Uživatel nemá žádné přátele.
Žádné propojené účty nenalezeny.
Členem od 26. srpna 2023
Naposledy aktivní:
Arwen Dayclaw
Civil
Armádní medic, vystudovaná lékařka
29. 11. 1995
Věk: 30 let
166
cm54
kgEmpatická, přátelská, uzavřená a tvrdá. Že to nezní jako vlastnosti jednoho člověka? Ale jsou. Arwen je poměrně uzavřená mladá žena s mnoha zálibami. Minulost jejího života, stejně jako občasná krutá přítomnost, ji utváří do člověka, který se jen tak někomu neotevře. Důvěru v lidi téměř nemá, ne takovou, aby vás pustila dostatečně blízko nebo aby vám dovolila nakouknout za hradby, které má postavené okolo svého srdce.
I přes to, že se může zdát chladná, je docela přátelské povahy. Nemá problém začít s někým konverzaci nebo si zajít do kina či na drink, pokud zrovna není ve službě nebo nemá před fyzickými testy. Povětšinou to všechno bere ale jen a pouze jako zábavu a nic víc. Lidem se neotvírá a konverzaci se snaží směřovat na ostatní než sama na sebe.
Jelikož je vystudovaná lékařka a momentálně pracuje jako medik, je jasné, že pomoc druhým je pro ni určitým posláním a něčím, co naplňuje její duši. Bere to jako osud, kterého měla přes všechny překážky v životě dojít. Být tady a teď, pomáhat ostatním a zachraňovat jejich životy.
Zároveň oplývá velkou empatií k druhým. Dokáže se do člověka velmi dobře vcítit a porozumět jeho situaci a pocitům. Dalo by se tak říct, že sama by se pro ostatní rozdala, ale pokud by chtěl někdo jiný pomoci jí? Ani náhodou. Její snaha pomáhat a občasná přehnaná empatie se na ni však podepisuje i v negativním slova smyslu. Stává se, že mívá pocity viny a nedostatečnosti, když se ji nepodaří zachránit někoho, jehož život ležel v jejích rukách.
Její já má však i druhou stránku. Chladnější a vážnější než je povětšinou na první pohled znát. V její mysli se stále dodnes objevují záblesky traumatických zážitků, které ji psychicky ničí. I kvůli tomu dokáže v určitých chvílích reagovat naprosto nevypočitatelně, podrážděně nebo i agresivně. Jakožto vycvičený voják – i když pracující jako medik, má výcvik nejen v sebeobraně. Držení zbraní, chvaty a bohužel i zabití ji není cizí. Proto ve vypjatých situacích není radno Arwen štvát.
Snaží se pracovat na tom, aby se stala lepším člověkem nejen pro ostatní, ale i sama pro sebe. Je to však těžká a pomalá cesta, kterou se trmácí kupředu. Občas proto sáhne po něčem, o čem doufala, že nikdy neuvidí ve svých dlaních. Alkohol. Bývá pro ni útěkem z flashbacků, které se ji v mysli dodnes objevují. Útěkem před bolestí a falešnou realitou, která ji někdy dokáže pohltit. Tolik nenáviděla svou matku za to, kým se stala, až se nakonec sama stala tím podobným.
Má ale i další způsoby, díky kterým utíká od své práce a reality. Jedním z jejich nejoblíbenějších koníčků je jízda na motorce. Vlastní černou Hondu rebel, kterou využívá na dlouhé projížďky snad kdykoli, kdy to počasí a její volný čas dovolí. Pokud ale zrovna prší nebo je zima, tráví svůj volný čas čtením nebo malováním. Svá plátna má ale ukrytá v bytě, kde se schovávají ve stínech a čekají, zda je někdy někdo uvidí.
Vzhled:
Arwen je dívka průměrné výšky okolo 166 cm. Má štíhlou, ale vypracovanou postavu s útlými boky. I přes to, že by se na první pohled mohla zdát až křehká, opak je pravdou. Výcvik v armádě ji dal spoustu svalů, ve kterých se ukrývá síla. Vlasy světlé blond barvy se ji v jemných vlnkách snáší k lopatkám, ona je však většinu času nosí sepnuté v culíku či drdolu. Snad zvyk z práce, kde se nesmí jediný vlásek pohnout mimo své místo.
Světlá pokožka se špatně opaluje i v letních měsících. Místo zlatavého opálení ji slunce vytáhne pihy, které se nachází všude na jejím těle, nejvíce ale na jejím obličeji. Ten je pihami pokrytý celý rok, jen v létě je to nejvýraznější. Mezi malými hnědými tečkami vystupují blankytně modré oči, které dokáží upoutat pozornost už z dálky.
Nejoblíbenějším oblečením, ve kterém lze Arwen spatřit, jsou volné kalhoty a obyčejné tričko nebo tílko. Jen velmi zřídka si na sebe obleče sukni nebo šaty. Boty na podpatku snad ani nevlastní, za to vysokých kožených bot a tenisek má plný botník. V chladnějším období nosívá delší černé kabáty a není nezvyklé ji potkat i ve vojenské uniformě, zvláště pak tehdy, když se chystá k odletu nebo se vrací z misí. Samozřejmostí je celokožená kombinéza na motorku, která na jejím těle spočívá taktéž velmi často.
Co se týče šperků, Arwen žádné nenosí. Ne snad, že by se ji šperky nelíbily, vlastně jich pár i vlastní a má je v oblibě, jenže při její práci jsou spíše na obtíž než cokoli jiného. Proto je začala sundávat a postupem času přestala nosit úplně.
Arwen se narodila 29.11.1995 v Ontario County v New Yorku. Její matka pracovala jako účetní a otec jako řidič taxíku. Nepatřili k bohaté vrstvě, právě naopak. Některé měsíce zvládali v pohodě, jiné přežívali z výplaty do výplaty. I přes to se ale její rodiče milovali a svou dceru stejně tak. Byla pro ně vším. Hvězdou v životě, která i v temných dobách ukazovala správnou cestu kupředu. Co vydělali, to šlo Arwen. Na její spoření, nové oblečení, jídlo. I kdyby si měli sami odtrhnout od úst, ona se najedla.
Vyrůstala v tomto milujícím domově až do jejích deseti let. Poté se to ale změnilo. Její otec zemřel při dopravní nehodě a ještě na místě byl prohlášen za mrtvého. Pojišťovna jim vyplatila velmi vysokou životní pojistku a tím pro ně tento případ skončil. Pro Arwen a její matku ale nikoli. Najednou zůstaly samy dvě. Matka s dcerou, které se předtím tolik milovaly, se najednou ocitly na opačných stranách světa. Rivalky na život a na smrt. Její matka nebyla schopná přijmout nečekanou smrt své spřízněné duše a své problémy začala zahánět alkoholem. Starost o Arwen byla na posledním místě v jejím životě. Většinu času byla její matka mimo a když nebyla, neslyšela Arwen nic jiného než jen urážky a nadávky.
Takhle se její život táhl dlouhých několik let. Až v jejích osmnácti přišlo vysvobození. Peníze z pojistky otce, stejně jako peníze ze svého spoření, vybrala a použila k zaplacení školy. Po nástupu na medicínu netrvalo dlouho než se od matky odstěhovala úplně a započala tak novou kapitolu svého života.
Na medicíně patřila mezi průměrné žačky se skvělým chováním. Už při prvních hodinách se pro některé profesory stala oblíbenkyní. A nejen pro ně. V jedné z hodin se seznámila s jejím tehdejším přítelem Blakem. Vysoký černovlasý a pohledný muž ji učaroval hned při první společné hodině. Dlouhé týdny se jen oťukávali na randíčkách, ve třídách či v nočních kinech, kde zažívali první doteky a polibky. Časem to všechno přerostlo do vztahu, ve kterém se Arwen cítila velmi šťastná. Konečně měla pocit, že ji někdo miluje takovou, jaká je. Se všemi jejími chybami a špatnostmi, se všemi náladami a úsměvy a koníčky, které ji zaplňovaly srdce celý její život. Jenže jak šel čas, tento romantický a milující vztah se měnil na živoucí peklo.
Blake nebyl tím, kým se zdál. Jeho nátura, která se ze začátku zdála být velmi extrovertní a milující, se nakonec ukázala jen jako pouhá maska skvělého manipulátora. Vše začínalo nevinně. Telefonáty, které se tvářily jako starost o to, zda je v pořádku, když byla venku s jinými lidmi. Vezení ji do školy a ze školy domů. Jak romantické, myslela si. Když se to však stalo denním chlebem a postupně se to zhoršovalo, pochopila, že romantika je to poslední, co v tom hledat. Kontrola. To byl ten opravdový důvod. Nechtěl, aby se vídala s jinými lidmi. Nechtěl, aby šla sama do obchodu, protože tam mohla s někým mluvit. Nemohla jít sama ze školy, protože se mohla s někým potkat. A tak se Blake stal jejím stínem. Něčím, co ji následovalo všude a vždycky…
Arwen si myslela, že to ustojí. Zvládne. Že se časem jistě změní. Že je možná jen přehnaně žárlivý. Ale žárlivost přeci vyplývala z lásky ne? Jen člověk, který miluje, dokáže žárlit na svou druhou polovičku. Nechce ji ztratit a tak žárlí a kontroluje. Nebo ne?
Odpověď přišla dřív než by Arwen chtěla. Po dvou letech vztahu se jeho kontrolování a psychické a emoční ubližování přeneslo i do fyzické roviny. Bylo to na její dvacáté narozeniny, kdy od něj dostala první facku. Dodnes si pamatuje, že byla natolik silná, až dopadla na dřevěné parkety jejich společného bytu a hlavou se o ně udeřila. A on stál nad ní a smál se. Její nešikovnosti. Tomu, že to nedokázala ustát. Od té doby šlo všechno od desíti k pěti.
Každý den se stal utrpením. Netušila, co dělala špatně. Někdy to byl nedostatečně uklizený byt, jindy její nesprávný pohled a někdy jen jeho blbá nálada. Časem si přestala všímat ustavičných facek a tahání za vlasy. Stalo se to natolik normálním, že se i přestala bránit. Vydržela a schovala se. Bylo to jednodušší a méně bolestivé. Násilí se ale stupňovalo. Z facek se staly rány pěstí. Ze slov kopance do jejího těla, ležícího na chladných kachličkách koupelny. Vždy si dal ale pozor na to, aby nemusela do nemocnice. Aby nezasáhl její obličej. Aby nikdo nic nepoznal.
Jeden večer ale změnil vše. Nebylo nezvyklé, že si Blake vyžadoval styk, i když nechtěla. Podřídila se, protože to znamenalo méně bolesti. Jeden večer se však její přítel vrátil z hospody naprosto na mol. Chtěl zase, ale tentokrát se tomu postavila. Tentokrát se rozhodla neschovat.
Hned po zavření dveří na ni začal křičet, nadávky padaly z jeho úst jako jed, který had vstříkne do vaší krve a postupně vás tráví a zabíjí. Každé slovo se propalovalo do její kůže, stejně jako každá rána, která dopadla na její tělo, zanechávala rudé otisky, měnící se ve fialové modřiny. Tentokrát se nebránil ani tváři. Bylo mu jedno, kam uhodí, hlavně, že se trefí.
Arwen si dodnes pamatuje tu chvíli, kdy ležela na zemi a myslela si, že zemře. Že jeho ruka, třímající kuchyňský nůž, je to poslední, co uvidí. Bolest, kterou ji způsobil, bude to poslední, co ucítí. Stihl ji však bodnou jen dvakrát. Pod žebra a do boku. Věděla, že by pokračoval. Bodal by tak dlouho, dokud by na zemi nezůstala ležet mrtvá. Jenže pro tentokrát byl její křik dostatečně hlasitý a jeho nadávky taktéž. Pro jednou se ozvali sousedi. Pro jednou zavolali policii a poprvé v jejím životě se ukázal někdo, kdo zachránil její život.
Blake skončil ve vězení za pokus o vraždu, zatímco ona na JIP s vnitřním krvácením. Vše ale přežila. Dlouhé bílé jizvy dodnes hyzdí její tělo, jako připomínka toho, čím si prošla.
Ve svých dvaceti dvou letech se rozhodla svůj život kompletně změnit. Bolestivé vzpomínky ji pronásledovaly ve spánku, nejistota a žádné sebevědomí se podepisovalo na jejím životě a když zvládla dostudovat medicínu a oficiálně se z ní stala doktorka, necítila žádnou radost. Byla ztracená. Byla osamocená a cítila se slabá. A to chtěla změnit.
Nastoupila proto do armády. Co víc může člověka zocelit než právě armáda? Co víc může člověku přidat na sebevědomí než když je silným? Než když zachraňuje druhé? Než když bojuje za to správné? Chtěla se cítit silná a hlavně se chtěla naučit bránit, aby ji už nikdy nikdo nemohl způsobit to, co ji způsoboval Blake.
V armádě si udělala kurz BARTS a stala se tak armádním medikem na roli 1. Byla vysílána přímo do boje, žádné papírování na ústřednách. Nacházela se jen těsně za hranou bojiště, kde se starala o zraněné vojáky, které udržovala při životě a léčila. Každý den tam byl zkouškou života. Každý den se mohlo stát, že přiletí zbloudilá bomba a všichni zemřou. Každý den mohli nepřátelé vtrhnout i tam, kam by neměli. A právě tenhle adrenalin ji svým způsobem udržoval při životě. Udržoval ji nadchnutou pro práci, bdělou při každém zvuku, šťastnou, když mohla odeslat do nemocnice dalšího zachráněného muže.
Čím více dní na frontě ale strávila, tím více si uvědomovala, že moderní svět je zvrácený. Znak červeného kříže, který měl označovat jejich stany, stejně jako jejich uniformy, musel zmizet. Světové úmluvy, které říkaly, že se na mediky a zdravotníky neútočí, někteří z nepřátel naprosto pozbyli. Vlastně si z červených křížů udělali své vlastní terče. A tak se stalo, že po pár měsících z její uniformy zmizelo označení medika. Do jejích rukou se místo skalpelů přidali primární zbraně a z lékařské uniformy se stala uniforma vybaveného vojáka. I přes to si ale udržovala své místo. Chtěla pomáhat, ne zabíjet. Jenže válka je válka.
Leden 2018 byl datem, kdy byla Arwen odeslána na území Sýrie. Jako combat medic se nacházela ve stanech jen kousek od míst, kde probíhali největší střety s islámskými teroristy. Zranění vojáci přicházeli, odcházeli, přežívali i umírali. Bylo to jako kdekoli jinde. Jenže to nevěděla, že právě konflikt v Sýrii bude tím, co všechno zlomí.
Duben 2018. Sobota. Z letadla dopadly do osídlené civilní oblasti dvě tlakové nádoby plné plynu. Zase. Už jednou se v téhle válce použily zakázané chemické zbraně, jenže tentokrát toho byla svědkem i ona. Plyn se z tlakových lahví rozprchnul do všech koutů města. Mnozí civilisté i vojáci měli závažné poruchy dýchání, nervové poruchy, pěnu kolem úst, dusili se zaživa. Snažili se zachránit co nejvíce lidí, ale bylo to jako sledovat popravu za denního světla.
Když už si myslela, že se jim podařilo stabilizovat životní funkce všech potřebných, objevil se on. Maskovaný muž se samopalem v ruce, který se nějakým způsobem dostal okolo vojáků až do jejího stanu. Zdálo se, že byl sám zraněný. Možná, že se snažil ukrást léky pro sebe a své přívržence. Nevěděla. A neměla čas to zjišťovat.
Viděla, jak hlaveň jeho zbraně míří na doktora kousek od ní. Nestihla ani mrknout a ozval se několikanásobný výstřel. Doktor se skácel k zemi a ona věděla, že musí. Tihle lidé nenechávali přeživší. Přišli si pro to, pro co přišli, ať už to bylo cokoli. A tak poprvé skutečně sáhla po své primární zbrani, která se ji houpala přes záda. Otočila ji kupředu, zachytila do rukou a několikrát vypálila. Neznámý zůstal nehnutě ležet vedle doktora a ona tu spoušť zvládla jen nečinně pozorovat.
První zabití. První krev na jejích rukou, která nebyla ze snahy pomoci, ale z úmyslu zničit.
I přes to všechno v Sýrii zůstala. Stále byla součástí armády. Vojákem, který se upsal k obraně státu. K boji za spravedlnost, k boji proti terorismu. Nezáleželo na tom, že ji noční můry vzbouzely každou noc. Nezáleželo na ničem.
Průběžně se z misí vracela zpátky do svého bytu v New Yorku, kde vždy strávila pár měsíců než byla povolána zpátky. Vlastně tak funguje dodnes. Několik měsíců na misi, několik měsíců doma. Je to kočovný a těžký život, avšak ona se jej nehodlá vzdát.
Philippine Urvois
a poté