Stál jsem ve své laboratoři. Hlava mi třeští a kolem mě jiskří magie. Už jsem dlouho v lidské podobě. Moc dlouho. Vše se mi vrací. Všechno a ne jen vzpomínky. Vše mi to nechává odpornou pachuť vzadu na jazyku. Zakloním hlavu a na samotném okraji mého zorného pole uvidím přikryté zrcadlo. Otočím se a dojdu k němu.
Dívám se na tu prastarou látku, kterou je zrcadlo přikryté od doby, co jsem ho získal. Tahle obludnost se totiž živý negativními emocemi. Sundám z toho látku a odhalím překrásné zrcadlo. Sklo bez vad a s tím nejjasnějším odrazem, který nenabízí ani dnešní zrcadla. Rám pozlacený a v něm zasazené krystaly, které jsou průzračné.
Jenže v zrcadle nevidím sebe. Aspoň ne, jak vypadá teď. Vidím svou tvář, kdybych si ji magicky nevyléčil. Zjizvená tvář od ohně, chybějící vlasy na levé straně obličeje, zbytek sahající až do poloviny zad. Sundám si košili a vidím v odraze otevřenou ránu v hrudi, tetování na pravém boku a popáleniny, které jdou z levé str…Číst více