Hráč obrázek nenahrál. =(
Uživatel nemá žádné přátele.
Žádné propojené účty nenalezeny.
Členem od 24. července 2023
Naposledy aktivní:
*Čas spěchal a Erno věděl jednu věc lépe než ostatní - bude potřebovat někoho, kdo by chránil nejen jeho, ale i jeho malou dceru. I proto vyhledal někoho, o kom věděl, že má alespoň nějaké základní kvality. Jistě, měl by se první ohlížet po síla a schopnostech, ale ty ho nyní nezajímaly. Fér se může vytrénovat, ale schopnost jako nefňukat a neprosit o holý život, tu měl málokdo. I proto kontaktoval jednoho z férů, které kdysi potkal... Prozatím si nebyl jist, zda ho chce přijmout, ale shledání a menší ozkoušení se navzájem rozhodně nezněly zle. Strážě o nově příchozím věděli a pustili jej dovnitř, zatímco do vévodovy pracovny vrazil sluha s informací, že Remi dorazil, načež Erno pokýval hlavou. Pohled mu zavítal do zahrady, kde seděla jeho dcera obklopená služkami na houpačce a nadšeně se smála. Rozkázal, aby Remiho přivedli k němu do pracovny a pouze vyčkával. Erno byl oblečený v černé košili, vestě vyšívané drahokamy a černých kalhotech. Vlasy měl sčesané dozadu, i když pár pramenů neposedně přepadávalo dopředu. Seděl za mohutným dřevěným stole, na němž bylo několik svitků a knih a zamyšleně odložil stranou brk, se kterým dosud podepisoval dokumenty...*
*Po chvilce féra skutečně strážní dovedli do pracovny. Strážný, jež zaklepal, vyčkal na Ernovo vyzvání, než vešel vevnitř, zlehka sklopil hlavu na uklonu a poté opět odešel a nechal Remiho s vévodou samotného. Remi si založil ruce za záda.* Ehm, dobrý...den? *Zkusil. Nevyrostl na dvoře, Nevěděl, jak se chpvat. I tak ale přeci jen jako stážný předtím pokynul hlavou na úklonku. Tak nějak nevěděl, jak by měl začít, ale nakonec našel, snad správná slova.* Já, no, promyslel jsem tu vaši...nabídku. *Začal opatrně.* Víte, Svět lidí je můj domov stejně tak, jako by měla být Faerie, proto pokud bych na to měl kývnout, pak ale pod pár podínkami. *Začal. V ten moment mu nepřišlo jeho chování ani nijak nevhodné či tak. Chtěl to přijmout. Ale zároveň tu nechtěl zůstat na dobro.
*Jakmile vešel dovnitř Erno alespoň zvedl pohled od stolu a díval se na Remiho, který se zdál možná až moc nervózní, což nutilo vílu přehodnotit svůj původní plán. Nad poznmkou o tom, že má podmínky jen pokýval hlavou, na znamení, aby mluvil a gestem naznačil, aby se posadil. Zatím nic jiného krom neutrálního pohledu a gest z vévody nevypadlo, což bylo možná dobře... Minimálně měl velký zájem ho vyslechnout a dát mu šanci si zkusit dát nějaké snazší podmínky... I když ho zajímalo jaké, byly tu věci, přes které by vlak nejel. V minulosti by ho donutil se omluvit jen za tu myšlenku, ale věděl, že čím déle někdo žije ve světě lidí, tím více se chytají jejich manýry. Sám jich pár již měl. A svoboda tam byla příliš ceněná na to, aby požadoval po někom, kdo žil v lidském světě, aby tu byl neustále. Jen to zatím netušil, že bude jejich tématem. *
*Remi se zadíval na vévodu a pak tedy spustil.* Dobrá tedy. No, nechci toho vlastně ani tak hodně. jediné, o co žádám je, že v případě přijetí nabídky tu nezkejsnu trčet napořád. Přeci jen, ve Světě lidí už mám svůj život a enchcii se ho vzdát. Pravda, není nutné věnovat mu veškerý čas, ale nějaký ano. Mám tam víc známých a blízkých než tady, proto jak říkám. Pokud bych měl tedy být jeden z vašich strážných, pak jen s tím, že mi nebude nijak znemožněn případný opětovný návrat mezi lidi. *Pronesl.* Jo, jo to je asi všechno, víc nemám. Jinak to beru. *Dořekl. Tím, že to ze sebe dostal jako kdyby cítil, že je nervozita pomalu ale jistě opouštěla.*
*Pozorně naslouchal, co mu říká a pokýval hlavou.* " Rozumím." promluvil konečně a zamyšleně se natáhl po sklence s vínem, aby se napil. *" Co se týče návratu do lidského světa, sam do něj chodím velmi často..."* poznamenal zamyšleně. *" Ochrana bude třeba hlavně na velkých akcích, kde se sejde spozsta víl. Moc jich z mého rozhodnutí dívku vychovat nadšených není."* poznamenal zamyšleně sám pro sebe. *" Povolám tě hlavně na větší akce, kde bude třeba více ochrany."** dodal na vysvětlenou a jinak mi defacto nechával volnou ruku, což bylo dost vstřícné. Všiml si, že je nervözní, ale zatím netušil jak moc... Přišlo mu dosti zajímavé, že chce vůbec bÿt ve světě lidí... zamyslel se, co o něm ví? Moc toho nebylo. *" Povězte mi o svém otci."* pożádal jej tiše a vybídl jej, aby se posadil. Chtěl s ním mluvit i o jiných věcech, co se týkaly práce a tohle bylo jedno z témat...*
Na jeho vyhodnocení situace Remi pokynul hlavou. Dobrá, to myslím že bych byl ochoten přijmout, pak tedy dobrá, až je to [link src="tak.Prones"]l uznale. Jakmile mu Erno nabídl, aby se posadil, podíval se na jednu ze židlí, na kterou se pomalu posadil. /Otec? Mám být tou otázkou překvapen? Ale ne, nejspíše ne./ Můj otec, Ahantuon, co si jej pamatuji byl kapitánem stráží na Zimním dvoře. Svou povinnost odváděl dobře, zodpovědně a nebylo u něj místo na chyby. No a v takovém duchu se nesla i má výchova. Nebylo místo na chyby, nebylo místo na lásku, nebylo místo na něhu. Nic, co by mohlo dítěti ukázat ty stránky života a světa, které se pak stanou jeho případnou slabinou. Vychovával mě k obrazu svému, s krutostí, samozřejmě. Ale no, za ty roky jsem si na to nějak zvykl. Věděl jsem, že nepochodím s prosbami a pláčem. Věděl jsem, že to otec nezná. No a tak jsem držel, než jsem po všech těch věcech v útlém věku utekl. Od té doby jsem na něj nenarazil. V jen, že je ve službách krále pořád. Mluvil Remi. Nějak už ani nepociťoval žádné nepěkné emoce, když o otci mluvil. Jako kdyby se s tím byl dávno smířil.
*Pozoroval ho jak se usazuje a následně mu naslouchal.* " Co by se stalo pokud by byl on tím útočníkem?" * Zeptal se tiše, ale velmi vážně... Tohle nebylo jen tak, nejednalo se o náhodnou zabavu, ale o důležitou věc. Rodina byla podstatná, to jistě, ale pro Erna byla podstatná hlavně jeho rodina. Ostatní si mohli dělat, co jen chtěli, dokud se ho to netýkalo, byla to jejich věc. Všiml si navíc jak Remi mluvil klidně, snad trochu odtažitě? To shledával jako velmi zajímavý zvrat událostí. Ptal se svým způsobem na jeho loajalitu, což nikdy nebyly jednoduché otázky, ale od strážce je potřeboval.* "Bude nutné, abyste zastupoval roli mých očí a uší... převážně ve Faerii na plesech a větších shromážděních."* vyslovil hlavní náplň práce.* " A samosebou mě a mou dceru převážně chránil." * promnul si zamyšleně bradu.*
*Jakmile zmínil Erno jeho otce a to, zda by s ním nakládal jako s útočníkem, pokud by zaútočilm, tak se na něj zadívala a naklonil hlavu na stranu. Podívejte, vím, co se ode mě čeká a své sliby, které dám, jakože hádám nejspíše správně,l že toto bude podmíněno slibem, neporušuji je. Ani ty, které nebyly dány přímo výslovně. Myslím, že i dokážu odlišit co je špatné a co zase ne, a pokud jde po mě a mé přesvědčení, tak každý, kdo by se nějakým způsobem snažil ublížit nebo poškodit dítě, je hodný trestu. Bez výjimky. Pronesl. Hlavou mu problesklo, doufal, aby případným útočníkem nebyl někdo problémový z jeho okolí. Napadla jej jedině Alessandra, ale doufal, že k tomu nikdy nedojde. Co se týče toho ostatního, pak ano, jsem dobrým posluchačem a případné zjišťování, poslouchání a sledování mi jde velice dobře. Usmál se. Takže v tom žádný problém nebude. A zpět k vaší otázce. Byl-li by útočníkem můj otec, tak už jen na základě odddanosti a ne moc blízkého vztahu s ním- nebyl by nejmenší problém jej jako problém odstranit. *Oznámil.*
*Erno slyšel, co chtěl, což dal najevo spokojeným přikývnutím, coż bylo něco, co viděl málokdo... Byla otázka zda to Remi tušil, ale... nebylo to poprvé, co se mu dostalo od Erna uznalého kývnutí.* "Pak jsme domluveni, budu vás informovat." *Ujistil ho poklidně.* "Máte otázky?" *Nabídl mu šanci se případně doptat a po chvilce zamyšleně vstal. Měl dost nepřátel, aby podobné obavy byly opodstatněné. Když byl ujištěn, že jeho dcera bude dalefacto prioritou, něco se v něm zklidnilo a mírně se pousmál, což Remi nemohl vidět, jelikož se k němu v ten moment Erno otočil zády a podíval se zamyšleně z okna. *"Provedu vás po zámku." *Oznámil mu zamyšleně a pohled mu padl na dívku hrající si se služebnými venku v zahradě. *
Pokynul mu hlavou. Jistě, díky. Pronesl Remi, načež nakonec vstal a vydal se tam, kam šel Erno, po zámku. Ruce měl stále za zády a na tváři lehký úsměv. Na podzímním dvoře, jak už mu to došlo před chvílí, byl jen jako malý, takže určitě prohlídku po místech, které se měly stát jeho defakto pracovištěm, uvítal. Ano, pár bych jich měl. Ta první se týká, ehm, tréninku. Nejhsem úplný začátečník, ale rád bych věděl, kdy bude probíhat a ským. Tipuji, že tady, ale stejně jako s věcí samotnou bych byl rád, aby to nebylo něco na způsob dlouhodobého pobytu. Takže možná na to bych se zeptal, a pak také, přecii jen, je to práce a žijeme ve světě, kde platidla hýbou světem, rád bych si tedy udělal jasno v tom, jaký bude výdělek z této činnosti vytěžený. Pronesl v otázce. Jistě, měl i další, ale nechtěl je na Erna vypusit najednou.
*Vedl ho směrem ke cvičírně. Bylo to tu od pohledu vkusně zařízeno, lehce i přizpůsobeno pro dítě... I když zdaleka ne tolik. Sídlo bylo dobře vybaveno a na każdém kousku stálo nějaké aranžmá - květiny, či socha, celkově to však nepůsobilo přeplácaně, naopak to vypadalo velmi mile a vzdušně. Kráčel dost pomalu, aby ani jeden nemuseli utíkat a vyslechl jeho dotaz.* " Zpočátku se mnou, později... s kapitanem stráží." *Odpověděl mu na první otázku a při té druhé mírně naklonil hlavu na stranu a ušklíbl se.* " Oh, ano..." *Zamyslel se. Majetek nebylo něco, co ho doopravdy trápilo. Docela ho celá ta otázka pobavila.* " Preferujete platbu ve Faerijské měně nebo příspěvek do obchodu?" *Nabídl mu, aby si vybral, hodlal mu dopře platit, samosebou ne ho přeplácet... ale i tak.*
Remi se zamyslel. Hm, myslím si, že vzhledem k okolnostem bude lepší příspěvek do obchodu. myslím si, že to bych uvítal víc. Faerijskou měnu bych ne moc využil. Přiznal a dívals e kolem sebe. Pak tedy dobrá, to je myslím fér. Zhodnotil jeho návrh ohledně platby a stejně tak ii ohledně cvičení. Dobrá, budu s tím tedy tak počítat. Hm, taky mě napadlo, mám-li být převážně váš strážce a vaší dcery. Asi bych potřeboval vědět nějaké základní informace. Něco, kde bych jí mohl případně najít, kdyby měla tendence se ztrácet, no, to asi nechám na vás, aby jste mi sdělil dle vašeho uvážení, přeci jen, vy jste její otec a já jen strážný. Pronesl. Chtěl jen vědět, jak by se měl případně zařídit, musle přeci vědět, koho vlastně chrání.
*Kývl na jeho poznámku a myslel to velmi vážně.* "Pak tedy v obchodě bude urcitý příspěvek." *poznamenal si pro sebe spokojeně. Co se týkalo další otázky, donutilo ho to se zamyslet, ale dorazili na cvičiště, kde bylo mnoho cvičných zbraní vyskládaných v řadě a několik strážných poctivě trénovalo... ale všichni přestali jakmile vešel vévoda a zasalutovali než na mávnutí pokračovali.* "Co se týče mé dcery, preference se dost mění, ale kdyż se hodně bojí, obvykle hledá bezpečnè místo, malé, přístupnè nejméně ze dvou míst, aby mohla utéci... Stůl s dlouhým ubrusem nebo velkou skříň." *Prozradil mu.* "Většinu si ale budete muset sám zjistit." *Dodal zamyšleně.* " Co se mě týče, dovedu se ubránit z velké časti sám. Má to ale své mezery." * Připustil si sám sobě. "Jaké zbraně ovládáte?" * Optal se s klidem sobě vlastním a natáho se pro meč.
Výborně, děkuji, to budu ráad. *Odvětil děkovně.* Ohledně jeho dcery poslouchal pozorně. Dobrá, myslím,že to nebude problém. Nějak sii něco ii zjistím, poptám se, najdu. Nemějte strach. *Ujišťoval jej. Rozhlédl se po cvičišti a nadzvedl obdivně obočí. Tohle neviděl od té doby, co tu byl s otcem. Pamatoval si to, sice matně, ale ano, pamatoval. Věděl, jaký je to nějak režim, jak a co se tu dělá, s čím se bojuje- viděl to. A to něco málo mu utkvělo v paměti.* Meč, zvládám i boj zblízka beze zbraní za použití iluzí, otec dbal na to, aby vycvičil mé smysly, vždy každý jeden zvlášť určitým způsobem. Dokážii se ubránit i dýkami, se střelnými zbraněmi už to bude složitější. *Odvětil mu na otázku, zatímco si ani nevšiml, pro co se Erno natáhl. Rozhlížel se kolem sebe, jako kdyby si chtěl doplnit zbylé střípky ze vzpomínek.*
*Kývl na jeho poděkování. Zamyšleně sledoval jak se rozhlíží a byl rád, že se nespletl v předpokladu, že jako ochránce se bude hodit.* Co se týče střelnice, dá se v lidském světě zařídit." *Pokrčil rameny.* /To je asi to nejmenší, co se dalo řešit./ *Pokrčil rameny a s mečem v ruce mu pokývl, aby si jeden také vzal, hodlal ho trochu ozkoušet v boji.* Dáme si cvičný souboj? *Navrhl mu a pokud kývl, že ano, vyrazil přímým a poměrně rychlých úderem na jeho ruku. Meče zde byly dřevěné a nic horšího než pár modřin z tréninku nehrozilo. Ti, co zde trénovali ustávali, jak slyšeli podivný hluk. Poklonili se vévodovi, který na to nebral skoro žádný zřetel a nechali jim dost prostoru. Úder a ani výpad to nebyl špatný, ale k nepřekonatelnosti měl daleko. Dalo se mu poměrně snadno vyhnout, stejně jako ho vykrýt.
*Remi se meče ihned chopil, a jak na něj Erno zaútočil, tak se vykryl. Jeho úder zablokoval zdvihnutím zbraně před sebe. Já jsem jedině pro. Pronesl fér souhlasně, načež Ernův meč odrazil a ustoupil pár kroků vzad. Meč si v ruce pohodlněji uchopil, přeci jen takovou zbraň nedržel dlouho. Ani na moment ale nepustil pohled z féra před sebou.* /Jak moc nefér by bylo využít magie? Ne, to ne, tohle by měl být férový souboj./ *V další chvíli to byl ale Remi, kdo zaútočil. Svůj útok meče vedl k pasu, snažil se nakročit si tak, aby mohl v případě odrazu uskočit vzad a tak se případně zachránit před ranou.*
Odraz byl dobrý... Rozhodně Erno musel uznat, że Remi byl dobře vycvičený, což bylo víc neż dobře s ohledem na to, że se dokázal krýt, ale i útočit jak hned předvedl. Erno vedl meč zespodu, aby útok odrazil a sám si uskočil kus nazad. Docela ho tohle malé cvičení bavilo... Docela dost. Remi nebyl jediný koho napadlo použít magii... Ale Erno se nakonec rozhodl, že to zvládne i bez toho - konec konců, bylo to jen cvičení... a zatímco uhýbal zbrani, pokusil se dostat se za Remiho, aby mohl zaûtočit zezadu. Nebyl to jeho obvyklý styl boje, ale věděl, że jr dost efektivní, kdyż nic jiného... a chtěl trochu féra pozlobit.
*Snad jako kdyby to byl fér čekal, tak se otočil, přičemž mu to ale moc nevyšlo, proto jen natáhl ruce nad sebe a meč držel směrem dolů, tak aby vykryl jeho útok. Jakmile jeho ránu vykryl, tak se opět ohnal, tentokrát meč směřoval ze strany k Ernově boku, zatímco do boje zapojil i své nohy, kterými se připravil na to jej kopnout. */Tohle bude ještě zajímavější, než jsem si myslel!/ *I když v něm boj z části vzbuzoval myšlenky na otce, tak si to kupodivu užíval. Snad jako kdyby se těšil na ten moment, kdy by mohl svému otci říct, a ukázat, kdo se z něj nakonec stal.* /A že to nebylo z jeho vůle, ale z mé vlastní./
Souboj byl velmi dobrý a kvalitní. Erna to bavilo chvíli možná až moc... Ani jeden se nenechal zasahnout jen tak. Ale nakonec sklopil zbraň a odstoupil s tím, že trénink skončil. Erno byl spocený a zdalo se, že i spokojený, byť se neusmíval, ani to nedával kdovíjak najevo. Uznale mu pokýval, že je víc než dobrý a odstoupil od něj. *" Pojďme se převléci."* vyzval ho s poklidem a odložil meč. Na ostatní jen kývl, aby pokračovali v tréninku a vedl Remiho spletitými chodbami zpátky do obytné části. *" Budete se moci převléknout a osvěžit. "* nabídl mu šanci a poukázal na dveře, za kterymi se nacházela káď s vodou, pro opláchnutí se a několikero čistých košil. *" Trefíte pak zpátky do pracovny?"* zeptal se ho zamyšleně a možná ho sjel trochu víc zkoumavým pohledem než bylo tak docela slušné.*
*Musel uznat, že i on si ten boj užil, snad více, než by čekal, že se stane. Odložil meč, respektive jej podal jedné víle poblíže nich, než se na Erna pousmál.* /Jo, tak tohle bylo suprový, to bych mohl dělat pořád. Ale, Remi, nepřidvolávej to, pak to jednou budeš dělat pořád a rupne ti z toho bedna./ *Poupravil si své oblečení a pak se opět podíval na vévodu.* Dobrá, děkuji moc. *Pronesl Remi, uznale kývl hlavou, a jakmile se dostali k místu, kam došli, tak se Remi nejprve porozhlédl, než si stáhl košili a skutečně se opláchl. Jistě, mohl počkat, než se Erno vzdálí, ale nechtěl ho čekat déle,. než-li by bylo třeba.* Ano, nějak si pamatuji, kudy, dojdu! *Odvětil Ernovi fér, který si momentálně užíval chladivé vody. Byl ale i zvědavý na to, jak se bude vyvíjet jeho působení zde a další řešení věcí s Ernem, dál.*
*Erno nijak nekomentoval dění před sebou, jen pokýval hlavou a po potvrzení, že trefí se vrátil a sám se převlékl do čistého byť vpodstatě identického oblečení. Jakmile byl převlečený a upravený, posadil se v pracovně za stůl a vyčkával. V teorii byl Remi nejpraktičtější, hlavně pro jeho znalost a přirozený výskyt v lidském světě - byla však otázka nakolik se to mělo vyplatit a jak mu moc může věřit. Detkali se jednou a tehdy sice Remi udělal na Erna dojem, ale i to mělo své hranice a nebyl to všemocný důvod. Nakonec ale musel Erno naneštěstí nechat čas, aby rozhodl a být ostražitý, co se bude týkat podivností a signálů, co by mu daly něco jiného najevo. Jakmile se Remi vrátil do pracovny, oosunul k němu Erno smlouvu o osobním strážcovstbí, když jej Eeno k sobě zavolá na podstatné akce... a také... jako občasné hlídaní pro malou... Ale to byl jen drobný dodatek. *" Je tam ještě drobnost a to, że čas od času budu moci nechat svou dceru ve vašich rukách - dočasně..."* Svým způsobem to bylo více oznámení než žádost... ale fohle byl Erno. Remi mohl přijmout, či odmítnout dle vlastního uváżení.*
*Poté, co se Remi převlékl a umyl, si přehodil svou košili přes rameno, respektive tu košili, kterou si dnes přinesl a na sebe si hodil onu čistou. Pak už si jen poupravil vlasy, aby tady nechodil celý rozcuchaný, a vyrazil na cestu za vévodou do pracovny. Při svém příchodu zaklepal, vyčkal na pozvání dál, a hned, jakmile se tak stalo, vešel a ujal se volného místa před stolem. Svůj pohled ihned stočil ke smlouvě, kterou k němu Erno podal. Zatímco jí poslouchal, si pročítal všechny náležitosti které ve smlouvě našel. A narazil i na to co mu právě vévoda sdělil. Nad tím bodem se trošku pozastavil, ne protože by s tím měl nějaký problém, ale proto, že i na tento fakt jsem musel trochu poptat a zjistit si více než jen to co bylo psané ve smlouvě.* Je možné brát si malou i na svět lidí? Či je její hlídání podmíněno tím že bude zůstávat tady? Ptám se proto, protože i když jsem víla, a do Faerie v podstatě patřím, tak svět lidí znám o dost lépe. Myslím si, pokud by vám to tedy nevadilo, že ze začátku, než podzimní dvůr poznám lépe a stejně tak i víly na něm, bylo by pro mě lepší hlídání na zemi. Ale samozřejmě, je to na vašem uvážení. *Pronesl v Remi opatrně a zvedl pohled od smlouvy k Ernovi.*
"Mluvím hlavně o světě lidí." * Řekl klidně.* "Ve Faerii pochybuji, že by k podobnému došlo, byť tu možnost nevylučuji." * Vysvětlil mu tiše.* "Naše spolupráce bude znamenat hlavně nutnost důvěry a bezpečnosti, byť oboje nepřijde naráz." * Na každý pád se bavíme převážně o lidském světě." *Shrnul to zamyšleně a podíval se z okna. Jistě, oba světy byly velmi nebezpečné... ale tahat víly do světa lidí bylo stejně komplikované jako si najímat lidskou ochranku a pak skrývat vílý schopnosti, zvláště u malé dívky.* "Další otázky?" *Zeptal se a stočil pohled zpátky na Remiho. Výše pravidelného příspěvku byla dost štědrá a napsaná též ve smlouvě. Pokud ještě napadlo Remiho cokoli k projednání nyní měl tu možnost.*
Hm, rozumím, rozumím. *Pronesl Remi a zamyslel se, na co by se mohl Erna ještě zeptat. V hlavě tohi měl hodně, najednou mu ale nic nepřišlo na jazyk. Proto se musel na chvilku zarazit, sklonit hlavu a zapřemýšlet. Když se potom na vévodu opět podíval, už věděl na co se zeptat chce.* Vaše dcera, nějak jsme nezmínili, myslím, její jméno. Pokud se mohu ptát tedy, jaký mám říkat? *Ptal se Remi a posunul smlouvu před sebou jen kousek na stranu, aby jsi mohl o stůl opřít ruce.* Případně, pokud půjde o její hlídání, asi hádám, že místo předání si budeme určovat, v závislosti na situaci. Pochopil jsem, že i vy se pohybujete v určitých věcech na lidském světě, takže asi dle vašeho času a místa, kde se budete nacházet, či bude nějaké ustálené místo předání? *Zeptal se znovu na další otázku a pak se nadechl k další.* A v neposlední řadě, jak to bude se mnou a s vaší dcerou? Jsou nějaká místa, kam si vyloženě nepřejete aby chodila? Nebo, nějací lidé nebo rasy s kterým by se neměla vyloženě stýkat? K tělu si tedy pouštím jen lidi a bytosti kterým plně věřím a vím, že by mi neublížili nebo toho nebyli schopni vůči osobě, kterou bych měl takto v péči, ale přeci jen, raději se zeptám, než abych vyvedl nějakou hloupost. *Osvětlil Remi své otázky vévodovi.*
* Chvilku se zdálo, že je to vše, ale přeci jen Remi přišel na něco podstatného... a to na to, že nezná jméno, malé dívky .. * " Když jí budete říkat Lea, či jakkoukoli přezdívkou, bude spokojená " * vysvětlil mu zamyšleně a pousmál se.* "Jinak je to samosebou i na tom, co si sama poví." * Zamyslel se nad tím nahlas. Byť to zcela neodpovídalo na otázku, něco to taky říkalo... Co se týkalo místa předání, byla to další drobnost... co se musela řešit. Povzdechl si. * "Co se toho týče, budu hodně předpokládat, že máte vlastní rozum a nebudete ji vodit na místa nevhodná pro děti, avšak pokud by se objevilo místo, kam bych si osobně vyloženě nepřál, aby chodila, samosebou o něm informuji... nyní však žádné takové v mysli nemám..." *Odpvěděl docela zamyšleně a podíval se na něj. Musel mu v duchu uznat, že kladl dobré otazky, i ksyž Erno vypadal jako kdyby měl touhu vraždit v základu, nyní se zdálo, že je docela i spokojený ... což byla jedna z jeho vyšších forem ocenění.* "Na detailech se domluvíme později, avšak předpokládám, že nejčastější místo srazu bude Central park." *Odpověděl zadumaně a pokynul ke smlouvě, zda je podepsaná. Kolem a jolem to bylo vše .. pokud se chtěl ještě na něco zeptat, Erno mu odpověděl, ale celkem mu věnoval mnoho času a měl ještě svou práci... nakonec se s ním tedy rozloučil. Očekával od něj ty nejlepší výsledky, za které byl ochotný dobře zaplatit a přece ... určitá jen těžko opodstatněná důvěra tu byla. * " Brzy vás navštívím a kontaktuji."* Ujistil ho a dokonce ho po sídle vyprovodil neulž se vrátil k práci...*
*Ani si neuvědomoval, jak mu čas od času chyběl kontakt s přírodou. Celé město bylo plné betonu a dokonce i výhled na nebe místy nebylo možné získat bez budov tyčících se k nebi. Tedy... bylo tu nejméně jedno místo, kde se zdálo, že město ani neexistovalo a tam nyní mířil - překvapivě sám. Malou nechal pro dnešek ve společnosti chůvy. Chtěl si trochu vyčistit hlavu a také se projít bez větších zastávek. Jediné, co mu na tomhle arku vadilo byl hluk a lidi, co ho způsobovaly.* /Možná by bylo lepší vrátit se do Faerie./ *Napadlo ho, když procházel kolem jakési skupinky uhihňaných školaček. Měl rád svůj klid a ticho. Procházel se po parku a užíval si přítomnost přírody, zatímco se mu konečně podařilo najít ono místo, kde bylo ticho... pouze ptáci rušili ten jinak perfektní klid. Vydržel by tu hodiny a hodiny. Park byl rozlehlý, ale když se jednomu zadařilo, bylo to i v tichosti... ale nikdy ne v dokonalé a byla to poměrně příjemná hudbw, co Erna vyrušila. Všiml si, že opodál hraje někdo, koho určitě nejméně jednou v životě viděl... Ale nebyl si zprvu jistý, kdo to byl. Sledoval ho jak hraje i jak se to dívkám líbí, ale... sám si nebyl moc jistý jak se k tomu postavit. Poslouchat se to dalo... Sedl si na jednu z laviček a zamyšleně poslouchal. Snažil se přijít na to, kdo onen muzikant byl a ani ve snu by ho nenapadlo, že je to fér, kterého dokonce jednu dobu hledal...
*Hrál a vyhrával, bavil se, nakonec se dokonce zvedl a zatímco co hrál a zpíval se pohupoval do rytmu své vlastní hudby. Čtveřice slečen, jež se u něj zastavily se daly také do tance, rozdělily se do dvojic a sem tam jedna druhou i roztočila. Nakonec udělaly kolem Remiho kruh, přičemžž se chytly za ruce a vesele poskakovaly.* /Vy by jste byly ale krásně divoké víly, mé milé./ *Pomyslel si, nežž nakonec dohrál poslední tóny písně a naposledy prohrábl kytaru. Hned na to se ze stran ozval potlesk a obdivné hvízdání, než se fér uklonil. Dívky jej pustily a postavily se o kousek dál, čekajíc snad na víc.* To si ještě postojíte slečny, slyšel jsem tam pár falešných tónů, musím tady holku poladit, takže se nenechte zdržovat! *Mávl na ně. Dívky mu poděkovaly za krásnou píseň, než se za zvuků toho, jak Remi ladil kytaru společně s pár dalšími lidmi daly na odchod. Jen kousek od nich sedělo ještě pár lidí, o kterých si Remi tedy myslel, že alespoň jeden z nich byl dle jeho vyvinutých smyslů vlkodlak, cítil dost silně totiž psa a to se mu ne moc líbilo. Rád je neměl nikdy, potom, co se stalo se Soph už vůbec. Nenechal se ale rozhodit, místo toho si tuše začal broukat další píseň, při které ladil kytaru.*
*Zamyšleně pozoroval muže s kytarou. Měl pocit, že by ho měl odněkud znát, ale moc si nevybavoval odkud. Dokud však hrál, nijak se mu do toho nevměšoval, ani do toho jakéhosi neohrabaného pokusu o tanec, jak v duchu zhodnotil ony dívky. Co se týkalo přítomnosti dalších ras... Erno zatím byl spíše ve střehu. Neměl zcela jistotu, ale též dost nepříjemný pach zaznamenal. Většina osazenstva odešla a oni víceméně osaměli.* " Ta hudba... byla příjemná k poslechu." * Což byla od Erna asi největší poklona, kterou mohl aktuálně dostat. I když by ji málokdo za poklonu označil. Prohlíżel si muže před sebou a poměrně napřímo po chvilce polożil otázku.* " Jste mi povědomý, ale vůbec si nevybavuji odkud." *Zamyšleně se na něj podíval... Pokud mu Remi věnoval pohled. Mohl si všimnout dobře oblečeného féra v černém bleku ušitém na mítu, bílé košili a rudé kravatě, ktery ho zamyšleně zkoumal pohledem.*
*Až teď si Remi všiml, že kouske od něj někdo sedí. Vzhlédl potom od kytary a zadíval se na muže, načež se jemně pousmál.* Děkuji, toho si vážím. Jsem rád, že vzbuzuje spíše kladné pocity, ať už jsou jakékoliv. *Stejně tak, jak neurčitě se dle jeho názoru vyjádřil Erno, se vyjádřil i Remi. Když pak zmínil, že mu je povědomý, tak Remi sevřel oči do úzkých linek.* Hm. *Protáhl, hledíc na féra, než se usmál.* A víte, že i vy mě? Taky bych ale musel přemýšlet odkud. *Zhodnotil. Skutečně mu někoho připomínal, někoho z minulosti. Někoho ze dnů, kdy mu nebylo dvakrát do zpěvu, někoho z Faerie? Zimní dvůr? ne, ten ne...Tak někdo pak z NY? Nějaký zákazník? Ještě chvilku na něj hleděl, než vrátil pohled ke kytaře a začal vydrnkávat další písničku, jménem Autumn od Eda Sheerana. Začal si i tak prozpěvovat, ale i tak přemýšlel, kde toho muže viděl? Až když dozpíval refrén, se zarazil.* /Podzimní dvůr!!! Ale jméno, to jméno! Zatraceně!!/ *Podíval se na něj a naklonil hlavu na stranu.* Vy jste Erno, že ano?
*Rozhovor s oním mladým mužem byl minimálně zvláštní ostatně mnohdy jako Erno sám. Celý ten rozhovor ale vedl k očekávanému výsledku. Byť, kdyż si začal zase pohrávat nutilo to Erna k nadzdvihnutí obočí a dost něvěřícímu pohledu, ale nic moc neřekl, jen se snažil i on sám přijít na to, odkud jej zná. Co se týkalo náhlého zjištění jména, pokýval hlavou, že se trefil, ale sám si ho zařadit nesvedl. Bylo to moc dlouho nebo si to prostě jen nepamatoval...? Tak jako tak si jistý nebyl. *" Odkud se vlastně známe?"* zeptal se ho vážně a pozorně si ho prohlédl. Byl si jistý, že z New Yorku to nebylo... Ale odkud h Faerie by ho znal? A ještě křestním jménem? Zamyšleně ho sledoval. **" Možná byste mi mohl pomoci, neznáte osobu jmènem Remi Luca? "** zeptal se zamyšleně féra. Třeba bude mít větší štěstí než jinak... pokud ho ten umělec znal jménem... Museli se potkat a nikoho z New Yorku jako byl tento fér neznal... Vlastně se tu s moc vílami nebo jinými nadpřirozenými nepotkával... Spís jen s civily. I proto se na něj nyní zkoumavě díval. Jeho pohled mohl působit opravdu nepříjemně, ale to nebylo Ernovým cílem. Jen se zamyšleně díval. Potřeboval Remiho najít z časti i ze staré známosti... Ostatně měl pro něj poměrně dobře placenou práci...
*Remi položil dlaň na struny, čímž tak umlčel zvuk doznívajících tónů, jež se z kytary linuly.* Řekl bych, že z minulosti, řekněme, z dost pozdní minulosti, no, pokud se tomu nějaký patnáct, dvacet let říkat dá. Viděl jsem vás na dvoře, na podzimním dvoře, pokud si vás tedy vybavuji správně, ale zatím mne má intuice jen málo zklamala. *Vysvětlil, jak si na něj vzpomněl. Když pak zmínil jeho jméno, tak naklonil hlavu na stranu.* To asi záleží, co mu chcete. Znám jej, jasně že jej znám, mě by jen zajímalo, co by po mě mohl Erno, vévoda z podzimního dvora, tak asi chtít. *Pronesl fér, načež opatrně vzal svou kytaru, jež odložil vedle sebe na lavičku, aby se mohl férovi, jak na to přišel sám, vedle něj, věnovat. Tělo natočil směrem k němu a ruce si složil do klína.* Pokud se to týká Faerie, tak v té se nepohybuji už delší dobu, pokud pominu nedávný ples. Jinak už tam nejsem přítomen. Je to něco tedy ohledně řešení věcí v New Yorku? Jste tu kvůli obchodu? *UZjímal se Remi a sjel si Erna pohledem od hlavy až k patě.
*Ukázalo se, že se znali opravdu ze dvora, to bylo dobře.* "Ano, to zní pravděpodobně." *Pokýval jemně hlavou a zamyšleně si promnul bradu, když ho tak poslouchal. Nechal ho mluvit a konečně se zdalo, že se rozhovor sune správným směrem. Spokojeně se na něj podíval a kývl hlavou. Lehce se ušklíbl nad tím, že ho poznal.* " Sem tam se chci objevit na větších akcích... i s dcerou, byl bych rad měl u sebe někoho, kdo mě může chránit tady i tam." *Vysvětlil mu poklidně, leč vážně.* "Vím, że jste dobře vycvičen, byť na pohled bych to neřekl... Jediná otázka je, zda jste toho schopen?" *Zeptal se váżně a podíval se na něj. Věděl, že mu fér z podstaty lhát nebude.* " V New Yorku jsem z části z obchodních důvodů... ne však zcela." *Připustil zamysleně. Byl tu i proto, že si tu mohl od dvora odpočinout.* "Detaily této nabídky bych však rád probral ve Faerii, až se rozhodnete, że ji přijmete." * Nezdalo se, že by extra počítal s variantou, że by byl odmítnut. Naopak...
*Remi jej poslouchal, jakmile ale řekl Erno to, co řekl, tak Remimu jeden koutek úst vyjel nahoru a naklonil hlavu na stranu.* Takže jde o Faerii, super. *Prohodil tiše, než si povzdechl. On sám se tam nechtěl vracet, měl tam jistou minulost a teď byl spokojený, ale tak přeci jen, sakra, tohle byla příležitost.* Víte, Faerie se mi dost odcizila. I kdybych se na krásně chtěl vrátit, tak tam nikoho neznám, nikoho nemám, byl by to pro mě obrovský skok do neznáma, který nevím, zda chci uplně podstupovat. tady mám domov, práci, přátele, vše, co potřebuji...pokud se mohu ptát, proč s tím dotazem jdete až za mnou? Proč hledáte féra, kterému jeho domov nic neříká? nemáte tam spoustu jiných dobrých vojáků a bojovníků? *Zajímal se Remi.* Schopen bych toho asi byl, ochoten, to už je jiná. Říkám. Měl jsem výcvik jen jako malý. Proto mě právě zajímá, proč já?
*Sledoval jeho nenadšenou reakci...* "Jste tady i tam." *Odpověděl mu jednoduše.* "Nemusím vás učit jak se tu chovat a na co si tu dávat pozor, kde by se dalo hledat... Nebo co za lidi jsou tu..." * Vysvětlení bylo prosté, ale velmi jednoduché a věcné. Nebylo na tom moc, co zkoumat dalšího. * " Na každý pád - nechci po vás stálou přítomnost na dvoře, či u mě v bytě, pouze na větších akcích. Věřím, že byste pro mě byl přínosem." *Dodal na drobnou vysvětlenou a opřel se o čelo lavičky.* "Nutit vás nebudu, ale ocenil bych, pokud byste to důkladně promyslel. Ta práce by vám mohla hodně přidat." *Víc ho přemlouvat nehodlal, uvażoval jestli nevstat a neodejít. Detaily s ním řešit aktuálně nechtěl. Ty mohou probrat v klidu a v sídle. * "Nechám vám čas na rozmyšlenou. "* nabídl mu tiše, což byl poslední náznak vstřícnosti.
*Remi mlčel a přemýšlel. Bylo to to co, chtěl? Aby nemusel být strážný jako chtěl jeho otec tak utekl, odešel, ale teď tu byla ta nabídka, jež mu začínala znít i trochu logicky. Zaujalo ho když řekl, že není stálíá.* Dobrá, ale jak říkám, nejsem žádný elitní voják nebo strážný, jsme jen zlehka vycvičený fér co hraje na kytaru, takže pokud bych na to kývl, výcvik bude asi nutný. *Uvažoval nahlas, než se na něj podíval.* Víte co? Já to vezmu, nebo alespoň, dokud se tedy nedozvím ty další podmínky, jež se k tomu vztahují, pro teď bych na to tedy tak kývl. *Řekl mu a doufal jen, že neudělal chybu.* Chci mít jen jistotou, že by má případná práce a případné zásahy nijak neohrozili mé blízké, můžete mi to nějak zaručit?
*Zamyšleně se opřel o vršek lavičky a díval ale na nebe. Vždy mu přišlo jiné a o tolik zajímavější... Poslouchal, co mu fér říkal.* "To není nutné, potřebný výcvik však mohu zaplatit." *Přidal mu nabídku. Zase nechtěl jako ochránce někoho, kdo je úplně neschopný...* " Detaily probereme jindy a bude mo6né odmítnout." *Ujistil ho poklidně. Ale pak došla ta další otázka, co donutila Erna si trochu povzdechnout a podívat se zpátky na budoucího zaměstnance.* "I když bych moc rád - to slíbit nemohu. Nevidím do myšlenek lidí, co by se mohli rozhodnout po mě jít. Je možné, že to nebude nikdo, je možné, že to bude psychotický šílenec... je stejně tak možné, že si uděláte vlastního nepřítele. Nic z toho nemohu ovlivnit a ani dát záruky. Mohu v případě nouze navídnout maximálně útočiště." * Ani se neobtěžoval znít jako někdo, komu to je líto. Byl to fakt. Tohle se nikdy zaručit nedá - maximáln3 kolem toho jde lhát. Remi si to musel sám v hlavě probrar a dle toho se rozhodnout... Nic jiného mu ani nabídnout nemohl.
*Remi naklonil hlavu na stranu.* No, spíš bych si představoval výcvik, který by odpovídal vaším požadavkům, takže dejme tomu někde na dvoře? U vás? To by šlo? *Zajímal se dál.* Souhlasím, také bych detaily probral až na místě, za lepších podmínek, prozatím, jak jsem ale řekl, bych to bral. Zda zůstanu se rozhodnu tedy až poté, co mi sdělíte zbytek, to je myslím fér. *Zhodnotil Remi celou situaci.* /Sakra, co na to řeknou ostatní? Třeba Alessandra a tak?/ *Nad tím, co mu Erno řekl, pokýval Remi hlavou.* Pokud to tedy chápu dobře, tak pokud by po mých blízkých nedej bože někdo šel kvůli práci, jež bych pro vás dělal, poskytnete jim na dvoře případné útočiště a schovku? *Chtěl se jen ujistit, zda má správné informace.*
*Vrátil se pohledem k nebi.* "To nebude potíž." *Potvrdil zamyšleně jeho žádost o trénink. Chtěl mu vyjít vstříc a tohle byly ty nejmenší drobnosti. Stejně jako jeho podmínky, že se rozhodne až domluví konkrétní věci...* "Jistě, nedáva smysl, abyste nemohli mít místo, kam se ukrýt, kdyby se věci pokazili, z jakéhokoli důvodu." *Shrnul to a zamyšleně se na něj podíval.* "Je tu ještě něco, co by mělo být třeba dořesit?" *Zeptal se zamyšleně a pohledem těknul k hodinkám spíše ze zvyku. Pokud by to bylo všechno... uvažoval, že by si ještě protahl nohy.* "Nechcete se trochu projít? Nebo plánujete ještě přispět hudbou zdejší komunitě?" *Neznělo to ironicky... vlastně to znělo docela jako kompliment, i kdyż zase dost zvláštní. Pozvolna se postavil na nohy. Nechtěl o práci nějak více mluvit, ne na veřejnosti...* "Co, że jste vlastně odešel z Faerie?" *Zeptal se lehce zvědavě. Vypadalo to, že je docela přátelsky nalazen. Máte tu oblíbená místa?" *Nadhodil konverzaci a pokud se k němu přidal, pozvolným krokem se Erno vydal po cestičce.
Dobře tedy. *Odsouhlasil mu Remi, snad s trošku podezíravým podtónem v hlase. Pak ale zavrtěl hlavou.* Ne, myslím si, že to je pro ted asi vše, pro teď mi to stačí. *Nechtěl z něj tahat dotěrně více informací, spoléhal na to, že mu je Erno sdělí tedy poté až na dvoře. Nad jeho oitázkou kývl, bleskově zabalil kytaru do obalu, vstal a přehodil si pouzdro přes záda.* Projdu se rád, vrátit se, nebo jít na jiné místo mohu vždy. *Podotkl Remi, než jej následoval. Nad jeho otázkou se trochu pozastavil, než se zhluboka nadechl.* Jako malý jsem tam prožíval ne hezké dětství, jen s otcem a bez matky. Pro malé dítě to stačilo dost k tomu, aby jej po určitých událostech mozek zastavil a řekl si dost. Tak jsem utekl, abych se tomu teroru vyhnul. Pro malé dítě to nebylo nic moc hezkého, jistě, nemohl jsem nikdy nic namítat, tak jsem prostě utekl. *Oznámil.*
Procházka sama o sobě nebyla nijak dlouhá, ale ani vyloženě krátká... Erno poslouchal, co mu říká a kýval na to konto hlavou. Nebyl si moc jist, co a jak brát, ale nakonec nezbývalo nic moc jiného neż pokývat hlavou a možná si i myslet svoje. Nutno dodat, že si pamatoval tu Remiho návštěvu u Podzimního dvora... nebrecel a nežadonil, což byly schopnosti, co Erno vżdy obdivoval. V parku bylo příjemně. Lidi chodili sem a tam, příroda kolem nich vyzařovala radostí... Dokonce i mrzout jako Erno tu byl vlastně i rád. Byť měl trochu obavu, aby se vse povedlo přesně tak jak má... Musel nyní počkat a doufat, że to dopadne dobře. Nerad by si cvičil nepřítele. Po dobu procházky Erno povětšinou mlčel, mnoho dotazů jej už nenapadlo a bylo vhodné, aby se vydal dál.* "Díky za váš čas, uvidíme se tedy ve Faerii." *Rozloučil se tiše jakmile došli k východu z parku a s kývnutím na rozloučenou se rozesel pryč... zpátky do svého bytu.*
*Erno nespokojeně zvedl oči směrem k nebi. Mělo začít pršet... Hlásila to nejen předpověď to ráno, ale také mraky honící se po obloze... Sotva mu ta myšlenka proběhla hlavou vteřinu na to spustil déšť. Leonie hodlala vesele poskakovat po mokré ulici a ideálně skákat do louží, ale to jí dnes nemohl dovolit. Ne kvůli množství svědků a omezenému času, který na tuhle vycházku měli. Původně si myslel, že vlastnit podnik v lidském světě bude zábava, která ho nebude skoro stát čas... ale opak byl pravdou. Ne, že by mu tolik vadilo zmizet do lidského světa a odpočinout si od podzimního dvora. Co mu spíše vadilo byla časová vytíženost, co s tím přicházela. Vešli do kavárny, která začínala vypadat čím dál tím více obsazenou. Jak se zdálo, schovat se před deštěm toužilo mnoho lidí a jedno z posledních volných míst bylo v boxu naproti muži, co vstoupil chvilku před nimi. Erno při vstupu nic neřekl, pouze kývl číšnici na pozdrav se svým obvyklým neutrálním výrazem, který si mnozí rádi vykládali jako opovrhující a usadil se defacto naproti neznámému, zatímco malá dívka si sedla tak, že byla k cizinci zády. Když k nim číšnice došla s menším polknutím a otázkou, co si dají byl jako první slyšet hlas malé dívky. *" Kakao!"* zaznělo nadšeně v rámci snahy o objednávku horké čokolády a do té doby dost nepříjemně tvářícímu se Ernovi přes tvář dokonce proběhl menší úsměv a kývl, že tu objednávku schvaluje. *" Já vás požádám o kávu a sklenku vody."* dodal poklidně. Soudě dle čistě toho jak promluvil - jeho hlas byl klidný, mírně znuděný a nijak urážlivý, ale jakmile se na číšnici podíval projel jí mráz po zádech. Odkývala to a velmi rychle se klidila udělat kávu - raději ani nepřemýšlela nad tím, kterou. Erno se popravdě trochu i bavil tím, že s tak vágním požadavkem se dalo dobře také pracovat. *" Musíš zase do práce?"* zeptala se lehce rozmrzele dívka, čímž si vysloužila otcův pohled. *" Ano musím."* odpověděl jí upřímně. *" Co kdyby sis šla hrát?"* zeptal se jí a poslal jí pohledem pryč. Vodil jí do lidských kaváren a restaurací už nějakou dobu. Snažil se jí naučit alespoň trochu na lidské jídlo, i když mu sám ani po těch letech extra neholdoval... Nezbývalo než čekat na objednávku. Erno se chvilku díval, co Leonie vyvádí, ale zdálo se, že v koutku pro děti je klid... i proto odvrátil zrak a konečně se zaměřil na cizince naproti němu, kterého si alespoň zamyšleně prohlédl než se jeho pohled zaměřil též na ulici. Erno byl oblečený jako obvykle v tmavém obleku, bílé košili, černé kravatě. Rudý kapesníček měl úhledně složený v kapse saka a na rukou měl černozlaté značkové hodinky. Vlasy měl od mírného větru lehce rozcuchané, ale ne moc. Leonie na sobě měla červené letní šaty, balerínky a dlouhé tmavé vlasy svázané do dvou culíků.*
*Pohľad do dažďa mu nevydrží tak dlho, aj keď ho kvapky fascinujú, keď dopadajú na okno, cez ktoré tak zasnene hľadí. Do kaviarne totiž vojde istý muž, ktorého nepoznáva, rovnako ako dievčatko, poskakujúce vedľa neho. Keď sa zahľadí do jej tváre, kútiky úst sa mu zdvihnú do príjemného, prirodzeného úsmevu, ktorý mu dievčatko iba na stotinu sekundy oplatí. Hľadí, ako sa usádzajú k stolu a z mužovej tváre má pocit, že sa nedokáže smiať, napriek tomu však zahliadne, ako sa pousmeje nad malým dievčatkom.* /Ten muž…/ *Zamyslí sa a neujde mu, že chlapík oproti nemu má férske uši, rovnako ako má on, teraz ukryté pod dlhšími vlnitými vlasmi. Pomrví sa na mieste a nechce priveľmi civieť, ale uškrnie sa nad rozhovorom muža s jeho, pravdepodobne, dcérou. Nevie, ako sa má cítiť, keďže z féra dokáže vyčítať, že je vyššieho pôvodu, než on sám. Skoro akoby znova stál oproti Jasonovi, no vtedy bol podporený drogami a mile rád sa okolo neho krútil, keďže si kráľa zaľúbil. Tento muž zrejme má už ženu, alebo teda dieťa, ku ktorému otočí svoj pohľad a so širokým úsmevom ju sleduje. Malú vílu nevidel veky. Možno je to aj dobre, pretože on sám dokáže byť ako malý, veľmi hravý a detinský. Čašníčka mu prinesie objednávku, žiarivým pohľadom sa jej poďakuje. Oči sklopí ku svojmu vačku na voľných plátených nohaviciach a vytiahne odtiaľ belavý prášok, ktorý si nasype do čaju tak, aby to nikto nezahliadol. Nebolo by dobré, keby ho začali upodozrievať z užívania drog na verejných miestach v prítomnosti ľudí a hlavne detí, aj keď je to pravda. Keďže je však Tanoia veľmi otvorený a veselý fér, chce rozdávať radosť a príjemné pocity, predtým, ako sa napije, vyčaruje malým pohybom ruky dievčatku do vlasov malé sedmokrásky. Samozrejme, s kontrolou okolia, či ho niekto neuvidí. No nik na neho nehľadí, každý sa stará o svoje, hlavne nadurdená čašníčka, ktorú očividne rozhodil chladný pohľad muža s dcérou. A civilovia boli vždy takí, že si nevideli ďalej od nosa, aj keď to na nich Tanoia niekedy skutočne obdivuje. Akoby to bola ich superschopnosť nevšímať si nič a nikoho, iba svoje vlastné záujmy. Keď sa nad tým teraz tak zamyslí, je to viacmenej dosť sebecké, no nemôže im to zazlievať. Uhne pohľadom, ale kútikom oka sleduje, či dievčatko zaznamená kvety vo svojich vlasoch. Radšej sa napije a pohľadom sleduje trasu čašníčky, smerujúcej s objednávkou k stolu oproti.*
*Sleduje muže naproti sobě. Zprvu velmi jasně a trochu i vyzývavě, ale poté, co mu je donesen nápoj sklopí hlavu a nechá ho nasypat si jakýsi prášek. Tedy - nechá... hlavně se snaží nebýt tolik nápadný, když ho pozoruje - či spíše nepozoruje. Dosud neměl šanci tušit, že je muž naproti víla jako on... ale to se brzy mělo změnit. S určitým závanem magie a pro lidi nezvyklým pohledem vyhledal očima svou dceru a byť se nezdála zraněná, všiml si květin v jejích vlasech. Nedůvěřivě se podíval na toho, kdo je podle něj vyčaroval. Ostatní se věnovali sami sobě a ne ostatním. Jistě, že si všiml onoho úsměvu. Tse! Neměl moc rád, když se mu kolem dcery motali cizí lidi, natož víly. Přesto si zatím pouze přitáhne přinesenou kávu a sám použije nenápadně trochu magie a bělostná kvítka se změní na rudá pasující k šatům. Mírně nespokojeně přihmouřil oči a věnoval se své kávě, kterou spíše znuděně zamíchal. Načež se podíval téměř až vyzývavě na muže naproti. Čekal, co bude jeho další krok a jak se zdálo, byl ochotný do určité míry přistoupit na hru, do chvíle než se do toho začne přidávat něco, co by snad mohlo malou ovlivnit. Tahle zábava měla své jasně vymezené hranice. Zatím si malá Leonie sundala jedno z kvítek z hlavy a zmateně se rozhlédla po restauraci a s úsměvem zamávala svému otci. Pravděpodobně myslela, že to udělal on a moc neřešila, že jeho magie je jiná. Zachichotala se a konečky vlasů se jí na chvilku zbarvily do červena než se s chichotáním ztratila za nějakou verzí domečku pro děti. Erno znovu otočil pohled k neznámému a čekal na jeho další tah. Rozhodně se na něj neusmíval, ale... něco v tom jinak chladném pohledu se změnilo. Byla tam výzva... Jen drobné přikývnutí bylo dostatečné, aby mu naznačil, že si má přisednout k němu. Bylo to něco mezi nabídkou a rozkazem, skrytým za upitím si z kávy. Než k němu znovu zdvihl pohled - očekával, že v tu chvíli bude už minimálně na cestě, ale ničím jiným než pohledy ho neměl šanci donutit to udělat. Tady byl jen někdo, kdo je neznámý - u podzimního dvora byl vévoda, co měl větší moc... ale nyní? Byla to pouze otázka komunikace a Erna bavilo, že se víla před ním neklepala strachem... nebo si toho alespoň nevšiml. A tak si opět pouze poklidně upil kávy - dostal irskou... vcelku přijatelnou a pohledem zkontroloval Leonii.*
*Aj keď hľadí do boku, aj tak nedokáže ignorovať uprený pohľad od muža, ktorý zrejme veľmi rýchlo zachytil jeho magický počin - a bodaj by aj nezaregistroval, keď sa medzi vlasmi jeho dcéry z ničoho nič zjavili malé, ledva zachytiteľné kvetiny. Ešte aj Tanoiov pohľad, keď zahliadne, že zmenili farbu, a pocíti víliu mágiu, je skutočne trochu fascinovaný, trochu hravý. Cíti sa, akoby sa s ním muž išiel hrať a aj keď ho praží teraz chladným pohľadom, pobavene sa oprie o ruku lícom, voľnou rukou sa schuti napije nápoja, ktorý ho na chvíľu zahreje, a keď ruku sklopí pod stôl, jemne ňou pohne a práve keď sa dievčatko v jednej chvíli usadí na zem, vytvorí jej pod nohami ilúziu jemnej trávy. Cez dievčatko trávu nevidieť, ale Tanoia aj tak vie odhadnúť, že sa mu ju podarilo vyčarovať, keď dieťa prekvapene zhliadne dolu a rukou sa dotkne zeme. Taktiež zaznamenal menu farby vlasov dievčaťa a keď kútikmi očí, skoro akoby išiel férs zvádzať, nahliadne do jeho tváre, trochu provokatívne sa usmeje, akoby čakal, že je to nejaká súťaž. Muž na neho kývne, ale jemu sa nechce dvihnúť sa zo sedačky. Vezme si nápoj do ruky, oprie sa do operadla a s detským pohľadom, zároveň skoro až flirtujúcim, zaboreným do očí druhého muža, sa schuti napije. Oblízne si pery a nakoniec s potešením vyhupne na nohy a veselo podíde k férovi, ktorý ho praží pohľadom, ale Tanoia sa toho nezľakne. Už od detstva bol učený, že víly na dvoroch sú chladné, príliš ušľachtené, nespoločenské , často nepriateľské a nadmieru sebecké - teda, často nie sú takými vílami, aké poznajú deti z rozprávkových kníh. A on ako ten, čo na dvoroch nevyrastal, iba sem-tam trávil čas na týchto miestach, nie tak dobre znalý intríg a vzťahov, ktoré tam medzi vílami panujú. Zároveň veľmi dobre vie, s čím môže počítať, na čo sa pripraviť, aj keď ho stretnutie so samotným kráľom Zimného dvora vyviedlo z miery kvôli tomu, ako nečakal, aký vlastne je. Aspoň podľa toho, čo mu bolo odhalené. Táto víla pred ním však mala desivý pohľad a keby Tanoia nebol Tanoia, aj by sa celkom obával, alebo by bol hlavne frustrovaný. Obzrie sa k dieťaťu opodiaľ a späť na muža.* Pekný deň prajem. *Prenesie slušne a narozdiel od toho, ako sa usmieva a oči mu žiaria, vie si udržať výchovu.*
*Jejich malá hra dle vseho dosud neupoutala přílišnou pozornost, ale prozatím ji nechal být. Ani si nevšiml drobnè trávy, kterou naopak zaegistrovala Leonie. Soudě dle provokativního úsměvu se do hry zapojil také. Byť není vévodovi příjemné, že do toho tahá jeho dceru, zatím to nechává být. Neděje se nic vážného, ne natolik, aby musel zasahovat. Když mu je odpovězeno flirtovým pohledem jen mírně znuděně nadzvedne obočí, víc však nereaguje. Aby se dostali někam dál, musí se víla snažit o dost víc než jen házet flirtovné pohledy a předvádět lehce lascivní chování... jako třeba oblíznutí si rtů. S poklidem se též opře do sedačky a znovu upije kávy. Není kam spěchat, déšť rozhodl za ně. Nakonec se ale přeci jen něco začne dít a víla se rozhodne přejít k Ernově stolu.* I vám.* Odpoví mu poklidně, zatímco se spíše věnuje kávě. Tón hlasu je klidný - svým způsobem přívětivý, zatímco jeho pohled je stále ostrý a vyzývavý. Muž má šanci se s klidem usadit. Díky množství lidí v kavárně mohou mluvit normálně a nikdo si jich pravděpodobně všímat nebude, avšak i přes to se Erno rozhoduje nezmiňovat jisté věci napřímo. Ať už prášek nebo ona kouzla.* " Je to dlouho, co jsem potkal někoho mimo království."* řekne zamyšleně a prstem poklepává o hrnek. Faktem je, że on ani moc mezi lidi nechodí - maximálně s dcerou, na procházku, či do parku... Ernovy myšlenky se vydají směrem k možným rozhovorům. Zvažuje na co by se mohl cizince optat, či co by mohl zjistit... Nemyslí si, že by tuto vílu, kdy předtím potkal, ale hra začala a on nechtěl prohrát ani když si nenastavili žádná pravidla.*
*Jeho úsmev sa o to viac rozšíri, keď si všimne znudený pohľad druhého féra.* /Oh, ale ten uprený pohľad ma trhá z kože. Milujem intenzívne osobnosti./ *Preblesne mu hlavou a sám nad sebou sa trochu začervená. Už len podľa výzoru, vystupovania alebo spôsobu, ako pije kávu, ako sa dokáže hrať, je Tanoiovi jasné, že je to víla s tvrdou náturou.* /Možno by som ho nemal toľko provokovať./ *Ale o to viac hravo sa cíti, keď sa mu cudzinec odzdraví a dá mu priestor sadnúť si. Usadí sa veľmi pokojne, na stôl si uloží svoj drink a namiesto toho, aby uhol pohľadom, neustúpi a nechá svoje oči spočívať zabodnuté do očí neznámej víly.* Už je to dlho, čo som stretol vílu s dieťaťom. *Odpovie mu veselo a narovná sa, ruky si uloží spojené pred seba a jeho zuby sa vynímajú na jeho širokom úsmeve. Keby sa na nich teraz niekto pozrel, bolo by mu ihneď jasné, že nie sú z rovnakého cesta - jeden fér vznešený, upravený, skoro pôsobiaci ako džentlmen, pomimo toho pohľadu, ktorý vydesil aj nahnevanú čašníčku. Druhý fér ako slnko v oblečení, pôsobiaci jednoducho… ako víla, niečo ako divožienka, človek ako vystrihnutý z obdobia psychedelických 60. rokov. Skvelá kombinácia. Rozhodne sa rozvinúť svoju výpoveď.* Ako sa voláte? Vy nie ste zo Zimného dvora. *Prenesie slušne, stále sa jedným kútikom pousmievajúc na muža oproti sebe. Kýve si nohami pod stolom ako malé dieťa, aj keď jednoducho takto pôsobí iba príliš nevinne. Radšej si nechce spomenúť, že pred Jasonom nevyzeral vôbec nevinne - vtedy to s ním išlo ako na horskej dráhe. Tento muž však vyzerá tiež pekne.* /Možno bude niečo na tých bradách./ *Zamyslí sa a to sa odrazí na malú chvíľu aj v jeho tvári. Možno by aj skúsil s mužom flirtovať, kebyže je ten typ víly, ktorá sa vrhne na všetko živé. Takto len sem tam upraví svoje vlasy, zahľadí sa na neho spod mihalníc, sem-tam sa nechtiac obtrie o mužove koleno svojou nohou, jeho jemné pohyby rúk, všetko to pôsobí akoby to robil náročky, čo môže muž pochopiť trochu zle, no Tanoia si to neuvedomí, keď sa napije z pohára, jeho ústa teraz stočené do milého úsmevu a oči mu žiaria záujmom. Chcel by sa aj viac opýtať na dcéru, no nechce vytiahnuť témy, ktoré by mohli muža naštvať alebo rozosmutniť, aj keď skutočne nevyzerá na to, že by sa nechal dohnať k slzám.*
/Usmívá se na mě?/ *Ptá se v duchu sám sebe a dá si dost záležet, aby jistá míra překvapení nebyla znát. Moc víl, lidí, ani jiných druhů se na něj neusmívalo... Ti co je měl zabít nikdy - obvykle jen otravně kňučeli. Ti, co je potkával normálně měli strach, aby jim neublížil, nebo respekt. Nebo prostě jen odstup, jako kdyby byl nedotknutelný, což dle vlastního názoru i byl. Jeho matka se usmívala vždy na všechny ostatní, ale na něj ne... bylo to zbytečné a falešné a když si v duchu prošel list svých známých, jediný, kdo se na něj opravdu usmíval, byla jeho Leonie. I když zprvu kladla zvláštní otázky. A nyní tento muž. Posuzoval jak moc silně ty drogy účinkují a zda nakonec přec jen není hrozba, ale nevšiml si ničeho jiného než neobvyklého chování a tak se znovu uvolnil. Ani mu nedošlo, že se mírně napjal... Cizince se posadí naproti němu a odpoví i víceméně inteligentně, to by se dalo brát kolem a kolem v potaz.* " To musíte více mezi ostatní." *Odpověděl mu lehce ironicky - měl pravdu ani na dvoře se moc dětí nevyskytovalo a obecně jich kolem taky zase tolik nebylo. To ale neznamenalo, že si nemohl lehce rýpnout s lehce spokojeným výrazem. Leonii sice po očku sledoval, ale prozatím se více soustředil na cizince naproti sobě. Ten úsměv... něco na něm bylo, něco, co vévodu nutilo se do hry dostávat dále a hlouběji. Nebyl zvyklý, že by se na něj kdokoli jen tak usmíval.* " Bývá zvykem se představit první." * Skoro jako kdyby ho napomínal v rámci hodiny etikety u královského dvora. S poklidem odložil hrníček s kávou a navázal opět oční kontakt.* " Nikoli, nejsem ze zimního dvora." * potvrdil mu jeho domněnku a díval se mu do očí. Jako vyčkávající bestie, která dumá zda zaútočit, či si užívat dále rozhovor. Chvilku to trvá, ale jak se nakonec zdá rozhodne se pro pokračování v rozhovoru.* " Je však stejně nevhodné neodpovědět na otázku..." * Jako kdyby tím snad sám sobě vysvětloval, proč mu vlastně odpovídá i tak.* " Jmenuji se Erno Boerotti a vy?" * otázal se ho s lehce zvědavým výrazem. Tento rozhovor byl poměrně zajímavým dokonce i pro jindy mlčenlivého vévodu. Moc často konec konců na něj usmívající se víly nepotkával.* " Dovolím si hádat, že vy ze zimního dvora jste." * Oplatil mu jakousi otázkou, která jako otázka vůbec nezněla.* " Rozdáváte často dětem květiny?" * Optal se dále konverzačně. Mělo cenu zatím rozhovor udržovat a více méně se snažit, ale to se mohlo celkem snadno změnit. Erno si držel svůj klidný a víceméně neměnný přístup, ale sem tam se přeci jen na něm projevilo. Čas od času pohledem zavítal k malé dívce, která hrála, což vedlo k určitému pookřání, aby se velmi brzy vrátil vážný výraz spolu s otočením se na cizince, který na veřejnosti beze strachu konzumuje drogy. Nevědět díky té malé magické předváděčce, že je to víla, pravděpodobně by byl hodně proti tomu, aby se na jeho dceru vůbec někdo takový podíval. Ostatně, lidské uživatele drog neměl mnoho v lásce.
*Nakloní zaujato hlavu na stranu a jemne sa zasmeje.* Tak to sa už zrejme ani nedá viac. A svoju samotu si vážim. *Odpovie prívetivo na jeho poznámku, že by mal Tanoia chodiť viac medzi ďalších ľudí. Jeho párty, slávnosti a oslavy sú plné víl, ale väčšinou nie sú prijateľné pre deti a samotný Tanoia by to ani nedovolil, aj keď rád robí deťom radosť, keď sa niekedy správa ako jeden z nich. Vezme do ruky svoj pohár, usrkne si z neho a potom ho slabo začne otáčať medzi svojimi prstami.* /Zdá sa mi, či je zo mňa trochu nesvoj? Dúfam, že mu neznepríjemňujem pobyt v kaviarni./ *Starostlivo pri tej myšlienke nakrčí obočie, jeho pohľad na chvíľku nasmeruje k tekutine, ktorej má už iba pol pohára a z cudzincových výchovných slov sa šibalsky zazubí.* /Ah, tí dvorania…/ Pardon. Mal som pocit, že možno nebudete mať záujem poznať moje meno. *Povie úprimne a mykne pri tom plecom, akoby to bola bežná poznámka. Keď sa muž obzrie, aj on sa na chvíľu zahľadí na malé dieťa, hrajúce sa v kútiku.* Hádate nesprávne. Nie som zo zimného dvora, rovnako ako vy. *Opraví ho, ale odkiaľ skutočne je si nechá pre seba, rovnako ako fér pred ním. Jeho oči sa trochu zúžia, okolo nich sa mu spravia náznaky vrások od smiechu a uvoľnene vydýchne. Keď sa mu muž predstaví, on si veselo zakusne do spodnej pery a postaví sa od stola, jednu nohu dá za druhú a hravo sa mu ukloní, akoby dohral divadlo a ďakoval za pozornosť.* Teší ma, som Tanoia. *Prenesie zvonivo spevavým hlasom, takým, aký rád využíva, keď si u seba doma v lese hrá na gitaru a spieva. Potom sa zas slušne usadí a drogy v ňom, keďže je príliš veľký znalec bylín, húb a koreňov, a vie odhadnúť, koľko toho potrebuje, mu iba trochu dvíhajú sebavedomie a priateľskosť, ktorej má aj tak na rozdávanie. Potom sa zas trochu pohrá s pohárom medzi prstami, pričom má priateľský pohľad dvihnutý k mužovi, a znova sa obzrie k dievčatku.* Vlastne rád rozdávam kvetiny komukoľvek. *Prenesie, jednu ruku skryje pod stôl, kde vyčaruje jednu podobnú červenej gladiole.* Táto sa vám hodí. *Povie milo a podá mužovi kvetinu.* Červená. Ako vaša ilúzia. *Podotkne na detail, ktorý si všimol na kvietkoch vo vlasoch malej víly.*
*Věděl, že víly nemohou lhát, možná i proto byl svým způsobem u víly klidnější. I když to se dalo obejít - neodpovědět nebo odpovědět pravdivě, ale ne zcela... viděl v tom silný potenciál. Při poznámce, že samoty si váží ho napadlo jestli se nezeptat, proč je mezi lidmi? Ale nakonec se rozhodl, že podobnou otázku pokládat nepotřebuje... nepřišla mu dostatečně podstatná, aby jí pokládal. Všiml si drobného zamračení a svým způsobem to bylo... to na co byl zvyklý, ale to, že se zase objevil úsměv ho mírně mátlo. Co se týče následného divadla - pro vévodu je normální, že se mu víly klaní... ale ne zase v lidském světě. Pouze ho sjede lehce nevěřícným a pobavený pohledem. Napadlo ho pár otázek - jako proč se ho nebojí, nebo proč mu nedává najevo, jak jím opovrhuje - není moc zvyklý na opačné jednání a na malou chvilku se i přistihne, že moc neví, co s tím... ale prozatím tyhle myšlenky nechá stranou - musí se nějak reprezentovat. Na jeho jméno přikývne na znamení, že jej vzal na vědomí, ale více se toho divadla neúčastní a nad tím, že mu podal květinu jen zmateně zamrkal a opravdu pobaveně se na něj podíval.* " jste velmi záhadnou osobou." *Složí mu dle svého mínění kompliment a zamyšleně se podívá na květinu. Jistě, červená k němu seděla... byla to konec konců barva krve. Držel ji opatrně, aby jí snad zbytečně nepoškodil. * " Proč rozdáváte květiny?" * Zeptal se ho svým způsobem zamyšleně, ne však ironicky, byla v tom jistá zvědavost. Neměl pocit, že by byla jakkoli nebezpečná nebo zakletá, i když se mohl mýlit. Na onu iluzi pokýval hlavou, udělal ji - i když jen drobnou.* " Nemám rád, když k sobě věci neladí." *Dovysvětlil mu dost vstřícně důvod změny barvy květin k barvě šatů.* " Co vás přivedlo do lidského světa?" *Zeptal se polohlasem a zamyšleně se na něj podíval. Byl opravdu hodně zvědavý... Možná na své poměry až moc, když to částečně dával najevo.*
*Keď zbadá, že sa v očiach Erna, ako sa mu fér predstavil, objavia nejaké ďalšie emócie, veľmi ho to poteší a ešte viac povzbudí v konverzácii, ktorú vedú. Je síce tak obyčajná a zároveň príjemná - skvelá spoznávacia debata. Ernove slová samozrejme vezme ako kompliment. Sám uznáva, že je netypickou vílou - tie sú obvykle veľmi intrigánske, nedôveryhodné a ľadové. On, ako mladá víla, no zároveň už staršia, našiel veci, ktoré ho napĺňajú a že keď sa niekto stretáva s vílami a odrazu narazí na neho, milo to môže osobu prekvapiť. Keby mohol, aj Erna by rád videl usmievať sa, možno niekedy.* Ďakujem. Vy ste zas veľmi… *Zamyslí sa nad svojou odpoveďou, jednou rukou si zájde za špicaté ucho a odrazu mu to napadne.* Aha. *Zvolá jemne a znova sa usmeje, naširoko a vrúcne.* … ste veľmi reprezentatívny. *Prenesie, akoby to bolo najlepšie slovo, ktoré mu v živote napadlo, ale keď to povie, na jeho tvári a ani v jeho hlase nie je ani stopa po tom, že by si z féra uťahoval, práve naopak. Myslí to dobre. Je skvelé vyzerať a pôsobiť ako osoba, ktorá by mohla reprezentovať svoju rasu. Aj keď o jeho osobnosti nevie veľa, stojí si za svojim slovom a hrdý na svoj kompliment sa oprie dozadu, narovná si chrbát a dvihne prst k svojim ústam, zahľadí sa niekam k oknu.* Hm. Pretože sú nádherné. Milujem prírodu. Kvetiny sú jej bezpodmienečnou súčasťou a sú ako drahokamy. *Odpovie odrazu zasnene a akoby bol vo sne si jemne vzdychne. V sekunde sa znova preberie.* Pardon. *Zasmeje sa trochu zahanbene, nešikovne uchopí pohár do ruky a napije sa, aj keď sa mu skoro vyšmykne.* Tomu rozumiem. Máte rád veci na poriadku, všakže? *Opýta sa so záujmom a ako potvrdenie toho, že sa pýta nie zo slušnosti, ale z vlastnej osobnej iniciatívy, nakloní sa dopredu a oprie sa jednou rukou o stôl, s pohľadom v Ernovych očiach.* Nie je však aj chaos istým poriadkom vesmíru? *Doplní ešte trochu filozoficky, ale potom sa hrejivo a zvonivo zasmeje. Ďalšia Ernova otázka je však trochu mimo veselej tóniny a tak sa trochu stiahne, no iba prílišným skúmaním jeho tváre by sa dalo vyčítať, že ho to trošičku vyviedlo z miery.* /Ja už si to vlastne ani poriadne nepamätám. Prečo?/ Zvedavosť? Civilský svet som poznal iba z rozprávania a chcel som ho navštíviť. Kedysi. *Povie, no ďalej nerozvíja odpoveď, prečo tam je aj po toľkých rokoch a neustále sa tam vracia. Pri vílach sa často nestretne s pochopením, že má civilov rád.* A vás? S dcérkou? *Opýta sa naspäť detsky a milo zaklipe očami.*
*Sleduje ho jak je nadšený z komplimentu i jak následně hledá slova... Nakloní hlavu na stranu a nijak ho nepopohání, pouze poctivě čeká, co vymyslí. Ani nečeká, že by z toho byl opravdový kompliment - spíše naopak. Nad tím slovem pozvedne obočí v mírném překvapení a přeci jen pobaveně zavrtí hlavou. Rozhodně to jako kompliment zní, i když obsahově to k němu má docela daleko. Je to rozhodně snaha, co se hlavně počítá... Donutí ho to k pobavenému úšklebku a pokýve hlavou.*/I to by šlo../ * Pomyslí si. Co se týče toho, že květiny jsou jako drahokamy - zamyšleně se na něj podívá... Nevnímá to tak a i když je to svým způsobem krásné přirovnání, nesedí mu.* " Květiny jsou živé, drahokamy ne."* Pronese zamyšleně a podívá se na něj. Jak přesně to myslí? Nebo proč to říká? To jsou otázky na něž není zrovna jasná odpověď... Sám si moc nebyl jistý, co tím chce přesně říci, ale... chtěl upozornit na fakt, že květiny mají větší cenu než neživé kameny, i když jsou obecně považované za krásné. Jeho vlastní moment zamyšlení mohl působit zvláštně a možná až nepřívětivě, ovšem víla naproti němu vypadá také ztracený v myšlenkách. Na otázku, zda má rád věci v pořádku přikývne. Nebylo na to co jiného říct. Když je vše jak má je snaží se orientovat a poznat, že je něco jinak ne má být. Je to dobrý způsob jak se vyvarovat případným problémům. Sleduje jak se naklání blíže, ale sám se extra nehýbe, jen s klidem opět pozvedne kávu, aby se napil.* " Není." *Odpoví mu dle svého nejlepšího vědomí. Chaos je něco, co upozorňuje na problémy a jistě má ve světě své dobré místo... avšak zaměňovat ho s pořádkem mu nedává smysl. Je zvláštní, že mu pohled opětuje, ale konec konců je to částí téhle hry. Menšího vyvedení z míry otázkou si však nevšimne. Odpověď jakou dostal je... zvláštně neuspokojivá, leč o jeí pravdě nepochybuje. Pokýve na to hlavou.* " Je tu klid... Větší než u dvora." * rozvede trochu vlastní odpověď. Jezdíval si sem odpočinout a trochu i uvažoval, že by tu zůstal delší dobu. U dvora je až moc víl, co by mohli znamenat pro Leonoru nebezpečí. Případně jí naučit nějakým prapodivným technikám. Erno někde hluboko v sobě ví, že chce, aby jeho dcera ve vílu, která má radost z maličkostí a která je mnohem více než kdejaký šlechtic u jakéhokoli ze dvorů... a přesto je šťastná se svým životem. Což mu sem tam přišlo, že se moc neslučovalo s realitou... V lidském světě pak na ni měly vliv ostatní děti, které křičely strachy při zmínce nošení kostí jako součásti oblečení. Naštěstí tuhle konkrétní zmínku civilové brali jen jako přílišnou dětskou představivost a vliv děsivého otce.* /Kolem a kolem... až na ty drogy, chci aby takhle jednou moje dcera působila./ *Pomyslel si, když sledoval cizince před sebou, který neprojevoval obvyklé společenské zábrany, ale naopak měl radost ze života - v určitých mezích. *" Ta magie, kterou jste použil, co to bylo zač?"* Nebyl si jistý, zda to nebyla iluze... ale zároveň, možná to bylo něco jiného...? On sám ovládal jen iluze a destruktivní věci, ale věděl o někom, kdo by se to rád naučil.
*Pri vážnosti Ernovych slov sa musí trochu neprovokatívne uchechtnúť.* No, z jedného pohľadu áno, z druhého… Vo Faerii a každopádne aj v tomto svete majú všetky prvky prírody svoje miesto a ak máte rád poriadok, tak uznáte, že všetko má svoj význam. Aj kamene využijete na mágiu. Také, ktoré energiu udržiavajú, zosilňujú, vylepšujú, zoslabia. Je mnoho možností. *Rozrozpráva sa a potom na chvíľu stíchne, stiahne sa a pohne jednou rukou ladne do strany, akoby víril vzduch.* No, myslel som to inak. Metaforicky. Kvetiny sú ako drahokamy, vzácne a krásne, majú svoju moc… *Kývne hlavou jemne ku kvetine, ktorú pred pár chvíľami podal férovi a nadvihne plecia, hlavu nakloní na stranu a usmeje sa.* a svoj význam. *Má pocit, že ak príde na tému prírody, vždy sa dokáže príliš rozhovoriť a mimo to, prášok v nápoji nie je nijak ťažká droga, rovnako ako všetky drogy, ktoré používa na to, aby bytostiam nosil radosť a príjemné pocity, mimo tieňotrhu – iba mu rozširuje obzory. /Tému chaos a drogy nechám tak. Mnohí by nerozumeli tomu, čo tým myslím. Drogy sú predsa všetky drogy, nezáleží na tom, že jedna mení personu osoby a nechá ju upadnúť na tele, na duchu, a nakoniec zomrie, tak ako funguje alkohol. A nezáleží na tom, že druhá nevytvára fyzickú závislosť a pomáha osobe nahliadnuť za oponu vedomia, prísť na to, kým je. A jedine chaos, oh, chaos, ten dokáže človeka priviesť na správne cesty – nie pravidlá, nie diktát, nie väznené mysle v telesných schránkach a rád, sužujúci dušu./ *Kým mu to prebehne hlavou, jeho pohľad ostáva iba trochu rozochvený, prilepený na tvári muža pred sebou a napriek svojim myšlienkam iba urobí krátky pohyb rukou nad stolom a potmehúcky sa usmeje.* Páčite sa mi. Máte svoje myšlienky a držíte sa ich. /Tak ako ja./ *Zaznie jeho otvorený kompliment. On vlastne nemá problém niekoho chváliť, je mu to prirodzené. Znova sa napije, oblízne si pery, mrkne na Erna spod mihalníc a hravo nakloní hlavu, trochu zažmurká a vydýchne.* Sú ešte pokojnejšie miesta. A aj tie sú vo Faerii. *Prenesie a pozrie smerom k malej víle.* A jej by sa páčili. *Povie trochu akoby sa mu do hlasu vniesol nádych nostalgie. Keď si spomenie, ako ho rodičia vychovávali v lese, aký pevný vzťah k faune a flóre si vytvoril, ako pochopil viac spirituálneho, než sú dvorné a civilské popudy a vzrušenia. Nemôže sa však stavať na post toho, kto vie. Jednoducho podľa toho žije. Aj keď to bolo osamelé detstvo.* To? *Opýta sa, nechá si medzi prstami vyčarovať malý trojlístok.* To je moja mágia. Element zeme. Niečo, čím môžem tvoriť. *Povie sladko a nežne a milo sa na Erna usmeje.* A vy? *Opýta sa zvedavo s nadvihnutým obočím a pohľad nasmeruje na férove ruky, akoby čakal, že mu niečo predvedie, aj keď si nie je istý, či je to dobrý nápad, keď sa obaja pohrávajú s mágiou na tak preplnenom mieste.*
*Nakloní hlavu ke straně a mlčky se na něj dívá. I když jeho názor respektuje, nijka se s ním neztotožňuje. Přišlo mu, že mu je představován zcela odlišný svět než jaký sám zná a ve kterém žije. Stejně jako to bylo fascinující bylo to i dost děsivé. Nechtěl svět vnímat jinak, ne ve chvíli, kdy ho konečně poznal i z jiné než té šlechtické perspektivy. Díval se na něj a snad se na moment myšlenkami až moc vzdálil od drobného přirovnání květin k drahokamům... takovou moc mohla mít slova. Ani, když mu je vysvětleno jak to myslel a konkrétně představeno - neztotožňuje se s tím. Přikývl na jeho slova.* "Abych pravdu řekl, myslím, že květiny jsou mnohem víc než kameny." * řekl riše. I když u dvora se ty kameny cenily více - nebylo těžké si všimnout jednoho podstatného detailu - neżily. Kameny měly svou neměnnou krásu, rostliny se měnily a měly svůj čas - jako vše živé. Nic z toho ale mahlas nepověděl.* "Ano, vše má svůj význam." * Potvrdil mu zamyšleně. V tomto ohledu se nebylo moc o čem více dohadovat či to rozebírat... Sledoval jeho magii a to jakým způsobem ji prezentoval. Rozhodně byla zajímavá a brala dech.* " Ohnivou, kterou bych... raději nepředváděl." * Poznamenal poklidně a přesto s jistou vážností v hlase. A pak se na moment zarazil a zvażoval, co říct a co ne... * " Je obdivuhodné vytvářet żivé věci." * Řekne zamyšleně a v duchu si dodá/ Minimálně je to lepší neż ničit./ *Pomyslel si pro sebe a podíval se na něj. Pravděpodobně pro něj nastal čas odchodu... Leonie si v koutku vypila i svůj hrnek s kakaem a venku snad už mohlo přestat pršet. Nemluvě o té schůzce, co ho doopravdy čekala.* " Bylo zajímavé vás potkat." *Slożil mu poklonu, vstal a mírně se uklonil. Nijak to ale nepřeháněl... jen přešel zaplatit a i s dcerkou ruku v ruce odešli znovu ven...* /Opravdu zvláštní setkání.../ * Pomyslel si venku a vydali se směrem na jednání.*
a poté