si konečne možeme vymyslieť čo mi kúpiš k narodeninám. *Usmieva sa na mamu od ucha k uchu, pretože on už vie presne čo chce. Nejaké to dalšie, ako že bol chorí a že sa odtiaľto presunú inam ho nezaujíma. Teraz by rád poriešil čo dostane.*Ja už ani neviem. Nožno so bol len niekto v kostýme. Teraz chodí každý v kostýoch. *Povie čo mu kedysi sama povedala, a nadalej to používa keď vidí niečo škaredé. Ale nakoniec, ona sa toho báť nemusí. Už je z neho superhrdina. Vie sa teleportovať.*
*Je na něj pyšná když vidí, že ho nemusí napomínat, aby si umyl ruce. Hlavně pyžamko co měl na sobě bylo propocené a i když ho koupala, tak přeci jen to nebránilo v tom, aby nebyl ulepený zas. Byla si jistá, že ho už nikdy v takovém stavu nechce vidět. Proto mlčky mu přetáhne triko přes hlavu a dá mu to nové a to stejné udělá i s kalhoty, bylo to tak rychlejší a hlavně nemohl odporovat, že chce jiné triko. Dá mu nakonec i jídlo, aby se konečně najedl a posadí se naproti němu.* Víš Tobinku, my domů ted nějakou dobu nepůjdeme. Jelikož venku je moc nehezká nemoc a tohle místo je pro tebe bezpečné. Vím, že tě to možná bude děsit, ale na tomto místě jsou lidi jako ty. Vidí úplně stejné věci jako ty a proto jsme tady.* poví poklidně, aby ho mohla jeho malá dětská hlavička vstřebat a také trochu chtěla Tobiase připravit na to, že setká s někým důležitým. Pamatuješ si, jak ses ptal, kde je táta? Že jsem ti říkala, že jednou se určitě za tebou příjde podívat?* optá se ho nervozně, jelikož skutečně netušila jak mu to říct, aniž by ho rozrušila a nebo později znejistila Calebova přítomnost.*
Ja sa viem obliekať sááááááááááám. *Kričí a bráni sa. Keď mu vyzlečie gate zakrije si pišíka a odmieta sa obliecť s jej pomocou.*U som velký, už som velký! *Urazene si vezme kusok chleba a žužle ho v puse.*Nie že by ho zaujímalo čo hovorí, stáre je urazený, že mu nedovolila obliecť sa samému.* A čo keď tu byť nebudem chcieť? Doma mám všetky svoje hračky. *Zamračí sa.* Ja už nechcem žiadneho ocka. Ja chcem zvieratko. Kocúrika, alebo šteniatko. Kludne aj hlúpu kačku. Prečo nemožeme mať aspoň hlúpu kačku? *Celý je rozhodený a vobec sa mu nepáči, že by mal ostať niekde inde s ludmi, ktorých si sám nevybral za kamarátov. Chce byť doma.* Nechcem tu byť, nikoho tu nepoznám. "Ešte viac sa do neho dostáva hnev, pretože má pocit že na neho zabudla. Pýta sa jej na narodeniny a ona ho ignoruje. Nemá rad keď to robia druhý, prečo to teraz robí ona?*/Šak je to mama, má ma lúbiť!/
/Já vím, že se zvládneš oblékat sám, ale kdyby se ti to nelíbilo neoblečeš si to../* pomyslí si, když slyší jak se vzteká. Bohužel, musela to udělat takto jelikož zrovna nevytáhla triko se super hrdinou, ví že on by řekl, že ho nechce. Když začne jíst skoro si div v duchu neoddechne, ale pak začne nová spoušt a Hailey si projede rukou vlasy. Jistě, že věděla, že tři dny měl narozeniny, ale bohužel věci venku se zkomplikovali. * Tobi, poslouchej co ti ted maminka říká dobře?* poví poklidně a zkusí to na něj jinak.* Zvířátko jsem ti slíbila a také to dodržím. Budeš si moc vybrat jaké budeš chtít, ale ted domů nemůžeme. Mohl by si onemocnět a nebo já, pak by se o tebe ani babička nemohla starat a to nechcem že ne? A škola a školy taky jsou ted zavřený, takže jsem si vzala volno, aby jsme mohli být spolu dobře?* poví poklidně a usměje se na něj, ale reakci o tátovi nečekala.* Tobi, ty už nechceš vidět svého tátu? Sám dobře víš, že s námi být nemohl, i když chtěl jednoduše nemohl, ale ted jsme tady. Takže ho můžeš poznat, můžeme tvé narozeniny oslavit tady s ním, co ty na to hmm? Můžeš mu ukázat své oblíbené hračky, máš je tady v tašce.* poví povzbudivě a pohladí ho po vlasech.*/ Prosím Tobi, hlavně ted nebud paličatý nebo uražený../* pomyslí si bezradně. Pak si vzpomněla na Calebův výraz, kdy se ptal na Tobiase.* A táta se těší až tě pozná, bojí se ho nebudeš mít rád. Ale to není pravda že?* poví povzbudivě, aby jeho dětskou mysl naladila na to, co si vždy přál. Jelikož právě ted mu už nemusela neustále říkat nějakou výmluvu skrz tátu.*
*Sedí nadurdene a líčká má úplne vypuklé jako keď si do nich veverička naukladá oriešky. Jeho očká sú prižmúrené. */A ešte vyzerám hrozne./CHcem medvěda. *Povie tú najvačšiu blbosť čo ho v tom momente napadne. *Povedala si že som už bol chorí. A to znamená že už neochorejem. Tak ako to bolo s kiahňami. *Vysvetluje jej.*Nechcem aby sa babine niečo stalo. *Posmutnie, ale keď nahodí temu táta, tak od nej odvráti pohľad a ticho povie. *Nechcem. *Nepáči sa mu to. Keď chcel vedieť kde je jeho ocko, vždy mu povedala že nevie, alebo že nemože byť s nimi. Jeho malé srdiečko cíti bodnutie klamstva od vlastnej mamičky.* Nie. Nie! Nie... *Kričí. *Nemám ho rád. Ani teba nemám rád. Klameš mi!*Teču mu slzy a uteká od nej sa skovať pod postel. Tam sa schúli do klbka a fňuká.*
Víš přeci, že jsme se dohodli na kočku. Říkal si, že si ji chceš vybrat sám ne? A medvídek by nebyl šťastný máme na něj málo místa.* snaží se mu to jednoduše vysvětlit a doufala, že už zůstane v klidu. Ale nestalo se. A začala velká spoušt skutečně nečekala, že začne takto vyvádět. Když se schoval pod postel opatrně si sednula na zem zády k němu a opřela se o postel.* Tobi, maminku klidně můžeš nesnášet, ale táta za to nemůže. Tatínek o tobě nevěděl a já nevěděla, kde ho mám hledat. Takže jsem ti nikdy nelhala, když jsem tvého tátu potkala po dlouhé době chtěla jsem tě s ním seznámit před tvými narozeninami, ale onemocněl si. Staral se tu spolu se mnou o tebe. Vážně se na nás budeš zlobit? A vážně mě nemáš rád hmm?* optá se ho tiše a sedí tam, aby neviděl do její tváře, skutečně ho takto nezažila. A děsilo jí to.*
Neverím ti! *Tento raz nekričal. Ticho šeptal jako ranené ptáča. Chcem byť sám. *Zafňuká. *Choď preč. Šeptá zlomeným hláskom. Cíti sa ublížene. Nikdy ba mu ani na um nezišlo, že zloduchom v jeho superhrdinovskom príbehu bude jeho mamička. Ale mohlo to čakať. Tonyho dostal tiež jeho najbližší, Petra rovnako tak a to ani nehovorí o ďalších superhrdinoch ktorí nakoniec nemohli veriť nikomu než len sebe. Keď vyrastie, obrní sa voči takým ľuďom rovnako ako Ironman.* Ja si viem ocka vybrať sám. *Povie a schúli sa viac do seba.*
*Měla toho dost. Vytáhla ho pod postele a postavila ho k čelem k sobě. Po tvářích jí tekly slzy, i když si slíbila, že nikdy před ním brečet nebude.* Tobiasi dost. Ani pro mě to není lehké, ale nemohla jsem ti to říct, jelikož si byl malý a nepochopil si to. Maminka se o tebe vždy starala a snažila se, aby ses měl dobře ne? Tak prosím přestan říkat takové věci, to se neříká. * poví mu roztřeseným hlasem, děsilo jí vidět Tobiase takto a obzvláště si neuvědomoval, že tahle situace může změnit celý jeho život, ale tak též ten její.* A nikoho si nebudeš vybírat Tobiasi, jestli budeš dál takový, tak si pro tebe příjde samotný lucifer. A víš jak má rad zlobivé děti.* snaží se ho uklidnit, ale sama je dost rozhozená z nečekané reakce svého syna, který se neustále smál a málo kdy odporoval.*
*Keď ho vytiahne z pod postele metá sebou a snaží sa jej vytrhnúť.* Kludne nech si ma berie. Aspon viem na čom som. U neho je normálne klamať u mamy nie!*Nakoniec sa mu podarí sa od nej dostať a uteká k jediným dverám o kterých vie kam vedú. toaleta. Chatí kľúčku a snaží sa dostať dnu.* Nechoď za mnou, kým mi nebudeš schopná povedať celú pravdu. Ja už nie som malý chlapec. Správaš sa ku mne ako k decku. Ja už som velký! Chcem počuť pravdu. Nie ďalšie tvoje výmysli.*Kričí a je mu jedno či ich niekto počuje aleb nie. Nechce aby sa k nemu už viac správaly ako hlúpemu malému chlapcovi ktorého treba pred všetkým chrániť.* CHod si radšej za nim, ale mna nechaj na pokoji. *Matka v jeho zúrivosti nemož vidieť to zranenie, ake mu sposobila. Každé jedno slov, čo mu kedy povedala prechádza v jeho hlave podrobnou analýzou a zisťuje či je pravdivé, alebo je to zas len klamstvo. Pretože dospeli už zabudli, aké to je byť v tomto veku. A aké to je keď prvý raz narazíte na stenu, ktorá vas uvedie do reality. Rodič nie je neomylný, nie je dokonalý. Rodič je stále len obyčajný človek, ktorý roby chyby.*
*Teď byla skutečně ráda, že tu Caleb není, tohle musela s Tobiasem vyřešit sama nebránila mu, když se vykroutil a zavřel se na toalete. Chvíli tam tiše sedí a otírá si slzy na tvářích, pak vstane a dojde k záchodu, kde zaklepe na dveře.* Já ti nelhala Tobiasi, táta tě má skutečně rád a nemohl s námi být, hodně pracuje. A také je pravda, že jsem ho nemohla najít, víš drobečku, někdy je život těžký. Tvůj tatínek o tobě nevěděl, protože jsme se potkali v životě jen jednou, ale nebýt jeho nemám tu ted tak úžasného chlapečka, kterého miluji nade vše a v životě bych mu nechtěla ublížit tím, že bych mu Ihala. Tobinko maminka tě má ráda a jsi ti jediné, co má to přeci víš, ale je na tobě zda mi budeš věřit nebo ne. * ale doufala, že jí uvěří, jelikož se vždy snažila mu říkat pravdu, i když více přiměřené dětskému věku. Ted mu to tedy řekla jak si přál on. Ale netnutí ho vyjít a ani se netlačí za ním dovnitř jednoduše čeká přede dveřmi a kouká na ně už beze sil.*/ Ukaž mi, že jsi chytrý kluk../* pomyslí si.*
*Jediné čo po tomto spraví je, že odomnkne dveře a trochu ich pootvorí. Potom si sadne na zem vedla záchoda a sedí tam. Nepozerá na dvere. Z tej hádky je vyčerpaní. Chce byť sám. Chce si lahnúť, zaspať a ráno sa zobudiť s tým, že nič z tohoto sa nestalo. Jako keď sa zobudí zo zlého sna, dá si misku cereálii a vie že je všetko tak ako má byť. Všeto na svojou mieste. A nie takto. Celé porozhadzované, ako odpadky na skládke.*
*Povzdechla si žádná odpověd, ale aspoň pootevřel dveře, ale však nevyšel ven. A tak nakonec raději ho nechá a pustí se do převlékání postele, když tak učiní dá mu na postel přáníčka, které mu došli od kamarádů, když byl nemocný. A také něco od Hailey. Na posteli mu zanechala realistického plyšáka koťátka u nějž položila katalog s kočkami k adopci, přeci jen mu to slíbila a chtěla, aby se prvně podíval jaké kočky v útulku mají nebo jestli bude chtít kotě. Děti jsou proměnlivé, když šlo o zvířata, ale věděla, že tohle mu pomůže. Jako jí když dostala své první štěně. Pak si vzala svůj ntb a usadila se na vedlejší posteli. Tobias mohl slyšet už jen tukání do klávesnice, jelikož už ho víc rozrušit nechtěla a ani vnucovat, tak ho nechala být, i když jí samotnou jí bolelo, co jí řekl. Ví že je dítě a tak se to snaží nějak vstřebat, že tak to myslel, ale šlo to těžko.* Pojd si dojíst jidlo.* poví neutrálním hlasem, ale mohl z něj cítit lehce autoritativní ton, který vždy použila, když napomenula Tobiase.*
*Nechcelo sa m tam vracať. Tu sa cítil v bezpečí. Nechce tam ist, ale vie že nemá na výber. Vstane a jako bez života sa plýži k svojej posteli. jedla sa nedotkne, len si sadne na postel a zvšetky věci z nej zhrnie na jednu kopu. nechce robit nič. Chce byt sám, ale kde mu to nechce dovolit tak nech. On to prezije. Ulahne do postele a snaží sa nasilu zaspat. Viečka tisne silno k sebe a dúfa že zaspí čo najskor. Chce sa prebudit doma a to čo najskor. Alebo aspon niekde kde bude chvilku sám. To ze je dieta ešte neznamená, že potrebuje dozor aj pri spaní.* Už možeš ist. *Povie mame a dúfa aspoň v nejaké sukromie, aby sa mohol poriadne rozplakať. Nepotrebuje publikum.*
*Srdce jí poskočilo radostí, když se vrátil zpět do místnosti a ulehl na postel. Ale ví, že není vyhráno, co víc nechat malé dítě, aby tady bylo samotné? To bohužel nešlo a tak nic nepoví a raději píše dál a takto je ještě nějakou dobu potichu.* Chceš si popovídat o tom jak se ted cítíš?* zeptá se ho poklidně a jedná s ním jako kdyby byl dospělý jak si přesně přál mohl cítit její odměřenost a doufala, že jeho instinkt být dítětem se zas probudí. Ale Hailey právě ted měla chut brečet jako malé dítě někdy v koutě, že vlastně tohle všechno je její chyba. Jak si naivně mohla myslet, že s malou kopii Caleba to bude snadné vyřešit. Ale byla skutečně ráda, že tohle Caleb neslyšel, nespíš by ho to dost ranilo.*
Nechcem. Chcem čkokoguličky s mliekom a až potom možeme o tom rozprávať. *Utrie si do ruky dlhý soplík.* Prečo tu nemože byť s nami aj babina? *Zafňuká, ale už je to viacmenej kludné.* Zakutre sa do postele, ale stále čaká či bude niečo z tých cereálií, alebo ešte nie su schopny zakopat ich malú plastovu sekeru, ktorá medzi nimi teraz trčí zo zeme.*
Ty bohužel nemám, ale tyčinka s čokoládovýma kuličkama a bílou čokoládou od toho stejného výrobce asi stačit nebude co? Jestli ani máš jí v tašce v malé kapse napravo.* poví mu zcela poklidným hlasem a dál se věnuje počítači, jako kdyby se bála, že když ho odloží, že zmizí i Tobias do svého ukrytu, kterým tak učinil záchod. Volné prameny vlasů ji padají do tváře a začne tiše pobrukovat písničku, kterou určitě zná i Tobias, jako kdyby se tím snažila uklidnit.*
*Když uložila Tobiase k spánku na ošetřovně vydala se do knihovny, ani netuší kolik času od té doby uběhlo. Ale rozhodně ví, že už nějaké doba ano, jelikož když ještě mluvila s Caroline nebylo tak pozdě. Co víc knihu, kterou hledala nebylo těžké najít, aspoň smysl pro pořádek někdo v této místnosti měl, takže to mile přivítala. Sice hledala co je to přesněji Idris, ale narazila na pár zajimavých, věc, které si napsala na papír klíčovitě a stránky, na kterých to najde. Přeci jen nemůže takovou tlustou knihu přečíst za pár hodin. A tak chtěla vyřadit, to co není zrovna moc důležité a může se na to podívat později. Co víc, když skončí s lehkým přehledem kouká na zavřenou knihu jako opařená. Založí ruce v hrud a prohlíží si knihu, jako kdyby jí právě kousnula.* Tak tohle celou dobu mi tají?* poví tiše. Jestli si myslí, že je tak hloupá, tak nebyla a už vůbec ne zoufalá. Zavře oči a zakloní hlavu, snaží se utřídit si myšlenky.*
*Dlouhá chodba Institutu v přízemí se rozezní jeho těžkými botami ze zbroje lovce stínů. Má na sobě kapsáčové, tmavé kalhoty, do kterých často na hlídky cpe svěcenou vody, čarodějné kameny, kapesní nožíky a další. Nad levým kolenem je látka nasáklá hustou tekutinou, jenže on sám nekulhá. Těžko říct, zda se zranil a již stihl si načrtnou runu. Lze z toho však usuzovat, že se vrátil odněkud z venku, přestože si udělal zastávku ve zbrojnici, aby shodil svou obvyklou vestu a zbraně.* /Je to skoro všude. Úplně všude./ *Vchází do knihovny unáhleně bez nějakého ohlašování, nečeká, že by tu někoho potkal. Namísto toho ho čeká překvapení, když objeví Hailey.* Tady bys neměla být. *Nadhodí vypjatě namísto pozdravu, nicméně zrovna má mnohem větší starost, než civilku hrabající se knihovnou Institutu. Několik knih, které jsou vyskládané na jeho mapě, shrne stranou, jedna dokonce neopatrností padne na zem. Tváří se, že ho to nezajímá a namísto toho se oběma rukama zapře o stůl nad mapou.* / Harlemu se to šíří nejvíc. Logicky, je to teritorium upírů, kteří se od lidí nakazí nejsnáze. Adeline./ *V duchu zakleje, na tváři má značné znepokojení.*
*Cukne sebou a otevře oči, nečekaně se rozletěli dveře od knihovny a vřítil se dovnitř Caleb. Skutečně ho tu v takovou hodinu nečekala a víc jeho reakce nebyla už pro ní nijak překvapující.* Co ty tady dělám? Zjistuji to, co mi ty zatajuješ Calebe, kdy si mi hodlal říct o zajímavém čtení jako je Idris nebo to, že je tu pro civila i jiné možnost než vymazání paměti?* povi a otočí se k němu div ne jako rozzuřená šelma.* Nic jiného než celou pravdu o tomto všem jsem po tobě nechtěla. Nic víc.. Možná jsem civil, ale nejsem hloupá, ale také pokud to do budoucna znamená, že by byla možnost s Tobiasem zůstat mám právo to vědět..* poví mu poklidným hlasem, i když se to v ní vařilo. Nebyla tak hloupá, aby do toho šla dobrovolně, ale kdyby si měla vybrat mezi vymazaní myslí a tou druhou možností, rozhodně by to byla ta druhá varianta.* Vysvětlíš mi to nebo si mám o tom raději přečíst hmm?* optá se ho narovinu. Pohlíží na knihu, jako kdyby jí už do ruky vzít nechtěla, ale pravda byla jiná, byla vyděšená z té pravdy a jediné, co potřebovala bylo vysvětlení, proč to tolik tajili všichni před ní.*
*Dívá se do mapy a pomalu zvedá oči k rozlícené Hailey.* /Knihovnu jsme měli zamknout. Společně se zbrojnicí a další./ *Krátce mu proběhne hlavou něco, co zvažoval pouze na zlomek vteřiny. Civil v Institutu vždycky budí obavy a zde mu jsou naservírovány v nejnevhodnější chvíli. Zhluboka se nadechne a protře si kořen nosu.* Nevidím důvod, proč bych ti měl vyprávět o Idris, o svých lidech a jejich tajemstvích. *Zavrtí hlavou nevěřícně nad tím, že to po něm vůbec chce.* Tyhle informace si lidi berou do hrobu. Bude lepší, když se v tomhle přehrabovat nebudeš, pro tvé bezpečí. *Knihu si k sobě přisune, aby byla z jejího dohledu. Všímá si jejího rozlícení, nicméně to, že si zde jen tak bez dovolení prolistovává o jejich způsobech života, to jemu na klidu a empatii nepřidává.* A také pro bezpečí mých lidí. *Dodává na závěr, jelikož necítí povinnost se ji svěřovat.* /Takže jiné možnosti, co má na mysli?/ *Moc dobře však ví, kam Hailey míří. Žádné jiné možnosti nejsou. *Napřímí se a ukazováček přiloží na onu knihu.* Přeměna pomocí Poháru je pro tebe vyloučená. "Uzavře to jako hotovou věc a v tichu si uvědomuje, že tento rozhovor není veden příjemnou cestou.* /Klid, nechceš i zase vytočit do běla./ Přeměna civila je možná pouze pro nadané děti, které jsou ještě selektovány na Akademii. *Vysvětluje už poněkud příjemnějším tónem.* Dospělí totu přeměnu nemohou přežít. *Cítí, že jí v podstatě nelže.* /To procento je mizivé. A navíc i když to přežijí, ty roky tréninku jim budou chybět a při prvních hlídkách je něco sežere./
*Nechtěla šmejdit po Institutu na místa kam nesměla, ale ty tajemství a zamlčování jí skutečně moc k tomu nepomáhali. A tohle byl přesně ten důvod proč nevěřila mužům a proč se vždy starala o vše sama, ale to mu nahlas nepoví jen mlčí a když od ní odsune knihu, chce něco říct, ale nakonec semkne rty do úzké linky. Připadala si jako malé dítě, kterému dává kazaní, ale ona dítě nebyla.*/ Vážně mi ted řekneš znovu, že jiná možnost není a pak z tebe vypadne, že je? Sakra Calebe tak se rozmysli, jestli mi chceš lhát nebo říkat pravdu./* napadlo jí a sevřela pevně okraj stolu. Po chvíli k němu vhlédne.* Ted se tě zeptám, kdyby si byl na mém místě a věděl, že možná mi bude hrozit vymazaní paměti na tohle vše a možná i na Tobiase nebo si zvážil možnost jakkoliv šílenou jako je tahle a zkusil to, neříkej, že by si nehledel způsob, který by se ti do budoucnosti hodil. Já Calebe nehodlám do toho jít když nevím co se mnou bude, rozhodně, ale si to nechám jako zadní vrátka. A ne není to unáhlené, nemám kromě Tobiase a tvé důvěry co ztratit. Udělala bych pro to všechno.* poví upřímně a jasně mu dává najevo, že není blázen, aby se hrnula do něčeho jako pohár, ale rozhodně nebyla ani tak hloupá, aby si to nenechala jako zadní vrátka.* Nechci se však s tebou o tom hádat.. Promin.. já už nevím kudy kam.* poví a skloní hlavu, měla pocit, že jen zuří nebo se neustále omlouvá, ale jednoduše měla strach. Ne o Tobiase, věděla, že tu bude v bezpečí, ale o její a Tobiasovu budoucnost tohle jí dělalo starosti.*
*Ruce zakládá na hrudníku a pomalu se otáčí zády ke stolu, načež se o něj klasicky opírá s hlavou lehce skloněnou a podmračeným pohledem zapíchnutým v zemi.* /Co jí mám říct? Nedovedu si představit být na jejím místě. Ale proč tak všude po všem pátrá? Když už ho sem přivedla, co jsem si myslel, že mi snad věří?/ *Dlouho přemýšlí, co ji na to odpovědět, až mu to ticho v místnosti připadá trapné.* Hailey. *Oslovuje ji s něhou.* Těch možností je vlastně několik, ale nikdo neví, co si Spolek vyjedná. Může rozhodnout, že ti paměť nechá, pokud budeš pro ně pracovat. Nebo tě nechají v Institutu jako služebnou, což se dělalo s prověřenými civily v předminulém století. Jenže tihle všichni měli Zrak. *Lehce pokrčí rameny, jelikož netuší, jak by se k tomu postavil Spolek nyní a malovat ji vzdušné zámky také nechtěl.* Nebo tě nechá s Tobiasem odejít, mohlo by z vyrůst obyčejné dítě... "Nechá větu viset ve vzduchu, neboť se ji nahlas neodváží vyslovit.* /Ale vyrostl by beze mě. Jaký by to nakonec byl rozdíl, když doposud žádného neměl./ *Melancholii se snaží zaplašit potřesením hlavy.* Mohu ti jen slíbit, že udělám pro něj maximum. Nedovedu si představit, že by vyrůstal bez tebe. Nakonec má rodina má v Gardu silný hlas a konexe, nemyslím si, že by se někdo odvážil jít proti nám. /Pokud Sebastiana zase nechytí jeho užȧrlená povaha./
*Ne že by mu nechtěla věřit, ale jelikož stále slyšela civil tam a civil sem a pro vaše bezpečí nezbývalo jí nic jiného než se spolehnout víc na sebe než přísun informací, který jí řídí oni. Děsí jí ví neznámo než to, že by měla vědět celou pravdu. Možná to Caleb nevnímal jelikož o on o tomto všem věděl vše, ale musel jí pochopit, že to dělá ze strachu, co bude. Když ani vlastně on sám neví, co nebo jak. O to horší to bylo. Když začne mluvit o možnostech zůstává tichosti a poslouchá ho.*/ Proč až ted.. proč si mi to nemohu říct ten večer, pak by jsme nemuseli být v této situaci Calebe./* napadlo jí, ale když zpozorovala jeho reakci, že by se měl Tobias vrátit do běžného života zpozorní. Opatrně tiše vstala, jednala instinktivně, když došla ke Calebovi a opatrně ho objala a konejšivě jej pohladila po týlu. Nebylo v tom nic romantického jen jednala jednoduše intuitivně jako když se Tobias rozruší. Měla nutkání se mu omluvit za svou reakci, jelikož ví, že na tohle není zvyklí, ale to může později.* Sám víš, že nejbezpečnější je to pro něj tady a já už nechci znovu vybírat tu možnost, že by Tobias měl znát jen jednoho z nás. Možná se neznáme a já neznám tebe, ale vidím jak ti na něm záleží, vidím jak se na něj díváš na ošetřovně. Proto je o dost těžší nemyslet na to co kdyby.* poví poklidně a opatrně od něj poodstoupí. *Vím, že ti tuhle situaci nedělám vůbec lehké.* přizná nakonec, ale stejně jako se bavila dneska s Caroline pochopila jedno. Nechce, aby Tobias musel vyrůstat někde, kde nebude mít rodinu, chce aby byl tam, kde se bude cítit nejlépe a to mohl s nimi oběma aspoň v to doufala.*
*Stále si ruce drží založené na hrudníku, a to i když se k němu Hailey blíží. Spíše předpokládá, že mu vytane políček, i když pořádně neví, čím jí mohl rozzuřit tentokrát. Stojí bez hnutí, to teprve, když se její ruce ovinou kolem jeho krku, lehce ho to vyvede z míry, i když to nedá téměř vůbec najevo. Možná pouze tou opožděnou reakcí, kdy ji objetí opětuje a silně ovine ruce kolem jejího pasu. Netuší, zda to Hailey dělá kvůli sobě, či z jiného důvodu, ale je mu to docela ukradené. Již si stihl od jiných civilů všimnout, že toto dělají mezi sebou, i když se navzájem neznají.* /Civilové./ *Cukne mu levý koutek do strany a stále stojí vzpřímeně, spíše to vypadá, že Hailey konejší on sám, když ji začne hladit spontánně po zádech.* Já to vím. Ale pokud se rozhodneš jinak, těžko bych ti bránil. *Tvrdí tentokrát, i když si zatím nedovede představit reakci, kdyby se opravdu rozhodla odejít i Tobiasem. Ruce svěšuje opět podél těla, když Hailey poodstupuje.* Pochopitelně, je to moje dítě. Nemůže mi být lhostejný. *Nadzvedne tázavě jedno obočí, jelikož nechápe, proč to Hailey stále opakuje. Pro lovce stínů je rodina přirozeně hned na druhém místě, po zákonu.* Byl jsem venku, je tam spousta nakažených a mrtvých. New York je novým ohniskem téhle nákazy, měla bys to vědět. A měla bys také vědět, že nemůžeš opustit Institut. Pokud budeš potřebovat oblečení, Caroline nebo Grace ti něco půjčí. Tobiasovi zkusím najít něco po mém mladším bratrovi nebo něco moje. *Vyrozumí ji téměř jako vojáka, za tu dobu ve vedení Institutu si na autoritativní přístup navykl více, než předpokládal. Není však divu, když veškeré lovce, které Spolek poslal, neměli respekt a smysl pro disciplínu a autority.*
*Nečekala od něj jinou reakci než to, že ztuhne na místě, proto jí překvapí, když jí začne hladit po zádech. Tohle gesto jí připadalo až moc lidské, že se nad tim musela lehce usmát. Ale jedno jí bylo jisté, pokud takto reagoval i za normálních okolností, tak si určitě Tobiase získá velice rychle a už jen protože je jeho otec.* Ne, nikdy neměním své rozhodnutí Calebe. A tohle není jen na mě. Hodně lidí či tvorů se na to dívá z pohledu, že já jsme matka a porodila jsme ho, ale já to vidím tak, že je jedno jestli jsme jej porodila nebo ne oba máme stejné právo a hlavně si přeji, aby ses podílel na jeho výchově. Vidím, že bys rád, i když tě to děsí. A já chci vidět jak jste šťastní, jak on je šťastný.* snaží se ho ujistit v tom, že i když je člověk, tak na rozdíl od jiných lidí její názory a rozhodnutí nebyly prchavé. Byly stálé a málo kdy se stalo, že by byla nucena své rozhodnutí změnit. Ale když začne zas mluvit jako nějaký trénovaný voják zvedne ukazováček.* Calebe počkej, dost. Potřebné věci pro sebe a Tobiase jsem sbalila ještě ten druhý den, co jsme sem přišli a šla pro ně, abych oznámila v práci, že budu pracovat nějakou dobu z domova. Sice toho nemáme moct, ale mělo by to stačit.* poví, aby ho uklidnila, že nepůjde ven, přeci jen sledovala i internet, co se venku děje. Za život s dítětem se člověk naučí mít rychle sbaleno a zařídit si pár věcí, během hodiny ani to ne.* Ale měla bych jednu prosbu, když už nemohu ven. Využijme to k tomu, aby jsme se víc poznali. Je mi jedno jestli to budeš dělat jen skrz Tobiase nebo, že chceš. Ale já tě chci poznat i jinak než toho muže z baru.* a myslela to vážně, přeci jen o něm prakticky nic nevěděla, jen co jí bylo řečeno nebo si sama všimnula..*
*Nemůže se zbavit pocitu, že ho uvazuje k zodpovědnostem, na které on sám nestačí. Jenže si také připomíná, že k těm zodpovědnostem se uvázal sám před osmi lety a Hailey teď nedělá nic špatného, když chce, aby za jejich dítě rozhodoval taktéž.* /Jak mám rozhodovat za někoho, koho vlastně pořádně neznám, kdo vlastně nezná mě a ani mě nemusí respektovat, či mít ke mě nějakou vazbu./ *Zdlouhavě přemýšlí a přebírá si slova Hailey, nakonec však usuzuje, že dost podobný přístup je pro lovce stínů přirozený. Ani zde nemusí mít k někomu citovou vazbu, aby uznával autoritu a respektoval mentora. Hailey přikývne na souhlas, přestože má v hlavě mnoho "ale", které se ho snaží zdržet nazpět.* Dobrá, kdyby jsi něco postrádala, hlavně ať tě nenapadne odsud odejít. *Upozorní ji znovu, jelikož má skutečně strach o lovce stínů, kteří se zdají být ohroženější než civilové.* /Máme štěstí, že od Tobiase nikdo nic nechytil./ *Vzpomíná na svou nedávnou noční můru, ve které nemoc promořila celý Institut a postupně každý umíral. Zůstává pohledem na Hailey, jelikož nedokáže vyčíst z jejího tónu, jakým způsobem se chce poznávat. Nechce ji odrazovat, zároveň nemá ani pomyšlení se nechat svádět, i když to tímto způsobem nemusela ani myslet.* Nuže. *Usadí se na stůl a ruce opře do kolen.* Co bys o mně chtěla vědět. *Zkouší se být otevřený jejím otázkám, i když ji nehodlá prozradit více, než by ji navykládal zbytek Institutu. On sám však žádné otázky vůči ní nemá. Paradoxně a možná naivně si myslí, že není nic, co by o ní nevěděl, jelikož životy civilů jsou nefilim vylíčeny poměrně nudně - alespoň v porovnání s životy lovců stínů. Nemá tudíž ani ponětí, co by o ní chtěl vědět. Mnohem více ho zajímá jeho syn, ten je pro něj větší záhadou.*
Nejsi na to sám. *Připomene mu, když zas vidí ten prázdný nic neříkajíc výraz v jeho obličeji, aspoň tohle by si měl uvědomit. Ted poslední dobou docela i Hailey lituje, že neumí číst jeho myšlenky, aby dokázala říct oč vlastně jde, spíš se spoléhala na tu podobu ve tváři Caleba, kterou viděla často u Tobiase. Netušila jestli to byla starostlivost o ní nebo Institut, ale neřešila to a jednoduše jen pokývla hlavou, aby nemusela poslouchat opakování, že to myslí vážně. Nakonec i ona se po chvíli rozhodně usadit ke stolu na protější židli, aby mu viděla do tváře. Když si tak k tomu vážně sednul musela se začít smát.* Takto to nefunguje, jednoduše čas od času stravme spolu nějaký čas jako to děláš se svými přáteli a mluv se mnou. Vím, že si tady asi na slova gesta nejspíš moc nepotrpíte, ale co jsem slyšela byl jsi živé dítko jako Tobias.* věnuje mu jeden pobavený úsměv za druhým, ale pak se zarazí.* Ale přesto bych pár otázek měla. Kolik ti vlastně je let, co tvoje rodina nebo spíš přítelkyně pokud nějakou máš. Nenarušíme tim něco?* rozhodně mu nechtěla ničit život, který měl doposud. * A pokud máš otázky skrz Tobiase ptej se. A jestli bys chtěl vidět nějaké jeho fotky, když byl menší mohu ti je ukázat.* rozhodně neměla sebou album, které mu tvořila, ale měla pár fotek uložené ve svém notebooku. Musela přiznat, že vždy měla slabost pro to jak se usmíval a jednoduše ho musela vždy vyfotit.*
*Nejspíš velmi slušně přestřelil, když si myslel, že ji zodpoví pár otázek a rychle se z nějakého závazku vůči ní vykroutí. Lehce se pousměje na své sepjaté dlaně před sebou, když mu to Hailey vylíčí, jak by si to ona představovala. Něco takového si totiž on stěží při své vytíženosti dokáže představit.* /Se svými přáteli. Kdo to vlastně teď je? Poté, co jsem převzal Institut jsem nebyl v žádném baru ani Pandemoniu ani nepamatuji. Všechno je to jiné, než před třemi lety./ *Nemá čas dlouze přemýšlet nad tím, zda to způsobila Adeline, či Spolek.* Moji přátelé jsou Caroline. *Namítá bez zdráhání, zbytek jeho známých si nedovoluje zařadit do kruhu těch, kterým by se svěřoval.* A s tou se vidím na lovu nebo tréninku. Maximálně, když mi jde sníst snídani. "Uchechtne se krátce, tím Hailey vlastně naznačuje, že asi nemají žádné společné téma, kromě Tobiase. Jelikož hlídek ani tréninků se ona nejspíš účastnit nebude.* Dvacetšest. Měl jsem snoubenku, ta ale nedávno zemřela. *Jako kdyby tím vysvětloval, proč ještě není ženatý. V jeho věku je skoro každý lovec stínů již ženatý.* Moje rodina je v Idris, kde jsem byl do svých osmnácti let. /Což není žádné tajemství. Můj starší bratr Sebastian je v Radě, občas sem přijede. A Maxwell se tu potlouká kolem, jak mu ale táhne na osmnáct, dává přednost před cool bratrem lovkyním stínů. /A poflakování v restauracích, kterou Enid minule skoro podpálila. Doufám, že z něj nevyroste druhá verze mě. Má na to docela náběh./ Pokud se mě moje rodina pokusí znovu oženit, pak má manželka bude muset s Tobiasem počítat. Tady se nedá nic narušit, prostě se to stalo. *Lehce pohodí s rameny, jelikož jestli z jeho pohledu teď bude někdo něco narušovat, pak jsou to jeho vztahy mimo. Nechce se ani v nejmenším svěřovat o Adeline. Je to jediná útěcha a soukromá věc, na kterou si nechce nechat sáhnout, a samozřejmě ví, že i toto bude muset v nejbližších dnech vyřešit.* /Nechci ji to říct, co když tímhle to všechno skončí. Nechci ji ztratit./ *Na návrh o prohlídku alb se pousměje, mnohem více bych však byl u toho, když vyrůstal. Žádné vyprávění mu toto bohužel nenahradí.* To budu rád. *Kývne hlavou a zvedá k ní pohled.* Mám asi hodně otázek. Kde vyrůstal, co má rád, zda se u něj projevil Zrak a čeho se třeba bojí. Ale.. *Namítne hned, než Hailey stihne spustit.* Chtěl bych to zjistit od něj sám, časem. Pokud k tomu třeba svolí. *Lehce zvrásní čelo nad svými slovy, téměř to vypadá jako náznak nervozity.*
*Nečekala, že začne sám od sebe tak povídat a hlavně, že jí na její otázky zodpoví jen jednou větnou odpovědí. Ale více méně se rozpovídal a za to byla velice vděčná, jelikož ho tak mohla vidět z jiné stránky a víc jako člověka než lovce a bylo to velice příjemné. A tak ho nepřerušuje a jen poslouchá. Rozhodně se jí nechtělo ho přerušovat a když zničeho nic vyhrkne plno věcí skrz Tobiase musela se usmát. I když se neznali neptal se na ní a chápala to. Zajímal ho Tobias, který byl jeho synem a nyní mohl být jeho součástí jeho samotného.* Když se Tobias narodil, žili jsme na okraji NY v útulném domku, který matka zdědila po své matce. Takže je více méně štěstí, že žijeme tu. Tehdy jsem žila s rodinou mimo NY. Tobi byl vždy živé a veselé dítě, ale nikdy nedělal problémy. Chápal, že musím se bud učit nebo pracovat. Proto si myslím,že se ponořil příliš to komixového světa, díky němuž se snaží vyrůst co nejrychleji bez táty, ale on ho potřebuje, i když ti to ten malý opičák nepřipustí.* poví upřímně a když příjde na strach tak si myslela, že to bude nejspíš samota, ale jako normální dítě se bál věcí jako jiné.* Víš, někdy vlastního syna nepoznávám, jelikož má hodně věcí po tobě a začala jsem si toho všímat, když jsem tu strávila nějaký čas. Ta podoba je děsivá, ale svým způsobem i milá. Myslím, že společné téma najdete hned.* poví mile. Když se podívá na hodinky rozhodne se, že je čas jít.* Pak se zastav na ošetřovnu. Tobias už je na tom o hodně lépe.
*Po rozhovoru s Calebem dle slibu dostala pokoj, aby nemusela stále přespávat na ošetřovně, ale i přesto tam trávila čas. Jen tak mohla kontrolovat Tobiasův stav jak se zlepšuje, co víc těšila se až bude zas plný energie a bude ve své kůži. Ale už poslední dny naspala rozhodně více než ty předešlé a proto se rozhodla trochu prozkoumat více tohle místo. Přeci jen se vždy snažila zdržovat v částech, kde na ostatní lovce narazila. Nechtěla zbytečně dělat rozruch svou přítomností. Nakonec jí její kroky dovedli ke skleníku. Skutečně nepočítala, že by takové místo mohlo mít místnost plnou květin. A tak zkoumavě vešla dovnitř a prohlížela si jednotlivé rostliny dokud jí nedošlo, že tu vlastně není sama. Zvedne pohled a uvidí Caroline. Usměje se na ní přátelsky a dojde k ní.* Snad tě neruším. Všimnula jsem si, že tu je skleník. Nemohla jsem odolat.* usměje se.*
*Od knížky jí odtrhne až zvuk kroků. Zvedne pohled od stránky a usměje se na Hailey.* Ale vůbec. *Přehne si růžek stránky a zavře knihu.* A to jsi ho ještě neměla to štěstí vidět půlnoci. To je teprve nádhera. *Napije se své kávy.* Co Tobias jak je na tom? *Starostlivě nakrčí čelo. Poté si jí teprve lépe prohlédne.* /Už vypadá lépe. Nejspíš se konečně také vyspala./ A jak je tobě? *Obejme hrneček i druhou rukou a poukáže jí na místo vedle ní.*
*Jemně si konečky prstů pohrává s listy z jedné rostlin, vypadalo to na Aloe vera.*/ určitě z ní musí být dobré léčivé masti či obklady/* pomyslela si a když Caroline odložila knížku vděčně se usmála. Mohla si klidně číst dál, ale naopak se zdálo, že přeci jen její společnost nebude na obtíž. Nakonec si dovolí posadit se vedle ní a při nečekané otázce reaguje zcela přirozeně. Je na tom mnohem lépe. Ještě pár dní a měl by být pořádku. Caleb mu podával pár dní už lék a rozhodně mu to prospívá.* projede se i instinktivně vlasy rukou, když dojde řeč na ní samotnou. Chvíli mlčí, ale nakonec tiše povzdechne.* Upřímně? Nevím, cítím se zmatená a bojím se. Bojím se toho, co bude dál, když tu Tobiase nechám, ale vím,že pro něj je to nejlepší řešení. Nechci ho uvádět do nebezpečí úmyslně.* občas váhala, zda se rozhodla dobře, ale věděla, že dělá správnou věc. Přeci jen tady by Tobias měla vše co potřebuje. Bezpečí, znalost o své rase a naučil by se bránit.*
Ne vždy jsou emoce zhoubou. Jen je třeba vědět, kdy je nechat na pozadí a kdy ne. Myslím, že i přestože vypadáte, že jste to jste uměli jste zapomněli, ale spíš se občas příliš perete s emocemi, kde nemusíte. A toho jsem si všimnula za těch pár týdnů co jsem tu. Připomíná mi to chvíle, kdy se před Tobiasem tvářím, že je vše pořádku a nezaobírám se emocemi vlastními.* Poví poklidně a snažila se naopak pochopit, proč jsou takový. Ale její směr, že je tím chrání zavrtí hlavou. * Víš, neznalost je mnohdy horší než vědomí těch tvorů kolem nás. Kdybych tehdy na večeři nevěděla, že Tobias dotáhl upíra mohlo to skončit jinak, pro mě i pro něj.* přeci jen, kdyby nepochopila jeho narážku, kdo ví jestli by jeden z nich nedopadl jako svačinka, kdyby byl zle naladěn. Ale když přišla řeč na Idris zpozorní.* Co je Idris a prosím neutíkej od vysvětlení. Caleb se už jednou pokusil vyhnout odpovědi.* poví poklidně, jelikož nemá ráda, když někdo před ní něco tají Naopak vítá nové informace a rozhodně je ráda, když s ní mluv narovinu.*
To ráda slyším. *Úlevou si oddechne.* /Takže Caleb přeci jen uspěl ve městě z kostí. Nebo někde jinde? Na to se ho musím ještě zeptat./ *Pouští jednou rukou hrnek a knížku z klína odkládá na volné místečko vedle sebe.* Už se těším, až ho poznám. /Zajímá mě, jestli bude stejně tvrdohlavý jako Caleb. A jestli také zdědil jeho schopnost v boji./ *Její slova samozřejmě chápe. Ale přesto si nedokáže představit, jak se opravdu musí cítit. Ona sama nikdy nemusela mít strach o své dítě nebo přemýšlet, co pro něj bude nejlepší. S lanem se zatím ani o žádném dítěti nebavili a asi na to ani ještě hodnou chvíli nedojde, když je on v Rusku a ona stále tady.* Rozhodně tady bude více v bezpečí než tam venku. Pokud by s někdo dozvěděl, že je nefilim a navíc syn správce Institutu, mohli by ho brát jako skvělou páku proti nám. Tady se mu nic stát nemůže. /Ale přesto by neměl vyrůstat bez matky./
Já jsem ráda, že tak pohotově přišel na řešení. Vám oběma jsem vděčná Caroline.* poví jí a chytí jemně její ruku a stiskne jí krátce a pak jí opět pustí, aby jí nevyděsila jako Caleba, přeci jen se jí zdá, že lovci to mají trochu jinak než obyčejní lidé. Možná jsme navenek vypadal i stejně, ale všichni jsme byli jinak vychováni, jak se zdálo a hlavně v odlišných světech. Snažila se tvářit zcela neutrálně, ale neubrání se povzdechu.* Já vím, že tafy bude v bezpečí, proto jsem to Calebovi i tak řekla. Ale bojím se, že to bude těžké pro oba, skrz to že Caleb tuhle informaci jen tak lehce nevstřebá a Tobias je příliš tvrdohlavé a zvídavé dítě. Chci jim pomoct, aby si vytvořili vztah.. kdybych musela skrz vaše pravila odejít. Toho se děsím nejvíc Caroline, Tobias je všechno co mám.* poví upřímně. Přeci jen, ani Caleb prý neznal jak obejít pravidla a o to víc jí zajímalo, jak moc jejich zásady jsou propracované, že nemají chybu. Ano i v takovou chvíli se v ní probouzela zvědavost jiné kultuře.*
*K tomu, co jí Hailey říká se nijak nevyjadřuje. Rozumí tomu, že si Hailey myslí, že jsou takoví. Ale přeci jenom nikoho z nich nezná tak dlouho, aby to mohla tak rychle posoudit. Teď jí možná přijdou chladní nebo bez toho, aby vyjadřovali emoce. Ale kdyby s nimi pobyla o něco déle, nejspíš by zjistila, že tak tomu není vždy.* Tomu se ovšem snažíme zabránit. Spolek pro ně má přísné pravidla a porušení se samozřejmě trestá. *Chce jí jen ujistit, že to neberou na lehkou váhu, ale nebude jí tu nic vymlouvat, protože civilové tohle nikdy nemůžou pochopit. Jako lovci nikdy nebudou moci pochopit, některé jejich zákony a jednání.* /Caleb se pokusil vyhnout odpovědi?/ *Na chvíli ji přelétne hlavou, že by jí to také neměla vyprávět. Ale jestli její dítě má zůstat u nich, zaslouží si znát alespoň něco. I kdyby to bylo jen pro tuto chvíli.* Pro vás je to něco, co neexistuje. Pro nás je to domov. *Řekne stručně a dále to nechce rozebírat. Nechce říci něco, čeho by později mohla litovat. Avšak ji napadne, že o Idrisu by se mohla dozvědět i z knih nebo map, které by mohla najít v knihovně. A není bláhová, aby si nemyslela, že si už něco o jejich rase nepřečetla. Přeci jenom je tu už nějaký ten týden.*
*Trochu jí zarazí její slova a i gesto, avšak to na sobě nedává znát. Pořád je žena a tak chápe, když ze sebe Hailey nějak potřebuje dostat emoce, i když na to není tak moc zvyklá.* Mně? Já nic neudělala, všechna zásluha patří jen Calebovi. *Přesto se na ní pousměje a jen chvíli bez toho aby jí nějak přerušila ji naslouchá.* Bohužel, nemůžu ti říci, že to nebude těžké. To rozhodně bude. Avšak ne všechny začátky můžou být jednoduché. Pro nás není nikdy nic jednoduché. /A tak to prostě je./ *Ráda by Hailey utěšila, ale nechce jí lhát a malovat jí život nefilim jako něco snadného a plného radosti.* Nebude na něj sám. /A navíc je tu také malá možnost, že Spolek nebude chtít malému lovci sebrat matku./ *Na tohle nevěděla co říct. Občas si postěžovala na Spolek, ale přesto mu většinou dávala za pravdu. A rozhodně si nedovolila obcházet pravidla.* Neztratíš ho. *Dostane ze sebe nakonec, ale není si tím výrokem úplně jistá.* /Ne, neztratí. Nebude mít zakázáno jít za svou matkou. A i když tu ona nebude moct zůstat na věky, Caleb jí nebude odepírat setkání s jejím dítětem./ Naše pravidla jsou přísná. A my se jimi musíme řídit. Chápu, že ti to nejspíš připadá nespravedlivé, ale pro nás je to zcela normální. *Pokrčí omluvně rameny.* Všechno je to pro vaší ochranu.
*Víc k tomu neříká, jelikož by se ráda více naučila o nich samotných a pochopila celkově jejich podstatu. Tohle byla prostě Hailey vždy řekla nějaký názor, kde si nechala otevřený konec, jelikož nerada zaškatulkovala lidi do šuplíků ten je dobrý a ten ne, jednoduše bud si lidi sedli nebo ne. Takže nakonec věnovala lovkyni svou plnou pozornost, tudíž jí neunikne jak si jí prohlíží a nahne hlavu na stranu.* Takže něco jako jiný svět, skoro něco podobného jako tohle místo. Chápu to dobře? Pověz mi víc prosím, nechci zbytečně chodit od knihovny a budit zbytečnou pozornost.* vybídne ji mile. Byla zvědavá a to možná měli z velké části Tobias po ní.*
*Na tváři se jí rozlije o to větší úsměv.* Vy skutečně nejste zvyklí projevovat své emoce že? V tomto je Tobias díky tomu, kde vyrůstá jiný než vy. Je otevřený až někdy je to děsivé, ale určitě se mu budeš líbit. Má rád nové lidi.* a byla to pravda Tobias byl velice sociálně založené dítě a to nemluvě o tom, že brzo bude mít narozeniny. Chtěla by aby je oslavil s lidmi, kteří ho mají rádi a tim chtěla , aby i Caleb se toho účastnil. * Já vím. Ale někdy je těžké pochopit váš svět, i když o něm něco málo vím, nechápu proč se tolik straníte lidem.* Hlavně jí děsila představa, že by přišla o 7 let vzpomínek, které byly z 90% ty s Tobiasem, ale to už nahlas neřekne. Zakloní hlavu a zavře oči.* Někdy si říkám, že kdybych byla někým jiným. Bylo by to jiné.* poví tiše usměje se.* Nu dost o mně. Odkud jsi vlastně Caroline?* optá se jí.*
Jen jiná země. *Pousměje se na ní.* Není toho moc, co bych ti mohla povědět. *Touhle odpovědí si není tak úplně jistá, ale přeci jen jí nechce všechno popisovat do detailů. Přeci jen je pořád civil a čím míň ví, tím je to lepší.* Žije tam spoustu nefilim a také tam sídlí Spolek. *Dokončí a o Alicante, akademii a dalších zajímavých věcech se už ani nezmiňuje.* No ale řekni ty, odkud jsi ty? Rozená Newyorčanka? *Nedokáže moc rozpoznávat přízvuky, když nejsou opravdu do očí bijící. A tak ani nedokáže určit, odkud by Hailey mohla být.*
Nejspíš je to v tréninku. Nesmíme se nechat ovlivňovat emocemi, v boji by nás to mohlo zahubit. *Znovu si upije z hrnku, kde už nic nezůstává a tak hrneček pokládá na knihu.* Divila by ses, jak moc jsme bývali otevření. *Pousměje se nad vzpomínkami na Akademii.* /Nejsou takové děti vždycky?/ Chápu, že toho musí být na tebe hodně. A asi by i chvilku trvalo, než bys ho zcela pochopila. *Pokrčí rameny.* Proč? Už jsme k tomu tak vedeni od dětství. Víme, že vás tím chráníme. *Ruce si položí na stehna a opře se.* /To ano. Kdybys byla lovec, všechno by bylo jiné. Ale zase je možné, že bys tak vůbec Tobiase neměla./ Většinu života jsem strávila na Akademii. *Pousměje se.* Caleb ti asi říkal něco o Idris, že?
*Nakonec se rozhodla, že to nemá smysl. Víc jí nepoví a ona bude nucena zjistit, co vlastně ten Idris znamená přesněji. Ale tohle si nechá pro sebe a v hlavě jí běží menší plán, kde má vlastně začít hledat, když v tom jí položí otázku a vrátí jí zpět do reality. Semkne rty do úzké linky.* Upřímně? Nevím. Hodně jsme se stěhovali a naši se rozvedli. Chvíli jsme žila s otcem a pak matkou, která si našla novou rodinu. Pak to bylo komplikované. Máma se rozešla a tak jsme začali žít tady v NY, ale ještě před tím jsme bydleli v útulně čtvrti, když se narodil Tobias. Takže více méně ani netuším odkud jsem.* pokrčila nad tím rameny, jelikož jí to nikdy netrápilo, celý život žila bud NY nebo mimo něj, nebylo tolik míst kam by se dalo jíst za prací. * A odkud tedy jsi hmm? Určitě nejsi z NY že?* usměje se, jelikož jí neodpověděla a ona chtěla něco o téhle ženě vědět, byla milá a starostlivá. To se Hailey na ní líbilo.*
*Se zájmem jí poslouchá. Takže to bylo složité? Měla jsem to podobně. Narodila jsem v Idris, ale ani si úplně nepamatuji v jakém Institutu jsme zrovna přebývali. Ani mě to jako malou moc nezajímalo. Dokázala jsem běhat všude. *Pousměje se.* Ale pak jsem začala studovat na Akademii, takže jsem většinu času strávila tam. Tam jsem také poznala Caleba. *Na mysl jí vyvstane pár vzpomínek na jejich lumpárny. Bylo jich mnoho, ale přesto si to u učitelů pak vynahradili tím, jak pilně trénovali.* V New Yorku jsem jen pár roků. Ale popravdě bych odsud už jinam nechtěla. /Třeba do Ruska. I když bych měla být po boku svého manžela./ *Vzpomínka na lana ji trochu rozsmutní, protože ho neviděla už nějaký ten pátek a telefonáty nejsou to samé jako osobní setkání. Snaží se na to většinu času nemyslet, přeci jen, byla to její volba tu zůstat. A nikdo proti tomu nic nenamítal vzhledem k situaci, která panuje v New Yorku.*
*Pokývne hlavou, jelikož jí vzpomínky na bezstarostné dětství hodně splývali s tím co bylo potom. Věnovala lovkyni svou pozornost a poslouchala o příběhu dětský, který stejně shrnula jako ona sama. Zamyslí se na okamžik a pousměje se nad představou malé Caroline, která běhá všude možně. * Jaký jste byli s Calebem jako děti? Občas si říkám, že Tobias se vlastně podobá někomu koho ani neznám. A tak bych ráda věděla více a i o tobě.* přeci jen, pokud měl být Tobias zde, tak aspoň ví, že by se Tobias mohl otočit na Caroline, když šlo o ženský vzor. Kdyby zde nebyla, i když se snažila nemyslet na to nejhorší nebylo od věci myslet i na takové věci.*
Poznala jsem ho až o něco staršího, takže nemůžu říct jaký byl v sedmi letech. Ale rozhodně si ho pamatuju jako komika. Rád se předváděl a hrál si na hrdinu. Možná proto mě tak zaujmul. Znáš to ne? Ti největší rebelové vždy přitahují pozornost ženských. *Tiše se zasměje.* Byl trochu flegmatický, takže moc neřešil tresty za porušování pravidel na Akademii. Za to já jsem z toho bývala více ve stresu. Vzpomínám si, jak jsem po něm jednou něco hodila, ani už nevím kvůli čemu jsme zase měli průšvih, a omylem to vyletělo z okna. Pak mě to tedy přešlo a nemohli jsme se přestat smát. *Ráda vzpomíná na tyhle roky. Byly to jedny z těch nejlepších. A Caleb se tak stal jejím celoživotním přítelem, na kterého se může kdykoliv obrátit. I když to moc často nedělává.* Každopádně teď je samozřejmě mnohem víc zodpovědný. Přeci jenom by nesvěřili Institut někomu, kdo by se o něj nedokázal postarat. *Pak se vrátí ze svých vzpomínek zpátky do reality.* Jak vy jste se vlastně seznámili? *Caleb jí o jejich seznámení nic neřekl a ani se v té chvíli ptát nechtěla. Avšak teď byla zvědavá.*
*Musela se začít široce usmívat, jelikož jí to velice připomínalo Tobiase.* Myslím, že tu hru na hrdinu má po něm. Tobi je veselé dítě a na svůj věk až moc chytrý ví věci, které kolikrát si myslím, že ještě neví. A hlavně je paličatý a občas i menší útěkář. Naštěstí se nikdy nezatoulal daleko, ale na 7 leté dítě je dost rychlý.* musela přiznat, že občas mu nestačila, jelikož měl více energie než ona nebo její matka. Úsměv na tváři ji lehce ztuhl a pozorně se na ní podívala. Chvíli váhá, zda to říct nebo ne, ale nakonec se rozhodne jí to povědět.* No, tehdy jsme byli s přáteli slavit konec školy do zdejšího baru a jelikož jsme měli pár přátel opili jsme se. A v baru jsem narazila na Caleba, také na tom zrovna nebyl nejlépe. Ale díky jeho nezvyklému chování mě zaujal byl jiný než ti muž kolem mě. Pak více méně padá vše do mlhy. Byla to jedna noc, která se stala osudnou a i přestože to bylo těžké nelituji. Tobias mi ukázal život jinýma očima, možná kdybych děti měla později tak bych žila jiný život, ale nebyla bych to já. To on mě naučil být silnou a až ted jsem přestala utikat před minulostí. Hlavně Tobiasovi to dlužím, nemohu mu říkat věčně, že táta s námi být nemůže, jelikož má hodně práce nebo jiné vymluvy. Nikdy jsem mu neřekla, že nevím, kdo je jeho otec. Promin, moc povídám.* omluvně se kní podívá a začne si pohrávat s konečky vlasů, přeci jen v přítomnosti Caroline nedokázala byt tak chladná jako když šlo o Caleba. Z ní vyzařovala silná aura mezitím, co Caleb přímo volal o pomoc, když viděla jeho zmatenou tvář. *
Přeci jen mu v žilách koluje andělská krev. A jeho táta je dost schopný lovec stínů. Nedivila bych se, kdyby Tobias kráčel v jeho šlépějích. To že je rychlý je jen dobře. *Pousměje se a poté zaznamená na její tváři změnu. Rozhodí jí to a začne se sama sebe ptát, jestli tu otázku vůbec měla pokládat. Na to však se Hailey rozhoupe a začne jí vyprávět historku o jejich setkání. Ale vůbec ne. Ráda si tě poslechnu. *Přátelsky se na ní usměje.* Rozhodně silná jsi. To můžu potvrdit. Už jen to, že jsi nás vyhledala a teď to dlouhé čekání a krutá nevědomost ukazuje, že jsi silná osoba. Obdivuji tě, že jsi to takhle dlouho zvládala. Přeci jen, osm let není málo. A jestli vyrůstal bez mužského vzoru. *Odmlčí se a najednou zjistí, že už je dost hodin a ona musí jít na hlídku.* Omluvám se, ale musím se jít převléct na hlídku. *Pomalu se začne zvedat a do ruky bere knihu a šálek kávy.* Každopádně Hailey. *Řekne ještě než se vydá dolů po schodech. Pokud budeš něco ty a nebo Tobias potřebovat, stačí říct. Nebo kdyby sis potřebovala třeba jen popovídat. *Usměje se na ní. Můj pokoj je číslo 4. *Poté se otáčí a vydává se do svého pokoje, kde se převlékne do zbroje. Cestou ven ještě zajde do zbrojírny a pak vyjde do rušných ulic New Yorku.*
*No možná jako lovci mu to přijde vhod, ale rozhodně ted to nebylo nic moc. A co vcí, že začínala na tomto místě povídat o svém životě také dost svědčilo o tom, že přestává utíkat před tím co bylo a naopak se všemu staví hrdě čelem, at už je pravda a minulost kdoví jak těžká. Při jejím přátelském hlavu se jemně usměje krátce a složí své ruce do klínu v poklidném gestu.* Vyrůstal, ale rozhodně není od věci, aby ho v tomto věku měl, kdy se formuje stále jeho osobnost. A budu ráda, moc děkuji. At ti uteče obhlídka.* rozloučí se s ní. Ještě chvíli zůstává ve skleníku, pak se vydá na ošetřovnu.*
*Kradla se jako obvykle chodbami institutu. Co víc byla vděčná, že s ní přes noc Caroline zůstala na ošetřovně a dopřála jí krapet odpočinku. Ale ráno jí tu však nenašla a tak zvědavě zamířila do částí, kde měli být nejspíše pokoje, jelikož dveře byli očíslovány.*/ Vím, že bych tu neměla být, ale nedokážu sedět a jen čekat./* pomyslela si, když sahala po klice dveřích, ale však jí prvně napadne zaklepat. Netuší, proč šla k těmto dveřím, ale jestli se za nimi zjeví Caleb bude to ještě divnější. Ale přeci jen tak nějak doufala, že tam bude. Nikoho kromě něj a Caroline v Institutu neznala.*
*Poklidně leží na lůžku ve svém pokoji, který je jeden z největších v Institutu. Většinu jej stejně zabírá výzbroj, která je vyskládaná kolem krbu. Kromě postele, skříně, krbu a otomanu, na kterém leží přehozená prošívaná béžová deka s hromádkou knihu, tu nic jiného není. Nebýt koberce pod postelí, pokoj by vypadal velmi prázdně, téměř jako kdyby tu nikdo nebýval. Spí již několik hodin, proto ho klepání přeci jen probouzí.* /Co zas./ *Lehce si vyčistí hrdlo chraplavým odkašlání a posadí se na postel.* Ano? *Protře si dlaněmi tváře a prohrábne si i vlasy. V té chvíli má možnost si prohlédnout to samé zmuchlané triko, které již nosí třetí, možná čtvrtý den. Z kalhot si nesundal ani bandáže s dýkami.* /Potřebuju sprchu./ *Dobrá zpráva je, že se alespoň zul.*
*Opatrně chytí klidu a otevře dveře. Nakoukne dovnitř, kde spatří Caleba v tom stejném oblečení jako včera snad i předevčírem. Opatrně vejde a zavře za sebou dveře oproti včerejšku vypadala dost lépe hlavně protože byla učesaná oblečení do šedého tílka a přes ruce měla tmavě zelený Gargiden, ano skutečně měla zelenou ráda a hlavně podtrhávala barvu jejích vlasů. A k tomu všemu černé upnuté jeany.* Nevypadáš dobře něco sebou nesu.*poví a dojde k němu s malým talířkem, kde byl velký sendvič.* Měl by ses najít a myslím, že i převléct. A ještě jednou děkuji, co pro Tobiase děláš.* poví poklidně a položí talíř na stolek vedle postele a poodstoupí. Opatrně přejde k oknu, kde se opře o parapet.*
*Zvedá hlavu krátce poté, co se dveře otevřou, a zamžourá na Hailey, která si k němu blíží.* /Jak dlouho jsem spal? Kolik je?/ *Ohlédne se za sebe k okno, ale tam je úplně černo, pouze světla New Yorku mu svítí do pokoje. Natahuje se po flašce s vodou, kterou si nechal včera večer u postele, a pořádně se z ní napije.* Díky. *Podívá se na sendvič vedle sebe a zašroubuje láhev. Ještě stále se pořádně neprobral, aby vstal na nohy, spal opravdu dlouho, což se na něm podepsalo. Vypadá sice odpočatě, ale stále se cítí unavený.* Je to moje práce. *Sklání si k bandážím na nohou a povoluje těsnění. Lze těžko vyčíst, zda to říká z toho důvodu, že je to opravdu jeho práce jako lovce stínů, či se snaží nějak dohnat posledních sedm let, kdy se chlapci nevěnoval. Bandáže s dýkami padají na zem vedle bot.* Mlčenliví bratři mi něco dali na vypálení ichoru z Tobiasovy krve. Už jsem mu to dal. /Můžu teď jen doufat, že se to tím i zastaví a nebude šířit./ Zítra ráno to bude potřebovat znovu, nechal jsem to v té levé skříni, aby se k tomu sám nedostal. *Na sendvič se nedívá, dokonce ani nepociťuje hlad. Zní jako kdyby podával hlášení, koneckonců tak je na to navyklý.* Když to budeš otevřít, musí ti to někdo otevřít s runou. /Tedy doufám, že tam nikoho jiného nenapadne lézt a chlastat to./
*Zvedne ruku, aby ho zarazila.* Nemusíš mi to říkat, jako kdybych byla.. Lovec. Ale děkuji jsem ráda, že mu je líp a také tak vypadá. Už spí bez bolestí. Sice mu bude trvat než se plně zotaví, ale bude na tom líp díky tobě.* usměje se na něj vděčně, jelikož tohle byla snad první noc, kdy Tobias konečně spal klidně a neblouznil. Prohlížela si Caleba když odhodil kus zbroji na zem musela se tiše zasmát.* Dobře, tak ted to vysvětluje i to proč Tobias, když je unavený odhazuje kusy oblečení, když se má jít vykoupat. Jste si víc podobní než se zdá.* poví s upřímným úsměvem na tváři a nervozně si skousne ret.* Tobias tě má za super hrdinu a proto prý s námi být nemůžeš, nikdy se nezlobil na to že tu nejsi. Ale sama vím, jak moc tě touží poznat. Tedy pokud si to přeješ, chtěla bych, aby si byl u něj když se probudí.* vážně tím myslela, že když bude chtít se podílet na jeho výchově nebude mu bránit, nechce a nikdy nechtěla.*
*Ohlédne se za ní, když zmíní, že není lovec stínů. Jako kdyby si to snad chtěl i ověřit. Je to však jen jeho rozespalostí, že si plně neuvědomil, kterým věcem ona nerozumí. Mlčky přikývne na souhlas a odepne ze stehna druhou bandáž, kterou rovněž nechá padnout na zem. Nesleduje, zda se Hailey na něj dívá. Když však nadhodí, že si mají být podobní, cukne mu koutek do levé strany a sáhne znovu po lahvi s vodou. Včas se ale odtrhne, než mu zaskočí po slovech, které Hailey vypustí.* /Superhrdina?/ *Pokud ho doposud neprobrala voda, tak Hailey to zvládla na jedničku.* Moment.* Vrtí hlavou a lahev znovu šroubuje, načež vstává a postaví se čelem k ní.* Tohle. Tohle by nemuselo mít dobré následky. *Navzdory své ipulsivitě, tady vidí jasná pravidla a důsledky, které by tyto kroky zapříčinily. Možná k tomu i napomáhá jeho strach, že už nyní jako otec selhal.*
*Nečekala, že mu zaskočí, proto k němu přišla, aby ho poplácala mezi lopatky, ale jak se zdálo zvládl to sám aniž by se udusil a oddechla si. Došla k němu a dřepla si před něj a lehce si podepřela bradu, zavrtí hlavou.* Není se čeho bát. Je dítě a má bujnou fantazii. Už hodně krát jsme mu vysvětlovala, že tatínek s nemůže tu být ne že by nechtěl, ale protože nemůže. A že ho máš rád a budeš, když se poznáte. Nikdy jsem neřekla, že si superhrdina, ale on myslím, že tím snaží omlouvat ten smutek, že narozdíl od jiných dětí nemá tátu jen mámu. Ale i když je dítě je chytrý, když s ním budeš jednat bez lží a řekneš mu pravdu pochopí to, ale ovšem musíš brát ohled na to, že je to 7 leté dítě. Takže když mu řekneš o nadpřirozenu nebude si myslet, že je to pohádka, čtu mu o nich odmalička. Bere to jako něco normálního.* poví poklidně, i když občas měla obavy skrz to, že si našel přátelé i mnohem starší a co víc posledně jí ke stolu dovedl upíra, to skoro nerozdýchala.* A promin vím, že tě to děsí. Mě ale také, celých 7 let jsem nemluvila o tom co se stalo nebo co bych si pro Tobiase přála vyhýbala jsem se tomuhle tématu a ted to ze mě sype já vím, promin.* sama netušila proč tolik mluví, ale když šlo o syna mohla se o tom bavit neustále.*
*Nechce ji přerušovat, jelikož se to nesluší a také si možná chce vyslechnout, co vše mu chce říct. Jenže také cítí, že směřuje konverzaci úplně jiným směrem, než co ji chtěl vysvětlit. Alespoň se mezitím zaměstnává úklidem těch dýk, které ponechal na zemi. Odkládá je k ostatní zbroji, kterou má však pečlivě složenou. Když Hailey domluví, tak ještě chvilku mlčí a přemýšlí, co jí má na ten výčet odpovědět. Minimálně je vděčný, že nečelí negativní kritice, i když ji každou chvíli očekává.* Nemusíš se omlouvat. *Začne nejprve, když zbroj poskládá a přejde k parapetu, o který se zády opře.* Ale jde tu o něco úplně jiného. *Zakládá ruce na hrudníku a nohy kříží v kotnících před sebou v ležérním postoji.* Nechci nic z toho, co jsi teď řekla, znevažovat. Ale my... *Utne oční kontakt a hledá nějaký bod v místnosti, který by mu pomohl se soustředit.* Moje komunita má přísná pravidla. /Jak to mám vysvětlit, aniž bych ji něčím naštval./ Chci říct... Když se o něm někdo dozví, že je moje krev, že je nefilim, ve dvanácti ho označí runou a naverbují do Akademie. *Zkouší se vcítit, jak to asi musí znít civilovi, ale vypadá jako kdyby ho to samotného frustrovalo.* Hailey, tady jsou přísná pravidla. /Jako jedno primární, že se tohle ani nemělo stát./ Neexistuje u nás, že by dítě bylo civil a nefilim. *Téměř jí naznačuje, že by bylo rozumnější, aby chlapec nadále nevěděl, kdo je jeho otec. Může tak vypadat jako zbabělec, že ho možná ani nechce poznat, částečně z toho obavy i má, ale spíše se obává toho, co by nastalo, kdyby si ho Hailey chtěla odvést domů poté, co se o něm Spolek dozví. Když si uvědomí ten pocit, že by na to nakonec přistoupila a vychovala ho jako civila bez jeho vědomí - ten pocit, že by někde měl své dítě a nevěděl, svírá mu to hrudník. Nicméně cítí zodpovědnost nechat v tomto rozhodnout Hailey.*
*Chvíli sleduje jak uklízí dokud se neposadí na okraj postele a nezírá do prázdna.* Calebe víš... Když jsem sem přišla tak nějak jsem tušila, že bud odejdu s Tobiasem domů nebo ho budu nucena ho tu nechat. Ale je pozdě Tobias je tu, kdo ví kolik lidí už o něm ví. Vždy jsem se snažila Tobiasovi zajistit to nejlepší a proto chci, aby se sám rozhodl čím chce být. Jestli civilem nebo lovcem. Ale to znamená, že oba budeme muset něco obětovat. Nechci, aby ho jeho neznalost ohrozila jako ted. Mohla jsem o něj přijít, kdybych sem nepřišla. Bylo to děsivé pomyslet na to, že by umřel vic než to, že bych o něj mohla přijít..* poví a lehce si promne oči, jelikož měla trochu nakrajíčku, jelikož poslední době měla pocit, že nic nedělá dobře. Skutečně něvěděla, co má dělat, ale nechtěla ani za jednoho z nich rozhodovat.* Mám jednu otázku, když s Tobiasem odejdu a nebude označen runou, co s ním bude. A hlavně bude v bezpečí?* to bylo jedné, co jí zajímalo, kdyby to znamenalo ohrozit jeho bezpečí nebyla by sobecká přeci jen je jediné, co má.*/ Co mám dělat sakra dělat a neříkej, že to všechno na mě! Tentokrát už ne./* pomyslí si, začínala z toho všeho ztrácet půdu pod nohama.*
*Přikývne hned poté, co nadhodí, že už o tom nějací lidé ví.* /Mlčenliví bratři někdy nejsou úplně mlčenliví. Zatím mě ale Spolek nepředvolal, mám ještě nějaký čas tohle vyřešit./ *Vidět ji rozrušenou mu rozhodně nepomáhá. Má nutkání se vedle ní posadit, vzít ji za ruku, kdyby ji to mělo utěšit. Jenže ten odstup, který si od ní chce udržet, mu to nedovolí.* /Kdyby ho tu nechala, jsem schopen se o něj postarat?/ Je pitomost přemýšlet nad možností, že bys ho tady teď nechala. Je ještě malý, nepochopil by to. *Zavrtí hlavou, tuhle možnost chce vyloučit v zájmu chlapce.* Když se narodi lovec stínů, mlčenlivý bratr, či železná sestra provádí rituál, který dítě právě ochrání před démonickými vlivu a možná i tímhle, co se teď stalo. *Pohodí rukou směrem ke dveřím.* Což neznamená, že ti to chci vyčítat, je to prostě fakt. /Nemohla o tom vědět, naštvaný mohu být jen na sebe, že jsem tohle dopustil./ Pokud opustíte Institut... *Zhluboka se nadechne, jako kdyby ho to tížilo.* Nemohu zaručit, že ho Spolek nevystopuje. Nebo že si ho nenajde něco jiného. Teď se dostal do styku s menším vzorkem magie a démonickou nákazou. Neměl po narození rituál a nemá ani runy, které by ho chránily. Já tě tady nechci strašit, Hailey. *Zkouší situaci trochu uklidnit, sám si uvědomuje, že ačkoli říká fakta, stále ji asi moc neutěšuje.* Mohu ti jen zaručit, že Institut je nejbezpečnější místo v New Yorku. *Ohlédne se za sebe do okna a poté zase nazpět.* A pokud to smím konstatovat; asi bych nenechal rozhodovat sedmileté dítě o tom, co chce. /V sedmi letech jsem chtěl pozabíjet všechny démony a Morgensterna. Kdyby mě matka nechala, asi bych už tady nebyl./
*Projela si unavené rukou vlasy a povzdechla si, skutečnost, že byl k ní upřímný jí sice moc nepomáhala, ale bylo to rozhodně lepší než, aby jí tady něco nalhával.* Dobře.. tak k tomu rozhodnutí, nemyslím ted, chtěla jsem at se rozhodne, kdy mu bude 15 či ně víc, ale pokud mi tu říkáš, že runy dávají ve dvanácti moc na výběr nemá. A rozhodně není ani moudré odejít, ne po tom, co se stalo. Pracuji skoro ted furt, aby měl vše co potřebuje a občas začínám mít pochybnosti, jestli má matka bude stačit na živou povahou Tobiase, Calebe.. Nešlo by nějak zařídit, aby jsme oba mohli zůstat v institutu? Ovšem vím, že to zní šíleně, ale nejsem hloupá, abych Tobiase poslala zpět ven ne, když poslední době začal i venku utíkat a zajímá se o bytosti, které by měli raději zůstat v hrobě..* zamumle to poslední potichu, ale rozhodne to myslela vážně. Právě ted jí docházelo, jak bylo pošetilé utíkat před budoucností, jež má chlapec před sebou a bylo na ní, co ted udělá a hlavně viděla ty nepatrné náznaky úsměvů či zajmu v očích muže, jehož vlastně ani pořádně neznala, ale nemohla mu to udělat ne po tom, co tohle všechno na něj vychrlila.* Já ho nemohu vystavit ttomu všemu venku, když ani 7 let neví, co je zač Calebe prostě už takto dál nemohu. Když ani já sama nejsem schopná říct, co lovci jsou zač. Na othle sama stačit nebudu prosím..* šeptne tiše a ohlédne se po něm.*
*Náhlý příval slov ho přiměje nasadit opět soustředěnou tvář vojáka, načež se zaměřuje na to, aby nevynechal ani jedinou informaci. Sice je zvyklý, že ženy toho namluví tolik, ale zdá se, že u civilů to platí dvojnásob. V tu chvíli si vzpomene na Alice, a i na to, jakým způsobem si chtěla povídat ona.* /Idiote, soustřeď se./ *Promne si kořen nosu a letmo přikývne.* Pokud si to přeješ, zařídit to mohu. Ale asi se nevyhneme nějakým překážkám. *Nadhazuje přímo, nechce chodit dlouho kolem horké kaše.* Za prvé. Budu muset nahlásit, že tu mám dva nové lidi pod ochranou. Problém s tím nebude, jen... Možná půjdu před výslech a bude se rozhodovat, co udělají s tebou. /Načež už vidím spokojený ksicht mého bratra, který vidí, že jsem zase v problémech./ Tobias je lovec stínů, tam je to pro ně rozhodnuté. Ale ty jsi civil a ti nemohou vědět, co se venku doopravdy děje. /Nejde vlastně tolik o něj, ale o ní. Spolek bude chtít odstranit pochopitelně jí./ *Pomalu se odlepuje od parapetu, když ji vidí v rozpacích, a usadí se vedle ní, ruce sepjaté před sebou.* Jestli ti mohu něco obstarat, přinést. Jestli vám něco chybí, tak stačí říct.
*Nevědomě začne si pohrávat s přívěškem na svém krku a přemýšlí nad jeho slovy, chvíli mlčí a bedlivě se snaží pochopit a přehodnotit, co jí říka. Ale výsledek byl stejný, Tobias tu musí zůstat.* Ano přeji, přemýšlela jsem nad tím tu noc, co jsem moc nenaspala. Výsledek je i ted stejný Tobias musí zůstat tady.* uzavře tuhle část, jelikož vždy si za svým rozhodnutím stála a hlavně se takové situace snažila řešit vždy v klidu a nikdy ne zbrkle. Když přišlo na problém týkající se jí vydechla a zaklonila hlavu.* Pokud je to takový problém zůstala bych tu jen do doby než by nastoupil na Akademii. Myslím si, že tohle by mohlo vyřešit hodně. Pokud to znamená, že bude bezpečí pak vše co bude potom je jedno Calebe.* i když se jí to těžko říkalo, byla to pravda a ona to musela říct. Nikdy nechápala, kde bere tu sílu to říct v klidu a nebrečet přitom jako malá holka, vlastně kdy naposledy brečela bylo, když se Tobias narodil od té doby si slíbila, že už nikdy. Pak, ale pohlédne na něj jako kdyby dostala nápad, však jediné, co se pod tímto výrazem schovávalo byla otázka.* Tehdy ses zmínil, že tohle místo by civil vidět neměl a ptal ses na mou rodinu, je možné že vlastně máš podezření, že nejsme tím čím jsem nebo by to mohlo stačit k tomu, aby byl důvod proč bych tu měla s Tobiasem zůstat?* optá se ho. Doufala, že tohle aspoň bude záminka tomu, aby měl důvod na nějaký čas jí zde dovolit být.*
Teď tu určitě zůstat musí, dokud mu to nezmizí z těla. *Přitaká k Hailey s lehkým pokývnutím.* /Tedy doufám. Měl bych ji říct i o té druhé části této léčby? Možná jsou to jen plané obavy, moje pitomá domněnka, která by jen šířila paniku. Ale lovci stínů se už něčím podobným museli léčit./*Podmračeně civí před sebe a když uslyší, že je jí jedno, co se pak stane, tak se lehce předkloní a sklopí pohled do země, načež se lokty opírá o stehna.* Pak se stane nejspíš to, že ti Spolek nechá vymazat paměť. V tom lepší případě. V tom horším ti nakecají do hlavy pitomosti a nakonec zemřeš./ *V této chvíli lehce filtruje své myšlenky, nemá za to, že by měla slyšet úplně všechno o lovcích stínů. Ne tak náhle, když ještě před chvilkou byla tak rozrušená.* Už si nevzpomínám, jestli jsem se tě ptal na rodinu. Spíše jsem se ptal, co jsi zač. Jestli jsi vlkodlak nebo neoznačená nefilim na útěku. Protože.. *Zhluboka se nadechne a vjede si rukou do vlasů.* Před těmi osmi lety jsem měl problémy, pil jsem... ale stýkat se s civily je zakázané. *Je téměř znatelné, že se mu těžko s tímto svěřuje cizí osobě. Nicméně si uvědomuje, že jí dluží vysvětlení. Zkrátka jsem nechtěl věřit, že jsem tenkrát zašel tak daleko, abych nevěděl, co dělám. /Že jsem ztratil kontrolu a porušoval Úmluvu./ A proto jsem hledal způsoby, jak se co nejdříve uklidnit. Říkal jsem si,,Institut nemůže najít jen nějaký civil, musí to být lovec stínů nebo vlkodlak." Ale pak jsi řekla, že tě navedla čarodějka. *Rozhodí lehce dlaněmi v gestu a pohodí rameny.* Věc byla uzavřená.
*Kousne se do rtu a smutně se na něj podívá. Pokud se sto stane, tak to zvládne musí.* V tom případě tě bude potřebovat víc než chceš Calebe, bude potřebovat otce at se ti to bude líbit nebo ne. A potřebuje ho i ted.* poví tiše, sice ho vychovávala celých 7 let, ale jako každý chlapec potřebuje pravý mužský vzor. Zhluboka se nadechla a vydechla, aby uklidnila svůj hlas a lehce se usmála.* Někdy si říkám, že by to bylo lehčí, kdyby vše bylo jinak. * šeptne tiše a projede si zas nevědomě rukou své rudé vlasy, když jí začal líčit své problémy pohlédnula na něj a váhavě se dotkla jeho ramene.* Myslím, že ani jeden z nás neměl ten večer světlou chvíli, ale jedno mohu říct. Byl si jiný než lidi, které jsem kdy potkala. A i přestože mi tohle vše změnilo život nelituji toho, Tobias je.. to nejlepší, co mě mohlo potkat. Děkuji.* poví a vyvede ho z omylu, že by mu měla vůbec za zlé, co se tehdy v tom baru stalo, možná na začátku ano, ale ted už ne.* Kdybych byla jedna z těch věcí jak říkáš, možná by bylo vše lehčí.* vydechne a zakloní hlavu, zavře oči a tiše dýchá. Tohle byla její hranice, neměla další otázky. Všechny je vyčerpala.*
*Navzdory tomu, že se snaží tvářit nad věcí jako vždy, momentálně se sotva drží.* /Potřebovat otce? Já ani nezvládnu řídit Institut./ Hailey, tohle všechno je. Moc předčasné, řekl bych? *Nejistě se jí to pokusí vnutit, nechce ji naštvat.* Já na tohle nejsem připravený, sotva jsem se měl ženit, ani na to jsem nebyl připravený. *Zkouší ji udělat lehký obrázek o tom, jak se staví k zodpovědnostem, které netýkají chodu Institutu a boje, ve kterých naopak obavy nemá.* Tím nechci říct, že vycouvám. Jen. Jen potřebuji trochu času to vstřebat. A Tobias nejspíš také. *Skloní hlavu na své sepjaté ruce před sebou, nepatrně se sebou cukne, když pocítí dotek na svém rameni. Ale neuhýbá, je to pouze reflex lovce stínů, není na toto zvyklý. V rámci vší absurdity ho její slova donutí se usmát, skoro snad i pocítí, že se mu na vteřinu zamlžily oči, ale mrknutím hned vše zaplašil.* Ještě stále přespáváš na ošetřovně? *Narovná se v zádech a pohlédne na ni zpříma.*
*Nemusel být trénovaný lovec stínů, aby viděla jak to jím vše zamávalo. Ale to, že se bál bylo normální. Tentokrát je však ona, kdo ho přinutí konečky prstů se jí podívat do očí.* Dost, nikdy nejsme a nebudeme připravení na to být, rodiči,sourozenci či cokoliv jiného. Všechno tohle se musíme nauč a věř, že i já se bála, ale prosím věř mi. Pomohu ti s ním vybudovat vztah nebudeš na to sám. Ale pokud tu má zůstat nemůžu mrhat časem, když nevím kolik ho budu mít já, pokud už o mě ví. A je pochopitelné, že ten čas potřebuješ a o Tobiase se neboj. On..to vnímá jinak než ty. Víš on touží po tom mít tátu, ale nikdy si nestěžoval na to že nikdo takový v jeho životě není. Ale, když něco chce neřekne si o to jen tak nikdy.* poví tiše a stáhne ruce do klínu na to znala svého syna až moc dobře a co víc každý den v jeho očích viděla naději, že uvidí svého otce. Ale to mu říct nemohla. Nad jeho další otázkou zamrká.* Ehm...jo. Doma se bez něj nevyspím a tady jse mu blíž..* usměje se lehce, ta malá blondatá opička jí skutečně chyběla. Přeci jen byla zvyknutá, že jí ráno budil nebo občas spal vedle ní.*
*Z nějakého důvodu ten oční kontakt neudrží dlouho, zřejmě není natolik vycvičený, aby obstál v takovýchto chvílích.* /Takovou vstřícnost jsem nečekal./ *Netuší, co ji k tomu má říct více. Důvěřovat cizí lidem nemá problém, ale v tomto okamžiku už to nejsou věci, které se týkají jen jeho. Týkají se jeho dítěte, jeho zodpovědnosti, což teď těžce nese na bedrech. Možná ho jen nechci zklamat. Nerad plním očekáváním druhých, spíš to asi neumím. *Nerad propadá pesimismu, není to jeho silná stránka, v takové věci se zkrátka neumí pořádně semknout, i když mu Hailey dodává značnou podporu.* /Alespoň mě nehodila přes palubu, měl bych to o dost těžší./ Udělám maximum. *Uzavře tu celou věc, nic více na to říct nemůže, jelikož se o méně nepokusí už jen z toho důvodu, že pro lovce je rodina základem a i on v to vyrůstal.* To jsem nemyslel, rozhodně bych tě neposlal k sobě domů. *Zavrtí hlavou a podívá se na své dlaně.* Spíš jsem si myslel, že bys tu měla mít vlastní pokoj. Je jich tady dost. *V tu chvíli se ohlédne za sebe na svou rozestlanou postel.* Jestli chceš, můžeš se dnes vyspat tady. Já asi stejně půjdu uklidit zbrojnici, pak se půjdu podívat z Tobiasem. /Ještě před tím si musím fakt hodit sprchu./Když si budeš potřebovat dojít pro věci domů, půjdu s tebou. *Zvedá se z postele, už tu proseděl notnou chvilku a vlastně s ní prohovořil celou noc.*
Víš, i když to bude divné. Ale oba se máme stále co učit. My učíme Tobiase a on nás, více méně jsme v tom všichni spolu. Možná každý uklouzneme, pohádáme se nebo zklameme, ale to krásné na rodině je to, že pro nás není důležité, aby jsme plnili pouhá očekávaní, ale byly tu jeden pro druhého Calebe. Já pevnou rodinu neměla a rozpadla se, ale díky tomu vím, že rodina je něco, co ti nikdo nenahradí.* poví a pousměje se, možná tohle civilé chápali víc než lovci, rodina nebyla jen pouhé přežití a nová generace, rodina byla něco, co nejde v životě nahradit něčím jiným nebo jen tak zaplnit prázdné místo závislostí. Nakonec celou debatu ukončil a ona si neodpustila do něj svým ramenem šťouchnout.* Probůh, vždyť bojuješ kdo ví s čím a tváříš se jako kdybych před tebe postavila monstrum.* usměje se na něj povzbudivě a pak je přikývne na jeho slova, když jí informuje, že kdyby něco půjde s ní, ale na uklid zbrojnice se zamračí.* Ne, dnes ne. Myslím, že ten nepořádek ještě chvíli vydrží. Bud s Tobiasem, já budu muset ještě dohnat práci z předchozího dne, takže budu klidnější, když tam budeš sním prosím.* poví mile a zvedne se a dá se na odchod.* Uvidíme se na ošetřovně a možná by ti sprcha a čisté oblečení neuškodilo. Starej se o sebe pak o maličkosti.* poví a s tím opustí místnost.*
*Uslyšela kroky a hlasy. Jeden z nich patřil Calebovi, ale ten druhý neznala. Byl dívčí. Přeci jen procházka chodbou asi nebly dobrý napad, aby přišla na jiné myšlenky. Když neustále každých 10 minut chodila kontrolovat Tobiase. Opatrně dojde ke dveřím knihovny a zaklepe na ně, aby věděli o její přítomnosti. Nerada ruším.. Ale chtěla jsem se zeptat zda je něco nového. Nebo jestli s něčím nemohu pomoct.*optá se tiše, bylo vidět, že za včerejší noc moc nenaspala, ale nedala nic zdát a pokývnu dívce na pozdrav.* Jsem Hailey.* tiše se pohledem rozhlédne kolem, musela uznat, že knihovna byla užasna. Byla v dobrém stavu a pravidelně opečovávaná jak se zdálo.*
*Jeho poznámku o mrtvé snoubence, radši ani nekomentuje.* /Nedivím se, jestli jsi byl takhle okouzlující i před ní. Tak alespoň jednou si ten dojem udělat musel. *Řekne s náznakem sakrasmu.* /Doufám, že jsi jen nedojímal moc ženských, myslím, že teď bohatě stačí jedno dítě v Institutu./ *Oddechne si.* Dobrá, něco tu musí být. *Zamumlá spíš pro sebe. Když uslyší klepot, hned se otáčí. Prohlédne si zrzavou dívku.* Vypadá to, že Caleb tehdy měl svůj typ na ženský./ Caroline. *Pousměje se na ní a neujde jí, že dívka vypadá vyčerpaně. Nejradši by jí poslala se trochu vyspat, i když chápe, že s nemocným dítětem, v poslední době nemá úplně klidné noci. Přesto mlčí a nechá rozhodnutí na Calebovi.*
*Zvedá hlavu ke Caroline a nevesele mu zacuká koutek do strany v náznaku slabého úsměvu.* /Netuším, jestli jednou. Nejspíš se mi to stává čím dál častěji. Stárnu?/ O nějakém čarodějovi, který ještě nemá čip v krku, aby nás zavrhl, nevíš? *Sklání se nad mapou New Yorku, která je z části popsaná jeho rukopisem. Jsou tam poznámky od sídlišť upírů po stanici vlkodlaků, jejich cvičiště, roje démonů a také, kde se nachází ti známější čarodějové newyorských čtvrtí.* Tím, že jsme sami, jsem chtěl naznačit, že nemůžeme čekat pomoc od víl ani čarodějů, když je čipujeme jako to dělají civilové u psů. *Poznamená nad mapou a vyřazuje čaroděje, které již očipovali, a ty čaroděje, kteří už dávno v New Yorku nejsou.* /Potřebuji novou mapu./*Obrací zrak ke dveřím, kde stojí Hailey, a zatěká pohledem mezi oběma ženami, načež se opět skloní na mapu, kde nemá ani jedno vodítko k čarodějovi bez čipu.* /Pomoc. Ano. Mohla bys uvařit?/ Nového toho moc nemáme. Víme jen, že potřebujeme zastavit šíření ichoru v jeho krvi. Prostupuje pomalu, ale bude se to zhoršovat. *Nalistuje v tmavomodré, velmi staré knize část o infekci démonickou krví. Když se do otevřené ráno dostane ichor, musí se dostat co nejrychleji z těla ven. Nevíme, jak se tam dostal. Pokousaný opravdu nebyl. Ale je tam. *Sklání se nad hlavou a neuvědomuje si, že nejde úplně do hloubky. Možná, že kdyby přišel na to, jak se chlapec nakazil, pomohlo by to i rozluštit, jak ho z toho vyléčit.*
Těší mě Caroline.* věnuje jí krátký úsměv a rozpuštěné vlasy si stáhne do drdolu, aby aspoň trochu působila upraveně ve svetru a jeanech. Nakonec dojde k nim a při jeho slovech jen zvrásčí obočí. To jak to říkal měla pocit, že by k tomu potřebovala školu genetiky ani sama netušila co ten ichor znamená přesněji. Povzdechne si.* Takže jednoduše potřebujeme najít něco, co tu věc vyplaví z těla nebo krevního řečiště chápu to dobře?* optá se jej poklidným hlasem. obejmula si paže a chvíli je sledovala. Přeci jen Caleba ani za dobu, co tu byl neviděla jíst naposledy, když jí prvně donesl jídlo.* Nemáte hlad? Možná nám všem prospěje něco k jídlu a rozjasni nám to mysl k lepšímu přemýšlení co dál. Ale doufám, že jste tomu blíž než si myslíme. I když už horečka není strašná je unavený z bolesti hlavy.* poví tiše nad vzpomínku jak plakal, že ho bolí hlavička, když se probudil. Přála si tu bolet vzít na sebe jako každý jiný rodič, ale bohužel to nešlo.*
Bohužel. /U Anděla, to čipování vůbec nepřišlo ve správnou chvíli./ Můžu zkusit někoho sehnat, ale mezi podsvěťany nemám moc kontaktů. *Vytahuje z police další knihu o démonech a hledá něco o možných infekcích.* /Nic nového, tohle také ne./*Chce se zeptat na to, jak se chlapec nakazil, ale v tom jí Caleb odpoví bez ptaní.* /Takže nevíme jak se nakazil. Ale je z poloviny civil. Možná se to na něj přeneslo jako u nich. Obyčejně, z člověka na člověka./ *Nechává si zatím své myšlenky pro sebe, dokud o tom nezjistí více.* Mě také. *Oplatí jí úsměv.* Vždy je mi ctí potkávat Calebovi další milenky./ *Pomyslí si, i když nad Calebem v tomhle smyslu už dávno nepřemýšlí.* Ano. *Odpoví jednoduše Hailey, i když její otázka nejspíš nesměřovala k ní.* Bohužel, ani jeden z nás není expert na bylinky. Pokud se teda v poslední době Caleb nedal na dráhu bylinkáře. Už by mě asi nic nepřekvapilo. *Uchechtne se. Celou tuhle situaci bere vážně, avšak ironie je něco jako její obranný mechanismus proti šoku z toho všeho, co se dozvěděla ani ne před hodinou.* Nějak mě přešla chuť k jídlu, ale není to špatný nápad. /Ale jestli za tu dobu mojí nepřítomnosti někdo nešel nakoupit, tak tam stále najdeme velké nic. Na něco přijdeme. *Řekne s jistotou v hlase. Ani si nedovolí pomyslet na to, že by ho nakonec nemuseli také zachránit.*
/Tu věc./ *Obrací se na Hailey a když spatří její zoufalý, nevědoucí pohled, tak se zase odvrací ke knize, nicméně následující slova nepředčítá, nýbrž vysvětluje dle svého výkladu.* Ichor je tekutina, která proudí v tělech démonů a andělů. Tedy za předpokladu, že jsou od sebe odlišné. *Odvrací se od knihy s mapou a staví se čelem k oknu se založenýma rukama na hrudi. Zatímco se ženy častují zdvořilost, on se zatnutou dlaní u úst pochoduje po knihovně a přemýšlí, co se dřív používalo na takovou infekci.* /Runa byla někdy účinná, jenže nemohu vypálit sedmiletému dítěti runu./ *Odtrhne se ze svých myšlenek a opět se zastavuje u stole naproti Caroline.* V léčitelství jsem nebyl špatný. *Povzdechne si nad knihou.* Ale na tohle nestačí ani mlčenlivý bratr. *Sumíruje v hlavě další možnost, jelikož pokud to není čaroděj, ani víla, ani nikdo další, kdo mu dokáže pomoci...* Půjdu do Města Kostí. *Praví rozhodně a sahá po kabátci, který nechal pohozený na židli. Sice už druhý den funguje na runě vytrvalosti, jelikož se hnal na Zimní dvůr, poté za Avou, ale nemá zbytí.*
*Jen je sleduje, dokud na ní Caroline nepromluví a ona se lehce usměje.* Něco málo jsem koupila, když jsem sem došla před pár dny zpět. Takže hned jsem zpět.* poví mile a zajde do kuchyně, kde v ledničce měla předchystaných pár sendvičů, aby se nezdržovala večer od práce. Ale ted to bylo jednoduché řešení. Naservírovala je na dva talíře a donesl dva hrnky kávou. Odloží je na stůl, když uvidí, že Caleb sahá po kabátu zamračí se.* Dost, na chvíli si odpočinul nebo se aspoň najez. Myslíš, že jsem si večer nevšimnula, že si skoro usnul ve stoje?* přeci jen jeho příchod a odchod jí vždy probudil, takže věděla, že moc nenaspal a pokud vůbec spal to už neví. Chtěla stejně jako on, aby se Tobiasovi ulevilo, ale nehodlal mít na svědomí, že se zhroutí vyčerpáním.* Deset minut aspoň prosím.* poví mu tiše s prosbou v hlase. Sama se nakonec usadí na jednu ze židlí a tiše zírá na věci rozložené po stole.*
*Když Hailey odejde, svoji pozornost věnuje hlavně textu v knize, avšak jí neujde, Calebovo přecházení po místnosti. Když se Hailey znovu objeví se sendviči, jen na ní vděčně pokývne.* V tomhle s ní souhlasím. Když se ti něco stane, budeš chlapci k ničemu. *Vezme si jeden sendvič, ale sama neusedá.* Navíc, půjdu s tebou. *Oznámí mu, aniž by se vůbec dožadovala nějakého souhlasu.* A Hailey, jestli se potřebuješ pořádně vyspat, můžu dnes na chlapce dohlédnout já. *Ani neočekává, že by chtěla nechat své dítě s úplně cizí ženskou, přesto jí to přišlo jako vhodná nabídka vzhledem k tomu, že oba vypadají, že by zasloužili spánek.*
*Obléká si na sebe kabát nedbaje jejich námitky, dokonce ze stole sebere i stélu a vkládá si ji do pouzdra. Na protesty proti jeho rozhodnutí si už tady zvykl, ale rozhodně se jimi neřídí jako nějaký osel.* /Mohu se vyspat zítra, vždyť mám runu./ Omlouvám se. *Teprve prosba ho alespoň na chvíli pozastavuje a donutí se jim věnovat. Obrací se na Hailey již připravený odejít.* Ale na tohle ted není čas. Potřebujeme každou chvilku. *Narovná si límec kabátů a sáhne po jednom sendviči.* Vezmu si to po cestě. Caroline, půjdu sám. Bude lepší, když si práci rozložíme a využijeme tak všechen čas. Podívej se na Tobiase, možná uvidíš něco, co jsem přehlédl. *Zní opravdu unaveně, klidně, jako kdyby rezignoval. Ale to spíše dává najevo neochotu se s nimi dohadovat. Nečeká více na souhlas jedné ani druhé. Vyráží ke dveřím, kde se ještě na nepatrný okamžik zastaví, jako kdyby na něco zapomněl, ale nejspíš si to zase rozmýšlí a pokračuje na cestě z knihovny do chodeb, kde se už jenom rozléhají jeho kroky.*
*Nehodlala ho více přemlouvat, jelikož věděla, že by ho tím bud rozrušila nebo by jednoduše zas utekl a nechtěla jej před Caroline přivést do nějaké nepříjemné situace. A tak to vzdá a jen si povzdechne si nad jeho paličatostí. Aspon ted mohla tiše zamumlat po jeho odchodu jednu věc.* Aspon vím, kde Tobias bere tu tvrdohlavost a vlastní rozum si ve vyložit po svém.* zamumle a pousměje se. Pohled zvedne k ní, když jí nabídne, aby se vyspala.* Asi moc nenaspím. Pořád čekám, kdy se na chvíli probudí. Víš, někdy si říkám, zda nebyla chyba nepřinést ho sem dřív. Pořád jsem si říkala, že nechci tomu muži ničit život, pokud má rodinu a jen to oboum tak ztížit. Myslím, že ted jsem tomu moc nepřidala ani ted, takže nedostatek spánku je asi malá dan.* a myslela to upřímně nakonec vstane a přátelsky se usměje.* Ale budu vděčná,, když tam budeš s námi. Myslím, že nový lidi mu jen prospějí má rád společnost. Je to zvědavý chlapec.* pousměje se nad vzpomínkou, jak vždy měl plno otázek a občas i nevhodných, ale na chlapce jeho věku až moc vyspělé.*
*Už chce protestovat, ale nakonec si uvědomí, že to je to poslední co mu tak schází. Proto to nechá být a nakonec jen přikývne.* Dobrá. *Ohlédne se za ním, když vychází ze dveří a pak se pousměje nad Haileynou poznámkou.* Tak to rozhodně zní jako Caleb. Škoda, že jsme ho nepoznali, za jiné situace. *Zacukají ji koutky.* Jestli se vzbudí, samozřejmě bych tě také probudila. A neobviňuj se, nikdo z nás by nevěděl, co to je. Ani teď to nevíme. /Tak proto ho nevyhledala. Možná jsem jí trochu křivdila./ Samozřejmě, ráda. *Vezme z polic pár knih a podívá se na Hailey.* Tak se přesuneme za ním? Třeba se každou chvíli vzbudí. A jestli ne, já se mezitím pokusím dočíst něco víc. /A také tak zabijeme nějaký ten čas, než se Caleb vrátí./ *Do druhé ruky vezme jeden hrnek kávy a vydá se směrem na ošetřovnu, kde stráví celou noc pročítáním starých knih o démonech, jejich jedu a infekcích.*
*Musela se usmát nad tím, že přeci jen se jí nezdálo, že mnoho rysů má po Calebovi. Jelikož mnohé vlastnosti, které Tobias měl vlastně měla občas pocit, že zírá na úplně cizí osobu, ale kdyby svého syna neznala tak dobře, tak by jí nedošlo odkud se vzalo to své emoce jako smutek ukrývat nebo jiné.* Já vím, ale těžko se spí raději bych ti pomohla. A já vím, že bych neměla, ale nechtěla jsme aby se zrovna takto poznali.. Mělo to být úplně jinak.* poví upřímně a nakonec jen přikývla.* Děkuji, že tu s námi zůstaneš.* pak jí už jen pomůže pobrat věci a následuje jí na ošetřovnu.*
*Už nedokázala sedět na ošetřovně, více méně tam byla furt a pokaždé když Tobias usnul měla chvíli si odpočinout. Teplota sice klesla, ale pořád nebyl ve stavu, kdy by se udržel dlouho vzhůru. Čas od času si dovolila prozkoumat tohle místo a snaží se dávat pozor, aby nepotkala ani živou duši. Přeci jen by nerada vysvětlovala, co tu vlastně dělá. Přitáhne si rukávy zeleného svetru níž a tiše se prochází chodbou dokud jí nezaujmou otevřené dveře. Tiše nakoukne dovnitř a spatří Caleba jak se chystá, ale co víc upoutá její pozornost jsou zbraně na stěně.* Co jsou zač, nikdy jsem takové neviděla. Jsou nadherné..* vydechne tiše, byla unešená z jejich propracovanosti a dobré údržby, ale co víc nedávalo smysl bylo, proč je tu tolik zbraní a přitom nikoho moc tu nepotkala. A aspoň ted mohla přijit na jiné myšlenky.*
*Jakmile utahuje jednu tkaničku, slyší na chodbě kroky Hailey. Za tu chvíli, co tu s nimi je, už rozpoznal jak znějí a jakým tempem se pohybují. Jen doufá v to, že nebude příliš slídit a nedostane se někam, kam by opravdu neměla.* /Neměli jsme ani možnost si otevřeně promluvit./ *Proběhne mu hlavou, když vchází dovnitř, jenže ani na to teď není čas. Sice je to výmluva, neumí se totiž tétu situaci postavit čelem, když musí řešit hromadu dalších. Pouze zvedne hlavu, ale neposílá jí pryč. Nechává se jí rozhlédnout, zatímco vklouzne do druhé boty.* Andělská ostří. Jsou vyrobená z adamasu. *Odpoví bez zdráhání, a pak se teprve nad sebou pozastavuje, jelikož obyčejnému civilovi by nic takového vyprávět opravdu neměl.*
*Došla ke stěně, kde zbraně byly uloženy a uctivě si je prohlížela. Neodvážila sahat na něco, co nezná přeci jen nevěděla, jak by ta věc mohla reagovat při kontaktu s lidskou pokožkou. Vypadají obyčejně na první pohled, ale jejich rytina je užasna a propracována.* šeptne tiše a pousměje se, viděla už mnoho různých zbraní a magických předmětů, ale tohle ještě ne.* Někdy přemýšlím nad tím, zda pojem andělský není chybní pro dobro. Andělé umí být krutí, dle mého názoru.* poví zamyšleně, jelikož kdy si vzpomene na báje, kdy svým padlým bratrům usekávali křídla a nechali je padnout bylo jednoduše barbarské. * Ale nepřišla jsem proto, abych tu mluvila o historii. Chci si tebou promluvit Calebe. Už jsem tu týdny a ty kolem mě chodíš jako pří a nemysli si, že nevidím tne pohled, když se díváš na Tobiase. Vsadím se, že by to cítil stejně. Byl by zmatený a měl hodně otázek.* poví upřímně a pohledem zbloudí k němu. I když byla člověk měla kuráže na rozdávání na to čím si musela projít, aby synovi zajistila dobrý život.*
*Zvedne se mu koutek úst, když slyší slovo propracované.* /Ještě aby ne, vyráběly je samotné Železné sestry, co využívají různé runy, třeba pyr, aby zvládly ten žár.* Je to speciální kov, ze kterého jsou vyrobené. *Víc se ale neodvažuje prozradit. Má za to, že čím méně bude Hailey vědět, tím to bude lepší pro všechny. Alespoň prozatím.* /Andělé a kruti?/ *Dováže si tkaničku a zvedne k ní zamyšlený pohled, přičemž se loktem opírá a jedno koleno.* Navzdory tomu, že démoni jsou čisté zlo, asi neexistuje jeho protějšek. *Musí ji dát za pravdu, neboť byl svědkem, či minimálně tušil, že andělé se i dnes chovají přísně. Co ty víš o jejich historii? *Lehce se uchechtne a vstává z lavice, načež si to namíří k novým andělským ostří vyskládaných na stole u stěny. Uchopí jedno do ruky a vypadá, že si vybírá, zda je pro něj vhodné, zatímco na něj Hailey apeluje.* /Zrovna teď si chce promluvit. Čas vyrazit./ *Ostří si připevňuje k opasku u kalhot a hned vybírá druhé.* Teď na to zrovna nemám čas, musím vyrazit na... *Pozastavuje se.* Někam, kde seženu pomoc. *Rázným tónem větu uzavře jako hotovou věc a pokračuje v přípravách stejným tempem.*
*Oči jí zajiskří zvědavostí jako kdyby dal dítěti do rukou sirky a řekl hrej si nimi. Jednoduše živil její neukojitelnou touhu po historii a hlavně té, která není lidem jen tak přístupná. Po chvíli si dovolí přejit k jiné zbrani a prohlíží si runy. Snaží si jejich tvar a vzhled zapamatovat, co nejvíce.* Kolik toho vím? Kolik, co mi knihy dovolí nebo jiné bytosti. Už jsem ti říkala, že znám jednu čarodějku. Čas od času mi přinese magické předměty, ovšem nefunkční. Ale i tak jsou zajimavé. Takže se mi čas od času dostane do rukou pár zajímavých knih, ale nikdy ne o lovcích. Ale andělé jsou známy po celé zemi, knih je mnoho.* a byla to pravda, kdyby o lovcích věděla vic neváhala by je vyhledat dřív už jen kvůli bezpečí Tobiase. Ale věci se zkomplikovali.* Dobře jdi.. Ale nemůžeš se tomu rozhovoru vyhýbat věčně. Bud opatrný. *poví tiše a dojde ke dveřím kde se ještě ohlédne.* Chci aby si mi vysvětlil pár věcí, až se vrátíš zpět.
Tak knihy. *Zopakuje po ní a druhé ostří sevře v dlaních, jako kdyby ho chtěl vnímat, pocítit jeho sílu.* Barachiel. *Ostří stiskne o něco více, cítí proud energie, který zrvna vstoupil do magické zbraně, kterou drží v rukou. Ovšem ostří se nerozsvítí, pouze ho posvětil andělským jménem.* Civilské knihy o nás určitě nepíšou. Některé jsem četl. *Připevňuje si ostří k opasku a sahá už po kazajce ke zbroji.* O andělech toho možná něco víte, ale k dokreslení toho obrázku byste potřebovali vědět i o démonech. Pak lze lépe pochopit práci andělů. *Vybavuje se dál a hledá po kapsách senzor.* /Nebudu ho potřebovat, ne? Mám jinak všechno?/ *Zastaví se v šacování a zvedá pohled k Hailey ve dveřích.* /Co to? Neodporuje mi? Nechci jít se mnou?/ *Je pro něj docela novinka, když v této budově vůči němu nevznáší námitky.* Dobrá. *Přikyvuje na souhlas, ale v hlavě mu už šrotuje, co by s ním asi chtěla probírat. A hlavně jaké otázky má namysli, a pokud by se to dotýkalo tématu Světa stínů, kolik jí tak asi může prozradit. Obchází ji ve dveřích, více už neříká a jde si po svých.*
*Založí ruce v hrud. *Čerpám z čeho mohu Calebe, možná běžní lidé o vás neví, ale sama vím, že plno ras nechává předměty či jiné věci, které neměli být nalezená nechají zas zmizet. Není to podivné, že lidem to nepřijde divné?* poví poklidně, přeci jen, proč nikdo neví, kdo je autorem Bible, byl k tomu důvod. Však, co jí překvapí, je když osloví zbran jménem z jednoho z Archandělů.* Myslím, že by se k tobě hodil možná víc Haniel.* byl to údajně anděl, co chodil mezi lidi kvůli lásce, ale ke Calebovi se to hodilo jen protože měla pocit, že ho jiné rasy fascinovali možná víc než měli. Měla takový pocit. Pověděla mu, když kolem mí procházel. Ale i přesto se odváží jej chytit za zápěstí* Calebe.. Děkuji. A mrzí mě, že pořád utíkáš od toho rozhovoru.* poví upřímně a pustí jeho ruku.*
*Zastavuje se hned jak vyjde ze dveřím, jelikož ho Hailey zastavuje. Přešlápne netrpělivě na místě a obrací tvář jejím směrem. Pomalu neví, co jí říct, jelikož na tyhle projevy citů není vůbec zvyklý. Něco málo mu už předvedla Alice, ale zřejmě si na civily a jejich otevřenost nezvykne.* /Nemáš zač./ *Praví si v duchu, nahlas však říká jen to, co potřebuje slyšet.* Od jakého rozhovoru? *Zeptá se, přestože má malé tušení, že to nebude nic, co by si mohli říct jen tak mez řečí. Možná to ho lehce znepokojuje, neví konkrétně o čem chce Hailey mluvit.* /Co chce slyšet. O mně? O lovcích stínů? To, kam se chystám? Ptát bych se měl spíš já, jenže na všechno si zvládám odpovědět sám./
*Jeho mlčení jí krapet znejišťuje, proto sevřela rty do úzké linky a začala si lehce potahovat rukávy, přeci jen si hodně odvykla na to mluvit s muži, ale s Calebem to bylo jiné. Věděla, že od něj jí nic nehrozí a hlavně neměl otázky jako jiní lidé. Možná proto byla klidná a dokázala se svým problémům postavit čelem, léta se snaží otázkám vyhýbat, ale sama ví, že už na výběr nemá. Ne pokud jde o Tobiase a jeho život celkově.* Myslím, že oba máme plno otázek, na které nemáme odpovědi. Ale mám pocit, že jen já mám ty otázky mezitím co ty se nahlas nezeptáš proto se tě ptám. Proč? Proč nic nepovíš, na co bys chtěl znát odpovědi. Možná jsme oba jinak vychovány ale pořád máme lidské tělo, tak aspon jednou se mi podívej do očí a řekni mi úplnou pravdu Calebe.* chtěla vědět, co ho trápí, co chce vědět o tomto všem. Proč či jak a hlavně chce slyšet, proč se jí nezeptá. Ona sama měla také mnoho otázek, skrz který zmínil a proč se ptal, zda jsou její rodiče lidé.*
*Není mistr ve čtení emocí, spíše vyniká v tom, že je empatický jako pařez, ale tentokrát ho praští do očí to, že ji nejspíš něčím znervóznil, což mu přijde absurdní. On sám má podobné pocity, jenže to nedává tolik najevo. Jako lovec byl k tomu vychován. Podívá se do strany, dlouho přemýšlí, co jí vlastně na to všechno říct, a jak si to má srovnat v sobě. Nerozumí, co po něm chce slyšet.* /Nic neříkám? Co bych jí měl říkat./ *Váhá, neboť nebyl vede k tomu, aby vyjadřoval často své emoce, teprve teď si to uvědomuje a obrací na ni pohled* Já... Tě neznám. *Nevesele cukne koutkem do strany, jelikož mu to přijde absurdní, když je údajně zároveň matkou jeho dítěte.* Podívej. *Ustoupí o krok dozadu a rukama se zapře o futra dveří.* Před sedmi lety jsem měl nějaké problémy, choval jsem se nezodpovědně, rozhodně jsem tohle nechtěl... "Podívá se do chodby jako kdyby se díval tím směrem, kde leží Tobias.* Nemám otázky, momentálně potřebuji, aby to dítě přežilo. Řeším přítomnost, minulost může teď počkat, ne? *Zdráhavě ji toto řešení nabídne, nejspíš čeká facku, možná by si ji i zasloužil. Přeci jen ji dostal do tohoto stavu.*
*Tentokrát na něj zůstala zírat. Neměla sklony k násilí, ale právě ted nevěděla, co si myslet. Založila ruce v hrud.* Také tě neznám, snažím se poznat Calebe a nezajímá me co chtěl nebo ne. Já té noc nelituji, ano bylo to těžký, jelikož sem sama byla ještě skoro dítě, ale nelituji, že jsem Tobiasovi dala život. I když mě chtěli přesvědčit. A není to dítě, ale Tobias. Jmenuje se Tobias. Už ti někdo někdy řekl, že se umíš chovat jako idiot? Snažím se tě tu pochopit a ty mi řekneš tohle? Vážně si myslíš, že chci omluvu? To se pleteš.* poví roztřeseným hlasem, jelikož po něm nechtěla ječet. Nemohl za to, ale ona nemohla za to, že se jí příčilo, to co jí právě řekl. otočila se na patě se rychle se rozešla chodbou.*/To máš za to, že se snažíš Hailey./* pomyslí si a právě proto raději zůstala sama.*
*Spouští ruku dolů a zhluboka se nadechne, když Hailey spouští lavinu slov, která se na něj jenom hrne. Zanechává ho pomalu oněmělého, neboť už nechce říct nic, co by ji vytočilo do běla - to by skutečně nechtěl.* /To je víc informací, než jsem očekával. Proč by mě chtěla poznat?/ *Dívá se za ní, jak odchází. Už chce také odejít, ale šrotuje mu to v hlavě a tak ještě za ní promluví.* Proč ted? Proč ne před těmi sedmi lety, když se Tobias narodil? /Výmluva, že mě nemohla najít, to neberu. Teď mě také našla. Kdyby chtěla, věděl bych o tom./ *Ruce zakládá pevně na hrudníku, jinak stojí i v pevném postoji, jako kdyby podvědomě očekával útok. Jenže je to pouze slovní konflikt.* /Co jí mám říct, když omluvu slyšet nechce./
*Sáhla po klice, když k ní opět promluvil. Vážně nečekala, že se na to zeptá a hlavně ne ted po tom, co div nevypěnila vzteky. Přeci jen po životě s Tobiasem jí nerozhodí jen tak nic, aby začala křičet, protože kdyby to udělala jen by po synovi křičela a nic jiného nedělala. Ohlédne se a smutně se usměje.* Vážně jsem nevěděla jak se jmenuješ a pochybuji, že by mi někdo věřil, že jsem byla s mužem, který má po těle runy. Vypadal si jako každý jiný. A když se Tobias narodil, chtěli at ho dám k adopci rozhodla jsem se jej nechat. Napadlo mě párkrát tě hledat, ale pak jsem si řekla. Co bych získala tím, že se objevím před dveřmi cizího muže s dítětem v naručí, proč by měl o nás stát? Tohle byl ten důvod. Druhý byl, že pokud má nějakou rodinu nechtěla jsem ti zničit jí.* a myslela to upřímně, když ještě dodá.* Tobias je vážně statečný kluk, i když mám pocit, že bez mužského vzoru tápá v životě víc než si myslím.* přeci jen, vždy byl statečný a naopak se snažil, aby jsme nebyli ani jeden smutní. A třetí faktor byla ona čarodějnice, která ji doporučila Tobiase ukrývat před by lovců.*
*Skoro si vyčítá, že jí odpověděl otázkou v porovnání s ní docela necitlivě. Tou racionalitou a zachováním klidu ho docela odzbrojí, takže sklání pohled do země a protře si dlaní tvář.* Nevím, co bys tím získala. Ale minimálně to byla i moje zodpovědnost. /A možná i právo to vědět, pokud je to skutečně moje dítě./ *Na okamžik opět zapochybuje, je to způsobené spíše tím, že tomu nechce věřit, i když všechno napovídá tomu, že Hailey mluví pravdu.* Půjdu. *Oznamuje jí a podívá se směrem k odchodu a poté k ní.* Vrátím se nejspíš zítra. *Nenapadá ho, že by si to mohla vyložit dvojím způsobem, a rovnou vyráží směrem ke dveřím, aniž by se ohlížel.* /Mám snad ještě trochu času se tam zorientovat a dostat se./
*Hrála si konečky prstů s ledovým kovem kliky a na okamžik i mlčela a poslouchala ho.* Byla? Myslím, že stále je. Je mu 7 let jeho osobnost se stále formuje, neví kdo je. Myslím, že v této fázi života pro něj budeš důležitější než si myslíš. Nikdy jsem tě nechtěla připravit o jeho první chvíle Calebe, ale on si pevné zázemí zaslouží. Mohl žít v poklidu a ne cestovat mezi rodiči. Ale i přesto si přeji, aby si chtěl podílet se na jeho výchově. Myslím to upřímně.* nikdy nepřemýšlela nad tím,že by ho tím odstrčila, ale myslela racionálně. Žádnému dítěti neprospívá cestovat mezi rodiči a pochopit, že se nemají rádi a proč spolu nežijí. Až moc sama dobře si to prožila na vlastní kůži. A při jeho oznámení jen pokývne hlavou.* Budu tu s Tobiasem a dál pracovat na dálku.* poví jen a vejde zpět na ošetřovnu.*
*Následovala ho a sledovala syna, jak se jeho stav prohlubuje, kouska se zevnitř do tváři a snažila se nevydat ze sebe zoufalý zvuk a povede se jí to. Za léta života s malým Tobiasem se naučila své emoce ovládat, aby neviděl její tvář, když něco není pořádku vždy se před ním snaží být silná a sebevědomá. Potřeboval to, když neměl otce.* Když konečně Tobiase položí na lůžku opatrně mu svlékne mokré pyžamu a více ho zabalí do deky, přeci jen mu ted mokré oblečení neprospěje.* Tobiasi, mamka je tady.* šeptne tiše a pohladí ho po vlasech.* Dobře. Řeknu vše jediné co žádám je, že nikdo z Insititu na Tobiase nevztáhna ruku a nebude ho tu držet a nikdo ho ode mě neodvede pokud ano, zmizím stejně jako jsem se objevila.* varuje Caleba ostrým hlasem, že to myslí smrtelně vážně.* Pár let zpět jsem byla slavit ukončení školního roku a v baru jsem narazila na sympatického muže. Opili jsme se a jednoduše jsme ho nikdy už neviděla. Až ted Calebe, když ses mi představil byla jsem si jistá, že ty jsi byl ten muž. A tohle je tvůj syn, je na tobě zda mi budeš věřit nebo ne, ale je to pravda.* upře na něj svůj pohled na na chvíli se odmlčí.* Než začneš vrhat slova proč jsem tě nehledala bylo to snadné. Zmizel si, nepamatovala jsem si tvé jméno jen tvář. A až Tobias byl starší jsem se dozvěděla, co je zač.* poví upřímně a opatrně konejšivě hladí syna po mokrých vlasech.*
*Jeho telo položené na pevnej posteli sa skrúti do klbka a slepo sa díva před seba.* Chcel by som také šteniatko. *Zamumle si. pretože sa jeho mysle odkráda stále viac od prítonosti.* Krmíl by som ho. *Hundre ďalej.* Pojdeme do parku a dame si tam zmrzlinu. *jeho jazyk je stále ťažký a rozumíte mu příliš nejde.* A potom zachráníme svet. *Jeho myseľ opať putovala niekam inam.* Už nas nepolapí žiadna příšera.
*Zmateně na chlapce zamrká, ale pak po zpětně dochází, že jeho slova vůbec nejsou relevantní a spíše jen chudák žvatlá z cesty.* Moment. *Chytí Hailey za zápěstí, když chlapce snaží zabalit do deky.* Potřebuji prohlédnout, jestli není pokousaný. *Chlapce lehce nadzvedne, aby ho mohl otočit na druhou stranu a prohlédne mu záda a všechny končetiny.* Po kousanci není žádné stopy. *Ručku chlapce pokládá zpět k tělu a přetáhne přes něj peřinu. Zdá se mu však, že je chlapec pobledlý, nejenom podlomený zdravím, ale možný jedem, který mu proudí v žilách. V hlavě vyvozuje veškeré závěry a možná řešení, ale přeruší ho proud podmínek, kterým ho žena zavalí. Chlapce drží za ručku a zvedá k ní tázavý pohled.* Dokud se to dítě neuzdraví, pak ho tady musíme držet. /Snad si nemyslí, že by tady někdo záměrně ublížil dítěti, za to nás dneska venku mají./ *Naslouchá ji, nicméně se tváří, že cokoliv, co říká, na něj nemá žádný efekt. Uvnitř však zvažuje, jestli je toto nějaký špatný fór, protože to všechno nedokáže zpracovat. Rozhodně ne teď, když je vedle něj dítě s podlomeným zdravím. Tak moment. *Zvedá se z postele, chlapcovu ručku pouští a couvá o krok dozadu.* To bude omyl. A- a tohle asi není to, co je akutní. *Zkouší to jakýmkoliv způsobem oddálit, popřít, získat čas, aby vstřebal celou situaci.* Kolik tomu dítěti je. Kdybych si byl jistý, že je krve nefilim, mohl bych zvážit použití runy. *Obrací se k policím s homeopatiky, nějaká tu ještě zbyla po bývalém mentorovi Institutu, který se v léčení vyznal.* /Alespoň v něčem. Nemohu nanášet runu na tak malé dítě./ *Prohledává police s léky, dva podezřelé flakónky staví na noční stolek. Hned vedle toho vyloží hmoždíř a sušené květy ze skleníku.* Tady. *Hodí po Hailey kus čisté látky.* Potřebuje obklad. *Vyšle ji k umyvadlu a zkouší se soustředit na obsah grimoáru, kterým začne listovat.*
*Nehodlala se s ním dohadovat nebo mu vnucovat fakt, že je jeho otec. Klidně si mohl nechat udělat testy pokud jí nevěřil, ale ona se o Tobiase starala tak dlouho, že už ani nevěřila, že by se někdy potkali. Ale ted jí děsil fakt, že by to obrátil proti ní a zatím se tak nestalo. Zpozorní, když jí položí otázku.* Je mu šest pokud mám být přesnější za dva týdny mu bude sedm let.* poví poklidně a poslechne i jeho rozkaz, aby mu udělala obklad, najde prostěradlo, které celé namočí a celé dětské tělíčko do něj zabalí, tohle bylo nejúčelnější věc, u níž věděla, že dětem pomáhá.* Tobinko, broučku, jestli mě slyšíš zkus nám povědět, co si dělal včera v parku na hřišti, když jsem došla za tebou a babičku hmm?* poví tiše a ohlédne se po Calebovi.* Počkej.. včera byl v parku na dětském hřišti a měl ruce fialové jako kdyby něco jedl, ale těžko v tomto ročním období.* poví tiše a hlavně v parku by nemělo být nic jediného, aspoň v to doufala. Přeci jen ho učila, že nesmí nic jíst, co jí neukáže a nezná.* A runy?* polka na sucho, chtěla aby měl možnost si vybrat. Ne, aby za něj někdo rozhodl.*
Je mi zimaaaa zamrnčí. ale eviduje že sa okolo neho točí maminka a niečo mu šepká. *Chcem aby bolo už leto. V lete je teplo. *Pretrie si ručičkou oči.* Dal by som si ešte. *Povie, keď jeho hlavu opaŤ zachvátia bludy.* A ty nebudeš? Sú dobré. A máš aj meno? Mamička vraví že sa s cudzími rozprávať nemám, lenže... ty si tu s rodičmi? Ja dnes s babičkou. *Mumlá si ďalej rozhovor s neznámou osobou.* Vážne, sú dobré. Daj si. *Zrazu sa rozkašle.* Bumblebee je nejlepší. Lebo je veselí. *Snaží sa vykrútiť z mokrej plachty.* Je tu všade voda. JA do vody nechcem ist.
*Sám netuší, zdá má být vděčný, že sem teď nevleze ani noha, nebo doufat, že sem vleze někdo, kdo bude vědět víc. Lépe řečeno, více použitelný a s chladnou hlavou.* /Caroline. Kde je ksakru Caroline./*Obrací list stránky, pohledem těká k chlapci a i když nechce, vleze mu do hlavy, co mu ještě před chvilkou říkala.* /Je to pitomost, nemá cenu to teď řešit./ Vypadá mnohem starší, na tak malé dítě nemohu použít runu. *Trochu se vymlouvá, spíše je skeptický vůči tomu, zda je chlapec vůbec nefilim, pokud ona tvrdí, že otcem musí být on sám.* Fialové ruce? *Zvedá pohled k Hailey, grimoár otevřený pohodí na stolek a ihned se natáhne pro chlapcovy ruce, aby je zkontroloval, jenže po podivné barvě není ani památky, spíše vypadá, že se vstřebala do celého těla, pokud tu vůbec nějaká byla.* Kdybych použil runu na kohokoliv, kdo není lovec, podepíšu mu rozsudek smrti. To nehodlám riskovat. *Rezolutně prohlásí, čímž i potvrdí, že jí nevěří.* Zkusím mu dát něco na snížení horečky. *Do hmoždíře přidá bylinky, co našel v policích. Teď už vypadá, že ví, co dělá. V tomto odvětví se vyzná o něco lépe než ostatní lovci, ovšem nechce nic podcenit. Nalije trochu čirého odvaru z flakónu do hrnku a přidá drcené bylinky a květy. Všechny vypadají jako z úplně jiného světa, jelikož rostou pouze v Idris. Musí tohle vypit. *Podává hrnek Hailey a obchází postel, vytahuje z kapsy telefon a stojí k nim zády.* /Musím dát vědět Caroline./
*Jak se zdálo něco před ní tají bud runy byly jednoduchým řešením jak stoprocentně vyléčit Tobiase nebo se snažil najít jinou možnost než jej označit a proč tolik záleželo na jeho věku? Vlastně to ani raději nechtěla vědět. Semkne rty do úzké linky a pohlédne na něj.* Je to tvůj syn. Věděla jsem to hned jak jsem tě potkala, byla jsem opilá ne slepá Calebe a nikým jiným jsem v té době nespala a pokud znáš způsob jak mu pomoct udělej to hned.* poví jasně a když dostane do rukou hrnek s bylinkami opatrně chce dát do úst zas blouzní.* Jaké bobulky broučku? Však v této době nic neroste ještě.* poví tiše a dá synovi napít bylinek. Doopravdy neví, co si počne pokud nic nezabere. Pokračuje v poddávaní bylin, když hrnek vyprázdní rozhodne se mu vyměnit zábal, jelikož už nebyl chladný. Vlasy si sváže do ohonu, aby jí nevadily ve tváři a tiše dál konejšivě hladí jej po hlavičce a tiše mu pobrukuje.*/ Bude mu teprv 7 let../* pomyslí si,když vidí v jakém stavu začíná být a doufá, že bylinky mu uleví a srazí teplotu. Možná i zaberou, chce v to doufat.*
*Cíti, že mu k ústam niečo priložia. Ani mu dovtedy nenapadlo, že by bol smadný, ale z chuti sa napije. Tá chuť ho prekvapí, pretože by si dal radšej kolu, alebo džús. Trošku sa mu to vyblinká z úst a tečie mu to po brade. *Povieš mi rozprávku? Som už ospalí. Aj tak v telke nič nejde. *Vraví a ignoruje otázku. ani si ju len nevšimne. *Dobru noc maminka. Lubimta. *Povie si popod nos a snaží sa uložiť o niečo pohodlnejšie i keď mu to príliš nejde.*
*Zkouší v rychlosti napsat smsku Caroline, ale skoro každé druhé slovo maže, protože netuší, jak tohle celé vysvětlit šetrně a v jedné zprávě. Navíc pochybuje, zda vůbec chce, aby někdo věděl, že pustil do Institutu cizí.* /Nouzová situace, ale raději bych si tohle nechal pro sebe. Dokud ji nevyvedu z omylu./*Obrací se na Hailey, tu tvář si vůbec nevybavuje, to však nepatřilo mezi jeho silné stránky.* /Sedm let. Dělal jsem kraviny, neříkám že ne./ Nepřijde mi vhodný to řešit před nemocným dítětem jako kdyby tady nebyl. *Zkouší se z toho opět vykroutit a přistoupí blíž z druhé strany postele. Přiloží dlaň na tvář chlapce, zda alespoň něco trochu polevilo.* Mělo by ho to uspat a dostat jed z těla. /Pokud v sobě nějaký jed má. Na nějakou silnou dávku to stačit nebude./ *Skoro ho malý chlapec dojímá, ale jen mu cukne koutek, na víc se v této situaci nevzmůže. Obrací se zpátky ke stolku, něco tam na stole ještě zbylo a raději to uklízí, než aby Hailey napadlo dávat chlapci navíc. Namísto toho tam vytáhne úplně jiné bylinky.* Z tohohle mu vař čaj, konvice je v kuchyni. Zpátky na hlavní chodbu a úplně nakonec místnosti. *Podává ji instrukce a všechno ji vykládá na noční stolek u postele. S důrazem popisuje, k čemu všechno je.* Dám ti na sebe číslo, kdyby se cokoliv dělo, okamžitě volej. *Nadiktuje ji své číslo, jakmile je připravená si ho zaznamenat. Pak se vydá na odchod, aby se vyhnul opětovným otázkám otcovství. Půjdu sehnat lepší pomoc. Vrátím se jak jen to bude možné. *Zastaví se ve dveřích, kdyby mu ještě něco chtěla, ale vypadá to, že je to jen ze slušnosti a má opravdu naspěch.*
*Včerejší den, skoro vůbec nevnímala ni to, co jí Caleb říkal, byla otupělá strachem i poté, co odešel. Celý večer proseděla u malého Tobiase, až konečně přestal mluvit bludy a usnul si dovolila teprve také ulehnout a že to netrvalo příliš dlouho. Ráno přišlo rychleji než si mohla myslet, takto málo nenaspala ani když byl ještě Tobi nemluvně. Musela si promnout oči, aby je otevřela. Prudce se posadila a šla ho zkontrolovat. Dotkla se jej rukou na čele už tolik nehořel, ale pořád tvrdě spal a byl vřelý, ale vypadal na tom o trochu lépe díky bylinkám, které mu dal Caleb. Pousměje se lehce a konejšivě ho hladí. Ty jsi skutečně malý bojovník, že?* pošeptá tiše a opatrně jeje osuší do sucha a najde velkou košili, ale lepší než nic a převlékne jej do ní. Udělá mu už jen zábal na nohy a přikryje ho do suchého ložního prádla. Podívá se na displej telefonu, zda jí někdo nevolal a jak se zdálo, nikdo.*/Co bude ted.. ještě to není vyhrané./* pomyslí si.*
*Vrací se o pár hodin později, když odešel vyhledat pomoc. Nachází je oba spící, a tak ke chlapci pouze přijde a zkontroluje tělesnou teplotu. Bez podivení zjišťuje, že léky které dítě dostalo, neúčinkují tak efektivně, jak by měly nebo jak možná očekával.* /Pochopitelně to nebude jednoduché. Není teď nic, co by se nemohlo vyřešit samo nebo bez komplikací./ *Má nutkání chlapci vyměnit přikrývku, ale nechce ho budit, proto zacouvá na protější postel, kde se usadí a přemýšlí nad tím, jaký možnosti zbývají. Ani na okamžik si nechci připustit, že by tohle dítě byl jeho syn. Takové zodpovědnosti se zavázat nechce a stále se domnívá, že musí jít o nějaký omyl. Vzápětí se na několik minut natáhne, ale dlouho mu to nevydrží. Za okny začíná svítat, a proto se rozhodne, že je čas navštívit Mlčenlivé bratry ve městě kostí. Vyráží právě tam. Když se vrací zpět na ošetřovnu, je už téměř dopoledne a vidí Hailey vzhůru. Stále ji však nemůže přijít na jméno a raději se ani neptá. Nepřichází s prázdnou, po cestě vzal v bistru kafe a pečivo, přestože je kuchyň výjimečně plná, nemá sílu se s něčím připravovat. Může vypadat unavený, v noci vůbec nespal, ale vnitřně unavený není, má na sobě totiž runu vytrvalosti, která ho ještě pár hodin udrží v provozu.* Tady, asi budete mít hlad. *Podává ji sáček s dvěma bagetami a kafe postaví na noční stolek vedle.* Do hodiny by tu měl být Mlčenlivý bratr. *Usadí se na postel vedle ní a sepne ruce před sebou.*
*Kostnatou paží načrtne na dveře Instituturunu, čímž se dostane dovnitř velkosáhlé budovy. Hábit barvy pergamenu mu sahá až po zem a je přepásaný koženým řemenem, který drží na místě flakónky se svěcenou vodou, stély a měšce, ve kterých se nejspíše nachází léčivé byliny. V ruce třímá velkou hůl z čirého stříbra posvěcenou runami stejně jako jeho hábit. Jeho kroky nelze slyšet, neboť proplouvá neslyšně vzduchem, dokud nespočine ve dveřích ošetřovny, kterou navštívil již několikrát. Je tvář hyzdí několik nezhojených run, zašitá ústa a důlky tak temné, že vypadají, že postrádají oči.* /Calebe Hawkstone./ *Promlouvá správci Institutu, ale i ženě do mysli.* /Smím vidět to dítě./ *Vypadá to, že stojí stále v pozoru, ani nehne pohledem k dítěti, přestože ho vidí a cítí. Oplývá velmi chladnou a děsivou aurou, tak jak si civilové představují nemrtvé. Ovšem je to jen zdání.*
*Netušila, kde se Caleb celou noc nacházel a ani to vlastně raději vědět nechtěla. Co víc došel se snídání a za to mu byla nesmírně vděčná a přijala od něj jídlo, které však spořádala jen napůl, jelikož měla od včerejška stažený žaludek. A tak půlku bagety schová zpět do sáčku a odloží na malý stoleček u postele, svižně vstane a dá napít Tobiasovi doušku bylin ze včerejška. Musela mu tekutiny podávat opatrně, aby je zas nevyzvracel. Když se o něj řádně postarala usmála se držela jeho ruku.* Tohle si nezaslouží, snaží se být statečný neustále. Nikdy neplakal, když mu děti říkali, že nemá tátu. Nikdy jsem mu neřekla, kdo je jeho táta, jelikož jsem sama moc nevěděla.* poví s lehkou výčitkou v hlase a nakonec si raději dojde pro kávu a usrkne doušek. Cítila se o něco lépe, ale ne moc. Když k ní promluví, pokývne chápavě hlavou.* A jsem Hailey.* poví jednoduše, jelikož jí neuniklo, jak se snaží vyhýbat oslovení, jako kdyby zapomněl její jméno. Jestli netrpěl obličejovou slepotou, tak to byl jednoduše asi ignorant. Z ničeho nic jí polil chlad a otočila se za hlasem v její hlavě. Div neopustila kelímek, nikdy neviděla něco podobného. Spolkla slova a jen přikývla nejistě hlavou.
*Jakmile začíná Hailey vyprávět opět o otcovství, skládá hlavu do dlaní a pořádně si protře tváře. Netuší, co jí má na to říct. Netuší, jak jí má naznačit, že tohle teď stávající problém nevyřeší. Vlastně je to jen normální konverzace, jen ne pro něj. Naopak spíše ho to distancuje od soustředěnosti. Manipulativně se tomu " problému" snaží vyhnout a odsunout na později, aby se nezahltil otázkami, které pomalu začínají přicházet. Mlčí a zvedá k ní pohled teprve, když se mu představí.* Caleb. *Neodpustí si tu formalitu, přestože je srozuměn s tím, že ona jeho jméno nějakým způsobem již zná. Nabídne ji potřesení ruky spíše ze zvyku, přestože je vychovaný tak, že to nabízí spíše žena. Ve chvíli, kdy se v místnosti objevuje Mlčenlivý bratr, okamžitě vstává a všímá si, že Hailey je na omdlení.* Toto je Mlčenlivý bratr, naši ranhojiči. *Zkusí ji víceméně lehce ubezpečit, že se nevstoupil žádný démon.* /Člověk by řekl, že nějakou zrůdu už musela za svůj život vidět./ *Obrátí se na Mlčenlivého bratra, načež v duchu zakleje, jelikož si zpozdile uvědomí, že Mlčenlivý bratr ovládá telepatii.* Jistě. *Odstoupí od postele, aby udělal mlčenlivému bratrovi prostor. Není čas konejšit Hailey, rovnou dělá výčet.* Přinesla ho sem tato žena včera večer v horečkách. Tvrdí, že má v sobě krev lovce stínů. Z mého úsudku má v sobě jed démona, ale nikde nebyl pokousán. *Zkouší být co nejvíce stručný, jelikož zbytečným tlacháním na bratra dojem neudělá. Mluví také nahlas, aby ho Hailey mohla případně opravit.*
*Pokývne hlavou, když dostává formální svolení a připluje k lůžku malého, nemocného chlapce. Nemístné poznámky v hlavě mladého Hawkstonea dokonale ignoruje, stejně jako strach mladé ženy. Necítí špetkou soucitu, jelikož stářím se jeho emoce čím dál více otupují na úkor znalostní. Jeho stříbrný hůl značí, že je jedním z vyšších, starších mlčenlivých bratrů, stejně jako jeho zdobený hábit několika neznámými runami, včetně těch klasických, reprezentativních. Zůstává mlčet, jakožto mlčenlivý bratr neplýtvá slov jako mladý lovec. Vztahuje ruku k chlapci, až to vypadá, že ho chce uřknout. Nicméně se snaží jen pochytit démonické zárodky, které může obsahovat chlapcovo tělo. Kostnatou rukou spočine chlapci na hrudníku, až jeho dotek musí mrazit. Není to časté, že se mlčenlivý bratr dostává do kontaktu s ostatními. Ruka se lehce třese a posléze ustane a klesá volně podél těla.* /Jeho tělo nese znaky napadení démonické podstaty./ *Potvrdí zčásti teorii mladého Hawkstonea, ale víc si nedovoluje specifikovat, jelikož se jedná o něco, s čím ještě neměl tu čest.*
*Konverzací o Tobiasovi se snažila samu sebe vlastně uklidnit a však jí neunikne jak složí hlavu do dlaní.* Nedělej si starosti zmizíme jak jsme se objevili.* poví poklidně, přeci jen nehodlá tomuto muži nabourávat jeho vlastní život a už 7 let se o syna stará sama. Co víc, kdyby na ní nenaléhal, aby řekla celou pravdu jednoduše by ho nechala v tom, že je to dítě nějakého lovce. Ale co víc, tahle celá situace začínala být divnější a divnější, nikdy neviděla někoho jako byl Mlčenlivý bratr a co víc, viděla už hodně podivností, ale tohle ne. A také se později chtěla zeptat Caleba, co tím myslel, že nevidí runu zraku nebo jak to umí. Právě ted upřeně zírala na Mlčenlivého bratra jen poslouchala Caleba jak mluví, když byl zřejmě s prohlídkou u konce dovolila si promluvit.* A to pro Tobiase znamená co Mlčenlivý bratře.* nikdy moc nebyla na slova, jen když byla nervozní nebo když byla se svým synem. Možná právě ted to docela příjde vhod.*
*Zhluboka se nadechne, jelikož nikoho nechce odhánět. Spíše ví mnohem víc o tom, jaký je průšvih, když dítě nefilim vyrůstá jako civil. Jaké poté Rada ustanovuje důsledky a trénink dítěte, které v tomto prostředí nevyrůstalo. Ničím takovým teď nechce zatěžovat hlavu před mlčenlivým bratrem.* Vysvětlím ti to někdy jindy. *Odvětí se značným napětím ve tváři, které zdůrazňuje zvrásněné čelo. Ruce spojuje za záda, jako diplomat, jako voják. Tak jak se formálně chová v Gardu a před Radou. Veškerá jeho ležérnost a pohodlnost je teď skryta pod touto rolí vojáka. Obecně jako každého ho znepokojuje mlčení mlčenlivého bratra. Podívá se na Hailey, ale neodpoví ji. Sám má otázek mnoho.* Démonická nákaza? Démoni kladou vejce do mrtvol, do otevřených ran. Proč by... *Obrací se na malého chlapce, nedává mu to smysl porovnávaje cokoliv, s čím se doposud setkal.*
*Pevně tiskne svou stříbrnou hůl a propluje k dvojici osob a o něco blíž, nebrav strach ženy z jeho přítomnosti v potaz. Temné důlky očí spočívají na prostor mezi nimi, jako kdyby se díval do prázdna, přesto je však vidí a vnímá.* /V minulosti jsme se setkávali s podobnými chorobami démonického původu. Mor, souchotě. potivá nemoc./ *Pohlédne na chlapce a opět na dvojici.* /Není to taková nákaza,Hawkstone. Lze to přirovnat k démonické nákaze, lykantropii. Ta však není smrtelná a vyléčit se nedá./ *Poodpluje kousek od nich, aby viděl, které bylinky mu podávali.* /Musíte uvědomit Spolek, Hawkstone. Já se zaměstnám archivy o podobných nemocích. Bratr Jebediah vás poté navštíví./ *Uvědomí je, nic nenamítaje na přítomnost civilky, a poodpluje z Institutu pryč. Poslední myšlenku věnuje pouze lovci.* /Vy přijďte do Města z Kostí./
*Nevěděla, co by k tomu měla říct. Hlavně proč se Caleb tvářil tak nervozně, aspoň se jí zdálo, že jeho záda se poněkud napjaly, když začal s bratrem mluvit. Vlastně nepochopila ani jedno se slov. Jediné, co jí dávalo smysl byla nákaza a že si ani samotný bratr není jistí tím, co je to zač.* vydechne a posadí se na okraj lůžky složí hlavu do dlaní.* Prosím ted mi postupně tohle všechno vysvětli. Proč ses mě ptal na runy, proč mlčenlivý bratr se neptal, co jsme. A co bude s Tobiasem, když o něm ví on?* optá se ho narovinu docela unaveně, už tehlech tajemství celých 7 let měla plné zuby. Obzvláště, když se Tobiasovi od malička snaží vysvětlit, že kolem je hodně nebezpečných bytostí.*
/Takže co, máme tu nějakou epidemii? To mi přijde jako předčasný závěr. I od mlčenlivého bratra./ *Lehce zapochybuje, když už je mlčenlivý bratr na odchodu. Jeho vojenský postoj o něco povolí, ale ne o moc. Lovci stínů jsou vycvičení, aby se odlišovali od civilů, proto mu bylo hned jasné, že Hailey není nefilim, minimálně ne cvičený. Postaví se naproti Hailey a ruce založí na hrudi zamyšleně, přestože je tázán.* Tvrdila jsi, že to dítě je lovec stínů. Předpokládal jsem, že ty také. *Ledabyle odpoví a dosedne na postel, kde leží chlapec.* Mičenliví bratři se neptají, nemluví. Nikdo neví, kolik toho znají a co ne. *Nepatrně pohodí s rameny s pohledem ke dveřím, kterými bratr Nehemiah odešel. Dlouhou dobu mlčí, poté pohlédne na spícího chlapce a přijde mu už jako bezpečná chvíle jí nějaké věci vysvětlit.* Dítě lovce stínů, nenahlášené Spolku, je prostě průser, to asi víš. Teď už se sice povolují potomci s podsvěťany, ale vždycky o tom musí vědět Spolek. *Kývne bradou k chlapci.* Usuzuji, že jsi to Spolku asi nehlásila. *Nakloní hlavu mírně na stranu. Jedná s ní, jako kdyby byla podsvěťan, jelikož stále nemá tušení, kým je.*
Nadpřirozenu? *Lehce a tázavě se uchechtne, jako kdyby čekal, že mu vysvětlí, proč o tom mluví tímhle způsobem.* Stínový svět máš na mysli. *Podívá se na sepnuté ruce před sebou s lehce zvednutým koutkem.* /Držet od nás co nejdál. Vlastně ve všech směrech s tím mohu souhlasit, asi je to nejvíce bezpečné./ *Úsměv na tváři mu zahořkne a opět se vrací ten zadumaný pohled, když se musí sám sebe ptát. Dlouho mlčí, jelikož netuší, co jí má na to všechno říct. Nechce ji zpochybňovat, jen nedokáže se vyrovnat s faktem, že by měl být otec dítěte, o kterém nevěděl několik let. Nedokáže to ještě vstřebat a drží si odstup nejspíše proto, aby neřekl něco, čeho by později litoval. Zároveň o tom nedokáže mluvit nahlas. Udeří ho až, když Hailey selže hlas, v tu chvíli se vzpamatuje, nakloní se k ní a dlaní sevře její ruce.* Ty teď nic nedělej. Jen tu zůstaň, buď u něj. *Zkouší s ní navázat oční kontakt, aby brala jeho slova vážně.* My se o něj tady postaráme, nikdo neřekl, že je to nevyléčitelné. *Stáhne svou ruku zpět, nerad by ji uváděl do rozpaků.* Brzy budeme vědět víc. *Zkouší ji ukonejšit, ale tuší, že to teď bude na něm, kolik toho zvládne zjistit sám a jaké zdroje u toho použije. Přesto se tu rozhodne chvilku zůstat, nechce ji tu nechávat v tomhle stavu.*
*Div se panicky nezačala smát, když poukázal na její slovník.* Žiji mezi lidmi, nevyrůstala jsem v takovém prostředí jako ty, tento svět je pro mě cizím i známým jen jinak a hlavně já přeci nemůžu být ze světa stínů. Kdybych byla myslím, že bych asi takový život nežila ne snad?" přeci jen její rodiče byli lidé nebo aspoň doufala v to, když Caleb neustále přemýšlel nad tím, co je zač. Celá tahle situace jí připadala padlá na hlavu. Dotek jeho horkých rukou na těch její jí přiměje ruce stáhnout trochu blíž k tělu. Ne že by jí vadil lidský dotek, jen nebyla zvyklá, aby se jí někdo takto konejšivě dotékal. Skloní hlavu na okamžik dokud se nepřinutí pohlédnout mu do očí a těžce pronese.* Chci pomoct, pokud to je nějak možné..* knedlík v jejím krku jí začínalo připadat čím dál tím větší a po očku koukla na spícího Tobiase.*
*Pozvedne napjatě jedno obočí, jeho čelo stále zvrásněné, ale koutek úst se mu zvedne, když se Hailey skoro začne smát. Snaží se pochopit, co mu chce naznačit, a posléze mu to začne dopínat. Tím víc mu tvář tuhne a výraz vypadá strnule a nepřirozeně.* Chceš. *Lehce si odkašle, aby povolil napětí.* Chceš říct, že jsi civil. *S lokty zapřenými do kolen na ni zírá a poté sklání pohled do země. Uvědomuje si, že opět trochu zadržuje dech, nejspíš mu dochází, co za průser tohle bude.* /Čím dřív zjistím, co tomu dítěti je, tím dřív se mohu vypořádat s tím dalším. Nemá cenu to odkládat./ *Utvrdí se a zvedne se z chlapcova lůžka.* Nejvíc mu pomůžeš, když tu s ním zůstaneš. V nejhorším mi volej a kdyby tě tu někdo objevil, řekni, že jsem to nakázal. Víc neříkej. *Zastaví se na ní pohledem, dokud mu to nepotvrdí. Půjdu zkusit hledat pomoc ještě jinde. Někdo by mohl vědět víc. *Dovysvětlí ji ještě svůj náhlý odchod, ale určitě se nebude svěřovat, koho tím míní.*
*Podívá se na něj a lehce nakloní hlavu na stranu. Cukl jí koutek úst.* Pokud vím narodila jsem s jako člověk zájem o váš svět je jednoduše zvědavost z mé strany. Takže jednoduše, ano jsem civil.* netušila, co jiného mu na to má říct. Ona sama netušila, kdo je když se Tobias narodil, ale jedno věděla jistě. Byla jeho matka a byl pro ní vším co měla. Pro něj se vzdala normálního života mladé ženy bez závazků, pro něj se stala matkou a ženou. A ani fakt, že jeho výraz ve tváři potemněl.*/Další věc, co je špatně?/* pomyslí si a nakonec se zahledí na jedno z oken a jen pokývne hlavou.* Jo, budu tady. Kam jinam bych stejně šla. Prosím postarej se o něj.* poví už jena zůstane tiše sedět na prostější posteli a sleduje toho malého drobečka jak bojuje.*
*Zmateně si ho prohlíží, když se k ní otočí s těmi slovy. Jako kdyby měla vědět všechno. A čím víc mluvil, tím více bledla a unaveně si promnul kořen nosu. Posadila se a zírala na něj naprosto bledá.* Upřímně jsem do 3 let Tobiasova života si myslela, že je obyčejné dítě. O nadpřirozenu vím od své babičky, která se jimi zabývala a mě to pohltilo, ale nikdy mi to nepřišlo divné. Když mi čarodějka řekla, že je lovec stínů nevěděla jsem, co to je. Žádné informace jsme o vás nemohla najít a hlavně mi ta čarodějka řekla, že lepší bude držet Tobiase ted od vás dál, že je pozdě. A ted asi chápu.* poví tiše a pak ještě dodá.* Hlavně jsem nevěděla, že se takové věci musí hlásit. Byl jsi pro mě jen cizí muž, co zmizel. A já byla mladá. Tobias původně měl jít k adopci.. ale nedokázala jsem to.* poví tiše, měla pocit, že tohle všechno je její vina.* J-a nevím, ani poslední dobou kdo jsem Calebe a co ted mám dělat, když Tobias..* selže jí hlas a vydechne. Neměla sílu nic víc říct už.*
*Myslela si, že je to obyčejná chřipka, když Tobias došel v pátek domů s teplotou, ale mýlila se. Něco s ním nebylo v pořádku, jelikož jakékoliv lidské léky jen jeho stav zhoršil. Nemohla více otálet. Zabalila Tobiase opatrně do deky a vydala se na cestu městem. Spěchala, co nejrychleji mohla. Snažila si vzpomenout na slova známého, který byl vlkodlak a říkal jí at se vyhýbá místům, kde ležel Institut. S lovci neměla osobní zkušenosti, ale slyšela o nich a podle nich Tobias byl synem jednoho z nich, jak jinak by mohl být čím je že? Snažila se na to nemyslet. Když dorazila na místo snažila si vzpomenout na slova čarodějky, aby to místo našli. Chvíli trvalo než se tak stalo. Nejprve se budova zdála být neobytná, ale omyl všechno se změnilo. Vydala se ke dveřím a začala do nich bušit a přitom se snažila Tobiase neopustit. *Tobi, jsi vzhůru slyšíš mě? Bude všechno pořádku chlapečku slibuji.* šeptá tiše a opatrně si syna po vysune v náručí, aby jí chytil kolem krku a nespadl jí. Doufala, že někdo příjde, jinak neví co si počine. Neměla se na koho obrátit a k čarodějům nevěřila natolik, aby jim ho dala do péče, jak se říká vše něco stojí.*
*Maminka ho niekam niesla. Nevedel kde, len cítil jako sa ho z ničoho nič dotklo chladný vzduch. Striaslo ho. Počul jej slová jako sa ho snaží o niečom ubezpečiť. Ale jemu bolo zle. Triasol sa. Jeho ruky boli kŕčovito zovreté a prekrížené na prsiach. Ani si ich necítil. Cítil sa sebe nieo mokré. Celý jeho odev bol prilepený na jeho pokožku.*/Chcem svoju maminku./*Kričal v hlave zúfalo. Cítil sa opustení, aj keď vedel, že je s ním, aj keď počul jej hlas. Jazyk mal ťažlý. Nemohol ani hovoriť. Jeho očné belmo sa po okrajoch zapĺňalo krvou. Mal pocit, že mu praskne hlava. */Nemal som jesť tie čučoriedky./*Premietlo sa mu v hlave, jako trhá v parku modré bobulky.*
*Jako obvykle si krátí dlouhou chvíli poklízením rozházených věcí ve zbrojnici a především tříděním andělských ostří, která by měla být ve fochu určeném k recyklaci. Nachází se tedy v přízemí, poblíž křídla s pokoji a kuchyní.* /Už i tady se kašle na recyklaci. Caroline si, doufám, s tou novou poradila. Já bych tam byl už jen třetí kolo u- Něčeho./ *Mávne nad tím rukou a myšlenku nestihne ani dokončit, když tu náhle uslyší bušení na dveře. Dlouhou chvíli ho přehlíží, jelikož z jeho pohledu se ho to netýká. Pokud tedy někdo neztratil stélu a nemůže se dostat do Institutu, což už pěknou chvíli nezažil. Téměř po dvou minutách vyleze na chodbu a zařve.* Někdo tu má čínu! *Ruce dá v bok a netrpělivě čeká, zda se někdo uráčí odnekud vylézt si jídlo vyzvednout.* /Skvělý./ *Zhluboka se nadechne, ale nakonec usoudí, že má alespoň jídlo zdarma a vyráží ke dveřím. Hned, jakmile je otevře, shlédne osobu od shora dolů i dítětem.* /Tak to si snad nikdo neobjednal./ *Nedokáže si odpustit vrtkavý humor. Při pohledu na zmáčené dítě potem trochu panikaří a neví, co má dělat a hlavně, co tu ta osoba dělá.* Přejete si? *Dveře zastoupí, tváří se sice odhodlaně, tak jak by jako lovec měl, ale cizinec u dveří Institutu pro něj nevěští nic dobrého.*
*Myslela si, že už nikdo neotevře. Div se nerozbrečela, když nikdo ne a ne přijít. Zrovna když chtěla znovu začít bušit na dveře, těžké křídlo dveří se otevřeno a z nich se vynořil muž jehož znala. Měla chut říct nic, ale nebyl na to čas.* Potřebuji vaši pomoct. Něco se mu včera stalo a jeho horečka ne a ne klesnout. A ne není to lidská nemoc. Nikdy nebyl nemocný.* poví naprosto vážně. Nevěděla, jak mu vysvětlit jak ví, že je jako on. Ale rozhodne mu nechtěla říct, že jeho otcem je on.*/Nemůžeš mu lhát Hailey, ne když potřebuješ pomoct. Jak by ti po tom všem pak mohl věřit a pustit tě dovnitř./* pomyslí si panicky a tak se zhluboka nadechne a vezme chlapce pevněji a konejšivě ho hladí po zádech.* Vím že to bude znít šíleně, ale potřebuji tvou pomoc. On jí potřebuje, už jen protože netuším, co udělat pro dítě lovce.* poví poklidně, i když má skutečně strach.* Prosím.* požádá tiše a pohlédne na Tobiase, který byl úplně propocený. Skutečně neví jak má pomoct lovci, už jen protože nikdy se nemohla dostat k nějakému ověřenému zdroji informací, které asi nikdy veřejnost neuvidí na vlastní oči. A hlavní důvod proč se od nich držela dál bylo, že se bála o Tobiase. Že jí ho vezmou a ona ho nikdy neuvidí, měl právo na život jaký si vybere on sám. Chtěla mu říct až by mu bylo 10, aby se rozhodl tudy půjde podpořila by jej at se rozhodne jakkoliv, ale osud to chtěl jinak.*
*Nevedel čo sa s ním deje. Hlava mu prepadla dozadu a očí bezcielne pozerali před seba. Sám však nič nevidel. V tme sa mihali svetiel a tancovali desivé tváre. Ale on sa ich nebál. On ich všetky porazí a zachráni mamičku. Pretože inak by to nikto nespravil. *Nakopem vám zadky.*Kričal aj keď z jeho úst vychádzalo len chrčanie spojené s mrmlaním. Tie beštie sa k nemu stále približovali. A neprestali ani po tom čo tam doletel Superman. Skočili na jeho červený plášť a začali ho drásať na malé kúsočky.*
*Uvědomí si, že s pohledem na nemocné dítě zadržuje dech. Nejspíš napětím, co po něm žena může chtít, anebo ho možná začíná dožírat nějaký kus vědomí, pohřbený velmi hluboko. Chce jí už namítat, že si spletla budovu a Beth Israel najde v úplně jiné části města, ale najednou zpozorní, když se zmíní o dítěti lovce.* Dítě. Lovce? *Trhaně ze sebe vypraví a spočine na obou lehce překvapeným a napjatým pohledem. Nevidí na ní žádné runy, přestože tentokrát je oblečená, z toho usuzuje, že nemůže být nefilim. I kdyby měla všechny runy vybledlé, runa Zraku, která je vždy na hřbetu ruky, je trvalá. Teď už neváhá ani chvilku, poodstoupí od dveří, aby mohla projít dovnitř.* Jak si můžete být jistá, že to není běžná nemoc civilů. /Nebude nefilim, není ani víla./ *Dveře nechává dovřít a ještě než je všechny nasměruje na ošetřovnu, musí se zeptat. Kdo jste? Nemáte na sobě ani jednu runu. *Nechá větu viset ve vzduchu a přistoupí blíž a nastaví náruč, aby jí odlehčil.* Mohu? *Nechce ji rvát dítě z náruče, ale vypadá, že ho sotva udrží.*
*Zdálo se, že jej dost vyvádí z míry, že je na jejich prahu zjevilo dítě a úplně cizí žena. A byla si naprosto jistá, že to není lidská nemoc, nikdy nechytil rýmu nebo podobné věci, vždy si myslela, že to je jeho imunitou, ale kdo ví. Možná že bylo.* A ano, jeho otec..* odmlčí a semkne rty do úzké linky a pohlédne mu do očí.* Jeho otec je lovec, jsem si tím víc než jistá, víc Vám, ale ted nepovím. Ted je hlavní aby se Tobiasovi ulevilo.* poví naprosto pevným hlasem a i když nerada opatrně mu syna předá do jeho náruče. Byla zvyklá ho nosit, ale ted jak se o něj bála měla pocit, že jí síly opouští, ale i tak si nedovolila tvářit se slabě nebo panikařit. Ani ne až po minutě si uvědomí, že jí položil nějakou otázku, lehce nadzvedne obočí a obejme se rucemi.* Nevím, co tím myslíte. Potkali jsme se před lety a ted nedávno v tady v NY. A runy? Žádné nemám nebo o nich nevím. Naučila mě to kdysi čarodějka, neznala jsem jí, ale řekla, že se mi to jednou hodí a že jednou jí budu dlužna nic víc.* poví poklidně a taky jí dluh před léty splatila tím, že musela zjistit víc o artefaktu, který jí donesla. Do dnes ještě neví, co ta věc je zač. Lehce sebou trhne a vrátí se do reality.*Proč bych měla mít runy? A víte, co by Tobiasovi mohlo být?*optá se jej a následuje ho.*
*Zrovna končila v práci a než zamíří domů, chce se ještě projít. O malého Tobiase se nebojí, jelikož ví, že je s její matkou. Doopravdy netuší, jak jí tohle všechno vrátí. Dává jí tolik času, kolik Hailey potřebuje, aby mohla vést i skromný soukromý život, ale nikdy si nestěžuje na život s malým Tobiasem, který jí život rozjasnil a ukázal v tom správném světle. Bez něj by to nebyla ona.*/Tak už dost nemysli na práci a nemysli na to, zda mu matka nedává před spaním sušenky. Ted si udělej čas pro sebe./* pomyslí si. Někdy je jednoduše po celém dni těžké jen tak vypnout a tak zamíří na na East River. Poklidnou chůzí pokračuje podél zábradlí a bezmyšlenkovitě jednoduše jde vpřed. Vzduch je tu chladnější a také silnější, proto si přitáhne tmavě želený kabát více k tělu doplnění lehkou světle šedou šálou, černé jeany a kotníkové hnědé zimní boty. Chvíli ještě pokračuje ve své cestě bez cíle, dokud se nezastaví a neopře o železné zábradlí, rozpuštěné vlasy jí jemně šimrají do tváří, které chytají jemný ruměnec od štiplavého mrazíku.* Je tu víc klid než obvykle. Není divu, když je už tolik hodin.* zamumlá tiše pro sebe a hledí na osvětlené město, které už od pohledu je plné nočního života. To jí připomnělo dobré časy na střední škole, musela se zašklebit.*
*Vychází vstříc newyorským ulicím při jedné ze svých dalších stereotypních hlídek. Vyzbrojený je na své poměry docela dobře, jelikož strávil v Institutu dlouhý čas ve zbrojnici uklízení a přípravou. Své obnošené kalhoty má u kotníků nacpané ve vysokých, kožených botách lovce stínů. Andělské ostří má složené v pouzdrech na zádech, přičemž dýku a nastřelovací čipovací pistoli - na kterou si ještě stále nezvykl - mu drží opasek v bocích. Přesto, že venku mrazí, má na sobě pouze triko s krátkým rukávem a vestu, ta z velké části zakrývá andělské ostří. Ruce mu částečně chrání kožené nátepníky, jenž mají na sobě několik run. Necítí chlad, jelikož je jeho tělo pokryto čerstvými runami, včetně té, která má na starosti termoregulaci. Celou cestu sem se chránil runou Mendelin předy civilů. Jakmile se však ocitá na zalidněné East River, protáčí očima v sloup* /Měl jsem to dnes hodit na Woodwintera, nebo na koho... A zajít vykrást knihovnu./ *Nadlehčeně se v myšlenkách zmiňuje o knihovně a po krátkém rozmyšlení podléhá impulsu ze sebe runu sejmout a zajít si ke stánku s občerstvením pro černou kávu, aby vydržel celou noc vzhůru - nakonec by to nebylo poprvé, mnoho lidí si jeho výstroj vykládalo spíše jako podivný fantasy larp kostým. Před stánkem se však vyhýbá jakémukoliv očnímu kontaktu a rozhovoru, aby byl co nejméně nápadný.*
*Díky dnešnímu volnu ve škole i v práci měla příležitost konečně udělat všechno, co doposud musela kvůli nedostatku času věčně odkládat. Ten pocit ji naplňuje takovým způsobem, že má i v nočních hodinách energie na rozdávání. Aby neměla problém s usnutím, rozhodne se unavit během. Nasouká se tedy do černých legín a přes sportovní tílko si oblékne už jen tyrkysovou šusťákovou bundu s kapucí, kterou nikdy nevyužila, protože v ní vypadá jako idiot. Už by si mohla pořídit nové boty, protože z těch aktuálních jí brzy začnou vykukovat palce. Zapíše si to v hlavě do svého nákupního seznamu, a vyrazí do ulic. I když od svého výkonu výjimečně nemá žádná očekávání, nastaví si na mobilu jako cíl pro dnešní večer deset kilometrů, což by ji k tomu ve výsledku mohlo vyburcovat. Začne pomalým vvklusáváním po pár set metrech o něco zrychlí a namíří na břeh Fast River
*Kolem prochází menší skupinky lidí, kteří si ještě užívají večera či nějakého horkého občerstvení. A když byla zmínka o horkém občerstvení vzduchem se nesla krásná vůně kakaa a možná ještě punče těžko říct, ale její chuťové pohárky neodolali při pomyšlení na horký punč. A tak se svižně vzdálí od místa u zábradlí a zamíří přímo k menšímu stánku, kde už před ní stál muž. Když se podívala pozorněji nevypadal normálně skoro jako kdyby šel na nějakou maškarní, ale když se na bundu zaměří přesněji. Zavrtí hlavou. */Hloupost to nebude on. Hlavně, že si pamatuješ jeho tvář, bundu, ale jméno ne? Hailey ty jsi mi, ale případ.* pomyslí si pobaveně, jelikož už si začínala připadat lehce paranoidní. A to se jí skutečně nezamlouvá. Ale možná jen příliš přemýšlí nad tím, aby dala Tobiasovi správnou odpověď nad tím, kdo je jeho otec. Každý den se ptá čím dál tím častěji a ona tu odpověď nezná. Její tok myšlenek přeruší, když do ní zezadu někdo narazí a ona, skoro čelem vrazí do Caleba, který stál před ní. *Omlouvám se.* vyhrkne automaticky s naprosto vyrovnaným hlasem, dřív by nejspíš panikařila, ale ted? Už ne.*
*Po kapsách vesty prohledává, zda někde nenajde drobné, aby nemusel vytahovat celou peněženku. Téměř vždy s sebou nějaké má a i dnes má, zdá se, štěstí, když uslyší lehké cinknutí kovu.* Kávu, bez ničeho. *Obsluze věnuje pozornost na tom minimum, které je ještě slušné. Nechce se tu zdržet dlouho a přitahovat pozornost, jelikož ví, že porušuje pravidla.* /Nakonec si jen zajišťuji přísun energie./ *Nejistě zvrásní čelo když si vzpomene na odpoledne, kdy se teprve vykopal z postele.* /Asi to nevedu úplně dobře, morálka ostatních lovců a jejich zazdívání mých tréninků mě dost demotivovala./ *Zkouší pro sebe najít omluvu, ale pravdou je, že spíše přísná pravidla, méně práce v ulicích; to jsou důvody, které ho částečně přiměly zlenivět. Bere si od obsluhy kávu a chystá se zaplatit. Myšlenky ho opustí ve chvilce, kdy do jeho zad vrazí civilka. Sice ani nezavrávorá, ale v reflexu se na místě otočí, aniž by si uvědomil, že má v ruce kelímek s kávou. Váhavě si ženu prohlédne, neboť mu vrtá hlavou, jak do něj mohla jen tak ve frontě vrazit.* Jste v pořádku? *Jeho pohled je lehce podezřívavý, pochybovačný, jelikož se mu na ní něco nezdá.*
*Asi nebyla dost pečlivá při zamotávání drdolu, takže se jí začne rozplétat, jakmile trochu zvýší tempo. Bude se tedy muset smířit s polovinou toho, co chtěla uběhnout, jelikož není nic nepříjemnějšího než se snažit sportovat s vlasy přilepenými na zpocené kůži. Ano, mohla by na pár sekund zastavit, rychle si udělat nepovedený culík a poté pokračovat dál podél zábradlí, ale to by znamenalo, že to nezaběhne vcelku, takže... by se to nepočítalo. Když zpomalí do chůze, se zklamaným výrazem vyndá telefon z pouzdra na paži a stisknutím červeného křížku v aplikaci na běhání oficiálně potvrdí, že tímto okamžikem končí její snaha o povedený den.* /Mohlo to být horší./ *Zhodnotí výsledek, jenž se jí záhy objeví na displeji. Kdyby pokračovala dál rovně, dostala by se domů za dlouho, a tak se otočí a jde zpátky tou stejnou cestou, kudy se sem dostala.*
*Muž, který do Hailey vrazil se neobtěžoval ani zastavit natož se omluvit. Ale to jí nezajímalo v tuhle chvíli pro ní bylo hlavní to, aby muž před ní se nepolil kávou. Čekala naštvanou reakci místo toho se dočkala kladné otázky a musela se nad tím lehce pousmát.* Jsem, děkuji za optání. I když to bych se spíš měla ptát-* zasekne se před koncem věty, když spatří jeho tváře přímo. Nejspíš se musela chvíli tvářit vyjeveně jako kdyby viděla pří, ale okamžitě změní svůj výraz ve tváři na milý a zdvořilý úsměv.*/ Vážně se mi to nezdálo../* pomyslí si, ale také není tak naivní, aby mu připomněla kdo je. Přeci jen není malá holka a nebyla připravená ho potkat. Ne dnes a ani v nejbližší době, co by mu taky měla říct.* Ještě jednou se omlouvám.* poví po chvíli ticha. Po očku si všimnula dívky, která si zpravovala drdol. Jako kdyby se Hailey snažila pohledem zabloudit jinam než ke Calebovi.*
*Zkouší ovládnout svůj obezřetný pohled, který teď už jen podněcuje spíš ten fakt, že by měl být na hlídce a ne u stánku s nočním prodejem kávy. Lehce si prsty promne kořen nosu a přiměje se trochu příjemnějšího pohledu na ženu.* Nic mi není. *Uchechtne se její nedořečené větě a ohlédne se za sebe, když spatří její prapodivný výraz.* /Aha, začínám přitahovat moc pozornosti. Čas se zdekovat jinam./ *Zbraně na zádech ho začínají v mysli tížit více a více. Upije si z kelímku a na pult vhodí drobné mince. Na slečnu se ještě lehce, spíše zdvořile a nuceně, pousměje, a rozhodne se zmizet dříve, než ho tady někdo pozná a objeví.* Nic se nestalo. Na shledanou. *Ukáže ji záda a odkráčí si dál od davů, aby si mohl bezů civilů znovu aktivovat runu Mendelin.*
*Chvíli ještě sledovala dívku za ním, dokud se pohledem nevrátí zpět němu. Ani ne před pár minutami by nejraději utekla, ale jak se zdá nepamatuje si jí a neví, jestli je to plus nebo ne. Stejně dřív či později si ním bude muset promluvit. Bude a moc dobře to ví, ale ne teď. Zrovna se chystal k odchodu, ale chytí ho za zápěstí druhé ruky, ve které nedrží kávu.* Počkej. Kdo vlastně jsi a ty značky, co jsou zač.* šeptne tiše. O lovcích slyšela hodně málo, přeci jen je na ulici nepotkává běžně. Úmyslně se jim i snaží vyhnout asi jako upírům, kvůli vlastnímu bezpečí. Ale lovci jí děsili spíš z toho důvodu, že nevěděla, co jsou zač. Jejím jediným zdrojem jsou knihy a pár přátel, kteří patřili mezi nadpřirozeno, ale takto měla možnost dát další díl skládačky dohromady a tu šanci nechce promrhat.* Jinak omlouvám se. Jsem Hailey, potkali jsme se před roky. Tvé vystupovaní se nezměnilo.* poví zcela poklidně a doufala, že aspoň tím si získá jeho pozornost. Vidí na něm jeho odměřenost, ale chce využít šance, aby zjednodušila do budoucí život syna. Aby nemusel v životě hledat, kdo je a cítit se sám.*
*Zastavuje se pár kroků za stánkem, když je ženou zastaven. Ještě než se k ní otočí, v duchu obrací oči v sloup.* /Co zas./ *Nasazuje nucený přívětivý výraz, ale moc mu to nejde. Ovšem je alespoň znát, že se snaží být zdvořilý.* Je to jen tetování. *Zavrtí hlavou a pohodí s rameny. Netuší, co by jí měl odpovědět na to, kým je. Neumí si na místě nic uvěřitelného vymyslet a je možná na takové klamy až příliš přímý.* /To kafe byl blbý nápad, ale nestalo by se mi to poprvé. Prostě zahraju, že nemám čas na pokec./ *Než si tuto myšlenku stihne poskládat do nějaké formální věty, je zaskočen její familiérností.* /Co prosím./ *Dvakrát mrkne a chvíli mu trvá, než mu dojde, co právě řekla. Jenže stále nemá tušení, s kým mluví, je to pro něj mnoho let nazpět. Od té doby se posunul dopředu a pomalu si sebe samého nepamatuje.* Aha, Caleb. *Podá ji ihned pravou ruku, aby si zachoval tvář, ovšem vůbec se v této situaci necítí pohodlně. Ohlédne se za sebe a přemýšlí, jak z tohohle ven. Znovu se na ní obrací tváří.* Omlouvám se, mám asi špatnou paměť. *Lehce zvedne koutek, jako kdyby vlastně o nic nešlo.* A také mám trochu naspěch. Klidně mi zavolej, když budeš něco potřebovat. *Vycouvá ze situace a lehce pohodí hlavou, když ji zase ukazuje záda.* /A pokud číslo nemáš, asi mě neznáš tak dobře. Vyřešeno. Rychle pryč./
*Skutečně přemýšlela, co vlastně na něm v tom baru viděla. Možná přeci jen ten večer moc pila a on nebyl nijak nevzhledný.*/ A pak se mohu divit, že mě i vlastní syn neposlouchá.. /* pomyslí si, když vidí jeho snahu se tvářit přívětivě a přitom jeho oči prozrazovali spíš otrávenost a nutnost zmizet, co nejdřív. Ale, aspoň teď už věděla jeho jméno, a že tohle byl velký krok. Ale dnes z něj asi víc nevypáčí a když se rozhodne využít situace k útěku založí ruce v hrud.* Sám dobře víš, že se tohle nestane. Ale až se setkáme příště věř, že tohle si budu pamatovat.* poví vážným hlasem, jelikož se jí naprosto nelíbilo jak jí zazdil. Věděla, že jestli se někdy dozví pravdu, kdo je skutečně Hailey zač podá mu na zlatem podnose jeho ochotu.*/ Co bys čekala, možná si myslí, že jsi nějaká z jeho milenek, co chceš zpět kontakt. Bože, proč se snažím omlouvat jeho chování!/* okřikne se a raději se podívá na čas na telefonu. Byl asi už čas jí domů.A tak i udělá, zamíří za Tobiasem.*
*Dneska se rozhodla zamířit do Cheri z jednoho prostého důvodu. Chtěla krapet Kiidu a hlavně bylo to jedno z mála míst, kde může být pozdě do noci. Aspon dneska se potřebovala věnovat práci přes večer, když uložila Tobiase a došla matka odešla z bytu neslynšně. Jelikož určitě i máma bude chtít brzo spát a ona bude pracovat dlouho. Chce usednout k jednomu ze stolů a pustit se do práce, ale zpozoruje muže, kterého potkala v Jade Wolf. Posledně byl dost upovídaný.* Zdravím, Samueli. Je tu volno? *optá se s vřelým úsměvem na tváři. Tentokrát nevypadala tak vyděšeně jako posledně. Přeci jen jí dával hodné otázek, na které nebyla připravená.*
*Když zaslechne ženský hlas, tak jen mávne a zamumlá jakousi kladnou odpověď a dál si prohlíží webový stránky na telefonu. Což sice působí velmi neslušně, ale on už netuší co dělat a zrovna Ruby nebo někomu dalšímu ze smečky se s tim svěřovat nechce. Hlavně, když se vezme v potaz, že by vznikli otázky, které nechce. Až po chvíli mu dojde, že někdo si k němu přisedl. Zvedne pohled a vidí zrzku z baru. Ví že to bylo u Měsíce, protože měl toust a tousty mu dělají jen u Měsíce.* A... Zdravím. *Řekne překvapeně a pak s nadšením v očích uvítá obsluhu s pitím. Okamžitě si pití převezme a napije se. Má rád, když alkohol cítí. Hlavně nyní.*
*Lehce nakloní hlavu na stranu při jeho netvárné reakci, tiše si přisedne a otevře si raději tablet, kde si otevře dokument do své práce s poznámkami. Jak se zdálo, konečně se vrátil myslí do reality. Zdál se jí být krapet mimo.* Děje se něco? *optá se jej a mezitím si objedná kávu. Potřebovala dávku kofeinu a ano, i takto pozdě večer si dává kávu. Co víc opět ve své ruce svíral alkohol.* /Něco se děje nebo snad tohle je jeho denní rutina?/ *pomyslela si. Nebyla ten druh osoby, co soudí, ale měla vždy a má plno otázek, na které si netroufá ptát *
*Podívá se na svůj alkohol a semkne rty. Neví jak to má říct. Ví co má říct, ale nedokáže to říct. Tak se jen napije znovu.* No, někdo na kom mi moc záleží je v nemocnici, protože ho zmlátil jeho ex. Je na tom špatně a já místo něj řeším něco jiného. *Řekne a doufá, že to bude stačit, nechce mluvit o tom, že mu připadá, že to co má s Joshem je špatně, i když ví, že je to normální a není žádná studie, která by potvrzovala to, že jde o nemoc. Prostě jen má v hlavě stále matčinu výchovu. Podepře si hlavu a znovu se napije whisky, která mu dochází, tak zvedne sklenici, aby na to upozornil obsluhu.*
*Váhavě se podívá na svou ruku a nakonec jí k němu natáhne a konejšivě se ho dotne na předloktí a pohladí ho palcem krátce, pak ruku stáhne zpět.* Hlavně si to nedávej za vinu, že si mohl něco udělat. Protože nemohl, pokud si to nevyřeší mezi sebou, nepomůžeš tomu nijak. Hlavní je, aby si jako dobrý kamarád pro něj tu byl. Myslím, že lidé se mnohdy cíti sami na věci, které na ně padají. *povzbudí ho a lehce se pousměje.* Víš život tě může naučit hodně věcí, třeba jako rozhodnutí se ti stane osudným a změní tvůj život ve vteřině a vše, co si znal je pryč. Pak je jen na tobě jak se s tím vypořádaš. *myslela to upřímně, jako když měla dát Tobiase k adopci. Když svého malého chlapečka uviděla, nedokázala to a rozhodla se spadnout do neznáma.*
*Podívá se na její ruku a pak na ní. Nedívá se nějak, že by mu to přišlo utěšující.* Není to kamarád. *Opraví ji a pak ji poslouchá.* Ale mě vychovali v tom, že to co dělám teď je zvrácené a špatné. Nedokážu ho ani nazvat tím kým pro mě je. Je to jako mít mou mámu v hlavě a slyšet všechny ty její nenávistný řeči. *Řekne zoufale a vezme novou skleničku s alkoholem zatímco tu starou dorazí a předá obsluze. Není opilí, ale už trochu víc mluví.* Určitě jsi se nikdy nesetkala s tak silnou nenávistí vůči vlastnímu ditěti jen kvůli tomu s kým je. *Zamručí a sleduje, jak před něj pokládají topinku s něčím zeleným na vrchu. Moc se mu do toho nechce, ale kousne do toho a zase to položí. Sice je to dobrý, ale momentálně nemá na jídlo moc myšlenky.*
*Zavrtí hlavou, když se na ní tak podívá.* V dněšní době je orientace to poslední, co někoho trápí. Podívej se, možná se někteří lidé to vidí jako něco zlého, ale podívej. Už ve středověkém Řecku existovali páry stejného pohlaví a netajili se tím, ale to neznamenalo, že si nemohli užívat si s opačným pohlavím. Vždy je některý druh lidí tolerantní a některý ne. Takový svět je. A nemyslím si, že tě nenáviděla, někdy matka miluje své dité tak moc, že je to jed. Někdy je třeba se rozhodnout v čem mají rodiče pravdu a v čem ne. Kdybych já poslechla svou matku přišla bych o léta s Tobiasem, i když nevím jak se jmenuje jeho otec vím jedno. At už mu bude podobný jak chce nezmění to na tom nic, jak jej miluji a nikdo mi nebude říkat, koho mám milovat a jak. Chápeš, co s tím snažím říct ne? *samotnou ji překvapovalo, jak se rozpovídala možná, protože nemá ráda, když lidi do nekoho hustí své názory a ty své zatláči do pozadí.*
*Poslouchá ji a chápe to, ale zároveň ví, že to není případ jeho matky.* Chápu, ale řekni mi tohle. Proč až tak milující matka svého syna od dětství týrá, brání mu se rozvíjet. Dokonce při první známce nějaké emoční otázky nebo emočního problému ho pošle do armády. Nechá ho brát drogy, bere ho od štyř let na lovy, kde zabíjejí zvířata... Myslíš, že to je milujíci matka? *Zeptá se a znovu se napije a následně skleničku odloží a založí si ruce na hrudi.* Má matka odmítala, i když jsem byl s dívkami. Ale má matka mě nikdy nechtěla. Chtěla mého staršího bratra, co zemřel. Já jsem jen náhraška. Dokonce si i kvůl tomu, aby mě měla našla někoho jiného. Ale má mě jen proto, aby si k sobě připoutala mého otce. *Řekne vážně a je na něm vidět, že ho to hodně štve.*
V tom případě tahle žena nikdy nezažila, co je to mateřská láska nebo jednoduše jí natolik zarmoutila smrt tvého bratra, že už nedokázala dát tu lásku znovu, někdy se uzavřeme před tím, co nás nejvíce bolí. Moji rodiče se rozvedli a i přesto mám pocit, že jsem nenaplnila nikdy jejich očekávaní. Ale nejsme tu od toho, aby jsme plnili jejich sny, ale své. Oni nám je buď umožní si splnit nebo ne, to je jediný zádrhel. *když se jí dostane do ruky její káva napije se a spokojeně tiše vydechne. Tohle potřebovala.* Ale nemyslím si, že bys své problémy měl řešit alkoholem, ještě budeš ideálni drink pro upíra. *zažertuje.*
Ne. Má matka byla něco jako neonacistka. Chtěla dokonalého potomka. Což znamená vojáka. *Řekne a napije se. Svou matku zná moc dobře. Přeci jen jí nikdy nesměl před ostatními nazvat mami. Musel jí říkat paní. Což ho vždy naprosto štvalo, kadyž už začal trochu víc chodit mezi ostatní děti. O tom o upírech ho nějak nerozesměje.* Moji krev pít nemůžou. Buď je toxická nebo tak nějak. *Pokrčí rameny a znovu se napije.* No a kdysi jsem tyhle stavy řešil jinak. Alkohol je ještě přijatelný. *Řekne a odloží pití, aby si mohl znovu kousnout do topinky s avokádem a tentokrát, už tomu začína přicházet na chuť.*
Takže vlkodlak. *poví zcela nevzrušeně, jelikož už kdysi se z jedním znala a jistě nebyli vůbec odlišní od lidí na první pohled a hlavně sama věděla, že se žádný druh nechlubí svou rasou na potkání a tak si někdy přála mít nadlidský čich, aby poznala, kdo je kdo, ale to se nestane.* Hmm měl by ses, co nejdřív stavit za tím tvým známým a vyřeště to spolu, mluvení vyřesí víc jak mlčení Same. *a myslela to vážně, protože víc mu k tomu neřekne namísto toho si užije další doušek kávy.*
*Překvapeně se na ní podívá. Nenapadlo ho, že by to mohla pochopit.* Já se mu s tím svěřil. Ale nechal to na mě. Což jsem byl rád, ale teď netuším co dělat. Nevím, co jsem a je to děsně zmatený. *Povzdechne si.* Nevím jestli jsem náhodou nebyl s holkama jen proto, že jsem chtěl působit dobře v očich matky... *Povzdechne si a podívá se na ní. Doufá, že dostane nějakou radu.*
*Usměje se.* Ano vím o vás i mnohých jiných. Promiň, ne jen že jsem vášnivá historička, ale mám ráda ty báchorky, které jsou vlastně založený na pravdě. *znala pár vlkodlaků, čarodějů, ale s upíry i vílami nikdy neměla odvahu se dát do řeči. Příliš ji jednoduše příliš nebezpečný.* To každý, kolikrát ani za celý život nezjistíme pořádné, kdo jsme, ale můžeme být kým chceme, jen takový však, kam dáme své já nikoliv cizí. *víc mu bohužel pomoct nemohla, musel na to přijít sám. Dopije poslední doušek kávy a něco napíše na papír, který mu podsune.* Kdyby sis někdy chtěl popovídat nebo se odreagovat napiš mi. Já asi zamířím už domů. Stejně asi dnes práci nedokončím. Dobrou noc, Same. *rozloučí se s ním a zaplatí, pak odejde domů za svým synem a matkou.*
*Odloží klíče do mističky na botníku v předsíni, jako obvykle nikde Tobiase neviděla. Jako kdyby s ní pokaždé hrál tu stejnou hru. Přeci jen, i když se motal dříve pod nohy měla jistotu, že je vážně doma a ne někde s babičkou, ale dle jeho malé bundy na věšáku usoudila, že je doma. Máma proběhla kolem mě ve spěchu, jelikož potřebovala jít už domů. Nebylo divu, dneska meškala o dobrou hodinu.*Tobiasi jsem doma.* zvolá z předsíně a sundá si boty a kabát. Tašku odloží na psací stůl v obýváku. V ruce nesla několik letáčků nebo spíš katalogů, který byl ze zdejšího útulku. Jeden časopis podporoval zdejší útulek a snažil se dát zvířata k adopci ne jen přes internet, ale i sem. Vzpomněla si, že slíbila menšího společníka. Nejraději by však byla, kdyby si vybral papouška nebo křečka, jelikož s nimi není tolik práce, ale v jedné věci měla jasno. Psa ne, je s nimi moc práce a ona na vše je sama.* Pojd se podívat.* vybídne syna položí časopis na stůl.*
*Vykukne z poza dverí a rozbehne sa za mamičkou len preto aby sa sňou privýtal a dostal pusinku.* Mamiiiiiiii! *Teší sa a hneď sa na nu snaží vyskočiť a objímať ju. *Čo to máš?* Preberá sa tými papiermi čo priniesla a na všetkých vidí zvieratká. *My budeme mať zvieratko?* Povie prekvapene a do očí sa mu tisnú slzičky.*Maminka, ja mudem mať zvieratko? Moje vlastné zvieratko? A možem si vybrať sám...?*Hovorí trochu sa zadrha aby nebolo poznať ako veľmi je dojatý.*
*Zasměje se a objeme ho pohotově, naštěstí stihla již odložit časopisy na stůl. Dá mu pusu do vlasů a dřepne si k němu s lehkým úsměvem na tváři.* Mužeš si nějaké malé zvířátku vybrat, ale bohužel pejsek to být nemůže. Víš, že jsem v práci a ty ve škole, pejskovi by bylo smutno, ale snad ti menší zvířátku udělá radost a bude ti dělat spolčenost než se vrátím za vámi z práce, co ty na to? * poví mile a když vidí, že se mu chce plakat zasměje se a vezme ho do náruče.* Už jsme se bála, že povíš zda si místo zvířátka nemužeš vybrat raději tatínka." zazubí a se lehce ho pošimrá na krku, doufala, že takto roztomilý zůstane ještě nějaké ty roky. Byl to přeci jen její jediný syn.*
*Keď zistí, že má podmienku na to aby mohol mať doma zvieratko, zoberie si jej mobil a do prehliadača naťuká "lahké zvieratko na výchovu". Keď mu tam vybehne niekolko článkou, robno prepne na ten ktorý má v názve mačka a usmeje sa s lesklými očkami na mamičku.* Možeme mať mačiatko?* Spýta sa a ukazuje mamičke článok. Síce on si ho nečítal, ale ona si v nom može prečítať aké sú mačky na starostlivosťv byte či dome a rovnako upozornenie, že kým si zvieratko zaobstrajú, mus pre nu nakúpiť vhodné vybavenie.* Tatínka si hladám sám, ale to počká. Predsa každé zvieratko potrebuje domov. *Zasmeje sa a przerá si inzeráty a vyberá len tie kde su mačičky.* Možeme mať kocúrika a volať ho Samuraj. alebo mačičku a dať jej meno Tekvička.
*Pozorně sleduje reakci svého dítěte, když si vezme do ruky mobil a najde si něco, vezme mu jej z ruky a zavrtí hlavou.* Nehledej na internete, jednoduše, co se ti bude líbit. A uh koťátko..nevím Tobiasi nebojím se trochu o květiny, aby je kočička nesnědla. Musela by to být kočka, která nevyleze na nábytek.* zašeptá tiše pro sebe, přeci jen tohle jí naplňovalo obavami. Co víc, když se zmíní o tom, že hledá tátu sám vyjeveně na něj poledne a chytí ho za ruce.* Jak hledáš sám Tobiasi? Víš, že nemáš nikam chodit natož se bavit s cizími lidmi. Co kdyby to byl někdo zlý a odnesl tě a ty by si mne už nikdy neviděl hmm?* poví poněkud nejistým hlasem, jelikož jí samotnou tahle myšlenka znepokojovala.*
Ale kočička si príde sama na záchod. a nemusiš s nou chodiť a s králikom alebo škrečkom sa nedá maznať, ale mačička je ňuňavá. a rada sa hrá. A u mňa v izbe može vyliezať na stavebnicu. Minue v telke ukazovali videá o tom ako mačke stačí krabica na hranie. Vidíš, žiadne drahé hračky. a keď jej kupime papať nebude ti obhrýzať kvetinky. Moje mačiatko bude poslušné. Aj keď neviem čo to je ale v telke vraveli, že keď je cicka vykastrovaná tak ani neuteká z domu. A len na to dame peniažky. Ja ti dám z mojho našetreného na to. *Slubuje mamičke a smutne pozerá. Pokrúti hlavou.* Ale to nie sú cudzí. Ja sa spýtam ako sa volajú a tiež sa predstavím, A keď su neni divvný tak sa s nimi skamarátim. Nikto by ma neukradol. Ja sa o seba viem postarať. Keď mám vela kamarátov, každý by mi pomohol.
*Povzdechne si jelikož asi měla říct dřív, že kočka není dobrý nápad a tak zvedne ukazováček.* Jednou něco zničí Tobiasi a půjde do jiného domova, dobře?* přeci jen nevydělávala miliony, aby si mohla dolit zničený nábytek a jiné věci, všechno šlo do domácnosti a na Tobiasovi potřeby, upřednostňovala hlavně jeho pohodlí a snažila se šetřit i peníze bokem, kdyby se náhodou něco někdy jí stalo. Aby byl do budoucna zajistěný a nezačal s ničím jako ona.* Dobře, inu jak vidím babička ti jidlo už udělala. Vykoupeš se podíváme se na nějakou pohádku?* optá se ho mile a usměje se. Ráda s ním trávila čas, vždy jí uměl rozjasnit den a co sr týkalo těch mužů, ještě si o tom s Tobiasem bude muset promluvit a to pořádně. Ne všichni z nich byli lidé.*
Dobre. Dohodnuté. /Predsa by mi nevzala zvieratko, ktoré budem ľúbiť./ *Povie si pre seba a natiahne ruku aby si mohli spolu plácnuť.* Babka mi spravila špageti. Ale taký som z nich plný, že asi nie je dobré isť sa umyť. Čo keď sa utopím s tak plným bruškom? No a keď zas nepojdem do sprchy nemožem isť do školy, lebo predsa budem smrdieť. Isto iste musím uznať, ža nápad s rozprávkou je z všetkého najprijateľnejší. *Vyberie sa k pohovke a usadí sa.* Čo by si si rada pozrela? Miečo staršie alebo novšie? Uglydolls ma moc nebavili, ale možeme skúsiť Toy story4.
*Založila ruce v bok a nesouhlasně zavrtí hlavou.* To ti nebrání v tom, aby ses šel umýt Tobiasi. Ve vaně se neutopíš a je tu ještě sprcha, takže šup jdi. A nebudu ti to říkat dvakrát, sám dobře víš, co se stane když ti to musím říct třikrát ne snad? Vem si pyžamko a jdi, pak se spolu podíváme na pohádku dobře broučku?* políbí ho do vlasů a zamíří do kuchyně, kde se pustí do špinavého nadobí.*/Po kom má tak vypočítavou povahu, nedá se popřít, že evidentně hodně zdědil po otci, kterého vlastně ani neznám. Jak si pak člověk má říct, že ho už nic nepřekvapí.. Uličník malý/* cukne jí jemně koutek úst. Miluje ho nade vše, i když dřív si tu jednu noc vyčítala ted si už život bez malého neumí představit. Možná by žila jinak a lépe, ale nikdy si nedovolí na tohle pomyslet. On je její rodina, víc nepotřebuje.*
Oduje ústočká a pomalým krokom sa vyberie do kúpeľne. Vyzlečie si oblečenie a postavý sa do sprchového kúta. Pusti si vodu a potmehútsky sa usmeje pretože už má prislúbené aspoň zvieratko. Dokonca je to mačiatko. Zaraduje sa a dá si na seba poriadnu kopu sprchového gélu z flaštičky na ktorej je nakreslený superman. Rýchlo to zo seba opláchne a utieraním do osušky sa ani príliš nezamestnáva a proste vhupne do pyžama. * Už soooom tuuuuuuuuuu, maminka. *Dobehne ku nej s mokrými šlapami a objime ju okolo pása. * Chceš vidieť nejakú rozprávku pre dievčatá?
*Div se nepolekala, když jí obejmul zezadu. Odloží poslední talíř a shlédne k němu, když uvidí ty bosé a mokré nohy povzdechne si. Vezme syna bez dalších slov do naruče a odnese ho na gauč, kde mu navleče své teplé, huňaté ponožky.* Začíná být zima, tak nechod bos, jinak budeš mít rýmu a budeš zas muset zůstávat doma a dohánět školu.* poví s lehkou vyhružkou, ale její tvář se široce usmívá, vezme deku a zabalí do ni jak jí tak jeho.* Hmm popravdě jsem dneska něco sehnala. Myslím, že jsi to ještě neviděl, jelikož babička mi říkala, že to chceš vidět.* poví a natáhne se po ovladači, kde spustí pak Tajný život mazlíčků 2.*
Ale mne neni zima. Superhrdinovia nebývajú chorý. Takže ani ja nemožem byť chorí. *Vysvetľuje jej, ale aj tak poslušne podava nohy aby mu na ne mohla natiahnúť ponožky.*Tak dobre, To sme ešte nevideli. Dúfam že ten Max nebude nudný ako minule. *Povie už zabalený v deke a pritisnutý na jej telo. * A musím isť teda zajtra do školy? Lebo máme teraz velku misiu mami. *Usmeje sa a plánuje ako zajtra začnú zháäť všetko pre jeho novú mačičku.*
Kolikrát jsme o tom mluvili zlato, nejsi ještě superhrdina, protože jsi na to ještě dost malý. Takže ještě se nastydnout můžeš a až ti bude 15 let teprv pak budeš pravý superhrdina uvidíš. *povzbudí ho a snaží se tak oddálit to šílenství s hrdiny, proč nemůže mít rád auta jako všichni kluci? Ptala se někdy sama sebe, ale musela přiznat, že její syn je velice kreativní v tomto věku. Musíš, věci pro kočku seženeme společně po škole nebo o víkendu dobře?* povzbudí ho a usměje se. Přeci jen ho to nenechá dělat samotného sice kdysi měla psa, ale kočku měla maximálně tak u dědy na venkově.*
To jee nejaká blbosť. Ja si myslím, že Thor bol boh už keď mal šesť a nie až ked mu bolo patnásť. Ano, síce je pravda, že z niektorých sa stali superhrdinovia, až po nejakej explózii alebo chemickej reakcii, alebo až keď boli dostatočne bohatý, ale čo taký bhovia apolobohovia? Čo mutanti? Alebo taká wonder woman. Tý sa už ako superhrdinovia narodili, mami. Takže aj ja som sa mohol už ako supehrdina narodiť. *Vysvetľuje jej zapálene.* To tam vážne musím ist? V škole ma to nebaví. Nerobíme tam ani nič zaujímavé.
*Zastaví film a podívá se na Tobiase. Chtěla ho nechat při jeho fantazii, ale bála se, že si takto jen ublíží.* Víš drahoušku, oni super hrdinové neexistují, jen lidé, kteří pomáhají druhým svými schopnostmi. Ani ty ses nenarodil jako super hrdina, tvůj táta byl a je pohledný a šarmantní muž, který mi dal tebe když zmizel. Možná tneto svět nemá super hrdiny, ale pověsti a povídky praví, že tu pobývají bytosti podobný těm tvým hrdinům jen temný a zlý, někteří jsou hodní stejně jako v pohádkách. Pamatuješ jak jsme ti čítávala pohádky o vílách, upírech a jiných bytostech? Všichni z nás se něčeho bojíme a tyhle bytosti jsou něco před čím se nás svět snaží varovat. Tím však neříkám, že existují, ale pokud je zahlédneš tak jen protože budeš pozorně sledovat své okolí.* mrkne na něj a usměje se, i když mu nemohla říct, že ty pohádky jsou skutečné, tak mu chtěla ještě dát čas až bude ve věku, kdy si věci bude nechávat pro sebe, přeci jen mu to nemohla říct, aby všude pak říkal teto ty máš tesáky? že? Měla strach a velký od doby, co Tobiase našla s tím upírem v galerii. Vyděsilo jí to.*
Hmm, a jak ti ma dal? Jak sa vlastne rodia deti.... *V škole sme sa o tom s chlapcami rozprávali, no a jedno dievča povedalo, že videlo ako sa robia deti, ale že nám to nemože povedať pretože my sme chlapci, a jej sestra povedala že chlapci také veci nechápu. Ale keď si už s tým začala. prečo tom chlapci nerozumejú. Ja si myslím že ocko tomu asi rozumel ked ti dal mňa. No a keď ti ma už dal, a je taký super, a sšarumantý tak predsa to musí byť superhrdina. Kto iný vy to inak mohol byť? *Mikne ramenom. * Mňa teraz skor zaujíma jak je to s tými detmi, než s bubulákmi.*Upozorní ju na ich predošlú debatu a to ho teda ohromne zaujíma.* Ako vie mamička že jej ocko prinesie dieťatko?
*Sice si tím naběhla na další otázky, ale nestyděla se mu to vysvětlit spíš přemýšlela jak mu to vysvětlit jednoduše.* Příběh, co ti povím, ale bude naše tajemství dobře? Protože pokud by si to začal vykládat někomu jinému krom tvého tatínka a mě mohl by ses proměnit zpět.* poví tiše a nakonec se pustí do příběhu, nepřišlo jí ještě vhodné říct mu doopravdy jak přišel na svět, tak se rozhodla použít příběh, který kdysi zkusila na ní i její vlastní matka až na to, že bohužel Hailey už chodila na zakladní školu a četla dobře.* Inu jednoho večera mamince někdo ublížil byla osamělá a hodně plakala a tak při cestě domů potkala mladého muže, který jí nabídl, že už nemusí být osamělá, že jí může dát semínko, které sní a pak z něj vnikne mimiko. A tak jí ho dal, nejdřív sem si myslela, že to je žert a pak mi narostlo bříško. Pak ses o několik měsíců později narodil ty. Ani muž, co mi semínko dal jsem poděkovat nemohla, ale jsem ráda za to že tě mám. A k tomu aby vniklo mimonko jsou vždy potřeba žena a muž, ale hlavně aby se měli rádi. A tento muž dal lásku v podobě semínka, ale už se víc neukázal a jak říkal, už nejsme sama. Ale je to tajemství, pokud to řekneš kouzlo zmizí.* šeptne s lehkým úsměvem na tváři, nechtěla aby si děti z něj utahovali. Ty starší, ale pokud ještě měla zachovat jeho nevinnost tak hlavně do 8 let, přeci jen by ted nepochopil co je to s** nebo podobné podrobnosti, tak se mu to snažila přizpůsobit na jeho věk.*/stačí, že vykládá o obřízce na potkaní a snad mi to uvěří../* pomyslí si poněkud vyděšeně.*
Premeniť spať? A na čo? *Tobias ticho počúva maminkyn príbeh a potom ho napadne.* Hmm, Kimina maminka vraj musela prehltnuť tiež nejaké semienko keď chcela novú kabelku. Vravela že to bolo diné, lebo jej ocko vydával taký divný zvuk. Ale že nevedela prečo keď ona mala zjesť to semienko. *Mikne ramenom.* Celé to bolo také divné. Mňe ale nevadí, že z tvojho semienka som ja a nie nová kabelka. aj ked je to divné. Osmaci v našej škole zas vravia, že keď niekto nechce decko nemá sexovať, ale nikto nam nikdy nepovedal, čo to sexovanie je. Ale ja som sa ťa nechcel pytať lebo ty máš vela práce, a babka by sa asi hanbila. *Zakukli sa viac do deky a zývne.*
*To nikdo neví. A ehm tak až ti bude 8, tak ti povím, co ti osmáci tím mysleli dobře?* poví poklidně a raději se snažila ignorovat to o čem se baví dnešní děti vždyť mu bylo teprv 6! Ještě ani nebyl v první třídě! Ale snad udělala dobře, když ho dala do nultého ročníku, když je tak popředu v mnoha věcech.* Už jsi unavený hmm?* vezme ho do náruče.* Mám tě odnést do pokojíku nebo chceš ležet u mě?* poví a zabalí ho víc do deky, ještě byl lehký, ale co nevidět bude těžký a jí tohle bude chybět. Někdy si připadala jako hysterka, když se jí chtělo z ničeho nic brečet, jak rychle roste. Ale to byl realita. Nakonec ho odnese do jeho pokojíčku, přikryje ho a políbí na čelo. *
*Kdyby byla jedna z těch šílených matek, co odepírají svým dětem cokoliv nezdravého nebo natož cukr, myslí si, že by právě naopak jen Tobiase lákalo tohle konzumovat ve větším množství. Nakonec se přeci jen nechá přesvědčit, aby zašli společně do zdejší Pizzerie. Sice nebyla zrovna nadšená tím, že takto navečer bude jíst pizzu, ale smířila se s tím. Ráda to vidí šťastného. Je to statečný kluk, je na něj hrdá.* Vyber si pití jaké chceš a moje odpověď je ne jako vždy, hranolky k pizze nedostaneš bud jedno nebo druhé. Sám víš, že když se přejíš bolení bříška není nic příjemného že?* připomene mu sáček bonbonů, po kterých mu jednou bylo zle, protože snědl všechny naráz. Nakonec se usadí k jednomu ze stolů a usadí se začne se vyslékat.* Toby, sundej si bundu dobře?* poví poklidně a usměje se na něj, sice poslední době pracovala hodně pozdě do večera doma a v kavárně si uvědomila, jak moc jí chybí společnost jejího věku.*
*Jasně s jejími přímy by si klidně mohla zajít na pětichodovou večeři a jíst po večerech kaviár, ale ona na tohle zrovna není. Kvůli dvoum věcem. První, je to na ni moc luxusní a druhé...musela by se na to fintit a ona na to není. Vsadila by se že ani nevlastní žádné šaty, oblek? O tom by se dalo polemizovat. Tem by možná někde ve skříni nasla. Ale ted je raději za pohodlně, takže nějaká flaneka, kožená bunda a jansy. Nejjedonuší pro ní je teďkaj jet na pizzu, proto nasedne an svou motorku a jede k pizzerii. Motorku zaparkuje kousek od ní a vytáhne si peněženku z kapsy a rozhlédne se.* /Sakra, tady snad nikdy nechytnu čas, kdy tu skoro nikdo není!/ *Zanadává si a koukne na stoly u kterých sedí lidi s partnery nebo partami přátel. Všimne si jednoho polo prázdného stolu- nějaká žena, pravděpodobně o pár let mladší než Davina, s dítětem.* /Tak co se dá dělat, dneska mám zavříno, a žrát doma se mě nechce./ *Povzdehc ne si a rozejde se k nim.* Zdravíčko, mohla bych si přisednout? Tak nějak jsem nečekala, že tu bude tolik lidí. Ale tak v nonstopáči- co bych si přála, že? *Ušklíbne se a koukne se na toho klučinu.* Hlídíte brášku? *Zeptá se se usměje se na blonďáčka, neřekla by že je to syn ženy, vypadá tak mladě a taky tak nějak si vždycky myslela, že když je někdo se zrzatou barvou vlasů tak jeho dítě buude pravěpodobně taky zrzek.*
Hmm. *Povie trošku zdrtene a potom ju nasleduje k stolu.* Babka by mi dovolila. *Oduje ústočká ale poslušne si sadne k stolu. Vyzlečie si bundu a vezme si jedálny lístok ktorý im prinesú. Žial len jeden. Sám ešte excelentne nevie čítať ale je lepší ako jeho spolužiaci. On je totiž super talentovaný, aby ste vedeli.* Tak si dám hranolky aaaaaaaaaaaaaa pomarančový džuuuuuuuuuus. Šloda, že tu nedávajú také tie panáčiky jako pri mcdonalde. Ja by som si ich odkladal. Alebo by sme sa s nimi mohli hrať. Ja by som mal superhrdinu, ateba by som zachraňoval, maminka. *Vystatuje sa keď k ním príde nejaká teta a chce si k ním sadnúť. To je moja maminka. *Povie žene a usmeje sa tak že je na to patrične hrdý.* Maminka, že može ten ujo pri nás sedieť. Može byť nejaká vedlajšia postavička. Alebo aj nemusí keď nece. *Pokrčí ramenami a potom sa usmeje na mamičku. Budeme papať spolu?
*Tiše se zasmála a pohladila ho po blond vlasech.* To abych si s babičkou promluvila hmm? Ale já nejsem babička, to víš moc dobře Toby.* poví poklidně, přeci jen muselo být pro Tobyho docela matoucí míst dvě babičky i dědy, ale více méně to tak nahrazovalo chybějící stranu rodiny otce a hlavně se měl vždy na koho otočit. Nakonec se pustí i do své objednávky. Objedná si malou pizzu a je ji jasné, že Tobias si nedá pak říct i tak si kousek vezme. Nakloní se k synovi a šeptne.* A jak se říká, prosím ke konci ne snad?* napomene ho a z ničeho nic se kousek od nich objeví žena. Pobaveně na ní pohlíží a přikývne.* Jistě sedni si. Ah, to není můj bratr. Je to můj syn.* pokusí se jí vyvést z omylu, ale je na to zvyklá, však se nestydí za to co je a kým je. Když z úst malého človíčka zazní ujo povzdechne si.* Takto se lidi neoslovují Toby..* její káravý podtón byl zřejmý. A co víc, i když si se synem nejsou podobní, tak jeden rys ano a tím byli oči. Je ráda, že aspoň jednu věc po ní zdědil, když většinu po svém otci, který byl pohledný to bezpochyby a je jasné, že i trochu temperamentu bere z druhé strany, nikoliv od ní.*
*Už jak vešla tak přemýšlí jakou pizzu si dát. Mají docela dost na výber a ona je v tomhle desně nerozhodná, nejraději by si dala 1/4 téhle a 1/4 téhle a tam té a ještě téhle. Když jde k mamince s dítětem jesště hledá jestli se tu neuvulní nějaké místo, ale kdžy vidí že ne, tak jediné co jí zbývá je but to počkat, což se jí moc nechce a nebo jít právě k nim. Ale nadaví jí to, děti má docela ráda a tenhle klučina vypadá docela jako číslo, což by mohlabýt zábava. Oušek i zaslechne jejich konverzaci před tím nez k nim promluví a musí se nad tím pousmát. Docela jí šokuje, že to není bratr ale syn.* /Vypadá tak mladě na dítě../ *Pobaveně se koukne na kluka, kteýr jí řekne "ujo" a zasměje se tomu.* Sice vypadám jako ujo, ale nejsem. *Poví pobaveně a posadí se k nim.* Jsem Davina mimochodem. *Podá ruku Hailey a koukne na kluka.* A ty se jmenuješ jak drobku? *Zvedne obočí a když k nim přijde obsluha, objedná si od ní pivo a taky pizzu salámovou. Pivo jí zachvíli donesou a napije se z něj.* Jste místní? Neviděla jsme vás ještě tady. *Zeptá se a prohrábne si havraní vlasy.* Ale asi v New Yorku je trochuchu komplikovanjší potkat náhodně nějakého člověka víckrát.
Ja im to poviem až mi to prinesú, že ďakujem, že mi to priniesli. No a ty si im tiež nepovedala prosím si a ani dakujem, že ste si zobrali objednávku. *Vyhovára sa a keď sa maminka rozpráva s tým ujom len pokrčí ramenom a skáče do ich prestávok.* A jako mam volať uja keď neviem jako sa volá? *Pýta sa. Keď ho ale teta opraví, že neni ujo, len nadvihne obydve obočia. Vyzeráš ako chlapec. Dokonca som na youtube videl také video, kde chlapcovi narezali pišíka a potom mu ho zašili aby z neho bolo dievča. aj tebe to spravili ale naopak? *Spýta sa, ale hneď ako sa spýta na jeho meno, pozrie na maminu, ale aj tak sa predstaví.* Volám sa Tobias, ale druhé meno ani adresu nepoviem, ebo by ste nás mohli podla toho nájsť a prepadnúť, alebo vykradnúť, lebo ste cudzí človek a tým to hovoriť nesmiem. Mamika ma naučila, že s cudzími sa rozprávať nemám. A ja chcem strešne domov, nejaké zvieratko, takže musím poslúchať. No a zachvilku su tiež vianoce, takže musím poslúchať dvojnásobne. *Vysvetluje urputne, a pritom pohybuje rukami.*
*Myslila si doposud, že dnes jí už nic nepřekvapí nu mýlila se. Však než stihla jakkoliv zareagovat vrazila Tobiasovi výchovný pohlavek.* Tobiasi! Tohle se neříká a co víc, kde si to vůbec probůh viděl! babička?* poví naštvaně, sice obřízka nebyla nic strašného ,ale ve svém věku by něco takového vidět neměl.* Strašně mě to mrzí, promiňte. Nevím po kom tohle má.. Jsem Hailey.* představí se vydechne. Skutečně netušila po kom je tak otevřen mluvit skoro až neuctivě, kdyby svého sny neznala tak by si troufla tvrdit, že se slečnu snaží urazit záměrně. Ale ví, že je to jen jeho zvědavost, však vše má své meze. Však neměla za zlé, že byl zvědaví a hltal vědomosti stejně jako ona, ale někdy to bylo docela nebezpečný jako v tomto případě.* Hmm Vánoce..málem bych zapomněla.* šeptne tiše, ani si neuvědomuje jak čas letí, co nevidět mu bude 7 let.*
*Jen se zasměje nad slovy klučiny.* Já vím, že vypadám jako kluk, to je tak schválně a víš... *Nahne se k němu jako kdyby mu chtěla říct tajmeství.* I znám kluky, co se líčí jako holky a tak. *Pak se narovná a jeho další slova ji dorazí, ale tím způsobem, že se začne smát.* Ne to mi neudělali, jsem stále holka. A někteří kluci, jak jsem říkala, se líčí jako holky a pišika taky mají nechaného. *Poví mu a přijde jí docela ohormujícíi, te tenhle klučina, kterému může být nanějvíš osm, ví takové věci.* Ale prosimtě, tykej mi a navíc. Nic se neděje... Je jen zvědavý. To není nic špatného. Vem si, že tak nějak o těchdle vecech se za té odb y, když jsme byli my malý moc nemluvilo. A ted... to dávají na youtube no.. To je věc druhá. *Ušklíbne se a pak poslouchá klučinu a přikyvuje.* Chceš zvířátko? Já doma mám jedno, takového velkého psa. No koukej. *Vytáhne mobil a ukáže mu svého rtvajlera.* Jsmenuje se Lucius, a idkyž tak nevypadá je to mazel. *Usměje se a pak koukne na Hailey.* Seš sama s ním? *Šeptne tiše.* Ale myslím si, že to bude bezva kluk když vyroste, možná trochu chytrý jak rádi. *Ušklíbne se na napije se piva a za hcvíli jim přinesou jejich jídlo.* Nechceš kousek Pizzy Tobiasi? *Zeptá se ho a utrne mu kousek pizzy a ukáže mu k němu.* Hranolky jsou nic moc. *Zašeptá jako kdyby to bylo tajmeství.*
No na youtube. Náučné video. to mi poslal kamarat zo školy. *Povie mamine, aby vedela, že babka mu to vážne neukazuje.* S babkou je nuda. Minule som sa jej snažil dohodnúť rande s jedným slepým pánom. Ale povedala že nemá záujem. Pritom vyzeral asi dobre. Nemal tak pokrčenú tvár jako ona. *Ohraduje sa voči babkinej volbe.* Ja by som nechcel vyzerať ako dievča. Možno skorej ako Thor. Ale začínam premýšlať že by som chcel viacej superschopností od viacej hrdinov. *Pozrie nestydate tete do mobilu na rotvajlera.* Ja nechcem také velké moc. Mne by stačilo šteniatko. ale mal by meno po nejakom superhrdinovi. Videl som jedneho Luciusa. Ale ten bol zlý. A potom dal Dobbymu ponožku a odvtedy ho mám rád. Videla si ako Dobby zachránil toho hlúpeho Harryho? A potom koli nemu chudatko umrel. *Pokrúti hlavou.* Hranolky sú lepšie než pizza, pretože v pizze jetoho hodne v čom sú kalorie, ale v hrnolky sú len zemičiky s olejom. *Síce nemá pravdu, ale to sa postupom času možno dozvie.* Ty máš tetovanie? Ja poznám jedného kamaráta a on tetovačky tiež robí. A má tiež psíka a mačičky.
*Povytáhne obočí.*Vážně? Že ani nevím o tom, kde by si vzal vlastní telefon. Sám dobře víš, že první jsem ti slíbila až ti bude 8.* Je názoru, že telefon dětem do ruky nepatří. Jen v případě kontroly, ale ona pracovala od 3 doma. Nakonec jí donesou pizzu a Tobiasovi hranolky, pohlédne na Davin a zavrtí hlavou, když mu nabízí pizzu. Jelikož si vybral hranolky, musí si je sníst, klidně si pak může vzít kousek od ní, ale zná ho moc dobře. Pustí se do jídla těká pohledem mezi těmi dvěma, co víc až dojí budou muset domů. Dneska výjimečně je Tobias tak dlouho vzhůru.* Davin, čím se vlastně živíš?* snaží se navodit nějakou poklidnou konverzaci, když se však zeptá na syna pohlédne na něj a pak zpět na ní a jen přikývne. Nemá potřebu to někomu vykládat na potkání.*
*Zasměje se nad gím, jak malý vypráví že se snažil dohodit své babičce nějakého slepého pána. Todle je důvod proč má děti ráda, jsou skvělé sa všechno jim projde. Ale svoje vlastní by nechtěla. Uznale pokýve hlavou, když malý poví, že by chtěl raději vypadat jako Thor.* Thor je ale moc hezký kluk, že maminko? *Ušklbíne se, jasně i ona dokáže přiznat, že je nějaký chlap hezký.* Tam ten lucius nebyl až tak zlý, měl jen svoje názory. *Brání a pak jen přikvýne.* Měl umřít Harry, Dobyho je velká škoda. *Docela ji teší, že tak malý chlapec zná Harryho pottera, ale kdo by to neznal, že?* Ale v hranolky se smaží v olieji a to moc zravé není, pizza je o čeco lepí v tomhle.... Není tí nejzdravější ale je to odbrý. *Pokrčí rameny a zakousne se do pizzy.* Jo, mám hodně tetování. *Sundá si bundu a vyrhne rukávy na košili, aby malý viděl mnoho tetování na ní. Má jich ještě víc ale některé jsou prostě schované a vyslékat se tu nechce.* No... *Polkne kousek pizzy, když se Hailey zeptá co dělá.* Mám bar v Bronxu. A pak nějaké... bokovky, třeba dělám tetování. *Přozná jen něco málo z toho co dělá. To tetování je vpřece to nejnormálnější co dělá.* A co ty Hailey? Kolik ti vlastně je a kolik je tomu prckovi? *Zeptá se na oplátku ona. Když jí na otázku přokývne jen jí věnuje soucitný pohled.*
V škole mal kamarát telefón. *Prezradí jej.* A pomohol mi spraviť aj učet na facebooku. On to s počítačmi vie. lebo chce byť Youtuber. Ďakujem ujo. *Poďakuje obsluhe za jedlo a hned ho cpe aj s limonádou do seba. * Harry je strašne hlúpy. Pre to že jeho chce niekto zabyť tak ohrozuje všetkých okolo. *Dá si do úst niekolko hranoliek naraz.* Ale ten olej sa potom zrecikluje a použije ako palivo. *Vymýšla si. i ked niekde by to tak fungovať kludne mohlo. Kedže niektoré autá jazdia i na močovinu. Tobias pozdvihne obočie ked mu ukazuje tetovania.* Dlevčatá sa nemožeš pýtať na vek. Je to neslušné. Ale ja mám šesť. A už chodím do prvej triedy. Hmm, maminka, možem čokoládu?
*Zavrtí hlavou.* Nu nerada ti to říkám Tobiasi, ale facebook používat nemůžeš nebylo ti aspoň 13. Bud sám sebou, nedělej, co spolužáci berou za in jo?* poví poklidným hlasem, přeci jen chtěla, aby byl dítětem, co mu to svět jen dovolí. Co nedoháněl chytrostí chtěla, aby našel vlastní cestu a snažila se jej vést jinak než děti dnešní době. Nemyslí na to, že by to mohl mít těžké ve škole, když nebude dělat, co ostatní děti, ale věřila že tam jsou i děti jako on.* Dnes večer už ne Toby, dojez hranolky. Třeba zítra jo?* nabídne výměny obchod za čokoládu. A bylo jí hned jasné proč chce cukr, docházela mu energie, bylo to svým způsobem roztomilé.* Víš co zlatko? Obleč si bundu půjdeme, vypadáš unavený.* pohladí ho rukou po vlasech a vstane od stolu, aby zaplatila a hned se pak vrací zpět. D .* Davin, myslím, že svůj věk ti říkat nechci. Nechlubím se tím na potkání. Ale třeba příště ti ho řeknu, ale teď musím malého zvídavého prince uložit, že?* usměje se na něj a vezme svou bundu.*
*Jelikož matka trvala na tom, že by si měla vyrazit ven, tak se ocitla zde. Tohle místo neznala, ale při svém lehkomyslném bloudění po ulicích se rozhodla raději moc nevzdalovat od míst, které zná. Přeci jen se blížil večer a chtěla bezpečnou cestu domů. Sice se dneska nemusela obávat, že by Tobias byl sám, ale jistě jako každá matka a s ním chtěla strávit každou minutu, kdykoliv mohla. Co víc jí znepokojilo byl smutný výraz očí jejího syna, který se usmívá pokaždé.*/ Nikdy nedá na sobě znát, že chce normální rodinu../* pomyslí si a také se pokárá, jelikož se napovrch dostanou slova její matky. Bav se a netrap se vším kolem sebe. Nakonec lehce zamrká a rozhlédne se po místnost, kam zabloudila a rozhodně se usadit k jednomu ze stolů. Vezme si nápojový lístek a chvíli se rozmýšlí, co by si měla objednat a volba byla jasná. Sáčkový čaj, jelikož neměla v úmyslu pít, obvzlášt ne kdy pak musí domů. Sundá si zelený kabát pod ním měla nadýchaný svetr do chladného počasí a černé ušlé jeany, celý outfit obepínal její postavu a podtrhával ji, nikoliv schovával. S lehkým úsměvem na tváři si objedná a čeká, až jí čaj donesou. Netrvalo to dlouho a stalo se. I s malou nádobkou domácího medu. Nabere na lžičku med a ponoří jí do vřelého čaje. Usmívá se.*
*Od rozhovoru s matkou je na tom, tak jak na tom je. Jen mručí a snaží se vypadnout z bytu dřív jak Josh a vrátit, když už spí. Vyhýbá se mu, aby mu nemusel nic říkat a hlavně ví, že ho to na chvíli přejde a pak si dá jeden večer pořádný chlastací večer a pak už to bude zase dobrý. Vejde tedy do podniku, který spravuje a všimne si, že tu je jen jedna žena a obsluha. Na baru měli i cedulku, že dnes je kuchyně mimo provoz, takže bez jídla. Povzdechne si a je mu jasné, že bude muset jít domů v rozumnou dobu, aby si udělal něco k jídlu. Na sobě má černou koženou bundu, tmavé khaki tričko a světlé džíny. Mrká o něco víc, protože se snaží zahnat únavu. Nasaje do nosu všechny pachy a ucítí jeden slabí a povědomí. Okamžitě si ho spojí s tím malým chlapcem z pizzerie. Jde za tím pachem a dojde k oné ženě, co sedí u stolu s čajem.* Zdravím, mohu k vám?*Zeptá se a nahodí lehký úsměv. Pak se koukne na obsluhu. Pozná v něm jednoho z těch, které změnil.* Uděláš mi prosím tě kafe? A něco k jídlu tu dneska asi neseženu, co?* Nadhodí, ale nezní to jako otázka, ale spíše jako by mu říkal, že by mu mohl něco udělat.* Jasně šéfe, určitě tu můžu udělat toust.* Řekne obsluha rychle a dá se do práce. Darius se pak podívá zpátky na ženu a čeká, zda mu dovolí si přisednout.*
*Lehce sebou trhne, když se v její blízkosti ozve mužský hlas. Upře na něj své oči a vřele se usměje.* Jasně, není problém.* poví přátelským tonem hlasu, musela přiznat, že jí samotnou to překvapilo a proto se tak náhle usmívala, přiznejme si že je to už pěkná řádka roků, kdy se setkala s někým novým mimo práci. Společnost opačného pohlaví jí nijak neznepokojila, ale také nebyla zvyklá, aby jí jen tak někdo oslovil. Víc však ze sebe nedostane a tak raději upije svého čaje, dokud opět nepromluví.* Co Vas vedlo k tomu si zrovna přisednout sem, pokud nevadí, že tak hrubě ptám. Jen nestává se mi to běžně.* optá se poklidným hlasem s možností dopovědět nebo ne, přeci jen sama neměla ráda, když dostávala otázky, na který odpovídat sama nechtěla. Hrnek s čajem opat tiše položí na stůl a ohřívá si o něj ruce už ze zvyku.*
*Když souhlasí, tak si k ní přisedne a musí si trochu promnout obličej, aby vydržel bdělí než dostane kávu. Pak se na ní podívá a pousměje. Nikdy ho to k zrzkám netáhlo. Prostě mu zrzci připadají zvláštní. Zatímco na něj mluví, tak si sundává bundu a před ním přistává káva. Kývnutím poděkuje a hned se napije.* No, je hloupé sedět někde sám. No a taky jste mi někoho připomněla. No a je divné, že se vám to nestává běžně, vždyť muži vás musí obletovat. A určitě i některé ženy, když se do takové společnosti dostanete.* Ušklíbne se, protože mu to hned připomene matku, jak mu tohle vysvětlovala poté, co byli spolu v San Francisku na výletě a on tam zahlédl lesbičky. Pravda, že tehdy mu bylo pět let, takže se prostě zeptal, proč se ty dvě paní drží za ruce a dávají si pusy, jako bratránek s jeho kamarádkou. Darius tuhle vzpomínku zažene a radši se napije kávy. Nechce vzpomínat na takové věci, jen ho to naštve.*
*Cukne jí koutek úst při jeho slovech. Inu možná by to byla pravda, ale přiznejme si, jaký muž se obrátí za ženou s dítětem že? Ale byla raději hrdá matka než obdivovaná žena, nikdy by Tobiase za nic na světě nevyměnila, když začátky byli dost těžké. Nu to by platilo asi před léty, ale přiznejme si svobodné matky muže děsí víc než zlatokopky.* uculí se, neskrývala se tím, že byla matkou proč by také? Když už mluvila pravdu, ale nikdy neprozrazovala víc než by bylo nutné, přeci jen nevkládá na potkání, jak se stala matkou. Proč také. Ale musela mu dát za pravdu, že nesedět tu sama bylo fajn.* V tom případě jsem ráda, že jste si vybral zrovna tento stůl.* pokývne jemně hlavou a pohrává si s uchem od šálku. Musela neustále něco dělat.*
*Poslouchá ji a nadzvedne obočí. *Vážně. Pár mých známých by vás bralo. Hlavně proto, že nemůžou mít vlastní děti, ale chtěli by.* Pousměje se nad tím. On děti nechce. Netouží po tom, co viděl mezi příbuznými, známými nebo u Connerů. Jako dokonalé varování mu stačí obličeje rodičů, když týdny nespí. Stejně se, ale o děti umí starat. Nad její další větou se usměje a napije se znovu kávy a v tu chvíli mu obsluha donese tousty. Poděkuje a pustí se do něj.* Mimochodem jsem Darius.* Představí se jen, co spolkne první sousto a natáhne k ní ruku v představení.*
*Přes hlavu si přehazuje kapuci od šedé mikiny, přes kterou má ještě značkovou, semišovou, maskáčovou vestu. Za poslední týden toho měl dost, a proto se rozhoduje to dnes zalomit raději u piva v nějaké nálevně, než na lavičce v parku, kde neustále slídí policisté. Ani se neobtěžoval se převléct do něčeho formálnějšího, má na sobě značkové volnější tepláky a bílé boty VANS, jeho styl je hodně ležérní, komfortní, ale působí poněkud snobsky, ovšem tak, jak byl vychováván. Ramenem tlačí do dveří, aby je otevřel, jelikož pohled má zapíchnutý ve svém rozmláceném iphonu. Pohled zvedá k baru, skenuje počet lidí a poté si všímá Daria, viditelně protáčí očima, couvne, jenže za ním jsou další lidé, kteří jdou do baru, takže nemá moc na výběr, jak bez rozruchu zmizet. Nakonec vyhodnocuje, že mu není nic dlužen, jen mu jeho přítomností není po srsti. Úplně ho vytěsňuje, sedá si hned u dveří do prázdného kupé a vytahuje znovu iphone, kde projíždí ebay. Pravou dlaní si podpírá hlavu a levou scrolluje, zatímco čeká na obsluhu, aby si přišla pro objednávku.*
*Povytáhne obočí a lehce si podepře bradu, upře na něj zrak jako kdyby se snažila vyčíst kam tím míří. Smíří se s faktem, že je to lichotka. Uhne pohledem bokem.* Je pěkné, že se mne snažíte povzbudit. *Spíš si dokáže představit tvář Tobiase, který při každé příležitosti vypadá fascinován novými lidmi a obzvlášť muži, jako kdyby se v nich snažil občas najít. */Zas chmury Hailey?/* musí nad sebou v duchu povzdechnout, pořád myslela jen na syna víc než na vlastní potřeby poslední době a měla by také myslet na sebe občas.* Oh, Omlouvám se. Hailey, těší mě Dasiusi. *potřese si s ním rukou a pokusí sel chce usmát a pak se lehce rozhlédne ke dveřím, odkud přijdou další lidé. Je tu dnes rušno.*
*Pije si kafe a jí tousty a přitom poslouchá Hailey.* Uvidíte, že se někdo najde.* Usměje se a během jejich třesení rukou ucítí známí pach. Přimhouří oči a nenápadně se podívá ke dveřím. Ten chlap ho štval. Tak moc by se mu teď hodil někdo zkušený do smečky. Stačilo by mu, aby vedl jeden trénink nebo přinesl nové myšlenky ohledně tréninků, protože on je zvyklí na jiný styl a ten tu ve městě moc aplikovat nemůže.Nemá prostory.* I mě těší Hailey.* Usměje se a vrátí se k ní pohledem. Na něj bude mít čas za chvíli.* No a pokud to není moc nepříjemná otázka, taťka dítka utekl nebo vám ho osud vzal?* Zeptá se, protože ho to zajímá. Sám nesnáší chlapy, co utečou od těhotný holky za jinou, která má v hlavě nic a na hrudi hodně. To je jeden z důvodů proč s jedním strýcem moc nevychází.* No a pokud vám to nebude vadit, tak sem někoho přivedu a třeba bude debata hned o pár poznatků zajímavější. Řekne a s tím vstane a dojde k vlkodlakovi, kterému hodí jednu ruku kolem ramen a podívá se na něj.* Nebuďte morous a přidejte se k nám, rybáři. Nebojte, jde o světské debaty.* Usměje se a pak se podívá na obsluhu.* Pivo, tady pro pána.* Poručí a znovu se podívá na muže, ale to už ho pustí.* Opravdu o nic nejde jen o společenskou interakci. Myslím, že vy jich zrovna moc nemáte.* Ušklíbne se a čeká zda bude souhlasit. Opravu nemá žádný skrytý úmysl a jen ho zve do té malé společnosti u stolu.*
*Periferním viděním zahlédne Daria, který se zvedá. O tom víc se zatváří zahleděně do svého mobilu, aby vypadal zaneprázdněný, jenže to své ovoce stejně nesklidí. Mobil stihne zamknout o několik Dariových kroků dříve, jakoby se připravoval na nejhorší. Pokládá ho volně před sebe, lokte vykládá na stůl a dřív než stihne ruce spojit a opřít se, má Dariovu paže okolo ramen, přičemž se sebou trhne.*/Chlape, hráblo ti./ *Myšlenka se mu odrazí ve tváři, nahlas o tom nepromluví. Oplácí pouze Dariovu vřelost lehce vyjeveným a znuděný pohledem. Nemá dokonce ani slov, takže se jen zmůže upřesnit objednávku, kterou za něj udělal Darius.* Bud Light, prosím...* Tlumeně kývne na obsluhu a podívá se, na jaké místo ho Dairus zve. Teprve teď si všímá, že tam měl i společnost, což ho odrazuje od toho, aby mu utekl. Podvědomě totiž neumí říkat ne a záleží mu na tom, co si o něm lidé myslí, i když si namlouvá, že ne. A nevesele cuknou koutkem do strany a zvedá se, mobil si strká do kapsy vesty a cestou k Hailey k němu ještě něco prohodí.* Co ode mě chcete tentokrát. *Na Daria se však nedívá, spíše odhaduje jeho společnost, zda je také vlkodlak, známá a co může očekávat. Lehce zatíná čelist, jelikož nervozita z cizích lidí jím prostupuje.* Lucas. *Kývne na Hailey a pokusí se alespoň o lehce přívětivý výraz navzdory své vnitřní tenzi. Už teď ale tuší, že po celou dobu tu bude spíše dělat páté kolo u vozu a nechápe, proč ho sem Darius tahá.*
*Tiše se zasměje.* To je věc, která mě skutečně trápí nejméně, Dariusi.* a že to byla pravda, kdyby tomu tak bylo dávno si někoho najde, ale zatím tu nebyl nikdo, kdo by jí vyhovoval a byl vhodný k synovi. Když se však optá na choulostivou otázku zamlčí se na chvíli a odpoví jednoduše.* Ani jedno z toho, není to ten případ.* spíš dřívější nezodpovědnost na jednu noc, však ani nerušila jak se tne chlap jmenuje! Ale pořád si pamatovala jeho tvář, co víc její dítě ji ho denně začínalo připomínat. Nezdědil po něm jen vlasy a ten vyraz, ale co se týkalo vlastností to netušila.* A jistě nevadí mi to.* už i tak bylo tu dost lidí, které nepoznává. A mladík, který se k nim připojí vypadá poněkud víc nervózně než je zdrávo.* Hailey. A nekoušu přísahám.* poví s jemným povzbudivým úsměvem na tváři, jako by se mu snažila říct, že je všechno pořádku. Natáhne k němu ruku, ale dává mu vybrat, zda si s ní potřese rukou nebo ne. Neurazí se. Zrakem zabloudí zpět k Dariovi.* Odkud s vlastně vy dva znáte? Rodina?* optá se poklidně, nevypadají jako příbuzní. Ale také ne jako přátelé. Něco jí na tom jednoduše nesedí.*
Tak aspoň, že tak.* Usměje se na ní. Pak poslouchá a přikývne. Když se nad tím zamyslí, tak mu dojde, že je poměrně mladá.*/Asi nějaká rychlovka, co prostě byla úspěšná./*Pomyslí si a je rád, že v tom vztahu, v kterým je, to nehrozí. Jakmile řekne, že jí to nevadí, tak už je napůl cesty k Lucasovi. Cestou zpátky is Lucasem se na něj pousměje.* Nic. Jen, abyste byl společenský i v jiných kruzích, než které máte zaběhnuté.* Vysvětlí a pak sleduje, jak se seznamují a sám si sedá na své místo. Pak se podívá na Hailey.* Z pláže. Nabízím mu sem tam místo, ale dneska mám volný večer a práci jsem nechal tam kam patří. A kdyby byl rodina, tak by ze mě nebyl vždy jako bych mu nesl chrápajícího psa na hlídání.* Zazubí se a podívá se na Lucase.* Právě jsme zde probírali, proč muži odmítají ženy s dětmi, jaký na to máte názor?* Zeptá se ho a opravdu ho zajímá odpověď. Pak klidně nechá změnit téma na něco jiného.*
*Sice je vnitřně nervózní, ovšem dokonale to maskuje tím zatvrzelý pohledem, kterým působí, že je naštvaný nebo nad něčím stále přemýšlí.* Co víte o mých kruzích? *Neodpustí si otázku o své osobě, jelikož je lehce paranoidní a přijde mu, že Darius se příliš o něj a jeho život zajímá. Bohužel pro něj, nežádoucí věc. Lehce cukne koutkem do strany nad představením Hailey.* /Nekouše. Jistěže. Není vlkodlak./ *Alespoň její pach nezachytil, aby mohl tvrdit, že je. Nabízenou ruku přijme a posadí se, sice si na toto nepotrpí, alespoň ho však omlouvá, že ruku nabízí vždy žena. Neví, jak se má vůči Dariovi obhájit, aby mu dal jasně vědět, že newyorská smečka je pro něj uzavřená věc.* Mám dost své práce. *Lehce se zamračí na plechovku piva, co mu donesli, a otevře si jí, rovnou se napije. A pokrčí rameny, nad dotazem Daria, jelikož na tohle si ještě názor neudělal.* Nevim. *Odpoví pro sebe typickou odpověd.* Nikdy jsem se s tím ještě nesetkal. *Přelétne pohledem po Hailey a dá si dvě věci dohromady, přičemž mu dochází, proč by se zachoval podobně.* Asi ještě nechtějí rodiny. *Znovu pokrčí rameny, čím dá najevo, že toto tvrzení je pouze jeho odhad z jeho vlastního úsudku.* Člověk na to asi není připravený, jestli je řeč o někom konkrétním. *Znovu si odpije z piva, dává se do něj hlad, chuť na pěkně rare steak, ale vlastně nemá tendenci si nic objednat a jíst tady. Přemýšlí nad tím, že si nechá něco dovézt domů.*
*Doufala, že nově příchozí odlákala pozornost od tohoto tématu a na naopak ještě ho do ní také zapojí.*/Úžasné děkuji../* pomyslí si a nervózně se na Daria pousměje. "Můžeme se bavit prosím o něčem jiném? Myslím, že tohle téma není vhodné k debatě. Poví upřímně, přeci jen Lucas vypadal věkově blízko k ní. A neměla nejmenší zájem, aby si všichni dali dokupy dvě a dvě. Není se čím chlubit a přesně proto nerada mluví s cizími, boji se před někým otevřít. Upije ze svého šálku a tiše na něj zírá. Zamlčí se, jelikož netuší co říct. Nikdy nebyla ten druh osoby, který by potřeboval kolem sebe hodně lidí. Spíš ji znervoznovalo to, že je nezná. Kdyby ano nejspíš by si s nimi nadšeně povídala.*
*Podívá se na Lucase a protočí oči.* Bylo to všeobecné. Nemám čas někoho špehovat. *Řekne a za chvilku už jsou u stolu. Nad Lucasovou reakcí jen pokrčí rameny, jako by mu to bylo jedno. Pak je jen poslouchá a jí si své tousty. Pak se podívá na Hailey.* Dobrá, jen jsem chtěl znát Lucasův názor. Takže můžeme mluvit o něčem jiném. Potřebuji do půlnoci zabít čas, abych nezastihl někoho vzhůru.* Řekne a zrovna má nějakou upřímnou náladu. Tak dopije kafe a naznačí obsluze, že chce pivo.* Tak co takhle váš názor na... *Zamyslí se a rozhlédne. Přitom si všimne, že v televizi je nějaký sitkom.* na současné seriály?* Nadhodí a usměje se na ně.* Nebo vás napadá lepší téma? Mě sice jo, ale do vážných debat se mi nechce.* Ušklíbne se.*/Sakra já jsem dneska nějakej ukecanej./*Prolitne mu hlavou.*
*Dokáže prohlédnout Haileyinu nervozitu, a sice to na něm není znát, ale vůbec se mu to nelíbí. A to především, že diskomfort a emoce druhých vcítí a přebírá na sebe, aniž by nějak chtěl. Proto i ve vlastním zájmu se chce tomuto tématu vyhnout, i když určitý obrázek si už o tom a o Hailey udělal. Ovšem nechápe, odkud se zná s Dariem a proč to on tady vykládá, když je evidentní, že jí to není příjemné.* /O co tady jde, chlape./*Mezi obočím se mu rýsuje hrubá vráska. Neodsuzuje nikoho, sám smrdí cigarety a svou minulostí, věci umí brát takové, jak jsou. Proslovy Daria ale nepochopí. Někoho vzhůru? *Vyptává se, což je typický obranný mechanismus, aby se vyhl otázkám na sebe. Hailey opětuje podobný zpola zoufalý pohled, že mu jeho výřečnost zrovna také není po srsti. Má nutkání si jít zapálit, což spláchne pivem a lehce mu zaskočí nad Dariovou otázkou a představou, že by se měl dívat na televizi. Lehce se zasměje a zavrtí hlavou.* Televizi mám na playstation a NHL. *Práskne na sebe kousek ze svých zálib a pak už to nevydrží, tahá z kapsy krabku cigaret.* Nevadí, když si zapálím? *Zeptá se, avšak nebyl by tu jediný, kdo by kouřil. K jednomu po druhém krabku nastaví, s tázavým pohledem, zda nechtějí případně také.*
*Pohlédne na muže před ní a jak se zdálo nebyla jediné, které se táhle situace nijak nelíbila. A co víc než stihla cokoliv jiného zpozorovat zaujal jí zoufalý výraz ve tváři Lucase, soucitně mu pohled opětuje. Nakonec se odváží naopak zasypat otázkami Dariuse.* Když si tak navnaděný ke konverzaci, tak by si nám mohl povědět, kde vlastně pracuješ a co že si sem dneska zavítal?* podívá se vítězoslavně na mladíka, říkajíc dobrý tah, nemyslíš?' a nakonec se odváží si je oba prohlédnout detailněji. Vypadali docela pohledně a mladě. Ale aspoň si tu nepřipadala nejmladší, i když možná i byla. Kdo ví na věk se jich nezdvořile vyptávat nebude.*
*Vidí, že se jim to téma nelíbí, ale nějak to neřeší. On doma vždy řešil témata, co se mu nelíbí. Pak se podívá na Lucase, když se ho zeptá a pousměje se.* Jednoho lišáka. Odpoví mu a pak se pousměje.* A asi náhodou nehraješ basket, co? Docela bych uvítal nějakou pořádnou hru.* Zeptá se ho i když to je lehce mimo téma. Pak jen zavrtí hlavou, že mu to nevadí, ale cigaretu odmítne. Sám si dal, že se bude snažit vyhnout všemu, co by u něj znovu probudilo závislost. Sice už to je hodně dlouhá doba, ale i tak si dává pozor. Podívá se na Hailey a usměje se.* Vlastním střelnici a také mám slovo ve vedení tohoto podniku a Jade Wolf. Ale jinak si užívám plat veterána.* Zazubí se a napije se piva. Najednou mu přijde strašně směšný to, že odmítá cigarety a podobně, ale alkohol pije víc jak vodu.*/Asi bych měl najít jiný důvod proč nekouřit a někdo by mi to věřil./*Pomyslí si a zakroutí nad tím hlavou.*
*Lehce zadumaně se na Daria zamračí a po pár vteřinách mu to dochází. Pohled obrací jinam, ale myslí si o tom své.* /Ty vole, co to je. Skoro každý vlkodlak, na kterého narazím, je buzna. Stačil mi ten Iralli, co se mi producíroval po domě v trenkách s katanou. Nebo to byl ten druhý, co mi uklízel spal v posteli, když jsem se vrátil./ *Vzpomíná na na časy, kdy ze své vily udělal ubytovnu pro vlkodlaky. Ve spojitosti s Marcem mu dojde, co by Darius od něj mohl chtít. Chce se dát do smíchu, jenže si uvědomuje, že nechce dostat po hubě, takže mu opravdu nepatrně zacukají koutky a dopije plechovku piva.* /Carter by se asi po ral, kdyby zjistil, že NYC smečku vede buzerant./Kdysi dávno. *Stručně odpoví, chce se vyhnout otázkám, jak moc a kdy a proč přestal hrát. Nechce se nimrat v minulost, jeho náhle podmračený výraz to víc než dost jasně všem oznamuje. Chvíli je oba poslouchá a čím dál více získává dojem, že Darius a Hailey si moc blízcí nebudou, když ani neví, kde dělá. Cigaretu si vloží do úst a škrtnutím zápalky si připálí.* /Plat veterána nebo něčí č*bky./ *Brání se tomu, aby sám nad sebou nezadusil smíchem. Nakonec mu pouze jen cuknou koutky nad tou myšlenkou.*
*I když není přirozenou bytostí, tak to napětí mezi muži cítí. netuší, co se mi s nimi minulosti odehrálo, ale bylo zřejmé že to kamarádi nejsou. Vážně netušila, co tu dělá, nejraději by byla doma s Tobiasem. A také byl nejvyšší čas a už odebrat domů, když se podívá na hodinky zjistí, že už by vážně měla jít.*Asi bych už měla jít je nejvyšší čas. Ale ráda jsem vás poznala a doufám, že se opět někdy setkáme.* Začne si oblékat Kabát a vytahovat z kapsy peněženku. Ještě než se odebere ke kase zaplatit, otočí se na Dariuse a pravý.*Myslím že by jsi neměl na Lukase se tolik naléhat a vyptávat se jeho. Mějte se.* dojde k baru aby zaplatila A když se tak stane, odebere se ke dveřím chytí za kliku a zavře za sebou dveře opouští místnost.*
*Zavírá dveře bytu, když sleduje jak se drobek po cestě začne svlékat, bylo znát, že dnešek mu dal velice zabrat. Ale i přestože i ona se cítila unavená nehodlala polevit, přeci jen dneska jí zmizel z očí. Položí kabelku a svetr na botník a posbírá cestou oblečení, když dojde za malým, který měl na sobě ještě kalhoty a lapí ho do náruče a lehce ho pošimrá na bradě.* Tak aspoň sprchu vážený pane a taky zoubky. Jinak nemáš ještě hlad?* optá se jej a pomůže do vany, kde mu nastaví vodu a dá mu sprchu do ruky mezitím, co jej omyla vodu jej rychle namydlí, aby jí ve sprše neusnul ještě. Když se tak stane řekne jen.* Umyj mýdlo dolů a já jen přinesu ručník dobře, zlato?* ujistí se, že rozuměl.*
*Cíti ako ho maminka vezme a trochu sa zachychoce, ale už dlho nevláda mať otvorené čoi takže sa necháva umyť ale pritom má zavreté oči. *Nee, nechcem papať. Uaaa. *Zývne a snaží sa udržať na nohách.* Ja ťa tu počkám. *Povie maminke a po tom čo zmiznú jej ruky a vypne sa voda, sadne si do vane a oprie sa o jej kraj.* Maminka, lúbim ťa. *Povie jej keď sa k nemu vráti a snaží sa trošku prebrať.* Myslíš, že keď ocko už dozachraňuje svet, vráti sa k nám?
*Když se k němu vrací je více ospalý, musela se pousmát a když jeje zabalila do ručníku, objala ho, aby mu pomohla z vany se posadit a osušit jej.* Víš zlatíčko, táta možná není super hrdina, ale jedno vím jistě, kdyby tě mohl poznat měl by tě rád jako já tebe.* poví a dotkne se ukazováčkem špičky jeho nosu a usměje se, když skončí podá mu pyžamu a nechá jej v klidu se převléct.* Zatím si vyčisti zoubky, maminka si dá sprchu dobře?* poví a tiše se odebere do sprchy, která ji netrvá dlouho a sama se převlékne do pyžama a zkontroluje zda si Tobias dobře vyčistil zuby, dneska muže i hrdě říct, že se mu to konečně pořádně povedlo a nemusela jej posílat znovu. Nakonec zamíří do ložnice, kde rozprostře deku, aby si mohl vlézt k ní. Ví, že by to neměla dělat, ale dneska ho skutečně potřebovala mít na blízku a mít jistotu, že jí nezmizí jako dnes. Byla to snad jedna z věcí, co ji k smrtí děsí. Ale to snad každou matku.*
*Požmolí si očka a potom sa prezlečie. Keď sa maminka ide osprchovať on sa snaží pozviechať, a neplakať nad tým že seci maju ocka len on nie. Vie že sa tvari, že mu to nevadi ale chýba mi to. Chýba mu niekto kto s nim bud robiť aj chlapčenské veci. Maminka ich robí ale nie vždy ho to naučí tak ako by sa to malo. Prejde k umývadlu a prisunie si podnožku aby si mohol umyť zúbky. TO či poriadne alebo nie je fuk, ale hlavne že keď to spraví tak može isť do postele. Potom prejde spolu s ňou do postielky a keď ho zakrije pritúli sa k nej a dá jej pusinku. Lubim ťa maminka. Ale už som strašne unavený a rozprávku nezvládnem. *Posťažuje sa a pomaly zaspáva.*
*Moc, dobře věděla, že mu chybí mužský vzor. Ale nemohla nakráčet jen tak k němu, aby řekla hej bud otcem meho syna. To nemohla,ví že jedno je je těžké a to najít si muže, který by tolerovat jak jí tak byl dobrým příkladem pro Tobiase. I když neví jak by asi reagovala objevit za dveřmi jeho biologický otec, byl pohledný a chvílemi i milý, ale cítila tu noc jedno, bylo mu to jedno. Přišel jí jednoduše lhostejný stejně jako ona, nepočítala, že jej někdy uvidí a to si vyčítá jak bezohledná byla. Jak sobecká a hloupá. Však Tobias byl silný mladý chlapec, byla na něj hrdá, že už tak neplakal nad tím, když ostatní děti mluvili o sém tátovi. Ničilo jí vidět ho smutného.* Já tebe taky broučku..* šeptne tiše a přitáhne si ho do objetí a tiše ho hladí po hebkých vlasech dokud neusne. I ona začínala usínat nekontrolovaně.*
*Všechno bylo jako na horské dráze ode dne, kdy se s Tobiasem začali stěhovat do vlastního bytu. Zrovna dneska se jí konečně dostane volného času. Rozhodla se jej využít menším relaxem v kavárně, kde si rozložila desky a začala pracovat na menším albu, které už delší dobu chtěla dodělat. Přeci jen práce, dítě a stěhovaní není zrovna ideální čas na to aby konečně dokončila album své ratolesti. Ještě měla chvíli čas, než malého Tobiase vyzvedne u babičky, přeci jen musela mu zařídit i školku mnohem blíže, jelikož dojíždění na opačnou stranu města nebylo zrovna nejlepší.* Hmm roste rychle.* zamumle nad fotkou blond chlapečky, který byl jejím opakem, jediné, co po ní zdědil byli rysy, ale vlasy a oči? Nikoliv.*
*Upija si zo svojej horúcej kávy a premýšľa, či by nemala poslať správu Alexovi. Predsa len spolu komunikujú len cez správy, keďže ona nemá čas ho navštíviť v Idrise. Celkom dosť jej chýbal, ale rozhodne vedela, že jemu tento blázinec nechýba. Predsa len tam mal iné povinnosti a ona musela tu byť. Hlavne musela sledovať všetko naokolo, pričom dávať pozor na hlúpych lovcov ako je Luna. Ach ako ona mala na ňu nervy, pretože sa nevedela chovať. Ako mala chuť všetkých preraziť. Ale jednoducho to nerobila. Mala dosť všetkého, ale ak sa dozvie, čo niekde nepatrí, tak má Luna smolu. Pôjde do Idrisu, pretože nebude mať nervy na to, dávať na všetkých pozor. Pohľadom prejde celú kaviareň a moc sa nepozastavuje nad tým, koľko ľudí tam bolo o takomto čase. Nemala sa čo diviť, pretože bola rada, že má svoj vlastný kľud.* /Mala by som aspoň zistiť, čo také teraz vyvádzajú. O Grace som nepočula od toho incidentu v Jade Wolf./ *Pomyslí si, pričom si rukou vojde do rozpustených vlasov.*
*Na okamžik zvedne pohled od své tvorby, jelikož jedna z fotek se jí zatoulá k ženě, která nebyla oděná zrovna ve veselých barvách. Tiše k ní přijde a zvedne fotku.* Omlouvám se.* poví poklidně, když se sehne k jejím nohoum, aby vzala fotku, odhrne si husté zrzavé vlasy z obličeje a víc už nepoví. Nepřišlo jí vhodné něco říkat, přeci jen nebyl ten typ člověka, který by jen tak k někomu přikráčel v kavárně a začal si s ní povídat. Žena před ní vypadala zaujatě, netušila proč, ale nepřišla ji tím normálním způsobem zamyšlená by naopak.*/Zvláštní./* pomyslí si.*
*Trochu sa preberie zo zamyslenia, keď ku nej príde nejaká žena. Pozrie sa na ňu, pričom trochu zamrká očami, čo sa snaží prebrať so zamyslenia.* /Úžasná hliadka, to si ani po nej nevšimne, že sa ku mne niekto priblíži. Výborne./ *Pomyslí si, pričom sa na ňu pozrie a trochu si znova pretrie rukou oči.* Nič sa nedeje, ani som si toho vôbec nevšimla. *Povie jej pričom si ju trochu prezrie. nejak jej príde to, že v tomto meste je nejak moc blondín a hlavne ryšaviek.* /Zvláštne, to sa mi stáva často, že na tie dva typy narazím./ *POmyslí si, pričom sa postaví a vezme si do ruky kávu.* Ste nová v meste? *Spýta sa jej.*
*Musela se lehce pousmát, jelikož se zdálo, že žena před ní by nejraději uvítala postel.*/Musela mít dlouhý den../* pomyslí si tiše a pak lehce zvedne obočí, když k ní žena promluví.* Uhm, ano jsem nebo spíš ne. Jen jsem změnila lokalitu v NY, bylo na čase.* poví poklidně a pousměje se. *Mohu nevhodnou otázku? Co vlastně, děláte za práci, zdáte se mi krapet unavená a hlavně, mi ten oděv je nějaký povědomí.* zamumle tiše, určitě tne styl oblékání viděla, někde už v minulosti, jen neví kde.*/Neznamená, že znáš upíra, že existuje i něco jiného Hailey./* napomene se v mysli a raději se dál neptá, tohle celé místo bylo pro ní nové a necítila se v něm zrovna jistě.**Nakonec se dlouho nezdrží, jelikož, už byl nejvyšší čas jít pro malého a tak se jen rozloučí rychlým poskytnutím a vezme své věci, zaplatí a opustí kavárnu.*
a poté