Zobrazit profil
Profil
Jméno | Asagmiel Ettore Lefebvre |
Zobrazované jméno | Asagmiel Lefebvre |
Věk | 35 |
Rasa | Civil |
Status | Klavírista/skladatel |
Výška | 185 |
Váha | 90 |
Datum narození | 8. 7. 1988 |
Citát: | Kde slova selžou, hudba promluví. |
Charakteristika | Sagmi, celým jménem Asagmiel Etorre Lefebvre, je 189 cm vysoký muž přirozeně mohutnější postavy. Jeho vlasy, stejně jako obočí a vous jsou téměř sněžně bílé s nádechem nepatrně do zlatavé. Oči má velmi světle modré s podbarvením kapky krve roubené tak světlými řasami, že jinak než z velké blízkosti nejsou ani příliš patrné, že by vůbec nějaké měl. Je albín. Díky nedostatku pigmentu je jeho pleť tedy až porcelánově bledá s místy prosvítajícími modrými žilkami. Rty má plné z části skryté pod knírem udržovaného a tvarovaného plnovousu. Paže má silné, dlaně charakteristicky mužsky rozměrné s paličkovitými prsty se sice pečlivě udržovanými i tak k silné lámavosti náchylnými nehty. Většinu času především v denních hodinách jej potkáte v tmavém jarním či zimním plášti s rozměrným pánským kloboukem staženým do čela. Jelikož trpí ne silnou, ale i tak alergií na slunce, snaží se spíš vyhýbat pobytu v denních hodinách ve venkovním prostoru. Krom toho je pro něj typická bílá či v různých odstínech šedi nošená košile, různě tmavé prosté plátěné pánské kalhoty, kdy vázanku nenosí nikdy. |
Minulost | Tento albín vyrostl v naprosté izolaci. Naprostá absence melaninu v jeho těle podle lékařských zpráv zapříčinila velmi intenzivní alergii na slunce, která byla v jeho ranných letech považována za potenciálně smrtelnou. Navíc byl velmi neduživým dítkem, které špatně jedno, spalo, měl velmi oslabenou imunitu a celkově i ne příliš velkou chuť k životu. A právě kvůli jeho náchylnosti na jakoukoliv nemoc a navíc alergii na slunce vyrůstal v naprosté izolaci domovského sídla jen v přítomnosti jednoho či maximálně dvou učitelů, několika sloužících a matky. Nejprve jej obklopovalo umělé světlo, které ovšem jakmile došel věku čtyř let začal sám zhasínat a nebo o to začal žádat a samovolně se uchyloval do temných koutků a nebo je vyhledával. Velmi málo mluvil a ani nejevil zájem o okolní svět. Jeho matka se mu snažila všemi dostupnými prostředky pomoci. Lékaři nevěděli, co s ním. Prošel snad všechny možné a existující testy, různá sezení s mnoha dětskými psychoterapeuty, později si u nich doma podávali dveře dokonce i alternativní léčitelé z různých koutů světa. Nic nepomáhalo. Jen to jediné jako by jej přivádělo trochu myšlenkami do reality a tím byla hudba. Co miloval, tak byl plný a školený hlas své matky. Bohužel její talent ke zpěvu nepodědil, nicméně při jednom z matčiných pokusů, jak mu přinést trochu radosti do života, tak objevil krásu hry na klavír a ten si dokonale zamiloval. Cvičil v každé možné chvíli. Ne, stále se zdál oddělený od světa, ale to proto, že se oddával své vášni. Navíc jakmile se naučil alespoň trochu hrát, tak si začal na notové papíry připisovat různé melodie a pak sám psát vlastní melodie, které si pak přehrával, upravoval a pak hrál své matce, která je s velkou radostí dokázala poslouchat celé hodiny. Během pouhých několika let dosáhl téměř mistrovství ve velmi ranném věku. A konečně se začalo zdát, že se alespoň částečně začíná podobat ostatním dětem a občas projevoval i zvídavost a nebo i zájem, zvědavost a touhu po poznání i něčeho dalšího, než co znal. Začal se i ptát, jestli ostatní děti žijí jako on, v čem se liší, proč nemůže ven jako všichni ostatní atd. Neustále vše velmi znesnadňoval fakt, že nemohl nikdy vyjít na slunce a proto mohl z domu na zahradu sídla vycházet jen v noci a podle příkazu matky vždy jen za doprovodu někoho z jeho sloužících a nebo učitelů. Jeho matka mohla konečně začít o něco více koncertovat. I tak při každé jeho nemoci přerušila každou svou koncertní šňůru a vrátila se domů. Nutno podotknout, že to byly téměř všechny. Když bylo Sagmimu (jak jej nazývala matka) deset let, tak se rozhodl, že chce vidět rozkvetlé sakury v sadu. Nikomu neřekl nic. Sice se příslušně oblékl, vzal si klobouk a pak se vyplížil z domu těsně před polednem v jednom slunném jarním dni. Do sadu téměř došel, ale samotné sakury neviděl, protože ještě před tím zkolaboval. A tehdy málem zemřel. Reakce na slunce u něj byla velmi bouřlivá. Sám si to nepamatuje krom intenzivní bolesti, jíž by nikomu ani nepopisoval. A pak až matku ve společnosti podivně vyhlížejícího asiata, který v jejich domě poté pobýval dalších šest měsíců. Neustálé vpichy injekčních stříkaček a kanyl nahradily tenké jehličky, prášky, roztoky a emulze ještě nechutnější odvary z kde čeho, drahé chemické masti nevábně páchnoucí ani nechtěl vědět co a nebo někdy dokonce i až příliš horké bahno, až plakal, že to nechce. Jenže… právě tyto procedury měly jako první účinky. Snad poprvé v životě pocítil skutečný hlad a ne že byl do jídla neustále nucen. Postupně zesílil, jeho já se začalo více projevovat, dokonce i temperament, jež byl stále silnější. A co víc… Velmi zeslábla i jeho alergie na slunce, až z toho byli i lékaři překvapení. Když dosáhl Asagmiel věku 14 let, tak dokonce příslušně oblečený ale i tak mohl vyjít za bílého dne s tím, že nenastala jeho okamžitá a přímo nekontrolovatelná alergická reakce. A tehdy začal s matkou cestovat – byť za ním jako stín neustále chodil onen japonský lékař, jež se vždy před každou takovou cestou v jejich domě objevil. Provázel matku i při jejích koncertních šňůrách. Jedenkráte ovšem velmi nečekaně onemocněl klavírista, který ji měl při jednom koncertu provázet na klavír. Ředitel opery se již chystal jít oznámit zrušení koncertu, když na podium vyšel právě Sagmi ve svém černém fraku, v té době ještě velmi útlé až rachotické postavy. Usadil se ke klavíru a sám začal hrát předehru skladby, kterou posléze jeho matka odzpívala při jeho doprovodu až do konce. A toho dne začala jeho kariéra klavíristy, která pokračovala až do nedávné doby – než jej jeho vždy poněkud bohémským způsobem žijící matka navždy opustila. A tehdy jako by ztratil svou schopnost hrát a vlastně i psát, byť jej to nejspíš nikdy nepřestane nutit a pronásledovat. Všem zatím říká, že si dává pouze pauzu, ale faktem je, že je ve velmi hluboké krizi. A tak prostě zatím jen žije. Navštěvuje divadla, různé koncerty, baletní vystoupení, muzea a výstavy. A nyní se vlastně přijel tak trochu schovat před svou slávou do New Yorku. |
Faceclaim | Stephen Thompson |