Shadowhunters Online | Adeline Clarke | Nástěnka

Adeline Clarke píše nástěnku: Cítila jsem se zvláštně. Už od té noci, co ze mě Caleb musel […]

Mon, 25 May 2020 22:47:43 +0200

Cítila jsem se zvláštně. Už od té noci, co ze mě Caleb musel dostat tu démonskou infekci, jsem si připadala jinak. Ty první dny byly krušné. Takhle slabá jsem se možná cítila naposledy v rukou Nixona, když byl Carmininou loutkou. Někdy když zavřu oči, se mi vybaví ta místnost. Neznámý hlas a ta ostrá bolest, která neustupuje. Příšerný hlad, drásající mé hrdlo, které prahne po trošce krve. Každý úder srdce, osoby, která se zrovna nachází nejblíž. Proudící tepna na krku služebné, která mi polévá části těla svěcenou vodou. A zrychlený tep Caleba, který mě táhne ze špinavé ulice v náručí. Nejspíš jsou vzpomínky, na které se nedá jen tak zapomenout. I když sebevíc chceme. Prokletí věčného života, dá se říct.
Zabliká žárovka, asi už po páté tento večer. Zvláštní bylo, že do té doby jsem jí vůbec nevnímala. Nemusela jsem přivírat oči nebo se vyhýbat přímému světlu lampy, jelikož bylo nepříjemné. Zhasnu, abych se zbavila toho otravného blikání. Popadnu Bloody Mary a přejdu k oknu.…Číst více

Adeline Clarke vytvořil

Tue, 14 Apr 2020 09:25:14 +0200

Schůze ras 16.4.2020

Datum: 16.4.2020 Čas: Celodenní akce, do 9:00 napsat příchodový post Místo: hotel Dumort Cílová skupina: zástupci ras (alfa, správce Institutu, král/diplomat, nejvyšší čaroděj) Tímto bych chtěla pozvat zástupce ve vedení ras, aby se dostavili na informativní schůzi ohledně nákazy, která postihla New York. Situace je vážná a spousta z nás není obeznámena s nebezpečím, které tato nemoc přináší. Je nutno se informovat a předejít tak zbytečným ztrátám. Pojďme pro tento den přejít své rozdíly a navzájem si pomoci. Celá akce se bude konat v prostorách hotelu Dumort, kde vás ujišťuji, že se nemusíte bát žádného nebezpečí. -Adeline Clarke

Adeline Clarke píše nástěnku: Promnu v dlani smaragdově zelený amulet. Pevně ho stisknu a […]

Wed, 04 Mar 2020 20:12:10 +0100

Promnu v dlani smaragdově zelený amulet. Pevně ho stisknu a druhou rukou zvednu skleničku s Bloody Mary. Už je to pár měsíců, co je Lucile pryč. Klan se rozpadá a já se o tuhle pozici rozhodně neprosila. Nikdy jsem nechtěla vést klan. Nikdy jsem se o ty nevděčníky starat nechtěla. A přesto to dělám. Proč? Koho by bavilo za někoho neustále žehlit problémy a že jich přibylo od té doby, co Lucile povolila otěže a poté se úplně vypařila. Já nejsem vůdkyní klanu. Nikdy u nich nemůžu dosáhnout takové autority jako Lucile nebo Aella. A ani se o to snažit nechci. Co je mi vlastně po nich. Nechtějí poslouchat mé příkazy, ale pohodlí Dumortu by využívali s radostí. Možná jsem byla až moc přívětivá. Možná, bych jim mohla ukázat, jaká dovedu být. A jak těžké bude přežít tam venku. Bez útočiště, bez podpory, bez klanu. Tenhle klan už je stejně dávno mrtvý. A pohřbila ho Lucile svým odchodem. Jenže tentokrát, se už nikdo nevyhrabe zpět. Proč zachovávat něco, co je už dávno shnilé…Číst více

Adeline Clarke píše nástěnku: Tma. Černočerná tma. Jediné co v téhle propasti zach […]

Tue, 07 May 2019 09:18:17 +0200

Tma. Černočerná tma. Jediné co v téhle propasti zachytím je něčí hlas, jako by mě volal k sobě. Neměla jsem tušení, jak dlouho jsem se v téhle nicotě pohybovala. Ale bylo to nejspíš několik hodin. Mírně pootevřu oči a z osvětlení v B pozitive, se mi roztříští hlava. Zamžourám, abych přišla na zdroj toho zvuku, který mě vyvedl na světlo. Stojí přede mnou vysoká černovlasá upírka, kterou jsem viděla večer v suterénu. Její jméno si však nepamatuji. Na obličeji měla vybledající monokl, který jí nejspíš způsobili ostatní, když se drali ven z hořícího pekla, kterým se stal Dumort. Sevře se mi žaludek. Dumort shořel. Nebylo to moje nejoblíbenější místo na celém světě, ale po tři roky pro mě tvořil domov. I rozpadající se zábradlí a potrhané záclonky na zaprášených, přibitých oknech mi budou svým způsobem chybět. Je to paradox, když si pomyslím, že jsem odtamtud chtěla zmizet a nakonec jsem to tak i udělala. Navíc všechna ta práce, s kterou Lucile začala, přišla teď vniveč. „Měla by…Číst více

Adeline Clarke píše nástěnku: Vylezla jsem z horké sprchy. Pár kapek vody dopadlo na zem, k […]

Tue, 23 Apr 2019 16:21:33 +0200

Vylezla jsem z horké sprchy. Pár kapek vody dopadlo na zem, když jsem si prohrábla mokré vlasy. Pomalu už se začínalo rozednívat, když jsem došla do bytu. Celou noc jsem strávila s Lucile po nákupech. Bylo to zvláštní, cítit se zase na chvíli jako průměrný civil. Jako někdo, kdo neřeší útoky démonů, vypočítavé čaroděje a trénink neopeřených upírů. Ani jsem si to neuvědomovala, ale tenhle druh relaxace jsem vážně potřebovala. Byla jsem vyčerpaná. Samozřejmě ne fyzicky, ale psychicky. To, že jsem se obklopila starostmi klanu, aspoň odsouvalo do pozadí myšlenky na nemožné vyhlídky do budoucna s Calebem. Nikdy jsem na to nechtěla myslet. Říkala jsem si, kolik mám času. Ale pravdou je, že jsem vystrašená. Děsí mě to, že se jednou budeme muset rozloučit. Že za sto let už ani nebude naživu a já budu stále stejná. Minimálně co se vzhledu týče. Své lidské stránky se držím zuby nehty, ale to s jak klidnou tváří jsem zabila Hope.. Vytlačím tuto myšlenku a natáhnu se pro krajkový župan.…Číst více

Adeline Clarke píše nástěnku: Hned po soumraku jsem vyrazila z bytu. Tentokrát jsem […]

Tue, 16 Apr 2019 20:25:17 +0200

Hned po soumraku jsem vyrazila z bytu. Tentokrát jsem vsadila spíš na praktičnost, kterou by mi koktejlové šaty nejspíš neumožňovaly. Černé jednoduché tílko mi obepínalo každou mojí ženskou křivku. Ramena jsem měla zahalená pod červenou koženou bundou a nohy mi halily dlouhé kalhoty, které mi obepínaly kotníky. Chvíli jsem přemýšlela, jestli nesáhnu po nějakých teniskách, ale nečekala jsem, že by mi ta malá mrcha mohla dělat nějaké velké problémy. Navíc jsem chtěla, aby si moc dobře pamatovala, s kým se dala do křížku. Proto jsem si nemohla odpustit červené lodičky. Ty jsou velice snadno zapamatovatelné. Šla jsem na jistotu. Vlastně jsem neměla žádné přímé důkazy. Jen svojí vlastní intuici. Mohla si se mnou klidně hrát. Stejně tak, jak to mám v plánu teď já. Propletla jsem se hordou těl na 5th Avenue a zamířila k ulici, kde jsem jí prvně našla. Na rozdíl od hlučné a žijící 5th Avenue, byla tahle boční ulička temná a až podezřele tichá. Mně to však přinášelo zvláštní uspoko…Číst více

Adeline Clarke píše nástěnku: Snažila jsem se nekřičet, když mi po ruce začala stékat svěce […]

Wed, 23 Nov 2016 21:36:40 +0100

Snažila jsem se nekřičet, když mi po ruce začala stékat svěcená voda. Nechtěla jsem mu dopřát to uspokojení z mojí bolesti. Kousla jsem se do rtu a snažila se zabránit výkřiku, který se stejně nakonec vydral na povrch. Přestala jsem nějak vnímat čas. Jistě, nemohla jsem tu být zavřená dlouho, ale stejně mi to připadalo jako roky. Jenže to bylo moje rozhodnutí. Já věděla jak to dopadne, že to nebude jen přátelské setkání mi bylo jasné, hned jak jsem dočetla ten dopis. Prakticky jsem vyšla vstříc smrti. Ta dívka co má za úkol mě mučit je milá a pošetilá. Chudinka si vážně myslí, že z ní jednou bude upírka. Vždy se mi omlouvá a já vidím jak se jí třepe ruka, když má dělat něco co se jí příčí. Přesto všechno se nedokážu zbavit potřeby ji něco udělat, vždy když se jenom přiblíží. Ona za to ale nemůže, to já moc dobře vím. Ona jen poslouchá rozkazy od jejího pána. “To stačí.” Uslyšela jsem ledový hlas, který jsem neznala. Otočila jsem hlavu, abych zjistila komu ten hlas patří…Číst více

Adeline Clarke píše nástěnku: Rychle jsem běžela do Dumortu. Byla jsem zmatená a na […]

Sun, 20 Nov 2016 21:39:19 +0100

Rychle jsem běžela do Dumortu. Byla jsem zmatená a naštvaná. Když jsem konečně doběhla , běžela jsem rovnou do svého pokoje. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl v tomhle stavu. Šaty byly roztrhané, až k pasu a na rukou mi zůstala moje vlastní zaschlá krev. Asi jsem si ani neuvědomovala, že krev mám i v oblasti úst, od toho, jak mi tesáky protrhly ret. Vlastně bylo docela štěstí, že se nemůžu vidět v zrcadle, kdyby ano, tak to zrcadlo by bylo už dávno rozbité na tisíc malinkatých střepů. Opřela jsem se o zeď a snažila se vzpamatovat. Kdybych nepomáhala tomu malému nevděčnému štěněti, nedopadla bych takhle. Ona mi tam omdlí a pak na mě vyjede, když se jí snažím pomoct. Neztratila bych nad sebou kontrolu, a ani nešla do té uličky a nesetkala se s tím divným démonem. Bylo to až moc snadné. Takhle snadné to nikdy není. Bude v tom nějaký háček. Když jsem se odhodlala otevřít oči, můj pohled utkvěl na dopise na stole. Ani jsem si to neuvědomila, a už dopis pomalu otevírala. Tenhle ruko…Číst více